[Deus ex machina]

Filia Canis se posledních pár dní celkem nudila. Bývala by se ale radši nudila dál, než aby musela zažít to, co brzy nudu celkem dramaticky vystřídalo.
Když toho osudného dne ráno dokončila rituální biotickou verzi aerobiku, uklidila skladiště a odebrala se na ošetřovnu, kde to nevypadalo o moc zábavněji, než v předchozích dnech. Pohledem zkontrolovala slečnu Sefiachat, která si u druhého počítače něco četla, a sama si sedla k tomu svému. V očekávání akutní nudy se chystala otevřít Extranet a doplnit si vzdělání stran turianské střevní mikroflóry, jenže ten krám zase nefungoval. Distingovaně do přístroje praštila, aby se neřeklo, a vytáhla ze šuplete jedinou fyzickou kopii knihy, která se jí kdy dostala do rukou. Napsal to nějaký člověk před zhruba dvěma sty lety a vůbec to nedávalo smysl, ale o to déle doufala, že jí to vydrží.
Možná by mohla uspořádat nějakou soutěž, ideálně třeba v boxu. S největší pravděpodobností by sice dostala po tlamě od některého z těch turianských terminátorů, ale aspoň by trochu upustila páru a možná by tím udělala dojem na tu fešnou quarianku. Pokud by tedy vůbec přišla a nezašila se spíš někde s tím svým troubou, jako poslední dva dny, kdy neviděla ani jednoho. Zpátky ke čtení.
O tři hodiny a pět stránek později se ve dveřích objevila stálá zákaznice i s doprovodem.
„Tak copak to bude tentokrát?“ usmála se na třetí asarijku a krogana za jejími zády a sama už tipovala, jaká katastrofa se to barmanově pomocnici přihodila. Snad v tom nebude zas figurovat mixér nebo originálně mlýnek na maso.
Nakonec to nebylo tak dramatické, spíš komické, ale ošetřování naražené kostrče rozhodně nepodcenila. Naordinovala raněné pro jistotu i nadstandardní příděly vápníku a dalších stopových prvků, aby ji to příště tolik nebolelo, a nakonec navrhla investovat příští výplatu do pořádného brnění. Tak trochu pochybovala, že to bude mít nějaký účinek, ale třeba už dělají něco z gumy…
Druhá zdravotnice, jsa v podstatě nepotřebná, se už někde v půlce odebrala do jídelny na oběd, a když zmizeli i tihle dva, zůstala na ošetřovně sama. Dost jí to připomnělo léta strávená v klášteře, která už nikdy nechtěla opakovat, ale také si díky tomu vzpomněla na situaci přesně opačnou – na pořád narvané ubikace žoldáků Eclipse, se kterými nezdravě dlouhou dobu spolupracovala. Tam jela ošetřovna pořád na plné obrátky, a i když zrovna nebyl nikdo zraněný, minimálně se tam někdo zašíval před ještě větším a ještě nepříjemnějším davem v jiných, vhodnějších místnostech.
Opět usedla ke knize, ale tentokrát nečetla, jen si hrála s gravitací a pomocí biotiky s knihou chvilku manipulovala. Zvedat malé předměty a nemyslet přitom na jejich totální anihilaci, to pro ni pořád ještě bylo celkem novinkou, na rozdíl od přesně opačného postupu. Kolikrát už se rozčílila k nepříčetnosti a následně někomu usmažila nervový systém, aniž by se ho dotkla, nebo ho jiným efektním způsobem odpravila za bouřných explozí modré energie? Naposledy to takhle někdo odnesl na Citadele a moc dobře si to pořád pamatovala. Ale galaxii bude bez takových parchantů beztak líp.
Musela se zasmát, protože takovéhle myšlenky byly hodny justicara, ale rozhodně ne jí. Uvolnila se, přestala se soustředit na knihu a z té ona charakteristicky modrá aura rázem opadla. Doktorka se chtěla pustit zpátky do čtení, jenže v tu chvíli se právě den začal stávat zajímavým. Ne v dobrém slova smyslu.
„Potřebujeme pomoc,“ vypadlo z Bonbon a Filia už se chystala, že se plácne do čela, ale jak se ukázalo, tentokrát se průser pro změnu ani vzdáleně netýkal jí. Ve skutečnosti se týkal skoro všech, jenom ne jí, a všechno to bylo ještě podstatně horší.
Vyběhly z ošetřovny a následně byla dovedena do jídelny. Sice měla hlad, ale ten kvalt byl snad zbytečný, říkala si ještě mezi dveřmi. A pak spatřila to inferno.
„Co se tady stalo?“ chtěla vědět okamžitě poté, co popadla dech, a pohledem ulpěla na jednom z nešťastníků, který se z jí neznámého důvodu téměř úspěšně snažil vyzvracet si střeva. Tohle zavánělo sabotáží, teroristickým útokem nebo možná rovnou…
„Pomíchal jsem guláše,“ pípl ten človíček, co ho všichni měli za šprýmaře a co se právě teď nacházel dvacet centimetrů ve vzduchu mezi zdí a kroganem, který ho na onom místě držel ze zcela zjevných důvodů.
Filii chvíli trvalo, než jí došla plná váha jeho slov, ale o to rychleji začala jednat pak. Byli tu čtyři nepostižení na nějakých dvanáct polomrtvých, pokud dobře počítala, takže organizace záchranných prací byla o to zajímavější.
Okamžitě nakázala odnést nejtěžší případy na ošetřovnu, těch bylo sedm, s tím, že pro ten šťastnější zbytek sem pošle alespoň něco na ulevení, ale že moc toho pro ně stejně udělat nemůže. Sama popadla nejbližší skoromrtvolu jednoho z dispečerů a šla napřed, neohlížeje se za sebe, kde Grok konečně přestal škrtit týdžeje, aby tento mohl pomoci Bon s přenosem postižených.
Ošetřovna se brzy začala plnit, a jestli někdy litovala, že nemá dost praxe ve vyplachování žaludků, teď litovat přestala a hlavně si tento nedostatek rázem doplnila. Pět ze sedmi těžkých případů byli lidé, dva turiané, a všichni byli v bezvědomí. Pravděpodobně se z toho dostanou, ale bude to chtít spoustu péče a hodně času. Teprve po pár minutách a jednom testu zjistila, že všichni to vlastně nepřežijí, neboť už teď si otrava přeci jen jeden život vyžádala – než si šla dát guláš, byla Saten Fersey zhruba ve druhém měsíci těhotenství. Teď už není.
Hořce litovala, že na oběd pouštěla svou kolegyni, která se tím pádem rovněž vystavila kontaminaci a teď jí nebyla nic platná. Ležela na podlaze jídelny, hekala a hádala se se všemi bohyněmi, že takovýhle trest si za nedodržení diety rozhodně nezasloužila. Nedaleko ní byl ve stejné pozici turianský šéf bezpečnosti, ale ten se minimálně tvářil, že mu nic až tak závažného není. Jestli je to jenom póza, nebo vážně moc nesděl, neměla čas posuzovat.
Nechala do jídelny poslat hned několik kapaček s fyziologickým roztokem pro ty nejvíc dehydratované, zbytku doporučila vyzvracet, co půjde, a pak přijít. Něco na utišení žaludku se tu určitě najde, přinejhorším to vyrobí, ale teď jsou tu ti nebožáci, kterým už se bílkoviny se špatnou chiralitou dostaly do těla.
Vůbec si nepamatovala, jak dlouho tam kolem nich tančila a zkoušela kdejaký experimentální postup, ale určitě to bylo minimálně pár hodin. A když už si začínala myslet, že je snad z nejhoršího venku, přišlo další překvapení. Respektive bylo přineseno Grokem.

