[Deus ex machina]

Zatímco si posádka Vesny užívala zaslouženou dovolenou s nezdravým množstvím pyrotechnických efektů, na druhé straně vesmíru, kde na ni původně čekala práce, se děla spousta zajímavých a velice vzrušujících věcí.

Kapitán Devany se už podruhé pokoušel kontaktovat sesterskou loď, aby zjistil, kde se sakra flákají, a už podruhé nedostal žádnou odpověď.
První důstojník stihl uschnout poté, co ho jedna z roztomilejších příšerek odměnila za jeho úsilí zelenomodrým chrchlem velice přítulného slizu.
Jeden quarian stihl přes lehké obavy o svou nehlásící se družku z nudy obrat většinu posádky o pár kreditů v pokeru.
A statistika se zase jednou mýlila, protože té noci zabil blesk v hlavním městě dokonce tři ze sedmi milionů lidí na planetě, čímž příroda zase jednou zvedla svoje skóre.

Velitel nakonec rozhodl, že navzdory lidské kolegiálnosti bude tak trochu práskač a nahlásí situaci rovnou řediteli. Tento skutek, jinak jistě vyhodnotitelný jako mírný podraz, se ovšem možná už brzy ukáže jako velice chvályhodný.
Ani ředitel neměl pochopitelně páru, kde se ztracená kocábka nachází, ovšem měl dar rozhodovat o věcech. Rozhodl tedy, aby Devana odvezla ještě jednu zásilku, třeba ty roztomilé fosforeskující šavlozubé šneky, a pak teprve se bude organizovat pátrací akce.
Z hlavního ostrova byl povolán hanar Lymbendall, místní zástupce Perunica Expressu, který tenhle celý kšeft zajišťoval, aby to nějak vysvětlil námořníkům a tak vůbec. Vysvětlování byl zase jeho dar, takže druhá strana samozřejmě pochopila závažnost situace a ujistila ho, že zbývající obludy to ještě pár dní v nádržích v tankeru rozhodně vydrží a aspoň pak ten nový domov víc ocení.

K barevně svítícím šavlozubým šnekům bylo přihozeno ještě pár ospalých šutrovek netečných, tvorů s úžasnou schopností během spánku prakticky zkamenět, a mohlo se vyrazit. Celá posádka samozřejmě tak nějak doufala, že Vesna během téhle cesty vypluje ze záhadného mraku částic, které jí bránily v komunikaci, ale něco jim všem říkalo, že na onu pátrací akci opravdu dojde. A možná i na záchrannou.

To ale nebylo zdaleka všechno, co se tam daleko od Sharjily dělo. Když pomineme soustavu míjící asteroid, který při současném kurzu a rychlosti trefí Zemi zhruba za šest, možná sedm miliard let, zbývá tu ještě Suvan Tan, volus honosící se již pátým rokem titulem jediného dovozce alkoholu na Trident.
Teď právě znovu zpomaloval z nadsvětelné rychlosti a průzorem se kochal pohledem na poměrně zánovní průzkumnou loď, která se líně vznášela vesmírem. Takhle na dálku nemohl ani náhodou odhadnout poškození, vlastně se zdála úplně v pořádku, a tak se otočil k obrazovce senzorů, načež na chvilku málem zapomněl dýchat. Byl to jenom okamžik, ale přísahal by, že se na obrazovce právě mihlo něco minimálně dva kilometry dlouhého, co okamžitě skočilo pryč.
To je ale přece naprostý nesmysl, ujišťoval se několikrát a zakázal si podívat se na záznam. Ještě by tam něco fakt bylo a to by on nemusel přežít. Ne, něco takhle velkého nemají ani u Citadely, natož v téhle zapadlé části galaxie, to se mu prostě muselo zdát.
Začal se s lodí přibližovat k vraku, který si až teď mohl řádně prohlédnout. Díky silným reflektorům za ním navíc viděl nejen černý vesmír, nýbrž i řídnoucí oblak uniklého plynu.
Žádné další poškození ale nebylo vidět, takže to opravdu vypadá, že se na ně usmálo štěstí a dneska zbohatnou mnohem víc, než za posledních pár let pajcování alkoholu.
Kontaktoval své tři kolegy, kteří mezitím v nákladovém prostoru přemisťovali bedny sem a tam kvůli nějakému tomu extra prostoru pro kořist, aby se připravili. Sám pak provedl manévr, který ho naučil jeden turian, a pomocí jádra vlastní lodi stabilizoval tu druhou. Pak se přiblížil, bez problémů spojil obě lodě průchodem a pak natěšeně seskočil z křesla, aby se připojil ke svým druhům.
Tím, že viděl vrak jen z jedné strany, se nicméně připravil o úchvatný výhled na tu odvrácenou. Na stranu, kde byla jedna taková sympaticky velká díra, vyhotovená přímo s chirurgickou přeností.

Než však do propojovacího tunelu vstoupili sami, každý s pistolí nejisté kvality, vypustili tam podobně pochybnou, avšak neodolatelně levnou sondu. Vznášela se kousek nad zemí, to jest zhruba ve výšce jejich očí, měla zabudovanou kameru a světlo a s trochou štěstí vydržela na jedny baterie i šest minut.
Dnes vydržela jenom pět a půl, ale za tu dobu zvládla čtveřice novopečených vykradačů vraků prolézt většinu malého nákladového prostoru („Bedny, bedny, bedny, uááááá, jsou tam bedny!“ komentoval to dosud mlčící nejmladší bratránek) a strojovnu, dál se nedostali, neboť sonda neuměla otvírat dveře.
Odhadované škody byly tak stále minimální, ve strojovně byl sice kus jádra předrátovaný na něco jiného, asi na marný pokus posádky vyrobit něco na odfiltrování helia zpátky do nádrží, a po chodbách se válelo šest mrtvol, ale to se všechno dá snadno uklidit.
Suvan odhodil ovládání kamery, tasil svou pistoli, která by turiana asi zabila spíš záchvatem smíchu, a vydal se neohroženě přejít na druhou loď. To, že touto předstíranou neohrožeností pouze zamýšlel překonat strach ve svých společnících, je teď vedlejší, důležité je, že na něm nebylo ani trochu vidět, jak strašlivě a velemocně se právě bojí o svůj holý život.
Všichni čtyři se po chvíli s výrazy bojového komanda dostali do míst, která viděli očima sondy, a rozhodli se podívat se do předtím uzavřených částí lodi. Po žebříku se ze současné pozice dostali na jakousi druhou palubu a tam otevřeli dveře.
Nebýt silového pole v té znepoojivé díře ve stropě, zbývající atmosféra by kolem nich právě profičela a zmizela v černém vesmíru. Ne že by to jim ve skafandrech vadilo, ale určitě by se lekli dost na to, aby se navzájem postříleli.
Když prolezli kajuty posádky a můstek, přičemž víc toho na malé průzkumné lodi k vidění nebylo, došli k závěru, že by s tím sice asi letět šlo, ale...
Když se jim povede prodat náklad, ať už je tam cokoliv, střelit korzárskou loď už je trochu větší oříšek a to i na černém trhu. Také by mohli tuhle loď opravit, zavařit tu díru a prodat svou starou, i když toho uvezla víc.
Podstatné je, že se přes všechny tyhle úvahy kolem maximalizace množství vydělaných peněz nedostali ke stěžejnímu bodu - jak že se tam ta díra vzala?

Jako jeden nenasytný muž pak napochodovali zpátky k nákladu, aby zjistili, jestli se jim vyplatí sebrat jenom náklad, a podobně svorně se tak pustili do otevírání beden. Na inventárních štítcích sice jasně stálo, že jsou to bedny s hráškem, ale všichni čtyři moc dobře věděli, že právě v bednách s hráškem jsou vždycky ulité ty největší poklady.
„Jéééé!“ vykřikl nejmladší bratránek nadšeně, když jako první vyhrál souboj s víkem. „Tady je ale spousta hrášku,“ dodal, když se na něj zbytek s nadějí zahleděl, čímž jejich nadšení trochu opadlo. Hrášek měl Suvan sice rád, ale mnohem radši měl třeba platinu.
„Hmm,“ ozvalo se po chvíli z druhé strany, od trochu otráveného bratránka trochu staršího a zdaleka nejblbějšího. „To se máš, já tady mám jenom nějakýho robota.
Ostatní, sledující spíše tón jeho hlasu, tomu tedy nevěnovali pozornost a dál páčili krabice, ovšem kapitán se jako nejchytřejší osoba samozřejmě zarazil.
„Robota?“
„Jo.“
„Jakýho robota?“
„Se pojď podívat. Ale nevidim na něm vypínač.“
„Hlavně na nic nešahej, blbe,“ napomenul ho bleskově kápo a šel se tedy vážně podívat.
Fakticky tam ležel robot. Hnusně šedivý, ale jinak dost moderně vyhlížející. Ležel tam tak nějak ledabyle, skoro to vypadalo, jako by do bedny sám vlezl a chcípl. A jak se ukázalo, nebyl jediný, zbylí dva volusové našli ve zbývajících bednách dalších šest takových a po důkladném prozkoumání beden zjistili, že je jako pitomci páčili ze špatné strany, neboť ta druhá byla normálně otevřená.
Otázka, co je to za náklad, byla zodpovězena později s pomocí lodního deníku, který byl sice z většiny poškozený těžko určitelným způsobem, ale stěžejní pasáže tam zůstaly.
Posádka Lary Croft se sice zmiňovala jen o jednom, kterého prý našli někde na planetě Gei Hinnom, ale možná to jen byli lajdáci. Důležité ovšem bylo, že někdo z posádky měl teorii, co to je, jenom tu část bohužel překryla statika. Ze zbytku bylo slyšet, že se možná jedná o pokročilou umělou inteligenci a že je strašně super, že našli jednu spící, protože pokud ji prodají někomu, kdo se tím zabývá, můžou na tom trhnout balík.
Smůla, máte si líp kontrolovat rozvody, pomyslel si Suvan Tan, který samozřejmě v životě neviděl getha, nařídil svým poskokům naložit všechno na vlastní loď a začal přemýšlet, jestli náhodou nemá známé u Synthetic Insights.
O chvíli později se v jedné z přenášených beden rozsvítila světla na hlavě jednoho z robotů. Jen na nepatrnou chvilku, ale kdyby toho byla umělá inteligence schopná, právě by se začala škodolibě smát.

[Dave Fox]

 „Dave! Dave!“ ozývalo se zdaleka, jako by mě kdosi volal. Neznámý hlas stále sílil, ale i přesto tma přetrvávala.
„Sakra, Dave, prober se, kamaráde!“ opět někdo zařval a zatřásl se mnou. Pomalu jsem otevřel oči, abych se podíval, co se to vlastně děje. Uviděl jsem TJ jak na mě řve, ale slyšel jsem ho stále vzdáleně.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě. Už jsem ho slyšel dobře. Místo odpovědi jsem se na něj podíval. Měl rozbitý obličej (zase) a odkapávala z něj krev.
„Co se to stalo?“ zeptal jsem se a rozhlédl se po ubikaci, která byla lehce zdeformovaná. V místnosti byla spousta kouře a všude binec. Byl jsem tam pouze já a TJ.
„Nemám tušení, vypadá to, že jsme ztroskotali. Něco do nás narazilo, podle nárazu to vypadalo, jako že nás zasáhlo cizí plavidlo nebo něco podobného. Při prvním nárazu jsem se okamžitě probudil, ale ty jsi spadl z palandy rovnou dolů a rozbil si hlavu o dolní patro palandy. Vypadá to, že to bude potřeba zašít.“ Podíval se na mé zranění.
„A co teprve ty? Máš celej obličej od krve,“ odvětil jsem mu.
„Myslíš tuhle úpravu mého zevnějšku? To bylo až po druhém nárazu, tedy kdy naše loď ztroskotala. Pěkně jsem si rozbil hubu,“ pokusil se o úsměv, ale evidentně ho to bolelo, tak to vzdal. Pokusil jsem se posadit, ale palčivá bolest v boku mi to znemožnila.
„Au, sakra, myslím, že mám zlomený žebra,“ zaklel jsem a chytl se za pravý bok.
„Jo, kdo by to jen řekl, že pád z postele dovede nadělat takovou paseku. Už nějakou chvíli se tě snažím probudit. Obávám se, že máme malý problém s dveřmi, jsou zaseknutý nebo co, nejdou otevřít a pokud se nedostaneme ven, tak se tu za chvíli udusíme.“ Seznámil mě TJ se situací a odešel ke dveřím, aby je prozkoumal. Já se zatím i přes velmi nepříjemnou bolest postavil na nohy.
„Poslední, co si pamatuju, je, že jsme si dali šlofíka.“ Zavolal jsem na kamaráda.
„Jo, spousta hororových filmů začíná právě takhle.“ Zavtipkoval a začal pažbou své pušky mlátit do dveří. Lehce se mi začala motat hlava z toho kouře, co plnil místnost. TJ měl pravdu, pokud se odtud nedostaneme, je s námi konec.
„Hej! Je tam někdo?! Hodila by se nám pomoc,“ řval skrz dveře.
„Takhle je neotevřeš. Ukaž, podívám se na ovládání.“ Došel jsem k ovládacímu panelu a dlouze se na něj zadíval. Odstranil jsem kryt, abych se podíval dovnitř.
„Sakra, tady je ale drátů.“ Poškrábal jsem se na hlavě a při té příležitosti si utřel krev z rány na čele, která mi stále krvácela.
„Co kdybych to ovládání prostě rozstřílel?“ zeptal se TJ lehce podrážděně.
„Nemyslím si, že by to mělo nějaký efekt,“ poznamenal jsem a tím jsem jeho nápad zavrhl. Řádně jsem se podíval, kam který drát vede, a pokusil se nějaký přerušit, ale držely se jako klíště.
„Pozor! Rozstřílím to.“ Začal být už nedočkavý TJ a zamířil na panel svou pušku.
„Řekl jsem ne!“ okřikl jsem ho. TJ zbraň sklonil a obrátil oči v sloup.
„Musíme dát nějak vědět, že jsme tady. Nejsem technik, s těmi dveřmi nehnu.“ Oznámil jsem TJovi, který se začal přehrabovat v harampádí všude kolem. Hlava se mi motala čím dál víc, jak se místnost plnila kouřem.
„Za chvíli tu sotva uvidíme.“ Poznamenal jsem. Následně jsem se nepěkně rozkašlal, jak mě kouř škrábal v krku. 
„Tady máš, vezmi si ji.“ Ozval se za mnou TJ a podal mi mou přilbu od zbroje.
„Díky.“ Přijal jsem přilbu s vděkem a nandal si ji, čímž jsem ulehčil dýchání. Po dlouhém zbytečném koukání do panelu na ovládání dveří jsem to vzdal a začal mlátit do dveří pažbou pistole, abych na nás upozornil.
Čas se vlekl a na mlácení do dveří nikdo neodpovídal. Nejspíše byl před dveřmi do ubikace požár, jak jsem vydedukoval podle zvyšující se teploty dveří.
„TJ, jak jsi na tom?“ zeptal jsem se do mlhy kouře za mnou, ale odpovědi se mi nedostalo. Najednou jsem si uvědomil, že už delší dobu jsem TJeje neslyšel mluvit, ani se pohybovat. Zmocnily se mě obavy, a tak jsem se vydal na průzkum ubikace, kde se pomalu už nedalo ani vidět přes hustý dým.
„TJ!“ zařval jsem, ale žádná odezva. Zamířil jsem směrem, kde byl naposledy, tedy aspoň jsem myslel, že jsem šel tím směrem, v kouři se nedalo moc dobře orientovat. Najednou jsem o něco zakopl a skácel se na zem. Podíval jsem se, o co že jsem to vlastně zakopl.
„TJ!“ vytřeštil jsem oči na ležící tělo kamaráda. Podíval jsem se na jeho helmu, která měla rozbité hledí. Nejspíše se helma robila už při ztroskotání. Bez dlouhého rozmýšlení jsem TJovi sundal helmu a následně svoji. Podle všeho ještě dýchal, ale ne na dlouho. Nasadil jsem mu svoji helmu, aby mohl lépe dýchat. Do plic se mi začal linout hustý kouř a hlava se začala točit z nedostatku kyslíku.
„Sakra!“ zalapal jsem po dechu a těžce a chraplavě se rozkašlal. Pomalu jsem začal ztrácet vědomí.
„Musím něco udělat, jinak tu oba umřeme.“ Zvedl jsem se opět na nohy. Přes blouzení a nedostatek kyslíku jsem už ani necítil zlomená žebra. Pomalu jsem se krůček za krůčkem sunul ke dveřím. Došel jsem k nim a natáhl ruku, dveře již doslova žhnuly.
„Sem se nedostanou, ani nemají tušení, že tu jsme.“ Klesl jsem na kolena. Obraz dveří se mi začal rozmazávat. Vytáhl jsem pistoli a namířil jí na panel.
„Jdi k čertu!“ procedil jsem mezi zuby a panel odstřelil. Následně se vše zatočilo a setmělo.

[Kaldaryl Pytherus]

Nečakala som veľkú ochotu. Quarianka Narva sa hneď ujala pokúsiť sa spraviť kroganovu nohu a Ablaryn ležal v sladkej anestézií. Vlastne jediný, kto sa mohol pohybovať bez toho aby sa podopieral či plazil bol turian ozbrojený až po zuby, ktorý sa presdstavil ako Kaldaryl. Aspoň som sa už tak nebála. Keď sme vyšli z dverí na chodbu, zrazu sa zdvihla podlaha a bola by ma udrela do čela, keby som nevystrela ruky a nezbrzdila podlahu v pohybe. O niečo som len zakopla.

„Dejte si pozor, slečno. Loď je teď vzhůru nohama, můžete zakopnout skoro všude, a kdo ví, na co byste spadla,“ řekl odměřeně Kaldaryl, ale i přesto se neubránil ve společnosti sličné Asarijky trochu vřelejšímu tónu. Byť to nešlo zrovna dvakrát poznat. Pak nabídl dívce ruku, aby jí pomohl vstát.

„To nebolo treba… ehm...ďakujem“,poviem trochu nervózne keď sa postavím s jeho pomocou. Otočila som hlavu doľava, potom do prava, ale ani jeden koniec chodby sa mi nepáčil a keby to nebol môj nápad ísť von z ošetrovne, tak by som toho dotyčného okamžite zasypala nadávkami. Ale teraz to nebolo dokoncani na koho hodiť. Bezmocne som si vzdychla a postavila sa za turiana a tak aby mi spoza jeho sirokych ramien trcala len hlava. „Ktorým smerom sa vydáme? Asi ani nemáte potuchy kde by mohol byť zvyšok posádky…“ , poškrabkám sa na krku.

„Hm… pravděpodobně již ne na tomto patře. Musíme výše a pak zkusit ubikace, tam je velká pravděpodobnost někoho najít. Pak možná konferenční místnost a určitě můstek.“
Udělal pár kroků směrem k výtahu a otočil se na Asarijku. „Problém je, že tohle je snad jediná použitelná cesta nahoru.“ Byl si docela jistý tím, že byla jediná. Mohli zkusit i jiné, ale pravděpodobnost, že by se jimi dostali skrz, byla mizivá. A o téhle cestě věděl, že použitelná je. Ostatně, mohutný krogan ji použil na cestu sem, dolů a to už je celkem dobrá známka kvality.

„Som hneď za vami. Kryjem vám chrbát.“ a nalepila som sa na neho, stále sa otáčajúc či náhodou niekoho neuvidím za nami. Je to divné, ale ten pocit, že sa katastrofa je hneď za rohom, zatiaľ mlčal. Kto vie dokedy. Pár krokov cez všadeprítomný bordel a ocitli sme sa pri výťahu. Teda kde mal byť výťah, no výťahu nebolo. Samozrejme, pomyslela som si, aj keby tu bol, bol by zázrak keby bol funkčný. Nazrela som do výklenku a zdvihla hlavu. Na horné poschodie to bolo pekný kúsok, odhadujem tak štyri metre. Vspomenula som si, že z neho sa dá schodiskom vyjsť do poschodia s konferenčnou miestnosťou, pilotnou kabinou. „To je všetko pekné, ale čo teraz? Lietať neviem a rebrík v tom…“, snažila som sa nájsť slušné slovo, „neporiadku asi nenájdeme.“

Chvíli uvažoval. „Nechci být nezdvořilý, slečno, ale kolik vážíte?“ přeměřil ji pohledem a provedl odhad. Přesto, bylo by lepší, kdyby ho ujistila a nemusel by hádat, bylo by to jistější. Pak přeměřoval výšku k dalšímu patru a provedl několik prvních výpočtů.

Neisto som sa pozrela na turiana,ale určite nemal šancu vedieť, že to v poslednom čase trochu preháňam so sladkým. Ale na mojej postave sa to vôbec neprejavuje. Mimovolne som sa dlaňami uistila, že mi nič nepribudlo na brušku, stehnách a zadku. No dobre, tak možno trošičku na zadku. Nie, to skresľuje tá zdravotnícka kombinéza.
Potom som zčervenala, pretože som si uvedomila ako to muselo vyzerať a vyjachtala som niečo ako: „Čo prosím?..Koľko vážim? A čo vás do toho? Som spokojná taká aká som! Viete čo, ste pekný nevychovanec!“

Její jednání ho trochu zarazilo, ale měl pro to mírné pochopení.
„Omlouvám se, madam, ujišťuji vás, že s vaší postavou žádný problém nemám, naopak ji musím hodnotit nanejvýš dobře, ale potřebuju vědět alespoň vaši přibližnou váhu, abych mohl dobře odhadnout, jak silně mám s vámi vyskočit. Jak jste řekla, nikde tu není nic, co by nám výstup ulehčilo, takže vás musím vzít do náruče a vyskočit s vámi.“
Při vysvětlování poklepal na své mechanické nohy, aby podtrhl svůj plán. Odhadoval, že je docela lehká, dokonce velmi, ale už se setkal s ženami, které svou pravou váhu dovedly velmi umě zamaskovat oblečením. Tuhle ženu si prohlédl už za tu chvíli nejednou, dokonce na jeho vkus až mockrát a nepochyboval, že skrývat svou váhu neměla zapotřebí.

