[Grok]

Nějakou dobu se všichni koukali na válejícího se TJ a nikdo se neměl k tomu, aby ho zvedal. Přítomní si vyměnili několik pohledu a všechny se zastavily na Fil, která srkala drink z kbelíku na chlazení šáňa a dělala, že tu není. Pohledy nepolevovaly.
„Kurva!“ zaklela a třískla s kbelíkem o bar.
„Já ti s tím pomůžu!“ vyhrkl ze sebe Grok a už se skláněl pro hadrového šaška. Nasrat nevyrovnanou Fil by fakt nebylo super. Hodil si tedy debila přes rameno a s Fil, která si vzala svůj drink sebou, nechal Telwina s Bon a vydal se na ošetřovnu. Tam zdravotnice vypumpovala nešťastníkovi žaludek a přenesli ho do jeho pokoje, ať se trochu prospí. Celou dobu Fil vrčela a cenila podrážděně zuby, jako vzteklý varren, takže Grok jeho návrh na jogu přehodnotil a skončilo to tak, že ho Fil trénovala biotiku takovým způsobem, že po něm v tělocvičně šlehala biotické útoky a on se měl „bránit“. Skončili až když Grok upadl do minutového bezvědomí, které je u kroganů fyziologicky téměř nemožné.
Na druhou stranu se Fil docela uvolnila a uklidnila, a když zjistili, že za nějakou hodinu a půl přiletí Vesna, byla jak vyměněná.
„No, já si to docela užila. Brzy si to zopakujem.“ Usmála se a plácla ho po rameni.
„Brzy? Ještě že mám ty orgány navíc…“


Salvis si to po hlášení, že dorazila Vesna s posádkou pro Devanu, kráčela osvětlenou chodbou k hangáru. Z životopisů pro její novou posádku lodi nebyla nadšená. Dvě lidské ženy, očividně retardovaný hanar a šáblej salarian. Až bude chtít spáchat sebevraždu, má na to ty správné osoby.
Když procházela okolo personálního oddělení, vzpomněla si, že by měla konečně podepsat přijímací papíry.
„Potom,“ suše si Salvis odřekla a pokračovala dále chodbou, až narazila na Groka, jak si pro sebe něco mumlá.
„Prý dorazila Vesna s ostatníma,“ hlesla k němu a radši se nezajímala, co dělá.

Dělal totiž přesně to, co dělá každý krogan, který na sobě nemá nic, krom osušky kolem pasu. Po tom masakru s Fil si musel hodit další sprchu a zbylý čas, než Vesna přiletí, strávil tím, že zkoukl, kdože to budou ti noví zaměstnanci. Lidi i drellku přeskočil, ale hanar ho zaujal. Teda nejvíce to, že je to kuchař a podle všeho dost dobrý. A toho se, přiznejme, trochu bál.
„Dorazila,“ konstatoval. „Dem je zkontrolovat, ne?“ Ušklíbl se a vydal se k hangáru. „Když už jsem tě potkal, večer přijď do baru. Bude večírek.“
„Když přijdeš v té osušce, tak dorazím,“´a rychlým tempem si to mířila dál k hangáru, vedle téměř polonahého krogana.

Před lodí už stáli noví společníci a rozkoukávali se.
„Já jsem Sal…,“ ani nedořekla a v rukách jí přistál cizí batoh.
„Tě pic buchto, hoď mi to do novýho bejváku,“  vykřikl směrem k ní dýmem zahalený hanar.
Salvis i Grok potřebovali chvilku na vzpamatování se, protože tohle bylo fakt něco. Tak trochu na to měli být připraveni z pročtení jeho složky - oba věděli, že s novým kuchařen Devany není něco v pořádku, ale tohle bylo moc.
„Ty budeš Nefastis, viď?“ podíval se na hanara Grok a jen tak mimoděk mu típl cigáro.
„Čágobélo, šílenče, že váháš! Ty budeš moje nová holka, ne?“ nijak se nevzrušoval tím, co krogan udělal a vytáhl odněkud z neprostoru nové cigáro a už vyfukoval nové namodralé obláčky kouře.
„Jo, to budu,“ nenechal se rozhodit, ale měl co dělat a neubránil se úsměvu a podal ruku chapadlu. „Grok.“
„Boží!“
Mezitím se z lodi začali trousit i ostatní cestující.

Zamračila som sa na hanara ktorý bol očividne tá najčiernejšia ovca v celom ich živočíšnom druhu, ktorého reč kmeňa som počúvala po celý zvyšok cesty. Pretože ale som mala celkom dobrú náladu, neodpustila som si svoj zvláštny humor kedy som tašku schmatla asarijke z rúk a odhodila ju do povetria.
„Tě pic, rybo, taška letí! Doporučujem si po tie veci doplávať. Máš na to dostatok chápadiel, hoci o tom rozume už pochybujem.“ zaškľabila som sa na neho, obrátila sa na asarijku ktorá sa práve vzpamätávala z všetkého toho hurhaja.
„Ospravedlňte ho, má extraordinárne správanie.“
„Hééj, seš v pohodě,“ nechal nevzrušován tašku spadnout na zem, ukázal na Glaw chapadly a vyfouknul jejím směrem oblak kouře.

Saphy si vydýchla. Príliž veľa cestovania na jej vkus, navyše noví zamestnanci na ňu pôsobili ako prudko výbušná zmes. To zase bude večer papierovačiek, asi si ich zoberiem za Grokom do baru. Ale najprv povinnosti. „Poprosím nových zamestnancov, aby sa po v priebehu dneška, najneskôr zajtrajška dostavili na ošetrovňu na povinnú vstupnú prehliadku.“ Oznámila oficiálnym hlasom s mierne slávnostným pátosom, privítala sa s Grokem a slávnostne odišla na svoju ubikáciu dať si výdatnú sprchu.
„Jo a večer bude večírek. Účast je povinna.“ Zabručel krogan a všem bylo naprosto jasné, že raději přijdou.

Trošku zmatená Salvis, se chvíli rozkoukávala a byla vděčná té ženě, když odhodila hanarův smradlavý batoh.
Vice ji ale zaujala druhá lidská žena, která se vyvalila z lodi a vypadala, že se skoro neudrží na nohách. Po chvíli prozkoumávání ji došlo, co s ní bude.
„Tady někdo našel tvoji schovku na chlast,“ drkla do Groka, že mu málem spadla osuška.

„To by som bol nashrrranýýý!“ napodobil Saphy, která takhle mluvila, když se opila – zřejmě by mu to nijak nevadilo, i kdyby na lodi nějakou schovku s chlastem měl. „Mimochodem, pro ty z vás, kteří vnímají,“ mrknul po ožralé rudovlásce, „já jsem Grok, firemní šéfkuchař a hrobník. Takže když budete mít hlad, nebo vy-víte-co, najdete mě ve firemní kantýně, která je současně i barem. Jo a za sebe vás tu vítám a ty, Nefe, pojď za mnou.“
„Zbytek půjde za mnou,“ kývla k ostatním Salvis a všichni se vydali přes dekontaminační komoru na personální.


Sesmolil kuchař, Šmoulinka, Glaw, Salvis

[Glawhey]

Alice zůstávala nehybně sedět na zemi, nevnímajíc nic, co se kolem ní do té chvíle dělo. Hanarská vodka o obsahu 162% alkoholu, kterou ráčila ochutnat při dlouhé cestě z Citadely na Veles jí evidentně nesedla tak, jak hanarovi. To si však uvědomila až ve chvíli, kdy ve svém žaludku začla cítit nesnesitelné teplo a svět kolem ní nabyl jen odstínů šedi.

„Alice? Slečna Alice?“ zakývala som pred očami červenovlasej kolegini, ktorá bola v tak neprítomnom stave že by si nevšimla zmeny ani keby okolo nej tancovali asarijské striptérky ktoré by nadávali na jej cetku. Teda, náhrdelník ktorý vypadal ako cetka. Po troch pokusoch získať si jej pozornosť mávaním pred očami to vzdala, mykla plecami a jednoducho ju chytila za ruku a vliekla za sebou ako pochodujúcu zombie.
Môj plán ako ju previesť cez stanicu by stroskotal nebyť ochotnej drellky ktorá mi pomohla s prepravou 60 kilovej živej hmoty ktorá nekládla absolútne žiadny odpor. Asarijka nás zo záujmom pozorovala, čakala som kedy zaznie poznámka o našom skvelom a naprosto úžastnom a bezchybnom kolektíve.
„Kaira, Athos.“ predstavila sa ako prvá asarijke, našťastie sa vtedy ubránila úklonu čo nás zachránilo pred istým pádom na dlážku.
„Glawhyllian, Desolas, Arterius,“ spravila som krátku prestávku pre nedostatok kyslíka v plúcach, „skrátene Glawhey.“
„Salvis T'Rias“ představila se i asarijka a už byla v kanceláři slečny Crixx a podepisovala nezbytné papíry.

Ostatní tak učinili hned po ní, jen s mírně opilou Alicí byli problémy.
Asarisjký intelekt se ovšem projevil ve správný čas a i toto Salvis vyřešila. Vzala Alici ruku a na papír podškrábla tři křížky. Pro teď to bude muset stačit.
Hned po vyřešení formalit se během chvíle všichni přesunuli na ošetřovnu.

Po sprche sa Saphyria cítila ako vymenená ale potom si spomenula na byrokratické techtle, ktoré ju ešte čakali s novými zamestnancami. Kontrola budúcej pilotky na Devane prebehla na výbornú, Saphy z nej mala veľmi dobrý pocit a jej vystupovanie na ňu zapôsobilo. To sa nedalo moc povedať o neobvyklom hanarovi, ktorému chýbali dve chápadlá čo ho ale nijak neobmedzovalo, dokonca sa tým pýšil, akoby to boli spomienky na vojnu.
Vyprevadila ho k dverám a zvolala „Ďalší!“

Už mezi dveřmi Salvis znervózněla, při pohledu na zdravotnici. Prohlídky neměla nikdy ráda.
„Co kdybych jen podepsala nějaké papíry a zas šla?“ zvolala s nádechem naděje.
„Nemáte sa čoho báť, bude to rychlovka.“ žmurkla na asarijku. Vzala si jej vstupný formulár a zahladela sa doňho. „Posaďte sa prosím a uvolnite sa. Odoberiem vám vzorku krvi a spýtam sa pár otázok.“
Posadila se a čekala co všechno se bude dít.
„Sem zdravá, být vámi tak spíš vyšetřím toho hanara.“
„Ten už tu bol, až na pár malých nedostatkov je vporiadku.“ Zatiaľ čo hovorila vzala jej ruku a vyhrnula rukáv. „Teraz to štipne. Ták a je to.“ Odložila označenu ampulku do stojana a vzala binokulár. „Týmto zistíme ako ste na tom so zrakom, zahlaďte sa rovno pred seba.“
Salvis vykulila oči a zadívala se před sebe na zeď.
„Pokaď prošel on, tak není třeba dělat prohlídku ostatním“ zvolala do nepřítomna. „Trefím mrtvého krogana na dva metry, to jako oční test stačí ne?“
„V poriadku. S výsledkami krvných testov vás oboznámim neskôr.“ Čo Saphy pripomenulo, že by mala urgovať požiadavku o update zdravotníckeho modulu v omnitoole. Odložila binokulár a dala pokyn ku dverám. „Vítam vás v Perunica Express, prajem vám veľa úspechov.“
Pôsobilo to škrobene, ale Saphy dúfala že časom táto jej ostýchavosť prejde.
„Budu se těšit“ zvedla se a když odcházela ze dveří, jen tak tak uhnula, aby nešlápla do zvratek od nové knihovnice.

---

Čakanie v pomyselnej fronte sa pomaly menilo na tragikomické vystúpenie kedy som sa ja za pomoci drelky, ktorá ma neopustila, snažila zvládnuť zombie, ktorý s východom asarijky poblil podlahu i zo všletkým okolo seba zahŕňajúc ceremoniálne háby a moje ruky.
„Asi bysme ju ta mali poslať, kým to neskončí ešte horšie.“ povzdychla som si.

Keď Saphy uvidela o kom je reč skoro jej vypadli oči.
„Vezmite ju prosím vás dovnútra. Tu na lehátko.“ Pokynula obom slečnám podopierajúcim tretiu slečnu. Keď ju položili okamžite jej skontrolovala zreničky.
„Koľko toho vypila? Poznáte niekto koľko toho vydrží? Vyzerá že je v bezvedomí,“ pretočila ju na bok a chvíľu spočúvala jej dýchanie. „Hm pľúca vďakabohu čisté. Nič to nechám si ju zatiaľ tu.“ Otočila sa, no zistila, že drellka sa vyparila dverami a žena, ktorá pred ňou stála vyzerala zmätene, tiež jedna z nových.
„Ahoj, Vy ste…?“

„Glawhylliandesolasarterius!“ vyšlo zo mňa súvisle na jeden nádych po tom čo ma oslovila asarijka.  
„Slečna,“ ukázala som na ležiacu zombie, pretože inak by sa v tú chvíľu nedala nazvať ak bysme nerátali mŕtvolu na patológii ktorá dýcha  „celým menom Alice Kozlovová.“
Chystala som jej podať ruku, no nakoniec som ucukla keď som si vzpomenula na fakt, že je stále pošpinená zvratkami, držala som ju od zvyšku čistého tela v ostrom uhli.
„Mohli byste ma nasmerovať k najbližšiemu umyvadlu, kým to nezačne zapáchať, prosím?“

„Teší ma. Moje meno je Saphyria Sefiachat, primárne som medička na lodi Vesna, ale teraz tu zastupujem i doktorku Filiu Canis zodpovednú za ošetrovňu na základni.“ Usmiala sa na ňu. „Samozrejme, umývadlo, je tam i dezinfekčné mydlo, ale neprehnať to, lebo si zoderiete pokožku.
Takže Alice, tiež nový prírastok do spoločnosti predpokladám. No nič, pre istotu jej nasadím glukózu a tiamín keby jej hrozila otrava. Koľko toho vypila?“ Hovorila zmiereným tónom, zatiaľ čo Alici na lôžku vyčistila ruku a zaviedla jej ihlu s infúzkou do žily.
„Zostaňte rovno tu, tiež vás prezriem, to viete, vstupná zdravotná prehliadka.“
„No,“ prešla som k umyvadlu a začala si umývať ruku, zatiaľ čo som jej popísala zdravotný stav Alice, „mám pocit že jej niečo nalieval ten extravagantný hanar, možnože to bolo trochu silnejšie kafé než na čo je zvyklá. Ale koľko toho vypila, na to odpovedať vážne neviem.“
Keď som sa obrátila na pár sekúnd a pozrela sa na asarijku, oblial ma studený pot. Ihly. Ihly. IHLY. Za tých pár sekúnd čo ma oslovila som zbledla ako stena.
„Pre- prehliadka?“ vykoktala som zo seba.
„Ano, je to odporúčané a v podstate vyžadované našou spoločnosťou, aby sme predišli nečakaným ťažkostiam. Sice predpokladám, že naša spoločnosť nepríjme niekoho na post pilota, kto má strach z rýchlosti, ale poistka sa vždy hodí. Chápete dúfam.“ Vykala nadalej asarijka Saphy slečne pred ňou, zatiaľ čo druhá spitá členka jej druhu očividne spala na lehátku.
Prikívla som, pointe som porozumela dostatočne. To už som sa obrátila od umyvadla, podišla k Alici a oprela sa o roh lehátka, ktoré sa našťastie nehýbalo. Námatkovo som sa poobzerala po miestnosti, okrem mňa, asarijky a zombie v nej ležala ešte jedna osobnosť ktorá rozhodne k životu moc nevypadala.
„Stávajú sa úrazi takého kalibru bežne?“ ukázala som jeho smerom.
„Nie, kdeže, posledných sedem mesiacov sme nemali žiadne vážne úrazy.“ Bon-bonine lahké popáleniny, rezné poranenia a lahké otrasy mozgu Saphy nepočítala, lebo to boli proste nehody.
„Ale v tejto práci musíte počítať s rizikom. Nikdy neviete čo sa môže stať.“ Snažila sa zatlačiť spomienky na nedávny útok gethov. „A mimochodom, vaša zdravotná karta je plná zaujímavých vecí. Odoberiem vám vzorku krvi a prehliadnem si vás a môžete ísť, bude to rychlovka. Žiaden strach.“ Ukázala na kreslo a odišla k stolíku aby si vzala injekčnú pištoľ.
„Krátučko to štipne, ani nebudete vedieť a bude to za vami.“ Usmievala sa na ňu.
„Vypadá to, že nemám moc na výber,“ skonštatovala som s povzdychom.

Pomaly, vážne pomaly som prešla ku kreslu bojujúc s pocitom a inštinktom ktorý sa ma snažil ovládnuť, mysliac na to že pre všetky moderné veci na tejto základne toto bude jeden z tých najväčších. Sadla som si na kreslo, uvoľnila sa a na pár sekúnd ticha zatvorila oči.
Asarijka sa na mňa potom obrátila, s injekčnou pištolou v ruke. Usmievala sa. To, že tá vec obsahovala slovo injekcia bolo pre mňa dostatočným dôvodom aby som sa bleskurýchlym pre fyziku a matematiku nemožným spôsobom prehupla na druhú stranu ako keby sa na mňa chcel vrhnúť hladný varran.
„Nie, nie,nie,nie!“ Moje detinské ja začalo trucovať.

A je to tu, pomyslela si.
„Ale no ták, veď si už velké dievčatko Glaw, netrvá to ani dve sekundy a zvyšok prehliadky teda možeme odložit na inokedy a dostaneš veeeeľkú čokoládu, hm?“ dala odoberač krvi 4OOO za chrbát a postavila sa pri kreslo, na druhej strane ktorého sa krčila Glaw.
„Naozaj, ja mám veľmi rada čokoládu a možeš sa spoľahnúť, že je dobrá. Tak? Šup šup do kresla.“

„Ja niesom dievčatko!“ V očiach mi zablišťali plamene.
Hoc som musela uznať že predstava veľkej čokolády ktorú by som mohla mať pre seba bola lákavá. Mala som dokonca dojem že spiaca Alice sa usmievala, predpokladala som že počuje ten náš dej vystrihnutý z akčného seriálu pre deti od desiatich rokov veľmi dobre počula. Alebo sa jej snívalo niečo zvrhlé, možnosti boli veľmi široké.
„Já sa…“ posledné slovo som vyslovovala veľmi opatrne „nebojím.“
Skôr ako sa asarijka zmohla k slovu, sedela som na kresle s rukami pevne obopínajúc obe držadlá.
„Ja niesom dievčatko.“ predniesla som vo veľmi urazenom tóne.

„Ták, to je ono, to sa mi páči“ priložila rýchlo pištoľ k jej ruke a zariadenie urobilo tiché „cvak“.
 
„A je to!“ veselo odkráčala k stolíku a odložila ampulku k ostatným, nalepila na ňu papierik s menom „Glaw“. Pozrela do šuflíku so svojimi zásobami.
„Takže za odvahu…“ nie nie, táto bola drahá a je v prípade depresie… za odmenu za odmenu… premýšľala a vybrala jednu menšiu čokoládu s orieškami. Prišla k nej, stále bledej z ťažkého chirurgickeho zákroku a podala jej ju.
„Nech sa páči.“
„ Ďakujem,“ usmiala som sa na ňu, zlboka sa nadýchla snažiac nespomínať na tých pár sekúnd tyranie.

---

Asarijka sa otočila ku stolu a já sa zatiaľ mohla dosýtosti poobzerať okolo seba. Jedna z osôb ktoré ležali na ošetrovni, jeden očividne v kómate napojený na prístrojoch, druhá spiaca Alice a tretí neindifikovateľný civilista ktorý mi stavbou tela pripomínal spiaceho úradníka.

Ten tretí zničoho nič začal hlasito kričať, z prekvapenia som skoro tú sladkú odmenu v mojej ruky rozmliaždila na paderu. Asarijka sa rovnako nechápavo pozrela na mňa a pribehla sa mu venovať. A ja, ako veľmi slušná osobnosť ktorá sa chce vyhnúť prehliadke ako dlho to pôjde som sa na ňu (cez ten randál) zakričala že na chvíľu zmiznem a vytratila som sa.

Čakáreň bola prázdna, jediná vec ktorá tam okrem mňa bola, položená taška ktorú som stále nestihla odniesť do svojich ubikácii. Zapla som omni-tool, stiahla si mapu objektu, vyznačila svoju maličkosť na holografickom zobrazení, pridala malé vylepšenie, tož kužel ktorý bol equivalentný k môjmu zornému polu pre lepšiu orientáciu v priestore.
„Čas zistiť kde budeme bývať...“ zašomrala som si popod nos, zadala do mapy vyhľadávanie parametrov.
Zablikal vchod od výťahu, smer máme zadaný.

Prešla som cez dvere k chodbe, rovno ku koncu chodby ktorá viedla bohviekam, hoci som plánovala zabočiť skôr, prejsť cez ďalšiu o nič kratšiu chodbu ktorá viedla ku výťahu. Na chodbe som sa stihla pozdraviť k technikmi ktorý mierili rovnakým smerom ako ja, cesta ubehla kratšie v zápale diskusie o najnovších armádnych lodných systémoch ktoré by mali za pár rokov pripraviť pilotov o prácu. Rozlúčili sme sa pri začiatku hangárov kde sa chodba rozdeľovala, jedna časť pokračovala k nákladnému priestoru, a tá druhá do ktorej som zabočila ja viedla k výťahu.

Mala som šťastie a cestu do druhého podzemného poschodia som prešla v tichu, ruch akosi na utíchol. Odskočila som si do zbrojnice, kde som si u jedného veľmi otráveného turiána odložila svoje dve vyleštené zbrane spolu s nábojmi a malým príslušenstvom, slušne pozdravila a vydala sa konečne k svojej slávnej izbe. Neočakávala som veľa, predsa som bola šťastná že sa v miestnosti nachádza aspoň jeden stolík so stoličkou, dvojposchodová posteľ ktorú som zatiaľ nemusela s nikým zdieľať a dosť miesta na to aby som si mohla odložiť tašku (ktorú som neplánovala vybaliť). Stôl som ihneď zaplnila hŕtskou drobností bez ktorých som si život nemohla predstaviť, nasadila si na krk sluchátka ktoré som našla zahrabané pod hŕbou papierov na vrchu tašky. Celkom som zabudla, že ten malý zvyšok batožiny zahrňujúci balíky a podobné serpentičky ktoré som mala celú dobu pripnuté pri taške som nechala ledabolo položené pri dverách.

Prešla možno menej než polhodina času, to už som sa pozviechala z postele na ktorej sa mi zrovna podarilo nájsť dobrú pozíciu na relax. To sa ale z chodby musel ozvať prazvláštny zvuk pripomínajúci pád niečoho ťažkého na dlážku. Najprv som sa prevrátila na druhý bok, rukou som si zacpala uši ale keď som si uvedomila že to môže byť mojou vinou pretože som ten balík stále nevzala do izby, vyskočila som z postele a otvorila dvere.
„Já budu snáď vraždiť, to mám na tie veci dať reflexné pásy aby sa o to niekto nezabil alebo to len nápoky chodia okolo mojich dverí?!“

Môj plán otvoriť dvere, zistiť príčinu a nakopať ju do zadku skončil pri druhom bode kedy som vykukla z dverí a nejaká neznáma sila z neznámeho živého objektu ma odsotila ako handrovú bábiku. Zbierala som sa po kúskoch zo zeme, vzpamätávajúc sa z toho nárazu. Našťastie mi nenapadlo rukami sa pri páde podoprieť čo mi zachránilo kosti pred polámaním, to čo na mne totiž pristálo bolo jeden a pol krát ťažšie ako moja maličkosť.  

„Môžte sa prosím, postaviť?!“ vyštekla som zo seba keď sa mi podarilo nabrať dych.

Osoba ktorá ma privalila vydala zo seba pár citoslovcí a doslovne sa odkotúľala nabok. Postavila som sa na nohy, oprášila svoje zemou pošpinené nohavice a podala mu ruku, pretože nevypadalo, že je schopný zdvihnúť sa bez pomoci žeriavu alebo inej ťažkej techniky.

„Glawhyllian. Skrátene Glaw.“ nato sa ruky chytil, já sa ako v animovanej komédii zaprela do zeme a zdvihla ho.
„TJ. Pre teba TJ,“ žmurkol na mňa.
„To normálne vrážate do ľudí alebo len do niektorých ktorý sa vám páčia?“ opätovala som mu žmurknutie. Na vtípky žrázajúceho kalibru som mala iba malé pochopenie.

Odstúpil krok a preniesol hlbokú poklonu.
„Hlboké to moje ospravedlnenie,“ predniesol vážne, hoc so širokým úsmevom, „nabudúce keď do vás budem chcieť vraziť, vopred vás varujem.“
„To by som ocenila.“ zasmiala som sa.

