[Saphyria Sefiachat]

Čo s nami bude ďalej? Dostaneme sa odtiaľto živí? Otázky a myšlienky vírili a bili sa medzi sebou, ktorá je naliehavejšia a dôležitejšia. Uvedomila som si, ako strašne som vyčerpaná. Keď som nášho „kapitána“ dala na infúzku a uistila sa že su všetci stabilizovaní, vyšla som z ošetrovne zohnať niekoho s kým by som sa mohla porozprávať. Beznádej a osamelosť sa však stihla prešmyknúť dverami za mnou na chodbu a obe súčasne zaútočili na môj rezignovaný nechránený chrbát. Oprela som sa dlaňami o stenu a nechala tiecť slzy po lícach. V hrdle som mala obrovskú guľu zadržiavaných emócií, ktorú som už nedokázala prehltnúť. Ja niesom žiadny vojak. Nechala som zo seba vyjsť vzlyky, bezmocný tichý plač, strach i bolesť.
Cítila som sa sama ako nikdy v živote. Čo som si myslela? Opustit istotu nemocnice na Citadele... zaľutovala som svoje „odvážne rozhodnutie“. Ach bohyňa, aká som bola hlúpa! Dnes... dnes umriem v nejakej diere v prdeli galaxie. Toľko mŕtvych... prebehne mnou triaška.
Znova bezmocne zaškriabem nechtami do chladného kovu steny a zlhboka vydýchnem.
Možno by som to mala ukončiť hneď. Aj tak tu všetci umrieme. Toto teda nevyšlo...
Otočila som sa chrbtom k stene a skĺzla som na zem, hlavu v dlaniach.

„Spoliehaj sa sama na seba, Saphy. Iba vtedy budeš silná. Využívaj všetko, čo ti bolo dané. “, povedal pevne stavaný chlap nadomnou, keď som dopadla chrbátom na žinenku. Zase ma zaskočil. Znova som sa vyšvihla na nohy a zaujala postoj. Tentokrát som preniesla váhu viac na prednú nohu, úmyselne. Fred si všimol mojej „chyby“, ale nepovedal nič, zaujal postoj a pravou rukavicou ťukol o moju rukavicu. Okamžite zaútočil a chcel vyťažiť z mojej „chyby“ tým ,že mi nohu podkopne. Avšak nečakal, že sa náhle vyhnem do záklonu a vykopnem prednou nohou piramo na jeho hruď. Nedala som kopu prílišnú razanciu, aj preto že som takmer nedočiahla. Avšak tento úskok stačil na to, aby ho prekvapeného poslal o dobré dva metre dozadu. Gestom prerušil tréning. „Daj si tridsať brušákov a na dnes končíme.“, povedal medzi vydýchavaním a masírovaním si hrude. „Prepáč Fred.“, ospravedlňovala som sa mu. „To nič, brušákuj, Saphy. Už som prežil aj horšie veci ako štuchanec od dievčatka.“,  zachechtal sa. Po tréningu sme sa šli najesť späť do baru. A tam pri jedle mi povedal, že mám podať prihlášku na medicínu na Ilium.
Nechápala som prečo. Neskôr mi to však došlo. Nezabudnem mu to. Bol jediný, ktorému na mne záležalo, a preto som ho musela opustiť. Odvtedy som nikoho podobného nestretla.

Ale... Ten krogan, Grok, kvôli mne šiel na istú smrť. Ktovie čo by so mnou bolo, keby nebol tak odvážny, alebo šialený? Kvôli mne. Čo som také dokázala, že si zaslúžim žiť, Athamé? Čo je mojím poslaním? Znova som sa postavila a vykročila som neisto po chodbe, pridržiavajúc sa steny, potrebovala som pohyb. Blúdila som pohľadom po chodbe. Zrazu bolo všetko tak vzdialené. Ako v sne. Mĺkve tváre s bolestivými grimasami v kalužiach vlastných tekutín, ledabolo rozhádzané po chodbe vystriedal všadeprítomný neporiadok.
Chcela som sa schúliť do náruče. K Fredovi. Obišla som oštrovňu z druhej strany a vošla druhými dverami, ani som si to poriadne neuvedomovala. Potrebovala som oporu, pevnú skalu v tejto šialenej situácii, niekoho o koho sa môžem oprieť. Pritiahla som si stoličku k hore, ktorá pokojne oddychovala. Cítila som sa ako malé dievčatko, ktoré sa díva na spiaceho otecka. V hrudi sa mi rozlialo teplo a pokoj, strach a beznádej vzali nohy na plecia, keď uvideli s kým majú dočinenie. Priložila som moju dlaň k jeho obrovskej ruke a zľahka sa jej dotkla. Slzy som ignorovala. Ignorovala som ošetrovňu. Oprela som líce o jeho ruku a zavrela oči. Spánok ma opatrne odniesol ďaleko od tohto miesta.

[Grok]

Trochu se zavlnil. Proč? Protože stisk na jeho ruce bylo to poslední, co očekával. Pak přišla ta vlhkost. Slzy? Co to je za kravinu? Zavrtěl se ještě jednou. Co by dělaly slzy tady? Otevřel si oči a pohlédl na bílou oblohu s nadýchanými oranžovými mraky. Ležel napůl zasypaný ve sněhu téže barvy a za ruku ho držel jeden z jeho kadetů a třásl s ní. Ta vlhkost byl sníh, který teplem v kroganově ruce tál.
„V pořádku, Veliteli?“
„V pořádku, Foxi,“ zamrkal a vypadal jako želva na zádech. „Kde máme toho zmetka, co tu rozmetal všechny moje sněhuláky?!“ zavrčel a sledoval dalšího kadeta, který se přiblížil, a s Foxovo pomocí mu po pomohli zpátky na nohy.
Grok jim naznačil, ať zaujmou obranou pozici a dávají pozor na okolí. I když věděl, že tu jsou zcela sami, a oni nejspíš také, bez zaváhání začali plnit rozkaz. Z dálky se k nim blížil ještě jeden kadet. Respektivě kadetka. Když se přiblížila na deset metrů, její krok trochu znejistěl. A nebylo to tím, že se bořila po kolena do sněhu.
„O-omlouvám se, Veliteli. Nechtě-,“
„Ticho!“ okřikl jí a naznačil, ať sebou hne. Jakmile stanula metr od něj, automaticky se postavila do ukázkového pozoru. Trochu se jí třásla ruka.
„Je něco v nepořádku, slečno Gratietová?“
„Ne, Veliteli!“ pokusila se potlačit třas.
„Tak proč se klepete jak zmoklé štěně?“
„Já-já-,“
„Na něco jsem se vás ptal, slečno Gratietová!“
„Pociťuji strach a vzrušení z toho, co jsem dokázala, Veliteli!“
„Máte proč. Tak silnou biotickou šlupku na třicet metrů jsem zažil jen pětkrát a to měli na svědomí děvčata z asarijských komand,“ třas ustal a kdyby neměla helmu, určitě by bylo vidět, jak jí zčervenaly tváře pýchou.
„Děkuji, Veliteli!“
„Nono, zas tak se nenaparujte,“ chytil ji za bradu a přitáhl blíž ke svému obličeji. „Když příště řeknu, ať trefíte jen mě, tak trefíte jen mě a vynecháte z toho těch šest zbylých sněhuláků, se kterými se tu kolega Fox a Blanks tak pracně dělali. Jasné, slečno Gratietová?!“ Jedinkrát uhla pohledem na Foxe, který se na ní zašklebil.
„Aj Aj, Veliteli!“
„Dobře. Já z vás toho biotika ještě udělám…“ zamručel si spíš jen pro sebe a společně s ostatními začal válet nové sněhuláky.


Celí promrzlí jsme seděli v našem bunkru, který jsme tu před nedávnem objevili a zabrali. Jednalo se o menší stavbu, nacházející se ve skále, kterou zde vybudovala nejspíše nějaká žoldácká skupina, ale jistý jsem si tím nebyl. Když se vstoupilo dovnitř, následovala kratší chodba k dalším dveřím, které již mířili rovnou do bunkru. Po obou stranách dveří byli dvě otevírací okýnka jako střílny. Hned za dveřmi se nacházela největší místnost bunkru, něco jako hlavní hala. Ta spojovala další tři místnosti a to kuchyň, ubikaci a koupelnu. Vše samozřejmě bylo v dezolátním stavu a o nějaké koupelně se dalo jen spekulovat, ačkoliv zde dříve určitě byla. V hlavní hale jsme byli utábořeni my - všude byl nepořádek a sutiny. Na zdech byly popáleniny po jasných výstřelech od zbraní, a tak jsme usoudili, že zde před velmi dlouho dobou proběhl tvrdý boj.
„Tenhle výcvik je celej jenom o Gratietový. My dva jsme tu zbytečný,“ postěžoval si Blanks a sedl si na židli za stolem. Posadil jsem se naproti němu, podíval se na něj a opřel si loket o plochu stolu.
„Zdáš se mi lehce z formy, kamaráde.“ Zasmál jsem se.
„Nikdy jsi mě neporazil, srabe.“ Zasmál se taky a stejně jako já opřel loket o stůl a chytl mě za ruku.
„Tak na tři.“ Řekl jsem a Blanks přikývl.
„Co takhle nějakou hru, co můžou hrát všichni?“ ozvala se za mými zády Gratietová. Blanks využil mojí nepozornosti a pomocí páky mi ruku položil na desky.
„Prohrál si, srabe.“ Sykl na mě.
„Přisedni, Jane,“ ignoroval jsem jeho poznámku a raději se usmál na dívku a ukázal ji na židli po mé levici.
„Děkuji, Dave.“ Usmála se a posadila se.
„Tak co to bude?“ zeptal se Blanks a usmál se na ní.
„Co takhle poker?“
„Ne, ten nehraju. Musím se od podobných her držet dál, měl jsem s tím problémy,“ zakroutil hlavou Blanks.  
„To jsem netušila, promiň Eriku,“ udělala psí oči, takže bylo jasné, že ke hře stejně dojde. Pomalu jsem v Gratietové dokázal číst jako v knize. Tahle slečinka byla nevinná asi jako náš kroganský velitel. Byla krásná a ona si to velmi dobře uvědomovala. Ta holka s námi manipulovala a byla v tom zatraceně dobrá. A taky s námi někdy spala.
„A kde je vůbec velitel?“ zeptal se Blanks.
„Dělá nám něco k jídlu.“ Odvětil jsem a ukázal palcem za sebe směrem, kde se nacházela místnost, co se považovala za kuchyň.
„Tak snad to bude k světu, ale je to stále lepší, než kdybys vařil ty,“ zavtipkoval.
„Vy se znáte hodně dlouho co?“ culila se Jane.
„Někdy si říkám, že možná až moc dlouho.“

Nebylo to tu nejhorší. Když dostal povolení k této akci, netušil, že tu něco takového vůbec najdou. Původně letěli na blind, ale štěstí se na ně usmálo. Dokonce i ten malý fuzní generátor, který s sebou přivezli, měli kam zapojit.
Bylo tu teplo, Blanks prošťouchl ventilátory, takže i ta cirkulace a filtrace vzduchu fungovala… prostě nádhera. Kdyby se něco stalo, tak týden by tu neumřeli. Možná míň.
Jak bylo řečeno, Grok byl v kuchyni a připravoval jídlo. Prvně zabavil všem jejich ešusy a připravil jim do toho pořádnou porci česnekové polévky a česnekem skutečně nešetřil, nejsou žádné holčičky.

Po jeho zavolání, ať si pro to přijdou, se všichni spořádaně dostavili a zase odešli do haly. Tak se mu to líbí. Nepřekáží. Otevřel přírodní chladničku, která zde už byla, a stačilo z ní vytahat jen pár těl, a sáhl po mraženém kočičím mase. Čerstvou kočku si vzít bohužel nemohl, a tak aspoň za svého polohlasného mňoukání začal připravovat svou specialitu.

