[Narva'Raan nar Vaala]

„Nesu výborné zprávy!“ hlaholil ředitel od dveří jídelny, jak to měl ve zvyku, a Grok už mu zcela automaticky míchal chlapskou verzi Shirley Temple, to jest Shirley Temple s panákem vodky.
„Máme zakázku, a tahle je velká,“ pokračoval, opřel se o bar, kopl do sebe ten rozkošně barevný drink a chvíli nechal Narvu, ať na něj tázavě hledí skrz hledí.
„Tak velká, že jestli to vyjde, budeme moci nakoupit nejen to kvantové komunikační zařízení, ale i celou řadu dalších vylepšení pro Vesnu. Pochopil jsem to dobře, že už je schopná letu, kapitánko?“ Ten poslední dotaz patřil zase jí a byl pronešen podobně nevěřícně, jak se dalo čekat.
Eskapáda na Sharjilu, která stála společnost několik zaměstnanců, spoustu peněz a ušlé zisky, se sice odehrála před nějakými sedmi měsíci, ale stav, v jakém loď po havárii byla, rozhodně nebyl záviděníhodný. Zdálo se takřka nemožné, aby ji technici pod vedením quarianky zvládli opravit dřív než za rok, a to i za předpokladu, že slečna Fersey omezí své hysterické záchvaty.
A přesto se povedlo. Jak je to možné, ptáte se?
„Pomáhali nám Iantovi příbuzní a chvíli i Sarenův tým,“ pokrčila rameny a na chvíli tak znovu zastavila vyprávění, protože je třeba poukázat na některé další věci, které se za oněch sedm měsíců staly.
Předně na základně nějakou dobu pobývala jednotka žoldáků Eclipse, jimž velel příbuzný nového prvního důstojníka Vesny. A v žádné správné jednotce žoldáků Eclipse nemůže chybět několik šikovných inženýrů, kteří se před odletem stihli chvíli nudit a rádi přiložili omnitooly k dílu.
Mnohem překvapivější ovšem bylo, když zhruba týden po bitvě o Veles zavítal na Canterbury velvyslanec Citadely, a to ne jen tak ledajaký. Spektra Saren údajně prověřoval přítomnost gethů a měl vše nahlásit Radě, ale vzhledem k tomu, co se z něj o pár měsíců později vylouplo, byly jeho zájmy patrně úplně jiné. Až když se Narva probrala z umělého spánku, ve kterém strávila víc než měsíc, zjistila, o co mu šlo: o lokální gethský server, umístěný v bezpečí skladiště, do kterého se vracely všechny programy, jejichž platforma byla v bitvě zničena. Jakmile byla jejich prohra jasná, všechny procesy se přenesly zpět do gethského prostoru, ale zanechaly za sebou data, kterých mohl jejich nový pán využít ke svým nekalým plánům, navíc při tom zničil důkazy o tom, že právě on sám stál za zničením transportní lodi Suvama Tana, jediného obchodníka s alkoholem pro Trident a okolí.
Hrozba gethů už ale skoro měsíc nebyla aktuální, Alianci se podařilo Citadelu ubránit a Rada přežila, takže se do galaxie zase vrátil relativní klid. Občasné spatření gethů někde v okolních soustavách sice Narvu trochu deptaly, ale byla si jistá, že si s nimi klidně poradí znovu.
A jak již bylo řečeno, Vesna byla dnes oficiálně shledána schopnou návratu do služby, což zejména kapitánka velmi uvítala. Bylo to vlastně docela vtipné, že se velení nad lodí může ujmout až po tak dlouhé době hostování na lodi sesterské, na Devaně. Alespoň ale měla příležitost ozkoušet si kapitánování na vlastní kůži a ukázalo se, že jí to docela jde.
Krom toho, že teď měla konečně možnost velet lodi, kterou znala mnohem lépe a která byla i podstatně modernější, se také zdvojnásobila transportní síla společnosti, což s radostí kvitoval pro změnu ředitel. Problém bude s posádkou, ale on už si nějak poradí.
„To rád slyším,“ usmál se a na Grokův neverbální dotaz, zda chce nalít další, nesouhlasně zavrtěl hlavou, což ovšem krogana vůbec nezajímalo.
„A připomíná mi to, že tam taky naberete jednu slečnu, prvního člena nové posádky Devany. Informace vám pošlu. Každopádně k té prácičce,“ vrátil se Jones ke svému monologu, „je to jednoduchá přeprava materiálu z místa na místo, jediným zádrhelem je, že místem vyzvednutí je Omega a místem dodání vězeňská loď Purgatory.“
Rozhostilo se ticho, během kterého ředitel poslušně vypil další drink, ale nestihl zamítnout namíchání třetího.
„Takže nákladem hádám nebude zubní pasta, že?“ prolomila ticho Narva a doufala, že představy, které se jí honí hlavou, jsou přehnaně divoké.
„Ne, jen pár stázových modulů s vězni, naprosto bezpečných a neškodných.“ Tomu se každý z přítomných upřímně zasmál, ale co, nezní to tak strašně a jestli za to bude dost peněz na vylepšení, stojí to za to riziko.
„Dobře, pošlete mi detaily, jdu připravit loď,“ mávla v parodii na salutování, odlepila se od baru a zamířila ke dveřím.
„Ještě něco,“ zarazil ji šéf, „vzhledem k tomu, kam letíte, bych byl rád, kdyby s vámi letěl taky někdo, kdo to tam trochu zná. Akorát se bojím, že slečna Canis není zrovna ve vhodném stavu...“
To byla narážka, kterou taky nikdo bez kontextu nepochopí a je třeba ji vysvětlit.
Narva'Raan nar Vaala přišla během bitvy s gethy o přítele, se kterým se znala od chvíle, kdy opustila Flotilu. Společnými silami přestavovali vrak v hangáru tři, plánovali zářnou budoucnost a dělali celou řadu dalších, méně publikovatelných věcí.
To, že ze vteřiny na vteřinu skonal, aniž by měla šanci se na to připravit, byl jeden ze šoků, které vedly k její delší indispozici. Jakmile se probrala a byla relativně v pořádku fyzicky, zdaleka ještě neměla vyhráno, protože četné deprese a neopodstatněné výčitky svědomí prostě nezvládala.
Naštěstí zasáhla staniční zdravotnice a promovaná psycholožka, která ovšem zasáhla tak trochu nad rámec svých povinností a možná i kompetencí. Vlastně už první den, kdy se potkaly na Citadele, spolu skončily v posteli, i když úplně nevinně, a asarijka se nikdy netajila svým zájmem o quarianku, takže některé zaměstnance konečný výsledek moc nepřekvapil a ani kurs v neoficiálních sázkách nebyl nikterak zázračný.
Abychom to zkrátili, terapie byla velmi úspěšná a kapitánka se brzy ocitla ve vztahu novém, poněkud nezvyklém, ale o to zajímavějším. A onen stav, na který narážel pan Jones, byl jiný stav doktorky Canis, která byla vždycky trochu rychlejší a momentálně byla ve druhém měsíci těhotenství. Ne že by to na ní bylo vidět, i „otci“ to řekla teprve nedávno, ale vinou jisté drbny z ošetřovny se to brzy dozvěděla celá stanice a ředitel odmítal nasazovat ji do riskantnějších situací. K velké radosti doktorky, která měla poslední dobou čím dál větší chuť na kickbox, krvavé filmy a veřejné projevy násilí obecně.
„Vezmeme Groka,“ oznámila mu prostě, protože si byla jista kroganovou znalostí Omegy, a definitivně vyklidila pole.
Barman pokrčil rameny, namíchal poslední koktejl a šel se balit, zejména zbraně.

O třicet dva minut a jedenáct sekund později už byla celá posádka na palubě, všichni na svých místech a motory lehkým hučením potvrzovaly, že se předstartovní diagnostika nemýlila. Vesna byla po dlouhém zimním spánku, kdy na ní dnem i nocí dělala celá četa techniků, připravena vyrazit čelit novým dobrodružstvím a tentokrát už snad bez nehody.
Desetičlennou posádku momentálně tvořila kapitánka, pilot, první důstojník, šéfinženýr se dvěma asistenty, kuchař, zdravotnice a dva bezpečáci. Na poslední chvíli se k nim chtěla vetřít ještě Elizabeth, ale Narva ji vzhledem k destinaci rázně odmítla a všichni, kupodivu včetně jejího pokusně adoptivního otce, to naprosto chápali i schvalovali.
„Strojovna hlásí naprostou pohodu, jádro šlape na plný výkon, všechny systémy jsou plně funkční,“ ozval se z interkomu známý hlas šéfinženýra Nakamury a Narva neměla nejmenší pochyby, že všechno zkontroloval dvakrát, důležitější věci třikrát.
„Motory běží, madam,“ hlásil ze svého pohodlného pilotního křesílka bývalý kapitán tak poslušně, až ji to skoro překvapilo.
„Loď je prostě připravena, kapitánko,“ shrnul to Ianto jako správný první důstojník a mrkl na ni tím svým děsivým způsobem, každým okem zvlášť. Spíš ze zvyku ještě sama pohledem přejela viditelné panely, chytla se madla u stropu a zhluboka se nadechla.
„Dobrá, jdeme na to,“ pronesla nakonec a asi na ní bylo vidět, že by mnohem radši byla ve strojovně, „dostaňte nás na oběžnou dráhu, pane Vakariane, a ať to moc nehoupe, protože jestli se Grokovi vylije polívka, zabije nás všechny.“
A pan Vakarian byl tak rád, že mu neřekla exkapitáne, že na oběžnou dráhu vyletěl bez sebemenšího zaváhání, sebemenší chybičky a neskočil přitom omylem na úplně neznámou planetu na druhé straně galaxie. Ten chlap se možná poučil.
Během pár sekund se Vesna ocitla na oběžné dráze planety, kterou by si za útočiště vybrala leda tak banda magorů, a slunce uprostřed soustavy je vábilo svým světlem a teplem. No, možná to byl spíš ten vysílač, co byl podobným směrem.
„Blížíme se k vysílači, madam, plánuji skok,“ hlásil skoro vojensky Madox a div že u toho nesalutoval.
Narva se zahleděla průzorem ven, na ten masivní kus technologie, který tak mocně ovlivnil vývoj života v galaxii, a vzpomínala na loučení s Filiou. Čtvrt hodiny bylo sice strašně málo času, ale něco málo stihly a po včerejším volnu, kdy se celé dvě hodiny jen koukaly na filmy a nedělaly skoro nic, to nebylo tak strašné.
„Proveďte,“ zavelela Narva podobně, jako to právě včera viděla dělat jednoho plešatého kapitána, a dokonce to doprovodila i příslušným gestem, kdy teatrálně namířila prstem kupředu.
Vesna pokračovala v kolizním kursu s gigantickým zařízením, což bylo vzhledem k momentálnímu pilotovi ještě adrenalinovější než jindy, a jakmile pilot odeslal údaje o hmotnosti lodi, neskutečná síla uchopila celou jejich titěrnou skořápku a mrštila jí přes půlku galaxie.
A světe div se, přežili to.

[Salvis T'Rias]

*

Puch. To první Salvis zaznamenala, když vystupovala z transportu v přístavišti na Omeze. Omlácené zdi, špinavá podlaha a vorchové, kteří místní atmosféře zaručeně neprospívali. Jak já je nenávidím, pomyslela si.
Než byla loď, na které vykonávala počestnou práci žoldáka, zničena díky turianům, byli v posádce dva vorchové. Celé dny nedělali nic jiného, než že vydávali skřeky a dělali bordel, kde jen mohli. A když došlo na akci, tak na ně také nebyl spoleh. Každý si musel dávat pozor, jestli nezačnou jako šílenci pálit kolem sebe. Salvis ani nelitovala, že je po nich. Nejspíše by je brzy zabila sama.
Otočila se od nich a kráčela si to směrem pryč z přístaviště. Věděla, že si bude muset rychle najít nějakou práci, protože jediné, co s sebou měla, bylo její oblečení.  Byla ráda, že se dostala z lodi dříve, než explodovala. Zbytek posádky takové štěstí už neměl.
Ulice, kterou kráčela, se moc od přístaviště nelišila. Omšelé zdi, špinavá zem a výkvět elity galaxie, od batarianů až po lidi. „Chvíli v galaxii a rozlezli se až sem,“ řekla si a pozorovala zboží v místních obchodech. Všemožné tretky, kusy součástek do lodí a další, pro ni nepotřebné věci. Zastavila se asi u pátého obchodu, kde nabízeli zbraně. Od běžných pistolí až po vojenské pušky, sledovala se zájmem a promýšlela kde vzít kredity na jednu z nich.
„Hej, ty. Svlíkáš mě očima, nebo si chceš něco koupit?“ otázal se batarian za pultem. Salvis ignorovala jeho uštěpačnou poznámku a řekla:
„Koupit, kdybych měla nějaké kredity.“
„Hmm, nová na Omeze?“ zeptal se batarian, „možná bych o něčem věděl. Běž do klubu Afterlife, tři ulice odtud. Nemůžeš to minout, ten randál odtamtud je slyšet až sem. U vchodu řekni, že tě posílá Grech.“ Salvis kývla a pomalu kráčela pryč.
„A kdyby sis to rozmyslel s tím svlékáním, víš, kde mě najdeš,“ dodal Grech s pošklebkem. Salvis jen zakroutila hlavou, ani se neotočila a pevným krokem šla směrem ke klubu.
Před vchodem byla fronta zoufalců, toužících dostat se dovnitř. Koukali na elcora před vchodem doufajíc, že je pustí.
„Posílá mě Grech.“ Salvis skoro zařvala, aby ji bylo vůbec slyšet přes prosící dav. Elcor jen kývl, pomalým a téměř uspávajícím projevem, jaké má jeho rasa ve zvyku pouze, odvětil: „Znuděným hlasem: rovně a vlevo.“
Uvnitř to první cenovou kategorií také zrovna cítit nebylo, ale rozhodně to mělo estetičtější nádech, než špinavé ulice. Po zdech v kruhovité místnosti byli umístěny bary se stolky a uprostřed podnapilí hosté na tanečním parketu, kteří si zřejmě neuvědomovali, jak směšně vypadají. Přímo uprostřed se tyčila červená záře s nápisem AFTERLIFE, která celému místu dodávala jiskru. Po stranách to vypadalo téměř stejně. Pijící hosté s tanečnicemi. Jen naproti vchodu to vypadalo úplně odlišně. Na balkónu stála asarijka v bílém obleku, hledící dolu na parket, jako by jí to tu patřilo. Salvis se moc dlouho nezdržovala, otočila se vlevo a mířila si to ke kroganovi stojícímu u dveří.
„Posílá mě Grech,“ řekla mu urychleně, když se na ní podíval nelíbivým výrazem. Krogan jen něco zamumlal do vysílačky a ukázal směrem ke dveřím. Salvis přikývla a vstoupila dovnitř.
Uvnitř u stolků seděla parta turianů v oblecích žoldáků Eclipse. O něčem vášnivě diskutovali, ale přestali, jakmile si všimli vcházející asarijky.
„Prý hledáš práci, sluníčko,“ zazubil se turian, který seděl uprostřed, a ostatní se hlasitě rozesmáli. Salvis se zamračila. Je tu chvíli a už podruhé stupidní narážky.
„Jen klid, to byl vtípek,“ odvětil turian vážným hlasem, když spatřil její výraz, „jmenuji se Garel a vyřizuji pro Eclipse různé dodávky a styk s veřejnosti.“ Na slovo styk kladl zvláštní důraz.
„Občas něco někam doručíš, od někoho něco vybereš, něco vyřídíš, poctivá práce, bereš to?“ Salvis se moc nelíbilo pomyšlení, že by od někoho měla něco vybírat, ale neměla teď moc na vybranou.
„Pokud za to zaplatíš,“ odřekla suše a čekala na odpověď.
„Nejdřív si tě vyzkouším,“ oznámil se zájmem v očích, „za klubem najdeš jednoho vorchu, co mi ukradl zbraň. Má pro mě velkou citovou hodnotu, tak bych ji chtěl zpět, jestli chápeš,“ odvětil s úšklebkem.
„Poznáš ho jednoduše, je to jedinej vorcha široko daleko, co má u pasu pistoli a ne kanón,“ nadechl se a dodal, „až to bude hotovo, přijď a budeš mít práci.“
Salvis vorchu opravdu našla kousek za klubem a byla potěšena, že je sám. Prohrabával se v odpadcích a byl tím tak zaujatý, že si nevšiml blížící se asarijky. Salvis na nic nečekala, jelikož odpor k jeho druhu byl tak silný, že neměla žádné výčitky. Popadla na zemi se válející tyč a praštila s ní nic netušícího vorchu. Ten zavrávoral a chytil se za hlavu. Rychle popadla zbraň, co měl připnutou na opasku. Pěkně starej krám, pomyslela si a už si to mířila zpět ke Garelovi. Jediné, co vorcha stihl, bylo otočit se, aby spatřil osobu, která ho praštila.

Uběhlo několik dní, které Salvis připadaly jako věčnost, a za vydělané peníze byla schopna pořídit si malý jednomístný byt a nějakou stravu. Nezbývalo jí sice moc peněz, ale šetřila jak mohla, aby si mohla pořídit lepší zbraň, než co měla v současnosti. Docela ji rozčílilo, že zbraň, kterou tomu skřetovi sebrala, neměla pro Garela žádnou hodnotu. Jen si ji chtěl prostě vyzkoušet. Nezamlouvala se jí , ale bylo lepší nechat si ji, než chodit po Omeze neozbrojená. Vysoká úmrtnost dokazovala, že toho je schopen jen hlupák nebo šílenec.
Pokud zrovna netrávila čas prací pro Garela, snažila se najít práci mimo Omegu. Na Extranetu bylo spousty nabídek, ale žádná, kde by využila svůj trénink z armády. Jen několik žoldáckých prací, u kterých by jistě brzy zemřela. Zaujal ji ovšem inzerát jedné dopravní společnosti. Sháněla narychlo novou posádku. Salvis docvaklo, že to zrovna nebude nejbezpečnější práce a její kvalifikace by se mohla hodit.
„Za pokus nic nedám,“ dodala šeptem a odepsala.

Po dalším týdnu poctivé práce již měla našetřeno dost, aby si opatřila nějakou spolehlivější zbraň. Sebrala všechny kredity a odešla z bytu.
Cesta k obchodům vedla několika vedlejšími ulicemi. Ani nevnímala okolí a přemýšlela, kam se to až dostala. Když ji najednou cestu zastoupili tři vorchové. Toho uprostřed poznala. Byl to ten samý, kterého praštila a sebrala mu zbraň.
„Ty mě praštit,“ zasyčel rozzuřeným hlasem vorcha. Salvis na nic nečekala a vytáhla zbraň. Starého známého vorchu střelila přímo do hlavy a chystala se vypálit po dalším, ale její zbraň, jak měla vy zvyku, se přehřála a zasekla.
„Doprdele!“ zařvala a podívala se po zbylých dvou kumpánech. K jejímu štěstí je překvapila její rychlá reakce a chvíli trvalo, než se vzpamatovali. Už vytahovali zbraně, a tak použila poslední možnost, která jí zbývala. Biotika. Warpem odhodila jednoho z vorchů a už čekala, že ten druhý po ní začne střílet. Ale v okamžiku, kdy spatřil, co se stalo s tím prvním, zaječel a dal se na útěk. Ten, kterého zasáhla warpem, s velkým skučením utíkal také.
No jistě, pomyslela si Salvis. Biotiku nikdy moc neovládala. Nebylo divu, že ho pouze zranila. Podívala se na zbraň, která už vychladla a dodala: „Jestli ještě potkám vorchu, tak ho rovnou střelím.“
Oklepala se a pokračovala dál v cestě k obchodu se zbraněmi.

[PhillasCZ]

*

Vylézám z intru a s velkým úsměvem si nesu svůj diplom o vystudování vysoké školy. Sejdu po schodech a s veselým úsměvem dojdu na malou, uměle udělanou zahradu, která se rozpíná po celém prostoru školy. Dole mě čekají čtyři známí. Dva lidé, držící se spolu za ruku, turian, a mladá asarijka. Dojdu k turianovi a plácneme si rukama.
„Nazdar, brácho, jak se vede?“ optám se ho a podívám se na asarijku. Turian jménem Makro je můj nejlepší přítel už od narození. Naši otcové kdysi sloužili spolu v C-secu a byli to parťáci. Proto se jejich rodiny docela často scházely. První se narodil Marko, pak až já, ale doslova jsme spolu vyrůstali.
A ta asarijka... No, řekněme, že je to má holka.
„Ahoj, zlato,“ pronesu a letmo ji políbím. Polibek mi oplatí. Mladý lidský pár se obejme a pronese: „Blahopřeji ti k diplomce, Lucky. Už jsi to volal rodině?“
„Díky. A ano, mám to tady s vámi zapít a pak se vydat rovnou domů. Což mě napadlo. Není na čase poznat mé rodiče?“ Otočím hlavu na asarijku. „Myslíš, že proti tomu nebudou nic mít?“ pronesla asarijka trochu nervózně.
„Děláš si srandu? Budou tě milovat,“ uklidním ji a pak se kouknu na celou skupinu.
„Tak Očistec?“ položím otázku a Marko rychle odpoví.
„Si piš. brácho.“

Jsem v půli cesty do baru, kde máme oslavit můj velký úspěch, ale v tom se něco stane. Zprvu to vypadá nevinně. Jen trochu zvýšený pohyb jednotek C-Secu. Nakonec to začne být více a více podezřelé. Po ulicích se pohybují celé čety a začínají uklidňovat lidi. Malou chvíli potom veškeré AVINY, informační systémy Citadely, začnou jednohlasně rozšiřovat zprávu. Citadela byla napadena. Zděšeně se podívám na svou skupinku a v tom se ozve ohromný výbuch a spustí se křížová palba.
„Do prdele! Do budov!“ vykřiknu a chytnu svou dívku za ruku. Hned se vydám uličkou šílených lidí utíkajících od masakru a namířím to do stánku s technickými potřebami. Majitel stánku, staře vyhlížející salarian, dojde k bezpečnostnímu zámku a nekliká kód. Ze stropu se vynoří dveře a zakryjí skleněný průchod.
„Tiše,“ opakuje stále dokola, než se všichni uklidníme. Jakmile nastane ticho, jde venku slyšet jen křik prchajících obyvatel Citadely a kovové šlápoty gethských vojáků.

Po půlhodině boje ustanou. Pár mladých lidí se choulí k sobě a třesou se strachy, asarijka zatím ošetřuje Marka kvůli jeho střelná ráně, která mu zbloudila do ramene. Majitel obchodu sleduje venkovní dění pomocí uninástroje a kamer venku před obchodem. Nervózně pochoduji z místa na místo, v mém břiše se hromadí obavy.
„Co se asi venku děje?“ Salarian mi odpoví: „Nic, ulice je prázdná.“ Zamyslím se nad tím.
„Možná teď je naše nejlepší šance uniknout,“ pronesu tak, aby mě slyšeli všichni obyvatelé této místnosti. Všichni včetně salariana zbystří. Všimnu si pohledu všech přítomných a ucítím mírnou nervozitu.
„Teď nebo nikdy.“ Salarian chvíli bojuje s tou představou, ale nakonec povolí a začne ťukat kód. Ocelová roleta se zatáhne a přede mnou stane geth. Ucítím nával adrenalinu a pak už jenom letím vzduchem, od rány pažbou. Dopadnu na zem a pohotově si aktivuji uninástroj. Geth začne zaměřovat zbraň na asarijku, která mu čirou náhodou stála právě v cestě.
„Adame,“ pronese asarijka a já na zemi zběsile ťukám do nástroje na mé ruce.
„Zatraceně!“
„ADAME!“
„MÁM TO!“
Ozve se výstřel.

Geth padne k zemi kvůli zkratování jeho obvodu. Jsem zmatený, kam směřoval ten výstřel. Uslyším zakašlání za sebou. Otočím hlavu. „Arin!“ Asarijka padá na zem a z hrudi jí začne proudit krev.
„Ne, ne, ne. Vydrž,“ pronesu, když ji chytnu do náručí.
„Zavolejte někdo doktora!“ Nikdo nereaguje. „Volejte toho doktora!“ Znovu se nikdo ani nehne. Všichni stojí a dívají se na tělo asarijky v mé náruči. Opustil ji život...

O dva měsíce později...
„Ano, mami, jsem v pořádku. Nemám ještě práci. Já vím. Kamarád mi něco prý najde. Vím, že můžu dojet. Jsem v pořádku. Dobře, taky tě miluji. Pa.“ Pohazuji telefon na postel a jen v pyžamových kalhotách padám za ním. Obličej mám zarostlý, vlasy dlouhé. Pod očima kruhy z nespavosti. Ozve se záznamník.
„Zdar, Lucky, tady Markos. Hele, chlape, od pohřbu jsem tě neviděl. Nechceš někam zajít? Už ani nevím, jak vypadáš. Víš co, kašlu na to, jdu k tobě.“ Ozve se zvonek. Otráveně vstanu a otevřu dveře.
„To seš tady rychle,“ oznámím mu a Marko se na mě přísně podívá. „Tu zprávu jsem nahrál před půlhodinou.“
„Vážně? Mně to došlo až teďka,“ odpovím a posadím se na křeslo před konferenčním stolkem a televizí na stěně.
„Vypadáš hůř než tvůj normální druh.“
„Sklapni, krabáku.“
,,Hej, jdu ven s kámošema. Jde i Sandra, tu si pamatuješ, ta co má ty ohromný kozy,“ začne lákat.
„Myslím, že to dneska oželím,“ pronesu a zapnu televizi.
„Hele, vím, že tě to ranilo, ale tímhle sebezničováním si nijak nepomůžeš. A ani ji nevrátíš.“ Jako mou odpověď dostane Marko pohled na mě jak zapínám extranet.
„Všichni o tebe mají strach,“ dodá. Neodpovím.
„Podívej se na mě, když s tebou mluvím,“ řekne Markos dost přísně. Ani se neotočím.
„Ty podělanej zmetku,“ zakřičí a skočí po mně. Překvapením nestihnu zareagovat. Na zemi dostanu pěstí.
„Věř mi, je to pro tvoje dobro,“ pronese Markos a sedne si na mě tak, aby mě mohl kdykoliv znovu uhodit. V tom se z ničeho nic z uninástroje ozve.
„Nebaví vás již sedět dlouhé hodiny za mrzký plat v kanceláři? Otravuje vás každodenní rutina, nebo je vám na obtíž příliš blízko žijící příbuzný?“
„Co to je?“ optá se.
„Nevím, slez ze mě.“ Odtrhnu ho na stranu a podívám se na ruku, kde mi září obrazovka.
„Chcete zažít dobrodružství v odlehlých částech vesmíru, zastřílet si z moderních zbraní, poznat několik milých biotiků či využít zaměstnanecké slevy na asarisjké tanečnice ve vybraných barech a při tom všem si ještě solidně vydělat?

Máme pro vás řešení!

Podejte si ještě dnes žádost na personálním oddělení společnosti Perunica Express a možná i vás vybereme do tohoto veselého a prosperujícího kolektivu. Nezáleží nám na rase, věku, náboženství či barvě chlupů v nose, chceme pouze odhodlání pracovat pro moderní přepravní společnost značného potenciálu.

Sháníme mimo jiné piloty, techniky, barmana, knihovníka, napravené pašeráky, biotické kouzelníky, obchodníky, šíleného vědce, méně šíleného vědce, naprosto nešíleného vědce, neohroženého průzkumníka, zdravotníka, někoho na papírování a novou asistentku ředitele, neboť ta stará odchází na neplánovanou mateřskou dovolenou.