„Modroočko (narážka na moje oči), dobre sa mi tu s tebou žvaní,“ mávol na pozdrav „ale pokiaľ sa nedostavím do cvokárne do desiatich minút neručím za seba.“
„To vieš, modroočko ide tým istým smerom. Rovno sa môže zahrať na hrdinu.“
„A pročpakto?“
„To vieš, bude zachraňovať tých ľudí na ktorých sa po ceste zavalíš.“
„Platí!“ ťľapli sme si.

Po piatich krokoch sa moja maličkosť nedokázala pozerať na kymácajúceho sa človeka pred sebou, pribehla som k nemu a podoprela ho.
„Jé, to sa mám. Osobný bodyguard.“
„Si píš. Len ho moc neštvi. Lebo poletíš prvou triedou biotickou.“
„Ešte lepšie. Mám rád keď sú drsné.“
„Andrasto, proč vždy len já zrovna já skončím ťahaním takýchto ľudí?“ povzdychla som si.  

Ani by som si neuvedomila ako ďaleko je to k ošetrovni keby som neabsolvovala jeden pradlhý monológ s TJ ktorému sa ústa nezatvorili (na moje počudovanie sa opravoval len v každom desiatom slove, takže iba šesť krát za minutu). Bola som oficiálne múdrejšia o jednu pravdepodobne vymyslenú príhodu s vorchami ale radšej som sa nad tým nezamýšľala hlbšie. Ale to nebolo to najhoršie, pohľady okoloidúcich boli na nezaplatenie. Dvaja dokonca pogratulovali TJ k novému úlovku.

Čakáreň bola zasa na veľké ne-prekvapenie prázdna, akurát dvere zostali pootvorené takže buď som já dvere nezavrela a ona si to nevšimla, alebo som ich já zatvorila a ona si ich znovu otvorila takže na nás čakala. Predsa len som zaklopala a dokráčala s tou oťažou dovnútra.
Jeden nechápavý pohľad asarijky bol už len čerešničkou na torte. Chcela som niečo povedať, ale skočil mi do reči.

„To vieš, trochu sme to prehnali. A já si myslím aký som to živel, nu pozri sa, ako ma zničila!“ ukázal na seba, pri predstave toho čo práve povedal sa moje líca zfarbili do jemnej ružovej. A to som si myslela, že ten hanar bol to najhoršie čo ma môže stretnúť. Nanešťastie som sa v tejto veci tak hlboko mýlila.
„Saphy, už začínam mať praxi v zachraňovaní ožranov, dvaja za jeden deň a to ešte nieje večer, budete mať zajtra pekne plnú ordináciu.“
A že to bude sakramentky zaujímavý večer, pomyslela som si.


Alice ★ Salvis ★ Saphy ★ Glawhey ★ TJ (NPC)

[Narva'Raan nar Vaala]

Než ovšem majestátní večírek ve velkém stylu začal, stalo se toho ještě dost, o čem je třeba se alespoň trochu zmínit.
Jakmile Vesna přistála ve svém oblíbeném hangáru, který nestačil ani pořádně vychladnout, a opustila ji většina posádky, dostala Narva naléhavou zprávu od staniční zdravotnice. Podle všeho objevila v její krvi, kterou analyzovala kdoví proč, něco těžce nezvyklého, co si vyžadovalo okamžitou hospitalizaci a dohled zkušené ošetřovatelky.
Quarianka se samozřejmě decentně vylekala a okamžitě spustila kompletní diagnostiku monitoru životních funkcí, který měla v obleku zabudovaný a který díky otcově zásahu patřil mezi to nejlepší, co se dalo v tomto oboru sehnat. Žádnou chybu neodhalila, a tak se spěšně vydala na ošetřovnu, ač měla ještě spoustu jiné práce.
Už už se chystala otevřít dveře na ošetřovnu, když se otevřely samy a asarijka s rudou maskou jí vyšla naproti tak rázně, že Narva ani nestihla nahlédnout dovnitř.
„Tady je plno, ale sterilizovala jsem svoji ubikaci, tak tě zavřu tam,“ vysypala bleskově a mávla na ni rukou, ať ji následuje. Strohost toho prohlášení samozřejmě quariance na náladě nepřidalo, protože to začínalo vypadat čím dál vážněji. Že by šlo o následky té potyčky s gethy? Přemýšlela fakt intenzivně a za chodu, ale nenapadlo ji jediné rozumné vysvětlení.
„Je to vážné?“ zeptala se po chvíli ticha, které snášela čím dál hůř, a snažila se udržet tempo s rychle jdoucí lékařkou.
„Kritické, nezastavuj se.“ To už ji přímo vyděsilo a zbytek cesty včetně jízdy výtahem byla zticha, jen se nadále snažila přijít na to, co by asi mohlo být špatně. Když prošly kolem baru a do chodby k ubikacím, uvědomila si, že tu vlastně byla jen jednou, při pokládání nových rozvodů plazmy, a že ani neví, kde přesně Filia bydlí.
Ta to ale samozřejmě věděla naprosto přesně, otevřela dveře a Narvu prakticky nacpala do malé místnosti hned za nimi. Quarianka si nepamatovala, že by nějaká taková předsíňka byla v plánech, ale když uslyšela povědomé syčení a bzučení dekontaminačního paprsku, došlo jí, že to tu asi doktorka postavila provizorně v rámci sterilizace celého pokoje.
Jakmile dezinfekční výpary odsál zabudovaný mechanismus a Filia přestala zadržovat dech, natáhla se za quarianku a otevřela dveře vnitřní. Pokoj za touto improvizovanou přechodovou komorou byl pochopitelně trochu zmenšený, ale na poměry na lodi to byl pořád velký luxus co se prostoru týče. Vybavením už to její kajutu z Vesny připomínalo víc, protože tu kromě nástěnné obrazovky, dvou plakátů s nějakým moderním uměním a několika hermeticky uzavřených krabic na horní palandě nebylo vůbec nic. Narva přemýšlela, jestli je to tu vždycky takové, nebo to majitelka dočasně odsunula v zájmu sterilizace, ale její myšlenky se brzy vrátily k podivnému nálezu v její krvi.
„Řekneš mi už konečně, co mi je?“ zeptala se a trochu zbytečně se u toho mračila, ovšem asarijka už dávno žhavila omnitool a zobrazovala nějaké těžko rozluštitelné údaje.
„Dělala jsem si pár testů,“ začala, čímž to celé ještě trochu zamotala, „a našla jsem jeden značný nedostatek. Měla jsem podezření, že by se tě to mohlo týkat taky, a moje obavy se potvrdily.“ Zněla nezvykle vážně a Narvu to dost vyvádělo z míry, ale spolupracovala a zeptala se tak, jak si myslela, že by se zeptat měla.
„Nedostatek čeho?“
„Vitamínu S.“
Následovalo hrobové ticho, během něhož Narva usilovně lovila v paměti, co že to je přesně za sloučeninu, zatímco se Filia začínala velmi pomalu uculovat a nakonec přešla v otevřený smích.
„Ty bestie modrá!“ vykřikla quarianka, jakmile jí to došlo, a víceméně symbolicky se po asarijce ohnala. Modrá bestie ovšem prodělala výcvik na komando, takže útočící ruku samozřejmě snadno chytila a následná přetahovaná nemohla skončit jinak než bleskovým usmířením a přijímáním věčnosti, blá blá.

O hodinu později už obě spokojeně oddechovaly a na pozadí, tedy jako na hudebním pozadí, běžel další Star Trek film.
„Máš to tu útulné,“ prolomila ticho Narva, kterou přestřelka mezi posádkou Enterprise a Borgy až tak nezaujala, a rozhlížela se lehce ironicky po skoro prázdném pokoji.
„Chodím sem akorát spát,“ vysvětlila to lékařka, která naopak sledovala každý výstřel s nepředstavitelným zájmem. „A tobě bych to teď doporučovala taky, je to tady určitě čistší, než na... jak se ten vrak vlastně jmenuje?“
Narva se chvíli zamyslela nad zmíněnou čistotou a nakonec jí i musela dát za pravdu, každopádně se nestihla ohradit proti označení své budoucí lodě za vrak, a tak se musela spokojit s celkem nečekanou odpovědí.
„Nemá jméno. Chtěli jsme nějaké vybrat, ale nebyl na to čas.“
„To nás teď čeká mimochodem taky,“ poznamenala Filia s úsměvem a na obrazovce právě kulminovalo drama. Než stihla Narva cokoliv podotknout, upoutal její pozornost jeden velice zajímavý prvek na ošetřovně ve filmu, který záhy i promluvil.
„Jsem doktor, ne zarážka za dveře.“
„Mám už pár návrhů, ale...“ navázala doktorka na předchozí rozhovor o jménech, ale mechanička už byla dávno myšlenkami jinde.
„Máš tady laptop?“ přerušila ji a v očích jí pobíhaly nadšené jiskřičky.
„Nahoře,“ ukázala asarijka na horní palandu, „ale nefunguje, někdo ho polil lakem na nehty a pak s ním mrsknul o zeď.“ Kdo asi, hm?
Narvu to ale nemohlo ani zpomalit, natož zastavit, vyskočila z postele, hrábla pro požadovaný předmět a za deset minut ten stroj nejen rozchodila, taky na něm začala provádět něco, co se v případě úspěchu možná zapíše do dějin. Filia pochopila, že priority její drahé přítelkyně jsou někde úplně jinde, než u vybírání jmen pro dítě, a na truc jí tam usnula.

Když se po pár hodinách probudila, Narva na sobě stále ještě neměla oblek, nicméně se přesunula ke zdi a z obrazovky teď čouhaly kabely a po zemi se válelo tolik součástek, že se to tam snad ani nemohlo vejít.
Filia se rozespale podívala na omnihodinky a zjistila, že je nejvyšší čas vyrazit na Grokovu velkolepou party. Souběžně s tím si taky uvědomila, že asi Narvě tak trochu zabránila vybrat si poštu, takže o večírku ani neví, ale nestihla jí tento informační nedostatek vynahradit. Quarianka totiž dvakrát klepla do holoklávesnice a z obrazovky ve zdi vystřelil žlutý paprsek, který uprostřed místnosti vytvořil působivé oranžovo-žluté cosi. Kdyby ji neznala, pokládala by to možná za nějaký kus umění, quarianský klasicistní kulový motiv.
„Uveďte prosím důvod lékařské pohotovosti,“ ozvalo se z koule špatně modulovaným hlasem.
„Proveď sken a porovnání s databází,“ přikázala mu nahá diktátorka a zařízení, ať už to bylo cokoliv, dokonce poslechlo a dokonce ji paprskem ze skeneru i trefilo. Filia z toho nespouštěla oči, ale pomalu se pobaveně posadila na okraj postele, z čehož jasně vyplývá, že výpočty prováděné koulí trvaly relativně dlouho.
„Sken dokončen,“ oznámila koule, zvedla se ve vzduchu o pár centimetrů výš a než vyhodila výsledky, stihla na sebe Filia natáhnout značnou část oblečení.
„Druh Mustela putorius furo, tělesná teplota značně pod normálem, nadbytečné řezáky, bez akutních traumatických nálezů.“ Těžko říct, kdo vypadal zmateněji, ale jako první se ze šoku probrala Filia a se smíchem poklepala konsternované konstruktérce na rameno.
„Skoro jsem se bála, že přijdu o práci, ale zjevně to nehrozí.“
„Ještě to chce trochu vypilovat, no,“ uznala Narva a podrbala se za uchem, dokud si ten luxus mohla dovolit.
„Trochu? Ta věc tě právě vyhodnotila jako fretku domácí, ne že bych neviděla podobnosti...“
„Je to prototyp.“
„Jasně. Já jdu zatím napřed, večírek začíná už za pár minut,“ smála se trochu poťouchle, ale při oblékání se to zamaskovalo.
„Večírek?“ podivila se Narva, čímž potvrdila, že o něm nevěděla, a dokonce přestala rejdit prsty po klávesnici.
„Grok pořádá party na uvítání nové posádky Devany. Téma je cirkus a nenech mě tam dlouho samotnou, nebo mě budeš muset odvézt na trakaři.“ Než to dokonale zperplexovaná quarianka stihla všechno zpracovat, dostala pusu na rozloučenou a v pokoji osaměla.
„Cirkus?“ zopakovala po chvíli nahlas, neboť ten termín zjevně neznala, a začala spěšně hledat na Extranetu, co že to jako je, aby mohla bleskově připravit nějaký ten kostým a nemusela někde narychlo hledat ten trakař.
Za minutu věděla, o co jde, za pět byla zpátky ve svém obleku a za pouhých dvacet zvládla po oběhání celé základny jeden moc pěkný převlek spíchnout. Byla na sebe docela hrdá, ovšem jen do chvíle, kdy vešla do baru.
K její vlastní smůle jí nedošlo, že cirkus prošel za svou dlouhou historii řadou změn a že Grok patrně nemyslel ten původní římský, takže tam v pseudokostýmu patricijské senátorky s korunou z bobkového listu byla tak trochu za kreténa.

[Alice Kozlovova]

Pomalu si na ten pravidelný dutý zvuk zvykala. Ještě chvilku a začala by mu vymýšlet i jméno. Vnímala ho jen pár minut, ale snažila se do jeho rytmu zasadit nějakou píseň, jen aby přehlušila pískání v uších. Byla za něj vděčná. Tun-tun-tun.
Napadlo jí otevřít pozvolna oči. Tlumené fialové světlo nad její hlavou. Možná to bylo to světélko uprostřed tmy. Navia. Konečně. Bohové k ní museli být milostiví, že jí před smrtí nenechali trpět; a pokud nechali, nepamatovala si to. Necítila nic. Jen světlo, odeznívající pískání a zvuk. Tun-tun-tun.
Uvědomila si, že dýchá. Těžce, zhluboka. Dokonce se přistihla, jak ukazováčkem pravé ruky v rytmu onoho zvuku poklepává do čehosi pod ním. Zorničky se přizpůsobily fialovému světlu. Otočila hlavou vpravo. Vedle ní nehybně ležel ještě někdo další. Člověk. Muž. Opatrně se posadila, načež ji oslnilo prudké bílé světlo. Ostrá bolest v očích přecházela v ostřejší bolest hlavy. Zasténala. Pak na levé paži, kterou se snažila stínit bílé záři spatřila černý náramek. Při pohledu na něj se rozzářil a její zápěstí zahalily oranžové holografické panely. Uni-nástroj, omni-tool, neimplantovaná, tzv. „svobodná“ verze. Mezitím se její zornice přizpůsobili osvětlení místnosti. V bílých panelech na zdích byly zabudovány různé obrazovky a displeje. Znovu se podívala na ležícího muže vpravo. Na ústech měl průhlednou masku. Nevnímal. Vlevo od ní taktéž ležel v bezvědomí muž, avšak kromě masky tohoto zaopatřovaly ještě hadičky s různě barevnými tekutinami vedoucí z jeho těla do několika přístrojů rozestavěných kolem jeho lůžka. Jeden z nich byl původcem zvuku, který slyšela. Tun-tun-tun. Tohle nebyla Navia tak, jak si ji představovala ani jak ji popisovali žrecové v templech. Tohle muselo být cokoliv jiného než Navia – alespoň v to doufala.
Spustila svá bosá chodidla na chladnou zem. Zavrávorala, ale nakonec se na nohou udržela. Všimla si zaschlé páchnoucí skvrny v oblasti břicha na svém bílém nátělníku. S odporem ho ze sebe sundala a odhalila tak černou lambádu, která byla již posledním svrškem horní části jejího těla. Kde je?! V panice se rozhlížela kolem sebe. Titanový řetízek s kolovratem naštěstí ležel v misce na stolku vedle jejího lůžka. Upnula si ho kolem krku a posadila se. Na hlavní obrazovce uni-nástroje blikala ikona s křížkem. Ukazováčkem se ho dotkla.

Zdravotní karta
Účet: Alice O. Kozlovova
Nový zápis v dokumentaci
Zásah: Nitrožilní aplikace podpůrného dekontaminačního séra T23H9 na bázi thiaminu
Důvod: Intoxikace alkoholem
Další úkony: Pozorování, uložena na ošetřovně
Aplikovala: Staniční zdravotnice Filia Canis, Canterbury Base, Veles

Registrační karta
Účet: Alice O. Kozlovova
Změna v kartě: změna podpisového vzoru
Důvod: Přijetí do nového zaměstnání
Změnila: Catrinna Crixx, Canterbury Base, Veles
-----
Náhled historie vzorů

Nechápavě hleděla na stále dokola běhající řádky na holografickém displeji nad její paží. Pak rozklikla odkaz k náhledu, kdy na poslední pozici na ní oranžově zářily tři křivě nakreslené křížky. Zakroutila hlavou a hologram raději minimalizovala. Pomalu došla k nejbližším z čtveřice dveří, které se automaticky otevřely.

Dominantou místnosti za nimi byl obrovský masivní stůl uprostřed, jenž byl osazen po svém obvodu křesly. Na jedné ze čtyř zdí byla kresba s logem, červeno-bílými písmeny PEx a pod nimi v latince napsáno Perunica Express. Její paměť při čtení se začala rozjasňovat. Citadela. Quarianka Narva. Vesna. Hanar Nefastis. Cosi, co smrdí jako vodka, chutná jako vodka, ale... v žaludku začala cítit teplo a její čelist se sevřela. Zhluboka se nadechla a zavřela oči, aby hořkou chuť v krku polkla.
„Stůj!“ zahřměl za ní tvrdý hlas. „Ruce nad hlavu a pomalu se otoč!“
Tep se jí zrychlil, srdce rozbušilo. Na palčivý pocit v žaludku ihned zapomněla a udělala vše, co po ní hlas chtěl. Ve dveřích, odkud přišla viděla turiana v lehké zbroji, jak na ní míří puškou. M-8 Avenger, výrobce... jakási volusská společnost. Studiu předmětu Zbraně užívané aliančními vojsky ve třetím semestru na univerzitě příliš úsilí nedávala, což v této chvíli stejně bylo jedno. Turian levou rukou, aniž by zbraní přestal na červenovlásku mířit, pustil předpažbí a svým uni-nástrojem namířil k Alici. Pak pušku sklopil.
„Tohle asi není zrovna nejlepší uvítání, slečno Kozlovova,“ změnil intonaci hlasu. M-8 Avenger se složila do kompaktního módu a turian si ji uložil na jeden z dvojice zádových portů brnění. Přistoupil k vyděšené červenovlásce.
„Theran Darn,“ představil se, „podle záznamů jste byla uložena zdravotnicí na ošetřovnu. Proč se tam nezdržujete?“
„Já... nevím,“ vyloudila ze sebe rozechvělým hlasem a nechápavě hleděla na turiana, „probudila jsem se, nikdo nikde, tak jsem prostě... šla pryč. Jsem v pohodě... asi.“
Bezpečák si ji podezřívavě prohlédl od rozčepýřené hlavy k bosým patám a cosi si zamumlal pod zrohovatělými rty.
„Většina personálu je v baru,“ změnil náhle téma, „předpokládám, že se k nim budete chtít připojit. Pořádají oslavu na uvítání nově příchozích, neměla byste tam chybět. Zdejší si na takové akce potrpí. Předtím byste ale měla vyhledat přítomnost jedné ze zdravotnic.“
Ještě chvíli se snažila v hlavě pochytat zmateně poletující myšlenky a uspořádat je do smysluplnějších souvislostí. Pak usoudila, že i přes aktuální nepříliš vlídný tělesný i duševní stav by se v baru měla alespoň ukázat. Turian ji ještě chvíli pozoroval, jak zelenýma očima brouzdá v prázdném prostoru, potom ji uchopil za zápěstí a doprovodil ji zpět do ošetřovny, kde si konečně obula boty, sebrala odhozený nátělník a následně ji na její žádost odvedl do prázdné ubikace, kde vedle postele měla položená obě zavazadla. Dveře se za odcházejícím turianem zavřely.
Bílý potřísněný oděv hodila do umyvadla v malé koupelně, posadila se na postel a z kapsy u kalhot vytáhla rudou plechovou krabičku. Nervózně s ní zatřepala, kdy již po sluchu poznala, že se v ní skrývá poslední z cigaret. Lačně si ji vložila do rozpraskaných rtů, druhou rukou uchopila stříbrný zapalovač a škrtla. Benzínový plamínek se však zastavil těsně před koncem cigarety, z něhož se na zem sypaly kousky rozdroleného sušeného tabáku, aniž by ho zapálil. Aličin pohled ustrnul na malém bílém výčnělku na stropě.
„No to si děláš prdel,“ zabručela polohlasem, zavřením víčka zapalovače plamen uhasila a s nezapálenou cigaretou v koutku pootevřenými dveřmi nahlédla do chodby, jejíž stropní část byla lemována požárními čidly. Okamžitě zapnula omnitool a za malou chvíli již nevěřícně pročítala požární řád základy striktně zakazující kouření ve všech prostorech s výjimkou baru. Nešťastně nikotinovou tyčinku pohodila na prázdný noční stolek a s hlavou slouženou v dlaních se posadila zpět na postel.
Dozvuky hanarské vodky i přes nitrožilní aplikaci podpůrného séra stále oslabovaly její tělo, kdy představa, že v rámci několika dalších týdnů, měsíců či dokonce let bude muset své dehtové radovánky omezit na minimum, celou situaci rozhodně k lepšímu nepřivedla. Nesnášela opice, což si však vždy uvědomovala až ve chvíli, kdy se s nimi vypořádávala.
Ještě chvilku sama sebe litovala. Pak se zvedla a odebrala se do sanitární místnosti s umyvadlem, sprchovým koutem a záchodem s chladně kovovým povrchem. Sundala ze sebe všechno oblečení, ve kterém se stihla dopravit z Citadely na Veles, přiotrávit se čímsi, čemuž se říká vodka, avšak s vodkou to nemá nic moc společného, pozvracet se po tom a probudit se na ošetřovně, čímž odkryla mnohá tetování, které měla rozseté po celém těle a jež na sebe navazovala tenkými spojnicemi.Oblečení nacpala i s bílým nátělníkem z umyvadla do malé ultrazvukové pračky vedle a stiskla jediné tlačítko na celém zařízení. Displej pod tlačítkem začal odpočítávat čas do vyčištění vloženého oděvu.
Nejistě otevřela dveře sprchového koutu a pozorně si ho prohlédla, zda jeho stav odpovídá alespoň základním podmínkám udržení nežádoucího množství mikroorganismů od jejího těla. Jak ráda byla, když nikde nenašla plíseň ani jiné známky nedostatečné údržby. Stoupla si pod proud horké vody a zavřela oči. Začala si pro sebe broukat jednu z ód, které si ještě jako děti zpívaly na okrajové čtvrti Čejlabinsku, jejího rodiště. Každý sval jejího těla ze sebe vypouštěl přebytečné napětí, nabírala nových sil. Jediné, čím se dokázala vždy bezpečně srovnat byly pouze horké kapky dopadající na její ramena.
Po několika minutách otevřela dveře a sprcha se za ní automaticky vypnula. Podívala se do zrcadla a v odrazu si prohlédla svou nezdravě bledou tvář. Hromadně rozesílaná pozvánka v uni-nástroji lákající na uvítací večírek společnosti ji informovala o tématu „cirkusu“. V Moskvě se tradice cirkusů držela od nepaměti, takže neměla problém s inspirací. Bledý obličej si ještě více zesvětlila bílou pudřenkou, na rty namalovala černý proužek a kolem jednoho oka hvězdu. Pak z archu papírů, které ležely na pokojovém stole, vytáhla jeden a z něj vytvořila kornoutovitou čepici, na kterou namalovala černým fixem černý kruh. Z batohu vytáhla bílé tričko a černé kalhoty a opět se postavila směrem k zrcadlu. Hárlekýni sice byli připisováni Itálii, ale předpokládala, že nikdo z mimozemských pracovníků firmy, potažmo ani Glaw či jiných lidí zde pracujících se po tomto stejně pídit nebude.

Před odchodem ze svého pokoje se ještě otočila přes rameno a podívala se mezi čtyři stěny, kterým bude od nynějška říkat domov. Pak se zhluboka nadechla, na uni-nástroji zobrazila mapu komplexu firmy a zanedlouho již stála před dveřmi, za nimiž se ozývalo dunění hudby. Pak se dveře otevřely a ona vstoupila do neonových světel večírku.

[Glawhey]

 Saphýria si na svojich pacientoch dala vážne záležať. Alebo iba mňa, keď ma držala v ošetrovni celú hodinu kým mi neprezrela aj ten posledný fľak na mojom tele od tých najmenších po posledný s približne polcentimetrovým polomerom na ľavom ramene, neskontrolovala všetky implantáty ktoré, na moje veľké prekvapenie, boli podľa všetkého skoro nepoškodené. Keď sa konečne vydrala z tej sterilnej miestnosti ktorej mala už akurát tak plné zuby (čo ak by si zmysela ešte na dentálnu prehliadku!). Cestou späť do ubikácii kde som plánovala dohnať ten spánkový deficit, minula som skupinku ľudí živo diskutujúcich o večierku. O kostýmoch. O cirkuse.