„Prepáčte mi to. Ja… nevedela som… viete...“,začala som sa ospravedlňovať. Kto iný by mohol rozmýšlať nad tým či som tučná v havarovanej lodi, v ktorej je uväznených, len bohyňa vie koľko, zranených, ktorí potrebujú moju pomoc. Najradšej by som sa niekam schovala a čakala kým sa to všetko vyrieši, a potom si so všetkými pripiť keď odtiaľto budeme odlietať. Vzdychla som si. „Asi päťdesiat kíl.“

Kývnul hlavou a a nastavil náruč.
„To je ideální. Prosím.“
Pousmál se, snad v naivní představě, že ji to víc uklidní.
„Nebojte, budu opatrný“

„Ak tomu správne chápem… Vy chcete so mnou vyskočiť tam hore?“ Neisto som sa pozrela na jeho náruč a jeho podivný úsmev. Ak sa o niečo pokúsi… Čas… Zranení… Neochotne som sa mu teda uložila do náručia a pevne sa chytlila jeho ramien.

Chytil ji jak nejjemněji dovedl a přitom dost pevně, aby ji nepustil. Provedl v hlavě pár posledních výpočtu, sklonil se a pak vymrštil s ní v náručí nahoru a do vypáčených dveří v horním patře. Odhadl to dobře a jeho končetiny zvládly skok na jedničku, takže za chvíli byli v dalším patře, ne o moc lépe vyhlížejícím než to nižší. Položil ji na zem a pustil.
„V pořádku?“

 Cítila som sa ako po jazde „Efekt nula“ horskou dráhou v zábavnom parku na Iliume. Ale pristátie sa nedalo porovnať s pristátim lode v ktorej sa nachádzam. Poľahky som sa oboma nohami zase dotkla zeme a zase som sa cítila vo svojej koži. „Užitočné…“ Rozhliadla som sa a uvidela dvoje schody vedúce na hornú palubu, ale nikde ani živáčka. „Takže, najprv skontrolujeme ubikácie?“, preniesla som ľahkým konverzačným tónom naznačujúcim, že to bol jeho nápad a, že by preto mal ísť prvý.

„Jistě, madam,“ kývnul a rychlým krokem, ostražitý po každém pohybu a to nejen živých ale i pohybu částí lodi, kterým zrovna teď věřil velmi málo, že zůstanou nehybné, překročil pár trosek na zemi a ohnul se pod utrženým panelem ze stropu. Když viděl ubikace, zamračil se. V cestě jim stál malý, ale přesto nepříjemný plamen.
„Hmm… vidíte tu někde hasící přístoj, madam?“ rozhlédl se.

 Rozhliadla som sa, no potom mi došlo, že to bolo myslené skôr ironicky. Keď som uvidela, že to vlastne horí len kus kabeláže, nejké kusy plastu odlomené ktovie odkiaľ a ešte nejaké bližšie nešpecifikovatelné, ale za to veselo horiace kusy skrinky z chodby, dostala som nápad.
Zložila som dlane okolo úst a vytvorila tým osvedčený dorozumievací prostriedok využívaný už v rannom stredoveku na planéte Zem. „Je tam niekto?“ ,zakričala som najhlasnejšie ako som vedela. A hneď nato som sa rozkašľala, lebo som sa z plných pľúc nadýchla hustého čierneho dymu. „Musíme ich nejak otvoriť…“, snažila som sa povedať počas kašlania, pri ktorom som mala pocit, že si vykašlem pľúca.

Vzal nějakou tyč, která se, stejně jako plno náhradních dílů, válela po zemi a odstrčíl dýmající hromadu. V tu chvíli si uvědomil užitečnost přilby, kterou na ubikacích nechal a zakašlal. Pak zkusil dveře. Neúspěšně. V tu chvíli se ozval zevnitř výstřel. Reflexy ho přinutili skrčit se, přitisknout se ke zdi a sáhnout po zbraních. Jenže nic dalšího nenásledovalo, jen ticho přehlušované zvukem zničené lodi. Prohlédl znovu dveře.
„Tohle neprostřelím. A jsou zaseknuté, navíc tenhle typ ani nevypáčíme…“
Zaklepal na dveře a zamyslel se, pak sáhl do jedné z kapes na svém opasku, z které vytáhl kuličku něčeho, co připomínalo hnědou plastelínu, malou krabičku a pár drátků.
„Zkusím je odstřelit,“ řekl a chystal se trhavinu rozmístit po dveřích.

 „Nemáme čas! Ustúpte za mňa!“, obvykle by som sa po tom výstrele rozbehla úplne opačným smerom, ale môj zmysel pre katastrofy mlčal a do popredia sa predieral pocit, že niekomu vo vnútri visí život na vlásku. Prebudili sa vo mne reflexy z Illiumu a cítila som jemné svrbenie na dlaniach, ako sa hromadili signály nervovej sústavy. Ponorila som sa do modravej žiary a čakala kým sa priestor medzi mnou a dverami vyprázdni.

Chvíli váhal, ale pak si uvědomil, o co jí jde a ustoupil. Biotiky viděl už předtím… a věděl, že není přinejmenším zdravé stát v jejich cestě. Připravil si zbraň a namířil ji na dveře ubikací. Přese všechno si zatím nemohli být jisti, co za nimi bude.

Vystrela dlaň a vzduchom presvišťala sila, ktorá ako lyžica bágra všetko hrnula pred sebou, kým nenarazila na dvere do ubikácií. Tam sa roztrieštila o dvere a tie sa so škrípaním rozrthli a ohli smerom dovnútra, takže sa v nich vytvorila štrbina veľká dosť na to aby tadiaľ prešiel jeden po zuby ozbrojený turian a za ním ako kočka prikrčená, ostražitá, tenká asarijka. Z diery sa vyvalil najprv hustý čierny dym, ktorý sa držal pri strope. O pár sekúnd, už bolo vidno prvé obrysy vo vnútri. Bol to ležiaci človek.

Vstoupil do místnosti jako první, zbraně namířeny vpřed, připravený třeba i na jednotku kroganských zabijáků. Místo toho tam našli jednoho trochu přiuzeného člověka a druhého kousek dál v ještě přičmoudlejším stavu. Postupně, když se ujistili, že nikdo jiný tam nezůstal, vytáhli obě těla ven. Asarijka se dala do ošetřování, zatímco Kaldaryl ještě na moment zmizel v dýmu místnosti, aby si zevnitř po chvíli přinesl svou přilbu.

-------Na téhle hrůze se podílel Kaldaryl a Saphy--------

[Narva'Raan nar Vaala]

Seděl opřený o stěnu a hluboce oddechoval - Šmoulinku odehnal, ať se raději věnuje polámanému kreveťákovi, který to potřeboval mnohem víc. Za okamžik přiběhl další kreveťák, takový terminátor. Všichni začali něco řešit, ale Grok tomu nevěnoval moc pozornosti, protože zjistil, že při nárazu si zarazil nějaký ocelový kus něčeho do boku. Docela slušně krvácel. Rozhlédl se po ostatních a trochu se přetočil, aby si jeho zranění nikdo nevšiml a začal poklepávat rukou do poškozené nohy.
Kéž bych s sebou měl izolepu, pomyslel si.

Nakoukla do ošetřovny v obavách, že tam po tom nádherném přistání bude téměř celá posádka v plus mínus stejném počtu kusů, leč nic takového se nekonalo. Jeden krogan při vědomí, jeden turian ležící, spící, snad ne mrtvý…
Krogan si proklepával nohu, čemuž ona nevěnovala větší pozornost, neboť měla dost práce s tou svojí. Zdravotnice nevida, přistoupila k jejímu pracovnímu stolu a významně se rozhlédla. Náraz to tu zpřeházel přímo řácky a i když se to někdo očividně snažil aspoň provizorně vrátit do pořádku, ten chaos z toho vyloženě čpěl. A kuchař už tu nějakou chvíli je, třeba toho ví víc.
„Nemáte izolepu?“ zeptala se a utáhla si škrtidlo z hadrů.

„Chtěl jsem se zeptat na totéž,“ procedil a přemýšlel, kdy někoho požádá, aby mu vyndal ten kus šrotu z těla… „Ale čekal bych, že zrovna vy budete ten typ, který ji má stále při sobě.“

To byl asi kompliment, vyhodnocovala za chodu a pak se pohledem vrátila ke stolu. Něco použitelného tu přeci být musí.
„Asi jsem ji nechala ve druhém obleku,“ odvětila zamyšleně a důmyslně k tomu pokrčila rameny. „Ale tohle,“ ukázala vítězoslavně na sbalený pytel na mrtvoly, nedílnou to součást inventáře ošetřoven, „se určitě použít dá.“
Pak stačila chvíle hraní si s omnitoolem, něco omnigelu, výše zmíněná omnifólie z pytle a na světě byla rázem náplast na omnidíru.
„Kam to chcete vy?“ pronesla nakonec a namířila si to k němu s novým pytlem na mrtvoly.

„Nechám to na vás. Jste přeci jen odborník, ne?“ Otřel si ruku od krve do zástěry od krve.

Lehce si povzdechla jako někdo, kdo je právě od záchrany galaxie zdržován těžbou minerálů, a důkladně si tu horu masa prohlížela. Takže jí samozřejmě nemohl uniknout ten úžasný kosmetický doplněk, který kroganovi čouhal z boku.
„Slyšela jsem, že máte v těle pár orgánů navíc,“ začala povídat, aby zahnala nervozitu, a začala si to přeměřovat pohledem. „Krve máte taky víc? Já jen jestli to medigel stihne zastavit, když to vytáhneme.“
Trocha polemiky z jiného oboru nemůže po ztroskotání uškodit, že ne?
„Ale stejně by to měla vidět doktorka. Kde je?“

„Ššš, má důležitější věci na práci, věřte mi. Pokuste se mi prosím udělat něco s nohou a já se o sebe pak už postarám,“ nevykrvácí, to věděl. Zas tak hrozné to nebylo. Ani to tolik nebolelo. Až mu bude vlhko pod zadkem, bude zle, ale zatím je to docela ok.
„Jaký je stav lodi, důstojnice?“

„Dolítali jsme,“ shrnula to nejprve obecně, zatímco zaklekla vedle té jeho nohy. Kybernetické implantáty jí byly vždycky tak trochu proti srsti, i když sama nedokázala přesně říct proč.
„Ale pokud opravím vysílač a někdo pro nás přiletí, tak tu neumřeme.“ Možná. Jistá si tím taky moc nebyla, protože ať už je tam nahoře trefilo cokoliv, nemělo to tam původně být už proto, že ani oni tam vlastně být neměli.
Diagnostika pochroumané umělé končetiny odhalila, že se v ní nárazem skříply dva artikulární vodiče, ať už to znamenalo cokoliv. Odborník na tyhle věci ani zdaleka nebyla, ale znovu navázat oba spoje s pomocí pinzety, skalpelu a spousty gelu bylo rozhodně jednodušší, než to provádět na živých nervech. A taky čistší.
Koukla se na krogana, jako by snad čekala, že si řekne o obrázek, a naposledy se zamyslela, jestli na něco nezapomněla.
„A co teď?“ zeptala se nakonec, dávaje mu tak jasný povel k vyzkoušení spravené nohy.

Opatrně zakroutil kotníkem a s trochou námahy se vyhoupl na nohy. Sice to nebylo stoprocentní, ale rozhodně lepší, než před pár minutami. Noha ho naštěstí unesla.
„Díky. Máš to u mě,“ ušklíbl se na ní a rozhlédl se okolo, co dělají ostatní. Jediný, kdo tu zůstal po odchodu Šmoulinky s Termionátorem, byl Deegar, který ležel se zavřenýma očima na lůžku. Nahmatal kovový střep, vytáhl ho z boku a s řinčením pustil na zem. Z rány se vyvalilo množství krve.

„Kee-“ spustila, než si uvědomila, že by to dnes už bylo moc, a radši fofrem hrábla po nejbližším aplikátoru medigelu. Kdyby ji na to ten trouba aspoň upozornil…
„Proto jsem se ptala na tu krev,“ spílala mu, odolala pokušení mu jednu fláknout a radši dohlížela na správný průběh použití té zázračné substance. Ach jo.

„Zvládnul bych to sám… ale děkuju,“ poplácal ji jemně po rameni. „Dobrá práce.“  Vzpomněl si na otřepanou frázi.
„O patro výš se válí pár mrtvol,“ ukázal prstem ledabyle nad sebe. „Asi bychom, nebo bych se, o ně mohl postarat.“

„Já teď budu mít spoustu práce s vysílačem,“ připomněla spíš sama sobě a na chvíli se zamyslela. Bude muset předrátovat půlku paluby, rozmontovat zbytky ovládací matice štítů a z těch součástek vyrobit aspoň něco, co dokáže odeslat informaci o jejich poloze, než se to rozsype. I když asi perspektivnější by bylo opravit to komplet, což ovšem může zabrat i pár hodin a kdo ví, jestli bude mít dost náhradních dílů a štěstí.
„A už musím fakt letět, pozdravujte tam nahoře.“ Teprve za rohem jí došlo, jak strašně blbá ta poznámka byla, ale rychle ji nahradila počítáním indukčnosti takové malé improvizované cívky.

Posunkem naznačil, ať si letí, ačkoliv to už dávno nemohla vidět. Hurá do práce. Vzal si tři pytle na mrtvoly a už tehdy přemýšlel, jak se dostane nahoru.

Grok & já

[Saphyria Sefiachat]

Zatiaľ čo turian vbehol do ubikácií, vraj po prilbu, som sa sklonila k prvému vytiahnutému z dvoch priotrávených ľudí. Bol stredne priotrávený a bol v hlbokom spánku. Dala som ho do stabilizovanej polohy a presunula sa k druhému z mužov. Ten na tom bol horšie. Bol v bezvedomí, dýchal plytko a mal fixovanou mydriázu. Okamžite som vytiahla z tašky kyslíkovú masku pripojenú k malej kyslíkové bombičke a tiež ho dala do stabilizovanej polohy. Prvý z nich by sa mal prebrať za chvíľu sám, tento je na tom podstatne horšie.

Ošklivě jsem se rozkašlal a zamžoural očima na modrou zachránkyni. Pokusil jsem se něco říct, ale v krku mě škrábalo a plíce, jako bych měl v jednom plameni. Zrovna se skláněla nad TJ. „Jak? Děkuju.“ Zachraptil jsem a zase se rozkašlal. Následně jsem opět pocítil bolest na žebrech a reflexně si chytil bok. „TJ. Pomoz mu prosím.“

„Neboj sa o neho, bude v poriadku. Moc nehovor, máš určite jemne pocuchané hlasivky a hrdlo z toho dymu, bude to v poriadku, ale teraz si šetri dych. Čo sa stalo? Havarovali sme? A si v poriadku? Necítiš bolesť?“,vypytovala som sa aby nestála reč, keď som mu pomáhala posadiť sa.

Stál nad nimi a rozhlížel se okolo. Podle všeho se s nimi na patře nenacházel nikdo kromě nich. Alespoň zřejmě nikdo provozuschopný. Kouknul na asarijku a dva lidi skrz hledí své přilby, kterou si mezitím nasadil a zapojil. Chvíli uvažoval, zda jim má taky pomoci. Jeho znalost první pomoci byla docela dobrá, ostatně jako u každého vojáka jako býval on. Ale lidskou anatomií si zrovna dvakrát jistý nikdy nebyl, nechtěl se plést Asarijce pod ruku… a musel uznat, že na životech těch dvou mu zrovna nezáleželo tolik, aby si jejich krví zašpinil ruce, když by je s trochou smůly mohl docela snadno i zabít. Raději to nechal na profíkovi a dál je kryl svou zbraní, přestože teď nebylo žádné zřejmé ohrožení v dosahu. Přesto si dával raději pozor na pošramocený trup a vůbec celé své okolí, aby jim náhodou nespadlo na hlavy.

Otřel jsem si z obličeje krev, která mi stále tekla z rány na čele.
„Jak je na tom TJ?“ zachroptil jsem, ale nebyl jsem schopný pohybu. Držel jsem se pevně za bok a koukal se, jak můj kamarád bojuje o život. Zvláštní, nikdy jsem mu neřekl, že ho beru za kamaráda. Prostě tak nějak jsem ho akceptoval a to mu asi stačilo, ale teď když to vypadalo nejhůř, jsem ho viděl jinak.

„Je len priotrávený, ale aj tak ho potrebujeme dostať dole na ošetrovňu“, prezrela som si poriadne prvého s krvou na tvári. Komunikuje,tak to bude pravdepodobne nejaký škrabanec, z ktorého valí krv. Vytiahla som z brašne medigel a začala mu prehmatávať hlavu, kým som nenašla preťatú kožu nad čelom,z ktorej mu tiekla krv. „Bolo to krásne hladké pristánie však?“,snažila som sa udržať konverzáciu. Potom som si uvedomila, že turian čo sem šiel so mnou stojí v strehu kúsok od nás.
„Nikto tam už nieje?“,opýtala som sa ho bez toho aby som odtrhla zrak od rany, ktorú som medigelom jednoducho vydezinfikovala a zavrela.

„Byli jsme tam jen my dva.“ Odpověděl jsem dřív, než mohl Kaldaryl zareagovat.
„Myslim, že mám zlomený žebra.“ Řekl jsem tak spíš pro sebe než pro doktorku. Opět jsem zakašlal, tentokrát sem ale vykašlal krev.
„Au.“ Zaúpěl jsem se a sesunul se na podlahu. Bok jsem si křečovitě držel. Bože jako by se mi žebra zabodávali do masa. Problesklo mi hlavou. V ústech jsem pocítil teplavou chuť tekutého železa.

Jen zakroutil hlavou Asarijse v odpověď. „Čisto.“ Znovu se rozhlédl okolo sebe a pak na ty tři u země. „Ještě musíme na můstek.“

Myslí, že má zlomené rebrá. Fantastické. Keď sa to tak vezme, mám štastie ,že budem mať len pár modrín a malú hrču na hlave.
Ten prvý sa so skučaním zosypal na podlahu a držal sa za bok. Keby som sa tak vedela rozdvojiť… priskočila som čo najskôr k nemu a oprela ho chrbátom o stenu. Okamžite som si všimla krv na boku a automaticky som vyťahovala ďalšiu kapsulu medigelu. „Snažte sa nehýbať, budem sa snažiť aby to nebolelo o moc viac než musí.“, a odstránila som kusy odevu, ktoré mi zavadzali.

S menšími obtížemi jsem se posadil a opřel zády o zeď. Potom jsem se již nehýbal, abych doktorce nestěžoval práci.
„Někdo na nás zaútočil, že ano?“ procedil jsem mezi zuby. Podíval jsem se na doktorku, která prohlížela mé zranění na boku.
„Víme už něco o útočníkovi?“ Následovala další otázka, aniž bych čekal na první odpověď.
 
Po zbežnom prezrení „rany“ som zistila, že bok je oškrený a narazený, ale žiadne vnútorné zlomeniny, krvácanie a iné komplikácie niesu. Krv ktorú mal v ústach mal z pokúsaného jazyka, pravdepodobne pri „pristátí“. Zranení to často preháňajú, ale od vojaka by som očakávala vyšší prah bolesti… ale veď je to len človek. „Netuším, čo sa stalo, každopádne je všade bordel a časť posádky je buď na ošetrovni alebo na ceste do ošetrovne, alebo sa ešte niekde váľa. Ja a tu pán Ozbrojený hľadáme práve tých váľajúcich sa. Ku ktorým sa pridáte vy?“,rypla som si i doňho.

„A to raději nepočítám tu část válejících se, kteří tak i zůstanou,“ prohodil bez špetky „soucitu“. „Pravděpodobně nás zasáhla střela protivzdušné obrany a sestřelili nás na místo, kde jsme teď. Kde jsme, nevíme, kdo na nás zaútočil, taky ne. Ale jakmile se dostaneme na můstek, doufám, že budeme vědět víc.“
Potom se otočil na Asarijku a s pohledem náhlé naléhavosti, který přes hledí helmy těžko mohla zpozorovat, ji začal pobízet. „Nechci vám mluvit do práce, ale měli bychom si pospíšit. Loď vypadá, že vydrží, ale popravdě, nevěřím, že by nás ten, co nás sestřelil, nechal jen tak spadnout a nešel pak obhlédnout a případně… dokončit práci. Naopak je to vzhledem k mým zkušenostem i logice věci velice nepravděpodobné.“

„Vezměte TJ na ošetřovnu já už si sám poradím,“ Ukázal jsem prosebně na TJ.
„Nemůžete se tu zdržovat, já dojdu sám sice o něco pomaleji, ale dojdu, nelamte si se mnou hlavu.“ Usmál jsem se na doktorku. 
„Vás potřebují jinde a hlavně TJ potřebuje na ošetřovnu.“ Dodal jsem spěšně. Pak jsem se podíval na svůj ošetřený bok, který už tolik nebolel. Naštěstí má zranění nebyla tak vážná, jak jsem si prve myslel. Ale i přesto jsem ještě nebyl připraven odejít s ostatníma. Navíc jsem si byl jist, že bych se nepohyboval dostatečně rychle, abych jim stačil a to i za předpokladu že potáhnou TJ.