Pojďte s námi objevovat Traverse!

Nelekejte se následujících divných zvuků, zpráva bude za pár vteřin vysílána i v dalších šesti nejrozšířenějších galaktických jazycích a velštině."

Chvíli oba dva mlčíme a pak já pronesu...
„To je perfektní.“ Markos se na mě podívá. „Co?“
„Půjdu do té společnosti.“
„Ty seš zas zhulenej?“
„Trochu. Ale tohle je geniální. Využiji tam všechny věci, co umím, a dostanu za to zaplaceno.“
„Víš, jak jsou tyhle firmy pochybný?“
„Ne, ne, já tam musím jít.“ Zvednu se a otevřu si počítač. Emailovou stránku a napíšu email na uvedenou adresu. Markos přijde za mě a podívá se na obrazovku.
„Hele, vím že jsi teď zmatený, a proto bych ti nedoporučoval dělat něco tak zbrklého.“
„Vím co dělám,“ odseknu mu.
„Vážně?“ optá se znovu Markos.
„Jo, jdu balit.“

O několik dní později už nasedám do plavidla směřujícího na planetu Noveria v soustavě Pax, odkud létá pravidelný spoj na nedaleké sídlo společnosti Perunica Express. Přijde ke mně letuška.
„Dobrý den, mohu vám něco donést?“ Otočím se na ni, umytý, oholený, ostříhaný a pořádně vyspaný.
„Jistě. Dám si nějakého panáka.“ Letuška se mírně usměje.
„Nervozita z lítání?“
Trochu překvapeně odpovím. „Ne, ne, jenom mě čeká pohovor na mou vysněnou práci. Tak jsem trochu nesvůj.“ Letuška znovu nahodí profesionální úsměv.
„Chápu. Tady, to vás uvolní,“ podá mi malý kelímek. Prohlédnu si ho a položím na stolek přede mnou.
„Díky,“ pronesu srdečně a podívám se z okna, kde se právě přibližujeme k relé.

Nebyl jsem dost rychlý. To bylo ale naposled. Je mi to líto, Arin. Ale kvůli tobě se zlepším. Kvůli tobě budu příště dostatečně rychlý, abych mohl ochránit všechny, co miluji.

[Alice Kozlovova]

Barem se nesl těžký našedlý kouř, který se mísil s neonovými světly a lasery namířenými na vyprázdněný taneční parket politý nejrůznějšími lepkavými tekutinami. Od jednoho z jinak neobsazených kulatých stolů se snažil neúspěšně zvednout mladší poddůstojník v uniformě potřísněné hnědým flekem v oblasti hrudi. Nakonec však sebral všechny síly a nejistým krokem se odpotácel směrem k vchodovým dveřím, ve kterých po chvilce zápolení s jejich klikou zmizel.

Tenký prst s tmavě zeleným nehtem v rychlých intervalech dopadal na modře podbarvené tlačítko, čímž přepínal programy na obrazovce nad barovým stolem. Hudba již dávno nehrála, a tak zvuky odrážející se od zdí důstojnického klubu Bratstvo tvořily jen náhodné útržky vysílané nespočetným množstvím extranetových kanálů měnících se na oné obrazovce, jejíž ovládání třímala v ruce červenovláska hrbící se na barové židličce a znuděně pokuřující cigaretu.

Naproti ní ve stavu vylučujícím způsobilost posedával ulíznutý snědý muž oděn v uniformě v barvách aliančních vojenských sil a snažil se ze dna tmavé láhve vymámit vratkými pohyby ještě nějakou kapku alkoholu. Neúspěšně. Proto se skelnýma očima zadíval na obsluhu baru sedící na židli a angličtinou s výrazným přízvukem si objednal další dávku moku, v němž utápěl celý večer profesní starosti:
„Ještě jedno pivo, prosím,“ zahuhlal. Červenovláska na něho pohleděla svýma zelenýma očima a na své tváři nechala znát pohrdavý úšklebek.
„Pivo došlo,“ pravila tiše a klidně.
Snědý voják se nahnul a podezíravě přivřeným okem nahlédl do prosklené lednice, v níž byly vzorně vyskládány plné láhve jeho v tu chvíli jediné tužby.
„Asi jsem to neřekl dost jasně, opřel se loktem o barovou desku, „prosil bych ještě jedno pivo,“ zopakoval svou žádost a z jeho nezdárně zvládané angličtiny bylo slyšet pohoršení. Červenovláska típla o dno popelníku pyšnícího se potiskem loga Aliance svou cigaretu, pomalu vstala a opřela se naproti poslednímu hostovi. Pohledem rychle sjela jeho jmenovku a ramenní výložky, nahnula se k němu a důrazně, přesto stále klidným hlasem odpověděla:
„Poručíku Mancini, je mi líto, ale před půl hodinou jste zaplatil svou útratu a měl jste se k odchodu.“
„Nesmysl,“ zamumlal host a snažil se zmateně nahlédnout do historie bezhotovostních plateb skrz rozhraní omni-tool na své pravé ruce. Po několika desítkách vteřin ztracených bezcílným brouzdáním v menu oranžového hologramu to však vzdal. Podíval se na barmanku, která si právě zapalovala další cigaretu a netvářila se dvakrát přívětivě.
„Co máš za problém?!“ vyštěkl z ničeho nic a sledoval kouř jdoucí z jejích tenkých rtů prázdným pohledem.
„Žádný, který bych s Vámi mínila sdílet, poručíku,“ odbyla ho s umělým úsměvem, „ale neopustíte-li okamžitě tento bar, problémy budete mít Vy,“ dodala stroze. Taková neuctivá slova se snědého vojáka dotkla. Žádná čubka leštící sklenice nebude s hrdinou, který obětoval svůj život v prospěch lidstva, zacházet takovým způsobem. Napřáhl pravou paži, která opsala mohutný oblouk a mířila na rozmazaný obraz vzdorovité obsluhy. Jeho úder však zastavila svou levou dlaní dříve, než stačil dopadnout na její tvář a úderem pravé ruky ho strčila ze židle. Poručík se sesunul s ránou na zem a nechápavě sledoval červenovlasou vysokou ženu, která obcházela bar a mířila přímo k němu.
„Kdo- kdo jsi?!“ vyhrkl ze sebe a snažil se chránit svůj obličej pro případ, že by obsluha v útoku pokračovala. Ta k němu pomalým krokem přistoupila, z úst opět vypustila obláček cigaretového kouře a pravila:
„Jsem jen někdo, kdo je znatelně střízlivější než Vy, poručíku Mancini. Teď vypadněte, než záznam z kamer zašlu Vašemu přímému nadřízenému,“ pohrozila a tiše doufala, že muž ležící na lepkavé podlaze nenabere nových sil. Ten se však s exoticky znějícími nadávkami zvedl a neochotně se vykvartýroval vchodovými dveřmi.

Potřebuju změnu, vážně, v duchu opakovala pořád dokola, když procházela po chodbě koleje Moskevské vojenské univerzity, v níž za mrzký kredit bydlela v jednom ze služebních bytů přidružených k důstojnickému klubu Bratstvo společně se svou kolegyní Nadiou. Venkovní prostory pomalu zaplavovalo zlatavé sluneční světlo a ze zahradních stromů kolem budov koleje se začal ozývat melodický ptačí zpěv. U dveří bytu znaveně přiložila dlaň na zastaralý bezpečnostní senzor a dveře se s tichým vydechnutím otevřely. Klidnou atmosféru nevelkého bytu 1+1 narušoval dívčí smích jdoucí z kuchyně. Ani chvilku neváhala a vydala se tím směrem. Na lince seděla nahá Nadia a v její nejtěsnější blízkosti ve stoje bojoval o vzájemné potěšení svalnatý mladík, který se při vstupu nově příchozí zarazil.
„Alice,“ vyhrkla ze sebe Nadia, „Ty už jsi tady?“
Červenovláska jí nevěnovala ani pohled a mířila k lednici, odkud vytáhla orosenou sklenici s křiklavě oranžovou etiketou a obsahem podobné barvy. Nebylo to poprvé, co vyrušila Nadiu v obdobné situaci; sama se divila, že Nadia na její nečekané příchody stále reaguje s překvapením. Hledíc z okna do prosluněné zahrady se napila, otočila se na podpatku a odešla z kuchyně nechat nápadníka dokonat to, pročež si ho Nadia pozvala do společného bytu. V pokoji překročila rozházené šaty a části uniformy a sedla si ke stolu k dotykové obrazovce stolního terminálu.

Po chvilce se otevřely dveře do pokoje a v nich stála Nadia pletoucí si ze svých plavých dlouhých vlasů cop a za ní šťastný výherce večerní soutěže o její klín.
„Ty se zlobíš?“ špitla spolubydlící směrem k zádům Alice.
„Ne, v pohodě,“ pronesla nepřítomně červenovláska, aniž by pohledem opustila obrazovku terminálu.
„To jsem ráda,“ smířlivě odpověděla Nadia a vstoupila do pokoje. „Jinak, tohle je Fred,“ hlavou pokynula k muži, je to Brit a slouží u dělostřelectva.
„Těší mě, Frede,“ prohodila anglicky bez zájmu Alice, „až budeš odcházet, nezapomeň zkontrolovat dveře, občas zlobí a je potřeba je dovřít ručně. Kde je sprcha Ti Nadia už jistě ukázala,“ zachovala pokus o pohostinnou přízeň k muži, jehož si nevšímala a dál zelenýma očima brouzdala po řádcích na obrazovce terminálu. Fred s Nadiou se mezitím oblékli a o jejich následujícím pohybu ztratila přehled ve chvíli, kdy ji nechali v pokoji samotnou.

„Perunica Express?“ řekla si najednou sama pro sebe, když narazila na inzerát na extranetovém serveru. Rukou sevřela svůj přívěšek symbolu kolovratu na krku, pousmála se a děkovala bohům za takové jasné znamení. Tenkým prstem se dotkla tlačítka „Odeslat žádost“ a vložila do formuláře již tisíckrát zaslaný životopis, který nikdy nedosáhl kýženého ocenění. Toto vyjít muselo. I v roce 2183 bohové stále existovali a milovali ji... alespoň v to doufala.

[Grok]

Grok měl ještě nějaký čas než odletí, a tak instruoval Bon, co má za jeho nepřítomnosti dělat a čemu se má vyhýbat a skočil si na ubikaci. Sbalil si jen to nejpotřebnější, což zahrnovalo elektronickou verzi kuchařky, nějaké broky a obě své lupary. To všechno hodil do lodního vaku, který položil na postel a po zkontrolování hodin se ještě na chvíli napojil do jedné nové gamesy jménem Arrgh!, což byla virtuální simulace pirátů z nějakého osmnáctého století na Zemi.
Ze hry ho musela vytrhnout samotná kapitánka lodi, která ale nad jeho nedochvilností ztmavila hledí masky a jakmile se nalodil se svými věcmi, a Sekáčem k tomu, vydala rozkaz k opuštění planetky. Kuchař nejdřív zaskočil na můstek, kde všechny pozdravil a zeptal se, co by rádi jedli, ale po skupinovém krčení ramen si zamrmlal něco nesrozumitelného a zakotvil rovnou v kuchyňce, ve které se pokoušel vařit poprvé a naposledy před sedmi měsíci. Tehdy chtěl uvařit guláš, pokud si dobře vzpomíná, ale překazila mu to jistá maličkost v podobě sestřelení z oblohy a tak. Grok si přál, aby konečně dorazili do cíle své cesty v pořádku a zatímco začal připravovat polévku, vzpomínal, co všechno se za těch sedm měsíců událo:

Ředitel si nemohl vynachválit staniční kuchyni, a tak mu nebyl proti srsti schválit cokoliv si Grok vymyslel – tedy spoustu tématických večerů a nakupování nejroztodivnějších ingrediencí, ze kterých krogan vařil své pochoutky.
Bon mezitím zvažovala, že jako vedlejšák začne dělat ochutnavače alkoholových nápojů, ale po zdravé úvaze od toho nápadu naštěstí upustila.
Elizabeth se chovala jako nevychovaný spratek a Grok s úsměvem poslouchal vyprávění holek, kterak převážely zásilku manalů, biotických primátů, z Thessie na Zemi.
Saphy z Grokovo krevních vzorků zjistila, že jsou jeho buňky provázány s eezem a je tedy schopný biotiky a společně s Filiou ho začala psychicky i fyzicky trénovat k užívání modré magie.
Provalilo se, že Narva, geniální quarianská holčina, navázala intimní vztah se staniční zdravotnicí Filiou, což se neobešlo bez všudypřítomných poznámek a vtípků a také závisti.
Krom jejího božího vztahu s Narvou se Filia svěřila užšímu kruhu přátel s tím, že k ní Ex-Kapitán dochází kvůli vracejícím se nočním můrám, které odkazují na jeho činy, které se zaspaly do análů společnosti černým písmem.
Tezpal se stal oblíbeným vypravěčem anekdot a také parťákem na všemožné oslavy. Jednou uspořádali lab-párty přímo v jeho laborce, ale po incidentu, kdy při vyprávění vtipu o hořícím lese a lenochodovi Bon s Grokem pili ze zkumavek, ve kterých Tezpal pozoroval duhový syfilis, se to už neopakovalo.
Konec roku 2182 pak naši hrdinové strávili v pohodě a klidu na základně, kterou většina zaměstnanců na svátky opustila a krom dlabání všemožných dobrot, které Grok navařil a napekl, koukali na Mrazíka.

Krátce po silvestru se na základně mihla hygienická inspekce a finančáci, což neodnesl nikdo ze zúčastněných a z Therana Darrna, turianského provianťáka, vylezlo, že věří na nadpřirozeno a lákal kolegy na magické seance.
Ředitel dal impuls k rozjetí team buildingových akcí, které prý pomáhají stmelování kolektivu, což všichni považovali za skvělý nápad, ale následně si to trochu pokazil tím, že zakázal všechny tématické večírky po velice vydařeném Modrém pondělku.
Deegar z Kaldarylem si jinak beze změny leštili zbraně a zbroje a Dave Fox s TJ se účastnili bezpečnostního školení na Citadele shodou okolností ve dnech, kdy na Citadelu zaútočila gethská flotila.
Jo, a Filia je těhotná… fíha, toho bylo, pomyslel si Grok a uvědomil si, že už má vaříno.

„Kdo máte hlad, pojďte si pro nášup,“ houknul do interkomu a než by Deegar dozpíval turianskou hymnu, hrnce byly prázdné. A to v nejvyšší čas, protože než stačil umýt všechno to nádobí, loď se vyloupla v systému Sahrabarik a pokud by byla na jeho patře okna, mohl by se podívat na proslulou stanici Omega.

Narva byla tak ráda, že pilot neletěl žádnou vlastní zkratkou, že skoro nedýchala. Stanice před nimi se nicméně rychle blížila, rudý prstenec zlověstně ozařoval okolí a pilot měl co dělat, aby proletěl pásem okolních asteroidů.
Bleskově se vzpamatovala, vyřídila tu trochu formalit, které tady kolem dokování ještě pořád platily, a požádala turiana o kroužení kolem, než se dozví přesné místo setkání s Modrými slunci. Zákazník se ozval vzápětí, rovněž turian, a byl příjemně potěšen jak včasným příletem, tak stavem lodi. Jakmile ho ujistila, že se nákladu nic nestane a doručí jej včas, spokojeně jim poslal souřadnice hangáru a ukončil konverzaci.
Jí tak zbyla jediná povinnost, kvůli níž aktivovala interkom.
„Kapitán posádce,“ začala pomalu a vyměnila si místo s Iantem, přesně jak se během cesty domluvili.
„Za malou chvíli přistaneme na Omeze,“ odolala pokušení plácnout něco o počasí, „nakládání zásilky by nemělo zabrat víc než dvě hodiny a Modrá slunce se o něj kompletně postarají. Vaším úkolem je jen být jim nápomocni. Já s Grokem mezitím vyřídíme nějaké další věci, po dobu mé nepřítomnosti přebírá velení Ianto. Díky za pozornost.“
Pak už jen na osobní frekvenci kontaktovala zmíněného kuchaře, že ho počká u východu z lodi, a než se připravila, byl tam. Nutno podotknout, že celá její příprava spočívala v injekci ještě silnějších antibiotik, než bylo obvyklé, a připevnění pistole k opasku.

Kuchař tam už skutečně byl a dokonce si stihl vzít i osobní štít, což značilo, že tady může jít fakt o život. Ládoval inferna do nábojových pásů na předloktích a k tomu všemu stíhal kapitánce mávat.
„Připraven, kapitánko,“ předvedl zkrácenou verzi slavnostního salutování Arnolda J. Rimmera a nasál místní vzduch. „Už ať to máme za sebou.“

Cítila to úplně stejně, ale doufala, že té nejhorší části Omegy se tak nějak vyhnou.
Prošli přechodovou komorou a ocitli se někde, kde Narva velmi ocenila vypnutelné čichové filtry v helmě. Chodba, která vedla někam do útrob stanice, byla lemována odpadky a smetím, kde by člověk s trochou štěstí našel i nějakou tu mrtvolu, a u vedlejšího hangárového stání ležel žebrající batarian.
Ignorovala ho, podívala se špinavým sklem dolů, kde se k její lodi po podlaze hangáru blížily nakladače se schránkami, a vyrazila chodbou napřed.
„S kontaktem se máme setkat v baru Rudá záře, ať už je to kdekoliv,“ nadhodila a vytáhla si přes hologram na omnitool mapu okolí. Při její smůle to bude nějaká strašná díra, div že ne otevřená do vesmíru nebo zamořená nějakými jedovatými plyny, aby se tam vorchové měli jako doma.

Díra to byla, to jo, ale to by se dalo říct i o Afterlife, takže to ve skutečnosti nemělo žádnou informační hodnotu. Grok si přetáhl holomapu na svůj omnitool a chvíli se orientoval. Rudá záře se nacházela v sektoru Omegy, kde se kumulovali horníci těžící eezo a podle toho to bude taky vypadat.
„Buď si pronajmem vznášedlo, nebo si chytnem taxi. V obou případech se nás pokusí jako turisty někdo okrást. Ani kroganem se nedají zastrašit. Osobně bych vzal taxi,“ koukl na ní tázavě, a když neprotestovala, vydal se nějaké chytit. Kdyby si pronajali vznášedlo, nejspíš by jim v půlce letu přestalo fungovat, nebo by mělo majáček a nějaká banda by je hezky čapla. U taxikáře je vysoká pravděpodobnost, že pro nějakou takovou bandu maká, ale jsou způsoby, jak minimalizovat pravděpodobnost případných nepříjemností.
Grok zalovil v odpadcích a podařilo se mu vyštrachat svazek takzvané nezdolné lepící pásky, kterou se při dostatečném množství dá slepit vesmírná loď a přežít skok přes převaděč. Prý.
Na příslušných platformách na ně čekalo hned pět taxikářů, ale vlastně tolik nezáleželo na tom, koho si vyberou. Narva šla v závěsu za kroganem.
 „Svezeš nás?“ naklonil se kuchař k řidiči taxíku, když došel k jeho vznášedlu.
„Jo.“ Odpověděl turian a nezájem zahrál fakt dokonale.
„Super,“ řekl Grok spíš pro sebe a řidič se nestačil divit, když ho vytáhl za bradu a řvoucího a škrábajícího ho přilepil páskou ke kapotě. Ostatní taxikáři během toho urychleně, kolegiálně uletěli.
Na Narvy nechápavý postoj těla jen pokrčil rameny. „Takhle nás nepráskne a aspoň máme klakson.“
Bývala by asi něco namítala, alespoň symbolicky, ale první procházka po galaktickém doupěti zla a bezpráví s ní docela zamávala. Všude bordel, špína, sem tam nějaký ten místní požár, kterému nikdo nevěnoval pozornost, to vše pod rouškou smogu, v jakém snad mohli volusové dýchat i bez přístrojů.
Bylo jí z toho tak špatně, že Grokovo jednání celkem jednoduše vyhodnotila jako místní zvyk a nechala ho dělat si s taxikářem co chce, hlavně když je doveze na místo.
Nebylo to daleko a cestu si ukrátila vysloveně zábavným koukáním z okna, kde spíš tušila než viděla jednotlivé budovy v dálce, těžební zařízení a další stroje, a byla ráda, že z téhle vzdálenosti už nejde vidět jednotlivé bezdomovce a bandy nebezpečně vypadajících raubířů, ke kterým se ale s největší pravděpodobností budou ještě stejně muset přiblížit.

Taxikář přestal křičet rychle, z nedostatku kyslíku omdlel, takže jim cesta docela rychle utekla. Grok to odřídil a Narva mu dělala navigaci, a tak za nějakých dvanáct minut letu parkovali na plošině, ne nepodobné té, ze které startovali.
Grok vyskočil ven, pomohl vystoupit i quariance a zkontroloval, jestli turian žije. Měl tuhý kořínek, takže jak ho krogan profackoval, byl zas při vědomí a dožadoval se propuštění, což Grok rád udělal a nezapomněl mu zaplatit částku, která během jejich letu naskákala na taxametru. Prskal něco o Arie, a tak, ale tomu už nevěnovali velkou pozornost, protože už šlapali směrem k Rudé záři.

A tam se potvrdily její obavy.
Rudá záře nezářila moc jasně ani moc červeně, na zdech byly graffiti nejrůznějšího druhu a stranou postávala trojice batarianů, kteří se jim snažili prodat falešné hodinky. Slušně je odmítla, Grok slušně praštil a přistoupili ke dveřím, které jí jako způsobný tisíc let starý gentleman otevřel a vešel první.
Narva věděla, že většina ras galaxie tuhle zásadu etikety dodržuje proto, kdyby náhodou uvnitř zrovna létaly židle. Tady nelétaly židle, tady létali rovnou hosté, jako první přiletěl možná tříletý vorcha, jímž směrem ke dveřím mrsknul jakýsi krogan, aby měl čas dát do držky prckovu otci.
Než se Narva vzpamatovala z toho kulturního šoku, konflikt byl minulostí a ona tak mohla ze záznamů od ředitele vytáhnout informace o prodejci technologií, s nímž měli mít tu čest.
Malý mužíček s kapucí, který seděl u jednoho ze vzdálenějších stolků, odpovídal popisu tak, jak jen může někdo s kapucí odpovídat, a tak se rozhodla to zkusit. Poslala Groka na bar, aby ho zatím moc nevystrašil, a pomalu ale jistě se blížila.

„Ralph Novako?“ zeptala se potichu, ale sebevědomě, a dotázaný na ni upřel pohled skrytý za černými brýlemi.„Kdo se ptá?“ Hlas měl chraplavý, drsný a veskrze nedůvěryhodný, ale sotva se mohla jen tak otočit a odejít, když už ho zjevně našla.
„Někdo, kdo chce utratit hromadu peněz za pár částic,“ odvětila co nejdrsněji, ale všichni asi tuší, jak to mohlo dopadnout. Každopádně zabrala alespoň zmínka peněz a tajemný se rozhodl skončit s tím divadlem.
„Mám na skladě tři kompletní páry a několik desítek fragmentů, ale nebude to levné.“ Ani nečekala, že by byly, nicméně teď měla sama trochu dilema, kolik toho vlastně vzít. Pokud by ty nekompletní páry byly použitelné alespoň na morseovku, asi by to bylo výhodnější, ale uvidí, třeba to nebude až tak drahé, jak si o svých věcech černý obchodník z Omegy myslí.
„Mohla bych je vidět?“ zeptala se opět svým hlasem, to jest tak trochu jako kuře, a chlapíka to evidentně pobavilo.
„Jestli chceš, do deseti minut mi je sem někdo může přinést. Ale já chci na oplátku vidět výpis z tvýho účtu a tady na tom stole nějaký pěkný drink.“ Možná měl špatnou zkušenost s quariany, možná byl jenom opatrný, každopádně na podmínky přistoupila a zatímco si nechávala vypsat bankovní konto, mávla na Groka, ať pánovi něco donese.

Zatím co Narva hovořila s překupníkem, Grok seděl na baru a povídal si s batarianským barmanem. Jmenoval se Jules a dle Groka to byl správnej chlap, takže když mu jeho zahalená společnice naznačila, ať taky něco dělá, objednal tři panáky krvesaje, dva spolu s Julesem vypili a třetího donesl tomu pánovi v černých brýlích.
A pán, vida že to oba asi myslí vážně, sáhl po vysílačce a kontaktoval nějakého svého komplice, který měl přinést nabízené zboží ke kontrole.
Kopl do sebe panáka, politoval quarianku, že nemůže, a sebevědomě se opřel do židle. Asi se mu líbila představa, že konečně a za velké peníze prodá ten zpropadený kufr, který tady všem připadal jako úplná zbytečnost, a sežene za to skutečné zboží, to jest jaderné hlavice a pulzní zbraně a tak.
„Kdybyste chtěli další... podobné zboží,“ nakousl po chvíli, „za další drink vám řeknu od koho.“
Narva se zatvářila, jako by zpochybňovala jeho intelekt, ale naštěstí to nebylo vidět a radši mu mávla o další.
„Je to taky quarian. Gizmo'Fix vas Nedas je prvotřídní zloděj technologií a jeden z těch fragmentů je napojený na něj, takže jestli ho koupíte, můžete se mu ozvat.“ Narva váhala, protože podle jména šlo o vyhnance a ty zpravidla nebylo moudré kontaktovat.
„Uvidíme,“ odvětila neutrálně a v tu chvíli se dveře rozletěly tak rychle, že se tam okamžitě otočili všichni přítomní. Dovnitř vběhl člověk s kufrem, bleskově zahnul jejich směrem a dveře za ním prakticky vybuchly, jak se dovnitř vrhla hromada batarianských hrdlořezů.

Grok byl na podobné vyostření situace připraven, takže zareagoval rychle a postavil se před Narvu tak, aby tvořil bariéru mezi ní a zbraněmi těch loupežníků. V rukách už svíral lupary a jen čekal na impulz, který ho přiměje jednat.
Tím impulsem mohlo být například to, že první dávka vypálená z vagabundské pušky proletěla nosiči kufříku hrudí a druhá roztřískala fakt luxusně vypadající láhev nad barem.
Štamgasti, zjevně taky zvyklí, se rozdělili na dvě skupiny. První, která zbraně měla, začala převrhávat vyztužené stoly a zaujímat pozice v krytu, druhou, která zbraně neměla, tvořila jenom číšnice a ta okamžitě vypadla. Novako skočil do nedalekého výklenku, kde byl sice v krytu, ale taky v pasti.
Narva, která to tady nesnášela čím dál víc, se spokojila s vytažením pistole, zapadnutím za roh a doufáním, že útočníky vystřílí sami zákazníci. Grok ale vypadal, že si tu legraci ujít nenechá.

To tedy nenechá. S převrhováním stolu se nezdržoval a raději s ním po útočnících hodil. Stůl proletěl hloučkem banditů a rozdělil je na dvě půlky. Jejichž početné jádro se muselo zvedat ze země, jak překotně uskakovalo z dráhy letícího nábytku - jednomu z batarianů však stůl přerazil vaz a jednoho vorchu rozmázl o zeď.
Svým činem tak na sebe Grok strhl pozornost, což bylo na jednu stranu nemilé, ale na druhou tak dal možnost ozbrojeným štamgastům efektivněji bránit svůj milovaný podnik.