„Celkem síla, trochu mi z toho slzej oči,“ zasmála se Jane.  
„Dyť je to vynikající,“ řekl Blanks a vysrkl zbytek polívky. Chvíli po něm jsem dojedl i já a musel jsem uznat, že to bylo opravdu dobrý.
„Mně to taky chutnalo,“ přidal jsem se k Erikovi. Jane se podívala na mě a potom na Erika a okamžitě snědla i svoji polévku. Utřela si oči a pak se usmála. Přistihl jsem se, jak na ní doslova civím, ale nebyl jsem sám. Blanks taky civěl. Jane si všimla našeho zájmu a opět se usmála. Měla stejnou chuť, jako my.
„Tak myslím, že je čas na jeden z mých příběhů. Není lepší způsob jak strávit čekání na druhý chod,“ zazubil se Erik, který se pokoušel zakrýt erekci. „Stalo se to před necelýma dvěma roky. Vyprávěl mi to můj otec. Jednalo se o jednu jeho misi na Citadele. Můj tatík je totiž u C-Secu a zrovínka se ochomejt u jednoho velmi zajímavého případu. Nebudu vás krmit zbytečnými detaily, ale jednalo se o pašeráckou skupinu a nepašovali nic jiného než Rudopísek.
C-Sec po téhle skupině pásl už poměrně dlouho. Můj otec zrovna měl volno a dopřával si nějaký ten drink v baru, když zrovna od protějšího stolu uslyšel dva chlápky, jak si povídají o prodejci Rudopísku, který je na Citadele a že za ním půjdou.
Nebyl čas se nikam vracet a tak otec varoval C-Sec vysílačkou a sám vyrazil ty dva floutky sledovat na vlastní pěst.  Protože měl volno, měl u sebe pouze pistoli, kterou nedával nikdy pryč. Můj otec totiž s pistolí doslova spal. No vypadá to, že se mu to tentokrát vyplatilo. Sledoval ty dva skoro dvacet minut, až došli do nějakých dost postraních ulic kam by se za normálních okolností nikdo nevydal. Znovu kontaktoval C-Sec a vyslal signál o své poloze. Pokud si pamatuju, říkal, že ho nabádali, ať počká na posily, ale můj tatík nikdy nebyl trpělivý člověk. Takže je vám samozřejmě jasný, že pokračoval na vlastní pěst.
No naneštěstí ty dva šmejdi, co je sledoval, o něm věděli a počkali si na něj za rohem. Dali mu jednu po hlavě a otec skončil v limbu. Probudil se o nějakou dobu později. Ležel někde v nějakém skladu a byl spoutaný a samozřejmě odzbrojený. Podle toho co slyšel, zrovna o kus dál probíhal prodej. Otec ležel za nějakými bednami, takže neviděl nic, ale díky jeho výcviku se mu povedlo dostat z pout. Rozhlédl se po okolí. Ve skladišti se nacházeli dva lidi, co je na začátku sledoval a další tři osoby. Jednalo se o salariany. Dva z nich byli ozbrojeni útočními puškami a ten třetí patrně jejich šéf měl pouze u pasu pistoli. Ani jeden z nich neměl zbroj. Co se týče těch dvou lidí tak byl z nich ozbrojen jen jeden a to k tomu ještě otcovou pistolí a zbroje taky samozřejmě neměli. Nejednalo se o nijak silnou skupinu, ale otec nebyl ozbrojen. Musel vymyslet plán, protože se nemohl spoléhat na to, že by ho C-Sec přišel zachránit, však víme, jak to chodí, přijdou, až když je po všem. Nastal čas plánování, začal se rozhlížet po skladu.
Nebyl takový problém se tam nepozorovaně pohybovat, protože sklad byl plný beden, doslova to bylo bludiště, jen uprostřed bylo volné prostranství a tam se právě nacházela ona nepřátelská skupina. Nechápal, proč ho pohodily takhle mimo svůj dozor ba dokonce, proč ho nenechali hlídat, ale přece jim ještě nebude radit. Sebral ze země plechovku, která se zde válela, a hodil jí vpravo, jak nejdále dovedl. Skupina se zarazila. Samozřejmě následovalo přesně, co očekával.
Hlavní salarian vydal rozkazy, kterým nerozuměl a překladač sebou naneštěstí taky neměl, ale poznal, o co šlo. Oba ozbrojení salariani zpozorněli, jeden z nich šel jeho směrem a druhý směrem k hluku, který způsobila plechovka. Otec se dostatečně schoval, aby ho blížící se salarian neuviděl, jakmile dojde k místu, kde měl ležet svázaný. Ten došel až k místu a než stačil cokoliv udělat, otec po něm skočil. Zneškodnil ho, ale bohužel to udělalo moc velký hluk a ty ostatní šmejdi, spustili palbu.
Otec šáhl po zbrani a poslal na nepřítele pár střel naslepo. A pak se rychle přemístil na jiné místo. Podíval se na nepřítele a všiml si, že se mu předtím povedlo trefit jednoho z těch chlapů. Ostatní stále stříleli do míst, kde myslel, že otec je. Poslal další salvu střel a hlavního salariana postřelil do nohy. To už to do něj ale začal šít ten ozbrojenec. A otec se opět musel přemístit. Slyšel zraněného vůdce, jak řve soustu nadávek a rozkazů. Otec si teprve teď uvědomil, že neví kde je ten druhý člověk, ale nebyl čas to řešit, protože ten salarian s puškou mu dával slušnou sodu. Doběhl za další bednu a zaklekl. Zrovna se chytal vykouknout, když v tom ze strany na něj skočil zrovna ten chlap, co mu zmizel z dohledu.
Začal do něj bušit pěstí hlava nehlava. Otec dostal pár nehezkých ran do obličeje a taky mu bylo jasný, že se blíží ten druhej salarian. Ze všech sil se vysmekl ze sevření toho chlapa a praštil ho pěstí do obličeje, pak mu okamžitě poslal další ránu tentokrát pažbou pušky. To toho chlapa odrovnalo a zároveň nezabilo. Hned zamířil na salariana, který běžel k němu a prostřílel ho jak cedník. Když konečně dorazili posily, měl už otec dva vězně ošetřený a přípravný na převzetí. Pokud jde o ten Rudopísek nakonec z vězňů dostali vše, co potřebovali a tu skupinu dopadli. Otec samozřejmě dostal pochvalu a nějaký to ocenění, ale za to si nic ve skutečnosti nekoupíš.“

Když Erik dovyprávěl, zhluboka se nadechl a opřel se o židli. Celou dobu co Erik vyprávěl příběh, gestikuloval u toho rukama a snažil se oživit každou pasáž.  

„Neslyšel jsem z toho ani polovinu, ale i to mi stačilo k tomu, aby mi došlo, že to, co říkáš, je pěkná hovadina, Blanksi,“ vyvalil se z kuchyně a v rukou držel ešusy, z kterých se kouřilo a linula pronikavá vůně. „Rudopísek není jako nějaká ta vaše patlanina ze Země, nebo odkud jste se to vyloupli. K pašování se dost těžko dostaneš, pokud nejsi pod křídly nějaké větší organizace. Možná se pletu, ale Eclipse jsou v tom profíci. A když už chceš ject v takovém podniku na vlastní pěst, tak to nejde bez těžkooděnců a trochy paranoi.“
Zatímco mluvil, postavil pokrmy před kadety. Blanks se jemně zamračil. Nejspíše si celý příběh doopravdy vymyslel, ale nebo taky ne. U něj člověk nikdy nevěděl, ve skutečnosti jenom mě říkal co je pravda a co ne.  
„Ne, vidím, že se nadechuješ, ale děláš to zbytečně, nedomluvil jsem. Tyhle pohádky pro usmrkance si nech pro děcka, jestli máš vůbec ještě koule a dožiješ se věku, kdy nějaká mít budeš. Jestli chceš vyprávět příběhy, tak vyprávěj takové, z kterých tví společníci získají něco, co se jim bude hodit… dejte se do jídla a já vám zatím povím něco, co se mi stalo s kadety, které jsem měl na starosti pár let před vámi. Nebude to ale taková řachanda se šťastným koncem. Byli to chytří a silní hoši. Opravdu jo. Patřili k tomu nejlepšímu, co mi kdy prošlo pod rukama.
Stejně jako vás sem, je jsem vzal na Tuchanku, domovskou planetu mé rasy. A víte, jaké to bylo? Hrozné. Dokud nevystoupili z raketoplánu, tak to byli ostřílení hoši - nikdo se jim nemohl rovnat. Deset metrů od raketoplánu to koupil první. Průstřel hlavy, ale ještě žil.
Měli jsme dvě možnosti. Buď se zakopat, nebo se otočit, skočit do raketoplánu a tradá pryč. Tu druhou možnost jsme bohužel nezvolili. Pak už to ani nešlo. Železo létalo vzduchem a vypadalo to, že tam všichni umřeme. Mysleli jsme si, že horší to být ani nemůže, ale z toho omylu nás vyvedl Thresher Maw, který se vyhrabal ze země a sežvejkal dva fajn chlapy…
Byl to masakr, ale nakonec jsme se odtamtud dostali. Jen já a jediný kadet, který to přežil. A teď mi řekněte, jaké ponaučení jste si z mého povídání vzali? Hm? Gratietová?“

 „Ehm, vždy utéct když je šance?“ řekla tiše Jane.
„Nestrkat nos, kam se nemá?“ ozval se Blanks.
„Vždy plánovat dopředu. Musí se počítat s každou variantou, i když to není třeba možné. Člověk musí postupovat obezřetně na místě jako je Tuchanka. Protože ta není zrovna pohostinná, co se týče ostatních druhů, krom kroganů. Jane i Erik mají pravdu podle mě oba. Jednalo se o nehodu. Prostě ve špatný čas na špatném místě,“ prozradil jsem ostatním svůj názor. Všichni na mě v tichosti koukali.
„Hm, to je dobrý,“ ozval se Blanks po té co ochutnal pokrm, co nám krogan před okamžikem přinesl. Postupně jsem si všechny prohlédl. Jane na mě koukala se zvláštním zájmem zatímco Grok naprosto neutrálně a nečitelně. Co se týkalo Erika, ten se cpal jídlem, až se málem v ešusu topil.

„Ano, slečno Gratietová, není ostudou utéct, ale lepší je to nazývat taktickým ústupem. Mnoho bojů, dokonce válek bylo tímto způsobem vyhráno.
Odhadnout, kam se dá strkat nos a kam ne je velice těžké, Blanksi. Z osobní zkušenosti jsem ale přesvědčen, že strkat nos tam, kam se nemá, není na škodu, ale vždy by se mělo v takovém případě jednat obezřetně a počítat s riziky.
A s tím je vlastně úzce propojená i tvoje odpověď, Foxi. Nikdy nejde počítat s každou variantou. Nikdy. Ano, s narůstajícími zkušenostmi budete schopní se do určité míry připravit na mnoho variant, ale nikdy ne na všechny. Protože vždycky bude existovat něco, nebo někdo, kdo vás dokáže překvapit a vy budete odkázáni jen na vaší schopnost se přizpůsobit nově vzniklým podmínkám, na schopnost improvizace… a teď už jezte, ať vám to nevystydne,“ pobídl Foxe s Gratietovou pohledem a ti moc dlouho neváhali.
„No, a kvůli téhle příhodě máme výlety na Tuchanku zakázané a stavíme tu sněhuláky…“

Po jídle si došli umýt nádobí a opět si posedali ke stolu. Lidská samička vyndala balíček karet a začala rozdávat, i když se Blanks trochu vykrucoval. Nabídli Grokovi, ať si zahraje s nimi, ale odmítl s tím, že se musím postarat o svou výzbroj. Usadil se v rohu, dál od skupinky lidí a dal se do čistění své zbraně. Oni to udělali už před jídlem… když byl hotov, nahmatal fotografii překrásné asari, kterou nosil stále u sebe. Zahleděl se do ní a najednou si vzpomněl na ty zatracené slzy. Slzy?

Mrkl, a když znovu otevřel oči, ležel na nějakém lůžku a levou ruku měl ještě vlhkou od slz Šmoulinky, která v ní choulila svou tvář.