„Kde byla? Co se stalo?“ dožadovala se rozjetá ošetřovatelka odpovědí, když viděla, kterak robustní krogan pokládá na poslední volné lůžko hadrovou quarianskou panenku.
Netrvalo dlouho a všechny důležité detaily se dozvěděla. A že to byly všechno skvělé zprávy.
Narva byla raněna v přestřelce s gethy, syntetickými tvory, kteří na planetu spadli s vrakem obchodní lodi. Něco málo o nich slyšela, ale rozhodně ne dost na to, aby si udělala obrázek. Tulvi je mrtvý a gethové se pravděpodobně brzy pokusí o ovládnutí základny, protože už teď nefunguje žádná komunikace, ať už interní nebo dálková. Grok to ze sebe vysypal trochu ve spěchu a bylo vidět, že už dávno vymýšlí postupy obrany základny, ale to nejdůležitější z toho pochopila. A také se nezapomněl zmínit o záložním plánu, se kterým stejně jako minule přišel nenápadný salarian: sice mu bylo rovněž zle až hrůza, ale nelenil, naskočil na jeden z raketoplánů krátkého doletu a upaloval na Noverii pro posily. Snad se stihnou rozhoupat včas.
Poslala krogana pryč s tím, že pak přiloží biotiku k dílu, ale musel pochopi, že teď tu je přednostní práce. Jestli budou muset bránit celou základnu v pěti, nebo kolik že tu teď je provozuschopných osob, měla neblahý pocit, že Thomas Jonson skončí jako živý štít.
Bleskově prohlédla raněnou a samozřejmě si všimla díry ve skafandru, kterým už ven stihla vykápnout trocha krve. Nevypadalo to vážně, rána už se nejspíš zatahovala sama, ale jestli se dovnitř dostala nějaká infekce, nebude o trable nouze. Mechanička se navíc chvěla zimou a měla tendenci se i přes zjevné bezvědomí stáčet do klubíčka, což nevěstilo nic dobrého. Napumpovala do ní koňskou dávku širokospektrálních antibiotik, zalepila ránu medigelem a postarala se o to, aby se dovnitř nedostalo cokoliv dalšího. Teď nezbývá než počkat.
A protože o všechny kritické případy bylo postaráno, mohla si dovolit kratší výlet po základně. Obránci se, jak intuitivně čekala, shromažďovali v centrálním atriu a pohled na ně nebyl moc optimistický, vzhledem k tomu, jak málo jich bylo.
Jeden krogan, jeden viník celé katastrofy s jídlem, jeden ředitel a jedna biotička, která s trochou štěstí netrefí tou pistolí nikoho blízkého, s hodně velkým štěstím i nějakého toho nepřítele. Vyslechla si zkrácenou verzi plánu, protože se musela rychle vrátit na ošetřovnu, ale aspoň se dozvěděla něco o povaze nepřítele, o kterém toho, stejně jako většina ostatních, moc nevěděla.
Po onom krátkém briefingu se vrátila na ošetřovnu a následující minuty se soustředila na jedinou věc – uvést pacienty do tak solidního stavu, aby to tu během očekávaného boje přežili i bez jejího dozoru. Nebyla to práce jednoduchá a vyžádala si dost obětí na kvalitě, ale ve výsledku by mohla zachránit hodně životů.

Jakmile byla hotová, vytáhla z tajného úkrytu ve skříňce s anestetiky ještě anestetikum nejspolehlivější, útočnou pušku M-8, a i s ní se odebrala za zbytkem obránců, kteří se tou dobou zrovna odebírali zajišťovat nejlépe bránitelné pozice v základně.
Od minula se k nim přidalo pár dalších členů společnosti, ale většině z nich pořád nebylo dobře a i tak jich bylo pořád málo. Byla si naprosto jistá, že pokud se dnes nebudou všichni zatraceně snažit, bude tu tolik mrtvých, že pád na Sharjilu byl proti tomu předkrmem.

[wyrrgy]

Dny plynuly v klidném sledu, až přešli k nudné rutinně.
Dnes po schůzce s ředitelem, jsem se odebral do své kanceláře. Vyřídil jsem své úřednické povinnosti, přečetl si denní rutinní hlášení o bezpečnosti a prolistoval si nápad na lepší zabezpečení základny od jednoho z místních salarianů.
Začalo mi kručet v břiše… Nečekaně náhodou se schylovalo k obědu. Vydal jsem se tedy do jídelny a v ruce svíral dataped s kopií mé oblíbené knihy, kterou jsem si chtěl už po několikáté dočíst. Její první výtisk my před lety věnoval můj tehdejší velitel nějaký čas po incidentu u Převaděče 314. Sun Tzu umění války. Starodávná kniha ze Země pojednávající o umění války. Knihu jsem během života přečetl několikrát, a vždy při novém čtení jsem v ní objevil nové souvislosti.

Bylo zvláštní, že dnes nevydává jídlo Grok, ale TJ, který měl dnes volno, ale nepřikládal jsem tomu důležitost a nechal ho, ať mi dá na talíř mou porci a já si sedl na osamělé místo ke stěně a začetl se do knihy.