Kulky svištěly vzduchem a ničili vše, co jim přišlo do cesty. Šéfkuchař, stál ale naštěstí za sloupem dostatečně mohutným, aby ho dokázal ukrýt, a tak byl v relativním bezpečí.
Štamgasti zatím stihli zabít druhého batariana a jednoho zranit, ale zbytek se úspěšně kryl za stoly a někdo do toho musel vnést pořádek.
Tím někým měl být Grok, který začal počítat do tří, aby na tři opustil bezpečí krytu a po čtyřech akceleračních krocích využil svou pohybovou energii a plnou silou kopl do nejbližšího stolu, za kterým se skrývala část gaunerů. Stůl nebožáky rozlámal o zeď a než stačili zaškemrat o milost, ze shora je pozdravil výstřel z lupary. Hořící úlomky lebek a jiných částí těl se rozlétly po podlaze a než stihly zhasnout, byl Grok u druhého úkrytu, aby se přesvědčil, že i štamgasti odvedli dobrou práci.
 „Ta krysa utíká,“ vykřikl najednou Jules a ukazoval na zakrváceného vorchu, který unikl zraku všech obránců, a který právě vybíhal z krčmy.
Pozornost mu věnovala pouze Narva, která do boje zasáhla jen několika pečlivě zváženými výstřely z pistole, a to proto, že v jeho jedné zbývající pracce zahlédla kufřík.
„Má ty částice!“ zařvala na celý lokál, což ale s nikým ani nehlo. Trochu ji překvapilo, že nijak nereaguje ani tajemný chlápek s kapucí, ovšem okamžitě si všimla proč: ve snaze přesunout se do bezpečnějšího krytu ho patrně trefila zbloudilá rána a ležel tam teď v kaluži vlastní krve, nejevíc známky života.
Narva neváhala a vyběhla za tou verbeží, protože teď měla dvojí motivaci. Nejen že ty věci získá zpátky, ještě za ně pravděpodobně nebude muset platit.

„Bude pykat!“ zařval trochu parodicky Grok a vyběhl s hurónským řevem ven z Rudé záře, za sebou nechávaje rozstřílený lokál.

V zašpiněné ulici Omegy si to mířila k obchodům, hledajíc nějakou náhradu za svou nedávno ztracenou pušku. To, co si během pobytu na Omeze našetřila, nebylo moc, ale stačilo to na lepší zbraň, než měla doposud. Každou chvíli se zasekávala a spoléhat se na ní bylo asi tak chytré, jako čekat od hanara smysluplnou větu. Sehnat tu dobře placenou práci bylo téměř nemožné. Snad se zadaří u prací, které jsem našla na extranetu, pomyslela si. I když ani ty nebyli ideální. Několik žoldáckých zakázek, u kterých byla smrt téměř jistá a jedna nabídka na pozici pašeráka pro dopravní společnost, která narychlo sháněla lidi. Kdoví, co se stalo s původními zaměstnanci.
Když si kontrolovala, kolik kreditů má k dispozici, ozvalo se z nedalekého baru několik výstřelů. Nic neobvyklého na tomto místě. Kráčela by dál, ale zpoza rohu se vyřítilo několik dětí. Mířily si to přímo proti ní a k její smůle nestačila uhnout. Jedno z dětí jí vyrazilo z ruky všechny našetřené kredity, které se rozkutálely všude okolo - čestní a pomáhající obyvatele této stanice nezapomněli na dobré vychování a na kredity se vrhli jak varren na oběd. Než se rozkoukala, byly její kredity pryč. Nahánět všechny ty zloděje nemá smysl, řekla si. Třeba se najde něco u Rudé záře…

Když k ní přišla, uviděla jen vymlácena okna a ze dveří vybíhajícího vorchu s kufrem v ruce a za ním quariankou následovanou kroganem. Tyhle zvířata nemají nikdy nic dobrého v úmyslu, řekla si asarijka, vytáhla zbraň, a běžícího vorchu střelila do nohy.

Pronásledování rychle skončilo, a to způsobem, jaký Narva ani v nejmenším nečekala.
Zarazila se, takže málem plynule přešla do smyku, a sledovala prskajícího vorchu, kterak pouští kufr a jedinou rukou se snaží ucpat díru v noze. Nepochybovala o tom, že mu to za nějakou dobu doroste, ovšem to za předpokladu, že mu ta milá asarijka vpředu neudělá ještě jednu podobnou do čela. A možná by bylo fajn zjistit, proč vůbec střílela.
„Eh, děkujeme,“ řekla nakonec trochu rozpačitě a zároveň nahlas, protože jinak by to přes skuhrajícího zloděje asi jinak nebylo slyšet.
„Jestli si ho chcete nechat, je váš, nám stačí ten kufr,“ podotkla pak, protože jeden důvod pro střílení náhodných vorchů do nohou ji napadl, ale zbraň radši ještě neuklízela.
To ani Grok, který teprve dobržďoval. Hodil zkoumavým pohledem po neznámé asarijce připraven ji na místě odprásknout, ale nezdála se, že by je chtěla nějak ohrožovat. Proto si dovolil trochu důvěřivosti a spustil z ní zrak.
„To od ní nebylo hezký, vid?“ zazubil se na ležícího vorchu a přišlápl mu koleno.

 „Odkud jste a co je v tom kufříků tak zajímavého, že to láká mého nového kamaráda?“ zeptala se se zájmem v hlase asarijka a střelila pro jistotu vorchu i do druhé nohy - krogan leknutím trochu nadskočil. „Pochybuji, že jste zrovna na svatební cestě a v kufru je prádélko,“ poznamenala uštěpačným tónem a musela se v duchu zasmát nad představou vorchy v něčem takovém.
Narva, která se právě ke kufříku skláněla, aby zkontrolovala jeho stav, to samozřejmě slyšela. Poznámku o svatební cestě se rozhodla nebrat si osobně a prostě otevřela předmět zájmu.
Uvnitř se nacházelo deset kovových válečků bez jediného popisku, jejichž vzhled by patrně neřekl nic ani Narvě, kdyby si před misí nenastudovala příslušné materiály.
„Vorchové jsou obecně známí svou vybíravostí,“ pronesla lehce ironicky a otočila kufřík k asarijce, ať si to taky prohlédne, „tenhle nám šlohnul součástky k lodi. Takže ještě jednou děkujeme, ale budeme už muset j...“ Větu nedokončila, protože byla přerušena další střelbou.
Zmetkům zjevně dorazily posily a pohled na jednoho z nich, jak si hoví pod kroganovou botou, je moc nedojal.

Hned jak je Grok spatřil, rozhodl se pro frontální útok, ale stačilo jen pár okamžiků a rychle si to rozmyslel. Otevřený prostor, on jak stodola, která křičí „tref si mě!“, Narvě se nesmělo nic stát, protože by ho její těhotná přítelkyně rozřezala pilkou na kosti a těch změtků bylo fakt hafo. Lepší bude vzít nohy na ramena.
„Utíkejte a to fofrem!“ zařval a vědom si své role ochránce se stále snažil vyplňovat prostor mezi děvčaty a loupežníky.
Narva nelenila, čapla kufr a upalovala napřed. Ani se nezdržovala tasením pistole, protože střílet na ně by teď znamenalo střílet nemířeně skrz Groka a to by nebylo úplně ideální.
Společně s náhodnou asarijkou prchala kamsi dopředu, ale bylo jí jasné, že do bezpečí lodě jen tak nedoběhnou, když sem letěli deset minut vznášedlem. A protože neměli moc šanci je setřást, chtělo to najít alespoň trochu bránitelnou pozici a ty parchanty definitivně pokosit.
„Nedá se tu někde schovat?“ zařvala tak nějak na Groka, kdyby to tu náhodou znal, ale nebránila se návrhům ani z druhé strany.

Asari se v duchu rozčilovala, do jaké patálie se to dostala. Ještě před chvíli si spokojeně vykračovala směrem k obchodům a teď tu po ni střílí, ani neví proč. Teď by dala cokoli za to, kdyby si toho vorchy nevšímala.
Zůstat bojovat na místě nepřicházelo v úvahu. Zbraň by se jí po pár výstřelech zasekla a bojovat holýma rukama se jí rozhodně nechtělo.
 „Kousek odtud mám byt. Pokud je setřeseme, můžeme se schovat tam!“ zařvala směrem ke quarince, než jí stihnul krogan odpovědět.
„Ať už tam jsme!“ odpověděl jí a šlápl do pedálu, aby ty dvě dotáhl. Pronásledovatelé jim však byli v patách.
„U mě dobrý,“ zahlásila Narva a přeskočila skokem dalekým hromadu hoven, kterými byla zdejší ulice prakticky vydlážděná. Nejspíš se právě dostávali do té méně turisticky atraktivní části Omegy, kam se i Smrtka bojí chodit bez atomových zbraní.

„Tak za mnou!“ zakřičela k těm dvěma a sprintem si to řítila uličkami ke svému bydlišti.
Po jejím delším pobytu naštěstí znala okolí, tak to brala všemožnými zkratkami a oklikami, aby se zbavila pronásledovatelů.
Když si již byla jistá, že je setřásla, proběhla třemi ulicemi a vřítila se ke dveřím svého bytu. Jen tak tak u nich zabrzdila, aby se na nich nerozplácla. Otevřela dveře a vlezla dovnitř. Počkala ještě, než se dovnitř dostali její dva noví známí. Když byl uvnitř i krogan, dveře opět zavřela.
Měl by si trochu zlepšit fyzičku, pomyslela si, jakmile se dveře uzavřely.
„Asi bysme se mohli představit, když jsme si spolu tak pěkně zacvičili.“ Sdělila udýchaným hlasem svým dvěma společníkům.
„Jmenuji se Salvis T'Rias, a vy?“

„Narva'Raan nar Vaala,“ představila se způsobně také, ale už během toho se zamyslela. To jméno už někde slyšela, jen si okamžitě neuvědomila kde. Pak to ale přišlo o to jasněji.
„A jsme od Perunica Expressu, takže je fajn, že se potkáváme, byť za těchhle okolností,“ usmála se nakonec a nervózně se rozhlížela po oknech a dalších místech, kudy by je mohly následovat problémy.
„Jo a já jsem Grok,“ zabručel a musel zatáhnout břicho, aby se protlačil chodbičkou. Jo, za těch sedm měsíců kuchaření hodně… ochutnával.
„Vy jste z té dopravní společnosti, kam jsem před týdnem psala,“ odvětila Salvis Narvě a koutkem oka pozorovala Groka, jestli něco nerozbil.
„Je tohle běžně součástí práce u Perunica Expressu?“ pokračovala zvídavě dál, když se ujistila, že zatím vše stojí na svém místě.
„Více méně.“ Odtušil krogan.
„Ale většinou to není tak hrozné,“ odvětila, snažíc se přesvědčit samu sebe, ale moc jí to nešlo, zejména díky ne zcela zahojeným jizvám z přestřelky na Sharjile.
„A fakt to za to stojí,“ uculila se nakonec a doufala, že za žehlení nad rámec svých povinností dostane nějaký ten benefit navíc.

 „Doufám, že za to stojí i platba,“ odvětila nepřítomně Salvis a pro jistotu se podívala z okna, jestli je někdo nesledoval.
Nikdo tam naštěstí nebyl.
„Vzduch je čistý,“ odpověděla pak k Narvě a Grokovi, „a nemyslím tím aroma Omegy.“
Vzhledem k tomu, že quarianka už nějakou dobu pracovala za střechu nad hlavou a stravu, se necítila kompetentní odpovídat na záludnou otázku a radši předstírala, že kontroluje pistoli.
„Každopádně bychom se měli co nejrychleji dostat do lodi, nebo budeme mít větší potíže než jen bandu rozjívených blbečků.“
Měla tím na mysli primárně naštvaného šéfa Modrých sluncí, ale kdo ví, co by se z toho mohlo vyvinout dalšího.

Kuchař na tom byl s výplatou podobně, ale plat byla ta poslední věc, která ho ve společnosti držela.
„To jo,“ reagoval na Narvino avizování problémů.

„Pokud jde o mě, já můžu vyrazit hned,“ odpověděla s nadšením Salvis, že konečně vypadne z téhle stoky. „Vše co potřebuju, mám na sobě.“

„Super,“ chopil se iniciativy Grok a sugestivně u toho gestikuloval, „vy dvě teď poběžíte k nejbližšímu vznášedlu, nebo taxi – Narvo, víš jak na to. Já zatím udělám randál a vy mě pak nějak naberete. Jasný?“ Nadhodil únikový plán a zkontroloval lupary. Bylo mu zřejmé, že ti raubíři tu teď šmejdí všude kolem, a kdyby šel přímo s děvčaty, hned by je chytli. Narvě to bylo jasné taky a tak přikývla a rozžhnula omnitool, na kterém si zobrazila holomapu okolí - zřetelně na ni viděla Grokovu pozici (díky signálu, který vysílal jeho omnitool).
„Salvis, protáhni vás buď nějakými uličkami, nebo skrz dav lidí a dávejte na sebe pozor. Napočítejte do deseti a pak vyražte za mnou,“ dořekl a než si to stačil rozmyslet, byl venku na ulici a běžel zpět cestou, kterou přibližně přišli, a převrhával popelnice, které mu stály v cestě.

Kývla na srozuměnou, vyměnila si pohled s asarijkou a začala počítat. Kolem pětky vyhnala z hlavy myšlenky na Filiu, u sedmičky vytáhla pistoli a na deset přesně podle plánu vyrazila napřed, aby měla v případě potřeby Salvis prostor na použití té své pušky.
Jakmile se bez spatření jediného živáčka dostaly z nejtemnějších uliček, bylo zapotřebí trochu té znalosti místního prostředí, kterou Narva opravdu neoplývala.
„Kudy teď?“ zašeptala se syntetizérem na nezbytném minimu, co kdyby je poslouchal někdo z kanálu nebo z té odhozené piksly od krvavých sušenek.
Salvis ukázala směrem vpravo.
Po překonání několika ulic, byl volný plac, kde majetnější obyvatelé parkovali svá vznášedla. Pevně stiskla zbraň, aby mohlo pohotově reagovat, kdyby je chtěl napadnout někdo od Baru nebo místní havěť.
Jak dorazily na místo, na kterém stálo několik kluzáku, otočila se k Narvě.
„Můžeš si vybrat barvu a doufám, že se do nich umíš dostat?“ zvídavě se zeptala. Taky by to dokázala, ale její řešení by zahrnoval kus kamene a příliš mnoho hluku, který si teď nemohly dovolit.
„I poslepu,“ odtušila a vzápětí doufala, že to neslyšel někdo s nožem, kdo by to vzal jako výzvu. Bleskově nažhavila omnitool, místo obcházení bezpečnostních protokolů prostě utavila zámek a otevřela dveře. Její hypotéza, že alarm by stál dvakrát tolik, co celá ta šunka dohromady, se rázem potvrdil a stačilo použít startovací proceduru, kterou měla v nástroji uloženou od chvíle, kdy vyrazila na Pouť.
Motor spokojeně zahučel, spolu s ním se soudě podle čtení ze senzorů spustil i naváděcí majáček a ona tak měla o tři vteřiny práce víc, než ho přetížila a vyřadila. A ačkoliv nebyla nejlepší řidička, tyhle stroje byly stavěné na batariany, což jsou chroničtí idioti, a stačilo mačkat čtyři čudlíky.
„Tak jo, kdepak máme našeho krogana,“ říkala si spíš tak nějak sama pro sebe a propojovala svůj omnitool s palubní deskou, na níž se vzápětí objevila jeho lokace.
„Ta puška se teď možná bude hodit,“ vyklouzlo jí ve chvíli, kdy ho spatřila ve společnosti roztodivných exotů, a snažila se vypočítat, jakou šanci má asi Salvis na zásah z otevřených dveří letícího vznášedla.

Když dorazily na místo, bylo jasné, že bude ještě dost práce. V davu lidí Grok zrovna mlátil turiana s hákem místo ruky, další si to k němu proráželi skrze ječící obyvatele Omegy.
„Přiklepni to k němu, naberem ho a mizíme,“ řekla Salvis Narvě, která přikývla.
Narva nebyla až tak ráda, že se potvrdily její výpočty, nicméně byla už dávno na sestupném kursu a moc ji to netrápilo. Snesla se se vznášedlem ke Grokovi, tak nějak skrz dvojici batarianů s pistolemi, a kupodivu ani nezapomněla otevřít boční dveře.
Salvis vystřelila po blížícím se pobudovi, který se prorval davem, ale jak se dalo očekávat, netrefila se a zbraň se jí ke všemu ještě zasekla. Ve vzteku ji po něm hodila a tentokrát se trefila. Zavrávoral a spadl na zem.

Samozřejmě nastal klasický problém, jak nacpat gigantického krogana do osobního vznášedla, které bylo stavěné jenom na čtyřčlennou rodinu, ale i s tím si poradili a Grok během naskakování sejmul nabíhajícího člověka tak, že se tento změnil v rosol a ohodil své bývalé kumpány.
A pak přišlo to pravé peklo, to když začala se vznášedlem stoupat, drclo to a kuchaříčkovi vypadla jedna z brokovnic. Nadával jak špaček, chtěl se okamžitě vrátit a vůbec se choval jako malý Urdnot, takže mu musela slíbit, že dostane novou a kočku jako bonus.


Stvořili Narva, Salvis a Grok

[Telwin Ishtari]

Víte, když na extranetu najdete nabídku k zaměstnání, očekáváte mnohé. Slunná rána, výhled na moře, zeleň Edenu nové kolonie. Možná si ještě přiznáte, že tenhle pohled a výhled může mít lehkou trhlinu typu nějaké důlní kolonie na orbitě Paragonu, no, ale rozhodně nepočítáte s tím, že skončíte u samého jádra pudla...teda Galaxie. No, já tu skončil.

Tahle díra, vlastním honosným jménem Omega, je pár set let starý zrezlý kus šrotu uprostřed vesmíru zdánlivě se chlubící názvem vesmírná stanice. Můj domov i místo pracovního zařazení. To víte, udělal jsem tu malinkatou chybu, a to, že jsem nezadal do extranetu jméno firmy, ke které jsem se hlásil. Možná bych pak zjistil, že se nehonosí ne zrovna valnou pověstí. A nedopadl bych, jak sem dopadl. Teď, tady na Omeze, se mi to zdá už jako sen. Temný, hrůzný sen. Noční můra. Netušil jsem, že ta práce bude mít i jméno. Aria T'Loak. Spadl jsem do toho, ani jsem nevěděl jak. Není odtud úniku. To, že mne Aria prodala batarianům, už je taková třešnička na dortu.

Počkejte, někdo sem jde. Ukončit záznam.

Dveře se otevřely. Vstoupil do nich Ka'hayre. Telwinům pán.
„Říkal jsem ti, že ten generátor musí být hotový do dneška!“ zařval a udeřil ho do tváře. Upadl na zem.
„Generátor na odpis. Oprava nemožná. Vyžadované náhradní díly zamítnuty. Není řešení.“
Batarian se jeho odpovědí nezdál uspokojen, což dokázala další série kopanců a plivanec do jeho tváře. Pokusil se zvednout. „Pokusy o opravu dále nemožné…“
Batarian do něj znovu kopl. „Když ti něco přikážu, tak to splníš, rozumíš?! Protože když nebudeš plnit rozkazy, nebudeš k užitku. Pak budeš moct opravovat základnu zvenku. Bez obleku…“

Ještě jednou si do něj kopnul. Zasmál se a otočil se k odchodu. Zanechal ho samotného, aby mohl přemýšlet. Jako by bylo o čem…


O něco později

Aktivoval svůj omni-tool aby provedl další analýzu. Přemýšlel, zda-li to vyšlo. Když viděl v Ka'hayreho bytě tu reklamu, když se pak mohl na pár chvil připojit k extranetu… mělo to vůbec cenu, se takto vystavovat nebezpečí? Jenže co jiného mu zbývalo. Výsledky byly dobré. Snad se mu podaří ten generátor zprovoznit, nakonec…


Smutně a rozčíleně se díval z okénka vznášedla, jak se vzdalují od chumlu bytostí a jen ta zmínka o kočce odvedla jeho vědomí natolik, že nevyskočil ven a nešel si pro svou luparu. Jenže teď už byli moc vysoko a daleko a… Byla v tahu, ale jednu věc stejně udělal. Plácl ruku s omnitoolem na okýnko a natáčel jím plochu pod nimi, dokud to jen šlo. Když se pak trochu uklidnil a poděkoval holkám za vyzvednutí, zkontroloval, co nahrál. A skutečně, měl asi čtyři vteřiny použitelného materiálu, který si hezky vystříhl a během cesty zpět na Vesnu jej analyzoval.

Představoval si to nějak tak, že po dostatečném přiblížení a zaostření v chumlu postav spatří jednu menší, která ze země zvedá jeho bouchačku. Bude to nějaký vorcha nebo tak něco a bude mít na sobě určitě nějaký znak, který ho bude řadit k otrokům, nebo nějakým podržtaškům a přes ten znak pak zjistí jeho pána a bude hned blíž k najití svého pokladu.
Z nahrávky však ve skutečnosti zjistil velké prd a tak ji zlostně smazal a po zbytek letu hrál Angry Birds.

Na Vesně už bylo téměř vše připravené k odletu. Modrá slunce flirtovala se Saphy, která při tom velice svůdně okusovala plátek čokolády a Ianto hned po příchodu Narvy na palubu hlásil, že za doby jeho velení se nestalo nic výjimečného a okamžitě vrátil své nabyté pravomoci právoplatné kapitánce lodi. Navíc jim oznámil, že byla přijatá zpráva z ředitelství, která jim oznamovala, že před pár hodinami jim přišla žádost o zaměstnání, která byla po zpracování několika uchazečů schválena a ukázalo se, že dotyčný má být nabrán, chvilka napětí, na Omeze.

Čas je však tlačil. Všechny zmražené zásilky už měli naložené a bylo třeba je doručit zavčasu. Narva chvíli přemýšlela, jak se k této situaci postavit a nakonec zvítězil její smysl pro ekonomičnost a praktičnost. Nechá tu nějakého dobrovolníka, který pro nového zaměstnance skočí a na Veles se vrátí normálně shuttlem. Když si měla vybrat dobrovolníka, který tu zůstane, volba padla na kuchaře. Nikoho jiného na lodi postrádat nemohla a jemu to snad vadit nebude. Seznámila ho tedy hned se svými myšlenkami a on bez remcání souhlasil, otočil se na patě a rovnou se jej vydal splnit.

Brouk, kterého měl nabrat se jmenoval Aegohr Ghalia Nasurn Maelon Ishtari Telwin a podle všeho se hlásil o pozici technologického inženýra. Vyzvednout ho měl na území ovládaném Eclipse, někde za jednou z fabrik na battledroidy. Jako orientační bod mu měla posloužit socha Arii.

Grok tedy bez vážnějších orientačních přešlapů zastavil u příslušné budovy, vystoupil ze vznášedla, odlepil taxikáře a po nízkých schodech se vydal vzhůru do sídla nějakého Ka'hayra.
Hned u vchodu na něj namířilo své zbraně šest robotů a nějaký drell na něj ukázal svým omnitoolem.
„Koukám, že cestujete nalehko,“ pronesl a myslel tím asi jedinou zbraň, kterou u sebe Grok měl, a také to, že neměl žádnou zbroj, bez které většina bytostí krogana v životě neviděla.
„Jsem nudista.“
„Zajímavé… Máte domluvenou schůzku?“
„Mám se sejít s panem,“ nahlédl do omnitoolu, protože to jméno si fakt nepamatoval, „Aegohr Ghalia Nasurn Maelon Ishtari Telwinem.“
Drell se na něj podíval, jako jestli to myslí vážně a když nepostřehl žádný náznak ironie, promluvil do vysílačky: „Hego, řekni Ka'hayrovi, že za ním někdo jde. Tohle si bude chtít poslechnout… jo. Pane, odložte zde prosím vaše zbraně, při vašem odchodu vám budou navráceny.“
„Ha-ha-ha,“ řekl  Grok a vůbec se nesmál, „chceš mi říct, že ti mám dát svojí zbraň? Na Omeze? Myslíš, že jsem včerejší?“
„Je to standardní procedura.“
„Hovno, takhle už jsem se nechal napálit jednou. Víš, jak to dopadlo? Ukousnul jsem tomu blázínkovi hlavu.“ Konstatoval a odkazoval tak na jeho první návštěvu Omegy a jeho dvou minutové otroctví.

Chvilku si tedy ještě povídali a nakonec drell usoudil, že krogan zbraň prostě nedá, ale naštěstí se to dalo vyřešit ozbrojeným doprovodem a nahozenou bariérou mezi Grokem a batarianským pánem jménem Ka'hayr.

„Tak spusťte.“ Seděl na takovém kýčovitém křesle a Grokovi bylo hned jasné, že je to otrokář, že udělal dobře, že nedal zbraň z ruky a že s novým zaměstnancem bude něco špatně.
[„Mám se zde sejít s Aegohr Ghalia Nasurn Maelon Ishtari Telwinem,“] rozpovídal se Grok batariansky a vysloužil si tak otrokářovu zvýšenou pozornost. A to nejen kvůli tomu, že se měl údajně sejít s jeho otrokem.
[„Opravdu se máte sejít s Telwinem?“] přešel do svého rodného jazyka.
[„Ano.“]
[„Když máte, tak máte.“] Ošklivě se pousmál. „Přiveďte mi toho budižkničemu!“

Když se po několika chvílích dveře po Ka'hayrovo pravici otevřely, Grokovi se naskytl výhled na dvojici vorchů táhnoucí sebou lehce zbitého salariana v otrhaných hadrech. Pohodili s ním před pánův trůn, pár kroků od Groka.

[„Tak tady ho máš,“] okomentoval to Ka'hayr a máchl rukou. Salarian se od pána ohlédl ke kroganovi a v očích se mu třpitil strach. Začal ustupovat od Groka, tedy spíše… plazit se.

Přesně jak si myslel. Je to v hajzlu. Nemůže říct, že je z Perunici, ani že je ten salarian kontaktoval. Nebylo by to vůbec moudré, ale jak ho dostat ze spárů toho otrokáře?
[„Kolik stojí?“]
Batarian si prohlédl Groka od hlavy k patě, patrně zkoumajíce jeho zevnějšek a finanční možnosti.

[„Normálně sto padesát, ale že je to pro kolegu z utlačované komunity, dám ti ho za sto dvacet. Na ruku. Hned teď…“] zazubil se batarian. Kývl na své pohrobky, aby se opět ujali jednaného.

[„Brzdi, Vočko,“] zabručel Grok. [„Podívej se, v jakém je stavu. Sotva se udrží na nohách a je v nechutným stavu. To první by mi ani tak nevadilo, ale to druhý jo. Mám vařit na svatbu a sto dvacet za takovej fujtajbl nedám.“]
[„GaHaGaHaga!“] rozesmál se batarian. [„Nedáš, nedostaneš.“] Kývl na blízkého vorchu a ten se sklonil k salarianovi, aby jej odvlekl zase zpět. Telwinova tvář zračila strach. Hodně strachu. Vorcha jej chytil za paži a vytáhl na nohy. Salarianovo tělo však pokračovalo dál a vrazilo do vorchy, kteréhož tak vyvedlo z rovnováhy a vedlo k pádu obou zúčastněných. Telwinův omnitool se někdy mezi tím rozzářil.