Stvořil Dave a Grok

[Bonbon Alestyis]

Chvilku na něj se zatajeným dechem hleděla a pak se odvážila s ním zatřást. Ani to s ním nehlo.
„Vypadá, jako že je…“
„Mrtvej.“ Dokončila větu za kolegyni. Sebrala ze stolku prázdnou sklenici a přičichla. Jo, byl to jeden z jejích koktejlů a ten chlap to očividně nezvládl.
„Co s ním?“
„Nevím.“
„Jestli se to dozví šéfová…“
„Tak mě v nejlepším případě vyhodí…v nejhorším dopadnu jako on.“ Pokrčila Bon rameny.
„Schováme ho.“ Navrhla bázlivě druhá asarijka.
Bon se nad tím zamyslela a nakonec uznala, že to není zas tak špatný nápad. Kdyby ho dostaly někam, kde se mrtvoly nacházely běžně, nemuselo by to mít pro ně nějaké následky. Chytila muže za kotníky a počkala až se Mea vypořádá s jeho rameny.
„Taky mohl držet dietu…je těžkej.“ Zasupěla asarijka a namáhavě ho nadzvedla o několik centimetrů nad podlahu.
„Dělej, než sem někdo vrazí…“ zaskřípala zubama Bon a pak strnula. Zády narazila do něčeho, co tu podle všeho obvykle nepostávalo. Opatrně pootočila hlavu a nevinně se usmála na jednoho z bodyguardů její šéfové. „To není tak jak to vypadá…“

Tlačil je před sebou, zatímco mrtvolu měl přehozenou přes rameno. Zdrhnout nebylo kam a ani tak nemělo zrovna velký smysl se o to pokoušet. Její šéfová měla prsty skoro všude a málo co jí ušlo. Takže potupně a poslušně doklopýtala přímo před ní, div si z nervozity nerozkousala spodní ret.
Šéfová si je přeměřila chladným pohledem a když uviděla bezvládné tělo obrátila oči v sloup.
„Už zase?“

*   *   *

Takže… dostala padáka. A kdyby to bylo v moci její bývalé šéfové, nejradši by ji vyhostila z celého vesmíru.
Sedla si na nejbližší zábradlí, co jí přišlo pod zadek, a povzdechla si. Zaměstnanecký byt bude muset opustit taky, což znamenalo, že se z ní i z její sbírky laciných pozemských milostných románů stanou bezdomovci, pokud nezačne situaci řešit okamžitě a hlavně efektivně. První věc, která jí bleskla hlavou, byla nutkavá potřeba pořídit si na její papírové kamarádky pevnou tašku. A taková se dala sehnat jen na jednom místě.

Měla štěstí, že narazila přímo na něj a ne na jeho nadřízeného. Quarian se probíral hromadou kovového šrotu, když se naklonila přes pult, aby ho pozdravila. Překvapeně sebou trhl, zapotácel se a svalil se mezi kusy něčeho, co vypadalo jako dveře od taxíku.
„Promiň.“ Pousmála se nesměle a pomohla mu na nohy.
„Potřebuješ něco, Bon?“
„Práci.“
Z filtračního zařízení se ozvalo něco jako pobavené zafunění a quarian se opřel o pult. I když si díky ochranné masce nebyla jistá, kam se vlastně dívá, pro jistotu mu zvedla hlavu výš než byl její výstřih.
„Takže tě konečně vyhodila?“ zeptal se nevzrušeně. „Vsadil jsem se s šéfem, že to bude až příští týden.“
„Tak to mě mrzí…“ ušklíbla se ironicky.
„Neřekl bych.“ Sehnul se zpátky k práci. „Zkus se poptat jinde, Bon… ale pochybuju, že tě někdo zaměstná, jsi profláklá potížistka, a tak trochu nemehlo.“ Pak se ještě na chvilku zamyslel. „Nedávno se někdo z mých známých zmiňoval, že ho zaujal jeden inzerát… co to jen bylo… jo nějaká dopravní společnost… zkus extranet, určitě to najdeš. Ale jestli šéf zjistí, že si se mu hrabala v databázi…“
„Neboj…“ zazubila se.

Měl pravdu. Společnost se jmenovala Perunica Express a pracovat pro ně by znamenalo dostat se pryč z Omegy a zmizet tak z dosahu všech problémů, se kterými se tu potýkala. Bez váhání odpověděla na inzerát a teď už jí zbývalo jen jediné. Čekat.

[Deus ex machina]

Suvan Tan, volus honosící se již pátým rokem titulem jediného dovozce alkoholu na Trident, se právě nyní nacházel stále na palubě vlastní lodi a úspěšně komandoval zbytek posádky ke změně kurzu. Převaděč, kterým započnou svou cestu k bohatství, už se na ně připravoval a pulzoval podobně, jako by pulzovaly volusovy oči, kdyby se na nich nějak mohlo projevit jeho vnitřní vzrušení.
Zjistil totiž, že skutečně má kontakty u Synthetic Insights a neváhal se jich zeptat, kolik by byli ochotni zaplatit za úplně nový typ robota, který Suvan nalezl na planetě nedaleko Perseova hávu. Vykládat jim, že ho vlastně ani moc nenašel on a že vlastně vůbec netuší, co to je za robota, považoval za naprosto zbytečné a počet nul v obratem nabídnuté sumě mu jen potvrdil, že to bylo dobře. Další zastávka: Noveria. A pak si možná bude moct dovolit strávit pár měsíců dovolené na Quanahu.

To byla ovšem ta méně důležitá ze dvou současně se odehrávajících skutečností, které nás zajímají. Ta druhá, mnohem podstatnější, se začala dít ve chvíli, kdy Devana vylila do moře nedaleko Ithaky další várku létajících želv a chystala se opustit atmosféru. A nebylo to tím, že by je Proteus omrzel, nebo snad že by se chystali letět zpátky pro další havěť, bylo to proto, že teď už podle plánu měli zahájit hledání ztracené sesterské kocábky.
Sotva však stihli prodiskutovat její možnou trasu, jejíž okolí by bylo záhodno prohledat jako první, když zachytili zprávu, která jasně dokazovala, že Vesmír má smysl pro humor. Bylo to nouzové volání z Vesny a podle všeho je někdo sestřelil. Nejpodivnější na celé věci ovšem zůstával fakt, že zpráva přišla z planety Sharjila, která byla tak mimo jejich oblast, jak jen je to možné.
Bezpečnostní protokoly nicméně potvrdily, že hlas patří quarianské první důstojnici, takže posádka nelenila a začala vymýšlet, jak dostat kolegy z kaše.
Očividně si nemohli dovolit jen tak tam pro ně zaletět. Ať už byl nepřítel kdokoliv, disponoval výbavou, s níž už jednu fregatu zneškodnil, a bylo tedy třeba se domnívat, že druhá mu nebude dělat o moc větší problémy. Rovněž se dalo předpokládat, že sestřelená loď nebude v nejlepším stavu a bude tedy třeba pomoci s opravami, případně s odtažením celého vraku na domovskou základnu.
Inženýrka celou věc pečlivě propočítala a došla k závěru, že jádro Devany by mělo být schopné dočasně fungovat v přetíženém režimu, aby bublina jednoduše pokryla obě dvě lodi. Pokud se podaří vzlétnout, ve vesmíru už by dvojnásobná hmotnost neměla představovat až tak velké potíže, jen bude třeba letět podstatně pomaleji a podstatně častěji také vybíjet náboj, což prodlouží cestu z šesti hodin na necelých jedenáct dní.
Vidiny tedy nebyly vyloženě příznivé, dokud se do věci nevložil vesele se usmívající salarian od navigační konzole s tím, že má jeden nápad.
Od chvíle, kdy se napojil na Extranet, po přílet Devany na orbitu Sharjily se vlastně nestalo nic až tak zajímavého. Mnohem zajímavější to bude, podíváme-li se na to z perspektivy domácích, to jest pirátů.

Chorus Dent byl pirátem už nějakých třicet, čtyřicet let. On a banda dalších turianů pod jeho vedením už přepadli a vybrakovali pěkných pár lodí, ale tohle bylo historicky poprvé, kdy jim nějaká spadla přímo do klína a stačilo ji jenom sestřelit. Žádné nahánění po půlce sektoru, žádné čekání v úkrytu za asteroidem, prostě jen namířit, vystřelit a posbírat. Tohle bylo ovšem historicky poprvé ještě z jednoho důvodu - přepadový tým, který byl poslán na sbírání, se poprvé od začátku jejich bandy neozval včas. To by sice turianovi stačilo k vráskám na čele, protože jeho banda vždycky plnila rozkazy do puntíku, ale kdyby odpovídali na přímé volání, přešel by to jenom disciplinárním řízením, což ve zdejších poměrech znamenalo dát tomu nezodpovědnému kriplovi, co zapomněl podat hlášení, za vyučenou.
Jenže oni ani neodpovídali a to bylo špatné. Rozhodl se dát jim hodinu k dobru, že je pak za to odpovídajícím způsobem seřve, ale ještě před vypršením limitu přeci jen něco zachytili. Tísňové volání z té skořápky, což nemohlo znamenat nic jiného, než že sběrači dostali na prdel a už se si nevrátí. Vlastně to znamenalo jediné - že tam příště budou muset poslat trochu větší sílu. Chorus se nicméně rozhodl, že to počká. Z lodi po tom dopadu stejně moc nezbylo a s trochou štěstí tam posádka za chvíli chcípne sama, takže není kam spěchat.
Důležitější teď byl fakt, že možná přiletí další lodě. A pokud nejsou tupí, budou silnější, takže to nehodlal nechat náhodě. Nařídil připravit další balistické střely a sám se vydal do hangáru, kde na něj čekal jeho osobní raketoplán. Ne že by utíkal, to mu jeho hrdost nedovolila, naopak, on chtěl být první, kdo ty přilétající lodě uvidí, pěkně si na ně počíhá v pásu asteroidů a pomůže pozemní základně zaměřovat cíle.
Jenže ono to nešlo tak hladce, jak si celé ty tři, čtyři hodiny, co tam seděl, myslel.
Jakmile lodě přiletěly, a byly dvě, uznal Chorus, že hrdost je sice hrozně super věc, ale život je život, a vystartoval pryč odsud rychlostí přímo nadsvětelnou.

Základna stála na planetě celkem pokojně ještě dalších deset minut. Pak se z orbity snesla první střela, kus kovu urychlený akcelerátorem tak, že by měl při dopadu sílu dvojnásobku hirošimské atomové bomby. Neobvyklá hustota atmosféry to sice stáhla skoro na polovinu, ale i tak to nadzemní část báze srovnalo se zemí dost přesvědčivě. Druhá, třetí, čtvrtá, pátá a místo bylo sterilizováno. Stihla vyletět jedna jediná raketa, její cesta však skončila po dvou vteřinách, kdy ji zasáhl ultrafialový paprsek hypermoderního GARDIANu.
Pokud by někdo snad měl tu drzost drtivý úder přežít někde hodně hluboko, zůstane tam buď uvězněný až do brzké smrti, nebo se o něj postará zdrcující tlak, který si tam brzy najde cestičku.
Posádka salarianského dreadnoughtu Flainarra na oběžné dráze si do svých pravidelně aktualizovaných a analyzovaných statistik přidala jeden bod v boji proti organizovanému zločinu. Teď zbývalo vyslyšet prosbu podnikavého bratránka, naložit jednu napadenou loď, odvézt ji do domovského přístavu a připsat si pak další dva body, tentokrát za přispění k rozvoji mezihvězdného obchodu a koordinaci s civilním sektorem.
Dopravu napůl rozpadlé Vesny do hangáru na obrovské bitevní lodi si inženýři Devany rozhodně užili, posádka vraku pak měla kromě toho celou řadu jiných příležitostí k uplatnění, neboť nic samozřejmě nešlo úplně podle plánu, počínaje kapitánem Vakarianem.