„Andraste...“ precedila som pomedzi zuby. Skoro by som na to zabudla, ešte by ma za to ten krogan dodatočne vykuchal za moju sklerotickosť.. Otočila som sa na podrážke topánok a rozbehla sa za nimi tváriac sa že som to mala od začiatku v pláne. Iba jedna z prítomných dievčat mi venovala jeden kyslí pohľad a já sa mohla zaprisahať že som ju už predtím minula.
Nemusela sa ma ale báť, já jej miláška kradnúť neplánovala.
„Kostými?“
„Jasnéže. Tentokrát to bude cirkus.“ Odpovedal mi niekto z davu.
„Cirkus... jasné. Kde sa berú kostými?“
„Niekto je nový, nieje tak?“ Vyzvedal druhý.
„Dá sa to tak povedať.“
„Tak to máš šťastie, dievča. Kamarát nepríde, chytil ho ten jeho rapel. Sedí v izbe a plánuje si pozrieť všetky série Hviezdnych Brán. Takže nejaká farba by mala ostať.“ prehodil s úsmevom k mojej maličkosti, nadiktoval mi číslo izby kam som mala klopať. Mala som plno ďalích otázok, ale nedostatok času (napríklad, kde tá izba je). A na naháňať ho po tých spletitých chodbách sa mi zrovna dvakrát nechcelo.

Šedá chodba, slabé svetlá. Všade vládne ticho a tma. Trochu desivé, mohla by som povedať.  Číslo izby 13, to by sme mali. Stačilo zaklopať. Raz. Žiadna odozva. Druhý krát. Znovu bez odozvy. Začínala som byť z toho nervózna, možno klopem na zlé dvere? Možno to nieje 13 ale zle napísaná 16.

„Alé, modroočko. Ten je už predsa zadaný.“ známy hlas. Známy úškrn. Jeho šťastie že existuje zákaz hádzania pracovníkov Perunici o stenu. 
Poznala som ho dve hodiny a správal sa ku mne ako ku niekomu koho pozná veky. Alebo to tak robil ku každému a ja sa mu na to milé správanie stihla omotať ako rybička na návnadu.
„Táhni, chlape. Potrebuju farbu a pôjdem aj cez mŕtvoly.“ Vedela som že to nemá cenu hovoriť. Ale predsa. Aby sa nepovedalo že som to aspoň neskúsila.
„Cez mŕtvoly? To sa ešte len uvidí.“ prešvihol sa popri mne, ktovie či zo slušnosti alebo sa len snažil zapôsobiť na nováčika, zaklopal na dvere, zreval zhluk slov v cudzom jazyku ktorý Glaw a ani jej translátor nepostrehol na osobu za nimi, na čo sa dvere otvorili.
Diskusia trvala krátko, chlapi sa na seba pozreli, prehodili pár slov a to už TJ držal farbu v ruke, škeril sa na všetky strany ako slniečko.
„Nehľadala si toto?“ zatrepal ňou v ruke. „Moje. Nedám.“
„No ty si mi ale chytrý chlapček“ zaštebotala som v sladko „,já tu farbu ale nutne potrebujem aby ma nezožral kroganský kucháro-barman takže mi ju dáš, žéé?“
„To nieje nič zvláštne.“ zívol si nad mojimi ťažkosťami. „Já mám problém väčší.“
„Vážne?“ nadvihla som obočie. „Stretla som tvoju fanúšičku.“
„A v tom je ten problém.“ poškrábal sa na temene hlavy. „Trochu zobrala nás vzťah vážne.“
„Nechaj ma hádať,“ obyšla som okolo neho kolečko, obzerajúc si ho zo všetkých strán  „má ťa pod papučou.“
„Omnoho horšie, modroočko.“ Vystrúhal umučený úsmev. „Chcelo by to nejaké odreagovanie.“
Plán vymyslený, ako vravil Heavy, “Všetko sa dá dostať buď cez posteĺ a v tom horšom prípade cez mŕtvoly.” Našťastie moje telo bolo nadopované adrenalínom ktorý sa ešte nestihol vybiť, ignorovalo zdravý rozum ktorý ustavične na všetko príjemné štekal, fuj. Vystrúhala som zákerný úškrn.
„Ona ťa prosto túži po tom aby si jej každý deň recitoval básne ale je taká masochistická psychopatka že sa bojíš že by si to nemusel prežiť v jednom kuse, nehovoriac o tvojom mužskom egu ktoré by utrpelo stratu pretože je to celé na tvoj vkus zvrhlé?“
Priblížila som sa k nemu, mohla som pocítiť ako divoko mu pulzuje srdce (alebo kľudne aj niečo iné, u neho som si zatiaľ nemohla byť istá ničím, dokonca ani menom ktoré sa neobťažoval mi zdeliť). Dotkla som sa jeho ramena, prižmúril oči a pravdepodobne očakával že k niečomu príde. Aká to naivka.
„Ale ty túžiš po niečom lepšom. Možnože asarijky? Alebo najlepšie, dve asarijky. Nieje tak, pane... TJ?“
Skôr ako sa zmohol na reakciu k mojej odpovedi, držala som farbu v ruke. Ale pretože už pomaly začínal tušiť moje zločinné úmysli (mala pocit že ak do pár sekúnd nič nespravím tak ma zovre v objatí a to by mi v úteku dosti prekážalo), oblízla som si pery a venovala mu jeden bosk na líce.  (Poznačila som si že musím okamžite prejsť ďalšou dekontamináciou.)

„Áááno, ako si to vedela…“ jemne som ho vtedy odsotila.
„… som magická viac ako si myslíš. Okrem toho, poznám takéto typy.“ zaškľabila som sa na neho, mávla na pozdrav (samozrejme s tou rukou v ktorej som držala farbu) a utiekla mu z dohľadu.
„Týýýý!!!“ dunenie krokov prezrádzalo že stále dúfa že farbu ešte uvidí. Alebo mňa. Možno obydve.
To už som sa ale rozbehla ozlomkrky s farbou do svojej izby, minula kráčajúceho turiána, zamkla za sebou dvere ignorujúc klopajúceho obra ktorý vzýval moje meno ako člen Glawhinistickej sekty. Po necelej minúte utíchlo s tím že si sadol oproti dverám a hypnotizoval ich. Zatiaľ čo som ja kula svoje tajné plány na vytvorenie kostýmu za ktorý by som sa nemusela hambiť ešte pred nepodguráženým obecenstvom.

Rozhodla som sa, budem zviera. Tiger. Bengálsky tiger. Alebo nejaký hybridný tiger ktorému došla oranžová farba. Nezáležalo mi na tom. Našťastie som mala dosť čiernej garderóby za ktorú by sa nemusel hambiť nejeden gothik, chýbali len ostne, falošné tetovačky v tvare ruží a umelé zuby. Nasadila som si svoju multifunkčnú rukavicu (milovník rukavíc), zapla omni-tool. Roztrhala som spodnú stranu čistého, nového, čierneho trička na nepravidelné franforce, to isté aj s krátkymi rukávmi (pri tomto plytvaní oblečním som sa mi začali po lícach kotúľať slzy smútku, veď bolo nové!). Nohavice som nechala na pokoji (nemala som tú silu zničiť aj tie), teraz nastal ten zlomyselný posledný zubatý bod programu ktorý som vyškrtla s tím že tento tiger je druh bezzubý..  Prevliekla som sa do kostýmu, rozpustila a rozhodila vlasy do strán (vypadala som ešte horšie než som predpokladala). Pozrela som sa do zrkadla, ohodnotila svoj fakticky ne-desivý vzhľad a postavila si na stolík farbu a začala premýšľať na tím ktorým smerom sa budú tiahnuť pruhy na tvári. Postrehla som dva živo diskutujúce hlasy za mojimi dverami. TJ to očividne neplánoval vzdávať ale hlas za dverami mu dohováral že má vypadnúť pred tím ako ho naštve. Nedokázala som ale identifikovať kto stál za tým hlasom, iba to že je mužský. (Alebo nejaký hybrid ktorý má nízke oktávy.) Pripísala som si do omni-tool poznámku že mám potom odhrnúť prípadnú mŕtvolu spred dverí a vrhla sa do maľovania. Vypadalo to jednoduché. To že som nedokázala namaľovať pruh ktorý by vypadal ako pruh, to bol ten najväčší problém v mojom pláne. Po dvoch márnych pokusoch som sa vzdala s tím že budem musieť vypátrať Saphýriu a poprosiť ju aby mi s tím pomohla. Vytrielila som z ubikácii ako mi dych stačil. Ľudia sa už zbierali, oblečený v najrôznejších kostýmoch a já upaľovala do spŕch zmyť si zo seba tú čiernu machuľu pred tím ako si ma niekto všimne. Pod teplou vodou som to tam drhla najmenej dobrú štvrď hodinu, tá farba prosto nechcela zliezť dole úplne. Zanadávala som na Andraste a moje prekliate šťastie, na TJ a všetkých ostatných ktorý sa mi stihli pripliesť do cesty. Vyšla som von, zbadala osobu ktorá sa hnala mojím smerom s hlavou sklonenou, niečo mumlajúc do mňa vpálila. Alebo vpálil.

„Dávaj pozor!“  fľochla som na turiána ktorý vypadal ako keby práve stretol ducha.
„Sakra! Sorry! Žiješ?“ nadvihol ku mne hlavu a skúmavo si ma poobzeral zo všetkých strán. Vypadal zhypnotizovaný tým čo zvýšilo z toho čo malo pripomínať pruhy. Zreničky sa mu rozšírili keď si obzrel rozsah rozmazanej farby. „Já nechcel!!!“
Mávla som rukou, „Takto som vypadala aj pred tím. Som ľavá na maľovanie tváre.“ a postavila som sa zo zeme. Niečo na ňom sa mi zdalo povedomé, hoci som nemohla prísť na to, čo.
Turián sa už dávno pohupoval zo strany na stranu, ruky mal zastrčené vo vačku na mikine a uškŕňal sa.
„Tak to máme podobné problémy.“
„Ty nevypadáš ako zrazená zebra.“ nadvihla som obočie, nedochádzalo mi  čo tým tá jašterica myslela.
Turián si zaťukal drápom po šupinách. Všimla som si veľkej farebnej škvrny ktoré sa v tvare písmena V tiahlo cez jeho tvár dozadu, kde splívalo s namodralým oblečením. Z brady mu visel umelý osteň. A já si nedokázala spomenúť čo za tvora tak vypadá. Niečo matné sa mi marilo, ale predpokladala som že to ryba nebude. Na moje myknutie plecami to vzal s tichým povzdychom.
„Varren.“ prehodil napokon otrávene.
„Aháááááá...“ konečne mi žiarovka zasvietila a to hneď dvakrát.
Prikívol, rukami začal kývať okolo seba, sťažujúc sa o tom že ho nazvali za celý deň všetkým len nie varrenom. Dokonca už z neho korunovali kráľa rýb pre tento deň.   
„Dohodneme sa, ty mi pomôžeš s tigrom a já tebe s varrenom.“
„Okey-Dokey“ To už ma schmatol s tými tromi prstami za rameno a viedol ma k svojmu apartmé.

★ Glawhey ★ TJ (NPC) ★  Xyndl (NPC)

[Asgarot Solyus]

Medzitým na Omege...

Z vonku zaznel ďalší výstrel. Ďalší zo snáď stovky výstrelov ktoré sa ozývali touto časťou Omegy každý deň. Ach áno, Omega. Miesto korupcie, vrážd, šedej ekonomiky, hniezdo pre priekupníkov, žoldnierov, otrokárov a ďalšej podobnej galaktickej smotánky. Vlastne výstrely zo zbraní sú tu bežnejšie ako štebot rohlov na Kahje (rohlovia sú miniatúrne operence ktoré by sa dali prirovnať lastovičkám na Zemi len pre spresnenie), v poslednej dobre sa tu totižto ozývajú aj výbuchy. Ale ani tento výstrel, a ani spomínaných snáď tisíc predošlých výstrelov, nevyviedlo doktora Solyusa z rovnováhy a svoj precízne vedený rez brušnou dutinou istého turiana, excelentne opísal strelnú ranu, aby tak odstránil spálené tkanivo. Následné zacelenie rany medi – gelom bola už viac menej len formalita.
Keď toho nebohého turiana odvážal istý krogan ktorý, na moje veľké pobavenie, funguje tu v Red Cross ako – pozor - sestrička, mohol si konečne odložiť rúšku z úst, zvliecť „jednorazové“ rukavice, zdôrazňujem jednorazové lebo tu na Omege nie je ničoho okrem chudoby a syfilisu dosť, a teda aj tieto rukavice sa ešte zopár krát budú tváriť ako nové, a odísť domov.
Dnes to bol už 12 postrelený ktorého Asgarot mal pod uni – nástrojom. S toho mu dnes traja zomreli (jeden s mŕtvych nešťastníkov bolo ľudské dieťa, staré len okolo 15 rokov ako usúdili keďže ako každý druhý na Omege nemal doklady). Ale aj napriek tomu to považoval za úspešný, aj keď zdĺhavý deň.
Doktor Solyus ako ho tu všetci formálne oslovovali bol drellský doktor a bio – inžinier ktorý tu na Omege pracoval v istej nemocnici Red Cross ktorá fungovala viac menej ako „vojenská“. Iné zranenia ako strelné tu totižto boli takmer raritou. Ale akoby bývalí vedec a zdravotník aliancie sa nemohol sťažovať. Vlastne s jeho minulosťou by ho na žiadnej alianciou ovládanej planéte do pracovného pomeru nevzali.
...Bum!! Ďalší výstrel. „Brokovnica Katana podľa môjho odhadu“  pomyslel si Asgarot. „Radšj odídem kým ma znova urgentene nezavolajú na sál“ povedal sám pre seba pretože vedel že v Red Cross pracujú len samí degeneranti ako ich sám nazýval (minimálne vedomosti o lekárnictve, väčšinou dokonca žiadne).
Navliekol si kabát, za opasok pripol svoju pištoľ typu M-6 Carnifex a než by Vorch povedal integrovaná VI, už bol na ulici nočnej Omegi a poťahoval s cigarety značky Forgotten.
Jeho skromný byt našťastie od nemocnice nie je až tak ďaleko, čiže po ceste stihol vidieť asi len jednu lúpež, spojenú s vraždou a mimo to, mu jedna asarijka  ponúkla ... no povedzme večernú prechádzku po jej „petronogezíjnej záhrade“ (inak fascinujúci spôsob rozmnožovania), ktorú náš doktor džentlmensky odmietol (ani si ju nevšimol). Odmenou mu samozrejme bolo milé gesto na ktoré, ako inak, zareagoval ďalším absolútnym ignorovaním.
Našťastie už dorazil do cieľa svojej cesty. Vošiel do svojho bytu, zamkol sa asi približne piatimi bezpečnostnými protokolmi, dal si krátku sprchu (drellovia sa totižto moc s vodou v láske nemajú ako iste viete),poslednú cigaretu a zaľahol do postele. Ešte chvíľku bezvedome pozeral na stenu a zaspal.
Nocou ho sprevádzali, ako inak, ťažké a živé sny.

                                                                          - - - - - - - - - - - - -

„Odstúpte!“ kričala sestrička ktorej v pätách kráčal trojčlenný zdravotnícky tým ktorý práve priniesli ranených.
„Zavolajte doktora Solyusa, nech sa okamžite dostaví na sál štyri! Je to urgentné, povedzte že došlo k explózii a jeden z ranených je aliančný dôstojník“ vravela tá istá zdravotníčka recepčnej keď ju práve míňala.
Tým dôstojníkom bol veliteľ Gorpovič, ktorého práve hospitalizovali z vážnym poranením pravej nohy.
„Doktor Solyus, doktor Solyus máte sa okamžite dostaviť na sál štyri!“ zaznelo s interkomu.
Asgarot práve sedel s dvoma kolegami na obede keď počul hlásenie s interkomu.
„Ospravedlňte ma prosím, mám niečo urgentné“ a ani nečakal na reakciu kolegov a už bežal na spomínanú sál štyri. Tu ho čakal pohľad na troch ranených – všetkých na jednom sále. Podľa rozsahu a charakteru poranení usúdil že niekde prišlo ku explózii.
„Doktor Solyus máme troch ranených“ odpovedala trochu oneskorene sestrička, ktorá už stála pri ňom a navliekala mu pracovný plášť. „Je to následok explózie, dvaja z poranených sú kolonisti ktorý pracovali na mieste výbuchu tretí je veliteľ aliančného loďstva.“
To už ale sa ale Asgarot skláňal nad veliteľom a pomocou uni – nástroja odhadoval mieru poškodenia tkaniva. „Dajte mu dvanásť miligramov nichrianu na bolesť“ odstúpil a podišiel k dvom nešťastníkom ktorý už na prvý pohľad vyzerali horšie „začnem s týmito tu. Doktorka Spaceová budem potrebovať vašu pomoc, oboch nezvládnem zachrániť včas, budem vás musieť koordinovať...“ nestihol dohovoriť Asgarot, pretože mu do reči skočil istý seržant Blackbourne.
„Doktor Solyus, ako seržant aliančného loďstva máte povinnosť postarať sa v prvom rade, o svojho veliaceho dôstojníka!“ Vravel trochu zvýšeným tónom Blackbourne.
„Je mi ľúto seržant ale rozsah poranenia veliteľa Gorpoviča je kritický. O tú nohu príde tak či tak. Doktor Iljovič prosím postarajte sa o veliteľa. Zastavte krvácanie a končatinu amputujte“ pohotovo rozkázal Asgarot, pričom nastavoval perimetre uni – nástroja na operáciu. V tom sa mu však Blackbourne postavil do cesty a zahradil mu tak prístup k druhým dvom pacientom.
„Seržant Solyus“ začal dosť teatrálne, „s právomoci zverenej mi vzhľadom na stav veliteľa, vám prikazujem ako váš veliaci dôstojník, aby ste ho okamžite operoval a tú nohu zachránil!“. To už bol Blackbourne červený zlosťou.
„Seržant“ začal Asgarot a odstrčil pritom Blackbourna bokom aby mohol prejsť „tu vaše právomoci neplatia. Tú nohu nezachránim. Týchto dvoch však ešte môžem“ a otočil sa smerom k prvému. „Slečna Spaceová ako som vrav...“ vzduchom zasvišťala pažba a doktor Asgarot sa musel pohotovo zohnúť. Spätne pritom vymrštil nohou a zbraň tak Blackbournovy vykopol z rúk.
Nastal strašný zmätok. Doktori nevedeli na koho stranu sa pripojiť a vojaci, len nechápavo stáli a prizerali sa, ako si to ich seržant rozdáva s doktorom. V tom sa však jeden z nich spamätal a v okamihu Asgarotovej zlej koncentrácie sa zahnal ...

                                                                           - - - - - - - - - - - - -

...v tom sa Agarot prebudil. Spotený a ako inak zle vyspatý.
„Ďalšia nočná mora“ povzdychol si.
Jedna zaujímavosť na drelloch je že majú eideickú pamäť, čo spôsobuje že si všetko zapamätajú. Tieto spomienky môžu byť niekedy také silné, že si spätne môžu živo prehrávať udalosti zo svojej minulosti.
„ Na toto by som radšej zabudol...“ zašomral si a zdvihol sa  s postele. Zapol monitor a sledoval chvíľku reklamy.
„Nebaví vás už sedieť dlhé hodiny za mrzký plat v kancelárii?“ ozvalo sa tak trochu teatrálne, a tak trochu parodicky s extrakomu.
„Akýto plat? Robím takmer zadarmo“ prehodil Asgarot a zo zamyslením sledoval reklamu na istú spoločnosť, nazvanú Perunica Express. Než reklama skončila mal už spravenú kávu a fajčil cigaretu.
„Do čerta s Omegou“ povedal s miernou nechuťou, pričom písal mail zo svojim životopisom...

O niekoľko hodín neskôr ...

Vážený Dr. Solyus.

Ďakujeme Vám za prejavený záujem o pracovnú pozíciu v našej firme Perunica Express. Vašu profesijnú kartu sme schválili ako vyhovujúcu. Pre podpísanie zmluvy a následný nástup do pracovného výkonu, sa prosím dostavte na planétu Noveria kde počkáte na vyzdvihnutie.

S pozdravom Catrinna Crixx
Perunica Express

Asgarot bol viac menej príjemne prekvapený tou rýchlou odozvou. Na druhej strane ho to však zaskočilo. Kúpa letenky z Omegy na inú planétu nie je totižto pochopiteľne jednoduchá. S toho mála čo sa tu dá nazvať leteckými spoločnosťami, vás v osemdesiatich percentách buďto oklamú a vysadia vás (okradnutého) na inej bohom opustenej planéte, alebo vás prinajmenšom, zo „súcitu“ na prvej planéte predajú do rúk otrokárov. Milé. Zvyšných dvadsať percent, si na druhú stranu pýtajú ako hovoria ľudia – nekresťanské peniaze.
Nakoniec sa však rozhodol pre tú druhú možnosť – veď čo mu aj ostávalo. A tak si, približne v obedových hodinách,  zabukoval jednosmernú letenku na planétu Novaria. Rýchlo (ale poctivo) si pobalil to málo oblečenia čo vlastnil, zabalil svoje violončelo do kufra- ach ako ten nástroj miloval – a pomocou uni – nástroja si zavolal taxík.
Taxikár ktorý pre neho mal prísť bol jeho „známi“ . Raz mu totiž vytiahol s chrbtice guľku a zachránil ho tak pred manželstvom s vozíčkom, ktorý by na Omege trval prinajmenšom tak pokiaľ by sa vyšuchtal s nemocnice. Potom by ho niekto s najväčšou pravdepodobnosťou okradol a zabil (toľko železa ten vozík, neverili by ste).
No inu, po tomto incidente sa mu taxikár ponúkol že ho kedykoľvek vezme zadarmo. Dnes sa toho rozhodol Asgarot využiť hlavne preto, že chodiť po Omege s obrovským kufríkom skrývajúcim violončelo, by mohlo byť pre niekoho prinajmenšom lákavou vyhliadkou. Hlavne pre istú nemenovanú rasu idiotov a imbecilov (vorchovia).
A tak keď taxík konečne dorazil. Naložil sa so svojou skromnou dávkou majetku do auta a len letmo sa rozlúčil s príbytkom, v ktorom strávil, alebo skôr stratil dva roky života.
No, keď sme dorazili do areálu vesmírnych hangárov, čuduj sa svete, taxikár zablokoval všetky dvere a vytiahol na mňa zbraň zo slovami: „Sorry kamarád, ale také sú kšefty. Navaľ peniaze a veci mi tu tiež môžeš nechať!“ dokončil familiárnu vetu. Ach tak priehľadný človek (vlastne turian).
Tak mi neostávalo mi nič iné, len mu to oplatiť priateľským výbojom paralyzujúcej energie s uni – nástroja a dopriať mu tým neskorú obedovú prestávku.
„Tupec“ skonštatoval Asgarot jednoslovne a vystúpil s už odblokovaného taxíka. Toľko k „priateľským“ vzťahom na Omege.
Práve keď stál pred prijímacou halou, mu spätne prišiel mail od spoločnosti Air-U Noverica s dodatočnými informáciami o jeho lete. Mal viac ako hodinu času.
„Chcelo by to drink“  pomyslel si, pochodujúc k hlavnej odletovej hale.
Omega mala na svoju veľkosť a hlavne pomermi, dosť obstojnú a veľkú halu. Okrem barov (a tých tam teda bolo požehnane), tu boli aj rôzne obchody so zbraňami, dielmi k lodiam, klzákom ale aj iným dopravným zariadeniam, obchody zo suvenírmi, zo zvieratami, exouni – nástrojmi aj rôznymi implantátmi a v neposlednom rade aj pár verejných domov ktoré boli tak vysvietené že by som sa nedivil, keby tam raz za čas nezablúdil niekto v domnienke, že je to odletový hangár.
Inu Asgarot si to zahol k tomu najlepšie vyzerajúcemu baru, kde si našiel príjemné, relatívne súkromné miesto na sedenie.
„Čo vám prinesiem?“ opýtala sa servírka, mierne afektovaným tónom. Vlastne sa asi snažila hovoriť zvodne.
„Whisky bez ľadu“ odvetil Asgarot, nevšímajúc si jej až priam sexuchtivý pohľad.
Otvoril si svoju digitálnu knihu - Anatómia a fyzické predpoklady ľudského tela a ďalej sa ňou nezaoberal.
Ani nie o minútu mu priniesla drink, pričom si asi stále myslela že si ju „zaplatí na večer“...
Keď to už konečne vzdala, usudzujúc s hosťovej ignorácie, s teatrálnym „tss“ pohodila hlavou na bok a odišla.
V nasledujúcej hodine, čítania o ľudských pohlavných orgánoch, fajčenia a popíjania mu už servírka neotravovala ovzdušie.