Vojenská strategie se vyhýbá silným místům a zasahuje slabá.

Navolil jsem si stranu, kde jsem naposledy skončil a začetl se. 

Tok vody je určen tvarem země. Ve válce je vítězství určeno vztahem k nepříteli. Tak jako voda nemá stálý tvar, ani bitva nemá stálou podobu.

Četl jsme v klidu, až jsem zapomněl na jídlo. Ledabyle jsem do úst strčil první sousto, polknul. Četl dál.

Dokonalý bojovník způsobí, že nepřítel neví, kde se bránit.

Četl jsem dál a polkl další lžíci. Trochu mě zachroupalo v žaludku, ale rozečtená kniha mě do sebe vtahovala.

Dokonalý strážce způsobí, že nepřítel si není jist, kde zaútočit.

Strčil jsem do úst třetí nebo čtvrté sousto.
Úpěnlivý křik a padání příborů, talířů a převrhávání židlí mě vyrušilo. Najednou, z ničeho nic, se kolem mne začali zaměstnanci a mí kolegové kácet ze židlí a povalovat v bolestech na zemi.
Sám jsem si uvědomil, že nepříjemné kroucení žaludku, přechází v nesmírnou bolest, a tak jsem se sám skácel v bolestech mezi ostatní naříkající. Co se dělo dál jsem měl trochu zamlžené. Z dění kolem sebe a z křiku jsem pochopil, že si TJ spletl stavu, a že otrávil půlku základny. Do jídelny během několika krátkých minut naklusala osádka ošetřovny a začala se starat o nejhorší případy. Já jsem měl asi štěstí. Protože to, že jsem se začetl do knihy a spolkl jen pár lžic, mi způsobilo jen křeče v žaludku a asi nepříjemnej budoucí průjem nebo zvracení. Jak prohlásila sestra, která mne narychlo zkontrolovala, a dál se věnovala umírajícím.
My lehčí případy jsme byli narychlo naočkováni nějakým lékem, který pomalu zabíral. Jídelna se vyprazdňovala tak rychle, jak osádka lékařského personálu stíhala odnášet ty horší a smrtelné případy na ošetřovnu.  My, co jsme měli štěstí, jsme byli ponecháni osudu záchodové společnosti. S několika dalšími léky, které mi do ruky vtiskla sestra, která pospíchala po chodbě, jsem se odbelhal do své ubikace. Provrávoral jsem pokojem a pozdravil se se záchodovou mísou, a láskyplně se s ní objal a začal dávivě vyprazdňovat žaludek.
Nevím, jak dlouho jsem se s mým novým intimním chromovým přítelem objímal, ale z naší milostné hry mě vyrušilo hlášení, že bojeschopní jedinci se mají hlásit v centrálním atriu, a připravit se k obraně základny.
V minulosti jsem na tom byl už hůř. Na bitevním poli jsem se nepříteli dokázal postavit tváří tvář s několika průstřely, se zlomenými končetinami. Nějaká nevinná otrava a zvracení mne nerozhází. Zvedl jsem se na nohy, a při odchodu si pořádně a naposledy odříhnul. Věnoval jsem poslední pohled chromovému příteli, a se slovy „Zlato, já se vrátím!“ jsem se vydal do atria, abych se připojil k obráncům.
S křečemi jsem se tam samozřejmě dobelhal jako poslední, a tak jsem vyslechl poslední část obraného plánu.
 Grok mě spařil pohledem, a cosi chtěl říci.
Protože jsem se znali x let, chápal jsem, že mi chtěl rozkázat, abych se vrátil na ubikaci.  Ale protože jsme se právě znali X let, pochopil i můj opětovný pohled, říkající ,díky své cti tu být musím a v žádném případě nenechám přátel a kolegy na holičkách‘.

[Kaldaryl Pytherus]

Kaldarylovo podezření se ukázalo jako oprávněné, když na světlo vyvstal incident s gethy. Sotva měl však s této skutečnosti pocit uspokojení.
Posádka základny, tedy alespoň ta její část, která netrpěla účinky nešťastné pochoutky, se připravovala na obranu. Do chodeb byly navršeny provizorní barikády, byla zkontrolována výstroj a výzbroj personálu a to vše bylo doprovázeno nejistotou a všudypřítomným napětím. Nikdo si nebyl jist, jak silnému útoku mohou čelit, ba dokonce, zda vůbec přijde.
Kaldaryl pečlivě zkontroloval svou zbroj a štíty. Pravidelná údržba opět přinesla své ovoce, a tak byl odměněn prvotřídním stavem obojího. Zkontroloval sekundární kinetickou bariéru, kterou nedávno, od incidentu na Shajrile, nainstaloval spolu s několika vylepšeními, a i ta nevykazovala jedinou chybu.
Prohlédl se v zrcadle. Docela ho uspokojoval pohled na sebe sama v plné zbroji. Byl ve svém živlu. Sbližování se s kolegy, sociální akce nebo rutinní doprava pasažérů, to vše bylo pro turiana cizí a prázdné. Pomyšlení na to, že možná za pár hodin nebo dokonce minut se strhne přímo v uličkách základy přestřelka, ho ale naplňovalo podivnou radostí a spokojeností. Nezajímaly ho nejisté šance, které měl on i jeho spolupracovníci proti gethům ani fakt, že se možná nedožije zítřka. Vše, co teď bylo důležité, byl nadcházející boj. A ta ve své podstatě jednoduchá a bezrozporná vyhlídka ho těšila.
Vytáhl zpod své postele velkou plechovou bednu a po naťukání jeho bezpečnostního kódu jej se syknutím hydrauliky otevřel. Pravda je, že ředitel nebyl zrovna nadšený z jeho... řekněme koníčku. Jednak proto, že lidé s podivnou posedlostí zbraněmi nikdy nejsou ideální společnost a také proto, že mít na základně takovýto arzenál nebyla zrovna jeho představa bezpečného pracovního prostředí. Na druhou stranu pokud by existoval žebříček lidí, u kterých je šance, že jsou vraždícími maniaky, Kaldaryl Pytherus by musel použít další žebřík jen k tomu, aby na dno toho prvního dosáhnul.
Útočná puška Phaeston se leskla novotou a letmá kontrola potvrdila, že je plně provozuschopná. Přídavný zásobník a hlaveň byli na místě a turian pušku se spokojeným pokývnutím hlavy složil do pouzdra na zádech. Stejně si počínal i s těžkou pistolí a několika výbojovými granáty. Nakonec se přesunul k poslednímu kousku v bedně. Nebylo snadné získat zbraně této kvality, tím spíše, když již Kaldaryl nebyl v armádě, přesto ještě znal několik zdrojů a po několika týdnech vyjednávání a kupčení se mu podařilo, po částech a jednotlivých dílech, získat i tuhle Krásku.
Plně vyzbrojen a snad i připraven, vydal se Kaldaryl na svou pozici. Naproti přechodové komoře u ústí vzdálenějšího vchodu do bezpečnostní centrály stála navršená nízká barikáda z beden, stolu, skříně a jiného harampádí. Zde, na jednom konci téhle „uličky smrti“, postavil na vrcholku barikády Kaldaryl svůj hlavní nástroj zkázy, útočnou pušku Revenant, a zafixoval ji dvojnožkou pro maximální stabilitu.
Munice měl dost, jeho pozice poskytovala ideální dohled nad primárním vchodem do základny a jediné, co scházelo, byli nezvaní hosté. Nezbývalo tedy, než s napětím čekat...