[Madoxess Vakarian]

Pažba pevně zapřená o rameno. Na tuhle vzdálenost s touhle puškou páté třídy od turianského výrobce Haliat trefím cokoli a nemusím být ani mistr střelec. Třeba člověka co si vyšel ven z budovy zakouřit.
Vedle polootevřeného velkého hangáru, ve kterém jsem napočítal aspoň pětadvacet plavidel, se trčí základna s vysokým přijímačem na střeše. O kus dál stojí raketová věž, která čeká na další rozkaz zabíjet. Vedle hangáru je heliport a na něm turianský stíhací letoun.
Počkal jsem si na další mužovu kouřící zastávku, abych se ujistil, že nikdo jiný se venku nepohybuje.
Zamířil jsem pirátovi na hlavu a zkontroloval, že bezpečnostní pojistka na spoušti je nastavená na jeho popravu. Ještě než mohl vůbec zaslechnout ohlušující ránu odněkud ze shora, hlava se mu rozprskla po okolí a vytvořila setinu trvající krvavou mlhu za ním. Přesunul jsem hledáček na bránu v hangáru, ale ani po chvíli jsem uvnitř nezaznamenal žádný pohyb.
Nechal jsem tedy pušku ležet a rozeběhl se z písčitého kopce dolů. To šlo rychle, protože jsem o něco zakopl a skutálel jsem se až na tvrdou zem. Ještě stále mi nebylo úplně nejvíc, ale vůle a adrenalin dokážou divy. Rychle jsem se vyhrabal na ruce a běžel rychle k mrtvému tělu. Až poté jsem si teprve uvědomil, že tohle je první osoba v životě, co jsem přímo zabil.
Bez citu? Bez slitování? Bez projevení jakékoli emoce? Neměl jsem čas o tom teď přemýšlet a sebral jsem mu vstupní kartu a ruční pistol co měl u pasu, kterou jsem připnul na ten svůj. Nechtěl jsem riskovat, že by někdo vyšel z hangáru a uviděl mrtvé tělo. Uklidit ho by taky nepomohlo, neboť mozek stékajíc dolu po stěně, před kterou muž stál, by přece jen něco prozradil. Přesunul jsem se tedy k hangáru.
Právě když jsem chtěl vejít dovnitř, překvapili mě dva vycházející muži. Oblečení do montérek, turian a člověk rozebírajíc něco o přívodu energie. Oba měli u pasu zbraň a ty určitě nenosili na utahování šroubů. V té chvíli jsem si uvědomil, že mám na sobě zbroj. A na zbroji mám znaky. Znaky mé bývalé šarže, znak Rady a znaky turianké armády. Stuhl jsem a zakryl jsem oběma rukama náprsní identifikace.
Oba muži zmlkli a zastavili, koukajíc na mě s oběma rukama na prsou. Chvilku ticha jsem využil k přemýšlení. Buď rychle tasit a doufat v štěstí, že ten druhý bude dostatečně pomalý nebo čekat až oba vytasí společně. Těkal jsem v této připitomělé pozici po obou očima a dech se mi zrychlil.

V ten okamžik člověk promluvil.

„Ježiši…“ vydechnul.
Turian se k němu otočil: „Říkal jsem Dentovi, ať nenajímá každýho debila, co potká. 'Levná pracovní síla' řekl mi. 'Stačí, když to udrží moč a zbraň'.“
„Ježiši...“ zopakoval člověk
Oba se dali znovu do chůze a pokračovali v načatém hovoru o energetických článcích.
V rychlosti jsem nakoukl do hangáru, abych se ujistil, že mě už nikdo nepřekvapí. Vytáhl jsem zbraň a oba zezadu střelil do hlavy. Tolik tedy k úctyhodné smrti.
Vydechl jsem a otočil se do hangáru. Uvnitř bylo snad padesát plavidel hlavně zásobovacího charakteru a všichni měli jedno společné. Jednu velkou díru po zásahu raketou do navigačního centra a ovládání řízení. Některé byli neopravitelné, ale na dosti z nich již byly započaty opravné práce. Pokračoval jsem až dozadu, kde byly ty úplně nejvíc poškozené lodě, neboli na odpis.
Bylo vidět, že sem tak daleko už ani nikdo nechodí. Lodě tu rezivěli a světla v této části byla vymlácená, bůh ví proč. Otočil jsem se a opřel jsem se o jednu z lodí a přemýšlel, s jakou lodí asi přistál Ross, jestli vůbec pád s lodí přežil a vůbec, co dělal na tomhle bohem zapomenutém místě.
Piráti mimo Citadelu nejsou přeci v kompetenci C-Sec vyšetřovatelů. Možná jednal na vlastní pěst. Blbej na to byl dost, to máme v rodině.

Najednou jsem se zarazil. Něco tu nehrálo. Přesněji něco s lodí, o kterou se tu opírám, tu něco nehraje. Celou tu dobu mě hřeje do zátylku a to není možné. Sevřu pevně zbraň a opatrně se procpu dírou po raketě dovnitř. Že by si nějaký horlivý technik dával přesčas?
Zapnu baterku na zbrani a nastavím nejmenší světelnost a nejnižší rozptyl světla a prohledávám útroby vraku. V pilotní kabině je všechno na maděru a ovládání je nepoužitelné. Velmi zvláštní.
Co je ještě zvláštnější, že mezi sedačkami pilotů chybí ukrytá černá skříňka. Proč by jí piráti brali s sebou? Očividně se netají tím, co dělají, stačí se podívat do plného hangáru. Či se jedná o nějakou zvrácenou úchylku jednoho z nich?
Ve spodním patře nic zajímavé nebylo, tedy vlastně jen jedna zásadní věc. A to sice to, že tato loď nic nepřepravovala, žádné zásobování ani nic podobného. Jedná se o obytnou loď, celé spodní patro je jeden velký apartmán. Tedy aspoň byl, než to tu všechno vybrali. Elektrotechnika tu už není a zůstalo tu pouze rozstřílené sofa, pár obrazů, lustr a koberec.
Stále jsem obezřetně našlapoval, někdo tu zapnul pohonné jádro lodi. To proto loď vydávala teplo.
Měl jsem před sebou dveře do strojovny v nejspodnějším patře. Jak jsem si všiml, všude byla vymlácena světla. To už není náhoda. Na pokyn se dveře neotevřely, proto jsem to zkusil ručně. Nedalo se s nimi hnout, a tak jsem se jednou nohou zapřel o stěnu a zabral co nejvíc.
Slyšel jsem rupnutí něčeho na druhé straně a dveře se pootevřely, jenže dál už to nešlo, jelikož byl z druhé strany dán řetěz. Řetěz, který musel někdo dát z druhé strany a ten někdo nechtěl, aby ho tu našli. Srdce se mi rozbušilo.
„Xanrossi?“ zařval jsem do tmy za dveřmi
„To jsem já Madoxx!“
Nedostalo se mi žádné odpovědi. Scénáře se mi honily hlavou jak na běžícím pásu. Leží tam někde v krvi, nebo vyhladověn?
Namířil jsem na řetěz, který se po výstřelu rozletěl do všech stran. Otevřel jsem dveře a vkročil dovnitř. Zkontroloval jsem všechny rohy, ale nikdo tu nebyl, nikdo tu neležel polomrtví.
Místnost do modra osvicovalo jádro, které mírně pulzovalo. Má zbroj mě okamžitě upozornila na výskyt úniku slabé radiace. Zkontroloval jsem množství, ale tato hodnota turianovi neublíží. V těchto hodnotách se zrodila celá naše rasa na Palavenu.
Před zařízením, co udržovalo jádro v chodu, byl stolek. Na něm fotografie v rámečku nějakých lidí. Muž se ženou v objetí a mezi nimi malá holka. Vypadali šťastně. Na stolku byla dále baterka, nůž, zbytky hodně starého jídla, ale hlavně tu ležela černá skřínka připojená na miniaturní notepad.

Byl jsem zvědavý, co se skrývá uvnitř černé skřínky, že ji někdo vyjmul ze své schránky a schoval ji sem. Pustil jsem notepad a automaticky se mi zobrazili data na disku ve schránce. Letový plán , plán tankování , plán vybíjení jádra a co mě zajímalo nejvíce, poslední audio záznam
-Přehrát-

„Už spí?“ zamumlal mužský hlas z pilotní kabiny
„Ještě ne, stále se snaží dostat do tvé matice,“ řekl pro změnu ženský hlas unaveným tónem
„Chceš ještě kafe?“
„Lásko, vím, že mě chceš mít celou noc vzhůru, ale už teď jsem doslova chodící zombie.“
„Furt děláš na té kryptoanalýze?“
„Hmm –m.“
„Pomohl ti můj kvantový krypto protokol?“
„Ano, ale stále nemůžu najít ten správný klíč pro polarizaci fotonů.“
„Chceš s tím pomoct?“
„Copak nemáš dost práce s tím programem pro Devlon?“
„Máš pravdu, chtějí to tak rychle, že mi kvůli tomu volají-.“
„Tys nechal otevřený bezpečnostní kanál?“
„Ne nenechal, musel se pustit automaticky.“

(cvak!)
„TOTO JE NOUZOVÉ VOLÁNÍ ZE ZÁKLADNY PERISH! SHARJILA,“ ozval se naléhavý ženský hlas.
„Kdo sakra pojmenuje základnu Perish?“
„Ššššššššššš!!!“
„JESTLI NÁS SLYŠÍTE, JSTE NAŠE POSLEDNÍ NADĚJE. POTŘEBUJEME OKAMŽITOU EVAKUACI“
„Slyšíme vás, základno, tady soukromá loď Elizabeth 1, jaký je váš problém?“
„DÍKY BOHU!! UŽ JSME MYSLELI, ŽE NÁS NIKDO TAM NAHOŘE NEUSLYŠÍ! NAŠE LOĎ PŘELETĚLA PŘES ELEKTRICKOU BOUŘI A HAVAROVALA A NEJSME DOSTATAČNĚ VYBAVENI, PRO JEJÍ OPRAVU, JIŽ TÝDEN JSME BEZ ZÁSOB JÍDLA A PITÍ.“   
„Kolik vás je tam dole?“
„JEN BOB, MŮJ MANŽEL A NAŠE DVĚ DĚTI.“
„Buďte bez obav, letíme pro vás, základno Perish.“
(cvak!)

„Lokalizovala jsem zdroj toho signálu, budem tam za sedmnáct minut.“
Potom bylo slyšet už jen rozpoutané peklo a spousty výkřiků, než nakonec všechny utichly a změnili se v mrazivý šum.

Tak takhle to dělají, napadlo mě. Nejdřív si je přivolají na dostřel a pak tvrdě udeří tak, aby nepoškodili náklad.

„Ráda si to přehrávám.“ Promluvil hlas za mnou.

Zděšením a leknutím jsem se s hrůzou otočil a vystřelil směrem, odkud zazněl hlas.
Dívka začala hrůzou ječet, ale to já měl být ten vyděšený sakra!!
Seděla na zemi ve stínu, kam už svit z reaktoru nedosáhl. Měla kolena pod bradou a oběma rukama objímala své nohy.

„To je v pořádku, já ti nechci ublížit!“ vykřiknu a udělám krok k ní.
„Né! Nepřibližuj se, nebo to tady vyhodím do vzduchu, kreveťáku!“ zahrozila náhle. Něco držela v ruce, něco jako datapad. „Ještě krok a přetížím to jádro a usmažím nás zaživa!“
„Hlavně klid děvče, nejsem tu kvůli tobě, ani nepatřím k nim,“ a ukážu palcem za sebe.
„Nevěřím ti!“ a rychle začala psát do svého datapadu, byla viditelně v šoku.

A kurva, nezabiju přece malou holku jen pro svoje zájmy.

„Nedělej to, nepatřím k nim! Sestřelili nás stejně jako vás, nebo mého bratrance, proto jsem tady! Abych ho našel.“ Vyhrknu ze sebe.

Na chvilku zaváhala a přestala psát, ale potom hned zakroutila nesouhlasně hlavou. Potvrdila příkazem execute svůj záměr a hodila datapad o stěnu.

„Ty blbá krávo! Kdybych tě chtěl zabít, tak už jsi mrtvá!“ zařvu, vezmu svojí zbraň a hodím ji k jejím nohám.

Dívka se vrhne po zbrani a namíří na mě.