                                                                           - - - - - - - - - - - - -

Keď usúdil že nastal čas na nalodenie, extranetom zaplatil účet a odobral sa ku Hangáru A1123, kde už by malo čakať vesmírne plavidlo ktoré ho odvezie za jeho budúcnosťou.
A tak aj bolo – čiastočne sa mu uľavilo. Prešiel colnou kontrolou – vtipné v taške malorážna strelná zbraň, sada chirurgických skalpelov a asi tucet ampuliek so vzorkami látok ktoré by sa dali označiť za potenciálne nebezpečné a ono to nikým ani nepohlo.
„Skvelé zabezpečenie. Aspoň neprídem o svoje vzorky tkanív“ pomyslel si Asgarot mierne v obavách o svoje bezpečie počas letu.
A tak po úspešnej colnej kontrole nastúpil do vesmírneho dopravného korábu (ten vám radšej ani nebudem popisovať) a naposledy pohliadol na Omegu.
„Konečne“ napoly si vydýchol Asgarot keď loď vzlietla a on tak opúšťal to bohmi zatratené miesto.

[Grok]

Tak, bylo to tady. Grok na sebe kouknul do zrcadla a trochu si upravil paruku. Vypadal v tom jak kokot, ale dalo by se říct, že to je účel. Ušklíbl se na sebe, sundal ji, a aktivoval svůj omnitool.
„Jak to jde, Bon?“
Chvíli se nic neozývalo, ale nakonec se z reproduktoru ozval dívčí chichot a nakonec i barmančin absurdně zmodulovaný hlas: „Skvěle, už jenom pár balónků a bude hotovo.“
„To tam šlukuješ helium?“
„Jo, přidáš se?“
„Ještě se ptej!“

Kantýna, lomeno bar, byla při každém večírku tematicky vyzdobená a ani dnes to nemělo být naopak. Bon byla jen v bikinách a své modré tělo měla pokreslené bílými pruhy. Na nose měla nasazenou červenou bambulku.
„Vypadáš úchvatně, drahý!“ vyprskla a z prstů jí ke stropu vyletěl žlutý balónek. Drahým myslela samozřejmě Groka a úchvatným ho označila proto, že si po příchodu do baru nasadil paruku duhového afra na hlavu.
„Ty dost rajcovně. Za co jdeš?“ vzal si jeden z balónků a najeden nádech ho celý vyprázdnil.
„Hádej.“
„Nevím.“ Kvíknul.
„Poradím ti, viděla jsem to v jednom animovaném filmu. Poslouchej,“ trochu poodstoupila, sundala kroganovi paruku, nasadila si ji na svou hlavu a spustila v doprovodu takového ,cože?‘ tanečku, „Ta-ta-ta-da-da-da-da-ta cirkus ta-ta-ta-da-da-da-da-ta afro, cirkus afro, cirkus afro-jé,“ uklouzla a ani nebylo třeba banánové slupky.
Grok byl však naštěstí na podobný vývoj připravený a zasáhl dřív, než si stihla nemotorná zebra natlouct čumák a postavil ji zpátky na nohy.
„Předvedlas to náramně, to se musí nechat, ale nech si to až budeš mít tak dvojku v žíle a diváci tak dvojnásobek.“ Poplácal ji přátelsky po zádech, vzal si nazpět paruku a zaplul do kuchyně, kde ho okamžitě zaujal pohled na hrnec na plotně, který tam být vůbec neměl. Zaostřil a spatřil, jak se víko hrnce lehce třese a ještě ke všemu z něj uniká hustý cigaretový dým.
„Jakže to bylo s humry? Když se hází do vařící vody, pokouší se utéct z hrnce. Ale když se tam dají a voda se pomalu přivádí k varu, tak se ani nehnou. Zajímalo by mě, jestli to funguje i s medúzami!“
„Jé, kámo, co ty tady?“ zpod víka vykoukla chapadla s hanarským čumákem a cigaretou. „Máš to tady fakt útulný!“
„Co jsem ti říkal hned po příletu?“
„Dáme špeka?“
„Že do mojí kuchyně nepolezeš bez dozoru,“ zavrčel a natáhl se po Sekáči.
„Buď v pohodě, drobku. Měl by ses víc uvolnit,“ poradil mu retard a místo tečky za větou raději zvolil fouknutí kouře směrem ke Grokovi.

„Za chvilku začnou chodit,“ dokončila Bon přípravu balónků a usmála se na Groka. „S kým sis to tam povídal?“
„Ale s nikým,“ odsekl Sekáčem hrdlo ryncolu a hodil si celou lahev do tlamy. Chvíli kousal. „Jen bych tě chtěl poprosit, abys nezapínala troubu. I když by bylo o jednoho troubu míň.“ Zabručel.
Tu poslední větu Bon moc nepobrala, ale raději do kuchyně moc nepoleze. „Máš připravené paruky a dostatek pití?“ změnil kuchař téma.
„Mělo by ho být dost, ale kdyby něco, máme vzadu co narazit. Co budeš servírovat pro leváky?“
„Když už máme ten cirkus, tak jsem udělal sloní polévku, grilovaného gerkala s retorskými bramborami - podotýkám, že ten sos k tomu je úchvatný, a jako dezert jsem udělal mrtvého klauna. Co menu pro praváky, chutnalo?“
„Jen jsem si zobla, bylo to vynikající, ale lehce jsem to ještě dochutila, aby to bylo dokonalé.“
„Šikovná,“ poplácal ji po zadku a ukázal ke vchodu, „a máme prvního příchozího!“
„A na to se napijem!“

„Nevypadám ako totálna šlapka, že nie?” pri vstupe do baru ma chytila panika.
Štyri vysmiate tváre za mnou ma presvedčili o tom že všetko bude v poriadku. Áno, nazbieralo sa nás.
TJ a jeho dievčaťom ktorý sa na nás nalepili hneď ako sme minuli prvý roh chodby, lev a levica ktorá sa hihňala na každej vete ktorú bolo toto naše mačacie komando schopné splodiť. Tretí do počtu bol TJ-ov kamarát, Dave Fox ktorý bol rovnako prevlečený za niečo podobne mačkovité a lvovité, tý dvaja vypadali ako cirkusové dvojčatá. Potom tu bol Ma´vý ktorý sa predstavil krátko po ňom (treba podotknúť že po mojom maliarskom vstupe už začal pripomínať varrena ktorého prešlo MAKO). A já, v roztrhanom čiernom oblečení s čiernymi pruhmi po rukách a tvári. A pretože osadenstvo trvalo na svojom tak na mojej tvári boli použité aj ostatné kozmetické zabijáky (t.j. špirála a čierna ceruzka na oči) ktoré dali mojím očiam neprirodzene umelý vzhľad. Na mojom maľovaní sa podielala práca všetkých tu prítomných ktorý si ma posúvali ako horúci zemiak. Najväčšia zábava bola keď si turián striedavo namáčal prsty do farby a otláčal mi s nimi pruhy. Zázrakom z toho nevyšiel ani jeden z nás zranený, jak sme po sebe hádzali grimasy.
„Po prvých dvoch drinkoch budú všetci tak zažratý do zábavy že si nespomenú ani na vlastné meno.“ tľapol ma po pleci TJ keď zmizol za barom. „Se neboj, Grok tě nesežere. Možná.“
Dave s turiánom si vzali každý po drinku od veselej asarijskej obsluhy ktorú som mala možnosť stretnúť predtím. Sama som rozmýšľala či si jeden z nich nevezmem, po krátkej úvahe som to ale zatrhla. Prisadla som si k nim k baru a miesto toho si vzala niečo na zub. (Pretože som hladovala.) Ako bonus som dostala farebnú parochňu ktorú si všetci s mojou výnimkou nasadili na hlavy, vzali si jedlo a odpratali sa k bočnému stolu.
„To je božie!“ vydala som zo seba po prvých pár lyžicách, ostatný sa tejto mojej poznámke zasmiali.
„Zvykneš si..“
„Tomuto už chýbajú len tanečnice pri tyči a budeme ako v siedmom nebi.“ zasníval sa TJ (nasledoval slabý úder po chrbte od jeho dievčaťa a jeho prosebný výraz smerovaný k jednej totálne neznámej varensko-tigrej dvojici ktorá sedela na druhej strane stola, aneb mňa a Ma´vy).
„Tak,“ napila som sa z pohára nealkoholického zázraku ktorý mi asarijka po čase doniesla keď som ju o to asi po desiaty krát poprosila. (Pretože sa ma deväťkrát neúspešne snažila milo prehovoriť na niečo alkoholické.) „,to aby sme šli tancovať.“
„Símtě---héj, já tancovať neviem, som turián! Plávanie a tancovanie, to vážne nieje pre mňa!“ ohriadol sa varren keď ho mačacie komando vyhnalo na parket spolu s nami a začali sme sa rýchlo zvýjať do týchto veselých a nepravidelných tónov cirkusovej hudby.

Bar se postupně zaplňoval a pokud někdo náhodou nepřišel ve vlastním kostýmu, vyfasoval aspoň to šílené duhové afro. Z hrnců utěšeně mizelo jídlo a krom bujarého veselí a cinkání příborů o talíře byl klid.
Grok zkontroloval hodiny a začal pomalu připravovat chlapskou verzi Shirley Temple, protože každou chvíli měl dorazit ředitel.
Ten přišel společně se slečnou Crixx a Deegarem, který na otázku, za co že to přišel, odpověděl polykač mečů, což se neobešlo bez smíchu a nejedné slzy v očích. Jeden by si řekl, že si na to už pomalu velitel bezpečnosti zvyká, ale očividně měl co dělat, aby se neotočil na patě a neodešel, tak mu krogan poslal lahev Golla Lock limonády a pozornost se přesunula ke Kaldarylovi. Ten svůj „kostým“ pojal tak, že přišel do půl těla svlečený, vydával se za nejsilnějšího muže ve vesmíru a po skupinové žádosti o prokázání pravosti jeho výroku ohnul jeden z Deegarovo mečů a rozbil si o hlavu nejbližší lahev, která mu přišla pod ruku. Naštěstí si s lahví nerozbil hlavu a mohl tak sklidit aplaus a uznalé poplácání po rameni od svého nadřízeného polykače mečů.
Ředitel se jen usmíval a koketoval s Crixx a Bon, která ochotně míchala další a další koktejly, a dokonce se zvládala u toho ani nijak nezranit. Grokovi vrtalo v hlavě, kde je Tezpal, ale než stihl tu myšlenku více rozvést, staniční elcor se procpal dveřmi do baru a k hlavě měl přidělanou menší požární hadici s tím, že jde za slona. Nápadité to tedy bylo, snad mu nebude vadit, že se slon servíruje, ale čert to vem.
„Vem to na chvilku za mě,“ řekl Bon a vydal se do kuchyně pustit nebohého hanara z jeho vězení, „skočím dodělat jednohubky.“
„Rozkaz, pane!“ zasalutovala.

Dveře mezi chodbou a barem se otevřely a dovnitř se vplížila zcela neslyšně postava v černobílém obleku, s nápadnou špičatou čepicí na hlavě a s černou hvězdou přes oko. V koutku rtů, jejichž prostředek zdobil černý pruh, měla vloženou pomuchlanou cigaretu, kterou okamžitě po usednutí na židli u okraje baru zapálila lesklým stříbrným zapalovačem.
Asarijka na druhém konci baru se na ní vlídně usmála.
„Nové tváře, stejné kocoviny,“ prohodila přátelsky a přes stůl k ní natáhla ruku, „já jsem Bon,“ představila se, „Tobě určitě říkají Alice“.
Červenovláska v kostýmu hárlekýny se pokusila ze tváře vyloudit něco ve stylu úsměvu a podání ruky jí opětovala.
„Je vidno, že informace se tu šíří nadsvětelnou rychlostí,“ dodala.
„Zvykneš si,“ mrkla na ní Bon. „Co si dáš?“ ukázala za sebe k vystaveným lahvím.
Alice mžourala v neostrém světle na výstavku za zády asarijky a potom nešťastně rozhodila ruce.
„Já vážně netuším,“ řekla sklesle, „co takhle začít u krabičky cigaret?“
Ta otázka barmanku evidentně zarazila, jelikož cigarety nebyly zdejším dvakrát žádaným sortimentem. Pak kývla a začala se přehrabovat v krabici, kterou vyndala z toho nejzapadlejšího rohu. Po chvíli nad hlavu slavnostně vytáhla balení cigaret pamatujících snad ještě vypuštění družice Sputnik, každopádně i za takový archivní kousek byla Alice neskonale vděčná už jen z důvodu, že svou poslední cigaretu právě uhasila o dno popelníku. Nedočkavě roztrhla měkký papírový obal a zkoumavě vytáhla první bezfiltrovou dvacetinu ven. Tabák se tvářil nedotčeně, jen na koncích byl vlivem častého pohybu vydrolený, což ovšem nijak nenarušovalo jeho užitkovou hodnotu. Sice uběhlo jen pár minut od doby, kdy ze svých úst vypustila poslední zbytky kouře z předchozí cigarety, ale už si do nich vkládala další kousek, v tomto případě jedno ze svých mnoha nikotinových „poprvé“. Štiplavý dým nejdoucí přes filtrovou ochranu ji okamžitě rozkašlal, načež Bon pohotově postavila na stůl sklenici s vodou.
„Díky,“ napila se Alice, jejíž rudé líce zakrývala vrstva světlého make-upu, „aspoň jsme se dostali spontánně k tomu pití,“ napila se zlehka a sledovala ostatní účastníky nacházející se na parketě, na židlích i pod stoly.

Jakmile do dveří vstoupila kapitánka, již celkem rozjetá zábava poněkud ztichla. Ne moc, ne úplně, ale dost na to, aby si mohla připadat alespoň trochu trapně, protože to už dlouho nezažila. Váhala, čím to je, ale když si sestavila mentální inventář všech kostýmů v místnosti, tak nějak se nakonec ke správné odpovědi dostala.
Rozhodla se nicméně řešit nastalou situaci s grácií, za jakou by se žádná senátorka nestyděla, a s nosem lehce vzhůru proplula jídelnou až k baru tak rychle, jak jen to její toga dovolovala. Dokonce proplula davem tanečníků tak elegantně, že jí nespadl věnec z bobkového listu z hlavy a to považovala za velký úspěch.
Bleskově si zabrala jednu z barových stoliček, vyškrábala se na ni, sedla si a opřela se bokem o bar tak pohodlně, jak jen to šlo. Podobně bleskově si od Bon objednala „jako obvykle, dvojité“ a teprve pak se začala rozhlížet, kdo že to tu vlastně všechno je. Nemohlo jí tedy ujít podivně zmalované individuum hned vedle, a protože byla od přírody zvědavá a o historii Země toho moc nevěděla, rovnou se pokusila o cosi na způsob konverzace.
„Dobrý cirkus, co?“ nadhodila naprosto automaticky, aniž by jí došlo, že v tomhle případě je ten cirkus poněkud doslovnější, než obvykle. A taky, kupodivu, záměrný.

Červenovláska, upíjejíce dalším douškem čisté vody, opatrně pohlédla na nově příchozí a nejistě se pousmála.
„Mnozí by se v něm, evidentně, našli,“ pohotově zareagovala a černým pruhem na rtech opět obejmula okraj sklenice. Pak se pohledem začala soustředit na kostým nově příchozí. „Nechte mě hádat,“ významně ukázala prstem směrem vzhůru, „jdete za aténskou bohyni!“

Narva přimhouřila oči, což by možná jako gesto lehké podezíravosti fungovalo, nemít na sobě oblek s tmavým hledím. Takhle se musela spokojit s nakloněním hlavy a doufáním, že si z ní žena nedělá tak velkou srandu, jak to na první pohled vypadalo.
„To by si některé z přítomných asarijek mohly vyložit jako provokaci,“ uteklo jí souběžně s tím, kdy se právě jedna ze zmíněných objevila na druhé straně baru a posílala jí po něm důvěrně známou sklenici s brčkem a moc dobrým, i když ne moc zdravým obsahem. Bon nevypadala, že by se jí quariančin kostým nějak dotkl, což Narvu uklidnilo jenom do chvíle, kdy si uvědomila, že barmančin vztah k náboženství jejího domovského světa bude asi dost povrchní.
„Měla to být římská senátorka,“ doplnila obratem, „v dějinách Země se moc nevyznám, ale byl to první obrázek, co mi vypadl při hledání cirkusu. Muselo to být strašně zajímavé město, ten Řím, když se jim i s naprosto primitivní technikou povedlo dobýt nejosídlenější kontinent.“
Pak si uvědomila, že plácá moc a moc blbostí, a radši použila nouzový vstupní port, aby do sebe dostala nějaký ten filtrovaný turianský chlast a mohla blbosti plácat legitimně.

„Těsně vedle,“ zazubila se Alice, ještě jednou si prohlédla kostým, v němž quarijanka přišla. „Každopádně originální ztvárnění, jen co je pravda,“ dodala a přemýšlela, zda má pojem „cirkus“ ještě nějaký další význam, kterého by se chytil některý z ostatních účastníků večírku. „Jinak se omlouvám za ten můj příjezd,“ vyhrkla ze sebe a uvědomila si, že na nový kolektiv nezapůsobila asi zcela vytříbeně.

Drby se sice základnou šířily rychlostí blesku, ale když je kapitán někde zavřený se svou drahou polovičkou, ani ten blesk se k němu nedostane. Narva tedy neměla tušení, o čem to její nová kolegyně mluví, ale zároveň tak nějak tušila, že by asi nebylo moc profesionální to dát najevo.
„To se stává,“ odtušila a nonšalantně mávla rukou, doufaje, že nezmeškala nějakou pěknou katastrofu jako třeba výbuch strojovny.
„Navíc tady jsme zvyklí na ledasco,“ přidala vzápětí, když si konečně všimla dvou turianů ve fakt směšných převlecích. „Co to vlastně ten cirkus je, protože já to zatím moc nechápu?“ nadhodila nakonec a usrkla si tak vydatně, že ve sklenici toho moc nezbylo.

Alice se pohodlně usadila na barové židli, típla dokuřující cigaretu a odkašlala si. Milovala příležitosti, kdy může prezentovat svou rodnou planetu včetně její kultury všem, kdo po tom touží. „Tak tedy,“ věnovala svému krku ještě jeden doušek vody, „cirkusem, alespoň podle toho, jak ho pochopili zdejší, se rozumí kočovná skupina cestující po krajině a pořádající humoristická představení včetně drezur exotických zvířat. Mnohdy s sebou měli i lidské zástupce s různými genetickými vadami – vousaté ženy, zakrslíky a další podivnosti, které z různých důvodů lidská společnost odmítala brát mezi své. Jedním z hlavních symbolů cirkusů byli šašci,“ ukázala směrem na obrovského krogana s barevnou parukou, „kteří se starali o smích publika.“
Na chvilku odmlčela a snažila se rozpoznat, zda quarianka za maskou zatím neusnula. Němý pohyb hlavou do strany však naznačil, že nikoliv, proto Alice pokračovala: „Na druhou stranu Vámi pojatý cirkus, Narvo, je termín pocházející z antického Řima, kdy se jednalo o jakýsi sportovní stadion, na kterém se odehrávaly různé soutěže a utkání ve fyzických disciplínách. Jeden název, dva smysly – vítejte na Zemi,“ rozhodila výmluvně rukama a dala se do smíchu.

„Fascinující,“ shrnula to unešeně a najednou to vlastně začalo dávat smysl. Kočovná společnost, hm, na to by bývala možná i něco vymyslela, leč teď už bylo pozdě. Chvíli se zaobírala myšlenkou, že by možná nebylo od věci tuhle legendární Zemi jednou navštívit, a něco jí říkalo, že se tam skutečně někdy podívá, ale momentálně ji zaujalo něco dalšího – Deegar. Ten zjevně po dlouhé době okusil něco silnějšího, než tvrdou vodu, a ve svém avantgardním kostýmu předváděl víceméně úspěšnou stojku na jedné ruce. Víceméně úspěšnou proto, že v ní vydržel jen asi deset vteřin a pak se odebral políbit podlahu.
„Určitě to je náramná legrace,“ prohodila lehce ironicky a než se nadála, měla pod nosem další dávku pravotočivého alkoholu prohnaného přes nejjemnější filtrační systém. „Každopádně chápu šašky,“ ukázala na turiany, „chápu vousaté ženy,“ ukázala na Saten, „a chápu humoristická představení. Ale za co jdete vy?“

Červenovláska se postavila a rozpřáhla ruce. „Jsem hárlekýna, chlouba ruského cirkusu,“ zalhala o původu hárlekýnů. „Hárlekýny bývaly obdobami šašků a klaunů, avšak jejich humor byl inteligentnější a mnohdy byl doplňovaný akrobatickými kousky. Matka mi kdysi vyprávěla, že její babička takovou hárlekýnou v jednom z moskevských cirkusů bývala, takže jsem tímto chtěla ctít tradici,“ uklonila se do pukrlete. „Každopádně tak vkusné kousky jako předvedl onen turian neovládám, je mi líto, milostivá,“ zopakovala úklon, jen na druhé noze.

O tom, že je kolegyně zaměřena na inteligentnější humor, se nedalo vůbec pochybovat. Vzhledem ke konkurenci to samozřejmě nebylo nic obtížného, ale každá snaha se počítala.
„Ono je to možná lepší, pro všechny,“ usmála se a koukala, kde co lítá, a že tam toho lítalo docela dost.

Třeba stůl, poloplné půllitry piva, chlebíčky, TJ a tak.
Nasrat krogana je snadné, obzvlášť, když jste dement z ostrahy a nemáte aspoň to elementární charisma, kterým se mohl pyšnit třeba takový Theran, který byl za kartářku, či co a věštil všem z rukou a výstřihů.
Zavřel tedy za tím trumberou a vrátil se za bar, aby se mohl věnovat příjemnějším věcem.
„Kapitánko!“ mávl tříprstou rukou na Narvu, když si ji všiml, „ochutnejte, co jsme si pro vás s Bon připravili.“

Jak již bylo řečeno, Narva byla stvořením veskrze zvědavým a po příslibu něčeho připraveného k ochutnávání se nenechala pobízet dvakrát.
„Kapitánka na můstku,“ zasalutovala, což indikovalo vyšší hladinku alkoholu v krvi, a koukala, co že to tam pro ni má.

Ze strany Alice se rovněž společenské zahálení nekonalo, kývla na Bon s prázdnou sklenicí, z kapsy vytáhla pomuchlanou archivní krabičku a zapálila si z ní druhou cigaretu.
„Chtěla omluvit za můj výstup při příletu,“ naklonila se směrem ke Grokovi a s rukou na srdci se mu uklonila, „většinou se mi to nestává. Většinou nikdy.“ Poté před ní přistála další plná sklenka průzračně čisté vody, kterou pozvedla do výšky hlavy a pokynula ku pozdravu.

Zasalutoval ji nazpět a pod nos přistrčil nějaký světle fialový drink, ve kterém se vznášely oranžové bubliny jako v lávové lampě.
„Bon to připravila speciálně pro tebe,“ usmál se a pak mrknul na Alici. „Nelam si s tím hlavu. Tady se to stalo už každému.“ Vzpomněl si na zdejší první velkou kalbu, následnou gulášovou kalamitu a útok gethů. „A kdyby ti to náhodou uniklo, tak já jsem Grok a tvůj kostým shledávám úchvatným. Nedáš si něco lepšího k pití či jídlu?“

„Alice,“ usmála se a opětovala představení. Malou chvilku opět přejížděla zrakem po vystavených lahvích, ale jakákoliv představa alkoholového odéru jí vracela žaludek do stavu, ve kterém se nacházel při příletu na základnu.
„Asi pro dnešek zůstanu opravdu jen u vody,“ nakonec odpověděla, „ještě se nějak necítím na experimentování se zdejšími chutěmi,“ poplácala se opatrně po břichu.
„Dá se to přepít, ale nutit tě nebudu.“

Narva mezitím poslušně zkoušela lávovou lampu, což ji zaměstnávalo natolik, že si nevšimla nově příchozí postavy. Tou byla doktorka Canis, elegantní jako vždy, která se rozhodla přijít za tygřici. Tento převlek pro ni byl o to jednodušší, že rudé pruhy už po těle měla, stačilo se trochu napudrovat a vzít si vysloveně elegantní tygrované bikiny. Každý, kdo aspoň jednou v životě viděl tygra, v tom shledával jistou míru nadsázky, ale Narva se mezi ně neřadila a notně se své přítelkyně lekla.
„Co pijeme?“ zeptala se asarijka, sotva se k nim dopromenádovala.
„Něco fialového s oranžovými bublinkami,“ odvětila pohotově a fakt, že v tom asi bylo alkoholu docela dost, na ní byl znát.
„Tak to abych si taneček s otcem svého dítěte asi vybrala co nejdřív, hm? Trsnem si, bejby, mrauc?“
„Omluvte mě,“ otočila se Narva ke svým dvěma kolegům a snažila se tvářit co nejvážněji, „kapitán se jde znemožnit, dokud ovládá nohy.“
Zasalutovala a za lehké podpory statné ošetřovatelky se vydaly zrušit parket.