„ Stačí ak ho postrážite, kým sa nevráti k sebe. Bude mu pravdepodobne strašne zle, pretože je priotrávený. Dávajte pozor, keby začal grcat... Ale za pár hodín bude ako rybyčka, keď mu nasadíme detoxikáciu.“,to sa ešte nasmejeme.
„Každopádne súhlasím , že by sme mali ďalej pátrať po ranených. Stretneme sa buď tu alebo na ošetrovni. Mali by ste tam nájsť minimálne jednoho krogana, turiana a možno quarianku. Ak sa na to cítite mohli by ste všetkým urobiť teplý šálok čaju, aby sa upokojili. Možem pre vás ešte niečo urobiť?“ premerala som si človiečika v biednom stave a zhodnotila ešte raz stav druhého s kyslíkom. Zdá sa, že spí.

Kaldaryl se postavil a přichystal zbraně. Pak udělal pár kroků směrem k jedné chodbě vedoucí na můstek a otočil se na Asarijku.
„Bude lepší, když vyrazíme. Na můstku snad budeme mít víc informací a v našem stavu jsou informace… více než důležité. Navíc, tam pravděpodobně najdeme i další přeživší. Tedy… snad.“


 Dave, Kaldaryl a Asari bitch

[Narva'Raan nar Vaala]

Když energicky vběhla do ztichlé strojovny, měla už dávno vymyšlený celý postup přeměny inerciálních tlumičů, respektive toho co z nich zbylo, v ne moc hezký, ale rozhodně funkční zesilovač, s jehož pomocí se snad povede poslat nějaké to menší mayday.
A když to půjde, možná už nikdo další neumře.
Zkontrolovala si na jednom ze stále funkčních panelů, že na její trase nejsou překážky, díry v trupu nebo podobné legrácky, a pak bez delšího váhání zamířila k důvěrně známé šachtě. Šéfinženýr jí beze slova pomohl odstranit kryt a pak se dál věnoval metaforickému zpívání ukolébavek usínajícímu jádru.
Trochu ji mrzelo, že ho tam nechává samotného, ale sama teď měla víc práce a i s její přeháněnou skromností musela uznat, že ta její byla taky podstatně důležitější.
Po krátkém plazení pod tou částí lodního břicha, která nebyla obroušená na plech, poznala jeden z tlumičů, ve kterém shodou okolností zrovna nedávno vyměňovala cívky. A ty teď potřebovala vyjmout, trochu upravit a nacpat do guláše, který uvaří hned potom z hromady šrotu a pytlíku instantního omnigelu. Což je recept, který se v quarianských kuchařkách objevuje už od Ranní války.
Samotná procedura úpravy spočívala ve zdlouhavém a naprosto stereotypním rozmotávání a následně smotávání několika stovek metrů vodiče, takže se nelze divit, že to brzy prováděla téměř automaticky a hlavou se jí honily myšlenky na věci úplně jiné.
Kupodivu to nebyly myšlenky týkající se jejich současné prekérní situace. Nehodlala se teď zatěžovat další várkou úvah na téma „kam jsme to sakra spadli a proč“, spíš mobilizovala síly a připomínala si, že se má kam vrátit a rozhodně to má v plánu.
Nelze se tak divit, že ji náhlé zapraskání vysílačky dost vylekalo.
„..ři, čtyři, už?“ ptal se zkreslený, leč rozpoznatelný hlas lodního šéfinženýra a jí bylo jasné, že mají hned o problém méně.
„Slyším a za deset minut to budu mít hotové,“ spojila odpověď z bleskovým odhadem a za stálého namotávání se druhou rukou snažila posbírat již nepotřebné nářadí. Nakamura ale pokračoval a kýženou dobrou zprávu z rukávu nevysypal.
„Interní komunikace už by měla fungovat na všech palubách, ale na můstku nikdo neodpovídá. Zatím se pokusím přesměrovat sem výstup z navigačního počítače a dostat se k měřením ze senzorů, ať víme, kde jsme, ale s tou propálenou sítí to nebude žádná legrace.“
„Hodně štěstí,“ popřála mu už víceméně automaticky, protože se již soustředila na svůj současný úkol a za devět minut a šestnáct vteřin jej skutečně úspěšně dokončila.
S uklízením se moc nezatěžovala, prostě tam torzo tlumičů nechala a s přebalenými cívkami si to vítězoslavně namířila skrz šachty zpátky do strojovny, kde dojde k tomu hlavnímu zázraku.
„Z můstku stále nic,“ spustil šéfinženýr, když lezla z podlahy, aniž by se otočil. „Ale pomoc se tam dostane už za chvíli.“ Z toho vydedukovala, že se na můstek vydal někdo z té skupiny, která šla prohledávat zbytek lodi kvůli raněným. Byl to dost logický postup, takže neměla námitky a aniž by to komentovala, rozložila si na podlaze ingredience na bábovku spasení. Možná teď měla fungovat jako velící důstojník a zjišťovat stav lodi, ale prioritou pro ni byl vysílač, který poskládala v naprosto rekordním čase. Teď už ho jenom přidrátovat k tomu starému a doufat, že simulace, které zatím provedl její kolega, nelhaly.
Ono přidrátování, i když možná vzhledem k užití gelu se spíš jednalo o přilepení, se rovněž odehrálo až podezřele jednoduše a nejdéle na tom zabral transport nové součástky k té staré, protože se musela znovu dostat pod hodní plášť lodi, do prostor nad komunikační místnost.
„Funguje to, začínám vysílat“ pronesl Japonec bez většího citového zabarvení a automaticky začal vysílat mayday. Ale protože Vesmír asi viděl její triumfální gesto a rozhodl se jí trochu srazit hřebínek, nemělo to být tak úplně všechno. Už to varovné pípnutí z druhé strany interkomu ji mělo stačit jako varování.
„Senzory zachytily nějaký pohyb venku.“
„Seismická aktivita?“ To by jim tak ještě chybělo, seknout sebou do činné sopky nebo tím pádem spustit sesuvy půdy.
„Ne, jeden malý objekt blížící se přímo k nám. Uměle vytvořený, rychlost konstantní, víc toho nezjistím, ale na volání nereagují. Torpédo nebo raketoplán pirátů, těžko říct, co je horší.“
Tomu, co odpověděla, nerozuměl, ale ve slovníku spisovné quarianštiny by to určitě nenašel.
Přeladila vysílačku na kanál pro celou loď, odkašlala si a vydala se vstříc své již druhé příležitosti suplovat kapitána. Snad to tentokrát nedopadne jako minule.
„První důstojník posádce. Úspěšně vysíláme tísňové volání, ale dřív než pomoc k nám pravděpodobně přiletí pár nezvaných hostů. Doporučuji se na ně připravit a pokud máte něco k hlášení, ráda si to poslechnu.“
Snad to nebylo moc zoufalé, přemýšlela, ale vzápětí ji napadla jedna taková pěkná legrácka pro hosty. Jestlipak by se jí při tomhle poškození lodi povedla  polarizace trupu?

[Elinor]

Slabší povahy by nazvaly situaci na Devaně zoufalou.
Po dvou transportech rejnokovitých potvor a následnému rozhodování, co tentokrát odstěhují do nového domova, začala posádka postrádat Vesnu.

Napřed se udělalo šoufl vrchnímu mechanikovi Maxmilianu Weberovi, velkému fanouškovi Firma Terra. Na vině byli světélkující šavlozubí šneci, z nichž jeden na posádku „zcela prokazatelně ďábelsky mrknul“.
O něco později došlo k blízkému setkání alespoň třetího druhu mezi Brianem Tylerem a záhadnou plazožábou, která se rozhodla vydat na procházku po přepravním tankeru. Navigátor a první důstojník v jedné osobě se jí čímsi patrně zalíbil a tak jej obšťastnila dávkou lepivého a nepříliš vonného zelenomodrého slizu. Její toulka díky tomu skončila brzkým odchycením a návratem do „karantény“, ovšem Brianovy kroky hned po zajištění situace mířily ke koupelně Devany.
Tu už ale stihl zablokovat Weber a zpoza zablokovaných dveří pronášel apokalyptická proroctví slibující celé Perunice vysání ďábelskými bestiemi, jež jsou zmutovanými potomky hraběte Drákuly a nějaké asarijské štětky, a to vše kvůli hanobení lidské rasy.
Po pěti minutách pokusů o vyjednávání (během nějž vyplynulo, že někde kolem pobíhá dosti se nervující kapitán – těžko říct, jestli ho znervózňovalo, že neví, co se děje s jeho milovanou bývalou lodí, nebo jen zuřící, kde se ta Vesna fláká, který jen tak mimochodem potvrdil, že novým kuchařem na základně bude krogan a že není čeho se obávat, protože vaří podle lidských receptů) Brian odolal nápadu se do koupelny prostě probourat. Místo toho označil Webera za maskovaného hanara a rozhodl se zkusit štěstí s umyvadlem ve strojovně.
Když po sobě řádně uklidí, mohla by si toho Saten Fersey nevšimnout.
Ostatně, inženýrka měla svých starostí dost a někde jinde.

Štěstěna se ukázala být relativně laskavou.
Sice to vypadalo, že veškerou teplou vodu na lodi vyplýtval vrchní mechanik, zatímco velká část posádky odlovovala potvoru, ale sliz šel přiměřeně dolů i vodou studenou.
Takže umyt a převlečen zamířil navigátor zpátky k ostatním, aby se zase zapojil do týmové práce. Ta se podivuhodně vyjasnila, když potkal na smrt bledého kapitána. Ukázalo se, že se Vesna DOOPRAVDY nehlásí a že už kvůli tomu mluvil s šéfem. A pokud se druhá loď neohlásí ani až Devana odveze třetí várku potvor na Proteus, bude pátrací akce.
„Jestli ta ještěrka s Vesnou něco provedla, tak...“ procedil kapitán a zase zmizel, čímž dal najevo, že praktické organizování nalodění bude na prvním důstojníkovi.
Teoreticky.

Prakticky Saten Fersey využila čistící pauzy snahami nějak pohnout s patovou situací, příliš jí to nešlo a tak na Briana hned vybafla: „Takže kdy tu budou kvůli té třetí várce?“
„Minimálně třetí várku musíme odvozit sami,“ odpověděl a rozhlédl se po tankeru, kdeže jsou šnečci a jestli se někde neskrývá další plazožába. To poslední považoval za čirou paranoiu, ale jeden nikdy neví.
„Wheeee?“
„Ano.“
„Tak snad to půjde bez vážných komplikací,“ dodala nedůvěřivě a nakrčila nos.
„Jestli těmi vážnými komplikacemi myslíte rejnoky ve strojovně, tak...“
„...ne, tím myslím rejnoka, který rozbije gravitaci na lodi a pak nám „doplave“ až do kokpitu!“ zavrčela a ani se tak nedozvěděla, že rejnoci se tentokrát nekonají. Téhle nahrávce na smeč prostě nešlo odolat.
„V tom případě nás ekologové a šéfové nepochválí, ale bude sushi.“
„Hele pane Yankovici, vtípky stranou, víš co taková voda udělá s rozvody lodě? To budeme skákat blahem, když nás někdo zachrání dřív, než nás ten rejnok sežere. Takže si připrav skafandr Cousteau, v případě komplikací jdeš rejnoka uklidnit ty.“
„Jo. To beru.“
Brianovi cuklo v koutcích. Ten rozhovor ho navzdory vší okolní zimě a dalšímu „mírnému vlézavému dešti“ začínal bavit, jen se při něm stačili přesunout z plošiny do samotného tankeru.
„A pro případ, že by se z rejnoka stalo suši a mě to stálo místo, tak se postarám, aby jsi se v skafandru krásně proletěl vesmírem, takže se to snaž případně nezkazit, srozuměno?“ pokračovala Saten stále stejným načuřeným tónem, který jej nutil už k vyloženému usmívání se.
Inu, rivalita mezi alianční flotilou a alianční armádou byla pověstná, a na Devaně už od nástupu Saten Fersey panovala v podobě občas se objevujících slovních přestřelek.
„Ne?“ neodolal si Brian rýpnout.
Inženýrka se zhluboka nadechla.
„Chjo, dobře zelený mozku, skafandr je taková věc do které se oblékneš, dole je prostor plný vody kde jsou rybičky, pokud se něco stane, půjdeš dolů, do skladiště plného vody jak jsou rybičky, vlétneš do vody, to je taková kapalina, vííííš? A postaráš se, aby rybičky nedělali problém, ale žádné kuchání rybek jo? Jsou to živé organismy,  sushi ani rybí pomazánku z nich dělat nemáme, takže je máme doručit živé. A pokud je od-živíš, tedy že budou plavat břichem vzhůru, nedostaneme zaplaceno a já budu velmi velmi naštvaná a šéf ještě víc, je ti to už jasnýýýýýýý?“
„Nechápu, jak z šavlozubých šneků nebo z šutrovek udělat rybí pomazánku, ale ten nový kuchař by to mohl vědět,“ poznamenal odlehčeně, vcelku si jistý, že drby tohoto typu se šíří rychleji než světlo a když o tom ví vrchní mechanik Devany, šéfinženýrka slyšela něco na ten způsob tuplem.
Chvíli se bavil jejím výrazem, než se zase vynořil kolegiální přístup.
„Klid, neboj.
Potvorám se nic nestane.
Devaně se nic nestane a žádné problémy nebudou.
A když budou, tak se prostě vyřeší.
Bez od-živování nákladu.
Hm?“
Saten se chvíli ještě tvářila překvapeně, ale pak se pro sebe usmála. „No, je vidět, že zelené mozky alespoň dokážou vstřebávat a chápat informace.“
„Na rozdíl od pacifistů jsou k tomu vedeni.“
„Souhlasím. Pacifisté jsou k ničemu.“ Pohled, který inženýrka věnovala nádrži se šutrovkami, byl vypovídající sám o sobě.

O sto třicet šest minut a devět vteřin později Devana vzlétla z Tridentu a zamířila směr Proteus.
Brian zadal do navigační konzole souřadnice trasy a zalitoval, že tentokrát nepůjde zkrouhnout ani mizerných několik minut. Navíc vrchní mechanik stále odmítal opustit koupelnu.
Z celé situace kolem Vesny měl Tyler divný pocit, který nerozptýlil ani hrnek horkého, přeslazeného čaje. Dobrým výrazem by mohlo být tak tušení průseru.
Když se o něco později objevila v kokpitu Saten, napadlo ho, že malér nebude jen kolem Vesny – ale to byl pouze nápad. Zamaskování návštěvy strojovny se zjevně podařilo na dostatečné úrovni. Ta se místo toho jen opřela o zeď u dveří v póze dámy s plastovým kelímkem s kafem.
„Kdy tam budeme?“
„Jako tradičně. Čtyři hodiny a dvacet šest minut.“
„Doufám, že se do té doby Vesna ozve,“ poznamenal kapitán hřbitovním tónem.
„Však oni se odněkaď vyhrabou,“ řekla Saten s důvěrou v to co vyřkla a napila se kafe. „Jen se bojím těch škod co napáchá ta voda ve skladišti... nesnáším rez...“
„Hm.“ Brian spolkl poznámky na toto téma, které pilně šrotovaly v mozku a některé si přímo zasloužily být konfrontovány s inženýrčinou bezstarostností – ale kapitán byl bývalým kapitánem Vesny a o ztracenou loď si dělal podstatně větší starosti než o tu, jíž právě nyní velel.
V kokpitu tedy panovalo tísnivé ticho, které přerušila opět Saten.
„Jaký je další kontrakt? Tedy, až vyklopíme potvory a...“
„Prostě si dáme chvíli pauzu a budeme hledat Vesnu,“ odsekl Brian stroze, víc, než měl v úmyslu.
„A kde se ten š... Vesna naposledy nacházela?“
„Cestou ze základny na Trident.“ Vypadalo to, jako by navigátor hypnotizoval galaktickou mapu ve snaze tam druhou perunickou loď prostě nějak objevit, ačkoli doopravdy se jen snažil vyhnout očnímu kontaktu se zbytkem osazenstva kokpitu. Měl SVÉ teorie o tom, co s Vesnou je, a ty optimistické rozhodně nebyly.
„Třeba jen měli poruchu na motoru a celkově výpadek rozvodů či podobně, lodě jsou dost komplikované a mají tendenci se každou chvíli rozbíjet, je to ošemetné na opravu, ale ve valné většině problémů to jde spravit, sice za dlouho dobu, ale jde to,“ pokračovala Saten ve snaze přerušit mlčení nějakými zvuky.
„Dokud nedostaneme nouzové volání, je zbytečné si dělat obavy. Behemoth se také párkrát ztratil, vždy za to mohli poddimenzované rozvody, které prostě tu a tam přestávali fungovat, nejdéle jsme takhle viseli měsíc a půl, než se nám podařilo vše zprovoznit a ozvat se světu. Neříkám, že bychom se po nich neměli kouknout, ale je zbytečné panikařit...“
Brianovi začínala její snaha to celé bagatelizovat poněkud lézt na nervy.
„Neskončil náhodou Behemont mimo provoz? Na aliančních lodích jsem strávil taky dost času a vím, co znamenaly podobné výpadky za problémy. Sice jsou rozdíly mezi vojenským a civilním sektorem, ale –“
„To s vyřazením byla trochu jinačí příhoda, nemohu za to, že nějaké pako špatně nakreslilo chladící obvody do plánů - to se pak chyba stane hned, ale což, stejně to už byla kocábka zralá na šroťák.“
Atmosféra začínala houstnout a stávat se nepříjemnou.
„Hele, není čeho se obávat. Prostě výpadek, za měsíc dva jto nahodí, pokud na ně nenarazíme dřív.“
„Jestli na ně nenarazíme dřív, tak budeme muset odtahat všechny ty potvory moře sami.“ Tahle poznámka skutečně BYLA na místě.
„No, snad je tedy najdeme dřív než tahle loď prorezaví zevnitř, brrr, nesnáším rez.“ Saten se otřásla a přenesla svou pozornost na bezpečnější téma.
„Mimochodem, co to piješ za čaj?“
„Původně zelený čaj, smíchaný s citronovým koncentrátem a spoustou cukru. Sice se šíří drby, že je to natolik koncentrovaný roztok, že by se do toho dala zabodnout lžička - ale to jsou jen nepodložené spekulace.“ Brian se poušklíbl a znovu si usrkl z hrnku. Ten čaj byl doopravdy přeslazený, ale to už patřilo k způsobům rychlého doplnění energie.
Inženýrka pokrčila rameny. „Vypadá to teda velmi, ale opravdu velmi divně. A nevábně to voní, nebo to jsi ty?“
Jejich pohled se na chvíli střetl a ze Satenina se nedalo vyčíst, jestli si nežádoucí návštěvy strojovny kvůli použití umyvadla všimla, či ne. To první bylo mnohem, mnohem pravděpodobnější.
„Ta plazožába, co s námi poletí příště. POKUD ji tedy nevnutíme na palubu Vesny,“ dostalo se jí pravdivé odpovědi – na kterou zareagovala vcelku předvídatelně.
„Myslíš ta plazožába, co tě poblila? Ty chodíš v něčem od zvratků, padej se převlíct ty vojenské pako!“
„Už se stalo.“
„Tak proč páchneš, když ses převlékl?“
Brian povytáhl obočí.
„Protože koupelna je pořád zablokovaná a...“
To další radši spolkl. Pud sebezáchovy zafungoval.
„Víš co smraďochu? Jdu do strojovny, snad mi pach mechanického oleje oživí čichové buňky.“
Poušklíbl se. Fajn, tak zřejmě (ještě? Těžko říct, jestli ve strojovně dosud nebyla.) inženýrka nic netušila o JEHO návštěvě strojovny.
„Buď tak laskavá, vezmi to kolem koupelny a dostaň z ní Webera!“ zavolal směrem za mizející Saten, ale ta se pouze obrátila a věnovala mu varovný pohled.


Saten se rozhodla vyhovět Brianově žádosti, což ji přimělo zaklepat na dveře koupelny se slovy: „Vypadni, chci se osprchovat.“
„Počkej chvilku, děvčátko,“ ozval se Weberův hlas a to tónem, který vzbuzoval obavy, že má dceru či vnučku Satenina věku. „Některé z pochybných emzáckých entit se podařilo ucpat odpad, jak jsem před chvílí zjistil! Za chvilku dočistím poslední trubku a...“
Souběžně se ozve podezřele bublavý zvuk a o půl vteřiny později se dveře koupelny otevřou a vykoukne poloutopeně vyhlížející Weber se svojí nezbytnou brašnou s nářadím.
Nicméně koupelna vypadá, až ji bude opouštět, tak, jako by ji někdo právě po sobě velmi, velmi důkladně uklidil.
„Tak, volno, děvče!“
Saten se šokovaně podívá, představa že si stařík spletl koupelnu s záchodem ji přímo děsila.
„Ten sprchový kout!“ vyjasní stařík a palcem ukáže na inkriminované místo. „Nějaké pako emzácké tam ucpalo odpad. A okruh podezřelých je podezřele malý!“
To taky byl, protože Devana oplývala především lidskou posádkou.
Saten se podívá z podhledu, celé ji to zní jako dědkova výmluva čištění sprchy a k tomu velmi nedůvěryhodná. „Opravdu?“
„Stačilo trocha speciální kyselinky, pár litrů horké vody, a zase vše O.K. To je ta lidská improvizace!“ Weber na ni spiklenecky mrkne. „Tedy, slečinko, ona je pravda, že jsem se do té sprchy poblil. Ale taky je pravda, že když jsem to chtěl spláchnout, nešlo to, kvůli odpadu. A jak pravil Šérlok Holmes, dedukce, dedukce je třeba použít při řešení problému!“ Klepne si kloubem ukazováčku na čelo.
„A co potvory, jak se mají? Rejnočci rejdí po skladišti, nebo se naložilo něco onačejšího?“
Satenin pohled se z podeziravého změní na ještě víc podezíravější, pak se ale narovna a prohodí vlasy. „Fajn dědku, nemusíš nic říkat, plýny jsou kdyžtak ve skladišti“
„Jinak zvěřina se má lépe, jsou ty údajně šneci, ale nejsou k jídlu, jasnýý?“
„Šneci? Ty zvrhlosti, co vypadají jako následek mezidruhového křížení salarianů, upírů a asarijských čubek? Které se pak křížily příbuzensky až zdegenerovaly do šavlozubých svítících ulitovců? Tfuj, tfuj, tfuj, velebnosti, to je teda hnus!“ potřese hlavou a vypadá to, jako by se chystal si odplivnout - a pak mu došlo, že je v čerstvě vytřené a uklízené koupelně.
„Fajn, takže dědku, ty jsi na úklid oné ucpanosti použil kyselinu, hádám že bez příslušného povolení, takže, kolik jsi toho použil a co všechno? Ať vím, co se má pak doplnit do skladu.
Krom toho, šeci jsou krásná zvířátka!“
„Krásná, krásná...“ mudruje Weber. „Snad nejste ten typ, slečinko, co se na intimních místech pigmentuje, aby vypadal víc asarijsky, protože jim to přijde krásné? Tfuj, vkus by tomu odpovídal, ti šneci, ti šneci jsou hnusní! Čím jsou proti klasickému zahradnímu hlemýždi! ... a jo, kyselinka... dvě flašky stačily. Respektive jedna nestačila pořádně, tak jsem tam dolil i tu druhou. A povolení, povolení si, slečinko, dávám sám. Jsem totiž vrchní mechanik!“
„O, jistě, jistě a až ta kyselina prožere odpady, tak to budu spravovat, že? A vrchní mechanik nebo ne, provianťák nejsi dědku a jestli si něco pigmentuji nebo ne, také neni tvou starostí dědo! A čím že jsou TIHLE šneci hnusní? Jsou to nebohá zvířátka a jak se říká, co je přírodní, to je hezké!“
Na chvíli se zdá, jako by se Weber pobaveně usmíval (způsobem pro něj zcela netypickým, který by jednoho přiměl se pozastavit nad tím, jestli si náhodou nedělá ze Saten dobrý den), ale asi šlo o chvilkovou iluzi a hru světla, protože vzápětí vypadal stejně jako vždycky. „Přírodní je vždycky hezké - ale pozemské!“ dodal a na svůj věk se mimořádně rychle odklidil do dostatečné vzdálenosti i se všemi proprietami, co nosil vždy při sobě.