„Tak prosím, zmačkni to, ale nezapomeň utéct, protože výbuch jádra je jako by ses mohla dotknout malého slunce.“

Světlo v místnosti každým nadechnutím sílilo a sílilo, teplota v místnosti musela být bez zapnutého chlazení jádra už takových padesát stupňů a stále stoupala.
Dívce se rozklepali ruce, jak na mě upřeně mířila. Náhle potom přeběhla místnost ke svému notepadu a během několik mžiků a hot keys modré světlo zhaslo a sním i celé jádro.
Zpocený jsem se sesunul na zem.

„Dobře, tak nejsi jeden z nich,“ prolomila pak nastalé ticho.
Sáhnu nad sebe pro baterku na stolku a rozsvítím do stropu, aby se světlo odrazilo po celé místnosti.
„Dyť jsem ti to říkal... jmenuji se Madoxx a přišel jsem hledat svého bratrance. Jmenuje se Xanross, neslyšela jsi to jméno?“
Dívka zavrtí hlavou. Na sobě má triko, které kdysi bývalo zářivě bílé, ale teď je jen špinavě černé a umaštěné černé džíny nad koleny rozervané jako kraťasy. Byla bez bot a dlouhé černé vlasy špinavé a mastné. Vůbec to byl takový bubák celkově. Potom přejde nakonec místnosti a sedne si tak, aby byla co nejdál ode mě, mou pistoli třímaje v ruce.
Sáhnu nad sebe ještě jednou a nahmatám fotografii v rámečku.

„Tvoji rodiče? Kde jsou?“
„Mrtví,“ odpoví bez emocí, jako kdyby odpovídala na běžnou otázku.
„Jak jsi tu dlouho?“ rozhlédnu se po místnosti, ve světle baterky je vidět nepořádek a chaos ve věcech pohozených kolem. V jednom rohu je špinavá matrace a všude jsou natažené kabely.
„Čtyři sta dvanáct pozemských dní, šestnáct hodin, dvacet osm minut, vteřiny nepočítám, připadala bych si hloupě.“

Vydechnu… V té malé holce něco je. Dokázala přežít dva roky v tak nehostinném prostředí jen s obrázkem své rodiny a baterkou.

„Jak jsi přežila ozáření z jádra?“
„Beta-glukan, je ho tu na lodích v lékárničkách spoustu.“
„Promiň, že jsem na tebe vystřelil a potom… křičel.“
„Promiň, že jsem tě chtěla uvařit zaživa.“
„Nemusíš se mě bát.“
„Nebojím, jen se ke mně nepřibližuj,“ řekne ze svého kouta.
„Takže co bude teď? Hodláš tu strávit další dva roky v temnotě a ve strachu, nebo můžeš jít se mnou do bezpečí mé lodi. Jsou tam lidé, kteří ti pomůžou. Za kopcem před základnou mám shuttle, který nás tam vezme.“
„Nepůjdu na žádnou kreveťáckou loď! Tohle je můj domov, já je neopustím.“

Došlo mi, že asi myslí své mrtvé rodiče, ale tady moc dlouho nepřežije, dřív nebo později udělá chybu, někdo objeví zdroj tepla na lodi stejně jako já. Nemůže tu zůstat.

„Dobře tedy. Musím najít svého bratrance. Já tvůj úkryt nikomu neprozradím to si buď jistá. Musím už jít, než někdo zjistí, že má nahoře tři mrtvá těla,“ řeknu a zvednu se na odchod.
„Hodláš jít dovnitř? Ty jsi voják nebo něco?“
„Nebo něco… pilot, přesně. Přece jen nechceš zvážit mou nabídku?“
Jen zakroutila hlavou, ale pak se prolomily ledy a zbraň, co měla v ruce, mi přistála u nohou.
„Tohle budeš tam dole asi potřebovat.“
„Až ti přijdou jednou zaklepat na dveře, budeš to ty, kdo ji bude potřebovat,“ řeknu a přikopnu jí zbraň nazpátek. Poté za sebou zavřu dveře. Co se to tam právě teď stalo ksakru?

Nahoře naštěstí bylo vše tak, jak jsem to zanechal. Od jedné mrtvoly jsem si vzal zbraň, co měla ukrytou za pasem a bezhlavému kuřákovi se ještě stále kouřilo ze zbytku jeho krku. Použil jsem jeho identifikační kartu a otevřel vchodové dveře. Nakouknu dovnitř a zjistím, že zírám do výtahu. Celá budova je jen kamufláž, všechno je dole, včetně odpovědí, které hledám.
Tím se věci trochu komplikují, neboť nevím, kam přesně mě zaveze, jelikož má jen dvě tlačítka nahoru/dolů.
Nad tím jsem, ale samozřejmě přemýšlel až cestou výtahem dolů já idiot.
Dveře výtahu se otevřeli a já koukal do nějaké haly s prosklenou místností uprostřed a točitými schody hned vedle, které vedly opět dolu. Prosklená místnost byla prázdná... ba ne, nebyla… právě se někdo zvedl otočený zády ke mně a listoval v nějakých papírech. Mohl bych zkusit štěstí, ale co když to sklo je neprůstřelné? Přesunul jsem se tedy potichu k točitým schodům a turiana nechal za mnou.
Zbraň před sebou, postupuji stále hlouběji do komplexu, obezřetně našlapuji, smysly mám napjaté a zbystřené. Náhle pod sebou uslyším kroky, někdo jde po schodech nahoru, je sám. Že by někdo hledal své tři mrtvé kolegy?
Přilepím se k velkému sloupu, kolem něhož schody obíhají, a čekám na svou příležitost. Když se postava přiblíží na dosah, chci mít pod kontrolou moment překvapení a vyrazím vpřed ze svého úkrytu. Náhle šok! Na obou stranách. To je ta lidská žena z restaurace na Citadele 'nechte si chutnat', ano přesně tak to řekla, probleskne mi hlavou. Okamžitě jí chytnu pod krkem a surově jí přimáčknu ke stěně naproti. Žena se strachy roztřásla stále ještě v šoku a já cítím, jak silně jí pulzuje přes oblečení její srdce.

„To je překvapení co?!“ syknu na ní. „Posledních pár dní jsem měl kurva na hovno, ale tohle za to možná i stojí! Tak kde je? A nehraj si se mnou nebo ti vlastníma drápama vyrvu srdce z těla.“
„Prosím! Vy tomu nerozumíte,“ řekne přidušeně
„Tak kde?“ zeptám se ještě jednou a ještě víc sevřu její hubený krk.
Žena ukáže někam směrem nahoru do schodů, ale než stačí něco říct, schodama se rozlehne smích.
Dvě osoby jdoucí nahoru po schodech, tady je ale narváno. Povolím stisk a namířím pistolí dolu na už teď mrtvoly. Jenže co čert nechtěl, ozvěna zvuků najednou přichází i ze shora. Do hajzlu! Já věděl, že mám risknout to sklo.

„Šachta,“ řekne šeptem žena.
Tak a teď jsem navíc obklíčen a pěkně zmaten zároveň.
„Cože?“
„Větrací šachta,“ a ukáže mi pod nohy. „Vede do všech místností tady na základně, tam naleznete odpovědi, jenž hledáte.“

Rozhodoval jsem se asi vteřinu a půl jestli risknout otevřený střed se žoldáky a na to už jsem se soukal do šachty. Žena za mnou pak zacvakla pojistku.

„Vrátím se,“ šeptl jsem jí ještě přes mřížku.
Žena se pak postavila před šachtu a čekala.
Já jsem ale debil, ahoj hoši jak se máte, podívejte se, co jsem pro vás připravila, jednoho dotěrnýho turiana. Tak jsem vám ho zabalila do dárkového balení. Ten debil si myslel, že mu pomáhám a ještě tam sám vlezl. Hahaha!

„Dobrý den, paní Brownová,“ pozdraví ji osoba, která přišla ze shora a jen ji mine.
„Dobrý den, paní Brownová,“ pozdraví i dva lidé co vyšli zespoda
„Máte se dostavit na taktickou poradu, kterou svolal Chorus,“ řekne ten druhý, jenže žena mu neodpoví.
„Jste v pořádku madam?“ zeptá se jí jeden.

To je přesně ten moment, kdy tajíte dech a svíráte zbraň tak pevně, jako by jste ji chtěli rozdrtit vlastní silou.

„Jistě, pojďme. Nenecháme přeci Denta čekat,“ řekne nakonec a oba muži jí vyprovodí nahoru do schodů. Život mě zavádí opravdu do neobvyklých situací, pomyslím si.

Šachta vede pouze rovně dolů, kde se na konci stáčí do roviny. Sesunu se tedy dolů na rovinu, kde po každých zhruba sedmi metrech je větrací mřížka do jednoho z mnoha pokojů. Po dvou prázdných pokojích jsem se dosunul k další. Tahle ale nebyla do pokoje, ale do chodby, která je oddělovala. Uslyšel jsem kroky, a tak jsem na chvilku zastavil, abych viděl, co se děje. Podle blížících se stínů jsem poznal, že se blíží dva turiani a jeden člověk. Zastavili se přímo pode mnou.

„Ozval se už náš výsadkový tým?“ řekl turian uprostřed. Kurva, ten hlas já ale znal. Myslíš ty, co právě hnijou před Vesnou? Pomyslel jsem si.
„Ne pane, Chorus svolal poradu, nejspíš vyšleme druhý komando,“ řekl ten po jeho pravici.
„Neměli bysme to pro jistotu posichrovat raketama ze vzduchu?“ řekl turian po jeho levici.
„V žádném případě, nechci riskovat poškození nákladu,“ řekne hlas uprostřed.
HA! Znovu si pomyslím, když si vzpomenu na prázdný nákladový prostor.
„Už mě nebaví hon na kočku a na myš. Pošlete tam dvě komanda. Ať si Dent vezme Stíhačku a dohlíží na to. Nechci žádné přeživší. Přesně jako vždy, vystřílet posádku a mrtvoly zakopat za hangárem.“
„Ano pane,“ řeknou oba a odloučí se od něj.

Šéf tam pak chvilku postává, pak koukne na hodinky a zajde do jednoho z prázdných pokojů, které jsem míjel cestou. Vysoukám se tedy o kus zpět a větračkou pozoruji turiana, který zkontroluje něco na své konzoli, pak si šňupne lajnu rudopísku a odebere se na postel, kam si lehne.
Tohle je moje šance, jestli nějakej sráč ví, kde je Ross, tak je to on. Netušil jsem ale, jak blízko jsem od pravdy. Prokopl jsem mřížku, která s žuchnutím spadla na zem, a skočil do místnosti. Turian se lekl a já jsem mu s ledovým klidem namířil zbraní na jeho obličej. Ledový klid mě ale rychle opustil neboť turian, na kterého jsem se díval, byl Xanross Vakarian. Můj bratranec.

„Madoxxi? Jsi to ty? Co tu sakra děláš?!“ promluvil na mě a rychle se rozhlížel po místnosti.
Já měl, ale teď jiné starosti než mu odpovídat, zaplavila mě totiž totální přesila změti pocitů a na to se ozval můj žaludek. Chtěl jsem okamžitě opustit tenhle pokoj, tohle tělo, tuhle zbroj, shodil jsem rukavice, které s cinkotem dopadli na zem.
„Ty?“ to bylo jediné, na co jsem se v tu chvilku zmohl.
Celou dobu se tu honím po galaxii za duchem a kvůli téhle honbě za iluzí někoho, koho jsem dřív znal, zemřeli lidé na Vesně. Už jsem to nevydržel a obsah mého žaludku spatřil světlo světa. Předklonil jsem se a zapřel rukama za kolena a nechal tomu volný průběh. Bylo mi jedno, jestli mě Ross sejme, už mi bylo jedno úplně všechno. Na ničem jiném už nezáleželo. Ani se mnou nehlo, že ke mně bratranec přiskočil a vzal mi zbraň z ruky.
Sotva jsem popadl dech a do místnosti vstoupila pani Brownová a zavřela za sebou dveře.
„Takže už to ví. A ty taky,“ prohlásila chmurně
„Sakra a já myslel, že si ze mě děláš jen legraci, když jsi říkala, že jsi ho sem navedla.“
„Odpusť drahý ,ale musel jsi vidět jeho očima, co se z tebe stalo!“
„Ty odporná čubko, zradila jsi mě,“ štěkl Ross, namířil na ženu mou zbraní a stiskl spoušť.
A spoušť to byla, jelikož její šedá kůra mozková se intimně sbližovala s chladnou podlahou pokoje.