Zábava byla v plném proudu a Salvis rozdávala před sebe na odřený stůl karty. Rozhodla se trochu pobavit s Nefastisem, který do lokálu přilevitoval jako velký pán z kuchyně. Sama si nikdy nepředstavovala, že bude sedět u stolu s hanarem, oblečeným do tmavé kombinézy a vyfukující jeden obláček dýmu za druhým. Celou dobu opakoval, jako by z oka vypadl nějakému mýtickému stvoření jménem Leviathan. Jisto jistě ho potkal na dně nějaké lahve.
„Kdybych tušil, kočko, že mi to takhle půjde, nadhodil bych hrát o oblečení hned na začátku.“ s úšklebkem pronesl po již několikáté v řadě vyhrané hře.
„Kdybych tušila, přísavko, že budeš z chapadel, neustále vytahoval takový karty, tak s tebou vůbec nehraju!“ hned dořekla Salvis a napila ze své sklenice a mávnutím rukou si poručila další od okolo probíhající asarijské obsluhy.
„Už si přemýšlel, co poživatelného nám uvaříš, abys nás nezabil hned na první misi?“ řekla trochu zvýšeným hlasem, protože Grok řval na celé kolo, že ho muselo být slyšet až v hangáru.
„Kuš bejby, všechno co já zplácám je stoprocentně poživatelné.“ típnul cigaretu a hned se mu v ruce objevila nová už zapálená.
„Radši místo přemýšlení nad mým klochněním, hod očka na karty, páč sem zase vyhrál, borůvko!“ dodal s jasným posměškem v hlase.
Salvis, už mírně nakrknutá, hodila kartami na stůl a vyklopila do sebe další sklenici ledové brandy. Tahle hra už ji stála veškeré zbylé kredity, které si sebou přivezla. Snad se co nejdříve někam vydají, aby doplnila své pěkně vybrané konto.
„Dáme další, a jako svému kapitánovi mi dozajista na to pujčíš“ a se širokým úsměvem zamkrala na Nefastise.
„Takhle noc bude ještě dlouhá“

„ ♪♫ Wo-ah, tonight ♫♪“ Vystúpili sme na jeden zo stolov. Niektorý iba zakrútili hlavami. Mne to bolo už jedno, ajtak si z toho večierku nikto nebude pamätať ani Ň, ani ten moment keď sa moja maličkosť s zvyškom partie (poriadne podguráženým TJ s jeho harpiou, o niečo menej podgurážený jašteričiak s Foxom a já) zmocnila mikrofónu a začali sme karaoke na jednu chytavú skladbu.
„ ...we should be more ♫♪“  Všetky najťažšie texty ostali na mojom chrbte, ostatný za mnou zaostávali do momentu kedy sme spoločne nezrevali Wo-ah spolu s zvyškom obecenstva ktoré bolo ešte schopné opakovať. Medzi nami sa priplietol ešte jeden spevák (ktorý nevedel spievať) ktorý by mohol pokojne súťažiť o cenu najviac doriadeného speváka roka (nanešťastie bol tak doriadený že by skončil na 2 mieste pretože na to prvé by sa nedokázal vyhrabať).  “than friends! ♫♪“

Strebať fakt že máme medzi sebou speváka čo spieva niečo úplne iné ako to čo máme spievať by bolo ešte v mojich schopnostiach, ale vstrebať fakt že ten spevák sa snaží harpiu vášho parťáka počas oslavy a ešte na pódiu donútiť k tomu aby ho pobozkala to bola iná parketa. A pak sa začala tá pravá zábava.
„Hele kámo, ta je moje!“
„Ee-ee-e *hick* mojééé, mojéé sjíííí, séééé-sééééš!“ Už sa k nej znovu nakľáňal.
„Nechaj ju napokoji!“ Odjakživa som milovala grécku mitológiu, samozrejme že som sa tej harpie zastala.
Nasledovala jedna akčná scéna kedy som odletela magickou silou gravitácie na podlahu (keď som si uvedomila že som cestou niekoho zrazila, napadlo ma či som nebola práve obeťou moderného adrenalinového športu s názvom „poďme zhodiť čo najviac tančeníkov živým terčom!”) zásahom neznámej opitej sily ktorá sa snažila dostať k harpii, a mohla som v tomto pohodlí studenej podlahy sledovať ako sa celá tá napätá situácia vyvinie.

Polykač mečů Deegar zpozorněl, zapnul mód Já jsem správnej polda a rozhodl se, že pád prošetří.
„Co se to tu děje?“ pomohl Glaw na nohy a ostřížím pohledem přejel po válejících se bezpečácích.

„Nič zvláštne,” odkašľala som si a pre istotu skontrolovala či mám všetky rebrá na svojom mieste, čo keby. „tamten,” ukázala som na TJ mlátiaceho sa s tým neznámym „sa bije s,” prst mi pristal na jeho protivníka „pretože sa ožral do nepríčetnosti a pokúša sa privlastniť si partnerku toho prvého, a ten mini-turián vzadu s tím druhým sú príliš mimo na to aby mu pomohli tak som sa ju zastala já a pozrite sa ako pekne som tu zvalcovala tých tanečníkov.” Dúfala som že moje monologické vysvetlovanie kto-s kým-kedy-ako-prečo si vyloží správne a ani jeden z mojich nových ožralých kamarátov neskončí v malére.

„Lucas Marlov, Thomas Jones!” zvýšil hlas a oba jmenovaní se jako mávnutím kouzelného proutku přestali škrtit a opile se pokusili postavit do pozoru. „Takhle se chovají profesionálové?”
„Ale teď máme volno, pane,” dovolil si oponovat Lucas.

Skôr ako som sa mohla zaoberať myšlienkou ako sa mu podarilo niečo čo mne - stále rozumne mysliacemu človeku, nie. Možnože to bolo spôsobené výškou, možnože tým že já som nevypadala ako hororoví hrdina spred niekoľkých storočí v vtedy moderných krvavých filmoch. Ale to už ku mne pribehla jašterica s Foxom a obzreli si ma zo všetkých strán.
„Seš v pohodé?” „Si celá?” „Niečo zlomené?” „Máš všetky končatiny a zvyšok tela pohromade?.”
Dva hlasy ktoré sa začali prekrikovať podľa andrastinho gusta neboli dostatočné keď sa spoza môjho chrbta objavil ďalší uchádzač o titul matky roka.
„Nestalo se ti nic?” ďalší vyčítavý pohľad. Mala som toho akurát dosť a moje nervy pri šiestich pároch očí ktoré sa na mňa starostlivo (ak by sa to tak dalo nazvať) dívali moja slabá povaha nevydržala. Rozbrečela som sa ako malá holka (samozrejme všetky oči na mne, šak já som superstár!) a ako prvý záchitný bod môjho hysterického výstupu bolo že som sa inštinktívne schovala za najvyššie vypadajúci objekt v okolí.

„Ti lidé vůbec nic nevydrží,” zapřemýšlel nahlas Kaldaryl, který šel zrovna kolem a pokračoval rovnou k baru, kde si objednal něco k pití.
Grok natáhl krk, aby spatřil, co se to děje a když viděl hlouček lidí, brečící pometlo a TJ, kterému se podařilo proklouznout zpět, povzdechl si a rozkousal další sklenici.
„Jestli se každý z nováčků rozbrečí pokaždé, když spadne na prdel, tak jsem rád, že lítaj na Devaně,” zabručel a vyslal Bon, aby se o uplakánka postarala.

Kapitánka a staniční zdravotnice celou tu bouřnou dobu tančily někde stranou u stěny, takže se do karambolu nijak nezapojily a byly za to maximálně rády. Teď, po pár minutách strávených nejen fyzickým tancem, ale i mnohem zajímavější a fyziologicky prospěšnější stimulací nervů pomocí asarijského pouta, se pomalu přesouvaly zpět k baru.
Filia tu lidskou skrumáž okázale ignorovala, ač by tam její schopnosti medika asi byly užitečné, Narva ji následovala a věnovala jim alespoň pár zvídavých pohledů.
Na barové stoličky si musely pomoct, za což paradoxně skoro vůbec nemohl alkohol, nýbrž nedávné přepětí nervových vzruchů, a jaly se zaměstnávat Groka.
„Už někdo umřel?“ zeptala se quarianka zúčastněně a mávla hlavou směrem ke kotli, či jak to nazvat, načež si objednala další koktejl, aby dorovnala hladinku.
Grok jen rezignovaně mávl rukou a nalil holkám další pití.
„Sloníku, pojď k nám,“ mávl na Tezpala, který po lokále provozoval vyhlídkové jízdy na svých zádech a fasoval za to piškoty, „něco jsem ti připravil.“ Usmál se a zvedl na bar kbelík o objemu deseti litrů a v něm se vlnil zvláštně vonící nápoj.
„Nedočkavé zvolání: Drž mi fleka, brácho,“ pomaličku se otočil směrem k baru a rozpochodoval se nehledě na to, že mu v cestě leží nová uřvaná holka a její fanklub. „Laškovně: Na elcora je to lepší, než na lichokopytníka,“ řekl směrem k Saphy, která se mu vozila na zádech a zářila jak modroučké sluníčko.
Než zaparkoval u baru a Saphy sesedla a sedla si na stoličku vedle holek, přišla i Bon a nalila zdravotnici sklenku vína a přihrála ji čokoládu k zakousnutí.
„Už jsem vám říkal, že potřebuju na Tuchanku?“

Narva by bývala asi vyprskla překvapením, ale její maska to dost dobře nedovolovala, takže se spokojila s chvilkou ticha a následným dotazem.
„Omega byla málo, jo?“ vypadlo z ní, přičemž se musela držet, aby před svou lepší polovičkou nezmínila střelbu, vorchy a vůbec. Filia sice vypadala dost zaměstnaně studiem nápojového lístku, kde hledala cokoliv těhotensky přívětivého, ale nebylo radno pokoušet štěstěnu.

„Zvědavě:“ vytáhl hlavu z kbelíku, „proč?“
„To by ma taky zaujímalo,“ přidala se Saphy.
„Jak už jste si všichni určitě všimli, tak na nás čas od času střílej-.“
„Pche, kdyby jen čas od času…,“ odfrkla si Bon.
„Neremcej a neskákej mi do řeči,“ zamáčkl ji stranou a odehnal ji, ať donese na stůl další jednohubky, „Prostě potřebuju sehnat něco na sebe a jinde to neseženu.“

„Něco na sebe,“ převzala štafetu skeptika quarianka, „jako třeba Tomkah, že kvůli tomu musíte na Tuchanku?“ Dvakrát se jí to věru nezamlouvalo, na druhou stranu byla otevřena argumentaci a alkohol v její krvi sliboval, že vezme i jinak ne moc přípustné návrhy.

„Něco podobnýho,“ přikývl. „Potřebuju pravou nefalšovanou kroganí zbroj. A k tomu musím na Tuchanku, kde žije nejlepší kroganský kovář jménem Bix a-,“ prohlédl si pohledy všech posluchačů a pokrčil rameny. „Já vím, zní to jak z nějakého béčkového dobrodružného filmu, ale nekecám.“

Tohle byl třeba přesně ten argument, který Narvě stačil. A možná by ho vzala i za střízliva.
„V tom případě se vydáme za kovářem!“ zvolala, pozvedla číši k přípitku a už přemýšlela, jak z toho vytřískat trochu větší profit. Možná by mohli cestou tam vzít nějakou tu zeleninu, případně léky, případně v úplně nejlukrativnějším případě zbraně, ale to riskují střet s kontrolory demilitarizované zóny. Každopádně do rána určitě něco vymyslí a nechá si od kováře ukovat mocný meč, jo!
„A na to se napijem,“ přidal se k ní Grok.
„Na to se napijem,“ nelenily ostatní.
„Nabuzený adrenalinem: Na to se opijem.“

Sepsala: Glaweueh, Narva, Salvis, Alice a Grok

[Narva'Raan nar Vaala]

Narva se následujícího rána probudila nahá, což ji poněkud zaskočilo.
Po pár vteřinách zděšeného lapání po dechu si naštěstí uvědomila, že se právě nachází ve sterilním prostředí Filiou zbudované zašívárny, a že tedy dost možná přežije. Posadila se na posteli, aby ten počáteční šok rozdýchala, a snažila se rozvzpomenout si na detaily včerejší noci. A ani mocné mnemotechnické drbání moc nepomáhalo.
Živě si vybavovala, jak se jí moc nepovedl kostým, jehož zbytky se teď válely společně s oblekem kousek vedle postele, a jak pak se svou drahou asarijkou tancovaly do rytmu něčeho neskutečně bizarního. Matně si vybavovala několik kuriózních sázek, chuť té barevné směsi od Groka a nespočet přípitků na nové zaměstnance. Což asi tak trochu vysvětlovalo, proč si toho nevybavovala víc.
Nemohla se zbavit akutního pocitu, že odkývla něco, čeho dneska bude litovat, ale podstata toho kývnutí jí pořád unikala. A tak mávla rukou, zvedla se, oblékla se do svého oblíbeného bezpečnostního vězení a chystala se opustit pokoj. Zdrželo ji ovšem pípnutí příchozí zprávy, kterou se samozřejmě rozhodla přečíst hned za tepla.
„Drazí kolegové mám výborné zprávy,“ stálo tam klasicky, a o odesílateli tak nemohlo být nejmenšího sporu.
„Protože již máme obě lodě provozuschopné a s plnou posádkou, byla by škoda je nechat zahálet, když tu máme i dvě moc zajímavé nabídky. První obstaral sám náš kulinářský mistr, druhá přišla dnes nad ránem od vedení Synthetic Insights. Devana si svou zkušební cestu pod dohledem Vesny odbyde cestou na Noverii, kde naloží součástky pro nový superpočítač pro základnu Arcturus a rovněž nového zdravotníka. Detailní popis obou zásilek jsem již rozeslal oběma kapitánkám, které už jistě dohlédnou na to, aby byla jejich posádka patřičně informovaná, odlet je naplánovaný na čtvrtou hodinu odpolední místního času. Děkuji za pozornost a přeji hodně zdaru, Robert Jones.“
Následovalo ještě krátké postscriptum s tím, že kdo má moc velkou kocovinu, nechť u staniční zdravotnice nafasuje patřičná protiopatření, ale tam už se quarianka nedostala.
Dveře do pokoje totiž zasyčely, jak kdosi vešel do sterilizační komory, a po chvíli prskání a pískání se z nich vynořila Filia v oblaku ještě nerozptýleného dezinfekčního plynu.
„Dobré jitro, chabrusáčku,“ pozdravila s nepatřičným úsměvem na modrých rtech a vypadala, že má za sebou krušné ráno. „Doufám, že ses vyspinkala do růžova a hlavně z kocoviny, protože fízák už mi prostě došel a s plazmou na tom taky nejsme nejlíp.“
„Jo, budu v pohodě,“ odtušila krátce, vypnula omnitool a v tu ránu jí došlo, na co přesně že to včera kývla a jakou zakázku že to kuchař zajistil. „Teda, pokud mě na Tuchance nesežere tráva nebo tak něco.“
„Neboj, nesežere, letím s tebou a ohlídám si tě.“
„Ale...“
„Nejsem ani ve druhém měsíci, nepotřebuju žádné úlevy, zatím.“
„Ale...“
„Jsem doktorka a žádné ořezávátko. Už jsem pár kroganů i sundala, na rozdíl od tebe, která umře i z prošlého jogurtu.“
„To!“
„Já vím, ale dokud můžu, cestovat prostě budu. Až si přes břicho neuvidím na nohy, tak budu sedět na zadku, slibuju.“
„...“
„No dobře, tak ne úplně, ale Tuchanku si pak ujít klidně nechám.“
„A...“
„Jo, jestli mě tam něco kousne, budeš moct říct, že jsi měla pravdu.“
„Jenže...“
„To je maximální ústupek, co jsem ochotna akceptovat.“
„Ale...“
„A žádné ale, kurva už. Jsem tu zavřená kdoví jak dlouho, pořádně jsem si zastřílela jednou, zbraň mi pomalu rezne a vůbec, taťko, už je na čase mamku trochu vyvětrat.“
„Tak jo.“
Co taky měla kapitánka jiného dělat? Ještě chvíle pokusů o přemluvení a v doktorce by se dost možná probudilo její zvířecí já, což by nemuselo dopadnout dobře pro žádnou ze zúčastněných. Prostě nad tím mávla rukou, překontrolovala důkladně štíty i zbraně a za pár minut již připravovala loď k odletu.
Tyto přípravy se lehce lišily od běžných, zejména v tom, že nebylo moc co připravovat. Vesna ostatně přistála teprve včera, na rozdíl od pár měsíců spící Devany, a jediná věc, která snesla rozsáhlejší úpravy, byl jeden malý, takřka zanedbatelný holoprojektor na ošetřovně. Quarianka tam zručně nainstalovala včera vyrobený prototyp diagnostické VI a doufala, že ho na misi nebudou muset použít, protože jinak všichni s přehledem umřou.

A ostatní se mezitím připravovali, zbavovali kocoviny a seznamovali po svém...

[Fishta]

Lodí se ozvalo bolestné zasténání, světla se ztlumila na nouzové osvětlení a chodbami se rozeřval poplach, aby o okamžik později zmlkl a světla se vrátila k normálu. Trhliny v trupu byly už nedílnou součástí jejich života, a tak nebylo třeba neohroženou posádku Sandokana ničím rušit. Na vražedné vesmírné záření si vypěstovali dostatečnou odolnost a dokud jim zbývala izolepa z posledně přepadlé quarianské šlupky, důkladnější oprava nebyla třeba.
Fishta využil probliknutí světel, aby zešvindloval svůj hod kostkami a vyhrál současnou partii a sázku. Bohužel nebyl jediný, kdo se rozhodl švindlovat a už vůbec ne ten nejšikovnější, takže nakonec prohrál.
„Tak cco? Dáme ješště hru?“ vyzvídal Bugu, mladý granátník, kterému už třikrát dorůstaly pracky.
„Jasně!“ práskl pěstí do stolu Fishta a začal po kapsách hledat, co by vsadil. Na hromádce jeho soupeře byl krom plamenometu, šavle a sto kreditů také Pishta. „Co takhlé vesmírnýho křeška!“ vytahl z kapsy mrtvého hlodavce a hodil ho doprostřed stolu.
„Hrajééém!“

„Hrajéééém!“ zařval Pishta taky, aby nebyl pozadu, tedy aby nebyl pozadu ve hře, protože jinak prostě pozadu byl, a přemýšlel, co vsadit. Úplně hroznou shodou děsně nepříznivých okolností totiž už úplně všechno prohrál, a to včetně toho šrapnelu z granátu, co si vytáhl z břicha, takže musel improvizovat.
„A já vsázím ssvoji nohu,“ zasyčel a než na něj přijde řada, přemýšlel, jak si ji bude odkousávat, jestli prohraje. Ale nepřemýšlel moc intenzivně, to zkoušel minulý týden a nic dobrého z toho nevzešlo, o čemž by mohl vyprávět právě ten mrtvý křeček v bráchových prackách.
Teprve pak mu došlo, že když je vlastně sám prohraný, asi by hrát neměl, ale držel hubu a doufal, že ostatní na to zapomenou.

Bugu vložil pětici kostek do kelímku z modré kůže, přiklopil ho rukou a několikrát s ním zatřepal. Poté opatrně vyklopil obsah kelímku a společně s Pishtou i Fishtou sledoval magické otáčení šestistěnných kůstek, které se v délce dvou mrknutí oka zastavily a odhalily svůj výsledek.
„Fffffuuull Houssse!“ zaradoval se granátník a už se těšil, až si z vesmírného křečka udělá talisman. Bude mu říkat Boo.
„Kurvá!“ zaklel Fishta a shrábl kostky, vložil je do kelímku a stejně jako jeho soupeř zatřepal a vyklopil je.
„Jedna, dva, tři,“ počítal hodnoty kostek Pishta, „čtyři, pět… házíme znovu!“ sáhl po kostkách a než se Fishtovi podařilo ho zastavit, svíral v ruce kostku s hodnotou jedna. Bogu se rozžehtal a ostatní přihlížející taky.
„Ten tvvůj bráchá, to je kretén!“ smál se, až mu tekly slzy.
„Tak pozor!“ Fishta stoupl a udělat tapleflip i se vším, co na stole bylo – Pishtu nevyjímaje, „neser se mi do bráchy!“

Od chvíle, kdy sáhl na kostky, se toho stalo tolik, že to fakt nestihl.
Věděl ale jistě, že se nachází někde mezi podlahou a stolem a že bude bitka. Což mu tak nějak ke štěstí stačilo, a tak bleskově vyskočil na nohy, že se bude bít, ať už je to tentokrát za cokoliv. Jenomže pořád nebyl moc zvyklý na tu umělou a o dost nižší gravitaci, takže se odrazil krapátek větší silou, než bylo potřeba, potykal si se stropem a záhy letěl zase zpátky k podlaze.
„Herdek,“ vztekal se a tentokrát se zpátky sápal, k nemístnému pobavení ostatních, rukama a přidržoval se stolu. To mu nicméně poskytlo výborný přístup k šavli, které spadla zhruba jeho směrem, a když se s ní postavil, smích tak nějak ustal, což se mu hrozně líbilo. Líbilo se mu to natolik, že zapomněl, proč se vlastně chtějí rvát. Ale upřímně, potřeboval někdy vorcha důvod k porvání se?
„Tak pojďte, sssrabi!“ prskal a už se moc těšil, jak bude regenerovat.

„Pcháá!“ zaprskal Fishta a s morporskou dýkou, kterou si udělal tak, že chytl nejbližší lahev rumu, exnul ho a rozbil dno, se vrhl na Bogu a jeho kumpány.

Bitka to byla vysloveně boží, úplně parádně se vyblbli, vyměnili si hromadu argumentů a Pishta nakonec o tu vsazenou nohu fakt přišel, to když mu ji ten dement Packo propíchnul uraženou nohou od stolu. Ještě chvíli se pral, co to šlo, nejspíš dal jednou čelo i Fishtovi, ale v zápalu boje se to snese, a všichni si to moc užili.
Zkazil jim to až Kapitán, který přišel zrovna v nejlepším, a asi ho štvalo, že se nemůže jen tak přidat.
„Poooo-zorr, holoto nemytá!“ zařval na celou halu jeho papoušek a chlapci od kostek po chvíli s lehkou neochotou fakt přestali.
„Máme kšeft,“ spustil Kapitán a pražil je všechny, debily zatracené, pohledem.
„Ssamé dukáty!“ vložil se do věci papoušek, jak měl ve zvyku, ale pak nechal Kapitána mluvit, aby neskončil v guláši jako jeho předchůdce.
„V dosahu máme ňákou vobchodní kocábku, už ji sledujeme, tak se koukněte dát do kupy a připravte si bambitky, nebo se projdete po prkně, kurva!“
„Kurva!“ dodal papoušek a Pishta si konečně vytáhl nohu, od židle, z nohy, svojí, aby se mu líp regenerovalo.

Fishta mezi tím obratně vytáhl šavli z Fapapa a vyštrachal plamenomet s Booem, kterého si vrazil zpět do kapsy.
Měli přibližně dvě hodiny a to bylo tak akorát, aby se dali všichni dohromady a ve správný čas stáli nedočkaví a připravení na násilné nalodění a převzetí nadvlády nad tou Ňákou vobchodní kocábkou.
Fishta si nasadil poupravené svářečské brýle, aby se mu přes plameny plamenometu dobře dívalo a nechal Pishtu, aby mu vzal šavli a freneticky se u toho smál.
„Jdeme na tóó, bandóó!“ zařval ve chvíli, kdy se lodi spojili přechodovým tunelem a on se jako první s Pishtou v závěsu rozeběhli vstříc bezbranné loďce.

Pishta si během regenerační pauzičky, protože nemohl moc dobře courat po lodi, vyrobil pár bouchajd na cestu a doufal, že tentokrát už se mu ten sebevražedný nájezd konečně povede. Protože jestli to zase zmamlasí, jako vždycky, tak už se mu asi fakt budou všichni smát až do smrti.
Když přišel povel k nalodění, ještě neměl úplně hotovo, ale prostě to všechno naházel do báglu, překontroloval nohu a spokojeně vybíhal, ať to nezmešká, protože to by byl ještě větší průser. Naštěstí to ale stihl, takže sborově, neuspořádaně a hrozně srandovně naběhli do průlezu a už se moc těšili, co tam potkají, svážou, vyrabují a prodají.