„Všivák jeden!“ řekla saten pro sebe a vstoupila do koupely, která byla až moc podezřele lesklá. Saten se na chvilku téměž zastavilo srdce. Ano, možná by měla být čistá sprcha, ale ne celá koupelná, kdo ví co tam stařík vše vyváděl! Představa se jít vysprchovat v okamžiku, kdy neni jisté co se ve sprše před chvilkou nalézalo nebyla přívětivá, chtělo to pokusného šneka, který by podstoupil „experiment“ a ke všemu štěstí se jeden zelený šnek sám přímo nabízel. Saten se zle usmála a zamířila k můstku.

Přibližně tou stejnou dobou, co Saten řešila otázku mechanikových koupelnových aktivit, stařík zapadl do své kajuty, již s nikým - zásluhou své příjemné povahy - nesdílel.
Bavil se. Navzdory zkomplikované situaci se bavil a to zcela královsky.
Velmi pečlivě odložil brašnu s nářadím, vyjmul z ní balíček zabalený do několika nepromokavých pytlů, že šlo jen těžko určit tvar, a uložil jej do „skrýše“ za čisté trenýrky a ponožky.
O necelou půlvteřinu později se dostavil „konvenční výraz Maxe Webera“ a spolu s ním se stařík pohodlně uvelebil na svém kavalci, odhodlán strávit většinu cesty pseudodůchodcovským poklimbáváním.

To už ale Saten Fersey dosáhla cíle své cesty.
„Táááááááák, koupelna je volná smrade, tak tam padej a přestaň mi ničit loď tvým zápachem. Víš, že kdyby tu něco jako detektor bojových plynů bylo, dávno by to kvůli tobě bzučelo na celý vesmír?!
Brian se pootočil z křesla směrem k Saten a soudě podle výrazu, tu informací (navzdory ochucení jízlivou poznámkou) přijal s povděkem. Dokonce s takovým, aby si komentář o bojových plynech a tomu, jak se v nich Saten (ne)vyzná, nechal pro sebe. „Zasloužila bys medaili za zásluhy, už jsem se bál, že koupelna bude zablokovaná až po zastávku na Proteu a možná ještě déle!“
Ještě se rychle ujistil, že vše je v pořádku a že úpravy trasy nebudou nejbližší dobu zapotřebí a jiné povinnosti prvního důstojníka či navigátora se konat nebudou - a že tedy může s klidným svědomím zlikvidovat poslední následky svého setkání s plazožábou.
Koupelna byla záhy obsazená.

Saten se spokojeným výrazem zabrala uvolněné křeslo a jala se pozorovat strop kokpitu Devany.

[Grok]

Seděl jsem u TJeje a kyslíkovou bombou jsem mu pomáhal dýchat.
„Slyšíš mě?“ promluvil jsem na něj. TJ ležel dál bez hnutí a nereagoval. Jsme bůhví kde a loď je evidentně na maděru. Tahle mise se zkomplikovala, jak nejhůře mohla. Provedl jsem si v hlavě malou rekapitulaci. Najednou zlehka odkašlal.
„TJ!“ zavolal jsem na něj. Pomalu otevřel oči a zamrkal na mě.
„Slyšíš mě?“ zeptal jsem se ho. Místo odpovědi se rozkašlal. Pomohl jsem mu posadit.
„Řekni něco.“ Pobídl jsem ho.
„Měl jsem skvělej sen. Byl tak trochu pro dospělý jestli mi rozumíš.“ Zazubil se TJ. Okamžitě jsem poznal, že je zpět.
„Je ti jasný, že si málem umřel?“ podíval jsem se na něj.
„Je ti jasný, že byli tři?“ usmál se na mě spiklenecky.
„Ach, bože.“ Usmál jsem se taky a byl jsem rád, že je TJ zase zpět.

Jak nahoru? Inu, toť otázka. Je to docela vysoko, škrabat se tam nebudu a vůbec… přemýšlel Grok a nakonec využil haraburdí, které se povalovalo všude kolem. Po chvilce vytvořil dostatečnou hromadu na to, aby se mohl chytnout okraje druhého podlaží a vyhoupnout se nahoru. Vypadalo to tam pořád stejně. Nouzová světla, dým štípal do očí, ze stropu visely prověšené vysokonapěťové kabely… první chlapík, pro kterého si přišel, ležel kousek od něj. Byl to Auri a ležel v koláči krve. Trubka, mu proletěla hlavou a zabodla se do stěny dva metry od něj. Když ho dával do pytle, dával dobrý pozor, aby si moc nenašlapal v krvi a jeho mozku.
 S myšlenkou, kdo to tu pak bude uklízet si pytel vzal do podpaží a vydal se ke kuchyňce do sálu, kde předtím nechal další dva mrtváky a dva zraněné. Ty dva živé nemohl zaboha najít. O ty mrtvé málem zakopl. První zemřel na krvácení do mozku – odhad podle zaschlé krve, která vytékala z uší. Druhý si nejspíš zlomil páteř. Kam je jen dám? Zamyslel se a soukal prvního z dvou do dalšího pytle. Chm, někam, kde je chlad, aby nezačali tak rychle smrdět a hnít. Lednička nepřichází v úvahu. Před odletem do ní nechal dát spoustu jídla a neměl ho kam dát… tak je může odtáhnout snad akorát dolů do Mrazáku.

To tahání je doslovné. Proč? Protože ten druhý mu nešel nasoukat do pytle, který Grok ve vzteku roztrhal, a tak se s ním nehodlal srát a prostě ho potáhne. Ještě předtím si to však volným krokem zamířil do kuchyňky. Pohled na těsto všude kolem ho rozčiloval. Otevřel ledniřku, která sice neměla šťávu, ale svou teplotu by si měla uchovat ještě minimálně den. Vzal si odtamtud jednu karamelovou tyčinku Mars, k opasku připnul, pro jistotu, ten největší sekáček, a šel dokončit, co začal.

„No a pak na mě skočila a začala ze mě servávat oblečení. Asi si dovedeš představit, jak to muselo bejt divoký.“ Rozesmál se TJ. Pomalu jsme se soukali po palubě lodi podpírající jeden druhého.
„No a ta jedna začala používat biotiku no kamaráde to bylo něco.“ Zamlaskal si TJ a já začal litovat, že se probudil tak rychle. Třeba mu hodinka nebo dvě v kajutě plné kouře udělá dobře. Pomyslel jsem si a pousmál se trochu.
„Ehm, nerad kazím tvůj poutavý výklad onoho jistě velmi zajímavého snu, ale teď máme jiné problémy na řešení.“ Řekl jsem mu, než se stačil nadechnout, aby pokračoval ve vyprávění.
„Škoda zrovínka jsem se dostával k tomu nejlepšímu. Nevadí, dopovím ti to jindy.“ Usmál se na mě.
„Nemůžu se dočkat.“ Odvětil jsem. A se štěstím mě někdo do té doby zastřelí. Pomyslel jsem si pro sebe.
Došli jsme ke konci chodby, kde jsme slezli do další části lodi. Při lezení jsme si pomáhali TJ byl nezraněn jen lehce přiotráven a tak mi pomáhal o něco více, ale jeho koordinace byla horší, vypadal jako by si před okamžikem šlehl.
„Co to do háje je?!“ Zařval TJ. Okamžitě jsem zbystřil a všiml si krogana před námi, který na zádech nesl pytel s mrtvolou, pod paždím se mu houpalo další bezvládné tělo, nakonec třetí tělo držel za nohu a táhl ho po zem. TJ mě odstrčil, aby mohl stát sám. Krogan si nás také okamžitě všiml.
„Ty šmejde!“ zařval TJ a na krogana vystřelil z pistole naneštěstí naprosto vedle díky jeho poruše koordinace na následky kouře.  Krogan leknutím nadskočil a sprostě zaklel. Nemohl jsem si pomoct, ale zdálo se mi, že toho krogana odněkud znám, ale nemohl jsem si vybavit odkud.
„Mělo mě to napadnout hned, že nás přepadli krogani,“ procedil mezi zuby. „Na co máš ty těla, ty špíno?!“ Zařval a snažil se na krogana zamířit.

Uf, to bylo těsné. Asi bych mu to měl vrátit, ale to bych se musel tahat s tělem navíc, problesklo mu hlavou. Ujistil se, že mezi prsty stále svírá tyčinku a posléze si ji přiložil k tlamě a kousek si odkousil.
 „Na co mám ta těla, ostrostřelče?“ podlaha zavibrovala hloubkou jého hlasu, „jentak se tu s nima tahám, aby zkřehla a dala se líp žvejkat. Když budeš hodný, nedostaneš popapuli a budeš si smět kousnout… a buď tak laskavý kovboji a schovej si tu špuntovku. Nebo ti nikdo neřekl, že by si děti neměly hrát se zbraněma? Mohl by jim někdo ublížit.“ Poslední větu řekl poněkud výhružně.

„Tak to si podělal, ty přerostlej plaze.“ TJ pomalu zacílil na ještěra. Já stál nehybně stranou a celý jsem to sledoval. Pořád mi vrtalo hlavou… jako bych toho krogana odněkud znal… a navíc tyhle provokativní řeči.
„Grok.“ Řekl jsem zničeno nic. Krogan se na mě podíval, evidentně na to jméno slyšel.
„Starej prašivec Grok,“ zasmál jsem se. TJ se na mě podíval.
„Ty tu přerostlou ještěrku znáš,“ zeptal se mě udiveně. Místo odpovědi jsem k němu došel a rukou mu sklopil zbraň.
Pomalu jsem šel ke kroganovi, který si mě měřil pohledem. Evidentně mě ještě nepoznal. Není se co divit, obličej byl lehce zakrvácen a hlavně jsem byl o něco starší.
„Copak mě nepoznáváte?“ usmál jsem se na něj.
„Dave sakra, co je zač?“ zařval zezadu na mě TJ. Najednou jako by začalo kroganovi v hlavě šrotovat. Podíval se na mě a začal si mě důkladně prohlížet.
„Fox. Dave Fox,“ pomohl jsem mu. V tu ránu jako by se Grok rozzářil.

Krogan se rozchechtal, což by se dalo vyložit mnoha způsoby, ale tak jako tak to znělo dost děsivě. Úsměv na Foxově tváři trochu zkameněl, ale neměl se čeho bát. Grok tomu nemohl uvěřit, protože tohle prostě NEMŮŽE být náhoda.
„Tohle mi nedělej, Foxi. Připadám si jak v nějakém hloupém seriálu,“ podíval se na kolegu, kterému se trochu třásla ruka s pistolí a lehce vyděšeně hleděl na kroganovu zakrvácenou kuchařskou zástěru a k tomu ještě zvládal nechápavě těkat pohledem z Groka na Foxe, „seš tu již druhý, kdo byl ve středisku.“ Shodil mrtvoly a dovolil si trochu neformálnější obejmutí svého kdysi více méně oblíbeného studenta.
„Myslel jsem, že zařveš hned, jak tě pošlou do akce.“

Zasmál jsem se jeho pichlavé poznámce.
„To bych si nedovolil vám dělat takhle špatnou reklamu, kápo.“ Usmál jsem se. V hlavě se mi vyrojila spousta vzpomínek na můj výcvik pod vedením Groka. Na časy kdy Aliance naverbovala žoldáky ze všech koutů vesmíru, aby vycvičila nejslibnější adepty ve speciály. Následně jsem si vzpomněl na svoje nejlepší přátele, kteří prošli výcvikem semnou a nakonec zemřeli při boji se žoldáky.
„Vůbec jsem nevěděl, že jste na lodi. Škoda, že se nepotkáváme za příjemnějších podmínek.“ Řekl mu zachmuřeně. TJ zatím za mnou schoval zbraň, ale do hovoru se nezapojoval, jen tiše stál a přísně, vyčítavě koukal na mrtvá těla, která Grok shodil.

“Ted už to víš a určitě se cítíš o něco bezpečněji, Foxi,“ změřil si ho pohledem a na „rtech“ se mu objevilo něco jako uspokojivý škleb, „vidím, že se z tebe pomalu stává skutečný válečník. Čím více jizev máš, tím větší respekt vzbuzuješ v srdcích těch, kteří tě milují a nenávidí.“ Poplácal ho povzbudivě po rameni, jak se to dělává ve filmech, a rozkousal zbytek tyčinky. TJ nevěnoval pozornost a sehnul se pro těla.
„Pojď za mnou. Musíte na ošetřovnu a sami to očividně nezvládnete. Heh, pověz mi, co se stalo, že takové kvalitní žrádlo pro kanóny jako ty – pozor ledvina - dělá u pouhé přepravní společnosti? Né že by tu po nás nestříleli…“

„No… co vám mám povídat. Jde o Blankse, Jacksona, Connora a Davise všichni… zemřeli… pod mým velením. Potřeboval jsem klid od všeho a tak nějak mi přišlo, že tahle práce bude poklidnější.“ Rozmluvil jsem se, když jsme se dali do chůze. TJ šel kousek za námi a mlčky nás ze zadu pozoroval. Měřil si krogana pohledem a ruku měl na zbrani. Já jsem se snažil nevěnovat pozornost tomu jak krogan táhl mrtvé, ale spíše proto, že jsem ho znal. TJ s ním do styku přišel prvně a tak ho jeho chování šokovalo, čemuž se vůbec nedalo divit.
„Jak tak koukám, neměl jsem pravdu,“ řekl jsem a podíval jsem se za sebe na TJ jako bych čekal, že opět něco řekne. Nějak si rýpne nebo něco podobného, ale v jeho očích jsem viděl jen záblesk naprostého znechucení kroganem. Stále ho probodával nenávistným pohledem.

“ Škoda takových bojovníků. Pamatuji se na vás. Všichni jste byli silní, pokud se nepletu. Musels to fakt posrat, když při tom všichni zařvali… ale takový je život,“ suše konstatoval, ale někde hluboko uvnitř ho tato skutečnost zabolela. Nerad přicházel o členu „svého“ klanu. Ukázal na díru ve výtahu a opatrně hopnul dolů. Při dopadu ho silně píchlo v noze.

Nijak jsem nevěnoval pozornost jeho patetičnosti. Znal jsem ho, věděl sem jaký je. A já ho respektoval. Byl… je mým Battlemasterem.
„Je to celkem šmejd,“ sykl TJ.
„První důstojník posádce…“ zaznělo ve vysílačce a zamezilo nám s TJ pokračovat v rozhovoru.
Opatrně jsme seskočili za kroganem.
„Slyšel jste to? Zdá se, že bude ještě veselo. Musíme se někde sjednotit,“ spustil jsem na Groka.

„Slyšelkurva,“ zaklel, jelikož si nakopl palec, „je to na vás, gentlemani. Já jsem jen kuchař. A teď taky něco jako hrobník. Mým úkolem je odnést tyhle tři chalany do Mrazáku, než začnou pekelně smrdět. Vy byste se mohli ohlásit důstojnici a něco vymyslet. Přitom to můžete zapíchnout v ošetřovně, kde zkontolujete svého velitele a třeba si i šlehnete nějaký ten stimulant, abyste byli vůbec použitelní. Až budete rozhodnuti, co dělat, dejte mi vědět. Dávejte na sebe pozor,“otočil se k nim svými hoře podobnými zády a vydal se na krátkou cestu k Mrazáku.

Stvořil Dave a Grok

[wyrrgy]

 „…pár nezvaných hostů…“ 

TMA…

„…pravděpodobně přiletí pár nezvaných hostů. Doporučuji se na ně připravit…"

Podvědomě jsem otevíral oči.

ŠERO…

Slova v interkomu mne probudila o několik minut později, než jsem měl nastavené „biologické“ hodiny. Asi za to mohlo sedativum, které proudilo celým mým tělem. Zprvu se mému tělu moc probouzet nechtělo, tvrdě bojovalo se sedativem, které ho nutilo zůstat ve sladkém nevědomém a ozdravném spánku. Mé naučené reflexy a tělo mne nakonec poslechlo, leč nechtěně, a mé podvědomí se probralo k životu.

ROZMAZANÝ OBRAZ…

Oči konečně zaostřily a mžoural jsem jak vyvoranej krtoň po ošetřovně. 
Po prázdné ošetřovně.
Sedativum stále tlumilo mé reakce. Čekal jsem snad od té lékařky něco jiného? Čekal jsem snad, že můj zdravotní stav nechá jen tak?
Ne!
Všichni zdravotníci a lékaři jsou všude stejní.
Bohužel!
Bohu dík!
Na prvním místě je zdraví jejich pacientů. Samozřejmě je to správná věc, ale často je to k naštvání. Jo, protože tahle jejich „starostlivost“ dost často komplikuje situaci.

Zamžoural jsem po prázdné ošetřovně a zamyslel jsem se, co že mě to probudilo. Aha… hlášení interkomu…  Hlášení o čem?  Přemýšlení díky sedativu mi šlo trochu pomaleji než normálně, ale na druhou stranu jsem začal cítit, že můj metabolizmus se s chemikálií začíná vypořádávat.
Jo… Aha, hlášení interkomu…  O čem že bylo to hlášení?
Přehrál sem si slova v hlavě… pravděpodobně přiletí… pár nezvaných hostů… Doporučuji se na ně připravit. A kruci. Moje předtucha se nakonec vyplnila.
Takže konec odpočinku a do práce.
Posadil jsem se na posteli a pomalu s bolestí v rameni přehodil nohy přes pelest. Neopatrný pohyb způsobil další bolest v pochroumaném koleni.

Promyslel jsem první věci, co musím udělat.
Zaprvé. Dostat se k interkomu. Zavolat. Nechat si podat hlášení. Ale to bude trochu problém, protože interkom je na druhé straně místnosti.
Za druhé. Zraněné koleno. Chce to dlahu. Aspoň provizorní. Asarijská doktorka usoudila, že to koleno není smrtelné zranění, a odspěchala za důležitějšími pacienty.
Za třetí. Chce to zbraně. 

Problémy jedna a dva se daly vyřešit během několika minut. Na druhém lůžku kousek ode mne někdo nechal zbytky medigelu a par dalších maličkostí. Natáhl jsem se pro ty věci a za několik minut z opěradla lůžka, medigelu a pár dalších maličkostí si vytvořil provizorní dlahu. Doktorka by to samozřejmě zvládla lépe, ale takovéhle situace, kdy jsme se na bojišti museli ošetřit provizorně jen s tím, co bylo po ruce, jsem během války zažil dost často.
Vstal jsem z postele, nejdříve opatrně, a pak část rovnováhy přesunul na zraněnou nohu. Ozvala se znovu bolest, ale díky dlaze se dala vydržet.
Problém číslo tři jsem vyřešil následně, když jsem se rozhlédl po ošetřovně a našel na jednom stole odložené moje zbraně a části svlečené zbroje. Oblékl jsem si zbroj a zandal zbraně do pouzder. Dokulhal jsem k interkomu.
„Tady Albaryn z ošetřovny… Rád bych si také poslech předběžná hlášení o situaci… Přeživší členové bezpečnosti se ihned ohlásí!“

Když jsem ukončil hovor, otevřely se dveře ošetřovny a dovnitř vbelhali seržanti Fox a TJ.