„Chcípni sráči!“ zařval Telwin a z jeho omnitoolu vyjela drobná čepel, kterou okamžitě začal bodat vorchu pod sebou. Druhý však nelenil a pozvedl svou brokovnici. Telwin mezi ně překulil svého vorchu, ale i tak to musela být šlupka a ne moc hezký pohled, když pár desítek gausově urychlených broků vrazilo do těla pobodaného vorchy a dalo názorný příklad do biologie tohoto druhu.

Telwin nelenil a obral už mrtvého vorchu o jeho brokovnici značky AT-12 Raider, jen aby jeho kolegovi za pár okamžiků vysvětlil, že batariani tyto brokovnice konstruují s jediným účelem. Jedna rána prorazí štít či bariéru, druhá si ukousne trochu masa. A vorchové ho moc nemají. Ani štít neměl. No prostě humus, to Vám povídám. Telwin se překulil a vstal do pokleku, zatímco termální zásobník opět začal fungovat. Dva výstřely, dva mrtvý vorchové. Tedy spíše tvorba čtyř vorchů ze dvou. Telwin se už usmíval. Očividně si to užíval a náhle mu došlo, že objevil opět radost života. Otočil se proti poslednímu protivníkovi a věnoval mu poslední polibek. A minul. A fakt to bolelo. Kurevsky to bolelo, když se doposud nezaujatý Ka'hayr rozhodl do představení vstoupit s pomocí své těžké pistole. Prostřelil Telwina jak papír. Čehož poslední strážce využil a jal se zmizet ze scény, aby mohl přemýšlet o tom, zda-li ho dostatečně platí za to, co dělá. A nebo jen potřeboval ze sebe smýt zbytky kamarádů, změněných Telwinem v paštiku.

Telwin padl k zemi jako pytel brambor. Temno před očima, trocha té krve, no znáte to.
„Chyba v odhadu. Nemám medigel. Aspoň pár jich dostalo co proto. Dobrá smrt.“
Ka'kayr se ohlédl za bariéru na krogana a s jistým pocitem zadostiučinění se vydal dorazit svého ne až tak oblíbeného otroka.
„Telwine, Telwine, no, za úspěšnou investici tě asi považovat nebudu. I když jsi mi snížil náklady na platy v bezpečnosti. Což…"

Grok se nehodlal jen tak koukat, jak toho ubohého salariana zmasakruje, když už se tak hezky snažil a fakticky už je zaměstnancem Perunici. Využil zmatku, který Telwin natropil a začal jednat.
Z otočky vystřelil dvě rány luparou a zpopelnil tak celý pětičlenný doprovod, který ho měl hlídat. Ze stropu na něj mrknul jeden automatický palpost a začal pálit.
Grok prásknul do koní a nejvyšší rychlostí se vrhnul směrem k bariéře. Osobní štít mu zkolaboval po šesti zásazích, ale to stačilo k tomu, aby k ní doběhl a proběhl jí do bezpečnější poloviny. Navíc Ka'hayreho smetl v plné rychlosti a rozmáčkl ho mezi zdí a svým téměř tunovým tělem.

Setřásl ze sebe batarianskou drtinu a rozhlédl se okolo. Všichni byli mrtví, krom salariana, který skape, pokud mu někdo nepomůže. Někdo Grok. Ten neváhal a prohledal otrokářovu mrtvolu a v ní našel dostatek medigelu k tomu, aby Telwina ošetřil a ten tak vydržel cestu k opravdovému lékaři.
Zastavit krvácení byla hračka a dokonce ho udržel při vědomí.
„Slyšíš mě? Jsem Grok. Z Perunici. Dokážeš se postavit?
Byla to celkem zbytečná otázka. Grok chytil Telwina a postavil jej na nohy, což si zasloužilo lehké zakolísání a heknutí.
„Nyní možné, avšak doporučuje se brzká údržba. Nohy stojí. Tělo i přes bolest vykazuje dostatečnou vůli. Trochu nestabilní pohled. Halucinogenní účinek medigelu zaznamenán. Ten mozek kape ze stropu…“
Zasmál se Telwin a ukázal Grokovi na místo na stopě, kam přistála notná sprška mozkomíšního obsahu některého ze strážců.
„Pěkný. Myslíš…“ zamyslel se na okamžik Grok a podíval se na slisovaného batariana, „nemá tu někde ten hajzl trezor?“
„Termínál v opěrce trůnu. Telwin instaloval.“ promluvil salarian a přešel ke slisovanému batarianovi. Prstem setřel kousek krvavého fleku a olízl si ho. „Wooow!“
„Dokážeš se do něj nabourat?“
„Hm,“ pokrčil Telwin rameny a zvedl kousek od něj ležící batarianskou ruku. Aktivoval její omni tool a několika příkazy otevřel terminál a odhodil ruku v dál. Doklopýtal k trůnu, posadil se do něj, a otevřel boční přístup. „Složitý systém. Nutná analýza.“
Groku mu to odkýval a zatím si nabyl zbraň.
Telwin zapojil svůj omni tool a chvíli s ním pracoval ruku v ruce s údaji na monitoru.
„Chyba. Terminál zablokován,“ oznámil Grokovi a nahnul se k bočnímu přístupu, v kterém se předtím vrtal. „Myslím, že daný problém má řešení.“
Sáhl do přístupu a vytrhl několik kabelů. „Blokační procesor vyřazen. Nutný účet k převedení.“
Kuchař se neubránil a pousmál se. Možná to za ty problémy přeci jen stálo. Podíval se do svého omnitoolu a nadiktoval účet jistého známého quariana, který se specializoval na praní peněz a řekl Telwinovi, ať do vzkazu k tomu napíše účet společnosti Perunica Express.
Sice si ten chlapík strhne nějakých patnáct až třicet procent, ale na druhou stranu nebudou mít tahanice s finančáky.

No a jakmile byl transfer hotový, ještě nechal skrz terminál vypnout většinu bezpečnostních prvků v budově a nechal odemknout zamčené. Jestli je tu ještě nějaký otrok jako Telwin, teď má šanci si pro sebe urvat svobodu – nebo se o to aspoň pokusit.
Jakmile to bylo hotové, Grok čapnul salariana a vzal nohy na ramena. Po cestě párkrát vystřelil, ale nikdo se je nesnažil nijak urputně zastavit. Když pak probíhal východem, nikdo jej nehlídal, a tak mohl rovnou i se zraněným salarianem naskočit do nejbližšího vznášedla a vzít to rovnou do nějaké kliniky, kde by ho ošetřili a oni mohli chytit nejbližší raketoplán letící na Noverii.

Spáchal Grok s Telwinem, toho času kdesi na Omeze...

[Alice Kozlovova]

Metro neslyšně prosvištělo podzemním tunelem několik metrů pod povrchem moskevských ulic. Červenovlásce, táhnoucí s sebou dvě zavazadla plná oblečení a osobních věcí, zahleděné do šedivé podlahy vagónu se v hlavě honily vzpomínky prakticky na vše, co opouští. Malý byt v horním patře kolejí obývaný s nezodpovědnou Nadiou, která její odchod náležitě oplakala, komplex Moskevské vojenské univerzity, skrz který každé odpoledne chodila do důstojnického klubu Bratstvo a stejnou cestou se z něho ráno vracela naprosto vyčerpaná, s klubem spjatými tvářemi známými i neznámými, jejich historkami, nadávkami, návrhy a nesplněnými sliby.
V duchu se loučila i s podivínským bratrem Alexem, kterého občasně potkávala coby věčného a nadaného studenta v areálu univerzity; s nejstarším bratrem Jurou, který to z celého sourozenectva dotáhl evidentně nejdál a může sloužit jako nižší důstojník na jedné z lodí Aliance. Mlčky se rozloučila i s bratrem Lvem, který o sobě dával rodině vědět jen občasně a aktuálně se potuloval se svou jednotkou kdesi po kolonii Eden Prime.
Pomyslela i na matku, která měla vždy v domě spoustu práce s čímkoliv jiným, než s výchovou svých dětí a na přísného a neosobního otce, který ji zavrhl ve chvíli, kdy oznámila neúspěšné ukončení svého studia v rámci druhého, akademického, stupně Moskevské vojenské univerzity a snahu postavit se na vlastní nohy jako obsluha důstojnického klubu, kde vydržela dva roky.

„Zastávka ex-ministra kultury Depardieu,“ přerušil Aličiny vzpomínky hlas umělé inteligence jdoucí z reproduktoru ve stropě, „meziplanetární doky B1 až B7“ dodal. Alice ještě jednou narychlo ve svém stařičkém terminálu omni-tool Bluewire Tool II výrobce Aldrin Labs zkontrolovala, zda její cesta za novým životem opravdu začíná v doku B2, popadla obě svá zavazadla a vydala se dlouhým koridorem skrz dav převážně lidských zástupců vstříc světlejším zítřkům.

Po asi deseti minutách bloudění a čekání na výtahy konečně dorazila před ve výšce zavěšenou obrovskou obrazovku, nad níž červeně podsvíceně zářilo písmeno B s číslovkou 2 a pod ním ekvivalent toho spojení byl napsán ještě v turianském a salarianském úředním jazyce. Rozdíl mezi aktuálním a plánovaným časem odletu činil ještě několik desítek minut a proto se usadila na nedalekou lavici a na zápěstním terminálu si prohlížela fotografie pořizované v rámci jejího několikaletého pobytu na univerzitě. Mimo její spolubydlící Nadii se na ní z fotek usmívali ostatní kolegové z důstojnického klubu, spolužáci z maturitního i akademického stupně univerzity i jiní přátelé, které potkala na nejrůznějších společenských akcích. Cítila, že právě tito lidé byli její pravá rodina, o to horší bylo se s nimi mnohdy jen krátkou zprávou během těch několika mála dní mezi doručenou odpovědí na její žádost a termínem odletu.
Ta odpověď. Četla ji už minimálně stokrát, ale přesto jí stále nemohla uvěřit. Pro jistotu ze sekce fotografií přešla do mailového rozhraní a nechala si ji holograficky zobrazit ještě jednou:

Drahá Alice Kozlovova.
Děkujeme Vám za projevený zájem o pracovní pozici v naší firmě Perunica Express. Vaši profesní kartu jsme schválili jako vyhovující. Pro podepsání smlouvy a dopravu Vaší osoby na základnu na planetě Veles se, prosíme, dostavte v nejbližších dnech na stanici Citadela, kde budete následně kontaktována ze strany posádky lodi Vesna.

S pozdravem Catrinna Crixx
Perunica Express

Vůbec netušila, co má od oné firmy čekat. Na extranetu byla v recenzích do nebes chválená i do temnot proklínaná; nadávkami adresovanými jejímu vedení i běžným zaměstnancům se též v některých názorech nešetřilo. Podobné hodnocení sice provázelo i většinu jiných zmiňovaných společností, avšak k nalezení byly i firmy s prakticky čistým štítem – ty však na její dřívější žádosti neodpovídaly a v případě, že ano, vždy ji odbyly jen slibem kontaktování v blízké budoucnosti. Samozřejmě, že se již nikdy žádná z nich neozvala. Tak či onak, neměla na výběr, Perunica Express byla jediná naděje jak změnit životní kurs jiným směrem, než kterým se do této chvíle ubíral. Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, povzbudila se a pro zkrácení čekání začala listovat v článcích galaktických zpráv. Zanedlouho se číslo jejího letu na obrazovce rozblikalo a Alice usoudila, že je nejvyšší čas se odebrat k turniketu, nechat svá zavazadla zkontrolovat scanovacím zařízením a vyčkat v příletovém vestibulu na raketoplán, který ji dopraví na cestovní loď.

Let samotný proběhl v pořádku. Lechtání v žaludku při prvním skoku skrze převaděč za Plutem naštěstí nevyvolávalo pocity zvracení, jak si přečetla v příručce dopravní společnosti. Zanedlouho již loď zahájila přistávací manévr do doku a spolucestující se začali hromadně zvedat ze svých sedadel.

O Citadele pojednával dokonce jeden z předmětů na univerzitě, v době svých studií z něho dělala zkoušku – to byla jedna z těch úspěšných. Ani jeden ze studijních pramenů však nedokázal popsat nádheru umělých zahrad vytvořených na ramenech obrovského kolosu plujícího vesmírným prostorem. Chvíli trvalo, než si její mozek zvykl vnímat pohled na protilehlé části Citadely při pohledu vzhůru a než vstřebala vysoký výskyt cizích ras ve svém okolí. Na omni-toolu si zobrazila stažené mapy stanice a jen je nechala krátce aktualizovat. Plán měla již připravený. Do příletu posádky Vesny se porozhlédne po dispozicích Citadely, srovná si myšlenky a padne-li jí do oka něco potřebného, utratí za to tu hrst našetřených kreditů. Ubytování si již zarezervovala – to nejlevnější, které šlo sehnat. Nezdrží se zde snad déle, než několik dní.

[Narva'Raan nar Vaala]

Trojice se bez nehody dostala přístavištěm až zpátky k lodi a cestou se nestalo nic zvláštního. Byli svědky znásilnění, viděli tlupu vorchů obírat mrtvolu neznámého turiana a podezřelý človíček se jim pokoušel prodat rudý písek. Jak již bylo řečeno, vesměs nic zvláštního.
Ačkoliv měla Narva pocit, že to nebude stačit, spustila v přechodové komoře plný dekontaminační cyklus a jen přítomnost kolegů bez ochranného obleku jí zabránila v kompletním vypuštění atmosféry. To holt udělá až vzlétnou.
Za uzávěrem už na ni téměř v pozoru čekal Ianto s hlášením, že náklad je již téměř všechen ve skladišti, Modrá slunce se chovají spořádaně a vše jde prostě jako po másle. Zároveň ale přišla zpráva od šéfa, že tu mají ještě někoho nabrat, což by znamenalo nepěkné zdržení. Po chvíli váhání se rozhodla, že pro nováčka prostě pošle Groka, který se i s ním dopraví na Veles po vlastní ose, a Vesna mezitím může vesele do Očistce. Ten pokrčil rameny, otočil se na patě a vyrazil zpátky do víru velkoměsta.
Sotva se za ním zavřely dveře, přišlo hlášení od Saten, že dole mají hotovo a že zavírá nákladovou rampu. Turiani ve slušivých modrých uniformách zjevně dopravili na palubu ty poslední tři schránky a rozloučili se se zdravotnicí, takže zbývalo jen odstartovat, zmizet z téhle zaplivané díry, doručit mražené padouchy a Narva doufala, že už se sem nikdy nebude muset vrátit.
Vydala rázný pokyn k odletu, znovu zkontrolovala kufřík, který celou cestu úzkostlivě střežila, a vydala se do strojovny, kde chtěla začít čarovat s jeho obsahem. Kvantově provázané částice, které nakonec nestály ani zlámanou grešli, budou už brzy součástí komunikačního zařízení nové generace, pro které měla sama několik moc pěkných nápadů. Teprve pohled na Salvis, která se ve všem tom humbuku snažila na palubě zorientovat, ji vrátil do reality a přivedl k myšlence, že by možná bylo fajn jí to tady nejdřív ukázat a představit ji budoucím kolegům.
„Vítejte na Vesně, slečno T'Rias,“ otočila se na ni, aby zakryla své předchozí faux pas, a o vteřinu později začala doufat, že se nedopustila nového tím, jak ji oslovila.

Nová asarijská posila společnosti si bedlivě prohlížela okolí. V armádě se plavila i v modernějších výsadkových lodích, a tak na ni vybavení Vesny převeliký dojem neudělalo. Nebylo to ale nejhorší, řekla si nakonec.
„Doufám, že zbrojnice je vybavena o dost lépe,“ poznamenala směrem k Narvě, která čekala na její odpověď.
„Máme už nějakou misi nebo se prozatím omezíme na mé zabydlovaní?“

Kapitánka chtěla prohodit něco v tom smyslu, že o dost lépe než chodba jsou vybavené i záchody, ale další dotaz svedl její pozornost jinam, k aktuálnějšímu tématu.
„Letíme se zásilkou kryoschránek na vězeňskou stanici Purgatory,“ odpověděla bleskově a pokynula jí, ať ji následuje hlouběji do lodi.
„A co se zabydlování týče, to nebude tak horké, vaše pozice bude na sesterské lodi, tahle má plný stav. Jsou ale prakticky stejné, takže si to tady můžete aspoň lehce okouknout,“ usmála se nakonec, když míjely astrometriku a blížily se ke schodišti na dolní palubu.

„Očekávají se přitom nějaké problémy, podobné jako na Omeze?“ zeptala se zvědavě Salvis, zatímco sestupovaly po schodišti.
„Pokud ano, budu potřebovat nějaké vybavení. Moje zbraň skončila v obličeji nějakého pobudy na Omeze, zatímco jsme vyzvedávali kuchtíka,“ dodala a přemýšlela, co poživatelného může krogan uvařit.

„Nic takového,“ odvětila Narva rázně a doufala, že pilotovi zas nerupne v bedně, když je teď bez jejího dozoru.
„Vlastně i tady by to bývalo bylo bez problémů, kdyby ten trouba netrval na setkání v nejzaplivanější hospodě, jakou znal.“ To už se ocitly před výtahem do nákladového prostoru a jí došlo, že asarijka asi sotva chápe, na co to teď naráží. Obešla tedy výtah a zastavila se nedaleko uklizeného a liduprázdného stolu.
„Grok tu možná nechal něco k jídlu, jestli máte hlad,“ říkala a rozhlížela se po perfektně vydrhnuté kuchyňské lince, „každopádně támhle jsou kajuty posádky a tady pro případné hosty a pasažéry,“ ukazovala prstem na příslušná místa a přemýšlela, kam se všichni poděli.

„Nemám hlad,“ urychleně z asarijky vylítlo. Přísahal by, že viděla, jak se v kuchyni něco pohnulo.
„Jsou tu ještě nějaké prostory, které bych měla vidět? A mimochodem, co posádka té druhé lodi?“
Rychle se rozhlédla po místech, kam Narva gestikulovala a otočila se zpět čelem k ní.

„Devana je momentálně bez posádky, nábor je v plném proudu,“ vysypala kapitánka bleskově, opřela se o vzorně vydrhnutou kuchyňskou linku a možná právě díky tomu jí došlo, že původně vlastně šly ještě o patro níž, takže zavelela k přesunu k výtahu.
Cesta dolů netrvala víc než dvě minuty, takže se během ní nestihlo stát nic zajímavého, a dole se oběma naskytl pohled na několik desítek mrazících boxů. V každém z nich je bezpečně uložený lotr blíže neurčené nebezpečnosti, takže byla Narva dost ráda za několikanásobnou ochranu proti otevření na každém modulu. Ani takhle to nebyl moc pěkný pohled, takže se rychle otočila a zahnula do strojovny, pročež ale musela projít kolem ošetřovny.
Dveře byly otevřené, zevnitř se ozývalo ťukání do klávesnice a lodní zdravotnice tam nejspíš prováděla něco strašně důležitého. Narva to nicméně riskla a když už byly tady dole, vzala novou kolegyni dovnitř.
„Představím vám zatím aspoň lodní zdravotnici, protože zdravotní prohlídku stejně budete muset absolvovat, ať už tady nebo na základně.“

V ošetrovni sedela asarijská lodná zdravotníčka Saphyria, zahľadená do terminálu. „Blbá byrokracia,“ zamumlala si pod nos. Prednedávnom totiž dostala od riaditeľa úlohu podávať kompletnú zdravotnícku správu o stave posádky, hlavne čo sa psychiky týkalo.
Z pochopitelných dôvodov chcel riaditeľ zmenšiť riziko opakovania sa situácie s bývalým kapitánom tejto lode. V požiadavkách doslova stálo, všímať si všetko. A to všetko bolo potom treba spísať a odoslať. Spočiatku túto úlohu brala svedomito, no potom jej bolo jasné, že nech tam napíše čokoľvek, znie to šialene a tak už len kopírovala staršie správy.
Na zvuk otvárajúci sa dverí odlepila oči od terminálu a vstala.
„Kapitánka,“ zložila dlane za chrbát a jemným úklonom pozdravila príchodziu dvojicu. Pohľad na asarijku ju však zaskočil, keď si uvedomila, že to nieje Filia.
„Kto to je?“

„Slečno T'Rias,“ začala a zároveň tím novou tvář na ošetřovně představila, „tohle je doktorka Sefiachat.“
Ošetřovna byla stejně jako dříve navštívená kuchyně vzorově uklizená, což Narva přičítala jak doktorčině píli, tak zejména faktu, že se sem teprve nedávno přestěhovala z Devany a dost možná tady ještě ani nemá většinu potřebných věcí.
„Pokud má čas a pokud chcete, může vám rovnou udělat vstupní prohlídku, ale určitě na to bude čas i později,“ zamyslela se a přemýšlela, koho asi ředitel nabere na místo lodního zdravotníka na Devanu, a jestli to bude taky asarijka, ať je to sjednocené.

„Teší ma,“ venovala pohľad asarijke. Vstupná prehliadka? Tak toto boli tie „nejaké dalšie veci“ čo boli s Grokom vybavovať?
„Vitajte medzi nami, o zábavu je tu fakt postarané. Ak možem odporučiť, vstupnú prehliadku by sme vykonali v priestoroch firemnej ošetrovne na základni. Ale nebojte sa, menšie či väčšie zranenia sa tu dajú ošteriť i hneď teraz. Zásoba medigelu a medikamentov by mala stačiť pre celu posadku či už by to bola chrípková epidémia, alebo zlomené končatiny.“

„Těší mě,“ sdělila směrem k Sefiachat a prohlížela si ošetřovnu. Rozhodně by dala přednost jídlu odtud, než z místní kuchyně.
„Prohlídku bych prozatím odložila,“ dodala s mírným úsměvem doktorce a v duchu pocítila úlevu, že aspoň na ošetřovně pracuje kompetentní osoba. O kuchyni by to samé neřekla.

„Netřeba pospíchat,“ ujistila obě kapitánka a loď sebou mírně cukla, jak při zrychlení nad rychlost světla zapracovalo jádro.
„Pokud jsou moje odhady správné,“ a jako že skoro vždycky byly, „a pokud se nic nepoštve cestou,“ což se skoro vždycky stalo, „budeme na Velesu ještě dneska.“ Tento odhad navíc počítal i s průtahy ze strany Modrých sluncí co se bezpečnosti předání týče, takže dost možná to stihnou i dřív.
„Já mám teď nějakou práci s tímhle,“ mávla kufříkem, „takže vás tu prozatím opustím, ale v jídelně je pár terminálů s volným přístupem k Extranetu, tak se snad nějak zabavíte.“ A vzhledem k tomu, že se Grok o jídelnu staral se vší parádou, nepochybovala ani o tom, že je na těch terminálech i solidní filmotéka.
Následoval zdvořilý úsměv, který přes tmavé hledí samozřejmě vůbec nebyl vidět, a decentní úklona hlavy, jakou měla kapitánka ve zvyku, ať už jednala s kýmkoliv.
Od strojovny ji dělilo jen pár kroků, které překonala přímo bleskově, a kromě šéfinženýra Nakamury ji hned ve dveřích uvítal i jeho asistent Honza Hasák. On se tak samozřejmě ve skutečnosti vůbec nejmenoval, ale trval na tom, aby ho tak oslovovali, a na její přítomnost reagoval dost přehnaným pozorem a salutováním.
Oba nicméně odmávla, že si teď vystačí sama a ať hlídají jádro, a odebrala se na svoje staré pracoviště. Konzole byla nová a montážní stolek taky, ale stejně na ni padla trocha nostalgie, protože tady strávila možná stejně tolik času, jako na čtyřech v lodních šachtách.
Položila kufřík na stůl a otevřela jej. Deset stříbrných válečků ve dvou řadách po pěti si hovělo v molitanovém hnízdečku a ona začala zkusmo vytahovat ten první. Na vrchní podstavě ani na obvodu nebyla jediná značka, až na spodku konečně objevila to, co hledala. Díky tam vyrytým značkám brzy zjistila, které válečky obsahují spárované částice, a nic jí nebránilo dát se do díla.
Pro samé leptání, sváření, vrtání, programování, replikování, montování, demontování a remontování málem zapomněla, že se blíží k cílové stanici, ale na prvního důstojníka se naštěstí dalo spolehnout a včas ji kontaktoval. Všechno vyřídila přímo ze strojovny, poslala Hasáka a Saten pomáhat s vykládkou a sama nerušeně pokračovala ve výrobě komunikačního zařízení zítřka.
I vykládání nebezpečného nákladu šlo hladce, turiani od Modrých sluncí byli nadmíru spokojení jak s rychlostí, tak s pomocí, a s nejistou mírou humoru slíbili, že na Veles nebudou v nejbližší době vypouštět žádné zabijáky. Kontrakt byl pro tuto chvíli naplněn a Vesna mohla zamířit domů, odpočinout si před další dovážkou zmrzlých vězňů.
Ve chvíli, kdy pilot naváděl loď k převaděči, vybíhala kapitánka po schodech na vrchní palubu. Ne však nějak nalehko, nýbrž s něčím, co se dost podobalo kolu od auta, jen to bylo větší a čouhalo z toho asi milion drátů. Samozřejmě to nebylo kolo, nýbrž podstavec pro holografickou komunikační jednotku, kterou šikovně postavila kolem poloviny válečků. Tři z nich měly být jedním členem úplných párů, což umožňovalo i přenos obrazu, zbylé dva zvládaly jenom zvuk, ale rozhodně to bude stačit. Váleček poslední, který našla skrytý ve víku kufru, neměl partnera, takže jej zatím nezapojovala, ale nepochybovala o tom, že to není definitivní.
Zapadla s tím do konferenční místnosti a ještě dlouho poté, co loď s jejím svolením přistála, se odtamtud ozývalo prskání, zkraty, sem tam klení a nakonec hodně rádiového šumu smíchaného s jásotem. Když se dveře konečně otevřely, celá horní paluba už spala ve tmě úsporného režimu a Narva ani na chvíli nepochybovala o tom, že si posádka šla dát dvacet nebo panáka na bar, ne že by jim to snad mohla mít za zlé. První mise opravené Vesny se vyvedla natolik, že by bylo bláhové to nezapít, ovšem ona měla ještě nějakou tu práci.
Ale ještě před tím se určitě staví na ošetřovně...

Salvis, Saphy & Narva

[Grok]

Sehnat na Omeze kliniku, kde se na nic neptají, a obzvláště ne na střelná poranění, se oproti zdání nezdálo zase tak těžké. V první, do které Grok Telwina pohodil, se neptali a prostě Telwina ucpali a ošetřili. Co víc, očividně, i přes jinak hrůzné zacházení, měl Telwin jako Ka‘hayrův majetek vlastní zdravotní pojištění. Za hodinku bylo hotovo a i když si tam chtěli Telwina aspoň den dva nechat, nenašel se nikdo, kdo by Grokovi do obličeje odporoval vůči jeho požadavku o Telwinovo propuštění do domácího ošetřování.

A tak, když si Grok přišel pro Telwina na pokoj, byl pacient připraven. Telwin pohlédl na svého zachránce, obličej stažený do přemýšlivého výrazu.

„Krogan, muž, očividně ne místní. Příliš ozbrojen na bezúhonného občana, přitom nemá uniformu žoldáka. O co tu jde? O smrt Ka'hayra? Ne, ne, to by znamenalo smrt pro všechny. Mluvil o Perunice. Co je Perunica? Organizace, loď? Společnost? Ano, ano, zajímavé. Příliš mnoho zbraní na bezúhonnost. Vojáci, ne poslíčci. Nebo přeci jen žoldák? Najali ho na záchrannou operaci?“

„Žoldák ne, kuchař,“ rozkryl tu záhadu a pomohl salarianovi na nohy. „Perunica tu měla nějakou práci, když jsme obdrželi tvou zprávu. Já tě měl jít vyzvednout. Střílení a osvobozování nebylo v plánu. Cítíš se dobře?“
Salarian zamrkal na svého zachránce.