Tahle chvilková agrese a ukázka turianské zlosti se stala ale Rossovi osudnou, neboť mé obnažené ruce se stali vražedným nástrojem a moje drápy mu projeli vší silou krkem. Ross chvilku chrochtal, jak se snažil popadnout dech, ale turianské srdce za minutu přečerpá asi sedm litrů krve, tedy z jeho krku se stala modrá fontána. Stále jsem cítil skrze prsty pulzující krční tepnu, to jak se srdce stále snažilo uchovat tělo při životě, ale marně. Po chvilce jsem pustil bratrance a ten se sesunul na zem s očima v sloup.

Nevím, jestli někdy dokážu pochopit, co se tu dneska stalo, ale vím, že ten Ross, co mi teď leží u nohou, nebyl již dávno turianem,kterého jsem znal. Přede mnou leželo jen prázdné monstrum. Podíval jsem se do zrcadla naproti, kde jsem stál, a zauvažoval, jestli to monstrum nedříme někde hluboko i ve mně. A jestli jsem ho dneska neprobudil.


Stejně jako sem jsem se dostal ven šachtou. Nahoru po schodech a prásk. Sklo bylo průstřelné a turian za ním taktéž. Nastoupil jsem do výtahu a vyjel nahoru. Venku bylo mrtvo, o čemž mě přesvědčil bezhlavý žoldák a opodál ležící technici. Běžel jsem ke kopci, za kterým byl můj shuttle. Pak jsem se zastavil a otočil směrem do hangáru. Na téhle planetě se dnes stalo něco hrozného, ale ještě horší věc i se tu děly celé roky. Možná mám jedinou šanci dnes udělat první správnou věc.
Ksakru.
Rozeběhl jsem se zpátky do hangáru a běžel až na konec, kam až světlo nedosáhne. Vstoupil jsem do lodi. A běžel přímo do strojovny. Když jsem otevřel dveře, ozvala se ohlušující rána z pistole.

„Nestřílej, to jsem já… Madoxx!“
„Co se stalo?“ zeptala se dívka.
„Víš, tu zbraň budu přeci jen potřebovat.“
„Říkala jsem ti, že se ti bude hodit,“ a hodila jí po mně.
Obě zbraně jsem si připnul na záda a ona jen nechápavě koukala.
„Potřebuji, abys teď šla se mnou.“
„Na to zapomeň!“ řekla rázně a strachy se připlácla do rohu. 

Nebyl čas na řeči, udělal jsem k ní krok a ona spustila jekot. Rozeběhl jsem se k ní a jekot se proměnil v agonický brekot. Nechápal jsem, co se děje, přece jí nevraždím, ale ona byla naprosto nepříčetná. Chytl jsem jí za podvyživený pas a přehodil přes rameno. Takto jsem pokračoval až do zaparkovaného shuttlu. Cestou na kopec dívka stále křičela dvě věty, které si zřejmě zapamatuji do konce života.

-Miluji Vás-
-Omlouvám se-

[Bonbon Alestyis]

Byly to už tři dny, co dorazili zpět na Veles, kde se postupně všichni začali dávat dohromady. Pomalu se šoural z ošetřovny, kde byl na zkontrolování všech jeho zranění Šmoulinkou Saphy. Ta holka k němu, od té párty s piráty, dost přilnula. To, že se dozvěděl, že je nezodpovedný, tvrdohlavý a nezodpovedný, když po takových zraněních, které utrpěl, neleží a neléčí se, byla samozřejmost.
Ale on nemohl jen tak ležet na lůžku, močit do bažanta a čučet v televizi na Dr. House. To by ho zabilo a House by to nebyl.
Šoural se chodbami, míjel zaměstnance, kteří ho uctivě zdravili, a mířil k baru. Zjistil totiž, že včera k večeru přiletěla na základnu nová zaměstnankyně, která se měla stát servírkou/barmankou a tedy jeho kolegyní.
Bar vypadal stejně tak, jak ho opustil. Několik stolů s židlemi, barový pult s výčepem a vstup do kuchyně, která byla slušně vybavená. Došel do ní, kolem pasu si uvázal kuchařskou zástěru, podíval se do Ledničky a začal připravovat hovězí guláš s houskovými knedlíky.

Po deseti minutách zaslechl zvuk zavírajících se dveří a vykoukl z kuchyně. Před pultem stála borůvka se zlatnictvím na hlavě a překvapeně na něj koukala.

Vzpamatovala se skoro hned. „Vy budete ten kuchař, co se mi o něm zmiňovali.“ Odtušila a pak se zářivě usmála. „Já jsem Bon.“

„Já jsem Grok. Přejete si?“ zeptal se, ačkoliv uhodl, o koho jde.

„Eh, no… já vám tu mám být tak nějak k ruce. A udržovat zaměstnancům určité množství alkoholu v krvi… nebo krve v alkoholu? To asi záleží na nich. Víceméně.“ Zadrmolila. Pak si nervózně promnula ruce. „Moc mluvím, omlouvám se. Asi nervozita. Vždycky moc mluvím, když jsem nervózní, ale to vás asi taky nezajímá, co? Tak snad radši, abych začala něco dělat… Jo a na vykání nejsem zvyklá, takže na mě klidně můžete řvát ‚Hej ty‘.“ Nadechla se k dalšímu proslovu, ale pak radši zase zaklapla ústa a rozpačitě se pousmála.

„Takže, Borůvko, seznam se s alkoholem, co tu je. Pak napiš seznam toho, co bude třeba dokoupit, nechám to na tobě. Jo a až budeš hotová, tak za mnou skoč do kuchyně, ano?“ zalezl zpět do kuchyně, ale hned zase vykoukl. „A kdybys něco potřebovala, tak na mě houkni.“ Tím ukončil jejich debatu a vrátil se k přípravě jídla.

Projít a případně očuchat nenadepsané lahve jí nedalo moc práce a seznam měla doplněný skoro za chvilku, protože nebylo moc co doplňovat. Improvizovat se dá vždycky a mnohdy se z toho vyklube i něco daleko lepšího než to bylo v původním složení. Ale taky často silnějšího.
Pochválila se, že nic nerozbila nebo nevylila, jak u ní obvykle bývalo zvykem a přesunula se za kroganem do kuchyně. Uculila se, zhoupla se párkrát ze špiček na paty a zpátky a pak se opřela o nejbližší pracovní plochu. „Tákže, co teď?“

„Co teď? Vedle mě je druhý hrnec. Tady máš lžíci, tak ochutnej a řekni mi, co to potřebuje k dokonalosti. Je to várka pro krevetáky a Quariany, takže na to potřebuju tebe.“ Otočil se na ní a s očekáváním v očích.

Bon vzala lžíci, opatrně nabrala, decentně párkrát foukla, aby jídlo zchladila a odhodlaně ochutnala. Měla z toho trochu strach, ale co ji nezabije, to ji posílí, řekla si. Nakonec to bylo i překvapivě dobré.
„Zdá se to oukej.“ Usmála se. „Možná trochu přisolit.“ Neodpustila si. „A nebo do toho nalít trochu rumu, ten neuškodí nikdy.“

„Myslím, že si budem rozumět,“ prohodil s úsměvem, vykolébal se ven, sáhl po nějaké lahvi s pravotočivým rumem (z nějakého Hradce či co) a hodil jej Borůvce, které z rukou s cinkotem spadl na zem, ale naštěstí je ta lahev dost kvalitní, takže se nerozbila. Grok to přešel bez komentáře.„Takže se dnes bude podávat normální a Pirátský guláš? To zní dobře. Dolaď to, ano? A ať je to nejlepší, co kdy jedli.“ Otočil se a odpajdal si sednout na židli.

Nalila do hrnce nějaké to deci rumu, zamíchala, ochutnala a pak ještě trochu přidala. Se lžící v puse se k němu otočila. „Ještě sehnat pásku přes oko a papouška a bylo by to i se stylovým servisem.“ Zahuhlala skoro nesrozumitelně při pohledu na jeho dřevěnou nohu. I když většinou držela jazyk za zuby, byly dny, kdy si neviděla do huby.

Upřímně se její poznámce zasmál a pobídl ji, ať si jde také sednout.
„Na to se napijem,“ ukázal prstem na lahev ryncolu, aby jej Borůvka podala. „Máme půl hodiny, pak budeme servírovat naše první jídlo tady.“ Přebral přinesenou lahev a sklenky. Sobě nalil velkého panáka a kolegyni pár kapek na dno.
„Tak ať jim chutná.“ Pozvedl sklenku, ťukli si a kopl to do sebe.

Bon se otřásla, když vyprázdnila skleničku. Alkohol měl říz, žádná limonádka. Chvilku se rozhlížela okolo sebe, hledala nějaké téma, o kterém by se dalo mluvit, ale nervozita opadla a alkoholu bylo málo, aby ji rozvázal jazyk. Takže mlčela a vyčkávala, jestli krogan začne sám od sebe.

„Co tě přivedlo na takové místo, jako je tohle?“zeptal se a podíval na svou pravou ruku. Narva mu tu vyštrachala nějakou provizorní, než bude čas a prostředky na to, abh měl zpět minimálně stejně dobrou, jako předtím.

„Něčím se živit musím, práce jako práce.“ Pousmála se. „Ale je to trochu rozdíl oproti tomu nonstopu, kde jsem pracovala naposledy. Neduní tu hudba a nestřílí se tu. Aspoň zatím.“

Ušklíbl se a nalil ji ještě sklenku. Teď už stejně plnou, jako sobě.
„Když jsem vzal tuhle práci, tak jsem si myslel, že budu mít od střílení chvilku klid. A jak jsem hned druhý den zjistil, tak jsem se mýlil. Nebo to byl třetí den? Heh, vždyť je to jedno. Na zdraví!“

„Na zdraví.“ Zamumlala a ucucla. „A co budem dělat, až to tady celé nakrmíme?“

„Jako v normálním baru. Jen já se na nějakou dobu trochu vzdálím, páč musím jít na kontrolu k Šmoulince,“ podíval se na hodiny a všiml si, že už je nejvyšší čas. „No nic, už je čas. Jdeme na to?“

Zvedla se. „Jo. A až s tím skončíme, tak se na to napijem.“


by já, grog a Grok

[Grok]

Priatelia by si pomysleli, že po takomto zážitku odídem z Peruniky a už nikdy nebudem lietať loďou. Možno by to urobil aj každý normálny človek, ja som to však neurobila. Už niesom tá istá Saphyria. Verím v svoje schopnosti a hlavne... mám Groka. Aj keď on tvrdí, že život som mu splatila tým, že som ho znova pozošívala dohromady. Nedá sa to ale porovnať s tým, keď sa niekto pre vás vyrúti proti presile na istú smrť. On nad tým iba mávne rukou.
Cítila som sa živá viac ako nikdy predtým, život dostal znova farby, vône, proste znova stál za to, aby som si ho užívala. Po menšej afterpárty po záchrannej akcii som mala sice zopár prípadov slabej otravy alkoholom, ale inak kľud. Voľný čas som trávila buď s Grokom v bare občas trochu posilovať, alebo nahováraním Narvy, aby sme tajne rozšírili flóru v našej záhradke o istý druh húb, poprípade v ošetrovni. Tam ma zase občas prišiel navštíviť Grok.

Vše se začalo vracet tak nějak do klidu. Zranění z Kapitánova kapitálního výletu/průseru se pomalu přestávala ozývat, na krk se mu pověsila Šmoulinka Saphy, a tak neměl čas myslet na minulost a chyby, kterých se kdy dopustil. Měl z toho radost, i když by to nejspíš nahlas nepřiznal. Radost z toho nudného životního stylu. Vařit pro celou základnu, peskovat Borůvku za vycintaný alkohol a rozbíjené talíře, chodit na kontroly k Šmoulince, ačkoliv tu už dávno nebylo potřeba…
Oblíbil si ji, což jej překvapilo. Koneckonců… na základně mu nikdo vysloveně nelezl krkem, což ho překvapovalo ještě víc. Šéf sice trochu remcal, že ty alkoholové dýchánky po pracovní době, co s Bon a sem tam Saphy, pořádají, by nemusely být každý den, ale žízeň je žízeň. Děvka.