Fishtovi ruce, jako dračí hlavy, chrlily hořící napalm, který vysával z okolí kyslík a přichycoval se k vyděšeným obráncům a hořel na jejich oblečení a tvářích. Loď, kterou přepadli, patřila velké voluské organizaci, takže byla dobře bráněná zástupem turianských strážců, ale proti hordě vyhecovaných a nebojácných vorchů neměli ani tu nejmenší šanci.

Kreveťáky kosil Pishta ze všech nejradši. Batariany kosil taky nejradši, ale míň, a ti tu taky dneska žádní nebyli. Sekal šavlí jako pořádný pirát, hodně u toho hulákal, aby se o něm vědělo, a sem tam po někom hodil granát.
S jeho granáty se to mělo dost vtipně. Třetina jich nevybuchla, třetina jo a třetina byla asi nějaká mírně lízlá, protože vybuchla fakt hodně. Dost ho štvalo, že neví, které to budou, ale pak si všiml, že opravdu hodně vybuchne zhruba každý čtvrtý, a tak občas hodil každý druhý a třetí prostě někam do kouta nebo po kámošovi, ať z toho taky něco má. Kupodivu to moc neocenili, ale neměl čas to sledovat důkladněji, protože přece, yarrr, sekal jako ďas!
Jeden z kreveťáků si usmyslel, že to na něj zkusí s pistolí s průraznými náboji, ale Pishta mu ji prostě po krátkém souboji vyrazil z ruky i s rukou, mocnou rukou opatřenou brutální silou mu otevřel tlamu, narval mu tam jeden z granátů a šel dál. Bohužel to byl jeden z těch, co nevybuchl, ale aspoň měli o zajatce víc na prodej.
„Chceme rum, všechen!“ prskal co nejvíc nahlas, aby ho všichni slyšeli, ale přes ten plamenomet, skřeky a výbuchy to asi moc nevyšlo.

Odpor pomalu slábl, až se nakonec ukázalo, že se piráti rozdělili na dvě skupiny, které bojovaly proti sobě a jen díky Pishotvě granátu, který udělal fakt pěknou řachu, si uvědomili své počínání, pekelně se rozřehtali a společně se vydali na můstek.

Na můstku se klepal jeden astmatik, totiž volus, a nevypadal, že s ním bude velká sranda.
„Rum!“ vysypal na něj Pishta okamžitě, a hodně nahlas, protože mu z toho rambajzu trochu zalehlo v uších a moc dobře neslyšel.
„Vezměte si, kchch, všechen náklad, kchchch, jen mě nechte žít!“ začala sípat ta přechytralá koule a piráti se na sebe podívali. Tohle by měl asi vyřídit Kapitán, jenže ten byl teď nejspíš zasypaný mrtvými turiany a než ho najdou a vyhrabou, může to chvíli trvat.
Pishta ale rozhodně nebyl z těch, co by rádi mluvili, když je mnohem jednodušší si dát do držky, a tak čekal, jestli se toho náhodou neujme někdo dominantnější.

„Mrknem na něj, ne?“ zazubil se Hahar a ukázal na svou, otvíráku podobnou šavli, „je to tvoje Pishto!“ a hodil mu otvírák.
Což Pishta, zaměstnaný sledováním jednoho děsně zajímavého světýlka na panelu před ním, nečekal a dostal jím do čela. Ne že by se mu to stávalo nějak výjimečně, ale teď ho to nasralo dvojnásob, protože vypadal jako debil nejen před ostatními debily, ale ještě před zákazníkem.
Nechal to ležet, zakřenil se na Hahahara tak hnusně, jak jen uměl, a sahal po granátu.

Fishta zakroutil hlavou, zvedl otvírák a voluse otevřel a pak byl najednou volus všude.

Z bitky s Haharem tak nebylo nic, protože na ni Pishta, pokrytý bývalým volusem přeměněným na protlak, úplně zapomněl. Netřeba se nicméně obávat, že by si za pár minut nenašli nějaký nový a ještě lepší důvod. A kdyby to náhodou nevyšlo, můžou si dát do držky i bez důvodu.
„Hussstý,“ zasyčel obdivem nad tím, jak Fishta elegantně přeskočil zdlouhavý a nudný výslech zajatce, jen teda moc nevěděl, jak z něj teď dostanou ty věci, co potřebujou, ať už to bylo cokoliv. Na druhou stranu toho celkově věděl dost málo, takže nepochyboval o tom, že Fishta buď sám, nebo podle návodu nějakého ještě chytřejšího kamaráda, popadne mop, vytře voluse z můstku a pak vyslechne ten kýbl, do kterého ho vyždíme. A už se moc těšil, jak se na to bude koukat, protože to zavánělo hodně velkou legrací.
„Ale vytírat to nebudu, jdu hledat rum!“ prskl na přítomné a svorně ohromené bukanýry, načež se otočil na regenerující patě a mizel někde v trapu.

Hledat rum nebyl vůbec špatnej nápad a větší část bandy se k Pishtovi s pirátskou písní na rtech přidala. Úklid voluse měl tedy zůstat na hlavním viníkovi onoho zaprasení paluby, což nesl s nelibostí, ale zato statečně. S plnou pusou nadávek se vydal najít nějaký hadr.

Zbytek Rudých raubířů se rozdělil na dvě skupiny. Jedna hledala rum a druhá se ani neobtěžovala s rekvírováním a přenášením obsahu nákladového prostoru zajmuté lodi, nýbrž s popichování a propichování zajatců a losováním sirek, kdo na zajmuté lodi zůstane jako posádka a dostane se s ní až na Omegu, kde ji celou i se vším prodají.
Po několika kolech tahání sirky se ukázalo, že tento způsob losování není pro pirátské duše tím pravým, a tak došlo k několika bitkám na šavle a pádla a než se dostalo na nešťastné finalisty, Pirátský Kapitán zachrastil do interkomu.
„Poslouchejte, vy bando nemytá! Arrrr!“ dokázal všem, že se svým krutopřísněhustopekelným arrr si zaslouží být kapitánem. „Dostali sme tip na parádní kosábku. Takže všichni táhněte na loď a Fishta s Pishtou ať nezapomenou zrekvírovat toaleťák!“
„Kurva!“ stihl ještě vykřiknout papoušek.

Pishta měl zrovna hlavu v koši na špinavé prádlo, kde podle vůně tušil archivní sýry jako tenkrát na té lidské kocábce, ale krapet se seknul. A taky díky tomu moc neslyšel, co po něm vlastně Kápo chce, protože se to k němu skrz stěny koše doneslo poněkud zkreslené. Slyšel sice, že má něco zrekvírovat, teda ne že by někdy měl za úkol i něco jiného, ale neslyšel co. A co si budeme povídat, asi by ani pak nevěděl, co to vlastně je.
Takže hodil tázavý pohled na Huga, který si právě zkoušel epesní slamák po již zesnulém turianovi, kterému stejně neslušel, a společně se rozhodli, že ten toaleťák, ať už je to cokoliv, budou to hledat v koupelně.
Tam to sice děsně smrdělo čistotou a vůbec věcmi, co o nich piráti nic nevědí, ale nakonec naplnili pro jistotu celý sak a táhli ho zpátky na loď.
„Arrr,“ mrmlali cestou, aby se jim líp táhlo, a doufali, že se zpátky na Sandokana dostanou dřív, než se přeruší přechodový tunel. Co tak slyšeli od jiných pirátů, asi by nebylo úplně super v něm zůstat, i když vesmír je prý v tuhle roční dobu fakt krásný.

To teda byl. Sprška malých vesmírných těles zabubnovala na plášti Sandokana, prorazila do něj několik dalších malých děr a zabila Jelita s Jitrnicí, kteří právě pracovali na doplnění stavů posádky. Jinak to, ale nikomu moc nevadilo, protože jak už bylo řečeno, od posledně se na vesmírné záření docela slušně adaptovali, takže jen stačilo zavřít nejbližší přechodové přepážky, aby po cestě neztráceli zbytečně moc členů posádky a vypnout alarm, aby se Kapitánovi nerozskočila hlava.
A jak přešel přes tunel poslední vorcha, mohli konečně vyrazit vstříc novým dobrodružstvím, která na ně čekala s otevřenou náručí a kudlou za zády.

Napsal Pishta s Fishtou

[Grok]

Jak už měl Grok ve zvyku, po párty vstával vždy brzy, aby z pod stolů a záchodů vyhnal poslední zombie a pokud to bylo třeba, aby je předal na ošetřovně, nějakému tomu odborníkovi.
Zkontroloval, co všechno se rozbilo, co vydrželo a jen tak na hrubo poklidil, aby mu pod nohami nic nečvachtalo a nekřupalo a došel nakouknout do ubikace Bon, jestli je v pořádku – byla, takže nemusel mít strach, že se zabila kartáčkem na zuby a mohl skočit za ředitelem na slovíčko.

Těsně předtím však ještě vzal z lednice indiánky s čokoládovou polevou, namíchal chlapskou verzi Shirley Temple a teprve pak vyrazil. Indiánky nechal u slečny Crixx, která vypadala večírkem nepoznamenána.

„Dobré ráno, řediteli,“ pozdravil kuchař, zatímco se prosoukával mezi futry a dával si bedlivý pozor, aby nevylil přinášený vychlazený drink.
„Dobré ráno, pane Groku,“ oplatil mu pozdrav a při pohledu na orosenou sklenici se pousmál, „vy mě chcete zabít, viďte?“
„Trošku,“ usmál se krogan a odmítl nabízenou židli – už jednou mu rupla pod zadkem, „jsem tu kvůli té věci s Tuchankou.“
„Oh, jistě,“ přebral sklenici a dopřál si jednoho doušku, „velice riskantní a nebezpečné. Říkal jste, že se to může protáhnout?“
„Ano, bohužel vám nemůžu slíbit, jak to bude probíhat. Pokud by to byl problém, vzal bych si dovolenou a postaral se o to sám…“
„Nemějte s tím starost,“ uklidnil ho Robert, „i já musím uznat, že byste potřeboval něco kulkám odolnějšího, než je vaše kuchařská zástěra, ačkoliv už se nejednou osvědčila. Navíc ta zakázka, kterou jste mi doporučil, je lukrativní a v případě vašeho zdržení pokryje eventuelní ztráty.“
„Ve skutečnosti mě na ni upozornil velitel Ablaryn,” přiznal se kuchař, „ale i tak děkuji. A když už mluvíme o Ablarynovi, rád bych něco navrhnul.“
„Poslouchám.“
„Jde o složení posádky. Doporučoval bych neposílat s námi žádného jiného turiana, než Ex-Kapitána.“
„Hm, to zní více, než moudře. Odešlu patřičné instrukce jak kapitánce Raan, tak veliteli Ablarynovi. Máte ještě něco na srdci?“
„To bude vše, děkuji.“
„Já děkuji,“ nadzvedl drink a naznačil přípitek a tím se i rozloučil.

Ani ne pět minut po jejich rozhovoru Grokovi došla zpráva od Narvy, že mají byt všichni nejpozději ve tři hodiny místního času nalodění ve Vesně a pokud je to možné, ať si přibalí Caina nebo jinou zbraň hromadného ničení.
Jejich první zastávka ale neměla být na Tuchance.
Jak již bylo řečeno, společnost uzavřela výhodný kontrakt, jehož prostřednictvím se Vesna dostane na Tuchanku, kde si Grok bude moct vyřídit své záležitosti. Tou zakázkou nebylo nic menšího, než přeprava zásob pro spojené sily Citadely, které dohlížely v Demilitarizované zóně.
První zastávka měla být tedy na Terra Nově, kde naplní nákladový prostor zbožím a potravinami pro levotočivé bytosti, pak se v prostoru Citadely spojí s turianským dreadnoughtem Fariga, tam naberou něco pro pravotočivky a pak hurá na Tuchanku.
Nástup měli mít ve tří hodiny odpoledne, ale do té doby měli ale ještě čas, a tak se Grok vydal, kam jinam, než do baru.

Bon už byla na místě, ale usínala opřená o bar. Grok ji tedy posadil na židli a vydal se jí připravit něco na probrání, ale než se vrátil, chrněla na stole.
Nebudil ji, jen ji přikryl čistou zástěrou a začal doklízet, co bylo třeba. Zabralo mu to sice celou hodinu, ale to moc nevadilo, protože si před tím naložil maso, takže měl čas.

***

Po tiché místnosti ubikace se rozezněl tón flétny jdoucí z uni-nástroje, dlouhý, postupně zesilující na intenzitě, který náhle přerušil pohyb ruky osoby spící v posteli, jejíž dlaň narazila zprudka o desku stolu, načež tón zmizel s ozvěnou kdesi v nedohlednu. Nesnášela rána. Upřímně, vstávání pro ní vždy představovalo nejútrpnější chvíli celého následujícího dne, ať již okolnosti přinesly v budoucnu cokoliv tragického.
Ještě chvilku zelenýma očima sledovala trubky ventilace táhnoucí se podél stropu, než hlavu na polštáři otočila na bok a zadívala se na druhou postel, která naštěstí zela prázdnotou. Naštěstí proto, že posledních několik hodin večírku si pamatovala pouze utržkovitě. Její ruské kořeny totiž při přítomnosti alkoholu v její blízkosti nečekaně rychle vyrovnaly PH žaludku, a tak po třetí rundě čisté vody do sebe opět lila vše, co alespoň vzdáleně připomínalo chlast, ať již vůní, chutí či pouze barvou.
Pro jistotu ještě zkontrolovala lékařský záznam, zda se historie neopakovala a není v něm zaznamenán nový úkon. I zde se však vše zdálo býti v pořádku.

Opatrně se na posteli posadila a spustila nohy na chladnou zem. Jedna bota byla odhozená u dveří vedoucích z pokoje, po druhé zatím nebylo vidu ani slechu. Ocenitelné však bylo, že se i přes evidentně divoký noční příchod dokázala převléci do sepraného vytahaného trika s logem Moskevské vojenské univerzity. To však byl nejspíš jediný úkon hodný poplácání po rameni, jelikož při pohledu do zrcadla zjistila, že její make-up stylizovaný do hárlekýny je stále na svém místě, respektive rozpitý v oblasti obličeje. Proto svlékla triko na spaní, ze sprchového koutu odkopla černé kalhoty a oddala se vlažnému proudu recyklované vody.
Jelikož se druhá bota stále nechala zapírat a Alice se již vnitřně srovnala se základnou jako se svým novým domovem, obula si pouze pantofle, plandavé tepláky a nátělník s potiskem aliančních vojsk. S líčením si taktéž nedávala moc práce, ale jako správná Ruska si obtáhla alespoň oční linky tmavou tužkou.

Cestu do místnosti baru, což byla prakticky jediná místnost, kde mohla zatím kouřit, si kvůli této výsadě zapamatovala okamžitě. Zastavila se v otevřených dveřích a pravou rukou se opřela o jejich rám. Uvnitř stála za barem asarijka Bon, která vypadala na to, že se od baru od začátku akce prakticky nehnula.
„Dobrý ráno,” pousmála se Alice a polohlasem jí pozdravila.
Bon trhnutím odlepila čelo od stolu a pozdrav unaveným tónem opětovala. Červenovláska cestou od vstupních dveří k barovému stolu posbírala automaticky pár odložených sklenic, láhví, kusů kostýmů a dalšího harampádí, které potkala a vše vyrovnala vedle sebe. Pak ucítila vůni linoucí se z vedlejší místnosti a zvědavě do ní nakoukla. Odměnou jí byl pohled na krogana v kuchařské zástěře ladně tančícího kolem.
„Co se vaří?” špitla s respektem k obrovské hordě svalů, kostí a kybernetických implantátů.
„Tatarák,“ odpověděl a mrknul směrem, z kterého slyšel hlas, „ozkoušíš ho jako první?“
„Tata… cože?” zarazila se Alice a začala přemýšlet, zda její překladač netrpí poruchou.
„Tatarák. Syrové hovězí maso, worcestrová omáčka, a tak. Hovězí nemám, ale sehnal jsem něco podobného, co žije dva sektory odsud,“ pokusil se ji popsat pokrm, který připravuje a vhodil na plech krajíce chlebů, z kterých hodlal udělat topinky. Česnek oloupá vzápětí.
Červenovláska chvilku přemýšlela, zda má cenu pokoušet vedlejší efekty masa čehosi, co žije dva sektory odsud. Pak si diplomatickým tónem vyžádala jeden krajíček chleba s jemným nánosem chaluhového margarínu a přes rameno (což v případě poměru kroganské a lidské postavy znělo i vypadalo celkem absurdně) nahlížela na pánev, která v olejové lázni přeměňovala žitnou kůru v nevýživné uhlíkové torzo.
„Eb, eh,“ vykulil krogan oči a chytl se na hrudi v místě, kde má jedno ze svých tří srdcí, „cos to řekla?“ zachraptil a druhou rukou se opřel o sporák.
„Chaluhový margarín,” vyslovila zastánkyně zdravé stravy zřetelněji a podezřívavým pohledem. „Margarín - z chaluh,” zopakovala pro jistotu.
„Au,“ bolestně přivřel oči a pevněji sevřel okraj sporáku, „Bon, vezmi to tu za mě, vypni sporáky a na nic nesahej, ať tě to nezabije.“
„Děje se něco?“ Asarijka vystartovala ze svého nepohodlného pelíšku, lehce odstrčila Alici stranou a přistoupila ke kroganovi.
„Ne, jen mám asi infarkt.“

Alice zprvu kroganovu reakci nechápala, avšak později jí bylo vysvětleno, že se svým požadavkem dopustila jakéhosi místního kulinářského faux pas s tím, že Grok, odborník na výživu veškerých známých forem života v prozkoumaném vesmíru, si potrpí na vytříbené a plnohodnotné suroviny, nikoliv laciné náhražky a výdobytky moderních civilizací.
„Tvl, já tu fakt jednou zomrem,“ stěžoval si Grok a jednou rukou se opíral o stěnu a druhou o Alici, která se nabídla, že ho jako satisfakci doprovodí na ošetřovnu. „Tohle mi už prosím nedělej.“
„Omlouvám se,” špitla nechápavě červenovláska a snažila se na ramenou udržet paži po chodbě se belhajícího kuchaře. „Jen mi to nedá se nezeptat - co je špatného na chaluhách?”
„Na chaluhách nic,“ zabručel a koukl na ní úkosem, „ale margarín je sračka. Myslel jsem, že když seš z Ruska, že takový buzna náhražky jíst nebudeš.“
„Matička R-r-rus, drahý Groku, již není, co bývala,” prohodila se silným ruským přízvukem. „Kdysi dávno Rusko začalo být západnější než celičký západ. Jen vodka zůstala průzračně čistá,” snažila se hrdě vzpřímit, ale tíha kroganské paže jí to příliš nedovolila. „Margarín navíc není náhražka - je to alternativa,” snažila se neúspěšně zrychlit tempo a její poučný hlas se odrážel od holých zdí chodby a mizel kdesi v nedohlednu, stejně jako nepochopení ze strany kuchaře.
„To je škoda,“ povzdechl si kuchař a zmínku o margarínu raději nekomentoval (a vůbec, kdo by si dával k tataráku topinku namazanou máslem/margarínem?!), „nedávno jsem četl, že se v nějakém rašeliništi našlo sedm útočných pušek, kalašnikovů, pokud se nemýlím. Plně funkčních a to tam byly potopené víc jak dvě století… vy Rusové jste byli jako my krogani.“
Alice chvilku přemýšlela, zda má ono přirovnání jejího lidu ke kroganům brát jako lichotku či urážku, jelikož při představě krogana si jako první slova nevybavovala příliš chvályhodná označení, ale čím více se nad tou větou zamýšlela, tím víc dávala smysl.
„To šlo nejspíše o AK-47,“ pronesla uvážlivě, „pozdější verze - sedmdesátčtyřka, stotrojka, dvěstědvanáctka a třistapadesátka se rozpadaly už při silnějším dešti. Měli krogané taktéž nějakou chloubu, která s každou novou generací stála čím dál více za prd?“ podívala se na Groka s dětsky zvědavým pohledem.

„V dobách před nukleární zimou určitě, ale dnes o žádné takové nevím. Krogani oficiálně nesmí zbrojit, a ti, co zbrojí,“ věnoval ji pohled, který říkal, že všichni zbrojí, „si nemohou dovolit úpadek jejich zbraní. Rychle by se to rozkřiklo a znamenalo by to pro ně ámen.  Nejen, pro kšeft, ale i pro výrobce. Proto naši vyrábí jen malé množství typů zbraní, ale osvědčených a absolutně spolehlivých. Jakákoliv změna, modernizace, je podrobena bedlivému testování, a pokud se ukáže, že není tak revoluční, jak se myslelo, nekompromisně od ní ustoupí.“
Červenovlásce se náhle v hlavě začaly vybavovat krogané s nejmodernějšími zbraněmi a zbrojemi a přirozeně to vyvrcholilo asociací týkající se dějepisných dokumentů popisující kroganskou expanzi, kdy následně začali krogané představovat nebezpečí pro všechny známé a v té době i neznámé rasy galaxie, což nakonec vyvrcholilo vypuštěním genofágu. Tušila, že je to velice choulostivé téma, a tak raději navázala na probíhající rozhovor spíše nekonfrontačně.
„Je dobře, že se kroganská společnost snaží být ostražitá a zodpovědná, že neupřednostňuje kvantitu před kvalitou,“ zarazila se, jelikož v důsledku i to mohl brát leckterý chytřejší krogan brát jako narážku na genofág. Sakra, to by ale mohl brát prakticky jakoukoliv všeobecně pochopitelnou větu!
„Co vůbec způsobilo nukleární válku?“ vzhlédla na Groka velkýma tázavýma očima.
„Od chvíle, co jsme vymírající druh to ani jinak nejde. Dřív warlord ukázal prstem a tisícihlavá armáda rozšlápla vše, co bylo tím směrem. Podobně jako Rusové v té vaší Druhé světové válce. Teď už to tak nejde – a je to dobře.
Ale co ti o tom budu povídat, však to všechno určitě znáš,“ usmál se trochu smutně, i když s tím byl vnitřně už dávno srovnaný. Už jim zbývalo jen několik kroků a budou na ošetřovně.
„Co způsobilo nukleární válku? Už je to moc dávno a moc písemných svědectví se nedochovalo. A ta ústní se změnila v legendy, kterých je víc, než druhů kari. Určitě za to ale mohl technologický pokrok a kroganí povaha. Jakmile se jim podařilo rozbít jádro a vytvořit zbraně takové ničivé síly, našel se nějaký vojevůdce, který to pokušení nevydržel a zmáčkl čudlík. Vám se to prý málem taky stalo. Naštěstí měli u vás dost rozumu, aby to neudělali.“

***

Posledné čo si asarijka Saphyria pamätala z karnevalu bolo, že sa jej odkiaľsi v ruke vzala cigareta a po piatom panákovi za hlasitého potelsku a pokrikov tancovala na stole na skladbu „Whisky to je moje gusto”, ktorá sa stala mimoriadne oblubenou medzi zamestnancami. Tá spomienka bude vháňať purpur do jej líc ešte mesiace. Ráno sa zobudila na budík, ktorý biotickým výbojom mrštila o stenu.
Pretrela si oči a prekvapene zistila, že ju nič nebolí, akurát cítila, ako jej z úst šľahá sucho, ktoré by roztavilo snaď aj plášť lode. Posadila sa však príliž prudko a hlavu jej okamžite rozštiepila ochromujúca bolesť. Po pár sekundách našťastie bola preč a tak sa Saphy opatrne, strániac sa rýchlych pohybov, pobrala čo najskôr na ošetrovňu po balíček prvej pomoci a litre vody. Ošetrovňa, našťastie prázdna, poskytla výborný úkryt pred opicou. Bolo tam chladno, bola tam voda, boli tam medikamenty a pilulky proti bolesti hlavy, sedačky... Raj.
Po chvíli to ale začalo. Príval ľuďí s rôznymi štádiami opice, či nedostatkom krvi v alkohole. Počas pôsobenia na Citadele v Huerta Memorial Hospital na Citadele mala zopárkrát to potešenie vyplachovať žalúdky návštevníkom klubov ako Flux.
„Milý denníček, dnes som mala na ošetrovni druhý najväčší nával pacientov po útoku gethov. Dúfam, že už to bude len lepšie.” s povzdychom predniesla prvému pacientovi.
Saphyria sama sa ešte stále spamätávala z párty, ale bola na tom oveľa lepšie ako jej pacienti. Holt po prvej párty nechala dokúpiť masívne zásoby sody bikarbony, pumpu na žaludok a minerálne tablety, ktoré tlmili opicu.
„Koho to tu máme teraz?” ujala sa slova po otvorení dverí.
„To budu já,” pípnul Grok a z nějakého neznámého důvodu se mu při vkročení na ošetřovnu udělalo dobře a stáhly se mu půlky. Rukou ještě stihnul naznačit Alici, že už to dál zvládne a ustrašeným mávnutím se s ní rozloučil.