„Lékařská úroveň na Omeze ubohá, avšak dostačující,“ odpověděl. „Bolest nízká, zranění ošetřeno. Doporučuji zmizet dříve, než se Aria dozví, že Ka'hyar byl zabit. Věrný psík, špatná ztráta pro paní Ariu. Ano, ano, musíme zmizet.“

Zmínka o Arie všechno hodně urychlila, protože je fakt, že by je za to nemusela mít moc v lásce, a tak byli už do hodiny v docích a za další hodinu letěli k převaděči směr Noveria s nějakými dvěma mezi zastávkami.
Raketoplán byl plně obsazený, ale až na Noverii letěli jen nějací čtyři pasažéři.
Stevardky chodily neúnavně celou cestu mezi cestujícími a snažily se je udržet spokojené (dvě z nich si vrzly na záchodě, jedna z nich dokonce opakovaně).
Grok si od jedné usměvavé objednal sklenici osvěžujícího džusu a Telwinovi něco dle jeho přání. Když jim pak jejich žádaný nápoj přinesla, krogan se napil a pokusil se nastartovat konverzaci.
„Cos dělal, že jsi skončil jako otrok na Omeze?“

Telwin zamrkal a notnou chvíli se odmlčel.

„Nabídka, lepší život. Omyl. Chyba. Neověření skutečností. Bláhovost.“
„No, horší, než tam, to být už nemůže,“ odpověděl mu k tomu, ale sám tomu moc nevěřil. Vždycky může být hůř.
A protože teď bylo docela dobře, uvelebil se ve svém křesle a pokusil se nevnímat hekání z WC.
„Řekni mi o sobě něco, když už jsem tě vytáhnul z tý bryndy.“
„Hm, zájem o sociální interakci. Zajímavé. Podezřelé. Ne, špatně. Žádný důvod k osvobození, nebyla nutnost pro takovou hru. Hm, hm, možnost zneužití? Žádná. Telwin. Telwin Ishtari, mé jméno. Střední věk. Technik. Talent nevyloučen, schopnosti dostatečné. Služba v armádě. Znalost zbraní. Přišlo odmítnutí STF. Odchod z armády. Sociální a osobní neúspěch. Odchod za lepším. Omyl. Otročina pro Ariu a Ka'hayra. Osvobozen…“

A v podobném duchu se to táhlo až na Noverii, ze které jim měl hezky navazovat spoj na Veles. Čekat na něj museli jen dvě hodiny, během kterých se Grok spojil s Canterbury Base a ohlásil svou pozici i Telwina a obratem mu bylo oznámeno, že na stejný spoj jako oni čeká další nový zaměstnanec, tak ať se ho po cestě ujme. Všechno odkýval a než se nadál, seděli v jediném pravidelném spoji, který létal jednou za čtrnáct dní na jejich zmrzlý domov. Najít nováčka nebylo nijak těžké, protože krom pilota tam byli jen tři. Grok, Telwin a mladý neznámý, člověk.

Ten se představil jako Adam Spencer, ale prý mu mají říkat Lucky. Grokovi bylo jasné, že takhle mu nikdo říkat nebude, ale proč mu kazit radost. Ve společnosti by prý rád pracoval jako informační technik, čímž vzbudil v Telwinovi jisté sympatie a zbytek cesty se ti dva přeli o tom, jak by šlo teoreticky vymazat z Extranetu veškeré tentacle porno jediným skriptem, který Telwin v zápalu diskuse rovnou na svém omnitoolu napsal. Grok ho naštěstí zastavil dřív, než ho stihl spustit (co kdyby fakt fungoval) a ještě oba nové uchazeče aspoň trochu slovně připravoval na krásy, které je na základně čekají. Nezapomněl zmínit ani to, že většina z těch krás je zadaných a jedna sobě i ostatním nebezpečná.

Když pak proletěli atmosférou planetky a bouří, kterou zkušený pilot proletěl, jakoby nic, přistáli v hangáru podzemní základny, které Grok sentimentálně říkal domov a ti dva nerdi budou brzy taky.
„Tak jo,“ zabručel na ně a zkontroloval, jestli si vzal všechno, „naše první zastávka bude v dekontaminační komoře, z které se vydáte podle značení k slečně Crixx, která s vámi probere nutnou byrokracii a pošle vás do procesu. Chovejte se k ní hezky. Jo a nezapomeňte se pak stavit v baru. Vsadím se, že tam budete častěji, než na svých ubikacích.“ Zašklebil se a otevřel výstupní rampu, která za pomoci hydrauliky s noblesou klesla k zemi a Grok po ni jako první vyrazil k přechodové komoře.
„Odpornost. Zbytečnost. Nutno deformátovat,“ dovolil si Telwin poslední kyselou poznámku směrem ke Grokovi, který toho nedbal. Telwin se zvedl a vydal se z raketoplánu za kroganem přímo do dekontaminační místnosti. „Crixx. Hm. Divné jméno. Znal jsem Rachni jménem Crixx. Ne. Špatně. Rachni vyhlazeni. Nutno Groka zpovědět o podrobnosti. Crixx je pouhý historický zápis.“

S těmito slovy se zastavil vedle Groka a poohlédl se po Adamovi, aby mohli začít s dekontaminací.
Adam byl hned za nimi.


Moje a Ariho práce (a kdyby se někdo ptal, kdo je Ari, je to jediný registrovaný uživatel, kterému na webu nesněží, ale prší - jedinou výjimku tvoří Wopičák Deegar, kterému by taky pršelo, ale momentálně má moc práce s vyndaváním dilda ze zadku, než aby se sem podíval).

[Glawhey]

--- Pred 14 dňami ---

V ruke som zvierala svoje papiere, diplomy a všetky spisy ktoré sa mi za celú moju existenciu stačilo nahromadiť. Mám kamenný výraz novo vytesanej sochy keď ma bezpečnosť prehľadáva, kontroluje moje doklady.
Chytiala som zrovna turiánsku skupinku ktorým moja maličkosť pripadala nadovšetko smiešna.
„A to tvrdia že skúšky sú ťažké,“ zaškľabil sa „ale vidím že ten zbroják môže mať aj tento exemplár!“
„Pozor, lebo nás odvanie! ÓoOOo tá mocná biotika!“ zašaškoval druhý. Nemala som im to za zlé, ani ja by som si na ich mieste neuverila. Byť biotikom je úctihodné, byť ale ľudským biotikom je skôr trestuhodné. Tak nevyspytateľný, tak veľmi odlišný. Nikto nás nemôže odhadnúť, sme prosto hybridi.
Prvé dve sekundy som mala pocit že sa chvejem od hamby, v tú tretiu som už len neprítomne hľadela do zeme a čakala kým ten hurhaj prestane.
Smiali sa ako keby ich niečo utrhlo z reťaze a potrebovali si náhle vyčistiť tie dlhé krky. Skupinka ľudí za mojím chrbtom, rovnaká verbež ako ja, sa nervózne pomrvili na svojich miestach.
Všetci sme boli zo Zeme a až na Heavyho (plným menom Petra Ostroluckého, podotkýňam že to meno je jeho matka zaslobodna, meno ktoré mal pôvodne nosiť bolo dvakrát dlhšie než to moje tak nosí radšej toto) ktorý tu mal ako jediný rodinu, sme boli rozrušený z toľkej masy ľudí ktorá sa pohybovala v skupinách. Nemohli sme sa stratiť, modré papiere so stužkami ktoré nás označovali ako čerstvých absolventov nás na prvý pohľad odlišovali od davu. Vybrali sme si toto miesto, pretože je tu práce neúrekom. Sme opravári, je našou prácou opravovať. Teda, väčšina. Pripojil sa k nám aj zhluk vojakov aj tých ktorý mali ísť za robiť bezpečnosť na kolóniach v sústave Terminus. Tý tu mali krátke prázdniny. Nezávidela som im to, byť hodený medzi pirátov a byrokraciu je ťažká práca. Boli sme tam teda solídna zverbež. 
Po druhý krát som si odkašlala, slušne som sa ich spýtala či je nejaký problém. Kedykoľvek som sa pokúšala otvoriť ústa, nastal nový hurhaj smiechu. Vypadalo to že si tej pušky pripevnenej k môjmu boku ktorú ešte neskontrolovali si ani nevšímajú.
„Echo, takýmto tempom ich zabiješ smiechom!“ drgol mi do ramena Heavy, ako sme ho volali v našich radoch. (Echo bola moja prezívka, dlhá to história.) „Pamätaj, chceme sa dostať do Citadely ešte tento hviezdny rok. A nie cez mreže.“
„To vieš,“ uchechtla som sa aj ja  „som jedna veselá kopa.“
Tie tri krky okolo celej procedúry robili tak neslýchaný hurhaj, že po hodine čakania si nás museli rozdeliť na dve samostatné skupinky pretože nás nestíhali odbavovať. Potom to už bolo omnoho rýchlejšie, položili sme ruky na snímače ktoré si moju identitu overili v systéme, vzali si svoje uni-nástroje, spolu s niektorými aj zbrane. Prvé dva kroky vnútry citadely sme sa zhŕkli v kruhu, tľapli si posledný krát rukami a odišli každý vlastným smerom. Vlastne, skoro každý.
„Kamže sa nám Echo valí?“ vyzvedal neúnavný hlas. Nemohla by som o ňom tvrdiť že mi jeho otravovanie liezlo krkom, mnohokrát bol on jedinou osobou ktorá ma vypočula.
„Dokúpiť núdzové zásoby,“ kývla som hlavou k reklamnému panelu „a vypočuť si pár tisíc nezmyselných reklám.“
Chytil ma za rameno, až som sebou cukla, neznášala som keď ma niekto chytal ako korysť. „Ideš zlým smerom, obchody sú na druhom podlaží.“
Jeho tvár vystrúhala grimasu, čokolvek spravil pri pohľade na neho som dokázala jediné, usmiať sa. Bol jedno veľké dieťa, niekedy si prosto neuvedomoval čo robí. Na tak mohutnú 183cm osobu mi jeho tvár pripadala nesúmerná, kým nosil helmu vypadal ako každý iný drsný chlap ktorých sa to po posledných rokoch hemžilo, bez nej bol taký istý šialenec ako my. Len nie tak veľmi xenofilný.
„Pravda.“ prikívla som „možnože som sa chcela len poprechádzať.“
„Možnože ---“, zamlčal sa uprostred vety, sledujúc jeden z reklamných sloganov.
Zadívala som sa naň, dve sekundy mi stačili aby som prižmúrila oči a dlaňou mu zakývala pred očami.
„Vypadá to, že každý túži po nejakej modrej“, smiala som sa na tvári ktorá chytala až červený odtieň „nezabudni si vybrať nejakú tisícročnú, nech má aspoň o čom rozprávať!“

--- O polhodinu neskôr ---

„Nejaké novinky na trhu, Sally?“
„Môj oblúbený zákazník!“ Salarián rozprestrel ruky ako by nás chcel objať, nato vytiahol zpod pultu strieborný kufor ktorý vypadal ako z lacných filmov o mafiánoch. „Objednávka pripavená. Sú peniaze?“
„Takže stopädesiat.“ zašomral si popod pery. Vybral ruku z vrecka, na holografickej klávesnici naťukal všetky svoje heslá ktorých mal pri prevodoch viac než šestnásť jedinečných, nejedno dlhšie než dvadsaťosem znakov. V niektorých veciach bol na môj vkus vždy príliš paranoidný.
Trvalo im to snáď šesť minút, striedavo som pokukávala po tvári ktorá sa skrývala v orieškových, tmavých vlasoch a zelenému salariánovi s zvláštnymi pomaľovanými znakmi na tvári ktoré mne, absolútnej ateistke nedávali zmysel. Zvýrazňovali oči a ten poloprázdny pohľad v nich. Veľmi, exotické.
Salarián ktorý taktiež sledoval žiariacu obrazovku mu po zablikaní zeleného tlačítka predal kufor, ďalej sa nám už nevenoval. Venoval sa ďalším zákazníkom, ktorý sa mu za tú chvíľu nahromadili po bokoch stánku. Možnože by im to trvalo ešte dlhšie keby jeden z tých čakateľov nebol krogan.
„Čo nám to tu neseš,“ zvedavo som sa mu pozrela cez rameno keď otvoril kufor  „vari vyšiel nový Fornax?“
Pri spomienke na farebné obrázky sme sa obydvaja začali smiať, pripomenulo mi to príhodu kedy sme našli v tej istej skrýši dva rovnaké časopisy (my ako slušné dietky sme Fornax schovávali všade kde ho nikto iný nevidel), naša stará izba bola priestorná a bolo v nej dostatok miest kde také niečo schovať. Od kvetín pod koberce či, jeden z našich kreatívnejších spolubývajúcich dokonca spravil dieru do drevenného stola, boli sme spolok vynaliezavých. Ale to až potom, čo sme zistili že máme toho istého „dealera“.
Boli to dátové disky v nádherných kreslených obaloch, rozdelené podľa žánrov cez stratégie k športu. Niekoľko názvou som poznala, predsa len sama som viedla slušnú zbierku hier v svojom omni-nástroji za ktorú by sa nemusel hambiť nejeden skúsený znalec.
Monotónny hlas mi objasňoval aké hry si vybral, ich výrobcu a dokonca aj rok, to už som ho nevnímala a pokukovala som po partičke mladších turiánov ktorý prechádzali okolo nás.
„Zlé dievča!“ pokarhal ma s úškrnom po tom čo si všimol kam mi zrak bočí, do ruky mi vrazil zabalenú obálku s mojím menom. „Tvoje. Ako výslužka. Na staré dobré časy. Ale neotvárať, pokazíš si prekvapenie!“
Mykla som plecami, nemalo zmysel argumentovať. Dokázala som vytušiť čo tam bolo, som si istá že ako každý iný správny hacker mi už minimálne štyridsaťosem krát prelistoval schránkou a nadovšetko si prečítal po čom moje srdce priahne.

--- O pár minút trápneho ticha neskôr ---

Reklamný baner po mojej pravici sa znovu rozzvučal s novou reklamou.
„Nebaví vás již sedět dlouhé hodiny za mrzký plat v kanceláři? Otravuje vás každodenní rutina, nebo je vám na obtíž příliš blízko žijící příbuzný?“
„Si píš že ma to nebaví“ zažundrala som otrávene. Takýchto reklám bolo neúrekom. Predsa ma táto jedna zaujala. Možnože tá odľahlosť. Alebo tý biotici. Každý kto poznám by pri pomyslení že stretne biotika s vypracovaním telom s pohľadom dravca, povedel by pravdepodobne „mňam“. U mňa to malo opačnú reakciu, to že by som sa mala deliť o životný priestor s ďalším biotikom, pravdepodobne asarijkou je skôr tá zlá správa.
Nemusel sa ani pýtať na čo teraz myslím, to už som naťukávala stránku a prezerala si detaily práce. Vypadala jednoducho a bola som si istá že by ocenili jedného technika s papiermi naviac. A keby nie technika, môžem byť bezpečák. To že nevyzerám desivo by sa možnože ešte dalo dajako spraviť.
„Nerád kazím tvoje sny,“ prerušil moje dumanie hlas „ale o chvíľu nám ide spoj. Poď, ideme pozdraviť našich.“
„Ó tá azúrová modrá,“ začala som si pobrukovať „len teba chcem, len teba chcem, bez teba ďalší deň neprežijem!“
Vedela som ako veľmi ho to provokovalo, nie celé to vyspevovanie o modrej ale fakt že v živote nemal dievča. Samozrejme, nerátajúc mňa, jedného exota ktorého sa držím už od nepamäti. Dokonca máme aj jedného spoločného v rodokmeni, vypadá to že matka môjho otca mala ešte jedného syna a ten syn si vzal asarijku a matka tej asarijky je sestra mladšieho brata jeho otca. Takže nádherne zauzlovaná rodina všetkých druhov, farieb, národností a náboženstiev.
Nastupovali sme do vlaku, alebo akokoľvek sa dala tá vec ktorá jazdila po citadele v kruhoch dala nazväť, v sprievode najrôznejšej zverbeže, čo mi pripomenulo že kedže mám nejaké ušporené kredity ktoré som dostala ako odmenu za účasti v mnohých súťažiach by bolo na čase minúť nejako rozumne. Zápis do holografického denníka, uložiť a nastaviť ako upomienku. A opraviť omni-tool vypadá to že zasa hapruje.

--- O hodinu a pol neskôr ---

„Dvadsiatyprvý krát...“ rátal hlas.
Toľkokrát som si za posledných pár minút prečítala vlastný životopis, desať minút sa dívala len na jednu vetu, obzerala jej štruktúru. Bola to formalita. Obyčajná formalita ktorá ma delila medzi prácou a nezamestnanosťou. Sakra že áno že som to kontrolovala.
Plánovala som to skontrolovať ešte dvadsiaty druhý krát, ale to mi už vytrhol ruku, pripísal proti mojim protestom odosielateľa a odoslal to. To že som na neho dve minúty neprítomne civela a na tretiu upadla do hlbokej depresie to je už vedľajšie.
Moja deprimovaná nálada mala jedno jediné pozitívum. Heavy bol zo mňa tak namäkko že ma celý večer obsluhoval. Neviem kto tvrdil, že milý chlapi vymreli, ale tento jeden prežil. A vypadal celkom k životu.
„Heavy?“ prerušila som to ticho keď mi už asi po šiesty krát priniesol nový šálok čaju
„Ano?“ jeho výraz tváre bol zvláštne vážny „Nejaký problém?“
„Nie, nie, samozrejme že nie,“ ruky som zdvihla do výšky ako keby som rezignovala „Len tak rozmýšľam, prečo si si stále nejakú modrú nenašiel. You know, zvedavosť.“
„Pretože?“ nadvihla som obočie, preložila nohy ako u psychológa. Len to kreslo chýbalo.
„Pretože.“ Nemusela som viac načínať túto tému, sadol si vedľa mňa, oprel sa do sedačky a začal rozprávať.
Doteraz ľutujem že som sa ho to pýtala.

--- Súčastnosť ---

Prsty sa mi kmitali na obrazovke, nasledovala záplava informácii zhrnutá v skratkách, znakoch a číslach medzi ktorými som sa rýchlo zorientovala. Prišiel mi email a došli mi zásoby jedla. Ten email ma trápil najmenej.
Za tých štrnásť dní pobytu u, povedzme známych som si uvedomila že veci ktoré som nosila boli zničené, také kusy hadru by si na seba nemohla dať ani obeť Skyllianského Blitzu nieto ešte uchádzač o prácu. Bola to kríza. A kríza volá po asarijkách. (Alebo po Kroganoch, záleží na druhu a počte ľudí ktorý musí umrieť.)
Nemohla som sa sťažovať, tých bolo na Citadele množstvo nekonečne velké a väčšina bola schopná obslúžiť i pomôcť zákazníkovi s výberom šatstva bez zbytočných rečí ako to robili na Zemi. Tu sa nikto na teba nedíval ako keby si prišiel práve z getha a máš na hlave čajovú lyžičku. Možnože si to myslia, ale väčšinou to nedajú najavo. Hold, iný kraj, iný mrav.
Bolo možno 6 hodín nášho času kedy bola už väčšina obchodov otvorená pre cestovateľov a nových zákazníkov. Bary na moje veľké neprekvapenie žili non-stop. Ľudí bolo veľa a jediné čo museli robiť je striedať sa. Svetlá ožiarovali ulice neónovými farbami modrej a fialovej, človek si pripadal ako keby bol neskorý večer a nie skoré ráno. Za ten čas som si už na tento pocit zvykla.
„ Prajete si?“ Usmiala sa na mňa jedna z predavačiek, ani som si neuvedomila že som celú minútu hypnotizovala len jeden overal, väčšinu času mi oči prebiehali zo strany na stranu, nerada som strácala čas nad niečím tak banálnym ako nakupovaním.
„Uh...“ kývla som smerom k nej „pokiaľ máte čas, žeby ste mi poradili...“
Môj zrak bočil dole kedykoľvek sa mi tá asarijka prihovorila, po čase si uvedomila že nemá zmysel snažiť sa dívať sa mi do očí ako to je u väčšiny druhov slušné a miesto toho sa viac zamerala na oblečenie.
Asarijka ma previedla sortimentov kozmetiky i oblečenia, stačilo mi len uviesť ako veľmi mám hlboko do kapsy, po tom to už išlo rýchlo. Nevedno ako som sa ocitla zavalená množstvom šatstva ktoré na moje predpoklady iba ťažko zmestia do mojej tašky, pripísala som si poznámku že musím skočiť kúpiť ešte jednu, tentokrát väčšiu a priestornejšiu.
 „ Prajeme vám pekný deň.“ kývla mi na pozdrav.
„ Aj vám...“ mávla som rukou. 

„Beep-Beep-Beep!“ ohlasovalo pípanie uninástroja. Ľutovala som toho že som opravu neodložila na neskôr. (Preklad: On chce von!)
„Dobre vieš pravidlá. Žiadni droidi. Žiadne umelé inteligencie.“ Odpovedala som mu sucho.
„Boo-Beep-Beep!“ (On ťa prosí!)
„Nie, vážne, nemôžeš ísť von. Ešte niečo máš na srdci?“
„Beep-Biip-Beep!“ (Ona má správu!)
„Dobre, dobre, pozriem sa. Ale už dáš pokoj, platí?“
„Boo!“ (Ano!)
Droid bol mojím spoločníkom od nepamäti. Presnejšie šesť rokov, dva mesiace a štrnásť dní ak by ste si pozreli štatistiky. Obyčajný droid, ničím výnimočný ktorý má v sebe iba základný program. V takom stave som ho dostala. Ale za tých povedzme, dvetisíc sto večerov moja maličkosť na ňom stihla spraviť menšie úpravy.
Väčšina úprav zahrňovala pridanie množstva pluginov. Pre príklad dokázal si zapamätať moje meno  (deň keď sa mi konečne podarila takáto teraz už banálna vec som oslavovala ako šesťročné dieťa ktoré videlo poníka), rozoznať tváre či hľadať a sťahovať články z Extranetu. Bol to svojím spôsobom veľmi zaujímavý droid, prvá vec na ktorej som začala pracovať bol ale jeho dialekt. Nezainteresovanej osobe by prišlo to večné pípanie a točenie sa dokola na svojej osi ako porucha.
Ono to porucha nebola. Hoci všetky zvuky ktoré vydáva pripadajú človeku a väčšine druhov rovnako, tvory s vyššou citlivosťou sluchu by mohli zaznamenať odchýľky. Pípanie bolo prekladané translátorom na podobne kovový, hoc nie už tak vysoký hlas. Niekedy sa ale procesy samovoľne, povedzme, skrýžia a vzniknú nové slová. A vtedy nastane tá pravá zábava. Naučila som ho necelých štyristo slov, hoci jeho slovná zásoba teraz sa dá odhadnúť na sedemsto. Program sa automaticky inovovať, ale nieje to žiadny geth. Všetkých tých tristo slov sú synonimá alebo antonymá k slovám ktoré už pozná. Skladanie viet, to je už niečo nad čím pracujem doteraz.
Áno, vety s menej ako piatimi slovami dokáže poskladať, so skloňovaním je to už problém pretože všetky slová používa permanentne v prvom páde a treťom rode. Nehovorím že sa mu niekedy nepošťastí a netrafí sa správne. Nepozná žiadne „ja“ iba „on“. Všetky vety ktoré majú viac ako dve slová začínajú s „On“ alebo prípadne „Ona“ ak sa jedná o mňa. Všetkých ostatných tvorov oslovuje „Ono“. Našťastie nikto iný mu nerozumie.

„Beep-Beep-Beep-Boo!“  (Ona musí čítať správu!)
"Však idem, idem..." vytrhol ma z môjho obvyklého premýšľania o živote a smrti, podstate vesmíru a fylozofii.
Moje oči upútal oranžový holografický panel na ktorom sa už zobrazovala nová správa.
„Drahá Alexandrus Glawhyllian Desolas Arteirus“  znel prvý riadok.
Samozrejme. Nikto nedokázal písať moje plné meno správne. Bolo to prekliatie. Často zameňovali Arterius s Arteirus. Ale snaha sa stále ráta.
„Ďakujeme Vám za záujem o pracovnú pozíciu vo firme Perinica Express. Váš životopis sme schválili ako vyhovujúci.“ na tvári sa mi zjavil úškrn. Keď som prvýkrát ukázala svoj životopis Heavymu, poslal ma jednosmerne do vydavateľstva pretože to bolo dosť dlhé na solídnu knihu.
„Pre podpísanie zmluvy a dopravy Vašej osoby na základnu na planéte Veles, vás prosíme aby ste sa dostavili v najbližších dňoch na stanicu Citadela, kde budete následne kontaktovaná zo strany posádky lodi Vesna.
S pozdravom Catrinna Crixx
Perunica extress.“
To už som sa ale škľabila ako slniečko. Omni-nástroj zapípal vo všetkých odtieňoch oranžovej ako keby dokázal robot vycítiť moju euforickú náladu.
„Pár dní?“ zašomrala som si „Prvá trieda to očividne nebude.“
Zdvihla som sa z lavičky (na ktorú som sa dostala neznámym spôsobom počas mojej fylozofickej chvíľky) a pokračovala v svojom obzeraní výkladov.
Áno, obzeranie farebných výkladov by sa dalo považovať za prácu samo o sebe. Berme na vedomie to množstvo obchodov ktoré sú poukrývané v uličkách, nieto ešte na hlavných uliciach. Nájsť poriadnu tašku ktorá by spĺňala všetky moje kritéria bola misia prvej priority. Druhá bola nakúpiť jedlo. Tretia zistiť si spoj späť na nižšie ulice pretože som predpokladala že v tento „slnečný deň“ sa neobjavia. Ale bolo ešte stále ráno, hoc už desať hodín, moje nádeje stále horeli. 

--- Približne niekedy okolo obeda ---

„ Už len jedlo chýba...“ výťazoslávne som vyhlásila keď bol môj zoznam plný oranžových krížikov.
Výbavu som mala skoro hotovú. Už šesť hodín som sa motala po obchodoch, moje zásoby peňazí utrpeli značnú újmu. Oblečenie zahrňujúc prádlo civilné i spodné dokonca aj pižamu som mala kúpenú ihneď vďaka tej milej asarijke. Druhým bodom boli pohodlné topánky a jedny gumenné kroxy od elcorského predavača , viacero ponožiek i jedny rukavice (pretože väčšina druhov v Citadele má tri prsty, nájsť tie s piatimi trvalo istú dobu) z výpredaja znovu u asarijek , skok do drogérie po hygiénu. Ďalej, puzdro na pištoľ pretože som nikdy žiadny nevlastnila (čiastočne pretože som nikdy nemala potrebu mať zbraň u seba, druhým dôvodom bol nedostatok času.), tam mi asistoval človek a jeho vnuk ktorý (okrem toho že tiež doštudoval v rovnakej škole ako ja hoci už dávnejšie) bol nadovšetko výrečný a po chvíle mi rozpovedal všetky jeho dobrodružstvá v teréne. Možnože to bola ulička kde veľa ľudí nebývalo, preto moju spoločnosť tak cenil. A možnože som mu prosto pripadala ako dobrý zabijak času.