[Saphyria Sefiachat]

Už mám toho plné zuby, ale zatiaľ to zvládam, nikto zatiaľ po mojom ošetrení neumrel a dúfam, že sa ani nikto nechystá umrieť. Akože, na druhú stranu to nemá na tie návaly zranených v Citadele,  počas nepokojov na majstrovstvách štvrte v pretekoch pyjakov, keď favorit závodov, malý opičiak s číslom 7 zostal v polovici trati stáť a predvádzať tanec párenia pred ďalším pyjakom s číslom 2. Niektorí  to brali športovne, no tí, ktorí na favortia stavili celý majlant začali vymýšľať konšpiračné teórie o tom, že samček s číslom 2 bol nasprejovaný samičími feromónmi, načo sa strhla nevídaná bitka.
 Možno by som mala ísť naspäť do ošetrovne skontrolovať toho krogana, ktorý sa nechcel nechať ošetriť, turiana, ktorému som pichla sedatíva a quarianku Narvu. Neviem už ani ako dlho sme z ošetrovne preč spolu s týmto po zuby ozbrojeným turianom, ktorý doteraz nejavil žiadne známky šoku, či traumy.
Je však nutné preskúmať poslednú časť lode, mostík a konferenčnú miestnosť. Našťastie tam vedie jednoduché schodisko a žiadna diera v strope.
Postavila som sa za turiana, ktorý už mal obe zbrane namierené do chodby so schodmi na vrchné poschodie a v póze ako z toho nového galaktického trháku „Pohni sa a zomrieš“ čakal kým sa k nemu pripojím. Poškrabkala som sa na brade a keď sme sa obozretne pohli, rozmýšľala som, aká je pravdepodobnosť, že rozstrieľa  na kašu  prípadného preživšieho člena posádky, ktorý by sa mu náhle zjavil pred hlavňami.

Kouknul doleva a pak doprava. Pravá chodba byla zavalená všelijakou směsí trosek, levá naštěstí nikoliv. Nebylo složité rozhodnout se, kudy nahoru. Hbitým krokem se vydal chodbou až ke dveřím. Kupodivu fungovaly, byť s nejistým jiskřením a skřípěním, jak měly a otevřela se před nimi místnost s navigací. Skrčený nakouknul spolu s hlavněmi svých zbraní dovnitř. Čisto.
„Hmm… nikde nikdo. Ani nikoho neslyším. Zřejmě tu nikdo kromě raněných a.., mrtvých… není. Ale dávejte si pozor, kam šlapete, je tu málo opěrných bodů, tahle místnost bude nebezpečně nestabilní. Pojďme do konferenční místnosti a pak na můstek.“
Pozorujíc celou dobu okolí se přesunul k zaseknutým, napůl otevřeným dveřím do konferenční místnosti. Všímal si spíš agresorů a trosek lodi, ale nevšiml si zatím nikoho z posádky. Nakouknutí skrz pootevřené dveře ho informovalo i o prázdnotě konferenční místnosti, a tak se vydal pomalu k můstku.

Celú tú dlhú cestu hore schodmi, držiac sa za ním, som sa rozhliadala dôkladne po zranených. Poznámku o tom, že je tu ticho som prešla len tichým prikývnutím. Keď  sme sa otočili od konferenčnej miestnosi smerom k mostíku, povedala som si, že si obzriem miestnosť z i druhej strany navigačného panela. Tichými krokmi som obchádzala pult a nazerala podeň.  Po niekoľkých krokoch som pod pultom uvidela muža skrčeného s kolenami na brade, ako na mňa treští oči z tmy.
„Ste v poriadku? Som Saphyria, ošetrovateľka. Počujete ma?“, hmmmm, ten má asi riadny šok.
Chlapík totiž len nemo pozeral na mňa s otvorenými ústami. „Dokážete sa odtiaľ dostať alebo potrebujete pomoc?“ zase žiadna reakcia. Vystrela som sa a mávla na turiana, „Máme tu chlapíka, pravdepodobne v šoku.“ Znova som sa zohla pod pult a podala mu ruku. „No poď, keď budeš poslušný chlapec tak dostaneš dobrotu.“,povedala som najmiernejšie ako som vedela.
„Ee“,povedal chlapík a trucovito si ešte pevnejšie objal kolená.
„Neschovávaj sa, lebo to poviem tatovi!“,použila som výhružnejší tón. Chlapec, vlastne muž, na mňa vytreštil oči ešte viac a vyplašene štvornožky vyliezol spod pulta. Otočila som ho k sebe, dala mu facku a uchopila jeho tvár do dlaní. „Uveďťe svoje meno,hodnosť a pozíciu na lodi doboha!“,zeravala som naňho.
„Leonard... som navigátor. „,vyhŕkol muž, poobzeral sa po svojom okolí a zaostril na mňa.
„Veľmi dobre.“,placla som ho po ramene a usmiala sa. „Pridajte sa k nám ideme na mostík a potom pravdepodobne na ošetrovňu.“

Kaldaryl přejel pohledem „skrčence“ a jakmile uznal, že není nebezpečný, přestal mu věnovat pozornost a vydal se k můstku. Cestou překročil smotek jistkřících kabelů a za chvíli stál na můstku. Nebo alespoň na tom, co z něj zbylo. Všude se povalovaly ulomené kousky bůh ví čeho, většina panelů byla na parď a jen pár jich zůstalo bez většího poškození. Rozhlédnul se a pak ukázal směrem k tělům na podlaze a v křesle.

S novým členom našej „výpravy“ som sa vydala za turianom, ktorý už stál na mostíku a na čosi ukazoval. Zastavila som vo vchode. „To je katastrofa.“,utrúsila som a odsunula nohou kus čohosi, čo mohlo kedysi byť obrazovkou. Prešla som až dopredu k dvom telám na ktorých bol panel a pod ktorými bola kaluž krvi. Na môj vkus veľká kaluž krvi. „Pri bohyni...“,zťažka som prehltla. „poďte mi pomôcť s tým panelom!“,zavolala som k dvom spoločníkom.


V tu chvíli se z lodního interkomu ozval, byť stěží srozumitelný, hlas Quarijské techničky. Obsah těch pár slov způsobil zbystření Kaldarylových smyslů a hlavně rozběhl v jeho hlavě spoustu ozubených koleček. Začal těkat očima okolo sebe a pak koukl na Asarijku.
„Musíme se připravit. Zvládnete je ve dvou odnést dolů?“

„Práve somrozmýšľala či s nimi vôbec budeme hýbať. Myslím že s pánom Leonardom to zvládneme.“,a privolala som gestom navigátora k sebe. „Hmmm… predpokladám, že vy ako člen ostrahy sa budete chcieť prichystať na privítanie hostí. My tu pravdepodobne zostaneme, zistím či sú schopní prevozu do ošetrovne.“,kývla som k dvom telám. Paniku a strach som zatiaľ úspešne vytlačila z hlavy starosťou o zranených.


„ Dobře, ale jakmile to bude možné, jdete do nižšího patra. Tady to nebude moc bezpečné.“ Během toho co to říkal, nahmatal na jednom z relativně nepoškozených panelů malou zásuvku, vzal z ní drobný lesklý disk, strčil jej do kapsy a odklusal k Airlocku.

„Athamé...“, vzdychla som si.
„Prosím?“, opýtal sa Leonard.
„Zabudni na to, pomôž mi s tým.“,chopila som sa jednej strany rozbitého panela. Bol o čosi ťažší než vyzeral a navigátor pekne sčervenal, dúfala som že mi ho nepustí na nohy prv než ho pustím ja jemu. Kľakla som si k turianovi  a okamžite som si všimla ranu na bruchu, pravdepodobne od toho panelu.Tá mláka pod ním sa mi ale vôbec,ale vôbec nepáčila. Tvár mal bledú od straty krvi a takmer nepozorovateľne dýchal. Zamrazilo ma, no nemyslela som na to najhoršie a prehľadala ho, hľadajúc nejaké doklady v ktorých by pri troche šťastia mohla byť uvedená jeho krvná skupina. Nič som však nenašla a do očí mi vošli slzy zúfalstva. Znova som zťažka prehltla a pozrela sa na navigátora. „Asi neexistuje šanca ako teraz zistiť jeho krvnú skupinu, však?“
„No… pokiaľ nemá pri sebe známky, doklady alebo tetovanie, tak vám bohužiaľ musím oznámiť, že tak skoro to nezistíme.“
„Tetovanie?“, zarazila som sa.
„No jasné, je to minimálne turian a každý turian slúži v armáde. Pochybujem, že by nemal vojenské tetovanie. Má ho každý vojak.“ a vyhrnul si pravé predlaktie, na ktorom mal vytetované nejaké číslo, krvnú skupinu, a nejaké kliky-haky, ktorým som nerozumela. Hrabala som chvílku v mojej bezodnej lekárskej taške a našla infúziu s omniplazmou. Ak sa neprispôsobí, telo ju vylúči ale to už snaď budeme na základni a tam už niečo zoženiem. Vytiahla som hadičku s ihlou a váčik s plazmou som vrazila navigátorovi do potetovanej ruky. Ihlu som turianovi zaviedla do žily. Pomrvil sa a čosi zamrmlal. Dobré znamenie.
„Podržte to.“, kontrolovala som prietok plazmy, nohy mu podložila a uložila som ho do stabilizovanej polohy. Hneď nato som sa začala som sa venovať druhému, mladému mužovi, pilotovi. Ruku mal vykrútenú v neprirodzenom uhle a bol bledý, no dýchal. Ruku som mu jemne narovnala pozdĺž tela, aby nedošlo k dalším komplikáciám, na čo reagoval bolestivou grimasou. Možno to nebol až taký dobrý nápad ňou hýbať, ale vždy lepšie ako keby sa mu mala začať zrastať „pokrčená“.

Utrela som si pot. Bohyňa,kedy to skončí a dám si čokoládu?


Československá kooperácia Kaldaryla a Saphy

[wyrrgy]

„Šéfe, slyšel jste hlášení?“ Zařval TJ aniž by jakkoliv velitele pozdravil. Stáli jsme ve dveřích lehce v zuboženém stavu. Nevypadali jsme zrovna, že bychom byli připraveni na boj. Bolest mě nutila udržovat se při smyslech a TJ před okamžikem zvracel. Ozbrojeni jsme nebyli jen stroze. TJ měl pušku a já jen pistoli.
„Co uděláme, veliteli?“ zeptal jsem se.
 

„Nazdar, chlapci,“ řekl sem možná až trochu osobně, ale je fakt že za to mohlo sedativum, které stále trochu ovlivňovalo, mou mysl. „Postaráme se samozřejmě o to, aby naše návštěva byla řádně přivítána, tak, jak si zaslouží.“ Zamyslel jsem se, se sedativem to šlo trochu složitěji. „V první řadě, má někdo z vás znalosti, základní znalosti z rychlé zdravotní pomoci? Pokud jo,“ říkám to trochu nerad, protože chemikálie můžou narušit podstatnou číst vnímání, „nadopujte se nějakými stimulanty a pak se pokusíme dostat nahoru a seskupit s přeživší posádkou.“

Podívali jsme se s TJ jeden na druhého. Pak jsme pokrčili rameny a přešli ke stolu, kde jsme nějaké stimulanty našli. Sice nebyly bojové, ale lepší něco, než nic.
„Dávkování nech na mě,“ řekl TJ a já pouze přikývl. Po našem krátkém vylepšování odolnosti jsme se zase seřadili před velitelem.
„Doprčic, myslím, že jsem to přehnal,“ zasmál se TJ. Podíval jsem se na něj podezřívavě, protože já se cítil naprosto v pořádku.
„Co to kecáš?“ zeptal jsem se ho.
„Jen se snažím odlehčit situaci,“ pousmál se.
„Máme trochu problémy, co se týče výzbroje, veliteli.“ Poznamenal jsem a TJ jsem ignoroval.

Během jejich rozhovoru, jsem přemýšlel, jestli jsem se s posílením jejich odolnosti, užitím stimulantů, nezmýlil.
Ale to se ukáže.
Kruci.
Sedativum v mém těle sice opravdu pomalu ustupovalo, ale stále působilo nechtěné vedlejší účinky otupělosti. Zajímalo by mě, co tak silného do mě ta Asarika nacpala.
„Jo, to vidím, Foxi,“ zamžoural sjem na ně. „Pokusíme se cestou nahoru do konferenční místnosti někde něco sehnat.“
Zahledl jsem se v zrcadle a v duchu zabědoval nad svým stavem. Vždyť to měla bejt jednoduchá mise. To ani v C-Sec se mise nikdy takhle nezvrtla. A pak jsem se podíval na své dva zbýdačené muže. „Jste si jistí, že to zvládnete?“

„My vás v tom nenecháme, šéfe,“ vztyčil palec TJ.
„Nepodceňujte nás, veliteli,“ pousmál jsem se. Pak jsem tasil svou zbraň a zběžně jí zkontroloval.
„Nemáme času nazbyt.“ Zavelel TJ a vyhopsal z místnosti.
„Je čas přivítat hosty,“ usmál jsem se na velitele a taky jsem vyběhl z místnosti, abych dohnal TJ a zpacifikoval ho.

Vybelhal jsem se z ošetřovny o něco pomaleji, než oni dva. Přeci jen mé koleno bylo pevně obvázáno dlahou a nemohlo se vůbec ohýbat, což byla mala daň – hlavně, že jsem mohl, chodit, a že dlaha tlumila trochu bolesti.
„Rozkaz,“ zašklebil jsem se na lidského seržanta. „Se mnou to ale bude trochu pomalejší.“  Ukázal jsem na dlahu.
Kráčeli jsme chodbou, v mém případě se značnou dávkou belhání, v bojové postavení a mířili jsme k výtahu. TJ byl vpředu, za ním Fox a já jako nejpomalejší kryl skupinu zezadu. Když jsme se dostali k výtahu, trochu jsem si v duchu zanadával. Trosky nám ztížili výstup do dalšího patra, výtah byl nefunkční. Naštěstí tam někdo před námi vytvořil slušnou hromadu, po které se dalo vylézt nahoru.

Než jsme se tam dostali, chvilku to trvalo. Několikrát jsem se nepozorností bouchl do zraněné nohy, ale nedal jsem na sobě před svými muži nic znát. Když jsme byli konečně ve vyšším patře, využil jsem par okamžiků k odpočinku a chvilku oddechoval a bojoval s bolestí.
„Pokud to přežijeme, pánové, tak celej večer pijete na mě,“ zazaubil jsem se na ně. „Tak a teď to chce vaší výzbroj. Jdeme k ubikacím!“

„No to nevíte, co nám slibujete, šéfe. My toho vypijme víc, než vaše portmonka dovede dát,“ zasmál se TJ a pomalu se dal na cestu. S puškou systematicky prohlížel okolí. Já šel hned za ním a stejně jako on jsem měl oči do kořán s tím rozdílem, že já měl pouze pistoli. „Kdo myslíte, že nás sundal?“
„Nejspíše otrokáři.“ Odpověděl jsem.
„Myslíš, že by napadli takovouhle loď nějaký prachobyčejný otrokáři?“ zeptal se TJ a zpomalil, aby nás Ablaryn dohnal.
„Na tom ostatně nezáleží, kdo nás vlastně napadl. Napadli nás a tím to hasne.“ Odvětil jsem.
„Jen jsem chtěl udržet konverzaci. Tvoje komunikativní schopnosti jsou na bodu mrazu. Někdy bych tě chtěl vidět, jak balíš nějakou holku.“ Zasmál se.
„Víš, že zbraně dost selžou a vystřelí, když se jim zachce? Takže pokud ti vpálím jednu do zad, tak to byla čistě nehoda,“ řekl jsem zcela klidně a s úsměvem. Ablaryn se pomalu kulhal za námi a poslouchal naše řeči. Divil jsem se, že nás ještě nezastřelil a nešel na sólovou akci.
 „Až ti ta tvoje pistolka na vodu selže a poškrábe mě na zádech, řekni mi to, dost možná to totiž neucítím. A to bych nerad prošvihl, rád ti to vrátím - tady mojim miláčkem,“ vrátil mi to TJ a poplácal svou zbraň. Ablaryn stále mlčel, nejspíš nechápal, že jsme my dva mohli někdy být vojáky a že jsme měli nějak slušné výsledky.

Belhal jsem se za nimi, šli nedočkavě rychle, ale pokaždé na mě někde počkali. Klábosili mezi sebou klasickýma vojenskýma řečma. Kdybych neprošel spostou bitev během svých vojenských let, asi bych jejich konverzaci nechápal nebo dokonce odsuzoval. Mezi turianskýma vojáky také existovalo vzájemné popichování. Vlastně to pro vojáky bylo dobré pro odlehčený psychického tlaku a dokonce to posilovalo přátelství a důvěru ve své spolubojovníky. A tak jsem je nechal se popichovat.
Když jsme dokráčeli k ubikacím, oba zmizeli ve své kajutě. Odbelhal jsem se k lodnímu počítači a s úlevou si sedl na židli, u panelu, abych odlehčil své zraněné noze.
Počítač naštěstí fungoval, a tak jsem zapnul interkom.
„Tady šéf bezpešnosti Albaryl. Jsem na druhé palubě, u ubikací, se seržanty Foxem a Jonsonem. Přesunujeme se na první palubu,“ ve vysílači silně zapraskalo, „žádám přeživší členy posádky, aby se co nejrychleji shromáždily v konferenční místnosti. Je-li seržant Pytherus poblíž hlavního výstupu do lodi, zabezpečte ho a pak se také hlaste v konferenční.“ Trochu jsem se odmlčel. „Pokud má někdo informace o nebezpečí, které se blíží nebo kolik máme času, než se sem dostanou, rád bych je teď hned slyšel. Děkuji.“  

„Tak co si myslíš?“ zeptal se TJ když si nandával zbroj.
„Že jsme si ty zbraně měli vzít rovnou a ne odejít.“ Zasmál jsem se.
„No v tu chvíli sem se chtěl dostat za každou cenu pryč a ne hledat výzbroj,“ poznamenal TJ. Upevnil jsem si zbroj a nabil zbraně. Zase mít na sobě zbroj a svírat v ruce mojí útočnou pušku mě značně uklidnilo.
„Tohle ještě bude tuhý boj.“ Ozval se zase TJ a začal si kontrolovat zbraň. Následně sáhl po odstřelovací pušce a hodil si jí na záda jako další zbraň. Již několikrát jsem ho viděl na střelnici, co s odstřelovačkou dokázal. A někdy jsem až nechtěl věřit, že někdo jako TJ dovede mít tak skvělou mušku. Nejspíš jeho samolibé chování ho dostatečně uklidňovalo, že se vždy dovedl přesně soustředit. Já jsem šáhl ještě po brokovnici, abych měl taky ještě další zbraň.
„Jsme připraveni, šéfe,“ zahlásil TJ, když jsme se vrátili k veliteli. Každý z nás držel v ruce útočnou pušku.

Když jsem dovolal, odbelhal jsem se do kajuty pro zbytek své výzbroje. Vzal jsem si své dva meče, zasunul do pouzder na zádech, a vyndal oblíbenou rychlopalnou ostřelovačku. Plně ozbrojen jsem se dobelhal zpět na místo srazu. Všichni již plně vyzbrojeni jsme se vydali na nejvyšší palubu. TJ s Foxem zase vpředu. Dostali jsme se k točitým schodům, po kterých jsme stoupali na hlavní palubu.


Stvořili: TJ, Dave a Deegar

[Kaldaryl Pytherus]

Opřel se zády o hromadu trosek nakupenou kousek od místa, kde stály trosky navigačního pultu. Natáhnul si sem pár věci, které se povalovali okolo. Po chvíli tak vytvořil velmi provizorní, ale pro tu chvíli dostačující kryt s malou prohlubní uprostřed. Je to už asi deset minut, co slyšeli hlášení Quarianky, asi tři minuty, co okolo prošla zdravotnice, nesouc spolu s mužem, kterého našli v zasedací místnosti, oba raněné z můstku. Během té doby se připravil. Kdyby měl víc času... ale tohle muselo stačit.

Nařídil optiku na jedné zbrani, druhou měl v pochvě na zádech. S tichým klapnutím nastavil několik parametrů a vysunul drobný opěrný stojan ze předku samopalu. Pak několikrát vydechl a zkontroloval všechny potřebné věci na svém omni-toolu. Teď už mohl jen čekat.

Chtěl poslat do zbytku lodi nějaké, alespoň stručné hlášení. Když ale zjistil, ještě než se odebral do svého provizorního krytu, že je interkom na tomto místě lodi značně poškozen, pochyboval, že ho někdo uslyší. Přesto jím vyslal několik stručných vět. Popsal v nich, kde teď jsou, koho a v jakém stavu našli a že zdravotnice se pomalu přesouvá k ošetřovně, zatímco on se připravuje na uvítání hostů. Nic víc, žádné dlouhé věty, nic jako „řekněte mé babičce, ať nakrmí číču.“ Takové řeči pro něj v tomto momentě... vlastně nikdy, neměli příliš hodnotu. Teď měl před očima jediné. Udělat, co bylo v jeho silách, aby co nejvíce oslabil ty, co se blíží.

Dunivý zvuk ho vyrušil z čekání. Dorazili ti, na které tu čekal a začali se pokoušet, o vstup do lodi. Jak předpokládal, rozhodli se, kvůli neporušení zbytku trupu, vniknout dovnitř airlockem. Nedivil se tomu. Stačilo vyřadit zámky a ostatní už šlo samo. Navíc, neočekával žádnou přílišnou inovaci.

Kaldaryl si chvíli hrál se svým omni-toolem. Několik kontrolek se rozsvítilo zeleně a na jeho hledí se začala v rohu promítat malá scéna, přenášená z miniaturní kamery umístěné tak, aby snímala Airlock a jeho nejzazší okolí. Chvíli obraz sledoval, než se ozvalo několikanásobné hlasité zadunění a zasyčení, jak byli zámky airlocku zvenčí odstřeleny trhavinou. Dveře pak odpadly ven a dovnitř se nahrnulo trochu dýmu a kameru na moment oslnilo světlo venku.

Několik siluet se objevilo na obrazovce. Se zbraněmi namířenými dovnitř vkročila čtveřice mužů. Dva lidé, dva turiani. Kvalita výstroje průměrná, ostražitý krok. Jejich pohledy však prozrazovali značnou úroveň sebevědomí, stejně tak jejich pohyby nebyli zvlášť profesionální. Mohlo to být horší, pomyslel si Kaldaryl.