[Deus ex machina]

Když se Filia vracela, tentokrát už v plné polní a se zbraní sice otřískanou, ale spolehlivou, vzala to přes ošetřovnu, aby ještě jednou zkontrolovala ležící. Byl to vážně tragický pohled, protože prakticky všechna lůžka byla obsazená někým, kdo byl v bezvědomí a bojoval o holý život. A vůbec nejhorší na tom bylo, že jim teď nemohla nijak zásadně pomoci.
Přesně podle plánu tak všechny alespoň stabilizovala, překontrolovala kapačky a vydala se na barikádu číslo dvě. První, kterou hlídali turiani, stála v severní chodbě při stěně bezpečnostní centrály, takže tam o výzbroj a munici nebudou mít nouzi. Navíc budou moci po nepřátelích pálit hned ve chvíli, kdy tito projdou přechodovou komorou. Ta druhá, kterou měla bránit právě ona a s ní zbytek personálu, většinou v podstatě civilisté, sice přímý výhled neměla, ale zase budou mít možnost pálit na gethy chvíli ze strany, čímž je sevřou v křížové palbě a snad rozdělí na dvě méně nebezpečné skupiny. Na papíře to vypadalo dobře a základna byla právě pro podobné případy takto organizována, ale ředitel se netajil tím, že doufal, že k podobné situaci nikdy nedojde.
Naštěstí nikdo nezapomněl na fakt, že gethové se patrně nebudou zdržovat s procházením přechodovou komorou a prostě ji odpálí, což by mělo za následek dost ošklivé ochlazení interiéru. Termální štíty v chodbě byly naštěstí v perfektním stavu, neboť nyní spící quarianka jejich údržbu nepodceňovala, a už teď byly vztyčeny v několika vrstvách po celé trase očekávaného příchodu nepřítele. A protože jedinou věcí, kterou o gethech věděli, byla jejich softwarová povaha, nařídil ředitel okamžitě vypnout veškerá bezdrátová zařízení a odpojit sesíťované počítače, aby je nemohli ovládnout. Víc toho momentálně udělat nešlo, jen čekat.
A tak Filia alespoň přinesla nějaké ty energetické tyčinky a ovocný džus, aby přítomní biotikové vydrželi co nejvíc. Pak začala kontrolovat brnění, které už nějakou dobu neměla příležitost ani chuť použít, a po očku sledovala osádku barikády, kterou teď bude bránit vlastním tělem.

Podľa inštrukcií tam na ňu čakala spolu s elcorom Tezpalom i Saphyria. Z gulášovej katastrofy sa zotavila najskôr, jednak pretože toho nezjedla moc a tiež preto, že v nasledujúcom zmätku stihla dobehnúť na záchody a väčšiu časť zo seba dostať. S jej žalúdkom sice stále nebolo všetko úplne v poriadku, ale to jej proste nezabráni byť v pohotovosti, keď sa blížila taká pohroma, akou gethi rozhodne môžu byť. Sama nemala moc skúseností so zbrojami a okrem pištole a lekárničky so zásobou medigelu mala na sebe akurát rovnošatu z ošetrovne spoliehajúc sa na biotickú bariéru. Tezpal naproti tomu vyzeral ako naozajstný tank. Keď dorazila k druhej barikáde kusok od ošetrovne stál už tam, osamotený, čo ju trošku vyľakalo.
Tezpal jej však „rýchlo“ vysvetlil ich úlohu v obrane a tiež krátku históriu jeho pamätného panciera po dedovi z bitiek za kroganského povstania, mal tiež podivný kvér a pár pušiek a pištolí na páse zavesenom cez mohutný chrbát. Na moment som sa pozastavila, kde vzal toľko zbraní, ale na to aby som ho počúvala ešte ďalšiu polhodinu, by som si musela dať minimálne šálku kávy, aby som nezaspala.
V okamihu keď zabadala prichádzajúcu Filiu, zamierlia rovno k nej. Už na pohľad pôsobila sebavedomo a to jej pomohlo ujasniť si, kto bude organizovať obranu druhej barikády. Chýbal jej už len motivačný preslov pred monumentálnou bitkou tu chýbal a atmosféra by bola dokonalá.