„Teeseeven?“
„ Beep-Beep-Boo?“ (Ona niečo potrebuje?) Sluchátko v jej uchu sa rozzvučalo, ubrala teda hlasitosť.
„Koľko kreditov nám ostalo?“
„ 0-000-290“ (290 creditov)
„Koľko stála tá helma?“
„0-000-900“ (900 creditov)
„Tak, máme nový životný cieľ.“   
 „Beep-Beep-Beep!“ (On rád sporí.)

--- O polhodinu ---

Sedela som v menšej reštaurácii, blízko dokov. Heavyho rodina mala novú návštevu a ako veľmi slušná osobnosť som odtiaľ odišla s tím že sa ešte niekedy v budúcnosti ozvem. Našťastie naša technika ešte nieje taká vyspelá a nemusela som sa podrobiť tým objatiam. Tým pretože časť tej návštevy bol Heavyho „companiér“ slušne povedané. Nie, nebola to asarijka ako som predpokladala ale človek. Nemohla som posúdiť či takýto vzťah proti prírode a niektorým aj proti srsti môže fungovať, ale naša galaxia bola plná takýchto zvláštnych párov že to už nikto neriešil.

„Vaše cestoviny, madam.“ čašníčka mi položila na stôl tanier obložený cestovinami, syrom a pravdepodobne ešte nejakými zelenými bylinkami ktoré som si nedovolila identifikovať.  Poďakovala som sa a zmizla v kuchyni.

Rukami som sa začala prehrabávať v taške kým som nenarazila na ten dotičný tajný dokument ktorý som nemala otvárať v jeho blízkosti. Šesť datových diskov do omni-tool, dve pohľadnice a jeden list. Ihneď som schmatla jeden z diskov a začala hrať. Niekto berie redsand, niekto vraždí. Ja čítam Fornax a hrám hry. Som hrozná. Ale čo. Ostávalo mi len jediné, čakať.

// Moja hodinová práca a dúfam že len s minimom chýb.

[Alice Kozlovova]

Dveře restaurace se tiše zavřely. Alice se opatrně rozhlédla po osazenstvu u stolů a sama se odebrala k jedné z barových židlí. Stále si nemohla pořádně zvyknout na druhovou pestrost, která byla pro Citadelu tolik charakteristická. Rozlehlý areál vojenské univerzity, který před několika dny na snad dlouhou dobu opustila, byl výlučně osazen lidmi. Většina moskevských čtvrtí nebyla ostatními národy obývána v nějaké významnější míře. Bylo těžké pro někoho, kdo celý dosavadní život trávil více méně ve společnosti lidí, procházet davem především turianů, salarianů, asarijek, v nižší míře pak kroganů, volusů a kvarianů. Vše však působilo jako komplexní systém, kde si všichni hleděli svého a nikdo s nikým většinou neměl problém. K onomu klidu přispíval i fakt, že na Citadele Alice zatím nepotkala nikoho, kdo byl na Zemi označován jako „póvl“ či „špína“.
„Co to bude?“ přerušila tok myšlenek asarijka obsluhující bar restaurace. Alice se rychle podívala do nápojového lístku a bez jakéhokoliv přemýšlení ukázala prstem na první nápoj, který jí padl do oka. Asarijka za barem se začala smát.
„Kavonův koktejl je pro organismy s pravotočivou DNA,“ poznamenala následně a se zcela profesionálním přístupem jí doporučila nápoj obdobných kvalit, avšak pro její žaludek stravitelný. Alice si s notnou dávkou nejistoty vložila brčko do úst a napila se nasládlého koktejlu, přičemž si v zrcadle za barem začala prohlížet zbytek hostů za jejími zády. Kromě stolu obklopeným členy místní bezpečnostní jednotky nazývající se C-Sec již seděl v rohu pouze prošedivělý muž ve snobském obleku listující si ve svém tabletu a menší bruneta se sluchátky na krku pojídající těstoviny.
„Nebaví vás již sedět dlouhé hodiny za mrzký plat v kanceláři?“ přerušila Alici známá reklama nudnou politickou diskusi na obrazovce nad barem.
„Tohle tu teď poslouchám třikrát denně,“ prohodila obsluha za barem směrem k Alici a přepnula obrazovku na jiný kanál.
„Vy tu firmu znáte?“ zeptala se Alice s nadějí, že se něco dozví.
„Kdepak,“ zareagovala obsluha, „slyším o ní jen z té reklamy. Ale pochybuji, že kdokoliv, komu ještě zbyla notná dávka rozumu se nechá u firmy podobného ražení zaměstnat. To víte, galaxie je plná nebezpečí,“ dodala a prstem si přejela vodorovně přes krk. Alice chvilku přemýšlela nad odpovědí, ale pak vyložila karty na stůl.
„Tak to mi asi mnoho rozumu již nezbývá,“ nejistě se pousmála, „v rámci několika dní mě tu má vyzvednout jedna z jejich lodí a pak hurá vstříc novému životu,“ spíše parodicky pozvedla pěst a objednala si další koktejl.

Moje myšlienky prerušil zvuk reproduktorov ktoré sa rozzvučali, reklama ktorú som tak dlho nepočula. Bezmyšlienkovite som prebehla očami bar, zadívala sa na všetky inviidua, i na barmanku ktorá po chvíle prepola kanál. Vydýchla som si, vstala od stola a podišla k baru. Jedlo som mala koniec koncou už dávno zaplatené a zjedené, nemalo pre mňa zmysel ďalej sedieť sama u stola. Usadila som sa na stoličke vedľa červeného inviidua pretože ten vedľajší mi už stihol prebrať jeden zelený salarián ktorý sa živo zaujímal o nápojový lístok. Tašku som odhodila pod seba, zo šuchotom spadla na zem. Oprela som si ruky o stôl, čakala kým si ma obsluha všimne.

„Kávu?“ Čašníčka si ma konečne všimla, zvedavo si ma prezerala.
„Niečo nealkoholické, pokiaľ by bolo možné.“ Odvetila som sucho.
„Takže džús. Jeden by tu možno aj niekde bol.“ kývla hlavou a zmizla kdesi v sklade. Asi často nemali zákazníkov ktorý nepili.

Barmanka s červenovláskou sa stále rozprávali o reklame, čo ich na tom bavilo bolo pre mňa i Andrastu veľké neznáme, hypnotizovala som teda obrazovku so správami. Neušiel mi ale detail kedy ženský hlas tomu druhému oznámil že sa zamestnáva v tej firme ktorá si platí tú reklamu.
Trvalo mi ďalších viac ako dva a pol sekundy kým som si uvedomila že vedľa mňa sedí niekto s kým budem pravdepodobne pracovať. To už som sa ale nahla ich smerom a pripojila sa.

„Ospravedlňte moju interupciu,“ začala som slušne „počujem dobre že tiež čakáte na loď od spoločnosti Perunica Express?“
Nemusela som sa ani pýtať a žena mi odkývla hoci stále nechápala načo mi tá informácia bude.
„Tak to ma teší,“ podala som jej smerom ruku „tiež tam idem pracovať. Glawhyllian Desolas Arterius meno moje. A vy ste?“

„Alice. Alice Kozlovova,“ odpověděla ženě u baru nejistě, „Universum je asi menší, než jsem si původně představovala,“ pravila s náhlým úsměvem. „Jste tu sama nebo máte schovaného pod stolem ještě nějakého pracovníka?“ snažila se zavtípkovat a podívala se k místu, kde brunetka původně seděla.

Nad jej poznámkou k schovanému príživníkovi som sa uchechtla, keby tá len vedela. A našťastie nevie.
"No, pravdepodobne nás tu bude ešte viac, noc je ešte mladá." kývla som hlavou k dverám cez ktoré stále prúdil nový a nový dal, starý štamgast odchádzal.
"Nie, žiadni nezvaný návštevníci." To už mi asarijka doniesla pohár s ktorým som sa hrala. Točila som ho okolo jeho osi, dosť na to aby sa točil a pomaly na to aby mi vypadol.
Dúfala som že jej nepríde nezdvorilé keď sa jej nebudem dívať priamo do očí, hoci som pokukovala po tej červenej hryve ktorá jej spadala na plecia. Bola výrazná. A ja mala výrazné veci vždycky rada, kým sa to nimi nepreháňalo. Toto konkrétne by som mohla zaradiť medzi veci ktoré „znesiem“.
Pársekundové ticho prerušovalo iba občasné cinknutie pohára o bar a chlípanie salariána vedľa nás.
„Takže, bezpečnosť?“ Vyzvedala som, v rámci limitu.

Alice ještě chvilku pozorovala její manévry s pohárem a v myšlenkách se snažila ztotožnit její duši, která se jí zatím jevila bezstarostná až dětinská. Pak teprve začala zkoumat položenou otázku.
„Bezpečnost spíše papírově,“ odpověděla s rezervou, „tu aktivní nechám povolanějším a schopnějším. Hlásila jsem se na pozici administrativní pracovnice a knihovnice,“ dodala a zapřemýšlela, zda nebude na první pohled působit ušláple a unaveně. „Předpokládám, že ptáte-li se na bezpečnost, budete tedy Vy onou potenciální bezpečnostní pracovnicí,“ navázala na rozhovor.

„Možnože,“ odpovedala som váhavo „na bezpečnosť aj na technika, hlásila som sa. To kam ma vyberú,“ napila som sa z pohára „to, sa ešte len uvidí.“
Takže knihovníčka. Prečo si vyberajú ľudia dobrovoľne tak nudnú prácu mi vŕtalo v hlave. Prečo zrovna knihovníčka? Prečo nie nejaká manažérka. Niežeby hrabanie v papieroch bolo iné, väčšina z týchto bola už ale elektronická takže sa dali usporiadať stlačením jedného tlačítka.
„Niesom tu od toho aby som vás súdila, ale“ dodala som „nieje to dosť nudná práca, hrabať sa v knihách?“
„Za bezpečáka sa človek viac zabaví, hoci...“ povzdychla som „je väčšie riziko úrazu a menší plat pretože samovrahov je stále vo vesmíre veľa. A najlepšie za technika, nič lepšie už byť nemôže, jedna chyba v čísli a celá loď vyletí, rozmelie sa na cucky a pri najlepšom sa z nej nestane kovová napodobenina volského oka.“

Při těch posledních slovech se Alice začala tajně modlit k bohům, aby nakonec Glawhyllian dostala místo bezpečačky a na nic technického pro jistotu nesahala.
„Knihovnická práce není vůbec nudná,“ začala vášnivým tónem svou odpověď a zavzpomínala na časy, kdy se přehrabovala v dávno zapomenutých souborech a nikdy nedigitalizovaných arších v univerzitních knihovnách. „Všechno je to o pramenech, vyhledávání informací,“ pokračovala, „stanovení cílů a jejich dosažení mravenčí prací. Vesmír je pestré místo a čím dále vidíme, tím více z něho můžeme vytěžit. K čemu přestřelky, akce a úrazy? Umění spočívá v informacích - s těmi se shodou okolností i pojí větší šance na úspěch při oněch sebevraždách bezpečáků,“ ukončila svou přednášku červenovláska a doufala, že její budoucí kolegyně její slova pochopí. Potom sjela pohledem na její sluchátka na krku.
„Jakou hudbu vlastně posloucháte, Glawhyllian?“

„Glaw,“ opravila som ju „skrátene Glaw.“
Sluchátka som si na pripomienku že mi stále vysia na krku zložila a zabalila do tašky, odkiaľ mi počas toho povypadávala hromada cetiek od Aliancie.
„Došľaka aj s tým bordelom,“ zakliala som keď mi už asi po tretí krát vypadla jedna a tá istá vec, „ako vianočné želanie si prajem jednu tašku ktorá by mala menší priestor na všetky tieto tretky.“
Ale to som stále neodpovedala na položenú otázku a vrátila som sa k nej.
„Zíleží na tom, akú mám náladu. Väčšinou staré vykopávky zpred jedného storočia, pridáme trochu techna a nejakého tuc-tuc nech to nieje stereotip.“
Najobľúbenejšia činnosť. Hudba. Nemohla som bez nej vydržať, nie dlhšie ako pár hodín bez abstinencie.
„Dúfam že nikomu to nebude prekážať, že ich väčšinu času nosím na krku,“ poukázala som prstom na jej náhrdelník „sú pre mňa niečo ako tá cetka. Niečo s hlbším významom. Ale to je už dlhá história.“
„Väčšina práce bezpečákov nieje taká akčná ako si niektorý myslia,“ odpovedala som na tému bezpečáci a ich rutina „je to kontrola všetkého čo sa hne z lode, zbraní batožiny a prípadných cestujúcich. Starajú sa o to aby sa nič nestalo, hoci sa ajtak niečo stane, ale to je už ich prekliate šťastie.“

Pozrela som si na omni-tool a povzdychla si, celé to čakanie sa stále ťahá a ťahá. A já sa ledva už držím na nohách, viečka mi samovoľne klesajú a udržať ich je čoraz ťažšie. Nemožno sa čudovať, 48 hodín si začalo pomaly vyberať svoju daň. Možno by som ten rozhovor mala ukončiť a ísť si niekde zložiť hlavu. Nejaký rozumný hotel by nemal byť ďaleko. Myslím.

Při pojmu cetka vztahujícím se k přívěšku na krku červenovlásky se Alici na chvilku vyplavilo do krve více adrenalinu, než by bylo adekvátní, ale nechala to být a odpovědí bylo jen přikývnutí a pousmání se k předstíranému pochopení. Hlavou se jí začaly ihned honit slova jako ignorace či zabedněnost. Odvrácením hrozící konfliktní situace byly pohyby Glaw, ze kterých Alice vyhodnotila, že její nová známá není ve formě a je čas se rozloučit. Rozhraním omni-tool provedla bezkontaktní úhradu za dva koktejly a s přáním příjemného pobytu na Citadele a brzkého vzájemného setkání se s budoucí kolegyní rozloučila. Není dobré si dělat zlou krev hned od začátku, pomyslela si ve chvíli, kdy vyšla ven na ulici a vydala se směrem k nejlevnějšímu předraženému hotelu ve čtvrtích, ve kterém již třetí den čekala na zprávu o příletu jejího budoucího zaměstnavatele.

Nasekala Alice Kozlovova a Glawhyllian Desolas Arterius. Jedná se o můj první multi-log, takže v případě pocitu potřeby mi to o mlátit o hlavu mě předem upozorněte zač

[Caesar]

Caesar seděl v nejtemnějším koutě Vypráskaného krogana a četl si časopis Nástrahy Tuchanky.
Čekal na obsluhu, která se k němu zanedlouho přiblížila v podobě asarijské číšnice.

„Co to bude?“zeptala se slušně.
„Rád bych Marxini
Protřepat a nemíchat
Budu platit hned.“
„Jistě, už Vám ho nesu,“ neodpustila si lehký úsměv a vrátila se k baru, kde se dala do přípravy jeho objednávky. Caesar se zatím jal pokračovat ve svém čtení. Miloval podniky, kde hrála svěží hudba a všude byl cítit tabák a všelijaké ostatní omavné látky. Když si právě četl o nebezpečných divokých tuchanských bramborách, přistál mu na stole průhledný nápoj s nádechem zelené.

„Bude to deset kreditů, prosím.“
„Deset kreditů
Hmm, za svou práci snahu?
Dvacet já ti dám."
„Dě-kuju?" nevěděla, jestli si z ní nedělá svou mluvou legraci, ale když v něm nespatřila ani záblesk vysmívání, došlo jí, že je prostě trochu „zvláštní" a obšťastnila ho radostným úsměvem. Caesar pomocí uni-nástroje zaplatil slíbenou částku.

„Je to od vás milé.“
„Nemluvte o tom
Chobotničky já rád mám
vás však mnohem víc.“
„Co prosím?“ zarazila se po jeho narážce, což zarazilo jeho samotného a po chvilce ticha se plaše vrátil k četbě svého magazínu a ona s nechápavým kroucením hlavy odešla za svými povinnostmi.

 

„Hm, čas vyrazit
a všechny věci si vzít
skok do neznáma," zamumlal si při zkontrolování chronometru a vstal. Otočil do sebe ještě zbytek Marxini, schoval časopis do tačky a vyrazil k dokům.

Při cestě do doků přemýšlel, jaké to bude pracovat pro společnost, která se nespecializuje na vraždy. Byla to poměrně důležitá myšlenka, přeci jen vraždil celý svůj život, ale i přes tu pochopitelnou nervozitu se těšil, že si od svého řemesla odpočine. Bude to změna to jo, ale proč na chvíli nezkusit klidný styl života, kde mu nebude nikdo usilovat o život? Přemítal naivně nevědě, co se stalo před sedmi měsíci za masakr na Vesně.
Každopádně práce pro společnost nebude tou největší změnou. Největší změnou bude spolupráce s kolegy. Vždyť on byl varren samotář, který není zrovna zvyklý vést společenské konverzace. Vždycky pracoval celý dosavadní život sám a teď bude muset svou práci sdílet s ostatními. Ano tohle mu dělalo největší starosti. No i když, pokud tam budou nějaké ty pohledné ženy...
„Ha ha ha ha ha
Ha ha ha ha ha ha ha
Ha ha ha ha ha," uchetnul se v haiku a pokračoval dále do doků.


Nastoupil do výtahu, zmáčknul to nádherné zelené tlačítko vyrazil vzhůru. Během cesty začal vzpomínat na své staré kontrakty. Na zabití salariasnkého obchodníka který dodával zbraně Blue Suns. Jak tehdá škemral o život, prosil o slitování, nabízel desítky tisíc kreditů. Jak ho však neušetřil kvůli svému pravidlu o loajalitě aneb „Ten kdo zapatí první, pro toho dělám ať jsou ostatní nabídky jakékoliv.“
A nebo sejmutí toho krogana. To tenkrát bylo o fous. Málem ho tenkrát poslal do věčných lovišť parchant jeden tuhá. Před Caesarovýma očima se zjevil obří krogan s jedním okem a s brokovnicí v ruce. Jo tenkrát to bylo hodně těsné. Ale jeho nejoblíbenější kšeft bylo zabití asarisjké ministryně. Při své cestě za její smrtí musel sundat její patnáctičlennou ochranu, která sčítala asarijky, krogana, turiany a lidi. Toho dne bylo prolito hodně krve - jeho nevyjímaje. Dveře výtahu se otevřeli a on se objevil v docích.

Vystoupil z výtahu a začal se rozhlížet. Zdálo se, že všichni mají na pilno. Hm, tak někde tady by se měl sejít se svými novými a nejspíš i prvními kolegy. Byl opravdu zvědav, co ho čeká.
Všude kolem něj byly reklamní banery které nabízely nejrůznější věci. Zbraně, zbroj, modifikace, medi-geli, noc s asarijskýma společnicema. No, to poslední zní dobře... tak snad příště až budu opět na Citadele. Měl ještě nějaký čas, tak se rozhodl že navštíví ještě nějaký obchod ze zbraněmi. Z bývalých kšeftů mu ještě něco zbylo, tak proč si neudělat něčím radost? Kroky ho zavedly do obchodu jménem Javert Guns. Za pultem stál volus.
„Dobrý den, tff, pane. Čím, tff, může má maličkost, tff, posloužit?“ otázal se, ale Caesar mu věnoval minumun pozornosti.
„Pane, tff, ptal jsem se, tff, čím bych mohl posloužit, tff.“
Hm, neměl tu špatné kousky, jen co je pravda. Pozornost bývalého nájemného vraha vzbudila především lovecká puška s optikou.
„Pane, tff, ptal jse…"
„Nic víc zde nechci
než tu pušku s duší
jaká je cena?" skočil mu do řeči.
„Oh, tff, ehm, tff, ano, pane, tff, 8000 kreditů.“

Zatímco platil za pušku vzpomínal na svůj další kšeft. Zabití voluse jménem Tools Vaas. Velké zvíře. Byl majitelem obří drogové firmy na Omeze. Najala si ho tehdy královna Omegy, aby se o konkurenta postaral. Většina lidí by řekla že je to nemožné - jeho doupě mělo neprůstřelná skla chráněná kinetickou bariérou, neustále se sním pohybovalo několik kroganů a navíc jeho sídlo spravovala jedna z nejlepších bezpečnostních firem, Eclipse. Jak bylo řečenol, většina lidí by, tvrdila, že je to nemožné. Caesar ale nebyl jako většina lidí.
Nejdříve si odchytil jeho pravou ruku, salariana jménem Wert. Unesl ho při vybírání výpalného. Odtáhl ho do těch nejtemnějších koutků Omegy, kde z něj mučením vytáhl, co potřeboval. Wert ho informoval o službách ochranky, prostorech sídla Tools Vaase, o bezpečnostním zařízení, prostě o všem co zabiják potřebuje vědět. Sídlo Tools Vaase byla obrovská továrna, přebudována na nedobytný bunkr. No nedobytný... díky dostatku výbušnin odpálil východní křídlo, způsobil dostatek zmatku a tím získal čas najít Tools Vaase. Všechno šlo jako po másle. Nejdříve zaskočil do bytu, kde byla ukrytá sledovací místnost celého prostoru - díky za tip Werte. Zabil tam čtyři salariany, vypnul kamery a šel vyhodit východní křídlo.
Byla to kurva rána, ne že ne. Celé východní křídlo během pár chvil přestalo existovat. Využil zmatku a vydal se po Wertových pokynech do pracovny Tools Vaase. Během cesty sundal pár turianů a jednoho quariana. Tools Vaas byl ve své pracovně zabarikádovaný a s ním tam byli čtyři lidští vojáci. Všichni čtyři byli mrtví dřív, než si stihli uvědomit, co se stalo.
Tools Vaas škemral o život a opět nabízel monstrózní sumy, za to když ho ušetří. Marně.

„Díky, tff, pane. Jistě budete, tff, se zbraní spokojen, tff.“
„Spokojen budu
Tak jak říkáš, Kuličko
A drobné si nech,“ odešel a ignoroval obchodníkovo poznámky k jeho nejapnému oslovení. Byl nejvyšší čas, každou chvíli by jej měli vyzvednout.

[Narva'Raan nar Vaala]

Na Velesu se Narva dlouho neohřála, ne že by to snad na podobně zmrzlé planetě bylo možné.
Krátce poté, co Vesna přistála ve svém domovském hangáru, bylo možno její kapitánku spatřit na několika místech základny, převážně pak v technické místnosti, v serverovně a na baru, kde oslavovala pokroky v zapojování kvantové komunikace.
Než se Grok se dvěma nováčky dostali na Noverii, měla nejen propojené, ale i ozkoušené dva kvantové spoje, mezi každou z lodí a základnou. V případě, že bude potřeba komunikace mezi jednotlivými loděmi, je pak jednodušší přesměrovat hovor přes základnu, kam po všech úspěšných testech přesunula centrální jednotku, čímž ušetří celou jednu sadu provázaných částic.
Zbýval jeden nespojený pár, který si vyloženě říkal o umístění na Citadele, a dva neúplné, jejichž prostřednictvím se dala přenášet maximálně morseovka, nicméně i pro ty se určitě najde vhodné místo.
A náhoda byla teď jednou taky v její prospěch. Když na baru pocucávala nějaký nový pravotočivý koktejl, který během Grokovy absence vynalezla Bonbon, ozval se jí přes interkom ředitel s náramně vhodnou zprávou: někdo musí skočit na Citadelu, vyzvednout tam spoustu nových a nadějných zaměstnanců. Samozřejmě souhlasila, ono ani nešlo nic moc jiného dělat, a začala nahánět posádku do lodi.
Taky jí oznámil, že staniční šéf bezpečnosti bude nyní převelen na její loď, kde mu k ruce bude Kaldaryl Pytherus, ale nedělala si z toho velkou hlavu. Šéf bude stejně trávit většinu času papírováním a zpytováním svědomí, proč už dávno nemá vnoučata, a druhého turiana měla ráda po ruce už proto, že chtěla důkladně prozkoumat ty jeho úžasné kybernetické nohy.
Její posádka tak po dokončení předstartovních příprav nebyla zdaleka kompletní. Krom obou udatných turianů, kteří teď dostali volno, chyběl ještě kuchař, ale věděla, že teď na něj čekat nemusí. Od minulé návštěvy Citadely mu pořád nezrušili zákaz pobytu a tenhle zájezd by ho nejspíš akorát provokoval. Vesna se tedy se na rázný povel neméně rázné kapitánky odpoutala od uzemňovací aparatury a pomalu vyklouzla ven, vstříc sněžným mrakům na obloze. Motor šlapal jako švýcarské hodinky, na palubě nebyl jediný horkokrevný bezpečák a jen jeden šílený exkapitán, vlastně to vypadalo, že konečně zažije nějakou misi, kde nepadne jediný výstřel. A moc se na to těšila.
Cesta na Citadelu patřila díky blízkým přenašečům mezi ty kratší, což už se nedalo říct o rychlosti získávání povolení k přistání. Na jednu stranu chápala, že největší vesmírná stanice v galaxii a sídlo civilizace si zaslouží zvýšenou bezpečnost, ale z některých byrokratických cestiček se jí vyrážela kopřivka i na místech, kde to bylo fyziologicky nemožné.
Po dvou hodinách kroužení a pod přísným dohledem turianské obranné flotily, na níž byl dost znát nedávný konflikt s gethskou flotilou a jejich gigantickým dreadnoughtem, jim konečně nějaká anonymní a dost nepříjemná osoba udělila povolení k přistání. Pilot si to namířil k přidělenému přístavišti a běda tomu, kdo by se jim postavil do cesty.
Vesna zastavila, pilot ohlásil úspěšné přistání a spojil loď se stanicí přechodovým tunelem.
Kapitánka kontaktovala lodního inženýra, ať se vypraví za místním zástupcem společnosti a nainstaluje mu do pracovny poslední komunikační uzel, a sama vyrazila plnit úkol nejdůležitější: nabrat ty ztracené duše, co hledají štěstí u jejich společnosti.
Hned jak opustila tunel, rozeslala na uvedené adresy email s informací o tom, že přišel čas k odletu, a požádala všechny, ať se dostaví k doku A1138, případně ať dají vědět, jsou-li v nějakých potížích. Sama si moc dobře pamatovala, v jaké situaci tady před necelým rokem nabírala Filiu, a dovedla si živě představit, do jakých lapálií se tu dá dostat.
Ona jakožto quarianka si opět vysloužila sérii podezřívavých pohledů od kolemjdoucích, kteří si záhy začali dávat bedlivý pozor na své osobní věci, a ani se nenamáhala procházením přes celnici. Bylo jí jasné, že i kdyby byli všichni noví zaměstnanci na druhé straně Citadely, pořád se sem dostanou rychleji, než ona by prošla náhle důkladnější prohlídkou a lustrací.
Tedy za předpokladu, že se někdo z nich neztratil, neprodali ho do otroctví nebo nesedí někde v cele předběžného zadržení.