Dnes měl volnější den. Zvýšil Borůvce životní pojistku, a tak ji nechal bez dozoru a šel se podívat na Saphy. Říkal si, že ji pozve večer na sklenku nebo šest a přitom šeptem prosil Aštara Šerana s Chuckem Norrisem, aby nedošlo k těm dlouho slibovaným orgiím mezi dvěma asarijkama. Ještě by je pak musel rozplétat a z toho už dávno vyrostl. I když…
Krom myšlenek na propletenec nahých modrých orosených… dal si facku a třepáním hlavy se pokusil vyklepat tyto rušivé představy z hlavy… slíbil Šmoulince, že ji naučí pořádně střílet a další číčoviny, aby z ní krom doktora bolíto bylo taky něco pořádnýho.
A tak krom klapání dřevěné nohy o podlahu znělo i pleskání menšího útočného pistolu o jeho stehno. Bude jej pak muset hned vrátit Deegarovi, ale to nevadilo. Děvče bude nejdřív potřebovat naučit respektu k zbrani, i když po tom, co prožila, s tím nejspíš problém mít nebude.

Když vešel na ošetřovnu, Saphy k němu seděla zády a dívala se na něco mikroskopem. Chvilku tam tak stál a všiml si rozbalené Firlonské čokolády po její pravici a připravené triády (slangový název pro univerzální podpůrnou látku razantně zvyšující imunitu, regeneraci, tlumící bolest…), které mu vpichovala každé dva dny. Jak on to nesnášel. Odepnul pistol a namířil s ním na Saphy se slovy: „ Ruce vzhůru.“
Šmoulinka se bleskově otočila na otočné židli a jedním slušným biotickým zábleskem mu vyrazila pistol z ruky. Následoval nejistý úsměv.
„Mělo by to být sice ještě rychlejší, abys neskončila s dírou v hlavě, ale nebylo to nejhorší. Vedeš si skvěle,“ nevědomky ji pochválil. Odsunula se od stolu a objala ho kolem pasu. Chvíli předtím zmizela ze stolu triáda…
„Aaau,“ vykřikl leknutím Grok poté, co mu ji díky takové podlé lsti zabodla do zadku. „ Ty jedna malá…!“

„Ale no tak. Takto si nevystrájal, ani keď som ti musela dodatočne vytiahnuť z tváre guľky z tej brokovnice, alebo čím ťa to trafili. Ale za to, že si to vydržal,“ vzala zo stola čokoládu, odlomila polku, „nech sa páči.“ Podala mu ju a sama si z druhej polky odhryzla. Vtedy jej došlo, že ju vlastne pochválil. Premýšľala, či mu má veľkoryso poďakovať, alebo sa radšej tváriť, že nič nepočula, pretože Groka občas jej ďakovanie priviedlo do rozpakov.
„Niečo nové?“, nadhodila som ledabolo a šla naspať k mikroskopu.

Grok došel a sehnul se pro pistol.
„Dnes jsme s Borůvkou upekli nový dezert, tak tu pro tebe mám pozvání, aby ses večer dostavila,“ protočil jej na prstě. „A také si můžeme jít zastřílet.“ Zamířil na zářivku a ústy vydal tiché „Bang“.

„Ideme hneď?“ ani som sa neotočila od mikroskopu, odložila som ihlu vedľa mikroskopu, potom si jeho krv prezriem. Teraz by to bolo nápadné. Aj tak už triádu takmer nepotrebuje. Určite nie tak silnú dávku ako zo začiatku. Po pár dňoch je takmer znova schopný roztrhať turiana holými rukami. Neuveriteľné. „Som pripravená,“ dodala som.

„V tom případě nám nic nebrání.“


Saphy a já

[Deus ex machina]

Už to bylo skoro týden, co se posádka Vesny neslavně vrátila z lehce rybinou zavánějící zakázky, ale s následky oné lapálie se budou všichni potýkat ještě notně dlouho. Pohřeb těch těch pěti nešťastníků, kteří za kapitánovu do nebe volající nerozvážnost zaplatili životem, se konal hned druhý den po návratu. Ostatky Jacka Stevense, Silvy McKain, Kima Benglaviho, Leonarda Mercuryho i Aur'Valmise vas Alerei byly po krátkém obřadu v zinkových rakvích rozeslány po galaxii ke svým bližním a na základně byl vyhlášen den smutku.
Kromě ztrát na životech tu ale byl ještě Duncan Trevelyan v kómatu, ze kterého se podle vyjádření staniční zdravotnice asi už nikdy neprobudí, a pak samozřejmě nepředstavitelné škody materiální. Řediteli a ostatně všem, kdo o neštěstí věděli, mohlo být útěchou snad jen to, že piráti dopadli ještě podstatně hůř a svůj drzý kousek už sotva zopakují.
Vesnu se očividně nakonec spojeným úsilím posádky Devany a salarianského dreadnoughtu Flainarra podařilo vyzvednout do vesmíru a dopravit ji do doku zde na Velesu, kde teď podstoupí masivní opravy a dle vyjádření vrchní techničky by snesla i kompletní výměnu jádra a motorů. Narva to celkově odhadovala minimálně na pár let, protože ve své roztržitosti tak nějak automaticky předpokládala, že na to zase bude sama, což se nakonec naštěstí nepotvrdilo. I s pomocí ostatních techniků to ale vypadalo na pár měsíců soustavné dřiny, což ředitel opravdu neslyšel rád. Znamenalo to totiž, že bude muset udělat jisté škrty a to bylo vždycky patřičně nepopulární u zaměstnanců. Jenže z čeho jim má platit, když teď budou vydělávat o třetinu méně?
Jeho první rozhodnutí bylo jasné. Hned po tom, co bývalý kapitán Vesny i jeho nová známost skončili v cele, kam je velitel bezpečnosti s podporou zbytku posádky dokopali s nepřekvapivou ochotou, také lehce přerozdělil jednotlivé posty na Devaně, aby zvýšil celkovou efektivitu společnosti a nebyl nucen některé zaměstnance dočasně propustit. Devana tak dostala v podstatě úplně novou posádku, namíchanou z předchozích obou lodí, aby se zbývající zaměstnanci mohli v klidu věnovat opravě Vesny.
Post hlavního technika a vlastně jakýkoliv post ve společnosti opustil Maxmilian Weber, který se při záchranných pracích projevil jako prvotřídní xenofob, pro které není ve společnosti místo. Výpověď nakonec podal sám, ale neměl věru příliš na výběr. Navíc i kdyby se tohoto přešlapu nedopustil, pozici hlavního technika na Devaně by připadla bývalé první důstojnici Vesny, která už dávno stihla dokázat, že si zaslouží být upřednostněna. Problém s výběrem navigátora rovněž odpadl, neboť Brian Tyler, dosavadní navigátor a první důstojník Devany, zjistil, že práce pro přepravní společnost není jeho šálek čaje, a rozhodl se vrátit k armádě Aliance. Saten Fersey, jeho kolegyně na postu inženýra, naproti tomu dobrovolně požádala, zda by mohla zůstat na Velesu a koordinovat opravy Vesny. Těžko říct, co ji k tomu vedlo, ale v temných koutech základny se šuškalo, že je těhotná a bojí se dalšího možného střetu s piráty. Do strojovny funkční lodi se tak přesunul inženýr Nakamura a novým navigátorem Devany se stal salarian Ianto Sonal, její hyperaktivní bývalý pilot, který se ale zároveň odmítal vzdát pilotování úplně, takže krom navigování a povýšení na prvního důstojníka zastával ještě post záložního pilota. Lodní kuchařka i zdravotnice zůstaly, při pohledu na jejich profilové fotky a zejména fotky jejich profilových prsou tak nějak neměl potřebu je vyměňovat.
Nejošemetnější ale bylo obsazení postu kapitána. Bývalý kapitán Vakarian byl v base, starý kapitán Devany Guinness požádal o odchod do důchodu a nenechal si to rozmluvit. Ředitel nepochyboval, že prvního kapitána nakonec nějak pustí, ale vrátit mu post by bylo hloupé a dost možná i protizákonné, když svým kardinálním pochybením způsobil smrt pěti osob, navíc jeho dovednosti pilota se na Devaně budou hodit. Po dlouhém váhání vyřadil z kandidátů i členy bezpečnosti, kteří přeci jen měli tendence řešit problémy trochu jinak, než by se vyjímalo ve firemním resumé. Jenže to, co mu pak zbylo, bylo dost žalostné. Inženýr Nakamura mu tenkrát, když ho najímal, jasně řekl, že jestli po něm někdy bude chtít nějaké papírování, tak mu usekne hlavu katanou, navíc mohl těžko velet ze strojovny, a ostatní nebyli u společnosti dost dlouho.
Tedy, až na tu jednu, ale ta je tak mladá, že by byla asi spíš k smíchu, navíc sama na můstku moc času netrávila. Odložil tedy papíry stranou, že to vyřeší po večeři, a šel se najíst. A kam jinam by se tady měl najíst, než do baru, kde řádil krogan, o jehož kuchařském umění slyšel čím dál větší chválu.
Když vstoupil do místnosti, kterou ještě nedávno navštívili sotva dva lidi za týden, chvíli váhal, jestli si náhodou nespletl dveře, potažmo planetu. Uvnitř totiž nejen hrála celkem hlasitá hudba, ale různě tam posedávala možná i třetina základny včetně vědců od Seranno Genomics, kterým pronajímal laboratoře, a očividně se všichni dobře bavili. Několik z nich si ho všimlo a bylo jeho nezvyklou přítomností tady trochu rozhozeno, ale nakonec se vrátili ke svému jídlu, pití či konverzaci.
Barman i jeho pobočnice měli očividně dost práce, tak si jen sedl na barovou židli u zdi a při čekání koukal po místnosti. V centru jeho pozornosti se pak ocitl párek quarianů, který u nejbližšího stolu živě diskutoval o energetických rozvodech na Vesně a jejich ceně u různých prodejců. Trochu se divil, jak vesele a živě tam jeden na druhého mává rukama, extra když jim nedávno zemřel kolega, ale na druhou stranu to chápal a vlastně byl rád, že si aspoň chvíli dali pauzu. Musel uznat, že výsledky práce byly u málokoho tak prominentní jako u ní, ale na druhou stranu je to vážně ještě pískle, vždyť je snad v celé společnosti úplně nejmladší.
Krogan využil své momentální nevyužitosti a otázal se ředitele, co že by si tak dal. Ředitel po chvilce váhání požádal kuchaře o specialitu, ať už je to cokoliv, a ten potměšilý úšklebek mu neušel. Snad to přežije.

Zatímco čekal na jídlo a následně jej začal konzumovat, neměl nejmenší tušení, že se k Velesu nadsvětelnou rychlostí blíží další hromada potíží v podobě obchodní lodi, která nejspíš tak nějak zapomněla zpomalovat. Suvam Tan, volus honosící se již pátým rokem titulem jediného dovozce alkoholu na Trident, byl tou dobou nicméně už dávno po smrti, takže když jeho poškozená loď začala hořet v atmosféře, nijak ho to nedopálilo a ležel na podlaze s ledovým klidem a nulovým tepem.
Nezvaní hosté na palubě si též zanechali překvapivě chladnou hlavu a i když nedokázali přistát a už vůbec ne přistát tam, kde chtěli, smířili se s vypnutím všech systémů a připravili se na náraz. Na Extranetu se jasně dočetli, že planeta, na kterou se řítí, je řídce obydlená, takže by neměl být problém ji rychle ovládnout a s libovolnou ukořistěnou lodí se dostat na sousední Noverii. A tam rozpoutat peklo, kterým moc potěší Prastroje. Kontakt s povrchem planetky měl být až za několik dlouhých dnů.