Na motivační proslovy nicméně zrovna tahle asarijka fakt nebyla, zejména poté, co jí podobné řeči otrávila nadřízená u Eclipse, takže se teď spokojila s tím, že alespoň vyložila navrhovaný plán. Ne že by tady bylo víc možností, vzhledem k budoucímu bojišti, ale to trapné ticho by se líbilo maximálně tak elcorovi.
Ten pro ni navíc představoval velkou neznámou. Na základně byla příliš krátce na to, aby ho znala, navíc nevypadal dvakrát společensky. A s jeho druhem obecně měla taky jen minimum zkušeností, kdy většinou figurovali jako terče bombových útoků nebo nájemných vražd. Věděla tedy, že toho moc nenakecají a že se dokážou kurevsky účinně bránit, ale to bylo tak nějak všechno. Snad tohle nebude jeden z těch zatracených pacifistů, co před každým výstřelem týden přemýšlí. A že na to tedy vypadal.
„Obávám se,“ spustila, když se ticho začalo pomalu stávat nesnesitelným, „že už jsme tu všichni.“ Neušlo jí, jak si ti dva vyměnili odevzdané pohledy, a těžko jim to mohla zazlívat. Bohužel ale stavy bojeschopných obyvatel základy utrpěly oním gulášem, a tak to tu ve třech budou muset nějak zvládnout.
„Nicméně hlavní nápor očekáváme na barikádu našich kolegů u barikády Sever, takže my tady na Východě to určitě zvládneme, jasné?“ Teď si připadala trochu jako svoje šéfová od Eclipse, která byla specialistkou na očekávání nadlidských výkonů a zázraků na počkání, ale k tomu se tady ani neschylovalo. „Až nepřátelé vstoupí do základny, poznáme to podle palby, chvilku počkáme a začneme pěkně z boku kropit cokoliv, co projde kolem.“ K čemuž se budou výborně hodit jak ty elcorovy kanóny, tak fakt, že mu budou pomáhat dvě biotičky. Silou své kolegyně si sice nebyla moc jistá, zejména vzhledem k její částečné otravě, ale barikáda vypadala bytelně a v ní samotné už to začínalo vřít, takže o tornáda nouze nebude.
„A až s tím budeme hotoví, zvu vás všechny na panáka.“ Záměrně zamlčela množné číslo, aby to stoicky vypadajícího elcora nedemotivovalo, a kopla do sebe půllitrový džus.

Na to som reagovala naozaj radostne. Teda navonok som sa snažila. Teda asi ani to mi nejak nešlo.
Z náhleho šoku sposobeného informáciou, že našu líniu tvoria tri osoby, menovite nevypočitateľný elcor, z ktorého sála aura nejakého zabudnutého boha vojny pred búrkou. Ďalej, tu máme modrú smrť, červené znamenia na jej tvári boli červené ako krv, nevedno či prekrvením, alebo na znak toho, že onedlho bude preliata krv. Zbroj a zbraň napovedali, že nestojíte oproti nikomu inému, ako ostrieľanej členke žoldnierov Eclipse. A túto smrtiacu dvojicu dopĺňala svojou krehkosťou a zraniťeľnosťou moja maličkosť. Toto ma vlastne vrátilo tak trošku do reality. Uvedomila som si, že ja zrovna žiadny takýto epický hrdina niesom. Prvú strelu by som sice dokázala vykryť bariérou, ale čo potom? Toto bude prvýkrát čo sa ocitnem v takejto naozajstnej prestrelke.
Veľmi som zatúžila byť tak neohrozená a odvážna ako Filia. Uvedomila som si možnosti, ktoré poskytuje moja biotika a sebavedomie mi trošku stúplo. Budem musieť byť rýchla ako vietor a veľa sa kryť, ale stále byť v strehu pred zatúľanou guľkou a popritom pôsobiť spúšť v radách nepriateľov. „Budem vám kryť chrbát.“, riekla som smerom ku Filii, zatiaľ čo si liala do úst strašne neodolateľným spôsobom nejaký tajomný posilujúci nápoj opradený legendami.

Ticho před bouřkou nakonec skončilo rychleji, než by si bývala přála, takže sotva položila prázdnou lahev zpátky na barikádu, zem se otřásla. Naděje, že to bylo jenom první zemětřesení v historii základny, rychle opadly, neboť v tom případě by obránci na první barikádě sotva stříleli k východu jen tak pro zábavu.
„Lačně,“ ozvalo se po jejím boku, jakmile zapadla do krytu za stůl a nahodila bariéru, a ten hlas obsahoval tak málo emocí, že to bylo až směšné, „jen pojďte, pojďte.“ Znělo to, jako by Frankenstein zval někoho k sobě na odpolední šálek čaje.
Filia se rozhodla, že to musí vyvážit. Zařvala si přímo řácky, bariéru zatím udržovala jen na minimální síle, ale zato si opřela Avengera o lavici a cenila zuby směrem k očekávanému nepříteli. Toho patrně cupovala na kousky soustředěná palba od turianů, takže šel dost pomalu, ale každou chvíli očekávala hnusnou robotí hlavu v mířidlech. A moc se těšila, až z ní nadělá náhradní díry, aby si ta sexy inženýrka, až se probudí, měla s čím hrát.

Ja som sa skryla za bedňu pri stene a zahryzla do tyčinky Snuckerz s orieškovo nugátovou náplňou.
Po začutí strelby a pokriku mojich dvoch bojovníkov som sa snažila ukludniť, ale hladina adrenalínu bola príliž vysoká a tak mi ako jediné rozumné riešenie, ako si vypustiť ventil prišlo pridať sa do kriku s nimi. V tej chvíli som zároveň ďakovala, že moje zvierače nič nezaskočí.

Jakmile se za rohem v dálce objevila první lampička, Filia se do toho opřela a pouhou myšlenkou, kterou následovalo nacvičené gesto rukou, zformovala singularitu. Ona první lampička sice okamžitě dostala několik zásahů od bezpečáků a přišla nejen o štíty, nýbrž i o velkou část sebe sama, nicméně účinek miniaturní červí díry to nijak neomezilo. Naopak, o pikosekundu později začala vtahovat nejen zbytky jednoho robota, nýbrž i jeho kolegy za ním.
Vířící zbytky možná útočníky rozptylovaly a zdržovaly, ale velkou škodu to nenadělalo. To až když si zařvala podruhé, mávla druhou rukou a začala viditelného getha cupovat na kousky pomocí warpu.  Následná detonace rozhodila zbývající stroje v chodbě dost na to, aby se do nich mohla přilétající sprška kovu z několika zbraní zaříznout bez odporu předtím aktivních štítů.
„Výhružně,“ spustil elcor nejen mdlý projev hlasový, nýbrž i mnohem zřetelnější projev palebný, „chcípněte, chcípněte všichni.“ Z toho hlasu se málem nechala ukolébat ke spánku, ale včas se napomenula a poslala směrem k nepříteli tolik tungstenu, kolik jen chladič její zbraně snesl.
Gethů mohlo padnout tak dvacet, ale nezastavilo je to. Pokračovali dál, začali se podle očekávání rozdělovat, a jak jich bylo v chodbě víc a víc, začalo se rovněž mnohem většímu počtu jejich kulek dařit létat těsně nad hlavami obránců. Tohle bude ještě drsné, pomyslela si zuřivá asarijka a radši během čekání na vychladnutí zbraně posílila bariéry.