Dva turiani zůstali prozatím u vchodu, zatímco lidé nakoukli na můstek a pak směrem, kde byl ukrytý Kaldaryl. Oni ho neviděli. On je ano. Oba udělali krok jeho směrem. V tu chvíli stiskl jednu z kontrolek na svém omni-toolu. Drobná nálož velikosti mince, kterou před několika minutami umístil na potrubí, kterým proudila mrazící kapalina, roztrhla stěnu trubky a než stihly bezpečností pojistky zareagovat, na oba turiany se vyvalila sprška tekutiny, která hned po dopadu prudce zamrzla. Kaldaryl se pousmál. Jeho výcvik ho naučil, že plavidla, jako je toto, mají mnoho míst, která může voják využít pro svůj prospěch, stejně jako se naučil, od jakých míst se má držet dál a kam střílet může a kam ne. Bylo užitečné vědět, jak své okolí použít ve svůj prospěch. Ti dva turiani to teď pocítili na vlastní kůži. První dopadl relativně dobře. Sprška ho zasáhla sice na hruď, ale jeho kinetická bariéra ho před účinky kapaliny uchránila. Na druhou stranu to způsobilo její okamžité selhání. Druhý turian sice zůstal se zapnutým štítem, ovšem jedna jeho noha teď byla přimražena k podlaze. V tu chvíli Kaldaryl vykouknul ze svého úkrytu. Opřel zbraň o trosky, zamířil a dvěma střelami poslal nechráněného turiana k zemi. Druhý se pokusil o útěk, ale přimražená noha mu nic takového nedovolila. Následná smršť střel nejen vybila jeho bariéry, ale následně roztrhla jeho hruď a jeho tělo se zhroutilo k podlaze.

Kaldaryl teď znovu nahlédl na snímek z kamery. Dva lidé u vchodu slyšeli střelbu a viděli své spolubojovníky padnout. Přikrčili se a přitiskli ke stěně. Za nimi bylo vidět několik dalších postav. Kaldaryl se opět skryl za své trosky a připravil si prst ke druhé zelené kontrolce. Kousek od Airlocku, směrem k můstku, zastrčil mezi trubky a vedení jednu pistoli a nastavil její spoušť na dálkové ovládání ze svého omni-toolu. Samozřejmě nemohl se zbraní nijak mířit. Ale to ani nebyl úmysl.

Dva muži se ještě víc přikrčili, vypálili pár dávek Kaldarylovým směrem a pak se vydali rychlejším krokem chodbou. Jejich střely byly samozřejmě zcela nemířené, neboť ani nevěděli, kde přesně Kaldaryl je. Šlo spíš o krycí palbu. Kaldaryl v tu chvíli stiskl několikrát omni-tool a jeho nachystaná zbraň několikrát jejich směrem vystřelila. Netrefila se ani jednou, což Kaldaryl očekával, ale střelba způsobila, že se překvapení útočníci otočili, aby čelili nové hrozbě. Jejich záda tak byla odkryta další spršce střel z Kaldarylova samopalu. První padl mrtev k zemi, druhý stihl utéct zpět k Airlocku, pravděpodobně byl ale i přesto zraněn. Sténání a naštvané pokřikování o tom Kaldaryla utvrdilo.

Kaldaryl se pousmál. Tři byli mrtví a to se ještě nikam neposunuli. V samotné chodbě přichystal několik speciálních pastí a tak doufal, že je takhle udrží ještě chvíli. Pohled kamerou ho však z tohoto přesvědčení vyvedl. Od Airlocku klusal muž a v ruce držel zbraň, kterou Kaldaryl okamžitě identifikoval jako granátomet. S tímhle nepočítal. Pozdě mu došlo, že integrita lodi je teď útočníkům ukradená a nebojí se použít i takové prostředky. Ve vesmíru by to bylo pochopitelně nemyslitelné.

Kaldaryl vykoukl ze svého krytu a poslal směrem k útočníkům dávku střel. Doufal, že je to alespoň zdrží a mezitím se rozeběhl ke dveřím ke schodišti. Jen vteřinu potom, co se za ním zavřeli, uslyšel dveřmi tlumený výbuch. Aktivoval bezpečností pojistky na ovládání dveří pro případ protržení trupu a hbitě se vydal dolů, když narazil na skupinku jdoucí mu naproti.

[Grok]

Dalo nám, spolu s Leonardom, trochu zabrat, dostat pilota a kapitana dole do ošetrovne. Po ceste dolu sme stretli Velitela bezpečnosti aj s dvoma členmi ostrahy. Vzhladom na situáciu a vyčerpanie, ktoré si postupne začínalo vyberať svoju daň, som len prešla okolo a odpovedala na pár otázok, ktoré mi položili.
Konečne sme s Leonardom došli do ošetrovne. Uložili sme ich na lôžka a ja som sa pustila do svojej práce. Ticho bolo ťaživé a tak som podvedome začala polohlasne popisovat úkony, akoby som to prednášala študentom na pitve.

Zavřel za sebou těžká vrata od Mrazáku a otřel si intuitivně ruce o zástěru, o kterou ruce ještě více zamazal. Krví. Jeho sluchu neunikl zvuk hovoru, vycházející z ošetřovny, a jelikož neměl co dělat, vydal se tam. Zaťukal na rám dveří a bez čekání na vyzvání vstoupil dovnitř. Šmoulinka křepčila okolo nějakého Kreveťáka ležícího na lehátku, kde předtím lenošil Deegar. Poznal v něm kapitána. Na druhém sedel nějaký člověk se zafixovanou rukou a pak tam stál ještě někdo. Na čele asarijky byly vidět kapičky potu a nahlas přednášela, co zrovna právě teď dělá.
„Nevolal někdo kuchaře?“

Zarazila som sa uprostred popisovania procedury, pri ktorej pomocou určitých hmatov rýchlo, avšak bolestne pre pacienta, zistíme približne druh zlomeniny i bez rontgenu. Otočila som sa za hlbokým hlasom, ktorý nepatril nikomu inému ako kroganskej hore v kuchárskej zástere komplet umazanej od... pri bohyni. Okamžite som spoznala pôvod flakov a pri myšlienke, ako sa na nu dostali, ma prešla chut jest čokolvek od tohto kuchára do konca roku. Ak to prežijeme. Navigátor Leonard vyzeral na infarkt. „Nieste... ranený?“ pohlad mi mimovolne znova zbehol k zástere, čo som ihned olutovala a radšej sa mu pozerala do očí.

„Ani ne, myslím, že to ještě chvilku vydržím. Můžu vám nějak pomoci?“ přehršel ochoty z mé strany ho trochu překvapila, ale nakonec proč ne? Ukázal prstem k balení papírových ubrousků a posunkem požádal, jestli je mohu použít. Mohl místo nich k očištění rukou použít mýdlo s tekoucí vodou z umyvadla, ale netušil, jak dlouho tady ztvrdnou a tak si řekl, že bude lepší vodou šetřit. Po kladné odezvě použil několik ubrousků a po své očistě, již s čistýma rukama, přistoupil k Šmoulince připraven uzlovat nohy a rozvazovat jazyky… i když to k první pomoci vlastně nepatří.

„Vy... máte skúsenosti s prvou pomocou?“, pochybovačne som zazrela na krogana ked sa postavil vedla mna s „čistými“rukami. Okamžite som tú vetu ľutovala.

„Sem tam. Popovídáme si o tom později. Co mám dělat?“ Skálopevně rozhodnut pomoci se jí podíval do očí.

Hmmm.. Co mu mozem zverit?
„Prezrite zatial zbežne kapitána prosím vás. Hlavne opatrne.“

Kapitán měl odstřihlý kus kombinézy na boku a jeho štíhlý trup, v místech, kde bylo vidět nakřáplé pláty, byl pokryt silnou vrstvou medigelu. Trochu se k němu sklonil, přičichl a šťouchl do něj. Žádná odezva. Zkontroloval mu tep na krční tepně.
„Řekl bych, že kapitánovi dochází šťáva.“

„Čože?“, ztuhla som. Tú grimasu si krogan mohol vyložiť všelijak. To mi však bolo jedno. Momentálne som sa totiž dotrápila s pilotovou rukou a nasadila mu kapačku. Pri krátkom presune k turianovi som mala v hlave dilemu, či odstrániť medigel hneď a obzriet ranu poriadne,poprípade svorkami a medigelom ju zavriet, alebo medigelovu zaplatu ešte nechať pôsobiť. Namiesto toho som sa postavila vedľa krogana a hlasom plným zúfalstva, strachu, hnevu, únavy a ostatných pocitov zmiešaných do vysoko výbušnej zmesi, som sa ho spýtala: „Ako to myslíš, dochádza šťava?“

„Tak, že pokud nezačneš něco hodně rychle dělat, tak naplníme další pytel.“

Napriek všetkému sa mi podarilo zachovať si chladnú hlavu a okamžite mi padlo do očí, že hruď, ktorá predtým stúpala a klesala zostala nehybná. Priskočila som k lôžku a naklonil jedno ucho k jeho ústam. Okamžite som začala s masážou srdca. Turiana začalo triasť. „Má kŕč! Držte ho nech nespadne z lôžka!“,vykríkla som a nečakal či sa ho naozaj niekto chopí. Z kapsičky som vytiahla injekčnú stirekačku s pravotočivým adrenalínom a behom sekundy som bola späť nad turianom aby som mu ju aplikovala.

Okamžitě ho přitiskl co nejpevněji k lůžku. Už už mu píchala adrenalin, když v tom lodí otřásla exploze. Jí vypadla injekce z rukou a odkutálela se kroganovi k nohám. Nečekal. Sehl se pro ni a vrazil ji silou turianovi do srdce a zmáčkl aplikátor. Kapitán se přestal zmítat. Grok pohlédl na doktorku. Koukala na něj a vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Bylo toho na ní příliš. Nepřítomně hleděla někam skrz turiana, něco žbleptla a Grok věděl, že když to neudělá, tak je bude en mínus doktorka.
Poplácal ji na tvář, a když to nepomohlo, dal ji lehkou facku. Konečně se na něj podívala, a i když se jí trochu třásla brada, do očí se jí vrátilo trochu bojovnosti. Stisk jí rameno a pohlédl ji do očí.
„Dobrá práce, Doktorko. Ale teď to budete muset zvládnout beze mě. Někdo se sem chystá, ale nebojte, aby se dostali sem, budou muset projít přeze mě,“ zkontroloval, jestli má nabitou Lupara a posléze odepnul od opasku trochu předimenzovaný sekáček, Sekáč, a pevně ho stiskl v pravé ruce. „Postarejte se o Kapitána. Potřebuje vaší pomoc,“ řekl nakonec, otočil se k ní zády, hluboce vydechl a vydal se KONAT…

Vlepil mi facku, akoby som bola krogan. Naštvane som si pohladila líce. Bude to pekná modrina, pravdepodobne. Každopádne má pravdu. Nesmiem sa zosypať. Nie teraz keď životy kolegov visia na mne. Zronva tak by sa dalo povedať „na vlásku“. V tej chvíli som dostala veľmi zvláštny pocit. Chlad a pokoj. Rozhodla som sa, že neumrieme. Všetci...


Sekáč – Grokův kuchařský sekáček, není jen tak ledajakým sekáčkem na maso. Je to prvotřídní kousek. Jedná se o molekulovou čepel vyrobenou z nejkvalitnější turianské oceli. Prý se nemusí brousit, nejde ztupit, dá se s ní jedním švihem useknout Elcorovi hlava a je nezničitelná. Prý. Rukojeť je protiskluzová, vhodná jak pro levou, tak pravou ruku. Váha něco málo přes osm kilo dodává dostatečnou „razanci“. Vhodná jak na bourání hovězího, tak na kácení deštných pralesů. Tohle prostě NESMÍ chybět v žádné kroganské kuchyni. Za dvě stě kreditů na eBay? No nekup to.
Mno a Lupara? To je funkční replika klasické lidské, historické upilované brokovnice s krátkou pažbou s tím rozdílem, že je o 18% větší. Na dálku je sice „nepoužitelná“, ale na takových deset metrů účinný dostřel má. A při bojích v malých prostorách je k nezaplacení. Je dělaná na klasické galaktické střelivo. On do ní s oblibou dává náboje inferno. Je to taková ta hračička, u které nechcete, aby vás pošimrala na mandlích. Je vyrobena z tvrzené pozemské ocel, z nějaké Ostravy či co, a je na ni použito kvalitní tmavé švestkové dřevo, které je potaženo speciálním lakem, který zaručuje nehořlavost a dovoluje mu přežívat i jinačí extrémní podmínky. Snad jediná její nevýhoda je, že se musí po dvou výstřelech dobít. Cena za „věrohodnost“

***

Chodba byla zahalena do tmy. Exploze, která s nimi předtím otřásla, byla vyvolána výbušninou, kterou vetřelci jen tak pro jistotu hodili dolů. Sice nikoho nezabila, ale vymlátila i to zbývající funkční nouzové osvětlení, které do té doby fungovalo. Jediný prostor, který zůstal ještě lehce osvětlen, byl ten před vchodem na ošetřovnu. Grok odboural vnímání irelevantních zvuků a zaměřil se čistě na chodbu. Rozpoznal blížící se kroky. Vyčkával tak, aby ho neprozradil jeho vlastní stín. Budou tak tři, možná čtyři. Jdou za sebou… zavřel oči, nadechl se a se strašlivým řevem vtrhl do chodby.

První nestačil ani zmáčknout spoušť. Zasekl mu Sekáč do hlavy, jen zabublal. Grok trhl zápěstím, aby nešťastníka setřásl a pokračoval, jenže ten se ani nehnul – Sekáč se zasekl docela hluboko. Aby tuto nemilou situaci rychle vyřešil, přiložil mrtvole Luparu ke krku a zmáčkl spoušť. Záblesk výstřelu, zvuk a následné slabé hoření od inferna mu odhalilo asarijku stojící metr od něj. Stačila vyslat jednu delší dávku, než jí odsekl ruce v loktech. Její výkřik ukončil tím, že jí zarazil rozžhavenou hlaveň Lupary do pusy i s několika jejími zuby a rozeběhl se – rozpajdal s bojovým řevem kupředu, s ní, jako s živým štítem.
V souboji jeho řev a jejich střelba by asi remizovali, ale to je vedlejší. Bylo jim jasné, že kolegyně stejně zkape, tak nehleděli na to, že většina jejich střel zůstala v ní. I když několik ho skutečně zasáhlo do lýtka a jeden zbloudilý výstřel ho dokonce škrábl jen těsně nad pravým okem.
Díky stetoskopickým zábleskům viděl, že proti němu stojí ještě vysoký člověk a za ním turian. Po doběhnutí na kontaktní vzdálenost k třetímu útočníkovi, člověku, zamířil samičkou na jeho hruď a vystřelil. Jí pukla hlava a rozletěla se do stran. Jemu se kužel výstřelu zakousl do hrudi a rozprskl ho po podlaze. Z takové blízkosti mu nemohly pomoci sebelepší štíty. Turian to nevydržel a dal se na útěk. Grok po něm mrštil Sekáčem. Utíkající turian se v posledním okamžiku otočil přesně tak, aby mu sekáček projel hledím helmy a i přes jeho krunýř se mu zarazil patnáct čísel do hlavy. Padl mrtvý na znak a rukojeť mu rozmrzele trčela kolmo ke stropu. Celé to trvalo necelou půl minutu.

Grok se opřel volnou rukou o stěnu a vydýchával se. Hořící tělo člověka mu k tomu příjemně vnášelo světlo do jinak temného prostoru. Ztěžkly mu nohy, ale je vůbec zázrak, že na nich ještě vůbec stojí. Quarianka je asi bohyně, jinak si nedokázal vysvětlit, že není z jeho protézy ještě šrot. Koupila to snad třikrát. „Zdravá“ noha na tom byla o poznání hůř. Ve stehně a lýtku bylo několik hrozně vypadajících děr, z kterých vytékala krev. Dávka, která přišla od Asarijky mu šla celá do břicha. Pokud to tak mohl říct, odhadoval, že netrefila žádné z jeho srdcí, ale i tak to štípe a v plicích ho nepříjemně tíží něco, co tam nepatří.

Sečteno a podtrženo, bylo mu i hůř, ale dovolená by neuškodila. Pustil se rukou stěny, zalomil Luparu a začal lovit náboje z taštičky na opasku. Co kdyby.

BAM!

Ohlušil ho výstřel jak z děla a něco ho strašlivě nabralo do už takhle prostříleného břicha. Zařval bolestí, zavrávoral a padl na koleno. Náboje do Lupary se mu rozkutálely po podlaze. Na okamžik se mu zatmělo před očima. Dement, dement, dement, jsem to ale dement! Křičel na sebe v duchu. Otevřel bolestí sevřené oči a mezi mžitky rozeznal, že asi tři metry od něj stojí nějaký turian.
Věděl, že je zle. Hodně zle. A v takových situacích se kroganů většinou chopí stav ne nepodobný berserkeru, který Grok neměl vůbec rád.
Červená opona, před jeho očima, se začala pomalu zatahovat. Díval se na turiana, jak k němu opatrně přistoupil a namířil mu brokovnicí do obličeje. Viděl jí hluboko do hlavně.

Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo to, že těsně předtím, než turian zmáčkl spoušť, tak před sebe natáhl svou kybernetickou paži a chytnul hlaveň brokovnice. Pak zazněl výstřel. Explodovala mu ruka. Červená opona se zatáhla.

***

…Z chodby sa ozval hlboký rev, z ktorého tuhla krv, nasledovaný strelbou. Mechanicky som dokončila ošetrenie kapitána, nevnímajú príšerné zvuky z chodby. Leonard to nezvládl, vyskočil z rohu a rozbehol sa na chodbu, akoby mal v pätách všetkých pirátov vesmíru. Hlupák.

Keď som skončila a kapitán bol v stabilizovanom stave, uvedomila som si, že je v chodbe ticho. Z kapitánovho púzdra som vytiahla revolver a vykročila k dverám. Pred nimi som sa ihneď skryla a načúvala zvukom z chodby. Počula som hlboké dychčanie, prerývané zakašlaním a mrlmaním. Ten hlas som spoznala, predchvíľou ma v ošetrovni prefackal. Nakukla som do chodby a uvidela ho.
 
Klačal, v ľavej ruke stále šťukal spúšťou na nejakej starodávnej zbrani s dvoma hlavňami. Z jeho pravej ruky zostal pahýľ, ktorý prechádzal hruďou mrtveho turiana. Vrchná polovica dalšího turiana ležala pri stene, zatiaľ čo druhá, so strachom hlboko vrytým na posmrtnej maske, ležala hlboko vrytá do podlahy.
Krogan mrmlal niečo čomu som nerozumela, snad krogančina.
Snažila som si nevšímať všadeprítomnú krv, bezhlavé telo asarijské ženy, či krvavé škvrny na stenách. Nič také som v živote nevidela. Prišla som opatrne blžšie a zavolala na neho. Ďalej mrmlal a pokašliaval. Rozeběhla som se do ošetrovne a tam nahádzala do tašky chirurgické nástroje vo vákuovom balení, dezinfekčný roztok, dve kopy medigelu a jeden matrac z lôžka. Vzala som si tiež baterku. Dobehla som k nemu a s vypätím všetkých síl ho zložila z kľaku na matrac. Na chodbe sa zatiaľ vytvorila mláka žltej krvi. Vložila som si baterku do úst a začala som zastavovať krvácanie z diery na bruchu, z ktorej trčal žalúdok a vnútornosti. Bol postriekaný všetkými farbami telných tekutín, vrátane žltej-kroganskej a po tele mal dierky rôznych veľkostí, tvár žltú od vlastnej krvi.
„Pri bohyni... Nie!...“, cez slzy som len ťažko rozoznávala tvary a tak som si pretierala oči, pri čom som si pravdepodobne krvou potrela aj tvár. „Neumieraj! Vydrž! Ja ťa dám dokopy, uvidíš. Všetko bude zase fajn a za pár týždňov sa na tejto príhode zasmejeme keď budeme pripíjať na moje narodeniny.“, hlas sa mi triasol.
„Nic mi není,“ zachraptěl a z úst mu vytekly krvavé sliny.
Budem ho musieť ošetriť tu a najskôr ho tu aj nechať, pretože na ošetrovňu tonového chlapíka jednoducho reálne dostať nedokážem.

Poobzerala som sa po chodbe po pomôckach, ale namiesto toho som našla Leonarda ležiaceho tvárou k zemi. Prevrátila som ho na znak, no bolo mi jasné, že už je neskoro. Mrtvým už nepomôžem. Ale kroganovi, ktorý ešte dýchal, stále môžem. Vytiahla som chirurgické nástroje, poliala si trasúce sa ruky dezinfekciu a dala si krátke dychové cvičenie na ukludnenie. Keď mi tras z rúk odišiel pustila som sa do vyberania guliek z kroganovho tela.