Zo všetkých zúčastnených čakala nezničitelného Krogana najmenej, pretože bývalo zvykom, že on bol tým, ktorý nosil bezvládne telá po párty na ošetrovňu. „Grok čo tu robíš? Čo sa ti stalo?” Spustila takmer vyčítavým tónom, zatiaľ čo sa okamžite presúvala k nemu. „Len mi nepovedz že potrebuješ vypláchnut všetky žalúdky.” Nedokázala si odpustiť rýpnutie.
„Ále, támhle Máša se mě pokoušela zabít, ale už je to asi dobrý.”
„Ako? Ukáž sem!” okamžite ho začala diagnostikovat. „Tak srdce? Počujem ho, arytmiu nemáš. Buď sa ti zosynchronizovalo s druhým, alebo počujem len jedno. V tom prípade by sme mali to druhé, nefunkčné asi vyoperovať. Hmm, budem musieť zistiť, zatiaľ to nepreháňaj s fyzickou záťažou, lebo máš nízky tlak a môže sa stať, že odpadneš ako kabela, lebo to jedno srdce nebude stíhať kým sa tvoj organizmus neprisposobí.
„Jo jo,” odkýval jí to, ale v duchu si říkal jen bla bla bla. Saphy někdy zapomínala na to, že je krogan. Na druhou stranu mu už táhlo na tisícovku, takže drobná opatrnost byla na místě. „Nic mi neni, Kočko. Spíš mi řekni, jak se těšíš na náš výlet?“
Skoro v tom zhone zabudla. „No jasné, Tuchanka...” Nepodarilo sa jej skryť nervozitu. „Kedy to vlastne vyrážame?”
„Ve tři,” odpověděl, a když pohledem zavadil o sbírku injekčních jehel, zatočila se mu hlava, „sbal si věci a já tě předtím vyzvednu.” Přistoupil k ni blíž a něžně ji objal.
„Neboj se ničeho, bude to dobrý. Uvidíš, kde se proháněl malý Groček a kdyby se něco semlelo, postarám se o tebe,” usmál se na ní, pohladil ji po hlavě a pomalu se vydal zpět za svými povinnostmi.

***

Po té ranní výměně názorů s Filiou se Narva takticky uklidila do serverovny. Doktorka, jejíž odpor k počítačům, programům a operačním systémům byl proslulý, dost možná ani nevěděla, kde taková místnost je, a tak tam před ní a další konfrontací byla quarianka v bezpečí.
Takže zatímco apgrejdovala vé cé pětatřicítku z nula devítky na nula devět jedničku, což byla strašně jednoduchá věc, měla dost času a prostoru k přemýšlení. A samozřejmě není těžké si domyslet, nad čím asi tak přemýšlela, když byl horkou novinkou nejen výlet na Tuchanku, ale výlet na Tuchanku s její těhotnou přítelkyní. Ani teď jí to nepřišlo jako dobrý nápad a odmítala připustit, že fotrovatí.
Před odchodem ještě jednou projela vyčištění databáze od porna šéfa bezpečnosti a hnedka měla potřebných osmdesát terabajtů na to, aby měla kam nainstalovat nové EMH. Propojit ho s lodním projektorem už by měla být hračka, protože půjde stejně jen o předběžnou projekci obrazu, když vlastní nástroj je pořád žalostně k ničemu. Potvrdila spuštění instalace, opustila serverovnu a namířila si to k lodi, takže díky shodě náhod samozřejmě cestou potkala Groka, jediného krogana široko daleko, s kým byla ochotna hodit řeč.

„Keelah, zrovna vy mi jdete do rány,“ spustila, sotva v chodbě před sebou zahlédla jeho hřbet, a možná to nebyla nejvhodnější slova pro oslovení krogana, ale v té větě nebylo naprosto nic konfrontačního.
„Nazdárek,” pozdravil a počkal, aby s ním srovnala krok. Zrovna měl namířeno zpět do baru, aby se podíval, čím se Bon za dobu jeho nepřítomnosti stihla přizabít. „Natěšená?”
„Já trochu, Filia hodně,“ odpověděla rychle a podobně rychle ho doběhla. „Což je, jak jistě chápete, vzhledem k jejímu stavu docela problém, hm?“
Netušila, kde se to v ní bere, ale tak trochu ho z výstřelku své lepší polovičky vinila. A i když to nejspíš každou chvíli přejde, aspoň z něj třeba vytáhne nějaké rady ohledně toho, jak o ní nepřijít během prvních deseti minut na té zatracené planetě.
„Taky z toho nemám zrovna radost, ale rozmlouvat ji to nebudu. Chtěl bych na Tuchanku doletět v celku,” zabručel a když už nic jiného, říkal si, že ta její krvežíznivost by se tam mohla hodit. „Neboj, bude to v pohodě. Dostane do packy nějakou bouchačku a jak sfouknem, co je třeba, hned zas poletíme pryč. Navíc, Fil se o sebe umí postarat líp, než většina bezpečáků tady dohromady.”
S tím Narva samozřejmě souhlasila, ale to spíš proto, že většinu bezpečáků tady považovala buď za oficíry se zálibou v papírování, nebo za kokoty.
„Možná by nebyl od věci nějaký seminář,“ začala uvažovat nahlas, „ještě než přistaneme. Základní informace o planetě, jak se bránit nejčastějším predátorům, jak poznat pitnou vodu, kde sehnat protiradiační kapsle a tak.“
V hlavě už uvažovala, jak natáhne do lodní jídelny prodlužku k holoprojektoru a pustí si k tomu nějakou veselou muziku, třeba Fire Water Burn, a bude to žůžo, tedy alespoň do chvíle, kdy přistanou, vylezou a sežere je první kaktus. 
„To není vůbec špatná nápad,” odkýval ji to, protože kapitánka má přeci vždycky pravdu a už si začal v hlavě dělat seznam, s čím vším je bude muset seznámit, aby je krom prvního kaktusu nesežrala i první pampeliška. Ušklíbl se, „mám si to připravit v Powerpointu?”

Narva, příslušnice rasy, jež byla proslulá slepováním odpadků ve funkční systémy, využíváním dávno vyhozených věcí a taky schopností udělat z hovna kanón, samozřejmě Powerpoint moc dobře znala.
„Jo, to by bylo super,“ přikývla, aniž by sama věděla, jestli to myslí vážně, a pak přešla k praktičtější stránce věci. „Jaká je doporučená výzbroj, krom toho, že čím víc, tím líp?“

„Sice to není výstroj, ale vem si co nejvíc pravotočivých sucharů. To bude pro tebe asi to nejdůležitější. Samozřejmě pokud máš nějakou bitevní kombinézu, kterou nerozerve dětské plivnutí, tak si ji rozhodně vem. Měj u sebe aspoň tři zbraně, lepší spolehlivé, než nějak extrémně účinné. Nesmíš to ale přehnat, musíme zůstat hodně mobilní,“ vyjmenovával, co ho napadlo a pomáhal si u toho prsty na rukách, aby na něco třeba nezapomněl, což se mohlo snadno stát. 

„Rozumím,“ kývala a v hlavě sestavovala seznam. Rozhodně vezme pár baterií do štítů navíc, vyztuží si oblek trochou plechu z opravované lodi a možná se bude hodit i pár granátů a poladí omnitool, ať ho jde použít jako energetickou čepel. Co slyšela, v armádě se to celkem běžně dělá, jen to není moc přívětivé k nástroji samotnému, ale teď má dost peněz, aby si koupila a vylepšila nový.
„Každopádně jestli se jí tam něco stane, přijdu a přefabrikuju vám ksicht na sněžítko,“ upozornila ho ještě tak nějak rozverně a možná se měla k odchodu, možná ne.

„O tom nepochybuju,“ přiznal, chytnul ji rukou kolem ramen a přitáhl k sobě, „ale neboj,“ věnoval ji jeden velký, zubatý úsměv, „kdyby něco, pár těhulek jsem už pod minometnou palbou odrodil.“   

Tedy ne že by Narva byla nějak prudérní, puritánská nebo dokonce nevrlá, ale málokteré ženě její tělesné stavby se zamlouvá představa objetí s tankem. Nějak to nicméně přetrpěla, co jí taky zbývalo, a pak se rozloučila s tím, že musí překontrolovat všechny zbraně a taky provést spooooustu kalibrací.
A vlastně odcházela celkem klidná, což působilo mnohem děsivěji, než to takhle podle výpovědi vypadá.

***

Zbytek času, který zbýval do odletu, Grok využil tak, že byl s Bon a společně uvařili obrovský hrnec kulajdy, který vydrží tak den, dva. Ještě spolu probrali jídelníček, který kuchař připravil, pokud by se na Tuchance zdržel nějak dýl a jako pokaždé, když odlétal, jí zopakoval vše, co smí a co nesmí v kuchyni provádět.
„Já vím, já vím, budu v pohodě, neboj.“
„To mi říkáš pokaždé a zatím jsi to nikdy nedodržela.“
„…“
„Pojď ke mně a hezky se rozluč, protože tam, kam letím, můžeme všichni umřít.“
„Ha-ha-ha,“ zašklebila se, ale i tak ho neopomněla vroucně obejmout.
„Kdybych to nestihnul, nezapomeň, že má Tezpal za týden narozky a v lednici je pro něj připravený dort. Musel jsem ho dělat v eezové troubě, aby byl pečenej v té správné gravitaci, tak na něj dávej pozor.“
„Budu, ale jen, když ty budeš dávat pozor na sebe. A na ostatní taky.“
„Platí.“
Nesl si s sebou vše, co potřeboval. Loďák měl z půlky plný inferno broky a obranými granáty, které dostal jako dárek od Therana. Jen s kalhotama a zástěrou kolem pasu vypadal, jakoby šel na vycházku na dvorek a ne že letí na jedno z nejnebezpečnějších míst známého vesmíru. Ale až se vrátí, bude mít na sobě zbroj, kterou by mu záviděl i Ironman.

Než odletí, cítil potřebu rozloučit se s Deegarem a tak si udělal menší zacházku, než vyrazí vyzvedout Saphy. Ablaryn byl ve své kanceláři. Grok zaklepal a po vyzvání vešel. Uvnitř spatřil správného kreveťáka, kterak má na stole haldu papírů, na kterých jistě pracoval, ale momentálně se díval na online relaci galaktických zpráv.
„C-Sec vyzýva k zvýšené opatrnosti při cestování skrz Terminus Systémy. Aktivita pirátských skupin dosáhla letošního maxima a dochází k masivním ztrátám na majetku i životech. Snažila jsem se spojit s mluvčím C-Sec, ale byla jsem přesměrována na VI, která řekla, cituji: ,Pokud nemusíte, vyhněte se cestě do Terminus Systémů úplně. Pokud musíte, využijte služeb některé ze soukromých Bezpečnostních agentur.‘„
„Samé špatné zprávy, pro naše diváky, Meggie.“
„A tím to nekončí, Finne. Reportérka Giana Farago, z konkurenčího zpravodajství Eezo NEWs, se díky své odvaze dostala tváří v tvář nechvalně proslulému vůdci pirátské bandy Rudých raubířů, Pirátskému Kapitánovi. Udělala s ním živý, exkluzivní rozhovor, na jehož konci ji nechal Pirátský Kapitán předhodit své posádce.“
„Příšerné, Meggie, držme minutu ticha na počest její památce, ale vy diváci nikam neodcházejte, hned poté uvidíte reportáž z galaktické Miss Gang Ban-.“
Starý turian vypnul obrazovku a podíval se na Groka.
„Když slyším takové zprávy, mám chuť se vrátit do služby a udělat ve vesmíru pořádek,“ přiznal se k neuskutečnitelnému a nabídl Grokovi židli.
„Když slyším takové zprávy, mám chuť se ject podívat na tu Miss Gang Bang,“ usmál se krogan a nesedl si.
„Jistě,“ zazubil se kreveťák, „za chvíli vyrážíte, že?“
„Pravda.“
„Na Tuchanku.“
„Na Tuchanku.“
„Musím se přiznat, že mě docela mrzí, že nemohu s vámi, Groku.“
„Posledně ti to nestačilo?“
„Myslíte to fiasko, při kterém jsem přišel o ruku? Možná se budete divit, ale hodně mi to dalo.“
„Nedivím se. Prohry jsou stejně důležité, ne-li důležitější, než výhry.“
„Ano… dávejte tam na sebe pozor. Kdyby něco, já a mí kluci budem připraveni.“
„Jo, budu na vás, duhové kluky, spoléhat,“ nezapomněl si rejpnout, stiskl nabízenou ruku, vyměnili si poslední úsměv a vydal se nabrat Saphy.

Ta už čekala připravená na ošetřovně, takže ji jen vzal tašku a vyrazili do hangáru.


Sepsali Narva, Alice, Saphy a Grok

[Narva'Raan nar Vaala]

Let na Terra Novu probíhal tak pohodově, až to Narvu děsilo, ale naštěstí se cestou z planety přeci jen lehká komplikace dostavila. U převaděčů k Citadele je přepadla jakási věc, kterou by člověk s dostatkem fantazie možná mohl nazvat i lodí. Řvala na ně po většině frekvencích, ať se vzdají a vydají jim, mocné bandě Rudých raubířů, všechna prkna, a pak dokonce začali střílet. Kapitán Kokot u kormidla projevil svou věčně přínosnou iniciativu a už chtěl palbu opětovat, ale naštěstí byla na můstku příčetná kapitánka a zakázala mu to.
Úhybné manévry zajistily, že se energetické sítě vypálené z batarianské lodi s vorší muškou proletěly dostatečně daleko od nákladní fregaty a pak už jenom stačilo trochu šlápnout na plyn a bylo hotovo. Narva totiž moc dobře věděla, že pouštět se jen tak bez podpory do boje s piráty je blbost, navíc měli důležité poslání.
Prostě skočili k Citadele, od jednoho moc milého kapitána turianského dreadnaughtu převzali další hromadu krabic s jídlem a hurá tam, kam nikdo s velkým jásotem nevyráží. Po cestě je o jejich destinaci čekala poutavá přednáška, která někomu možná zachrání život, a poslední skok učinili bez větších obav.
Tuchanka je přivítala písečnou bouří a klidem, jaký lze čekat jenom v největší demilitarizované zóně ve známém vesmíru. Když ukázali digitální povolení šestému turianskému křižníku, co je přiletěl zkontrolovat, mohli konečně na přistání.
„Kapitán výsadku,“ sáhla Narva po interkomu a v hlavě už sestavovala seznam věcí, na které nesmí zapomenout, „sraz za pět minut u dolní rampy. Posádko, začněte vykládat a pamatujte, kde jste.“

Grok celou cestu strávil v lodní kuchyni, kde navařil pro celou posádku a stihl také připravit nějaké ty zásoby, které si vezmou sebou. Hlavně tedy pravotočivé, protože přeci jen pro Narvu by se jim tam jídlo shánělo poněkud obtížněji.
Pirátskou epizodku celou proseděl u obrazovky zachycující vzezření nepřátelské kocábky a křeče smíchu rozchodil až když se napojovali na turianský křižník v prostoru Citadely.
Pak už se tolik nesmál, napětí v něm rostlo, to když prodělal přednášku osvětlující většinu nebezpečí, které je tam čekají a že to nebude vůbec legrace. Couvnout však nešlo.

Nachystané měl vše a po přistání a Narvině krátké řeči se rovnou odebral na avizované místo srazu.

Ona tam přišla o něco později, protože přeci jen musela projít trochu složitějším procesem vyzbrojování se. Jednak si kombinézu vyztužila kevlarem a zásobníky nenewtonovské tekutiny, které by v případě potřeby mohly efekt pancíře ještě znásobit. Pak se ještě nezapomněla zamotat do nějakých těch hadrů vhodných pro poušť, čímž byla pasivní část její obrany vyřešena.
Na radu šéfkuchaře si s sebou vzala zbraní hned několik. Kromě standardní pistole a nože si ještě na záda hodila složeného Avengera, kterého jí dala Filia, a ještě před odchodem ze zbrojnice vyzkoušela, jestli její omnitool fakt zvládne bleskovou rychlostí vyfabrikovat rozžhavenou čepel o šířce pár molekul. Zvládl.
Krogan i obě asarijky už dole čekali, ale když si prohlédli Narvu, nikoho ani nenapadlo si z jejího zpoždění dělat srandu. Ona sama si poznamenala, že pro příště už si ten Starkův obrněný oblek fakt musí pořídit, načež se přidala ke zbytku skupiny a rozhlédla se po bednách všude kolem.
„Máte všichni všechno?“ zeptala se ještě, ač dobře věděla, že na téhle planetě nejde být dokonale připravený, a doufala, že neumře.  

„Měli bychom,“ překontroloval si všechny pro jistotu a zhluboka se nadechl. „Chtěl bych vás jen připomenout, že se tam venku dá docela snadno propadnout trudomyslnosti a zmaru. Pamatujte si ale, že brzy budem zas doma. V pořádku a zdraví,“ usmál se a ujistil se, že má nabitou luparu.

Narva si sice z přednášky pamatovala pár slov písně proti trudomyslnosti, ale tak nějak doufala, že na to nikdy nedojde. Spíš z kolegiálnosti ještě prohlédla pistoli, jestli všechno sedí, a pak šla za kroganem. Bylo trochu naivní předpokládat, že je tady jako doma, ale rozhodně se tu bude orientovat líp než ona.
Filia vyrazila taky, na těhulku docela svižným tempem, a probodávala okolí spalujícím pohledem dcery senátorky a varrena. Takže ne moc příjemným.

Nukleární pustina z nich velice rychle vysávala entuziasmus a vybízela jejich představivost k nejrůznějším projekcím. Ten pohled byl vážně příšerný. Město bylo jedna velká sutina a mezi troskami se pohybovaly hrůzu nahánějící stíny. To bylo ale to nejmenší. Než přešli dvě ulice, dostali se pětkrát do přestřelky a to tak, že stáli mezi dvěma znepřátelenými stranami. Nezapojovali se, jen se snažili hnout zadkem a nenechat se rozstřílet na kaši. Zbraně měli sice konstantně odjištěné, ale něco jim říkalo, že pokud by došlo na střet, tak je s nimi amen.

Opustili pomyslné hranice města v nalezeném a Narvou zprovozněném transportéru, ze kterého ale ještě předtím musel Grok vytáhnout tři napůl sežrané mrtvoly. Když však byli nějaké tři kilometry od cíle cesty, vozidlo se odporoučelo tam, kam odchází duše všech bojových transportérů a nevzkřísila ho ani magická moc geniální quarianky.
„Dál musíme pěšky,“ konstatoval Grok a vyskočil ven do písku. Nebe se pomalu zatahovalo písečným oblakem.
 
Vítr svištěl kolem uší a zvedal oblaka písku a prachu, které tvořily téměř neprostupnou clonu, kterou neproniklo nic, krom tlumených slunečních paprsků hvězdy Aralakh.
Sotva slyšeli svého slova. Kolem nich by mohla klidně probíhat přestřelka a oni by si toho ani nevšimli.
„?“ zaklepala Narva na Groka, který šel jako první. Nerozuměl ani slovo. „?!“ zkusila to znova, ale se stejným výsledkem.
„Už jen kousek!“ zařval a doplnil to živou gestikulací – snad si to holka nějak odvodí. Skutečně už byli jen kousek. Pár kroku před nimi se začaly zvedat schody vytesané do skály. Muselo se po nich prohnat už mnoho nohou, neboť v nich byly vyšlapané prohlubně, což znesnadňovalo jejich výstup. Po pěti minutách šlapání písečná bouře zesílila tak, že když Grok natáhl ruce, neviděl si na prsty. Zastavil tedy a vyťukáváním Quarianské obdoby Morseovky se s Narvou domluvil, že se k sobě raději všichni přivážou, aby se od sebe neztratili. Komunikace s borůvkama za Narvou nebyla o nic komplikovanější, než komunikace mezi nimi, takže byli brzy všichni pevně přivázáni a mohli pokračovat. Jejich tempo se ale z pomalého zpomalilo na přímo elcoří. Kuchař rukama ohmatával schody před sebou a nejednou se mu tato taktika vyplatila, když schody ostře zatáčely a v jejich původním směru byl jen okraj, přes který by si nepřál přepadnout. Grok si vzpomněl na Jurský Park 2, kde se skupinka lidí brodila vysokou trávou a ze zadu je kosili raptoři. A protože věděl, že na podobné mrchy se tu dá narazit docela běžně, přál si, aby už byli u Bixe, nebo aby aspoň přestala ta zpropadená bouře.
 
Chvíli se plazil po rovném, než si uvědomil, že začíná vidět a ocitl se v jakési jeskyni. Otočil se a spatřil jeho tři společnice. Všechny byly v pořádku, ale viditelně unavené. Fil se Saphy byly od hlavy až k patě zahalené do pouštního hábitu. Nemít ho, létající písek by jim rozedřel kůži na maso.
Zhluboka se nadechl, zakuckal se a zakašlal, a pohlédl do hloubi jeskyně. Tam v temnotě viděl dvě pochodně a před nimi stojící siluety.
„Jsme blízko, holky. Buďte obezřetné a pokud to bude možné, nechte mluvit mě,“ vyklepal z hlavně lupary písek, zkontroloval, jestli je nabitá a pomalu vykročil ke světlu.
 
Mezi světly byl vchod zakrytý závěsem z varrení kůže a před vchodem stáli dva strážci ve zbrojích a oba míříli na Groka a spol odjištěnými Graaly.
„Ještě krok a bude z vás žrádlo pro pyjacky! Kdo jste a co tu chcete?“
„Já jsem Grok a chci, aby mi Bix vykoval zbroj,“ odpověděl Grok a tělem zakrýval své společnice, „ony jsou můj krantt.“
„Grok kdo? Udej klan.“
„Klan není důležitý. Bix nabízí své služby každému, kdo je toho hoden.“
„A co tě udržuje v přesvědčení, že jsi hoden?“
„To ať posoudí Bix sám.“
„…vstupte tedy, ale musíte zde nechat všechny vaše zbraně. Omnitooly též,“ nezapomněl opomenout největší eso v rukavě kapitanky Vesny a nevypadal, že by se s ním dalo smlouvat.  Normálně by to Grok odmítl, kor na Tuchance, ale představa kovových trnů vystřelených z hlavně Graala do břicha nebyla nikterak příjemná. „Ty i tvůj krantt vstupujete na posvátnou půdu, kam se zbraní nemají přístup ani největší z válečníků.“
„Spousta velkých válečníků takhle vlezlo do léčky, ze které se nevrátili živí.“
„Riskni to, nebo odejdi. Jinou možnost nemáš.“
Místnost, do které vstoupili, byla kruhová, prostorná a nějakým způsobem i ventilovaná, protože se v ní dalo příjemně dýchat. V centru bylo velké ohniště s roštem, na kterém se opékal Giripek, což byla dravá Tuchanská varianta divočáka. Opékání hlídal krogan, kterému nemohlo být víc jak pět století. Při příchodu cizinců zvedl hlavu, ale jen si je prohlédl a dál se věnoval svému poslání. Na druhé straně místnosti, než byl vchod, se nacházela výheň, kovadlina a spousta dalších kovářských nástrojů. Nalevo od kovářské části místnosti se nacházel velký stůl se štosy nákresů.
Bix seděl kus za neznámým kroganem. Byl to obrovský krogan, ale hlavně prastarý. Pokud nelhal, zažil ještě válku s Rachni a to je nějakých dva tisíce let. Podle toho taky vypadal. Hrb měl sice velký, protože se měl jako kovářská legenda dobře, ale oči měl zešedlé a nohy neměl vůbec.
„Kdo mě to ruší v mém odpočinku?“ zabručel tak hlubokým hlasem, že Grokovi zarezonovaly konečky prstů. Bylo to zvláštní, ale cítil se proti Bixovi malilinkatý ať už vzrůstem, tak činy. Přišla jeho chvíle.
„Mistře, jmenuji se Grok a přišel jsem vás požádat o vykování bitevní zbroje,“ řekl to a byl na sebe hrdý.
Kovář začichal nozdry a téměř slepýma očima pohlédl Grokovím směrem.
„Ne,“ odpověděl.
„Al-…“ tohle Groka vykolejilo víc, než zpráva, že gethové opustili Perseův závoj. Ani na vteřinu si nepřipustil, že by ho mohl Bix odmítnout.
„Víš ty vůbec, pro koho já dělám zbroje? Pro ty největší válečníky, vojevůdce, které následují desítky mužů. A ty si sem přijdeš, nějaký Grok a chceš po mně, abych ti vyrobil zbroj? Ty máš tu drzost, abys sem nakráčel a žádal o to? Cítím pach tvého klanu, Groku.“
Jmenovanému se stáhlo hrdlo, chtěl se otočit na holky, ale nechtěl, aby viděly, že je vyvedený z rovnováhy.
„Oba dva byste měli zemřít,“ dodal a teď už se Grok neubránil a vyměnil si s holkama nechápavé pohledy. Jak to myslel, oba dva?
„Nejsem sice vojevůdce, jen kuchař, ale dokážu ti, že jsem hoden tvé zbroje,“ zatnul pěsti a pokusil se najít vnitřní klid, „podstoupím jakoukoliv výzvu, bude-li to třeba!“
„…skutečně? Jakoukoliv?“ zaslechl v Bixově hlase zvědavost.
„Jakoukoliv.“
„Dobře tedy, posaďte se. Pojezde a popijte, čeká vás totiž nebezpečná cesta…“

Napsali Grok a Narva. Bez Saphy.