Už to začínalo být docela trapný. Takhle si důchod nepředstavoval. Vařit, pořádat večírky, a tak, to jo, ale střílet lampičky, to už bylo příliš. Když pominul skutečnost, že se s nimi setkal naposledy před nějakými tři sta lety, tak to bylo vlastně poprvé, co se mu pokouší ustřelit hlavu. Navíc, za ty tři století u nich určitě došlo k nějaké imba (r)evoluci, takže nebylo jisté, co od nich může čekat. No, bude to mazec.
Myšlenky mu vířily hlavou, a tak je rázně utnul v potácení se a zaměřil se spíš na soustředění na to, jak přežít. Neměl žádnou zbroj, nějaký provizorní generátor kinetického štítu sice vyhrabal, ale byl mírně řečeno nedostačující (k hovnu, chcete-li). Saphy mu před několika dny udělala krevní testy a prozradila mu, že by mohl být docela obstojný biotik, ale popravdě by nedokázal hnout ani hrnkem, natož vytvořit bariéru, která by ho mohla před nebezpečnými projektily chránit.
Okolo pasu si připnul kuchařskou zástěru, kterou obemknul ještě opaskem, na který zavěsil Sekáč a dvě pouzdra na lupary. Lupary nabil a vložil do pouzder. Okolo pravého předloktí si omotal pás na patrony, které v rychlosti, ale pečlivě, naplnil svými podomácku naládovanými inferny. Ještě si hodil na záda svůj loďák a rozpajdal se ke skladu. Proviant mistr byl buď mrtvý, nebo k tomu měl blízko, tedy tam nebyl, a tak si musel Grok udělat vlastní cestu dovnitř. Porozhlédl se po skromné sbírce všemožných zbraní a do oka mu padla útočná puška Avenger, kterou bez okolků zrekvíroval.
Základna se otřásla a z dálky zaslechl dunivý zvuk výbuchu. Už nebyl čas zahálet. Měl být na své barikádě, ke které se hned vydal, ale v půli cesty si uvědomil, že se tam bude stejně jen cpát s dvěma kreveťáky, tak to ještě skokem vzal na ošetřovnu, kde ukořistil hrst balení medigelových obvazů, které hodil do loďáku a tři injekce, které obsahovaly látku podobnou adrenalinu, ale pro krogany. Skříňku, ve které byly zamčené, musel sice rozbít, ale to snad Saphy s Filiou pochopí.

Saphyria sledovala prácu Filie a Tezpala a krčila sa za bedňou niekolko metrov za ich chrbátmi, občas sa odvážila na výstrel s pištole. Bez zbroje sa neodvažovala pretŕčať sa pred hlavňami postupujúcich gethov. Namiesto toho sa sústreďovala na svoju chvíľu. Po ukážkovom zošrotovaní prvých votrelcov sa Filia stiahla za barikádu a Saphyrii sa zazdalo, že na ňu žmurkla, zatiaľ čo čakala kým sa jej ochladí zbraň. To Saphy stačilo. Nakukla spoza rohu bedne a uvidela v chodbe šesť gethov držiacich sa pri stenách po trojiciach. Rýchlo sa stiahla, zatiaľ čo elcor, ktorý ťahal momentálne všetku strelbu na seba, si to zjavne užíval, pretože paľbu neprestajne prekladal hláškami ako:“Odhodlane. Nikdy ma nedostanete živého.“
Saphyria sa ponorila do modravej žiary a postavila sa. Napriahla pred seba obe ruky a dlaňami zatlačila na imaginárnu stenu pred sebou. Modrá vlna zmietla prvých štyroch a vrhla ich rovno pred mieridlá bezpečákov za prvou barikádou a praštila nimi o stenu, berúc so sebou dvoch „čerstvých“ gethov, ktorí práve vbehli cez prechodovú komoru. O zvyšných dvoch v chodbe sa postarali Tezpal s Filiou, ktorej sa medzitým ochladila zbraň a okamžite zahájila paľbu, striedajúc Tezpala. „Spokojne. Dobrá práca.“, odfukoval mohutný elcor, ktorý splýval s bedňou a tvoril tým živý štít. Saphy sa odvážila a prebehla za neho k bedni pri múre, ktorou sa čiastočne kryl. Podoprela si pažou pištoľ na bedni a hĺadala ďalší terč. „Filia, Tezpal, všetko v poriadku?“, zvolala.

Druhá asarijka jenom kývla, že ano, a dál střílela na příchozí roboty, elcor odpovědět chtěl, ale nestihl to. Jak tam tak stál a zabíral třetinu chodby, stalo se, co se dalo čekat, a přilétající dávka kovu mu protrhla štíty a roztrhala obličej. Odpadl, ale když Filia spustila krycí palbu a Saphyria se k němu sehnula, nahmatala puls.
Oba byli dost kryti barikádou, takže byli mimo přímou palbu, a jediný, kdo teď byl v ohrožení, byla Filia. Ta váhala, zda se nestáhnout a nepřiložit ruku k dílu, jenže pokud by z barikády slezla i ona, umožní gethům volný průchod.
„Zalep ho, udržím je,“ snažila se přeřvat kulky a sama sem tam na drzé plechovky vypálila nějakou tu dávku. Situace vypadala beznadějně, neboť bylo úplně jedno, kolik jich postříleli, pořád přicházeli noví. A co bylo horší, v momentě, kdy přeměnila lampičku dalšího getha na náhradní díly, se na scéně objevil nový typ. A pokud s obyčejnými vojáky neměli moc problémů, tihle byli trochu jiná liga.
Syntetická svalovina tak hustá, že umožňovala bleskové skoky do několikametrové výšky, přilnavé pracky, rušička signálu a odstřelovací puška k tomu. Jo, hoppeři to uměli rozjet.
Ve chvíli, kdy v chodbě před nimi vytvořila další singularitu, v níž se jich s trochou štěstí pár chytne a nebudou dál skákat, se navíc otevřely dveře za nimi a stál v nich kuchařský tank. Jedna jedna, pomyslela si Filia a brilantně mířeným chuchvalcem temné energie odhodila nejbližšího skokana pěkně zpátky do gravitačního pole singularity.