Pískavý tón příchozí zprávy odloženého uni-nástroje otevřel rozespalé oči, jejichž bělmo kontrastovalo s rudými žilkami. Dvojice zelených zorniček se zaměřila na běhající text jeho holografického zobrazení v prostoru nad strohým nočním stolkem v pokoji ubytovny. S ještě motající se hlavou pomalu četla slovo po slovu a pokusila se znovu usnout, než jí došlo, co se v e-mailu opravdu píše. Prudce se posadila na tvrdé posteli a zmateně se rozhlédla na věci rozházené  po celé místnosti. Nebyl čas je třídit, zkrátka je cpala do dvou zavazadel tak, jak jí přišly pod ruku. Když uzavřela poslední zip, doběhla do koupelny a bezvýsledně se snažila upravit rozcuchané rudé vlasy. Rozmazané stíny ještě z doby, než opilá padla do postele si jen upravila vodou a spěšně běžela k objednávkovému terminálu u dveří, kde po chvilce zápolení s pomalým systémem uskutečnila platbu a zavolala si taxík směrem k doku A1138.
Cena za dopravu sice neodpovídala vzhledu interiéru přepravního vozidla taxi služby, ale nebyl čas pozastavovat se nad čímkoliv, natož se pokoušet smlouvat s nevrlým proplešatělým mužem středního věku na místě řidiče.
Provoz před dokem A1138 byl více než hustý. Zmateně se rozhlížela okolo a snažila se najít někoho, kdo by mohl mít co do činění s jejím budoucím zaměstnavatelem. Párkrát oslovila i lidské příslušníky procházející kolem, ale dočkala se v lepším případě jen odmítavých odpovědí. Ještě jednou si rychle přečetla e-mail a zkontrolovala, zda je na správném místě. Pak se nešťastně obrátila na patě a vydala se v blízkém okolí najít klidnější kout. S neklidně bijícím srdcem vytočila odesílatele zprávy. Na hologramu se po chvilce vyzvánění objevil obraz quarianské helmy.

Po dvaceti minutách čtení novin Extranet zase zavřela, protože se odmítala vztekat. Jedna hloupost ohledně gethů větší než druhá. Dokonce našla článek nějakého sprosťáka, který tvrdil, že za tím vším nejspíš stojí Putovní flotila. Fakt, že v tom sama našla asi jedenáct očividných logických nesrovnalostí, o něčem svědčil.
V tu chvíli skoro litovala, že se na zprávy dívá na omnitoolu a nemá k dispozici výtisk na papíře, se kterým by mohla efektně šlehnout někam v dáli, případně ho roztrhat na malé kousíčky, jak se to údajně dřív dělalo dost často. Taky ta novinařina asi vypadala jinak.
Z celkově ne moc příznivého rozpoložení ji vyrušil až příchozí hovor, který bez delšího váhání přijala. Podle čísla to je jedna z nových zaměstnankyň, podle obličeje...
Narva trochu zaostřila a nemohla jí ujít celkem bizarní věc – zatímco se jí na obrazovce promítala tvář rusovlasé lidské ženy, ta samá stála pár metrů za celní přepážkou vedle salarianského školního výletu. Místo toho, aby cokoliv říkala do mikrofonu, se tedy quarianka spokojila s prostým zamáváním směrem k volající a pokynula jí, ať projde celnicí na její stranu.
Snad ten turian na přepážce nebude mít klasicky klacek v prdeli a pustí ji ještě letos.

Alice ještě chvíli přemýšlela, zda ve spojení s druhou stranou nedošlo k chybě. Ať si již pod jménem Narva'Raan nar Vaala představovala kohokoliv, možností, že patří quarianovi, se ani na okamžik nezabývala. Až teď, když si znova přečetla jméno nad obrazem, spojila si souvislosti. Pak si všimla nositelky stejné helmy na druhé straně barikády tvořené nesnesitelně křičícími mláďaty salarianů a pár turiany, kteří měli nemálo práce se skenováním batohů pobíhajících ještěrčat. Na souhlas se signálem vydávaným quariankou kývla a položila svá dvě zavazadla na pás vedoucí k jednomu z pracovníků C-Secu.
„Drogy, zbraně, jiné zakázané látky?“ zeptal se rutinně turian při skenování prvního zavazadla.
„Ne, díky, všeho mám dost,“ prohodila do éteru stokrát vyřčený vtip.
Za krátký pobyt na Citadele neměla ještě dostatek času prostudovat mimické vlohy turianských příslušníků, ale dokázal-li se turian tvářit otráveně, pak to muselo vypadat určitě tak, jak mohla právě vidět ve tváři toho, který dokončil kontrolu jejího prvního zavazadla a zběžně prohrabal její druhou tašku. Pak jí již nic nebránilo pozvolna přijít ke quariance, odložit zavazadlo z pravé ruky a tu jí s diplomatickým úsměvem podat ku šťastnému shledání.
„Alice. Alice Kozlovova,“ řekla zřetelně, aby překladač její jméno na první pokus nezkomolil „nar Moskva,“ dodala nejistě.

„Narva'Raan nar Vaala,“ odvětila bleskově, než stačila nějak vyhodnotit ten na člověka dost netradiční dovětek. Teprve po vteřině jí došlo, že to byl asi vtip, ale už bylo pozdě s tím nějak pracovat, tak se trochu rozpačitě rozhodla to přebít něčím jiným.
„Vítám vás u společnosti a rovnou máte pochvalu, jste tu první.“ Následně si dost okatě odškrtla jednu položku ze seznamu a usmála se. Úsměv nebyl za tmavým hledím klasicky vůbec vidět a klasicky jí to vůbec nevadilo, doufala, že se to odrazilo aspoň v hlase.
„Jestli chcete, hoďte si věci na palubu, ale klidně tu můžete počkat na zbytek se mnou. Je to tu takové... veselé,“ kývla hlavou směrem ke školnímu zájezdu, jednomu vtipálkovi s holografickou vážkou a panikařícím turianům. Jo, Citadela...

„Zatím si nechám zavazadla u sebe,“ mávla fádně rukou ve vzduchu a s údivem pozorovala člena C-Secu ohánějícího se po obrazu hmyzu a následné kázání původci onoho problému ze strany jediného dospělého salariana vyčnívajícího z hloučku křiklounů.
„Nikdy bych nevěřila, že dospělý salarian důležitě běhající v laboratoři vyrostl z něčeho podobného,“ prohodila krátce po chvíli, kdy hologram vážky nadobro zmizel. „Doufám, že posádku netvoří něco podobného,“ s ostychem promluvila k Narvě.

„Ne, ne, vůbec,“ prohodila pohotově a zahleděla se do dáli, jak přemýšlela.
Je fakt, že byli dost zvláštní sorta. Kapitán blázen, kuchař schopný zabít člověka na podobný počet způsobů, jakým umí připravit zvěřinu, polovina bezpečáků s nějakou tou umělou rukou nebo nohou, k tomu všemu salariani, z nichž údajně zejména ten poslední stojí za to... a to všechno bylo nic v porovnání s některými nováčky, na které tady právě čeká. Turian s dost záhadnou minulostí, lidská biotička a technička, drellská řádová sestra a hanar, který... který se právě nejspíš objevil ve frontě na odbavení. Těžko říct, byl-li to opravdu ten jejich, protože všichni vypadají skoro stejně, ale protože měl tenhle v jednom chapadle u čumáku zapálené cigáro, skoro by si na to vsadila.
„Rozhodně žádné děti,“ dodala, aby to ticho nevypadalo moc trapně, a moc přesvědčivě to asi neznělo.

Červenovláska si při druhé, zřejmě stvrzující odpovědi zavrhující přítomnost dětí na palubě zhluboka oddychla. Oproti svým mnohým vrstevnicím ještě nechtěla pověsit osobní život na hřebík a oddat se výchově potomků – v případě, že k tomu vůbec někdy dojde. K dětem nikdy nechovala přílišnou náklonnost. Neuměla s nimi mluvit, neuměla je poslouchat, jejich zcvrklé ručičky a buclaté tváře považovala za jakkoliv jiné, jen ne za roztomilé.
„Mimochodem,“ snažila se rozhovor obrátit směrem poněkud progresivnějším, „včera jsem potkala v jednom z místních barů jakousi Glaw. Menší brunetka, prý hlásící se na pozici bezpečačky, je to možné?“ Zmínku o pozici techničky, vzhledem k barvitému popisu modelové nehody, který si musela včera vyslechnout, se raději před quariankou nezmiňovala.

„Glaw?“ zopakovala si Narva spíš pro sebe, než že by si žádala repete, a profesionálně se zahleděla do svého oranžového seznamu. „Je tu nějaká Alexandrus Glawhyllian Desolas Arterius,“ odrecitovala to s trochou obtíží celé, „a pozice by seděla, takže možné to asi je. Očekáváte, že se zdrží?“ ušklíbla se lehce a narážela tím na místo, kde se ty dvě setkaly, ale těžko říct, jestli to bylo poznat. Ne že by bary na Citadele byly proslulé nějakým extrémním ožíráním přespolních, ale Narva by byla pokrytec, kdyby říkala, že se to tady přece nikomu, kdo o to primárně nestojí, stát nemůže. Keelah, jak jí bylo blbě.

„Těžko soudit,“ zakroutila hlavou Alice, „prohodily jsme spolu jen pár vět,“ snažila se nemluvit o včerejším faux pas, kterého se ona bezstarostně působící dívka v baru dopustila vůči její víře, čímž nejspíše vytvořila mezi sebou a červenovláskou nesmazatelnou čáru oddělující formální vztah s tím přátelským. „Každopádně mi přišla poněkud lehkovážnější,“ dodala hbitě. Pravdou zůstávalo, že ze včerejšího krátkého rozhovoru charakter Glaw posoudit rozhodně nešel, na druhou stranu pocit, co v Alici zanechal by se určitě nedal popsat jako důvěru a spoleh budící. Ne, na intriky bylo ještě příliš brzy. Brzy bylo na to rozdělovat kolektiv na „pevné jádro“ a „ty ostatní“. To ukáže až čas. Ideální bude zůstat co nejdéle neutrální a vyjadřovat se spíše stroze než zaujatě a konkrétně.
„Na kolik dalších pracovníků ještě čekáme?“ odprostila se od myšlenek a rozhlédla se do davu postupně se tlačícího skrze úzké uličky jednotlivých stanovišť kontrol.

„Se slečnou Arterius,“ začala a teprve teď jí došlo, odkud jí to příjmení připadá povědomé, „na čtyři. Ale jednoho už vidím.“
Ukázala na hanara, který se právě dostal v rekordní rychlosti přes kontrolu dokladů a líně se vznášel jejich směrem, doutník, nebo co to bylo, stále zapálený.
„Tě péro, sombréro,“ pozdravil dost neortodoxně, ale bylo fajn vidět, že si dal dvě a dvě dohromady a poznal v ní kontaktní osobu.
„Vy budete asi šéfkuchař Nefastis, není-liž pravda?“ zkusila to, jak jen slušně uměla, a že se jí z konverzací s hanary vždycky ježily chlupy na těle.
„Si kuř, bejby, kam si můžu hodit čemodán?“ odvětil chobotnička bez váhání, čímž jí vzal vítr z plachet natolik, že jen ukázala palcem za sebe na loď a odškrtla si ho.
„A zbývají tři,“ shrnula to a koukla do profilů, jestli nepřehlédla nějakou další libůstku.

Červenovláska nechápavě hleděla na vyjadřovací prostředky nově příchozího popírající všechny její dosavadní znalosti týkající se specifické hanarské mluvy a chování. Vůně tabákového kouře jdoucí z jeho chapadla v ní vzbudila náhle neodolatelnou chuť. Sáhla do stehenní kapsy a vyndala z ní poškrábanou rudou krabičku s potiskem lidského muže s plnovousem, baretem, labužnicky si pokuřujícím cigaretu, odklopila její víčko a vytáhla z ní jednu bílou „zdravotní,“ jak občas říkávali v partě v dobách studií. Zapálila by si už dávno, ale kouření bylo v mnoha prostorách Citadely zakázáno a jak si všimla, pracovníky C-Secu i přísně postihováno peněžitými pokutami. V docích však proti němu nikdo nic evidentně nenamítal. Stříbrným zapalovačem z malého černého pouzdra na opasku dvakrát škrtla a nasála vůni benzínu.
„To jsem se bála, že budu jediná,“ prohodila polohlasem a nepřítomně se pousmála. Její pradědeček z matčiny strany, náruživý kuřák, kdysi umřel na rakovinu plic – krátce předtím, než čínští vědci objevili způsob, jak tomuto neduhu zabránit a alespoň na chvíli tak hodit klacek pod nohy všem zapřísáhlým antitabákovým aktivistům. Přesto však postupem času začalo být kouření opět vytlačováno na okraj společnosti. Zjistilo se, že například salarianům dehtový kouř při dlouhodobém působení ničí schopnost rozmnožovat se (což mnohý krogan pojal jako velice příhodný způsob provokace) a turianům při kouření cigaret dokonce žloutnou nehty.
„Žádný strachy, upejpavko,“ zavlnil se hanar směrem k ní a nasytil okolní atmosféru dalším oblakem hustého šedého kouře.
„Samá vybraná společnost,“ odpověděla s teď již znatelným úsměvem Alice, nedopalek dohořívající cigarety vhodila do nedalekého odpadního kanálku, přes rameno si přehoupla odloženou cestovní tašku a skrz přechodový tunel se vydala do fregaty, čímž odstartovala další etapu svého, jak se v budoucnu ukázalo, dlouhého života. Byl to malý krok pro člověka, ale velký krok například pro voluse či cokoliv jiného, co mělo obdobně krátké nožičky.

Narva tedy znovu osaměla, opřela se o zeď a koukala směrem k celní kontrole. Salarianská školka prošla bez dalšího incidentu, ačkoliv po nich zůstala znatelná aura chaosu a hyperaktivity, a folklór bezcelní zóny tak dokreslovaly pouze nudné hloučky veskrze generických postaviček.
A mezitím se někde úplně jinde a v jiný čas začaly dít věci, které sem ve výsledku zavedly kroky další lidské ženy...

Vzduch bol chladnejší, umelá noc bola v plnom prúde. Keby sa osoby vedľa mňa neprechádzali zahalené v bundách, neuvedomila by som si ten chladný vzduch ktorý prúdil z ventilácie. Neónové svetlá všetkých druhov a farieb lákali do nočných klubov, tanečnice tancujúce predvádzajúce sa pred výkladmi, pri niektorých dverách sa čakalo v dlhočíznych radoch. 
Zívla som si, ruku automaticky položila pred ústa. Netrvalo dlho kým som nenašla to čo som hľadala. Staršia stavba s zelenými popínavými rastlinami na balkónoch ktoré sa ťahali k zemi. Niekoľko malých stromčekov povysádzaných v koflíkoch uložených pri dverách. Názov v fosforeskujúcej zelenej, Zelený Raj. Tento hotel zodpovedal popisu čašníčky ktorú som stihla pred odchodom odchytiť a spýtať sa jej na ubytovanie.
Vstúpila som dovnútra, ovial ma zápach lacnej voňavky ktorá sála z volusa stojaceho pri dverách. Obyšla som ho oblúkom, našťastie bol v zápale diskusie s ďalším volusom že som pochybovala či si môjho kyslého výrazu všimol. Asarijka za recepciou sa pomrvila na stoličke, niečo napísala do počítača a rovno mi zadala sumu.
Žiadne veľké diskusie. Nikto sa na nič nepýtal. Zaplať a maj, alebo nie a môžeš pokračovať v svojej ceste. Až keď som previedla peniaze na účet tak sa usmiala, postavila sa a previedla ma k mojej izbe. Bola na druhom poschodí, jedna z tých ktoré mali výhľad na ulicu hoc balkóny nemali. Rastliny čiastočne v tom výhľade bránili ale to bolo to najmenšie. Otvorila izbu, podala mi čip a zošla naspäť na recepciu.
Prešla som sa po izbe. Úplný štandart. Jedna manželská spálňa, malá kuchyňa, sprchový kút. Vzala som dve barové stoličky, prisunula ich pri seba a odložila si tam svoju tašku. Veci som odkladala na kuchynskú linku, zbrane som pre istotu položila na jej druhý koniec, vyhrabala jednu z energetických tyčiniek. Hoci sa mi to zdalo ako plýtvanie surovín, predsa som si jednu otvorila.
Sladká chuť sa mi rozliala na jazyku, ospalosť ma po chvíli prešla. Vytiahla som si čisté veci na spanie, jedno dlhočízne tričko ktoré som plánovala vyhodiť mi teraz pripadalo ako univerzálna nočná košeľa. Na izbe som pozastierala žalúzie, bolo v nej príjemné šero. Dopriala som si jednu sprchu, zmyla zo seba všetok ten pach a humus ktorý sa na mňa za celý deň nalepil a rovnako si zmyla svoje vlasy hoc to mi trvalo omnoho dlhšie pretože som im kládla vždy väčšiu prioritu.
Zabudla som si zobrať uteráky, kým som vyriešila aj tú zvyšnú časť zubnej hygiény tak som mohla skonštatovať že som stihla pekne uschnúť. Ale nakoniec som jeden vytiahla z tašky a omotala som si s ním vlasy z ktorých ešte stále kvapkala voda. Okrem toho, pekne z nich oziabalo na chrbte. Navliekla som si to tričko čísla XXL, na moje prekvapenie mi siahalo skoro po kolená.
Na kuchynský pult som si začala vyťahovať veci na zajtrajší deň, jedno čierne tričko, tmavé nohavice, spodné prádlo, ponožky, čistá mikina všetko poskladané v jednom stĺpiku. "Špinavé" veci (ktoré som na sebe mala až necelých 16 hodín!) som poskladala na seba, položila na samý spodok tašky. Rovno som na Omni-toole pridala do zoznamu vecí ktoré budem musieť spraviť, túto položku. Rovno som poslala do bezdrátových sluchátok sadu nových príkazov.
Z postele zaznela hudba, hoc nie z postele, ale z bezdrôtových sluchátok ktoré som tam pohodila. Zdvihla som ich z podušky, povesila na krk. Rozhliadla som sa okolo seba, do očí mi udreli špinavé tenisky ktoré som tak ledabolo nechala pri dverách. Upratovanie bola moja záľuba, tak isto ako hudba moja droga.
Pozrela som sa na digitálne hodiny, odbíjalo na dvadsiatu tretiu. To už som si konečne ľahla, zažmúrila oči a pokúšala sa oddýchnuť si. So spánkom som mala problémy od nepamäti, niežeby sa to nepokúšala už rada vyštudovaných ľudí riešiť. Po čase sa zmierili s tím že i keď čas pre mňa plynie inak, našťastie dokážem preležať noc v posteli a oddýchnuť si. Tentokrát som ale zaspala bez problémov, ten deficit spánku spravil svoje.

V sluchátkach ktoré som si zabudla zložiť dole zaznel zvuk odkazovača a následný príval hudby ktorá sa mi zdala až príliš hlasitá. Prevalila som sa zo strany na stranu, zlboka sa nadýchla. Od momentu kedy som sem prišla uplynuli skoro dva dni ktoré som strávila spánkom. V priebehu "noci" som sa párkrát zobudila kedy ma vyháňal hlad, ten som zahnala zvyškom sladkých bonbónov ktoré sa mi podarilo nájsť vo v bočnej kapse na taške (pravdepodobne mi ich tam strčil Heavy, začo by som mu za normálnych okolností vynadala hoc som mu za ne bola teraz mimoriadne vďačná). Nebol to zrovna príklad zdravého obeda ale to mi bolo vtedy srdečne jedno.
Dve minúty som hľadela do bielych stien z barovej stoličky ako duševne neprítomná, na tú tretiu som sa sťa švihol biča zdvihla a začala narýchlo pobehovať po miestnosti. Začala sa operácia "príprava", inými slovami čas obliecť si tie veci položené na kuchynskej doske, pripnúť zbrane a vytrieliť sťa by ma naháňalo stádo varrenov.
Otvorila som svoju tašku, systematicky skontrolovala všetky svoje veci podľa zoznamu ktorý bol podľa všetkého bezchybný. Nemala som toho moc, čoho by bolo zbaliť. Taška, plná najrôznejších vecí by sa mohla odznačiť za celý môj majetok, nerátajúc tých pár zbraní ktoré sa povaľovali na kuchynskom pulte. Na druhú stranu, bola to vlastne dobrá vec. Aj v prípade že by som tu trčala ďalší týždeň, stačilo tomu dať pol hodinu a bola by zbalená nanovo.
Obliekla som si veci ktoré som predtím tak starostlivo ukladala, sčesala si vlasy do strán pričom červené pásiky farby boli jasne viditeľné. Prebehla som k zrkadlu kontrolujúc či som si nejakú z vecí neobliekla v tej panike naopak a či mi garderóba pasuje. Desať minút. Chcem to stihnúť za tridsať. Mikinu som si obpásala okolo bokov, nad kuchynskou linkou si vydrhla zuby a pre istotu šesťkrát skontrolovala dych, neuspokojila som sa s ničím iným ako s jemnou mentolovou vôňou. Všetky doklady som zrolovala a zviazala farebnou stuhou z diplomu ktorá držala prekvapivo dobre. Zbrojný pas. Moja výbava jednej útočnej pušky ktorú som vložila do tašky odistenú pre nedostatok rúk. Žiadna drahá výbava, čistý štandart. Puzdro som si taktiež pripevnila na nohavice, zastrkla zbraň, už to začínalo so mnou vypadať lepšie.
Zamkla som izbu, vrátila asarijke čip a s pozdravom sa vybrala k dokom. Dvadsaťosem minút a štyridsať šesť sekúnd, bola som zo sebou nadmieru spokojná.

Výťah sa otvoril a ja sa znovu ocitla v tom čo mohlo cez deň pripomínať hurhaj. Turiáni si menili svoje smeny, všade panovala uvoľnená nálada. Kontrola prešla bez väčších problémov, dvaja za pultom párkrát pokývali hlavami zo strany na stranu, zažundrali si niečo čo som začula iba čiastočne a pripomínalo mi to diskusiu štamgastu ktorý sa rozpráva o športe. Jeden z nich odbehol s tím, že za sekundu bude naspäť a dokončia to. Povzdychla som si, to čakanie ma začalo zabíjať.
Dok A1138, číslo sedelo. Bola som si istá že ak uvidím červenovlasé inviiduu s divnou cetkou na krku, budem určite správne. Nemala som predstavu kto ma môže vyzdvihnúť, musela som sa ovládať aby som z tej nervozity prvého "kontaktu" nezožmala papiere ktoré som už z spomenutých núdzových dôvodov musela držať.
Turián neklamal a rýchlo sme dospeli ku koncu celej kontrolórskej procedúry. To už som ale zaregistrovala Quariána postávajúceho obďaleč. Bola to nielen jediná a najbližšia osoba, určite tá ktorá ma má vyzdvihnúť. Popohnala som sa ku kroku, určite čakali len na mňa.
"Glawhyllian Desolas Arterius sa hlási do služby!" Zasalutovala som jej keď som stála v dostatočnej blízkosti.

„To jste tu naprosto správně,“ kvitovala to quarianka a odtáhla se od stěny, o kterou byla doteď opřená, aby se jí lépe pozoroval okolní mumraj. Už chvíli chovala podezření, že nově příchozí lidská žena by mohla hledat právě ji, a to se teď stoprocentně potvrdilo.
„Narva'Raan nar Vaala,“ představila se rychle a doplnila to tradičním krátkým úklonem, „a vezmu vás tady na Vesně na vaše nové pracoviště.“ Přátelský úsměv samozřejmě vidět nebyl, ač se snažila alespoň o vlídný tón, ale to, jak ukázala za sebe na odpočívající fregatu, už šlo přehlédnout dost těžko.
„Jestli chcete, můžete si rovnou hodit věci na palubu, ale asi se ještě chvíli zdržíme, někteří nováčkové ještě nedorazili.“

"Madam, ocenili by sme to. Ale ak by vám to robilo problém, nemusí to byť." odpovedala som.
Pohodila som si tašku z plece na plece bez väčších ťažkostí, hoc váha všetkého čo v nej bolo nechalo ramienka napnuté na doraz. Dúfala som že kvalita tašky bude dobrá, o výrobca mal podľa všetkého veľmi dobrú kritiku.
Pozrela som sa na fregatu na ktorej poletím na základňu. Predstava že budem slúžiť na podobnej ma naplňovala hrdosťou. Nemohla som si odpustiť ďalšej otázky, ktorých sa mi v hlave výrilo pár stoviek.
"Smiem sa spýtať," nervózne som sa pomrvila na mieste "nemáte informácie o tej lodi v ktorej mám slúžiť?"

„Strávila jsem na ní posledního půl roku,“ usmála se Narva, ačkoliv se při zaokrouhlování dopustila menší nepřesnosti, „tady od Vesny se nijak výrazně neliší, jen neprošla tak masivní rekonstrukcí.“ O důvodu k rekonstrukci bude asi lepší pomlčet, případně přenechat vyprávění té veselé historky Grokovi. Nepochybovala totiž o tom, že při příležitosti tak rozsáhlého náboru uspořádá tematickou oslavu a nenechá si ujít možnost udělat z jistých turianů ještě větší blbečky, než by z nich udělala ona.
„Je to každopádně rychlá loď, na to kolik toho uveze, a dokonce se její bývalé posádce povedlo zneškodnit batarianskou Hensu. Posádka nová se právě nabírá a tam, obávám se, nemůžu moc sloužit.“

Krátke. Prosté. Jednoduché. Presne tak ako sa mi to páčilo. Prehrabla som sa vlasmi a ukázala na fregatu.
"Eskortujete ma? Nebudem zdržovať viac než to bude nutné, madam." Nemohla som si to odpustiť, já tam to vykanie prosto dávala automaticky.
V hlave sa mi vynorila spomienka na včerajšiu noc. Bola som zvedavá koho zaujímavého ešte stretnem, hoc dúfať že to budú xenofilný turiáni bolo asi zbožné želanie. "Som si istá že niesom jediná osoba ktorá sa naberá na Citadele, je tak madam?"
Vykročila som smerom k lodi, prešla pár krokov čakajúc či ma bude Quariánka nasledovať alebo si to prejdem sama.

„Přesně tak, ještě čekám další dvě osoby,“ ukázala na seznam, na kterém sice na tu dálku mohlo být sotva něco čitelného, ale nemohla si pomoct. „Což je ostatně důvod, proč musím počkat tady, měli by dorazit každou chvíli.“
Sotva to dořekla, na konec fronty se postavilo individuum natolik podivné, že prostě muselo patřit k nové posádce. Zelená kůže sice naznačovalo, že by se mělo jednat o drella, ale přes všechny ty ceremoniálně vypadající hadry toho nebylo vidět mnoho, obzvláště na takovou dálku.
„Každopádně to vypadá, že se sejdeme co nevidět,“ ukázala pro změnu do davu před kontrolní přepážkou a přemýšlela, kde se asi tak může flákat ten poslední turian.

"Asi nemáte prehľad o našich nových pozíciách že," povzdychla som si "vypadá to že vaša spoločnosť má rada prekvapenia." donútila som sa k úsmevu. Uvoľniť sa tak že by som nestála ako kovová tyč, to bolo novým cieľom.
Sledovala som ako sa postava v divných háboch rozvážne približuje k nám, nemohla som si zo všetkou úctou odpustiť poznámku ohľadom jej oblečenia. Pripomínalo mi kultistov. Salarián, drell či hybridný turián ktorý chytil po cestách dajakú zeleň pretože Andrasta vypočula moje želanie?

„Jen zběžně,“ přiznala, „vesměs jdete všichni na jednu loď, zatímco já mám na starosti tu druhou. Ovšem pokud se dobře vzpomínám, máme už na palubě staniční knihovnici a kuchaře, na toho se ostatně moc zapomenout nedá, a tady máme pilota, nemám snad pravdu?“
Poslední dovětek nebyl ani tak směřován na ženu, jako na osobu, která se konečně dostala přes přepážku a až k ní. Takhle z blízka už bylo jasné, že se jedná o drella, ačkoliv bez nápovědy jména a přečteného profilu by Narva asi nikdy nepoznala, že jde o ženu.
„Kaira Athos, k vašim službám,“ uklonila se příchozí tak hluboko, že to kapitánku až zarazilo, každopádně se to asi vzhledem k její povaze dalo čekat.
„Výborně, i vás tu vítám. Zbývá tedy poslední, jistý pan Caesar,“ přečetla ze složky a myslela si něco o rodičích posedlých velkými jmény historie.