Stvořil: Grok a Saphy

[Narva'Raan nar Vaala]

Protože se jí stále nikdo nehlásil, už skoro tradičně se snažila plazením dostat z jednoho konce polomrtvé lodi na druhý a v hlavě už jí to šrotovalo na plné obrátky. Plán byl jednoduchý - pustit do trupu tolik proudu, že se do vzniklé Faradayovy klece nedostane bez popálenin devatenáctého stupně ani pikachu.
Praktické provedení už bylo horší, protože jádro bylo vypnuté a jediná použitelná energie se teď nacházela v dost nestabilních bateriích k nefunkčním štítům na horní palubě, ale s trochou improvizovaného předrátování některých obvodů by to mohlo stačit aspoň na chvíli zdržení.
Po sprintu skrz důvěrně známou ventilaci se bez potíží a celkem rychle dostala do spodní části lodi a jeden letmý pohled mřížkou ven jí odhalil masivní záda masivního krogana s masivním nákladem. Z následující rychlé výměny pár slov pochopila, že právě nese tři mrtvoly někam stranou, a jí z toho najednou bylo ještě víc šoufl než dřív. Zakázala si ale brečet, ač si o to tělo díky začínající hormonální nerovnováze přímo říkalo, a zapadla zpátky do šachty, aby úplně všechny zachránila před osudem těch tří.
Je všeobecně známým faktem, že během užívání lodního FTL pohonu se v jádru kumuluje náboj, který je po nějaké době třeba vybít. Tato procedura se provádí buď v atmosféře planet s dost silným magnetickým polem, nebo, a to je teď důležité, se na větších stanicích stačí napojit na jakýsi uzemňovací port. Narva momentálně sázela na to, že když tuhle propojku trochu pošteluje, otevře a pustí do ní proudu jako na vánoční stromeček na Jump Zero, aniž by na druhé straně něco bylo, měla by tak vytvořit vodivé spojení s trupem. Pak bude jen potřeba doufat, že běžná izolace vnějšího trupu není někde vodivě spojena s tím vnějším, protože v tom případě by to piráty nejen neudrželo, ono by jim to naopak posádku tak nějak předvařilo.
Úprava uzemnění byla hotová za třiadvacet vteřin a následoval další přesun od čerta k ďáblu, nynějším ďáblem se staly pomocné baterie štítů umístěné z bezpečnostních důvodů v srdci lodi, prakticky hned nad kuchyní. Vztekle přemýšlela, kterého vola to napadlo, a jestli ten vůl jenom chtěl, aby se pořádně proběhla, nebo je tam umístil v brilantním plánu, jak s novým a poněkud extravagantním kuchařem odpálit loď pomocí kuchyně.
Když se tam však dostala a viděla, v jakém stavu je většina gelových vodičů v okolí baterií, už slzy neudržela. Tolik spálených škvarků by jeden těžko hledal i na grilovačce při schůzi Klubu německých narkoleptiků. Ale stejně to zkusila...
Jeden spoj po druhém tavila pomocí omnitoolu na kaši, vztekala se a ronila slzy jako hráchy, přidávala do kaše zbývající omnigel a znovu lepila nové a nové cestičky pro energii do elektrického štítu. Marně, jak se brzy ukázalo, neboť ji v práci vyrušilo pár vzdálených výbuchů. A to nebyla ještě ani v půlce. Vztekle kopla do té hromady šrotu a po dalších dvou minutách bezvýsledného pachtění rezolutně vytáhla pistoli z pouzdra.
Už drahnou dobu ji nepoužívala, ale stačila letmá kontrola a bylo jasné, že snad fungovat bude a s trochou štěstí se s její pomocí aspoň chvíli ubrání. A nejlepší bude, když se teď dostane někam, kde je zbytek posádky, aby se v obraně mohli spojit proti čemukoliv, co jim právě vlezlo na palubu.
Za doprovodu vzdálených výbuchů a počínající střelby se plazila zpět k obslužné šachtě vedle výtahu, aby se jí dostala ještě o patro níž a do tamní ošetřovny, kde čekala soustředění obránců. Jakmile se však ocitla nad jídelnou, kde ještě nedávno v klidu a míru kontrolovala vzduchové filtry, přišlo první velké překvapení. Pod mřížkou, přes kterou se právě chtěla dostat k vytouženému vertikálnímu tunelu, proběhlo osm individuí, z nichž rozhodně žádné nepatřilo k posádce. Lidé, turiani, minimálně jedna asari, ale všichni běželi tak rychle a tak sebejistě dolů, že si je důkladněji prohlédnout nemohla.
Ovšem jejich přítomnost až tady znamenala jediné – můstek, pokud ho někdo bránil, se jim podařilo zdolat a mají volnou cestu až sem, čehož očividně hodlají využít. Nepochybovala o tom, že bezpečnostní personál Vesny jim ještě pořádně zatopí, ale teď měla mnohem bezprostřednější starosti.
Dva lidé se ze skupiny oddělili a za vzájemného krytí si to namířili přes jídelnu rovnou do prvních dveří po ruce, které vedly do ubikací pro hosty a pasažéry. Momentálně byly prázdné, což ovšem návštěvníci nemohli vědět a nejspíš je to ani nezajímalo, prostě se chtěli přesvědčit, že jim někdo nevpadne do zad při dobývání spodního patra a když při tom náhodou něco šlohnou už teď, nebudou se pak o to muset dělit se zbytkem žoldáků, či co to vlastně bylo.
Ale byli sami dva, jen v lehčím brnění a Narva už jich měla plné zuby. Sestřelit si jen tak dopravní loď je už samo osobě dost na facku, ale ještě pak chtít vystřílet přeživší posádku, to už je vyloženě neomalené.
Tiše jako ventilační myš je tedy svou vlastní cestou následovala a s mírným zpožděním dolezla nad VIP pokoj, kde dva škůdci zrovna konzultovali krádež jadeitové sošky Buddhy, kterou tam nechal nainstalovat ředitel. Překontrolovala pistoli, ale pak ji zas vrátila do pouzdra a chvilku si hrála s omnitoolem.
Diskuse dvou žoldáků byla předčasně ukončena otevřením vstupních dveří, čehož si samozřejmě oba všimli a oba tam namířili svoje pušky, připraveni ke střelbě na cokoliv, co by mohlo jít dovnitř. Jenže dveřmi místní quarianka nešla už poměrně dlouho a nehodlala s tím začínat zrovna teď.
Spustila se otevřenou větrací mřížkou přímo za prvního z vylekaných chlapíků a jediné, co udělala, je že ho decentně ťukla do slabě chráněného krku rukou s omnitoolem.
Možná si dovedete představit, že takto vylekanému muži mohla solidně ztuhnout krev v žilách. Ani netušíte, jak blízko jste k pravdě, neboť současně s dotykem se rovněž spustila krátká a celkem standardní funkce oné šikovné mašinky a zmrazila narušiteli krční tepnu a přilehlé nervy na příjemných -140 stupňů Celsia.
Ten druhý chvilku zaváhal, neboť netušil, co je zdrojem onoho praskání, ale očividně to nebyl až tak stereotypně tupý žoldák, aby mu to při pohledu na notně zchlazeného kolegu nedošlo. Takže se začal otáčet dřív, než se quarianka mohla pokusit o nějaký další fígl, neboť i její silně upravený omnitool prostě potřeboval chvilku odpočívat.
Jednu funkci však zvládal dost dobře stále, a to sice svítit. Krátká, avšak o to intenzivnější dávka světla udělala s jeho očima to, co slabší oslepovací granát a dávka vypálená o okamžik později tak šla dost mimo na to, aby baterkou ozbrojená technička uhnula a začala vytahovat pistoli. Jenže ten trik s oslepením ji asi stál veškerou karmu, protože ze zbraně prostě nevyletělo ani smítko prachu. Čemuž se nejde divit, když byla ve slevě a použitá naposledy před půl rokem.
„An obair mallaithe seo.“ zaklela a měla asi tak půl sekundy, než človíček, který zatím chaoticky provrtával stěny kolem ní, zase uvidí a už ji nemine.
Takže po něm ze své pozice mezi kulkou 134 a 135 skočila s tím, že něco vymyslí během letu. Náraz sotva padesátikilové inženýrky na minimálně stokilového chlapa ve zbroji sice trochu bolel, jak si dokázala spočítat už předtím, ale na zem ho dostala a zbraň mu z ruky vyrazila taky, takže to za to stálo.
Jenže co dál? Byla sice nahoře, jenže svalovec už zjevně viděl a nedělalo mu sebemenší problém ji ze sebe jednou ranou shodit, následně přikleknout k podlaze a pak se mohl vesele natahovat po zbrani, aby práci dokončil.
Naštěstí už uběhlo dost času na to, aby mohla zkusit nějaké další kouzlo, a bez váhání toho využila. Muže to zjevně zahřálo u srdce, neboť nevěřícně vydechl dávku nepřirozeně horkého vzduchu, nechal zbraň zbraní a otočil se zpátky, nevěřícně zíraje na její ruku na své hrudi, načež se vyloženě rozohnil a po chvíli svíjení se v křečích doslova vzplál, i když asi sotva nadšením pro to, že mu právě uvařila všechnu krev v hrudním koši.
Když si jejím směrem vychrchlal zbytek vařených plic, asi ho to drama přestalo bavit a prostě umřel. Bleskově se zvedla a prohlížela si ten nepořádek kolem. Ve zdech díry, širokoúhlé obrazovky na místě oken vylité, nábytek jako po zájezdu červotočů, na zemi mrtvola zvracející žrádlo pro varreny a vedle torzo s pomalu roztávající masovou zmrzlinou místo krku. A to všechno zvládla jen s pomocí multifunkčního modemu. Někdy sama sebe docela děsila.
Nemohla se tím výjevem zabývat dlouho, neboť stále slyšela vzdálenou střelbu. Na lodi ovšem díky všem těm rezonancím těžko odhadovat odkud, a tak se pro jistotu vytáhla zpátky do ventilace a pokračovala v cestě na ošetřovnu o patro níže.
Cestou uvažovala, jaká je asi šance, že se ubrání beze ztrát, a kontaktovala šéfinženýra Nakamuru. Ve strojovně byl zatím klid a žádné další návštěvy se neblížily, takže tam jen hlídal dveře a snažil se rušit nepřátelům komunikační kanály, těžko říct s jakým úspěchem. Čili stále existovala možnost, že to zvládnou bez dalších ztrát, pokud se tam dole stihli nějak opevnit. Střelbu už nějakou chvíli neslyšela, zato se ozvalo něco jiného, kapitánův rozhovor s šéfem bezpečnosti, přenášený zjevně omylem nevypnutým vysílačem.
Dala si z toho dohromady, že hlavní boj už tak nějak skončil, když mají čas se hádat, a zrychlila intenzitu plazení. Měla totiž taky pár otázek, přičemž hned před ošetřovnou mohla na seznam mrtvých připsat ještě lodního navigátora.

[Madoxess Vakarian]

Krčil jsem se ve vysoké trávě a naslouchal okolí. Vítr si pohrával s rudými květy rostoucími všude kolem a jejich lístky ve výrech odplouvali do neznáma. Široko daleko bylo všude kolem slyšet jen ševelení vysoké traviny. Třímal jsem v rukou pušku s gyroskopickým zaměřovačem a v tichosti hledal cíl. Oba moji týmoví parťáci již byli zabořeni hlavou do hlíny a já zbyl sám.
Náhle jsem za sebou uslyšel známé prasknutí větvičky, což signalizovalo dvě věci. Ta první, že se za mnou někdo plíží a druhá, že jsem v pěkném maléru. Hbitě jsem se otočil o sto osmdesát stupňů a se zalehnutím vypálil. Žena s automatickou zbraní v ruce se složila k zemi. Výstřelem jsem ale prozradil svou pozici a z nedalekého bunkru vpravo na třech hodinách se na mne sesypala salva smrtících projektilů ohlušující celé okolí.
Nemohl jsem se tam jen tak válet na zemi, a tak jsem vyběhl ze svého úkrytu a běžel co nejrychleji od červené zóny. Běhání mi šlo výborně, protože střelec z bunkru nemohl pořádně zaměřit. Záhy jsem ale zjistil, že to byla jen léčka střelce, jak mě vylákat ze svého krytu tam, kam chtěl. Zbabělec. Poslat ženu na smrt, aby mě vylákala z úkrytu.  Utíkal jsem před palbou, co mi nohy stačili, a pak k mému šoku přede mnou z trávy vyskočil velký turian a provrtal mě dávkou z brokovnice. Trochu nešikovně jsem se skácel na zem a odřel jsem si loket do krve. Muž ke mně přikročil a odkopl moji zbraň.

„Nestalo se ti nic?“ řekl turian
„Je to jen škrábnutí strýčku. Dobrá trefa,“ ušklíbnu se na něj a foukám si na zraněný loket.
„Pojďme do domu, podívám se ti na to a vyčistíme to.“
„Tak jo,“ řeknu a pokrčím rameny. Oba se pak společně vydáme k našemu domu.

Záhadný střelec z bunkru se nakonec ukázal jako desetiletý turian poté, co vyběhl ven a ukázal svou totožnost. Bylo mu úplně stejně let jako mě.

„Dostali jsme je! Dostali, otče!“ zakřičel a rozběhl se k nám.
„To je přeci hotová věc, Rossi. Tihle Vakarianští žabaři nás v tomto století nemůžou nikdy porazit.“ křiknul turian vedle mě svému synovi, když pozvedl svou zbraň nad hlavu a zasmál se.
„Nebudu čekat do přístího století, uvidíme příští rok, Thyssi ,kdo bude plivat hlínu. Navíc bych se neoháněl jménem, které musíš sám nosit na své uniformě a hlavně na svém bedru.“ řekl můj otec, zvedajíc obě matky z trávy. Oba muži se na sebe smáli a dělali na sebe gesta, kterým jsem nerozuměl.

Byla to rodinná tradice Vakarianů. Na svátky jsme se jako celá famílie scházela u nás na venkovském sídle v Uhme na Palavenu, kde se při oslavách každoročně pořádal i turnaj King of the Hill. V tomto případě spíš King of the Bunkr. Což byla stodola na našem pozemku.
Rossova rodina vyhrála už po třetí v řadě a vysloužila si tím hat trick. Byla to také jediná možnost, jak trávit společný čas se všemi mými bratranci najednou, než všechny děti Vakarianů odletí na akademii. Zvláště pak s Xanrossem, se kterým jsem si rozuměl nejvíc.
Ze všech mých bratranců byl on jako můj bratr. Jako děti jsme byli nerozlučná dvojka. Každý rok to byl nový průšvih. Zapálená stodola, kradení ovoce u souseda nebo hraní s otcovou zbraní, které nakonec vyústilo smrtí Kippa. To byl náš uklízecí robot. Měli jsme ho všichni rádi.
Naše lumpárny ukončil až nábor na akademii v patnácti letech. Dali jsme si slib, že ať se stane cokoli, budeme stále nejlepšími přáteli. Tedy jen v případě, pokud druhému nepřeberem holku.
Dlouhá léta to tak zůstalo a tenhle slib já hodlám dodržet.
Musím ho najít.

Uvědomil jsem si, že už nějakou chvilku přemítám v polospánku. Jednou nohou pořád ve snu, jako malý kluk se zraněným loktem a druhou nohou jako kapitán Vesny na plechovém operačním stole ošetřovny. Na stole oše...?
S šokem z leknutí jsem se probudil. Otevřel jsem oči, ale okamžitě jsem je přimhouřil, neboť na mě silně zářilo operační světlo. Pomalu jsem naklonil hlavu doprava. Můj oční implantát se zmateně snažil zaostřovat na rozmazané objekty umístěné v místnosti.
Po chvilce mžourání do blba jsem začal rozeznávat věci a začal si pomalu uvědomovat, kde se nacházím a co se stalo. Projela mnou vlna bolesti, jak jsem se snažil pohnout. Z levé paže mi trčela jehla napojená na kapačku s ovocným koktejlem.
Ovocným koktejlem??? Jistě, tak tomu vždy říkával Ross, když to někde koupil. Ross?!! Opět mnou projela ostrá bodavá bolest, jak jsem se snažil hnout s trupem.

Sestřelili nás. To jsem si uvědomil, když jsem na bílé ocelové podlaze uviděl stopy po modré a červené krvi. Rozhlédl jsem se kolem po místnosti. Ošetřovna byla prázdná a hrobové ticho přehlušovalo jen padání kapek na ocelové umyvadlo z nedovřeného kohoutku.
Další krátké kóma bylo již bezesné.


Tančící bytost v mlžném oparu se ke mně sklání a hladí mě po tváři. Má na sobě bílé šaty až na zem a v jedné ruce červenou kytici. Její pohyby jsou pomalé a ladné. Chci se jí dotknout, ale píchne mě velkým trnem z kytice do břicha.
„Au!“ sotva to mohlo být slyšet. „Jak se jmenuješ?“  Tohle už víla musela slyšet, protože otočila pohled do mé tváře.

„Nehýbte sa. Moje meno je Saphyria. Som vaša medička. Bude z toho pekná jazva, každá ženská v Citadele z vás bude namäkko.“ , povedala som vecným tónom. Šikovne som svorkami zavrela ošetrenú ránu na bruchu.
„A ako sa voláte vy? Teraz to možno trošičku zaštípe...“ poznamenala som varovne a naniesla trochu dezinfekcie na zosvorkovanú ránu. Potom už len medigel, bandáž a bude to... ak sa nebude velmi vrtieť.

Její hlas a slova byla jako balzám na moje uši. Ať už víla říkala cokoli. Zaostřil jsem na vílu svůj pohled, ale počkat… tohle přece není víla!!! Ale lodní doktorka Sefiachat. V hlavě se mi rázem vybavil její osobní spis. Samozřejmě, že doktorka. Na víly ještě nepřišel ten správný čas.
„Jmenuji se Madoxess Vakarian…“ zalapal jsem po dechu. „Jsem kapi... říkejte mi Madox. Co se stalo? Kde to jsem?“ Snažil jsem se pohnout, ale všechno mě bolelo. Nejspíš mě kvůli ztrátě litru krve nemohla víc nadopovat. Cítil jsem, že mám halucinace, protože kytice v její ruce se rázem proměnila v lékařský přístroj na odřezávání kusů zbroje.

„Ste na ošetrovni.“ a širokým gestom som obsiahla okolitý bordel.
„Čo sa stalo... Kde to sme... To si nič nepamatáte alebo sa ma snažíte napálit?“,podráždene som mu medigel naniesla na ránu a opatrne odstranovala svorky jednu po druhej.
„Prepáčte, tuto otázku som počula už asi štyrikrát za poslednu hodinu. Je mi luto, ale neviem vám odpovedat. Jediné čo vám možem... povedat s istotou je, že...väčšina posádky je nažive.“
V ošetrovni teda napriek všetkému teraz okrem mna, kapitana a pilota v bezvedomi nikto nieje.

Jak na mě mluvila, začali se mi znovu vybavovat poslední události, které tomuto předcházeli. Citadela, zmizení Xanrosse,změna kursu,Sharjila, sestřelení. Cítil jsem se teď velmi ztěžklý. Jako bych se bořil do ocelového operačního stolu. To vina mě stahovala dolů z toho, co jsem udělal. Co jsem si sakra myslel? Spadnout do jasné léčky. Pohnul jsem hlavou ze strany na stranu a zjistil, že tu kromě nás a Duncana v limbu nikdo není. 
Taková spousta krve na zemi nemohly být ale jen ze mě. A když tu nikdo není, musejí být mrtví. Co jsem to provedl? Všechny jsem je zabil.
Pak jsem si v duchu znovu přehrál, co právě řekla. „Většina posádky naživu?“ Zasvitla ve mně kapka naděje. Že tu zbyl alespoň někdo, kdo mě může rovnou zastřelit?
„Kdo jsou ti mrtví?“ podívám se přímo na ni.

Mierne prekvapená jeho otázkami som na moment prestala s obväzovaním jeho trupu. Vzdychla som si a opätovala mu neistý pohlad.
„Neviem. Ako zdravotníčka, dufam, že nikto. Netuším totiž ani kolko osôb tvorí posadku. Venovala som sa iným veciam, kým sa toto stalo.“ znova som sa obzrela po ošetrovni a dufala, že spoza lôžok a prevráteného stola vyskočí partia ludí a...
...zborovo zakričia „Prekvapenie!“ A ja sa zobudim z tohto zleho sna, no ked sa hodnu chvilu nič nedialo, vrátila som sa k obvazovaniu.

Samozřejmě že stupidní otázka! Došlo mi hned po jejím zaváhání. Sotva nastoupila do společnosti a já to s lodí narvu přímo do pekla. Nemohla mít ani čas se tu pořádně seznámit.
A některé už ani nikdy nepozná, díky mně. Existuje snad lepší teambuilding než tohle?
„Asi Vám dlužím vysvětlení,“ stále mě bolí břicho, jak se snažím mluvit.
Sáhl jsem si na vnitřní krční panel na své zbroji a nahmatal tlačítko pro přepínání kanálu pro lodní interkom.  Snad bude fungovat. Jestli někdo přežil, musí vědět, co se stalo.

„Tady Madoxess Vakarian,“ snažil jsem se mluvit pomalu a zřetelně. „Jsem si jistý, že máte spoustu otázek ohledně toho, co se stalo. Proto Vás žádám, abyste za mnou přišli na ošetřovnu, kde dostanete všechny odpovědi.“ Mluvení mě dost vyčerpalo. Koukl jsem na doktorku, která právě dokončila obvazování. Neunikl mi její pyšný výraz v obličeji, jak se podívala na dokonalou bandáž.
„Doufám, že vaše stehy nebyli zbytečné a vydrží tu nakládačku, které budete svědkem za několik okamžiků,“ utrousím na ni jeden z křivých bolestivých úsměvů, který asi mohla jen těžko zahlednout. Vlastně jsem si ani pořádně nebyl jistý kdo a kolik, nebo jestli vůbec někdo přijde. Nechal jsem proto komunikační kanál otevřený.

„Úklid“ byl hotovej. No vlastně to se ani říct nedá. Na palubách lodi zůstal ještě větší bordel než krátce po havárii. Mezi troskami lodních přepážek, stěn a dalších různorodých trosek se povalovali kusy mrtvol, stěny byly avantgardně vymalovány krví.  Ale když se na to podívám z druhé strany… ano úklid nežádoucích osob na palubě byl hotov.
Boj o loď byl velmi tvrdý, ale naštěstí krátký. I když náš bezpečnostní tým byl díky zraněním měně bojeschopný a dokonce kolem nás prošla část útočníků. Já, Thomas, Dave, i Kaldaryl jsme šťastně přežili a vyčistili horní patra od nežádoucí havěti.
Když se lodí rozezněl interkom a v něm promluvil kapitán, zprvu jsem byl hodně překvapen. Ale na druhou stranu, se ve mně probudil velký vztek. Rozdal jsem rozkazy chlapům z týmu ostrahy, a co nejrychleji se vydal na ošetřovnu. Chtěl jsem tam být první a s kapitánem si něco osobně vyříkat.