Grok na nic nečekal. Avenger v jedné ruce začal štěkat a projektily nadzvukovou rychlostí narážely do chumlu gethů. Vytvořila se jich tam už slušná hromada, za kterou se lampičkám dařilo docela slušně krýt. Shodil loďák Saphy přímo k rukám a vykoukl z něj na ní hotový medigelový poklad.
Bez jediného slova, pouze s úšklebkem, který odhaloval jeho špičaté zuby, udělal krok vpřed, aby se dostal co nejvíc mezi Saphy a pálící Gethy a než začalo to pravé inferno stihl ještě prohodit směrem k Filie: „A to ten den tak pěkně začínal, co?“

Zatiaľ čo sa kroganská hora presunula k Filii na barikadu ratatovať gethov, Saphyria ošetrovala raneného elcora priamo na mieste. „Odhodlane. Na mňa si neprídu, dajte mi zbraň a pustite ma na nich!“, mrmlal jednotvárnym hlbokým hlasom elcor, zatiaľ čo mu dávala dokopy tvár s pomocou medigelu. „Veď nemôžete skrz krv nič vidieť, musíte zostať ležať! Hneď zastavím krvácanie.“, kričala naňho Saphyria. Elcor stíchol a oddychoval. Grok s Filiou sústredene pálili a držali votrelcov v bezpečnej vzdialenosti. Dobehla k nim Saphyria a pridala sa k paľbe.

Chvíli váhala, jestli to krogan myslí vážně, ale vzhledem k tomu bordelu na to neměla moc času.
„Jo, cokoliv,“ odmávla ho prostě a snažila se mezi střelbou zahnat myšlenky na obědový holocaust, zranění kapitánky Devany a následně na tenhleten svinčík. Jestli tohle považoval krogan za dobrý začátek dne, tak se snad ani nechtěla dožít jeho konce.
Zbraň začala varovně pískat, že už se jí to horko ze střelby nelíbí, tak na chvíli přestala a začala metat gravitační pole, bubliny, nebo co to vlastně v těch kouzlech lítá. Nikdy ji to moc nezajímalo, tak proč by se v tom měla vrtat zrovna teď, když je pod palbou.
Zadostiučinění ze zvuku biotických detonací ale nevydrželo dlouho, protože sotva se vyklonila z krytu, aby gethům poslala další gravitační pozdrav, přenesl se přes ni stín. Nikoliv však stín pochybností, nýbrž stín naprosto hmatatelného skokana, který jim neprodleně začal otravovat život ve snaze ukončit ho.
„Máme společnost,“ zařvala a mávnutím rukou konečně nahodila bariéru na plnou sílu. Teď, když se boj přesunul blíž, to bude rozhodně potřeba.

Převzal si zbraň zpět do jedné ruky a s prstem na spoušti intuitivně střílel vpřed, zatímco se hlavou otočil dozadu, volnou rukou vytáhl luparu z pouzdra a dvěma výstřely rozprskl skokana po chodbě. Jeho syntetická krev, nebo co to v nich teklo, je slušně zacákala. Hluk těch výstřelů byl tak silný, že Saphy, která na něco takového nebyla vůbec zvykla, padla s křikem na zem. Bolest v centrech sluchu byla nesnesitelná. Tlačením oběma dlaněmi na místa bolesti se snažila iracionálně zmírnit její bolest. Musela být v šoku a dezorientovaná v důsledku ztráty sluchu. Doufejme, že jen dočasného.
Když si uvědomil, co způsobil, koplo ho u srdce, ale neměl moc čas se tomu tíživému pocitu věnovat, protože dvě střely pleskly o jeho osobní štít, který okamžitě zkolaboval, a další dávka se mu zakousla do hřbetu.


A pak to najednou nabralo až podezřele rychlý spád.
Filia udělala to, co v tu chvíli jako jediné mohla, a to sice bleskově odstrčila Saphyriu do dveří ošetřovny. Ačkoliv se opravdu velmi snažila, nejspíš to bylo dost traumatické, ale dostalo ji to z bezprostředního ohrožení života. Bohužel se nemohla pokusit o to samé s elcorem, který na ni byl přeci jen trochu těžký, a když chtěla požádat Groka a pomoc, dostal i ten svůj příděl kovu.
„Regeneruj, na brekot nemáme čas,“ seřvala ho, zatímco sama vyskočila zpátky na svou předchozí pozici a po vzoru odpadlé asarijky do chodby vypustila tlakovou vlnu tak silnou, že sama sebe překvapila. To se samozřejmě nedá říct o nepříteli, který se bleskově sebral a pokračoval v útoku, ale během té chvilky ticha si nemohla nevšimnout, že těch několik gethů v chodbě už je nejspíš posledních, vchod už byl prázdný.
Problém samozřejmě vězel v tom, že krom desítky vojáků byli mezi těmi přeživšími také čtyři skákavci, kteří se z vlny oklepali dřív než zbytek a teď se rozhodli dát si sraz u ní na barikádě. Než stihla vytvořit další vlnu, jeden ji skokem srazil z barikády a začal se s ní na zemi vedle ležícího elcora rvát pěkně po staru.

Chtěl kvíknout něco ve smyslu, že si nestěžuje, ale polkl to a pokračoval ve střelbě. Biotická vlna, kterou Filia vypustila ze řetězu byla prvotřídní práce a gethy to rozházelo pěkně po chodbě.
Pak se stalo pár věcí až moc rychle. Z chumlu vyletěl jeden hopík, který proplachtil palbou a dopadl na asarijku, kterou bez sebemenšího problému povalil na záda a jako nějaká šílená zombie z ní začal trhat pláty brnění s plánem roztrhat jí na cucky. To by tam ale nesměl být krogan se Sekáčem. Z hopíka byly rázem dva hopíčci a z krogana řádně nasraný krogan.
„Opovaž se jít za mnou,“ křikl na ní a palba nepalba, chytl do ruky všechny tři „adrenalinové“ injekce a vrazil si je do srdce. Zrak se mu slil v krvavou mozaiku.