[Grok]

Vyzvání k jídlu a pití od kroganího kripla s životopisem přeplněmým legendárními činy se Grokovi zrovna dvakrát nezamlouvalo. Těžko říct, čím to mohlo být. Ne, vlastně to bylo dost snadné. Svým chováním se totiž projevil jako strašný kokot a čekal od něj každou chvíli nějaký strašný podraz. A navíc, nebyl sice nějak moc povrchní, aby dal na vzhled, ale když se podíval na Bixe, nemohl si pomoct.
Byl tlustý, jak to lidé tak galantně říkají, jak prase a smrděl až oči štípaly. Tímto by se dalo tu nepříjemnou skutečnost hodit za hlavu a nerozmazávat ji více, ale tohle hovno si zasloužilo rozmazat pořádně. Hrb se mu tyčil ke stropu a s trochou nadsázky byl o něco větší, než byl sám Grok. Kůži na něm měl však na mnoha místech plesnivou a skvrnitou a zřetelně viděl, jak se mu na několika místech odchlípává, možná dokonce odpadávala, a od obnaženého tuku se táhly mastné krůpěje, až se mu leskla celá jeho záda. Páchl hůř jak týden mrtvé dítě v kontejneru a když otevřel tlamu, víc než kovové zuby Groka děsil odér, který byl cítit cibulí a dýmějovým morem.

Otočil se na holky a zvažoval možnost se na to všechno vykašlat, dokud to ještě jde… věřil si. Věřil i svému kranttu. Naznačil jim, ať se posadí.

Kožešiny okolo ohniště byly umě zpracované, ale i tak bylo pod zadkem docela tvrdo. Ne že by to Grokovi nějak vadilo. Saphy se posadila hned po něm a opřela se o něj pravým bokem. Narva se usadila na druhé straně a Fil, nepolevujíc v ostražitosti a neklidná jak varren v kotci, se k tomu musela nechat přemluvit.
„Čo bude teraz?” zašeptala Saphy, „prečo vyndaváš jedlo?”
„Protože mám hlad. Co koukáš, myslíš snad, že by nás tu někdo pohostil?”
„Nie.”
„Tak vidíš, tady, vem si tuhle bagetu s rybičkovou pomazánkou. Možná ti nebude úplně pohádkově vonět, ale ruku na srdce. V porovnání s tím smradem kolem je lahoda i Deegarova kolínská.”
„Navíc, jód se bude hodit,” odtušila quarinka a cvičně si projela výsledky z dozimetru v omni-toolu. To pípání bylo příjemné asi jako budík na čtvrtou ráno po náročném večírku.
„Dík,” přijala podávé jídlo i Fil, „slyší nás vůbec ten dědek?”
„Ne, je hluchej jak poleno.”
„Nezapomněl mu někdo říct, že už je tak pět století po smrti?”
„Groček, prečo je taký nepriateľský? Pochopila som, že to je taká vaša nátura, ale k těbe bol… taký… no, nepriateľsky nepriateľský.”
Co jim na to povědět? Pravdu, ale na tu je ještě čas. K ničemu by jim teď stejně nebyla.
„To vám povím jindy, holky. Teď dlabejte a neupejpejte se,” víceméně zavelel a všichni čtyři se bez odmlouvání dali do jídla. Zdánlibě nejhůř to odnesla Narva, která srkala brčkem pokrm s konzistencí dětské přesnídávky. Ta byla sterilně uzavřená v krabičce s víčkem, ve kterém byl vytvořen otvor s membránou pro zavedení brčka, ačkoliv quariani si na označení „brčko” moc nepotrpí.
Paradoxně z nich všech jedla to nejlepší jídlo, ale když by vám někdo vzal z talíře svíčkovou s knedíky a brusinkami a udělal z toho všeho pyré, hitparáda z toho minimálně po estetické stránce nebude nikdy. Ale pro někoho, kdo si prošel školní jídelnou v Migrační flotile, byla potřebal estetického zážiteku z jídla výsadou podivínů, kteří nikdy nezažili školní jídelny v Migrační flotile.

Holky ještě dojídaly a tiše spolu konverzovaly, když Grok oklepal drobky z kolen a vstal. Měl zlost, ne že by čekal, že sem přijdou a všichni z nich padnou na prdel, ale takové jednání mu hnulo žlučí.
„Nemáme čas se zdržovat,” zastavil se po dvou krocích ke koutu, kde se nacházel Bix a přál si, aby ho u boku tížila těžká váha jeho Sekáče. Připadal si nahý. Technicky vzato se nahý producíroval neustále, nebudeme-li ty jeho gatě a zástěru brát za plnohodonotné šaty, ale však víte, jak to krogan myslí, „prozraď, jakou zkoušku od nás žádáš!”
„Eh ech! První krok vaší zkoušky začne nápojem,” pokynul kovář hlavou, utíraje si poslintanou bradu, a jeden ze sluhů-kroganů přinesl opatrně k ohništi džbán k okraji naplněný tajemnou tekutinou. „Vypijete-li džbán, vydáte se cestou, která nepravděpodobně, ale možná skončí tvou vysněnou zbrojí. Pokud nevypijete...” krogan položil k dřbánu i čtyři kalíšky.
Fil natáhla nosem a zachvěla se. „No, snad to chutná líp než voní. Co to je?”
„Hádám, že rum s kolou to nebude,” zamumlal a přiblížil se k nádobě.
„Nalejvej.”
„Nerada vás ruším, ale nechcete se nedřív podívat na to, co že to máme vypít? Myslím, že to vědět chcete,” přerušila je Narva s pohledem zabořeným do svého omni-toolů a byla ráda, že přes masku není vidět výraz její tváře.
„Nečuduj sa a rozprávaj!”
„Překapuje mě, že něco takového v databázi vzorků je, ale podle rozboru to je z devadesáti procent žaludeční šťáva z chřtánovce, zbytek mrkvový džus a kokain. Nerada ti, lásko, kazím radost, ale tohle pít nesmíš. Tohle by nerozchodil ani Charlie Sheen...”
„Zas tak hrozný to být nemůže,” natáhla po džbánu ruku Fil, ale zastavila se napůl cesty, to když si přečetla z řeči těla své partnerky, že nežertuje.
„Běžně tím v žaludku tráví minerály a těžké kovy, tohle neni jako exnout Stroha. Tohodle se napiješ a konečná...”
„Jedná se o Gorduk Maty, rituál očisty, zoušku věčného zatracení,” zalovil v paměti Grok a oběma rukama zvedl džbán. „Když se napiješ, začne tě to rozežírat zevnitř, za živa. Krogana to nezabije hned, máme hodně dobrou regeneraci a náš organizmus s tím dokáže bojovat dlouho. Ale pokud se nenajde včas lék.... Normálně se o džbán podělí celý krantt. Ten pak má pár týdnů na záchranu.
Netvařte se tak sklesle, bude to v cajku. Vy to pít nebudete.”
„Ospravedlňujem sa za svoj slovník, ale to si kokot? Chápem to dobre, že čim viac toho vypiješ, tým rýchlejšie ťa to zabije, hej?”
„Áno.”
„Narva to piť nemôže, lebo to nie je pravotočivé, Fil je zasa tehotná. Čož, zostala som len ja. Nalej aspoň trochu.”
„To nejde, ty moje Čučoriedko. Seš jako má vlastní krev… Vypiju to sám.”
„Ti jebe?!” chtěla mu rukama strhnout džbán od úst jak silou svou, tak s pomocí Fil a Narvy, ale kdo se někdy pokoušel zastavit umanutého krogana, ten ví, že jejich snaha byla již předem odsouzena k nezdaru.


Chroupání. Hlasité polknutí.

Saphy to v němém úžasu pozorovala, pak si rukama zakryla ústa, aby utlumila vyděčený výkřik. Ze zubaté tlamy se vyvalily krvavé sliny, Grok zavrávoral a padl hlavou do ohniště, které vybuchlo explozí jisker a pak zhaslo.


Napsali: Grok s Narvou

[Narva'Raan nar Vaala]

Narvě se jejich současná pozice ani trochu nezamlouvala, ale u nespokojenosti to neskončilo. Každý quarian byl od narození učen, že remcání na těžký život je na nic, pokud se zároveň nesnažíte nějak z těch sraček dostat, a ona nebyla výjimkou. Takže zatímco všichni dlabali rybičkovou pomazánku, ona srkala svoji přesnídávku a vymyslela asi tak osmdesát plánů lepších než ten jejich současný.
Tak například se mohli vrátit na loď, rozbombardovat to tady na cucky a koupit Grokovi brnění někde jinde. Nebo by se mohli vrátit na loď, odletět a najmout si na tuhle sebevraždu někoho jiného. Případně by se mohli vrátit na loď, zaletět pro posily a donutit tu hromadu hnijících hoven ke spolupráci tím, že by mu na zbývající končetiny mířilo dvacet útočných pušek v turianích prackách. Její nejoblíbenější pak byla možnost vrátit se na loď, zmizet a už nikdy se nevracet, ale něco jí říkalo, že s tím by Grok asi moc nesouhlasil a vlastně by mu to nemohla mít za zlé.

Narvě se jejich současná pozice možná ani trochu nezamlouvala, ale její vývoj pak byl vysloveně tragický. Samozřejmě věděla, že zadržet krogana je nad jejich síly, ale tak nějak doufala, že jim před vypitím té dobroty třeba rozdá nějaké instrukce nebo aspoň naznačí, kde že se bere ta zmíněná protilátka. Jakmile však exnul džbán kapaliny, kterou by s klidným svědomím nenalila ani do černé díry, všechny její naděje byly v háji a nezmohla se na víc než krátké zaklení.
Instinktivně odskočila od ohně, který přiložením přichcíplého krogana ožil trochu moc, a podobně instinktivně sáhla po omnitoolu, aby začala hasit. Což se dělá dost špatně, když ten omnitool nemáte.
Filia se naštěstí nenechala vyvést z míry. Zaklela sice taky, ještě hruběji, ale vzápětí už jí po kůži projela vlna modravých světýlek a obří tělo odrovnaného kuchaře se pomalu zvedalo z nepříliš pohodlného lůžka. Zdravotnice druhá nezůstala pozadu, přiložila biotiku k dílu a společnými silami dopravily Groka kousek stranou, kde se k němu obě okamžitě vrhly a začaly zjišťovat, jak moc je všechno v prdeli. Narva se zasekla. Mít omnitool a/nebo zbraně, asi by dlouho neváhala, ale takhle?
Nakonec došla ke dvěma poznatkům. Prvnímu, že jako krantt se moc neosvědčila, a druhému, že vlastně může udělat jen jednu jedinou věc. Zahnala tedy veškeré pesimistické výpočty do podvědomí a sáhla po vysílačce.
„Kapitán Vesně,“ spustila a nejdřív zjevná nervozita z ní s každým dalším slovem padala. Filia by nejspíš řekla, že je takhle při vydávání rozkazů děsně sexy, ale měla zrovna moc práce s vytahováním Grokova poleptaného jazyka a to má pak i veskrze divoká asarijka myšlenky trochu jinde.
„Potřebovala bych vyhledat co nejvíc informací o kroganských rituálech a všechno, co se dá zjistit o jejich zálibě v konzumaci jedu chřtánovce,“ vysypala do komunikátoru, aniž čekala na potvrzení, ale měla štěstí. První důstojník byl totiž žába na svém místě.
„Vesna rozumí. Zdejší přípojka na extranet je mizerná, ale odešleme dotaz na Veles a přepošleme odpověď. Předpokládám správně, že Grok je indisponován?“
„Jo. Vypil nějaký koktejl, gorduk maté nebo co, a jestli rychle nenajdeme protilátku, sežere ho to zevnitř.“ Na to, co oznamovala, u toho byla překvapivě klidná. Rozhodně tedy vypadala klidněji než obě zdravotnice, které se stále ještě pokoušely přivést Groka k vědomí, což šlo bez medigelu docela těžko.
„Fascinující,“ odvětil Ianto z vysílačky a znělo to, jako by litoval, že nemohl jít s nimi. „Ozvu se, až něco zjistíme, Vesna končí.“
„Čím dřív, tím líp,“ řekla ještě, spíš ale pro sebe než do již vypnuté vysílačky, „nebo kvůli těm kreténům umře.“
„Ehm ehm,“ ozvalo se za ní a ona si málem spolkla jazyk. Nikdy by neřekla, že se dva krogani s nosítky, na niž leží stále živé ostatky třetího, můžou pohybovat takhle tiše, každopádně stalo se tak. Vyskočila do pozoru, pohledem plným obav přejela tu bečku plesnivého sádla a doufala, že nic neslyšel, což bylo naštěstí vzhledem k jeho dříve zmíněné hluchotě celkem pravděpodobné. Ovšem ti dva se na ni moc přívětivě nedívali.
„Ech, ách,“ vylezlo tomu z huby plné hodně přesluhujících zubů a filtry její masky začaly řvát na poplach, „to byla náramná hloupost, co ten pošetilec udělal. Nevadí však, krantt musí vyslechnout zadání úkolu, tedy slyšte! Čeká vás dlouhá pouť, přes poušť a moře.“ Někde tady mu od huby upadlo něco, co mohlo být stejně dobře slinou jako kusem dásně. „Až stanete v prastarém městě Baraduur, v němž leží prastarý chrám, v němž leží... chrrr.“
Narva se tak úzkostlivě snažila zapamatovat všechny detaily, a že jich bylo, až jí úplně uniklo, jak se kroganímu kováři klíží oči. Ve chvíli, kdy zpozorněla, už úplně spal, ale jeho posluhovači ho naštěstí rychle vzbudili. Nedovedla si představit, co by dělala, kdyby prostě odešel a oni si museli zbytek vydedukovat.
„V němž leží výheň se zásobou magického kovu. Z toho kovu prsten vykováš a zpátky jej přineseš, jasné?“ Díval se sice na Narvu, ale měla neodbytný pocit, že mluví na stále nehybného Groka.
„A co ta protilátka?“ nadhodila nesměle. Je fakt, že chtěla kontakt s hroudou omezit na minimum, ale tady šlo o život.
„Tu tam najdete taky. Možná, chá.“ Nevěděla, co na to říct, ale očividně se od ní již nic dalšího neočekávalo. Krogani prostě vzali nosítka s kovářem a zmizeli jako smrad. Což výjimečně nebyla ani tak metafora, jako fakt, protože s odchodem Blixe se v jeskyni najednou docela dalo dýchat.

Důležitější ovšem bylo, že zabavené zbraně a omnitooly zůstaly na místě. Obě zdravotnice okamžitě využily příležitosti, napumpovaly do Groka dost medigelu na dětský bazén a než se Narva ozbrojila a kontaktovala loď s další dávkou dotazů, byl zase jako rybička. Rybička otrávená sajrajtem, co rozpouští kovy, popálená pádem do ohniště a vyrážející na dlouhou túru přes radioaktivní poušť pro jeden prsten...

[Alice Kozlovova]

Holografický monitor, jehož obraz se nehybně vznášel nad stolem, pomalu odpočítával čas. Zelené oči netrpělivě sledovaly stále se zmenšující cifru. Ze dvou hodin zbývalo již jen pouhá minuta a pár vteřin. Kompletní Databáze galaktických dat. Offline. Denně aktualizovaná. Vlhký sen každého, kdo touží po vědění, avšak je líný si pamatovat. A noční můra toho, kdo to má platit; to se potvrdiloi i zamítnutím žádosti návrhu na roční předplatné. Jelikož však bylo vedení Perunica Express konstruktivní, odkázalo knihovnici na firemního áj-tý specialistu přezdívaného Lucky.

Alice se sice pokusila s hlavním (resp. jediným) informačním technikem osobně sejít, ale byla jím vždy odbytá pouze elektronickou zprávou, u níž jejich konverzace i zůstala. Jen jednou vzbudila zřejmě jeho zájem, a to ve chvíli, kdy se dotázal, zda náhodou není markýzou Alicí z Wonderlandu. Ano, byla. No a? Pevně doufala, že alespoň za video, kde ji poznal, opravdu zaplatil a nehackoval Wonderland tak, jako nyní Databázi galaktických dat.

Odpočet konečně dosáhl vytoužené hodnoty 00:00:00 a uprostřed obrazovky svítil nápis “Complete”. Procento zaplnění serverů společnosti bylo sice o trochu vyšší, avšak o mnoho vědomostí bohatší. Ne o mnoho - s trochou nadsázky by se dalo říci, že o všechny. Databáze galaktických dat totiž schraňovala reference snad ke všem pojmům, které byly v historii Extranetu vyhledávány; včetně horse porn a krogan balls.

Notifikátor v pravém spodním rohu obrazovky začal divoce blikat, čímž dával Alici na vědomí, že jí byla doručena urgentní zpráva. Na nic nečekala a pustila se do svého prvního oficiálního úkolu v rámci kariéry u Perunica Express. Předpokládala sice, že výlet na Tuchanku nebude probíhat podle plánů, ale že se situace zvrhne v tavení Grokových vnitřností opravdu nemyslela. Rozvážně vstala ze židle, otevřela jednu ze svých nově zavedených skříní a vytáhla z ní lahev temně rudého vína, sklenici, popelník a krabičku cigaret, kterou nafasovala v baru od Bon v onen slavnostní večer. Interkomem se spojila s bezpečnostním oddělením, jemuž vysvětlila celou kritickou situaci vyžadující krajní řešení, na základě čehož docílila vypnutí požárního alarmu v oblasti hydroponické farmy, v níž měla zřízenou svou kancelář. Po chvíli skutečně červená kontrolka detektoru kouře zhasla, což oslavila plamenem zapalujícím její první pracovní a nalitím poctivé dvoudecky kadarského pozdního sběru.

S ubíhajícími hodinami přibývaly vajgly v popelníku a vypité lahve vedle stolu. Od zdí se odrážely pouze syntetické zvuky způsobené údery prstů do holoklávesnice, občasné zavrčení hydroponického systému a příležitostně hlas z reproduktoru v rámci několika telefonátů do nejrůznějších koutů galaxie.

“Dokonáno jest,” pravila nahlas, jakoby se snažila udělat tečku za mnohostránkovými poznámkami, které během dané doby nashromáždila. Teď již nastala chvíle, kdy je všechny musí přežvýkat do srozumitelné formy a odeslat posádce Vesny, která zřejmě čeká na odpověď plná nadějí, že se na zpáteční cestě nebude muset stravovat prošlými konzervami zapadlými za zaprášenou bednou na konci nákladového prostoru. Zapla tedy kameru snímající její tvář, kvalitu nahrávky nastavila na nejnižší kvalitu z důvodu hladkého a nenáročného přenosu k příjemci a s poněkud přiopilým tónem spustila:

“Vážení.” Následovala několikavteřinová dramatická pomlka, během které se snažila najít vhodná slova, kterými by se rozloučila s kroganským kuchařem, což však nakonec zavrhla.
“Následující informace berte s rezervou, avšak snažila jsem se najít co možná nejpestřejší škálu řešení vaší situace. Závěr však musíte vyvodit sami. A omlouvám se za nepsanou odpověď, ale tohle zabere určitě méně času.”
Ze stolu vzala další ruličku tabáku zabalenou do bílého papírku a benzínovým zapalovačem iniciovala její hoření.
“To, co dokáže udělat hladový chřtánovčí žaludek zřejmě nemusím vysvětlovat, jelikož máte před očima příklad, který nenahradí ani tisíce knih. Kontaktovala jsem svého známého, který na téma biologie chřtánovců psal diplomovou práci. Pravdou je, že se opravdu nezabýval případem, kdy někdo naplnil své břicho takovým lahodným mokem. Mám-li citovat přesně jeho slova, pak uvádím: Takový čůrák snad ani nemůže v celé zasrané galaxii existovat, takže mě, kurva, přestaň otravovat s podobnýma píčovinama. Vlastně to řekl o trochu hruběji. Takže ne, tudy cesta nevede.”

K ústům přiložila okraj sklenice a napila se jemně nažloutlé tekutiny.

“Druhá věc, kterou mi současná situace živě připomněla, je pradávná slovanská legenda o Slavojovi Bezbožném. Byl to neobyčejně namyšlený a povýšený bojovník. Jeho sebevědomí bylo tak bezbřehé, že jednoho dne se vydal za nebeským kovářem Svarogem a žádal ho, aby mu ukoval zbroj ze slunce. Svarog nevěřil vlastním uším, avšak jelikož byl spravedlivý, řekl mu, že má-li na prsou nosit sluneční zlato, pak napřed musí dokázat, že jeho tělo dokáže vzdorovat slunečnímu žáru. I dal mu za úkol napít se doušku sluneční esence. Slavoj Bezbožný bez hnutí brvou vypil celý pohár až do dna… a zemřel. Dosti krutou a bolestivou smrtí. Shořel zevnitř. Plyne z toho ponaučení, že člověk by se nikdy neměl snažit povyšovat se nad bohy. Rozdíl je v tom, že Svarog nebyl smradlavý krogan a žádná hvězda v dosud probádaném vesmíru není složena z plazmy tvořené žaludečními šťávami obřího červa.”

Mírný úsměv na její tváři vystřídal vážný výraz.
 
“Ne, teď doopravdy. V archívech jsem našla sice pár zmínek o podobné zkoušce, se kterou se mnohé tlupy kroganské společnosti snažily vypořádat, ale většinou to končilo fiaskem. Vlastně se divím, že bylo vůbec potřeba využít genofág, jelikož dobrovolné podstoupení takové zkoušky je důazem, že krogané nemají příliš vyvinutý smysl pro přežití v rámci civilizačního vývoje. Rovnou zavrhněte dlouhodobé léčení pomocí medigelu a stávající medicíny, jelikož to pouze zbrzdí rozklad živé tkáně, která přišla do kontaktu s chřtánovčími trávícími kyselinami. Krogani toto většinou řešili vyvoláním zvracení, což při včasné aplikaci, kroganí regeneraci a troše štěstí zabránilo jisté smrti. Není však s údivem, že podobné řešení bylo vždy bráno jako nesplnění zkoušky. Existují ovšem svědectví, že na Tuchance žije hmyz nazývaný klepetník jeskynní. Dokonce jsem o něm našla zmínku i v dané diplomové práci toho svého známého biologia. Klepetník jeskynní žije v podzemních jeskynních, ale když přijde doba páření, začne vylučovat enzym, který přiláká chřtánovce. Ten ho i se vším kolem sežere. V jeho žaludku se pak sameček klepetníka páří se samičkou klepetníka. Díky specifickému slizu pokrývajícímu jejich tělo je agresivní žaludeční šťávy chřtánovce nerozloží, a tak se svezou trávícím traktem chřtánovce společně s jeho výměšky ven, kde samička naklade vajíčka. Tudíž - čístě teoreticky - pokud by se vám podařilo najít jedince klepetníka jeskynního a extrahovat z něho jeho sliz, snad byste měli k dispozici látku, která odolává žaludečním šťávám chřtánovce. Problém je v tom, že klepetník není zase tak běžný druh… a vlastně ještě jedna věc. Průměrná velikost klepetníka jsou 3 metry. Není to žádný drobeček.”

Alice výmluvně rozhodila rukou a v rámci únavy i opilosti zavrávorala na židli.

“Tak, to je asi tak vše, co jsem byla do současné doby schopná zjistit. Pokud by bylo už pozdě, v příloze sdílím popis kroganských pohřebních rituálů. Tam jsou některé praktiky taktéž na hraně slušných mravů. Držte se. Alice, základna Canterbury base, planeta Veles. Konec.”

Vypla nahrávání, zprávu odeslala a pomalu se zanořila do opěradla. Během několika vteřin usnula. Od zdí se odráželo pouze občasné zavrčení hydroponického systému.