Dokulhal jsem se na ošetřovnu a po cestě minul obrovské tělo Groka ležící na chodbě mezi kusy těl a všiml si, jak je napojen na několik přístrojů přenesených z ošetřovny. Očividně byl v umělém spánku a naživu, ale i tak jsem se raději ujistil osobně a až pak pokračoval ve své cestě.
Kapitán ležel na jednom ze stolu, medička na něm velmi pečlivě a rychle „pracovala“.  Zavřel jsem za sebou dveře.
„Zdravím,“ řekl jsem hodně ledovým až výhružným hlasem. „Jak je na tom, doktorko?“ řeknu pro změnu příjemným a milým hlasem.

Byli chvilky... a že jsem na ně měl spoustu času, kdy jsem si v hlavě přehrával různé scénáře, jak svůj počin odůvodním. To si tak pěkně letím a najednou se přede mnou objeví v protisměru vesmírný sob a tak to strhnu doprava a…
Jenže když do místnosti vstoupil velký turian, který vypadal, jako kdyby ho právě vytáhli z války prvního kontaktu, usoudil jsem, že bude lepší prostě vyklopit pravdu. Netvářil se zrovna příjemně a jeho pozdrav mi zněl spíš něco jako „co se tady kurva děje.“

Musim spomenut, ze som sa dost vylakala, ked na mna prehovoril. „No… myslím, ze sa podarilo mi ho stabilizovať, neutrpel vela kritickych zraneni, ale takmer vykrvacal, takze sa potrebuje zotavit.“ vysypala som, ked osm sa uistila ze je to ochrankár.

„Dobrá, jestli je stabilizovanej.“ Podíval jsem se doktorce zpříma do očí. „Dá se říci, že několik málo minut bez vaší pomoci… Přežije?“

Dost ma zarazila jeho otazka i jeho vyraz v ociach. Nechapala som celkom kam tym mieri. Pokrcila som ramenami a spytala sa: „Chcete tu byt o samote?“

„To rozhodně, doktorko!“ řeknu klidným hlasem. „Nechte nás tu na chvíli samotné.“  Teď hlas trochu přiostřím. „Tohle bude soukromý rozhovor mezi vyššími důstojníky.“  Zavrčím trochu vztekle, ale ne na doktorku. „Nechci slyšet vaše námitky, prostě odejděte! Děkuji!“

„To je v pořádku doktorko.“ promluvím mezi ně unaveným hlasem.

Nechapavo a zamracim do zeme ked odkracam z osetrovne na chodbu. Nezasluzila som si taketo zaobchadzanie. Pripomeniem mu to ked ho budem najblizsie fackovat, kretena. Zohla som sa spat ku Grokovi a skontrolovala jeho zivotne funkcie. „Je to neuveritelne, ale ten krogan to snad prezije. Regeneracia neuveritelneho rozsahu.“, zapisovala som si do pamate, zatial co som ho prehliadala.


Zavřu za Asarijkou, a zmáčknu na dveřích zámek, aby se místnost úplně uzavřela a nikdo nás nerušil.  „Čekám na vysvětlení, Kapitáne!“  V mém hlase je slyšet hodně nevraživosti. Má pravá ruka si hraje s bezpečnostním úchytem pistole. A musím se hodně přemáhat, abych zbraň netasil a neudělal kapitánovi v čele další oko.

Bylo mi jasné, že jakmile doktorka opustí místnost, tak je se mnou ámen. Po tom, co Deegar zajistil dveře, jsem si myslel, že po mě okamžitě skočí a vytříská ze mě duši, ale projevil se na něm ledový psychický výcvik speciálního komanda.
Pootočím hlavou na turiana, který se zdál být jakýsi na jehlách, zastřelit hned nebo až potom? A není to jedno?
„Veliteli Ablaryne,“ kývnu v leže mírně na turiana. „Rád Vás vidím živého. Je mi opravdu líto, že to muselo skončit takhle.“ Odkašlám si. „Jaké jsou ztráty?“ zeptám se ho jako voják vojáka.

Bouří se ve mně vztek, tenhle turian málem svou blbostí zabil celou posádku a teď se tu snaží hrát si na vojáka. Pro tuto chvíli to skousnu.
„Dost velké, ale přesný součet nemám,“ řeknu nakonec, ale hrubý a nenávistný tón v hlase nějak nedokážu skrýt.
„Co se stalo, proč jsme mimo kurz?“ zeptám se bez obalu.

„Jsme na planetě jménem Sharjila… Artemis Tau,“ doplním krátce. „Tohle jsem opravdu nechtěl, veliteli, celé se mi to vymklo z rukou. Kdybych věděl, že budou takové ztráty, nikdy bych...“ Odmlčel jsem se... jsou to kecy… samozřejmě, že jsem tak nějak podvědomě čekal ztráty. Píchnul jsem do vosího hnízda do hajzlu.
„Máte rodinu veliteli?“ položím nečekanou otázku, která mě až sama zaskočí.

Aha, takže teď dokonce přišla hra na city. Zavrčím si v duchu sám pro sebe.
„Mám. A jak to souvisí s naší momentální situací?“ zeptal jsem se. „Stručně, bez obalu.“ Zavrčím hodně naštvaně. „PROSÍM!“

„Potom moje činy možná jednou pochopíte.“ Chvilku přemýšlím o tom, co se odehrálo před odletem.
„Když jsme dorazili na Citadelu a všichni se rozprchli za zábavou, šel jsem navštívit svého bratrance. Pracuje jako vyšetřovací důstojník pro C-Sec. Roky jsem ho neviděl. V C-Sec o něm ale nebyl jediný záznam. Jako by se vypařil, nemožné. Nedávalo to žádný smysl a potom jsem dostal echo, že by mohl být na této planetě,“ v týhle zkurvený díře, pomyslím si. „Musela to být past. C-Sec tu přece neoperuje. Je to moje vina. Klidně mě zastřelte, veliteli, ale jestli tu Ross je, tak já ho najdu. Můžete mě tu vyhodit, nechte mě tady, je to jedno. Musím se o to alespoň pokusit,“ alespoň za ty mrtvé, které jsem díky své nedbalosti zabil.

Vztek se mnou stále proudil, bujil v mé mysli a snažil se vybuchnout na povrch, ale je také pravda, že jeho pocity jsem chápal. Ale i tak, co udělal je neodpustitelné. Přisel jsem přímo před kapitánovu postel.
 „Ano, dobře víte, že za tohle zbrklé jednání by vás v armádě na místě popravili. Ohrozil jste posádku, svým sobeckým jednáním!“  Viděl jsem, že svého jednání lituje. Napřáhl jsem ruku, a pořádně ho praštil do obličeje.
„Máte tu na lodi zodpovědnost, Kapitáne!“ zavrčím mu do obličeje.
„Nechat vás tu? To by jste měl moc snadné. Kdyby jste trochu uvažoval. Ředitel by vám třeba pomohl, jsme přeci inteligentní bytosti. Navíc jste mohl přijít za mnou, mám v C-Sec hodně konexí.“
Vstanu, odjistím zbraň a namířím mu ji na čelo.
„Ne, nenechám vás tu! Co jste způsobil, to taky napravíte a pokud zbyde čas, s hledáním vašeho příbuzného vám pomůžu,“ natáhnu kohoutek zbraně, „ale věřte, že jestli ještě jednou ohrozíte posádku tím, že budete jednat podobným způsobem, na místě vás zastřelím!
ROZUMÍTE?“

„Vy to nechápete! Někdo z C-Sec se jasně snažil zamést důkazy o jeho existenci.
Četl jsem vaši kartu. Nemohl jsem Vám věřit,“ řeknu vyčerpaně a vyplivnu hlen krve.

„Pokud nevěříte lidem z firmy a z posádky, asi tu nemáte co dělat,“ řeknu jízlivě. „Jsme tu jeden tým a důvěra je důležitá.“

Nahlas se rozesměju, až to začne pekelně bolet, a tak nechám křečovitého a sípajícího smíchu a řeknu již vážně. „Nemyslíte si snad, že začnu věřit osobě, kterou znám sotva pár dní. Osobě, která svou kariéru věnovala C-Sec. Já věřím jedině sobě a své rodině.“ Bylo mi jasné, že už se neudrží a ten kohoutek zmáčkne.

Také se trochu zákeřně pousměju, jeho odpověď znovu ve mě probudí vztek. Kvůli takové malichernosti ohrozit a zabít tolik lidí.  „Máte částečně pravdu, kapitáne.“

„Tak ať to máme za sebou, veliteli,“ řeknu smířený s realitou a zavřu oči.

V tu chvíli se stalo pár zásadních věcí, z nichž nejprominentnější bylo asi to, že se ze stropu odloupla poslední neporušená ventilační mřížka na lodi a hned za ní se k zemi snesla se vším naprosto smířená quarianská technička a první důstojnice v jedné osobě.
Ledva ze sebe oprášila nalepivší se igelitové fólie, upřela zrak na dva turiany a zjevně chvíli váhala, který je který. Aha, robotická hnáta, ty kapitán nemá, jasné.
„Šéfe, zapomněl jste vypnout interkom,“ oznámí tedy nakonec tomu druhému důvod, proč sem vlastně vůbec… přišla.

Nevěděl jsem, jestli ta rána, co místností zaburácela, byl výstřel z Deegarovi pistole, nebo prostě jen klasický pád quariana ze stropu. Zvědavost mě donutila otevřít oči. Byla to první důstojnice Vesny, která se právě sbírala ze země.
Upřu zrak na kontrolku na své zbroji. Svítí zeleně, což značí, že vše, co bylo řečeno, šlo do hlasitého odposlechu a celá posádka lodi, nebo to co z ní zbylo, to musela slyšet. Pokud tedy zrovna nebyla mrtvá.
„Šéfe? No to sotva. Rád vidím, že jste v pořádku.“ Utrousím na ni.

„Jo, no... nápodobně,“ vysype ze sebe lehce rozpačitě a odstraní lehce rozptylující kus infuzní hadičky omotaný kolem ramene.
„Každopádně jestli to dobře chápu, tak jste kvůli jednomu příbuznému nechal umřít minimálně čtyři lidi, jo?“
Založila ruce v bok a bezpečákovu pistoli zatím vůbec nijak nekomentovala, natož aby mu snad nakázala ji složit.

Na její otázku jsem nedokázal hned odpovědět. Stojí Rossův život za životy těch minimálně čtyř? Sotva.
„Nedokážu Vám popsat, jak moc mě mrzí ztráta členů posádky. Ale vím, že Ross není jen můj příbuzný. Je to má krev! Jste quarian musíte vědět nejlépe, co znamená úzký rodinný vztah. Nedovolím nikomu, aby ohrožoval to, čeho si vážím nejvíce.“ Odvrátím od obou zrak.

Mé bleskové reflexy reagovali na padající techničku tak, že druhá ruka automaticky z pouzdra vytáhla druhou pistoli a tak jsem jednou rukou mířil na kapitána a druhou na techničku. Naštěstí mé reflexy byli dostatečné vytříbené, že sem jí neprohnal zbrkle kulku hlavou. Po několika krátkých momentech jsem zbraň mířící na quarianku schoval do pouzdra, ale zbraň mířící na kapitána zůstala po většinu jejich rozhovoru namířená na kapitánovo čelo. Po chvíli jsem ale s klidným výrazem v obličeji i v hlase kývnul na techničku. Skloním pistoli a schovám ji do pouzdra. Ale nezajistím ji a ruku nechám na pažbě.

Potom, co velitel složil svoji zbraň, jsem nabil dojmu, že bych si měl asi v duchu hlasitě oddychnout. Pravda byla ale taková, že jsem nic takového necítil. Možná to měl ukončit rovnou. Možná by to bylo pro všechny jednodušší.

Deegarova sklopení zbraně si pochopitelně všimla, ale nehodlala to nijak komentovat, protože musela rychle odpovídat. Když hádka, tak ať to lítá, to bylo motto, kterým se její rodina řídila už od svého života na planetě a nikdy to nezklamalo.
„Ti čtyři možná nebyli moje krev, ale byli to členové mojí posádky, takže jako quarianka vám teď oznamuji, že jste zabil čtyři moje příbuzné.“ A mohla jenom doufat, že jich není víc.
„A nejhorší na tom je, že tomu šlo tak snadno předejít.“ Nebude brečet, nebude, nebude, nebude. Ale stejně radši trochu ztmavila hledí.

Její slova mne opět zaskočila. Možná jsem quariany trochu podcenil v tom, jak dokáží být impulsivní, nebo sensitivní a oddaní své posádce. Přece jen, byla tu dávno před námi.
„Mrzí mě to. Opravdu,“ řeknu a nakrátko se odmlčím, abych nabral síly.
„Nechci nyní sám sebe stavět v opozici, ale nemohl jsem riskovat Rossův život, tím že bych prozradil, po čem pátrám. Nemohl jsem přeci vědět, že jen co vletím do atmosféry, začnou na nás padat rakety. I idiot by neletěl do jasné pasti. Přísahám, že jsem nevěděl, do čeho letím. Deegar má kontakty v C-Sec, nemohl jsem riskovat mé šance. Kdyby byl zkompromitován už bych ležel nejspíš s kulkou v hlavě. A jinou loď bych tak rychle nezískal.“ Všimnu si stále svítícího interkomu, který stále odesílá poslušně informace do reproduktorů na lodi. Sáhnu si ke krku a vypnu ho.

Předchozí smutek se v ní otočil v zárodek hněvu tak rychle, že ji to samotnou dost znejistělo. Ne, nebude se hádat, i když si o to tělo říká. Sice by z něj nejradši nadělala kuřecí řízky, ale pak by musela do nějakých papírů vyplňovat, že se neovládla vinou premenstruačního syndromu a kdesi cosi. Ne že by to nejspíš nebyla pravda, ale má teď spoustu práce.
„Připravte se, že to budete muset vysvětlit řediteli. A pochybuju, že z toho bude nadšený,“ vyřkla zádumčivě, otočila se na patě a po otevření dveří jimi prošla ven. Tam ji zastihla zpráva od šéfinženýra, nutno podotknout, že zpráva dobrá.
Nejen že k nim stále neletí žádný další shuttle, letí k nim Devana, která to nouzové volání přeci jen zachytila. A to znamená, že přiletí i Tulvi, což znamená, že se jí snad už brzy dostane toho tolik potřebného sexu. A je jí úplně jedno, kolik lidí je při tom uslyší, tady jde o nervy hlavního technika.


Není co vysvětlovat. Pomyslel jsem si, když se Narva dala na odchod. Jestli se z téhle pakárny dostaneme, osobně předám černou skřínku a audio záznam z mé zbroje ředitelovi, sám, včetně mé kompletní zprávy a své resignace.

Co se k tomu dalo říct? Nic. Vztek ve mně stále bublal, nejradši bych opravdu kapitána na místě odstřelil. Ale tohle je civilní společnost a tady platí jiná pravidla. A technička prostě měla pravdu. Tohle musí vyřešit ředitel.
Podíval jsem se na kapitána.
„Ona má pravdu. Tohle dořešit má právo jedině ředitel. Myslím, že potom, co tohle slyšel zbytek posádky, tu asi moc příznivců mít nebudete. O mé muže se nestarejte, udržím je na uzdě. Koukejte se sebrat a začít dělat své povinnosti! Dát nějak ten bordel do pořádku.“
Otočil jsem se na patě a šel směrem ven. U dveří jsem se otočil zpět k němu.
„Jak jsem řekl, jestli ještě jednou ohrozíte posádku, na místě vás zastřelím!“ Pak jsem vyšel ze dveří. Na chodbě jsem se zastavil u medičky.
„Omlouvám se vám za své chování, madam. Můj vztek nebyl mířen na vás, ale na kapitána a něco jsme si potřebovali osobně vyříkat. Ještě jednou se omlouvám a doufám, že mi mé chování odpustíte.“

Z rozhovoru, ktorý som si vypočula, som mala veľmi zmiešaný pocit, potrebovala som si niekam v klude sadnúť, poprípade ľahnúť a utriediť si myšlienky. „To nič, nič sa nestalo.“ zamrmlala som ospravedlňujúcemu sa turianovi.

Pamatuji si, že když se doktorka vracela na ošetřovnu, měla neutrální výraz na tváři.
Otevřela šuplík a něco v něm nahmatala. Se slovy „Tohle vám pomůže si odpočinout“ mi do mé kapačky přimíchala další sedativa. Nebo to mohl být jed. Těžko se jí divit potom všem, co si vyslechla. Měl bych se připravit na to, že každý teď na mne bude hledět skrz prsty a procházet kolem mě jen s odjištěnou zbraní. Doktorka opět opustila místnost a já začal přemýšlet o tom... o tom, že... ŽE....

Opět se probudím s šokem a zadýchaný jsem jak po ranní rozcvičce na akademii. Rychle se rozhlédnu po místnosti. Na místě Duncana leží stále ještě Duncan. Stále dýchá, ale zdá se být mimo. Vedle něho na druhém lůžku, leží obrovský ještěří tank. Nevím, jestli je živý nebo mrtvý a rozhodně to nehodlám zjišťovat. Má kapačka je prázdná. Netuším, jak dlouho jsem spal, ale zjištěním, že už se bez bolesti dokážu sám posadit, mnou projede vlna optimismu. Pomalu si vytáhnu obří jehlu z levé ruky a zkusím se postavit na zem. Nebolí to, medigel dokáže zázraky. Protáhnu své ochablé tělo a přitom myslím na to, jaký je náš stav.
Pomyslím na větu, kterou mi řekl Deegar, než opustil místnost, že tohle má právo dořešit pouze ředitel. Omyl, pane veliteli, tohle vyřeším já a to hned teď.

S novou energií a jasným cílem jsem opustil místnost. Chodby Vesny střídaly ty hezké, nedotčené a pak ty, co byly dotčené buď střelbou, výbuchem nebo čímkoli jiným, co by se mi nelíbilo. Výtah nefungoval a tak jsem se musel vyšplhat po provazovitém žebříku, který tu už někdo záměrně nechal ve výtahové šachtě. Celkem bez obtíží jsem to zvládl do druhého patra. Tělo mě sice ještě bolelo, tak jsem zkontroloval obvazy v místě rány. Nikde nic nekrvácelo, a tak jsem pokračoval až na můstek. Cestou jsem překvapivě nikoho nepotkal, ale lodí se ozývali zvuky z obslužných šachet. Většinou se jednalo o zvuky svářeček či jiných pneumatických zařízení pro údržbu lodi.

Na můstku byla opravdu spoušť, časté otvory po kulkách mě utvrdili v tom, že jsme byli napadeni. Přistoupil jsem ke své konzoli, která se zapnula jen velmi neochotně. Nechal jsem si přehrát video z bezpečnostní kamery, která je umístěna nad astrometrikou, abych si ověřil mou správnou teorii. Stále zde byly uloženy informace o poloze nepřátelské základny, které jsem si stáhl do své zbroje. Než jsem vypl konzoli, nechal jsem si rozfázovaně vypsat hrubé škody na Vesně. Hodnoty udávaly aktuální stav.
*Trup.......... 83%*
*Jádro.......... 95%*
*Podpora života.......... 72%*
*Pohonný modul.......... 44%*
*Elektronika.......... 75%*
*Navigace a řídící jednotka.......... 53%*

Otočil jsem se k airlocku a za ním parkujícímu transportéru a rozeběhl se. Byl to standardní přepravní shuttle s krátkým doletem turianské výroby. Byl otevřený, a tak jsem nakoukl dovnitř. Nikoho jsem neviděl, a tak jsem naskočil a šel se podívat dozadu do místa, kde sedí posádka a začal prohledávat skříně nad sedačkami. To co jsem hledal, bylo až v té poslední přihrádce.
Měřilo to metr dvacet po rozložení a mělo to optický zaměřovač. Zásobník byl plný a tak jsem pušku složil a připnul na záda. Přešel jsem zpět do malé pilotní kabiny a usadil se. První, co jsem udělal, bylo, že jsem vyřadil z provozu komunikační kanál a radiové vysílání. Potom jsem ze své zbroje zadal polohu základny do navigační konzole. Nezbývalo než uzavřít shuttle a nahodit motory. Transportér mě poslech a za chvilku už jsem byl ve vzduchu řítící se velkou rychlostí proklatě nízko nad zemí. Všiml jsem si, že jsou za mnou vidět oblaka zvedajícího se písku a tak jsem to zvedl tak akorát, abych měl jistotu, že mě nezachytí radar.

Chvíli jsem takto letěl, až se na mapě navigace rozblikalo mnou označené místo, kde se měla nacházet základna. Měla stát přímo přede mnou kilometr odsud. Jenže nebyla. Přede mnou se trčil jen velký kopec z písku. Přistál jsem tedy s transportérem asi pět set metrů před písčitou dunou a vypnul motory. Vystoupil jsem a sundal ze zad vypůjčenou zbraň. Byl jsem si jistý, že i přes to, že jsem ji neviděl, tu někde bude. Kopec přede mnou se zdál být, jako dobrý začátek pro start a tak jsem se začal pomalu šplhat nahoru. Bylo to dost obtížné, protože jsem se neustále bořil hluboko do písku, což mě stálo hodně energie. Nakonec jsem pracně dosáhl vytouženého vrcholu písčité masy, a to co jsem uviděl na druhé straně dole pod kopcem, mi doslova vyrazilo dech.


Madoxxes, Deegar , Saphy , Narva