Asi vteřinu váhala. Váhala, jestli je fakt tak blbá, aby naběhla za ním.
Nakonec se ukázalo, že je. Vyskočila na barikádu, vypálila dvě nemířené dávky daleko před krogana a pak vrhla veškeré své snahy do pokusu tu šílenou ropuchu zachránit. Odhodila zbraň, překonala barikádu a za strašlivého řevu zformovala bariéru dost širokou na to, aby pokryla celou šířku chodby. Zní to možná banálně, ale sama to už dlouho nedělala a přinutit teď biotický štít, aby držel vzdálenost, zachytával kulky z jedné strany a pouštěl cokoliv z druhé, bylo pro ni zatraceně obtížné. S rukama vpřed běžela ve stopách krogana, než jím zeď prošla a konečně mohla být k něčemu dobrá, a doufala, že ji netrefí žádná zbloudilá rána.
Víc ostatně ani udělat nemohla. Soustředila se plně na štít a na to, jak ji jeden z uvolněných plátů brnění dře do stehna, nicméně kdyby se byť jen podívala na masakr, jaký právě kuchař rozjíždí, soustředění by neudržela. Běžela dál, ignorovala skřípání plechů, prskání oleje a výbuchy, načež se po doběhnutí k předposlednímu tepelnému štítu zastavila a bariéra před ní se pomalu rozpadla. Naštěstí už tam nebyl nikdo, kdo by toho mohl využít, takže když vyčerpaně padla na zem, pohled na běsnícího krogana, kterak žužle gethskou hlavu a dribluje si zbytkem jeho těla, byl vlastně docela uklidňující.


Krev prolili Saphyria, Grok a Filia

[Deus ex machina]

Střelba utichla, výbuchy umlkly, lomoz skončil a nad planetou Veles po třiceti hodinách světla zapadalo unavené slunce. Nastal čas odklízet škody a počítat ztráty.
Vstupní přechodová komora byla zničena, ale termální štíty držely a teplota v komplexu klesla jen o přijatelné dva stupně Celsia. Do opravy se nicméně technici nemohli pustit dřív, než byly odklizeny hromady trosek z obou chodeb. Bývalé barikády byly rozebrány a vráceny, aby dál sloužily svým civilním účelům, a někteří zaměstnanci v nich dokonce nechali díry po kulkách, jako memento mori pro další dny. Kusy strojů byly ale na některých místech navršeny do tak úctyhodných výšin, že jejich odklízení a nekompromisní likvidace zabraly téměř celou jednatřicetihodinovou noc. Pořád to ale byly škody, které šly napravit naprosto hravě, v porovnání s těmi druhými.
Téměř každý z obránců utrpěl menší či větší zranění. Grokovi stačilo chvíli si odpočinout, než vyprchá přebytečný adrenalin, Filia prskala, že bude muset dát zbroj do opravy, a Saphyria se až obdivuhodně rychle oklepala a začala s péčí o hromady pacientů. Šéf bezpečnosti si zlomil nehet. Ředitel, který na barikádě Sever statečně podával granáty vojákům z povolání, přežil bez fyzické újmy, ale o to hůř snášel fakt, že je většina stanice raněná. To, že utrpěl i nemalé materiální škody, bylo vzhledem k výhodné pojistce celkem podřadné. Z těch horších případů tu byl hrdinný elcor Tezpal, kterého se nakonec povedlo stabilizovat a umístit na ošetřovnu, a bezpečák Kaldaryl, který, paradoxně až po boji, přišel o nohy. K jeho smůle mu je museli dávat dohromady především laikové, protože expert na tyhle věci ležel, respektive ležela, na ošetřovně.
Kapitánka Raan si svou novou pozici zatím věru moc neužila. Nejen že jí gethové při prvním střetu zabili přítele, ale přes veškeré snahy zasáhli i ji a nikdo dost dobře nevěděl, kolik bakterií a dalšího hnusu se dostalo do jejího těla. Její imunitní systém teď suplovaly litry antibiotik, které do ní hlavní lékařka neustále pumpovala, a ačkoliv vše vypadalo nadějně, quarianka byla stále v bezvědomí a nezřídka z něj mluvila, což svědčilo i o silném psychickém traumatu.
Dvě hodiny po svítání přistála ve svém domovském doku Devana, se kterou se Ianto Sonal vydal pro pomoc. Již jednou prokázal úžasnou schopnost využívat rodinných konexí, tentokrát se sice vrátil až po boji, ale ani nyní nezklamal: kromě dvou tuctů neohrožených žoldáků Eclipse, které mu zdarma poskytl jeho bratranec a jejich velitel a kteří byli takhle po boji poněkud zbyteční, se ale na palubě nacházel taky několikačlenný tým techniků. Přiložili ruku k dílu a než se vydali zpátky vydělávat peníze v soukromém sektoru, základna byla zase v perfektním stavu. A někteří dokonce z dlouhé chvíle pomohli i s opravami Vesny, jejíž stav byl vzhledem k pochopitelné indispozici její vrchní opravářky stále naprosto žalostný.
Saten Fersey na tom skutečně nebyla dobře, jak zdravotně, tak psychicky. Trávící potíže způsobené otráveným gulášem sice byly ty tam, stejně tak se z nich už dávno vzpamatoval zbytek postižených, ale jím vyvozený potrat a z toho plynoucí deprese se na jejím stavu podepsaly možná ještě víc. Kompletně se uzavřela do sebe, pověřené psychology odmítá s tím, že se pro ni brzy vrátí otec jejího dítěte, a projevuje se u ní celá řada příznaků autismu. Propuštěna zatím oficiálně nebyla, ale patrně bude brzy muset být hospitalizována ve specializovaném léčebném zařízení.
Když už mluvíme o magorech a o potratech, je třeba zmínit i adoptované škvrně bývalého kapitána Vesny a vlastně i jeho. Turian přežil explozivní průjem až podezřele v pořádku, což si podle mnohých nezasloužil, ale jisté zadostiučinění se jim přeci jen dostalo. Vzhledem ke svým eskamotérským kouskům na Sharjile byl výborem sociální péče shledán potenciálně nevhodným k opatrovnictví a byla mu dána měsíční lhůta, během níž měl dokázat, že je to obvinění nepodložené. Avšak vzhledem k tomu, že o jeho vyšinutosti nepochyboval vůbec nikdo, nepochyboval nikdo ani o tom, že mu Elizabeth brzy odeberou, i kdyby mu ji měli později na její vlastní žádost vrátit.
Sečteno a podtrženo, ačkoliv si toho někteří nebyli plně vědomi, život na Canterbury se zase vrátil do přibližně normálních kolejí. Devana, dočasně pod velením salarianského prvního důstojníka, se vydala na první obchodní cestu a všichni doufali, že se její pravá kapitánka co nejdříve probere.

A takhle nám končí jedna kapitola v dějinách přepravní společnosti Perunica Express. Začíná ale nová, akčnější, kde vzhledem k blížící se hrozbě invaze Reaperů rozhodně nebude nouze o další střelbu, další výbuchy a notnou porci dalšího lomozu.