"Teší ma, Glawhyllian Desolas Arterius." kývla som jej na pozdrav.
Predstava že bude pilotovať niekto ako tá osoba ktorú som mala pred očami ma nútila rozmýšľať nad tím či už nieje ten pravý čas spísať záväť. Taška mi skĺzla cez rameno keď som sa stiahla od drellky, a s rachotom mi spadla na nohu. Našťastie som mala všetky mäkké veci poskladané na spode tašky takže keď mi obydve postavy venovali jeden preľaknutý pohľad, bola som omnoho vydesenejšia než obe z nich dohromady.
"Sekundu," snažila som sa ovládať " rátam padajúcich gethov!"

Dvě věci zabránily Narvě, aby se pokusila pomoci budoucí kolegyni chytit padající tašku. První byla vzdálenost, která to dost dobře nedovolovala, druhá příchozí zpráva, jejíž pípnutí přeci jen odvede dost pozornosti. Zatímco se žena vedle snažila zbavit bolesti, quarianka se omluvila a začetla do zprávy.
V první chvíli nevěděla, jestli se smát nebo se plácnout do helmy. Z těch pár slov, co ve zprávě stála, totiž jasně vyplývalo, že onen poslední přírůstek do stáda má jisté blíže nespecifikované potíže se zákonem a zjevně musí cosi vysvětlit C-Secu, takže se nejspíš hodně zdrží a sám navrhl, že se na Veles dostaví vlastními prostředky. To schvalovala, protože co jiného taky měla dělat? I kdyby se turian připletl jen k nějaké lehčí kauze nebo předběhl ve frontě na záchody, je místní byrokracie schopná ho držet i několik dní, což tady rozhodně čekat nemůžou. Obratem mu tedy odpověděla, že drží palce, přiložila letecký řád pravidelných spojů na Noverii a z Noverie na Veles a začala se opět věnovat svému okolí.
„Zdá se, dámy, že jsme všichni, následujte mě prosím na palubu.“ To obouruční gesto připomínající nahánění drůbeže si možná mohla odpustit, ale ještě stále pod vlivem dojmů z té turianovy zprávy mohla udělat i nějakou větší blbost.
Všechny tři prošly spojovacím tunelem, dekontaminační komorou a ocitly se v chodbě za můstkem, odkud je Narva v doprovodu prvního důstojníka poslala do jídelny. Cesta nebude dlouhá, než by se stihly vybalit na provizorních ubikacích, můžou být dávno na základně, navíc budou v jídelně pravděpodobně i zbylí dva nováčkové, tak se aspoň seznámí.
Zahájila bleskovou diagnostiku a výsledky dostala přesně v momentě, kdy se na palubu vrátil šéfinženýr Nakamura. Instalace kvantového komunikátoru proběhla podle všeho na výbornou, takže se záhy odebral do strojovny a Vesně již nic nebránilo v odletu z centra civilizace, hnízda byrokracie, jak je komu libo.
Souběžně s klapnutím odpojovaného tunelu se Narva chopila lodního interkomu a skrz něj příležitosti poprvé pronést kratší řeč k posádce téměř dvou lodí.
„Kapitán Raan posádce,“ odkašlala si a snažila se zaměstnat trochu mozek sledováním kontrolek v kokpitu, aby zahnala rostoucí nervozitu, „ještě jednou vítám všechny nové kolegy na palubě Vesny. Právě opouštíme Hadí mlhovinu a míříme do soustavy Pax, odhadovaná doba letu na základnu Canterbury je hodina a dvacet minut, přeji vám příjemnou a ničím nerušenou cestu a doufám, že se s vámi během zabydlování na základně potkám na baru.“
No dobře, to možná trochu přehnala, ale snad to pomůže k odlehčení atmosféry. Madoxx zrovna odesílal údaje o hmotnosti lodi na převaděč a Vesna záhy během jediného okamžiku přeskočila přes půl galaxie. Cesta na malou zamrzlou planetku ve stejné soustavě trvala paradoxně několikrát déle, ale s tím už se muselo počítat.
I tento let neprovázely žádné katastrofy, žádná z hodnot jádra dokonce ani na vteřinu nevyskočila ze zelených hodnot, a když Vesna dosedla v doku, Canterbury si mohla do svých neexistujících kronik poznačit první den po téměř sedmi měsících, kdy se konečně sešlo dost zaměstnanců na zprovoznění obou lodí zároveň. Není snad nutno podotýkat, že v baru byla toho večera docela tlačenice.

(Alice, Glawhyllian, já)

[Caesar]

„Jsem opravdu rád že jsem tě potkal a mohl zase poklábosit."
„Ještě jednou dík
Nebýt tebe, kde bych byl?
Chm, v prdeli."
„Ale, ten odvoz nestojí za řeč, Caesare. Jen se mi nechce věřit, že končíš se svou prací,“ usmál se batarian jménem Onomeus a poklepal mu po rameni. Onomeovi patřil jeden starší křižník, který mu sloužil pro obchodní účely.
„Dávám si voraz
Soudím, že mi prospěje
Bylo na čase.“
„To teda a chápu. Stejně jsem ale rád, že s tím nekončíš na věky. Je totiž fajn znát někoho, kdo se umí o věci postarat.“ Onomea znal už poměrně dlouho. Už asi pět let. Dělal pro něj pár kšeftů. Většinou šlo o konkurenční boje, ale jednou mu byly uneseni dva chlapi s posádky. Onomeus si svých lidí váží jako málokdo, a tak se nebál Caesarovi nabídnout hezkou odměnu za jejich vysvobození.
„Takže teď budeš tedy dělat co?“ Opět se začal vyptávat.
„No, Bezpečáka
Co se divíš, divizno?
Jsem snad uklízeč?“ odpověděl mu bez většího zájmu.
„No tak to si vybrali tu správnou osobu.“ Zasmál a poplácal ho po zádech.
„Onomee, mohl by ses prosím tě stavit do strojovny máme tu menší problém,“ ozval se hlas z jeho uni-nástroje.
„Jistě, hned tam budu. Caesare, omluv mě, mí chlapci mě potřebují.“
„Nezdržuj se mnou
Zabavím se nějak sám
Tak už mazej, šup,“ odpověděl jsem s pochopením.
„No pokuď bych tě již nestihnul, tak jsem tě rád viděl,“ těmito slovy se spolu roloučili a Onomneus se vydal do strojovny.

Zůstal stát ve společenské místnosti, sledoval vesmír a přitom myslel na poslední události svého života.
Měl sakra štěstí, že narazil na Onomea. Přeci jen, aspoň nemusel vyhazovat kredity za dopravu. Původně ho měl vyzvednout jeho nový zaměstnavatel, ale bohužel mu celou cestu zkomplikoval C-Sec. Caesar byl jsem totiž obviněn z vraždy hanarského velvyslance. Tentokrát s tím však neměl nic společného. Nebo... téměř nic. Moc dobře věděl, kdo měl tu vraždu na starost - Krios. Asi před týdnem mu dal tip na tuhle zakázku. C-Sec ho držel dobrých dvacet hodin v cele předběžného zadržení - ani časopis mu tam  nenechali bastardi. Pak se naštěstí objevil turianský generál Whoel Karrih, a postaral se o jeho propuštění - i pro něj Caesar sfouknul pár kšeftů a generál mu byl sakra zavázán. Pak si ale musel začít hledat nový odvoz, jelikož zaměstnavatel byl už dávno pryč. Naštěstí narazil právě na Onomea v docích. Dali se do řeči a ukázalo se, že Onomeus mu rád pomůže s dopravou na Veles. A hlavně zadarmo.

Sledoval vesmír asi pět minut, když konečně spatřil planetu Veles. Rozhodnul se, že zavolám na jejich dispečink o souřadnice, kde přesně mají přistát. Po chvilce se podařilo konečně spojit. Přenos sice trošku praskal, ale domluvit se dalo.
„Zdravím základnu
Kde můžeme dosednout
Tady váš Caesar,“ začal jsem pevným a rázným hlasem.
„Ehm... dejte nám chvíli, musíme si potvrdit vaši totožnost,“ odpověděl prasklavý hlas.
Asi o minutu a půl později se reproduktor opět rozpraskal.
„Vaše totožnost byla ověřena a bylo vám udělaná zelená ohledně přistání. Souřadnice vám byly zaslány.“
„Díky a končím
Dejte mi jen pár minut
Zachvíli dole,“ ukončil přenos a vydal se se svými věcmi k raketoplánu. Moc toho sebou neměl. Jenom jednu odstřelovací pušku, pistoli, loveckou pušku pořízenou na Citadele, pár časopisů a nějaké ty nože a alkohol.

O pět minut a dvacet sekund později

„Tak přeci jsem tě ještě stihnu“ začal na něj hulákat Onomeus, když už se připoutával pásy v sedadle raketoplánu. „Něco ti nesu, aby si na nás nezapomněl,“ pokračoval podal mu turianskou čokoládu - což ho nedobrovolně zahřálo u srdce.
„Díky, příteli
Navždy jsem tvým dlužníkem
Dík za svezení,“ čokoládu si mezitím schoval do tašky.
„To nestojí za řeč, Caesare, vždyť jsi toho pro mě a mé chlapy tolik udělal,“ jakmile to dořekl tak ho obejmul - sice na to samotářský nájemný vrah nebyl moc zvyklý, ale nemohl říct, že by mi to vadilo. „Tak se teda drž, ty zatracený turiane jeden.“
„Měj se co nejlíp
Ta kraksna ať nebouchne
Zas se shledáme“ odpověděl mu, pro něj tak netypickým nalomeným tónem. Onomeus se zasmál, naposledy si tedy řekli sbohem, dveře raketoplánu se zavřely, a Caesar vyrazil ke stanici na Velesu, kde by se měl setkat s novými kolegy a začít nový životní styl. Pilotem rakotoplánu byl mladý turian jménem Shoax. Cestou na Veles se neustále na něco vyptával, ale moc toho z bývalého zabijáka nedostal, stále totiž musel myslet, jaké to bude žít tento nový život. Když pak konečně dorazili do hangáru, spatřili tam dvě lodě. Na jedné z nich bude nejspíš dělat. Nevypadaly špatně.
Rozloučil se, vystoupil z raketoplánu a zamířil ke schodům, které ho navedli do dekontaminační místnosti. Po dekontaminaci se otevřely dveře krokem skrz začala jeho nová životní kapitola.

[Grok]

Jen tam tak stál, a čekal, až sterilizační pole dokončí svou činnost. Hleděl na omni-tool, a analyzoval plány lodi před sebou. Když o ní nalezl záznam, bylo to jako vánoční dárek. Usmíval se. Bylo to jako najít bonbon pod postelí. Pohlédl poočku na hodinky a sundal si helmici. Bylo čas postoupit dál.


„Telwin Ishtari?“

Mladý hlas Crixx upoutal Telwinovu pozornost a asistentka s tím svým všetečným úsměvem k němu přistoupila.
„Vítejte u nás,“ řekla a podala mu ruku. On na ní hleděl chvíli nejistě, ale poté ji stiskl.
„Uvítací výbor. Zajímavé,“ ohodnotil svůj doprovod a pousmál se.

Měl proč. Hned po příletu a jeho cestě na personální narazil společně s Adamem na Filiu, která zrovna procházela kolem. Jejímu oku neunikl jeho stav a tak ho bez možnosti odvolání dostrkala na ošetřovnu, kde mu udělala kompletní prohlídku, vyměnila obvazy a medigel a ještě do něj narvala mix podpůrných látek. Nepovažoval to za nutné, ale kdo by odporoval těhotné ex-eclipsačce, žeano.
Nechala si ho tam nějaké dvě hodiny a až potom mu dovolila konečně dojít za slečnou Crixx vyřídit nezbytné formality.

„Posaďte se,“ ukázala na židli a sama si sedla ke stolku s konzolí a několika doteky svých dlouhých prstů vyvolala holoprojekci jeho osobní složky. „Bude to jen chvilička, vidím, že zdravotní prohlídku už máte za sebou, takže vás seznámím s náplní vaší práce a až tu skončíme, ukážu vám vaší ubikaci. Pokud budete mít nějaké dotazy, nebojte se zeptat…“

***

Během Telwinova a Adamova přivítání úvodní byrokracií se Grok stavil ve své ubikaci, kde si hodil takovou lehkou sprchu a smyl ze sebe prach a špínu Omegy. Moc se mu z ní nechtělo ven, ale byl zvědavý, jestli Bon zvládla samostatný pobyt na základně, a tak opustil koupelnu a jen s osuškou kolem pasu se vydal na jeho staniční pracoviště.
Hned ve dveřích se mu dostalo několika pozdravů, uznalého hvízdnutí TJ a hlavně radostného výsknutí Bon, která jak spatřila svého mentora, už u něj stála s uvítací sklenkou ryncolu.
„Za mé služby se nestalo nic trestuhodného, pane!“ zasalutovala, uklouzla a Grok ji jen tak mimoděk chytnul, aby se nepřerazila.
„To rád slyším, Bon. Nezlobili tě tu samotnou?“ pohladil ji po zádech a podíval se po těch několika sedících. Bylo hezké vidět je tu, i když bylo dávno po obědě.
„Ne ne, nezlobili. Ba naopak! Pomáhali mi a chovali se slušně. Jen…“
„Mám se stavit na ošetřovnu pro doplnění lékárničky, že?“
Bon zfialověla v tvářích a nevině pokrčila rameny.

Nezbývalo mu, než se nad tím jen uchechtnout, podívat se, co v té lékárničce chybí a vydat se na ošetřovnu. Stejně se tam potřeboval podívat. Něco ho svědilo na hrbu a nemohl se tam poškrábat. Navíc se musel domluvit s Filiou na další jogu – pokud bylo něco, čeho se Filia v těhotenství nehodlala vzdát, bylo to cvičení a jako jedna z mála vhodných alternativ se nabízela právě joga pro těhulky, ale bohužel s ní nikdo z holek nechtěl cvičit, tak ji v tom zachraňoval aspoň Grok.
A jelikož znal cestu na ošetřovnu jako své boty, byl tam coby dup.

Na ošetřovně se právě stěhovalo.
Tedy, ne že by tam naklusala parta stěhováků a začali přenášet stoly sem tam, to ne. Ani lůžka, až na jedno volná a ustlaná, se nehnula z místa. Byly to židle, co se hýbalo nejvíc, a shodou okolností se zrovna teď jedna z nich zvedla do vzduchu a šlehla sebou o zem těsně poté, co Grok otevřel dveře.
Pohled na Filiu, z níž právě opadla modrá záře biotického pole, jasně naznačoval, že nemá nejlepší náladu, ale to u ní většinou komunikaci až tak nevadilo. Navíc se zdálo, že s jeho příchodem dost vychladla a rozhodně to nevypadalo, že by v brzké době vrhala další židlí.
„Sorry,“ vypadlo z ní prostě, „ale kdybys věděl, s jakýma kreténama teď musím komunikovat, taky bys potřeboval něco rozflákat nebo někoho zabít.“ Jasně, úředníci. Rozhodně za to nemohly hormonální změny v jejím těle, ne-e.

„Pozval bych tě na zlepšení nálady na panáka, ale kdyby se to dozvěděl táta, tak by mi demontoval ruku,“ konstatoval a vešel dovnitř. „Nechceš s tím nějak pomoct? Fotka mých zubů dokáže být dost přesvědčivá.“ Našel pohledem již připravenou lékárničku, která měla i štítek oznamující, že poputuje do bar a rovnou si pro ni došel.

„Víc by se mi hodila tvoje brokovnice,“ ucedila skrz zuby a myslela to nejspíš smrtelně vážně. Podobně vážně ale věděla, že půjčovat si cizí zbraně je fuj, a rázem změnila téma. Co si budeme povídat, už tu promarnila dost času tím, že se panu Duncanu Salátovi snažila najít nějakou rodinu, bezvýsledně. Periferně zahlédla, jak se krogan blíží k lékárničce, a jejímu trénovanému oku nemohly uniknout tři nové ďoury v jeho hrbu.
„Na tohle budeš asi potřebovat trochu víc než náplasti a gel na popáleniny,“ oznámila mu jednoduše a vzpomněla si, že do lékárničky určené pro bar zapomněla vložit univerzální protilátky na hadí uštknutí. Ono totiž s Bon jeden fakt nikdy neví.

Kouknul na ni trochu nechápavě, protože absolutně nevěděl, o čem mluví, ale neodvažoval s ní nesouhlasit. Naštěstí mu to došlo záhy, že má asi nějaké bebí, o kterém neví, a že to bude asi to svědění.
„Postaráš se mi o to, prosím?“ Tak nějak zbytečně se ptal a lehnul si na bok na nejbližší lehátko, aby k jeho zranění měla lepší přístup. „Už jste s Narvou přemýšlely, jak se bude ta malá borůvka jmenovat?“

Ten dotaz ji trochu zaskočil. Dokonce tak, že přestala aranžovat štafle nad lůžko a sumírovat si v hlavě, jak že ten hrb vevnitř vypadá.
„Na to je trochu brzo, ne?“ vypadlo z ní nakonec, a bez čekání na odpověď se konečně dala do práce. Na jednu stranu byla ráda, že to dostal kusy kovu, které byly tak malé, že se neměly na co roztříštit, na druhou stranu byla fakt lahůdka je ve všem tom tuku lovit.

Nebolelo to, Filia byla šikovná a navíc je pravda, že tukové zásoby v jeho hrbu často fungovaly lépe, než kinetické štíty. Na kovový tácek postupně odložila čtyři kovové kuličky.
„Asi jo. Ale nikdy jsi nad tím ani na chvilku nepřemýšlela? Já třeba děti nemám a nebudu, ale o jménech mám jasno,“ původně pevný úsměv se na okamžik vytratil, ale pomalu se vrátil zpět na výsluní jeho tváře. „Můj prvorozený syn se bude jmenovat Lobo, druhý Morbo a třetí Leeroy. To bych si přál. A kdyby to byly holky? Cha, tak je pojmenuju třeba po tetách.“

„Super výběr,“ potvrdila mu po dokončení operace a chvíli si začala pohrávat s myšlenkou, že se ho zeptá, jak pojmenuje těch dalších dvě stě děcek z jednoho vrhu. Rychle ji ale zahnala, protože pro někoho s genofágem to asi sotva byl vhodný humor, a radši ho po hrbu soudružsky plácla.
„Tak jo, kov máš venku, teď hybaj srůstat. A radši mi vůbec neříkej, kde jsi k tomu přišel, protože mám blbý pocit, že nechci vědět, kdo u toho byl s tebou.“ Vztekle sevřela kleště pod sterilizačním paprskem a v duchu si představovala, jak kastruje ředitele, případně kohokoliv dalšího, kdo má úžasné nápady postavit ji mimo službu teď, když může naprosto normálně fungovat, kurva.

„Když jsem vyzvedával nového technika, salariana. Neboj, Narva a celá loď v tu dobu byla daleko předaleko a v naprostém bezpečí.“ Ujišťoval ji a během toho si prohlížel včelky, co mu vyndala ze zad. „Hele, nechceš si dát chvíli voraz a zajít se mnou na bar? Bon dokáže umíchat hotové čáry, že ani nepoznáš, že v tom není alkohol. A po sociální obrodě můžem jít na tu jogu, nebo pokračovat v tréninku.“ Protože masakr připravující ho fyzicky i psychicky k biotickým kouzlům byl pro něj přeci jen stále víc cool, než cviky připravující ho na porodu.

„To zní jako plán,“ pokrčila rameny. A taky trochu jako výzva, pomyslela si o pikosekundu později, protože na trochu té elasy fakt chuť měla.
„Kdyby mě někdo sháněl,“ začala hulákat na celou ošetřovnu, zejména pak na jediného komatózního pacienta na jednom z lůžek, „tak jsem odletěla do Perseova hávu vyštípat holýma rukama celý gethský konsensus. Na večeři budu zpátky.“
S těmito slovy práskla deskami s právě odškrtnutým výkazem operace na stůl a vyšla ze dveří.


Mezitím Crixx splnila všechny své povinnosti vůči nově přijatému zaměstnanci, který podepsal vše potřebné.
Telwin pozoroval své konečky prstů a snažil se zostřit vnímání. Prsty ho brněly, ale s ohledem na ztrátu krve, kterou utrpěl, mu jeho podvědomí našeptávalo, že to bude pro následujících několik dní normální.
„Prohlídka je vítána. Bude třeba doplnit tekutiny. Návrhy?“

„Jistě navštivte kantýnu, která je také staničním barem. Tam vám určitě pomohou.“ Usmála se zářivým úsměvem a vstala, aby ho doprovodila. Po cestě mu ještě ukázala, kde bude přespávat, na omnitool mu odeslala veškerou potřebnou dokumentaci a nakonec se zastavila před dveřmi do baru, podala mu ruku a rozloučila se.
Telwin stejně jako u uvítání chvíli hleděl na Crixxinu ruku a očividně stále nebyl přílišně nakloněn tomuto lidskému zvyku s podáváním si rukou.

„Radost na mé straně. Základna zajímavá. Mnoho možných vylepšení. Bude třeba další rozhovor,“ řekl Crixx a otočil se k odchodu do baru základny. Aktivoval svůj omnitool a začal si na zaslaných plánech základny vyznačovat důležitá místa, aby se k nim mohl později vrátit. Pomalu došel k blízkému pultu a zahloubán do zpracování nově nabitých informací vrazil do osoby, kterou asi nečekal. Vzhlédl a zahleděl se do tváře mohutného krogana. Groka.

„Překážka v cestě. Nutná omluva,“ prohlásil s notně pobavenou tváří. „Stále čekám.“

„Vida ho,“ otočil se na salariana a trochu poodstoupil a odhalil tak Telwinovo očím Filiu, která seděla na barové stoličce a popíjela svůj drink.
„Koukej na cestu a hezky se seznam. Tohle je staniční zdravotnice a květina naší společnosti Filia-.“
„Myslela jsem, že já jsem květina naší společnosti,“ zaprotestovala Bon.
„ Fil, tohle je Telwin. A tohle to,“ ukázal bradou za bar na barmanku, „to je Bon. Staniční nemehlo a pojistný podvod.“

„Zajímavý popis. Nutná analýza rizika. Špatná bonita pro pojištění,“ usmál se Telwin a kývl na pozdrav Bonbon. Otočil se k druhé asarijce a chvíli notně mlčel. „Nezvyklé tetování. Hrozba fyzickým násilím. Nutno přemýšlet.“

A mávl jí na pozdrav také. Rozhlédl se po stoličce, na kterou by se mohl usadil a která by byla mimo dosah Filii.

„Je nutné znát nápojový lístek. Lze ho sdělit?“ obrátil se k Bon, a usadil se na stoličku.
„Ha ha ha!“ navázala ještě na Grokovu poznámku a bouchla ho pěstičkou do ramene, ale hned na to nasadila okouzlující úsměv, opřela se o bar v mírném zamyšlení ji naskočili jemné vrásky na čele.
„Snad vše, na co si vzpomeneš. S Grokem jsme se postarali o opravdu širokou nabídku. Můžeš si vybrat z lidského alkoholu, namátkově třeba ruskou vodku, kubánský rum, tuzemák, whisky, whiskey, sedm druhů piv, a to jsem jen na začátku. Máme zde i salarianské a asarijské ekvivalenty, takže třeba čtyřicetiletý Bogigo nebo Arwantské merolko. Z kroganích nápojů je nabídka omezenější, protože se na zaměstnance nevztahuje zdravotní pojistka z otravy alkoholem, ale pár kousků tu je taky a takovou raritkou, pro kterou jsme s Grokem speciálně letěli, je batarianský H’lar. Navíc,“ trochu samolibě se usmála a zvedla bradu, nutno dodat, že právem, „míchám všemožné koktejly, ráda experimentuju. Prý jsem talent.
Připoj se na staniční síť a stáhni si celý nápojový lístek.“

„Chybí salariánská giagé, nutno napravit. Zatím… H‘lar… ano, to postačí,“ odpoví Telwin a otočí se směrek ke Grokovi.

„Nebyl čas poděkovat za záchranu. Nutno napravit.“

„Někdo někoho zachraňoval?“ vmísil se do hovoru TJ, který se jako odlepil ze svého místa, zubil se na celé kolo a připojil se k hovoru. „Já jsem TJ, ale klidně mi říkej TJ,“ mrknul na Telwina a ukázal zdvižený palec.
„Zalez,“ zamáčkl ho kuchtík pryč, aniž by se na něj jedinkrát podíval a hodil si do tlamy sklenku vodky. „To nic nebylo,“ řekl za doprovodu chroupání skla.
„Aegohr Ghalia Nasurn Maelon Ishtari Telwin,“ odpověl Telwin TJovi a kývl mu na pozdrav. Pak se otočil pro svůj drink a lehce z něj upil. „Blee, ztráta paměti. Odporná chuť…“
„Jakže?“ zalkla se Bon a pokoušel se o ni infarkt.

Asarijce byl celý ten mumraj kolem představování nového kolegy dost ukradený. Jediné, co ji momentálně zajímalo, bylo praktické ověření tvrzení, že lze namíchat drinky bez alkoholu tak, aby chutnaly jako ty s ním.
Takže zatímco ze sebe TJ dělal debila, což mu moc šlo, a salarian dokazoval, že by měla požádat o zvýšení zásob sedativ, ona prostě seděla na barové stoličce a čekala na ten zázrak, co jí Grok slíbil při odchodu z ošetřovny.

„Že nemáš zapomenout tady na Fil,“ usměrnil Grok Bon, protože si všiml Filiina rozpoložení a obával se, že by jim tu z toho mohla udělat kůlničku na dříví. Barmanka se tedy na jeho pobídnutí dala hned do přípravy speciálního nápoje, ale bez efektních výstupů, kterými se normálně barmanská elita vytahovala, protože ji to už dávno Grok zakázal. Chvilku to trvalo, ale výsledek bude stát určitě zato.
„Tady to je. Pro mamču.“

„Tak schválně, jestli to funguje,“ ucedila asarijka, naprosto nevychovaně tu věc celou obrátila do sebe, chvíli to válela po jazyku a pak polkla.
„No, není to špatný, dokonce teď vidím dva pošuky.“ Tím samozřejmě nechtěla říct, že by viděla dvakrát jako po alkoholu, nýbrž se celkem marně snažila být vtipná a poukázat na bizarní chování staničního šaška a nového štamgasta, který se tu ale dle jejího soudu a dle jeho reakce na nabídnutý drink stejně moc zdržovat nebude a ještě bude rád, když mu za ty kecy o odporné chuti Grok neuvaří hlavu.
„Ještě jeden,“ naznačil krogan Bon a ta jí drink udělala rovnou do kbelíku na chlazení šampaňského.

Telwin si ještě jednou cucnul drinku, pak jej ale odložil na pult a pohlédl na TJe.

„Zajímavé vyjadřování. Chvástání. Samčí naparování. Sázka? Výhra, tvá pravidla. Prohra, má pravidla,“ a s těmito slovi k TJovi přisunul sklenku se svým drinkem.

„Líbíš se,“ zazubil se bezpečák a kopnul do sebe obsah sklenky. Jakmile polkl, stáhly se mu všechny svaly, co jich na hlavě měl. „Dobrý.“ Zakašlal k Bon a skácel se.


Vypracoval Telwin, Narva a já