Když ředitel odcházel z baru, byl dobře najedený a navíc rozhodnutý, že přeci jen několik šancí rozdá. Šanci mládí ukázat, co v něm je, a šanci stáří ukázat, že takovou kokotinu už nikdy neudělá. Hned po příchodu do své kanceláře si nechal zavolat quarianku, aby jí oznámil její jmenování do funkce kapitána Devany, a hned po ní poslal pro pana Vakariana, jemuž hodlal předložit jednoduchou nabídku. Stáhnutí všech potenciálních obvinění, pokud zůstane na Devaně jako pilot.
A do třetice si zavolal referentku přes výběrové řízení, aby se dohodli na nových inzerátech a taky kvůli „třídění faktur,“ jak tomu rádi říkali.

[Elizabeth]

Od incidentu na Sharjile uběhlo již čtrnáct dní. Liz stále myslela na svou matku a otce, které nedobrovolně zanechala na zdemolované základně. Nedokázala se přenést přes fakt, že už se nikdy nevrátí do té špinavé díry na opuštěné lodi a usne na zablešené posteli s fotkou rodičů v náručí. Naštěstí fotek její rodiny bylo na extranetu spousty díky tomu, že oba její rodiče byli mediálně slavní.
Stála právě ve sprše a horká voda jí ztékala po vlasech dolů po těle a vytvářela hustou mlhu.
Sprchovala se třikrát denně a stále měla pocit, že páchne po své staré špinavé matraci. Po příletu na základnu na Velesubyla okamžitě vsazena do vazby s turianem, který jí dostal ze Sharjily. Jenže po pár hodinách vřískání někdo usoudil, že by spolu asi neměli být na cele, a tak je rozdělili. Interní vyšetřování šlo rychle a když ve zprávách zazněla zpráva o úmrtích na Sharjile,mezi nimiž byli i počítačový geniové a jejich přeživší dcera, okamžitě se rozjel kolotoč, kdo z galaktických zpráv si osvojí první právo na interview s mladou dívkou. Dokonce i filmová studia už se mezi sebou hádala, kdo má první právo koupit práva na příběh.Tak či tak, tenhle mediální kolotoč se všemi reportéry a scénáristy, co společně mávali ve vzduchu smlouvami, se řítil na Veles. Liz byla okamžitě propuštěna a předána dalším firemním orgánům.
Uzavřela oba kohoutky s vodou a přešla k zapařenému zrcadlu. Rukou otřela vytvořenou rosu a zahlédla pohublou bledou tvář s nezvykle modrýma očima. Za roky na Sharjile se ji kompletně zničili vlasy špínou a mastnoto, takže je musela po příjezdu na Veles okamžitě shodit. Měla teď vzadu odhalený krk a černé havraní vlasy jí sotva padali do očí. Jedna z firemních operátorek Angie Hsu se jí po příletu dobrovolně ujala. Vysvětlila jí a popsala charakter firmy a zajistila jí ubytování na základně. Než se ředitel rozhodne co s ní dál, stala se tak její prozatímní mentorkou. Lizie měla malý pokoj podobný kajutě na zaoceánské jachtě. Stěžovat si rozhodně nemohla. Angie za ní vždy po směně chodila na návštěvu, aby se ujistila, že mladá dívka má vše co potřebuje. Liz věděla, že jí Angie chodí kontrolovat, ale její rozhovory jí nijak nevadily. Naopak byla ráda, že si konečně může promluvit s člověkem. Angie byla mladá atraktivní napůl japonka napůl američanka a díky své komunikativní dovednosti, pro ni byla hračka naklonit si Liz na svojí stranu. Aspoň to si Liz myslela.
Měla přehnaný smysl každého hned podezřívat. Měla svoji politiku. Všichni lžou a nikdo ti nikdy nic nedá, aniž by něco chtěl zpátky oplátkou. Jenže Angie a její biblická povaha byla neprůsřelná, jak se o tom měla šanci opět přesvědčit, když se rozezněl zvonek na dveřích. Ten ve stoprocentní šanci poukazoval na to, že za nimi někdo stojí, pomyslela Liz.

 Již oblečená Elizabeth se šla podívat na panel na dveřích, kdo že jí to prozvání. Nebyla překvapená, když v něm uviděla známou napůl japonskou tvář a tak odemkla uzamčené dveře, aby jí pustila dovnitř.

„Nesu jídlo,“ řekla Angie s úsměvem na rtech jako pozdrav
Angie nebyla hloupá. Už od příletu Elizabeth věděla, že ta dívka není jen tak obyčejná a došlo jí, že na jakoukoli situaci může Liz reagovat pokaždé úplně jinak. Proto čekala stále za dveřmi na pozvání dovnitř.

„Pohoda.“ Procedí dívka bez výrazu v tváři. „Pojď dál, zrovna jsem se sprchovala,“ řekla Liz a opět za nimi zamkla.
„Už zase? Po kolikáté dneska?“
„Po třetí. Co to neseš?“ ukázala prstem na přiklopený plastový talíř, který Angie držela v rukou
„Kuře na paprice a hruškový džus.“
Teprve když to viděla, uvědomila si, jaký má hlad. Protože po příletu byla silně podvyživená, musela na začátku dostávat jen malé dávky jídla a teprve teď mohla jíst naplno.
„To kuře je vážně dobré,“ řekla Liz s plnou pusou.
Obě seděli na posteli a jedli plastovými příbory.
„Vážně bys měla občas zajít do kuchyně a dát si něco pořádného. Od příletu toho kroganského kuchaře se tu jídlo zlepšilo desetinásobně,“ řekla uznale Angie.
Liz se ale oklepala, jako kdyby jí přejel mráz po zádech.
„Nikdy nebudu jíst jídlo od nějakého krogana. Nenechám se tu zabít.“
Jenže v tom se na ní Angie přitrouble zašklebila a podívala se do Lizinýho skoro prázdného talíře a pak zpátky na ni.
„Chceš říct, že to kuře dělala nějaká ještěrka?“ vyplivla sousto do talíře a vyhrkla ze sebe.
„Říkala jsi, že je to dobré,“ řekla s omluvným tónem Angie.
Jenže to už byla Elizabeth na půl cesty na toaletu, ze které se na to ozývali jen dávící zvuky.

[Grok]

Grok pozoroval okolí takovým tím jiskřivým pohledem a ve tváři měl vetkán úšklebek značící dobré rozpoložení. Hudba hrála, zaměstnanci firmy přicházely a jejich překvapené obličeje s marně skrývaným údivem jej činily šťastným. Svůj úkol s Bon splnili dokonale.
Přeleštil další sklenku, nalil si do ní něco málo whisky a celou si ji hodil do úst. Chroustání skla mu dělalo dobře na zuby a skelný písek je na střeva to nejlepší.


Před pěti dny

„Víš o tom, že to je pravá švýcarská whisky? Mít toho o něco málo víc, tak si za to za pár let na správných místech koupíme novou loď i s planetkou.“ Pohled Bon prozrazoval, že je zděšená a o svém kolegovi si myslí, že je úplný magor.
„Hmm, ty jsi tu alkoholik… ale já si myslím, že je škoda, aby se ty lahve krčily v zadu ve skladu. Navíc se všichni tváří, jakoby měli každou chvíli umřít a to mě nebaví. Chci uspořádat nějakou tematickou párty. Něco na způsob Divokého západu v pradávnu na Zemi. Viděl jsem z té doby pár filmů a stálo to za to.
A když jsem se tak jednou nudil v pracovní době, zjistil jsem, že má náš oblíbený Ex-Kapitán Co-takhle-změnit-kurz-a-zabít- půlku-posádky za pár dní narozeniny, tak mě napadlo, že bychom to mohli uspořádat při té příležitosti. Sice to strašně zeslonil, ale jinak je to docela přátelský švábík, a ta oslava by mu mohla zlepšit náladu. Saphy mi říkala, co se mu stalo v té pirátské základně a je mi jasný, že rozptýlení potřebuje jako sůl. Všichni tady.“
Bon ho chvíli zaraženě pozorovala a pak mávla rukou. „Dělej si, co chceš, kovboji.“ Zamumlala a šla si po svých.
Krogana nenapadlo nic, co by jí na to měl říct, a tak pokrčil rameny a vydal se za panem řídícím, jestli nebude moc remcat, co se nevyhnutelně na konec týdne chystá.

Po slibu, že se střelba do vzduchu omezí na nutné minimum a nikdo nepřijde k vážnému zranění, dostal od ředitele zelenou a s radostným klapáním dřevěné nohy o chladnou podlahu se rozpajdal do svého pokoje. Vyhrabal odtamtud jistou kopii fenomenálního filmu, podle kterého by to chtěl celé udělat.
Když pak doklapal zpět do baru, kde Bon utírala stoly a on ji začal před očima šermovat obalem od Limonádového Joeho aneb Koňské opery, nebylo už návratu. I kdyby se Bon zmohla na odpor, bylo by jí to marné a byla odsouzena se pohodlně usadit, nechat si nalit sklenku něčeho ostrého a pozorovat na stěně promítající film. Právě jí čekala hodina a půl nasávání té pravé atmosféry hochů s kolty proklatě nízko u pasu.

Když projekce skončila a ona dopila poslední kapku alkoholu z lahve, otočila se na Groka. „A kde chceš sehnat kostýmy, hm? V muzeu? Protože tě upozorňuju, že šít neumím a i kdyby jo, tak by to nemuselo dopadnout dobře… znáš mě. V tom lepším případě bych si k tomu přišila jen ruku.“
„Znám tě… a pojištěnou tě koneckonců mám, Tornádo  Lů,“ zašklebil se a dolil ji sklenku. „Kostýmy vyřeším, ale potřebuju si tě změřit, nebo mi své míry, a tak, dodáš sama?“
Bon se na něj pousmála. „Přece tě o to nepřipravím. Sežeň si metr.“

***

Tahle neřízená modrá střela, co ji ještě teče mlíko po bradě (ačkoliv značně zředěné alkoholem), mu dokáže zrychlit tep.
Hned jak se oblékla, tak zabručel něco ve smyslu, že si musí odskočit za Saphy, a na záchodech to „rozdejchával“ dobrých deset minut. Zasloužila by si nařezat, nestyda!

Když už byl v pořádku, vydal se doopravdy za Saphy.
Měl štěstí. Když vešel na ošetřovnu, zastihl tam jak Saphy, tak Fil, která právě seděla za stolem a předstírala, že pracuje, což dělala rafinovaně tak, že projížděla záznamy personálu a důkladně se seznamovala s jejich obsahem. Mimo jiné tam zjistila dalších pár fascinujících poznatků ohledně quarianí anatomie, ke kterým dřív prostě neměla přístup, a docela se těšila, že si tu podobných mezer ve vzdělání doplní ještě celou řadu.
Například ten krogan, co právě vpochodoval dovnitř, bude jistě studnicí vědomostí.
Odolala pokušení zeptat se ho, copak ho bolí, a jen na něj upřela pohled.

“Ahoj Grok!“, vstala som od terminálu, kde som doteraz z nudy prechádzala zásoby našej ošetrovne na základni. „Kde si sa tu vzal? Snad mi nechceš povedať, že si ideme zatrénovať, po včerajšku som dosť zničená.“, včera s nami bola trénovať aj Filia. No comment.

On se jen usmál takovým tím tajemným úsměvem, i když u jeho rasy se to rozpoznává špatně a zaklepal nohou o podlahu. „Zdravím vás, Dámy, slečny, nebo jak je ctěná libost. Chtěl jsem vás požádat, jestli byste nešly do jisté spontánní a trochu odvážné akce?“
Filiin pohled změnil cíl z krogana na asarijku a jeho majitelku kupodivu nenapadla příhodná sarkastická odpověď, takže se smířila s tím, že využila veškeré spontánnosti, kterou disponovala.
„Krogan žádající křehkou zdravotnici o účast na odvážné akci?“ fingovala, dost nespontánně, zamyšlení, ale dlouho jí to nevydrželo. „Jasně. Jenom bacha, já nevím, kdy přestat.“
Možná aby tomu dodala jistý umělecký kontrast, obrátila zraky zpět k obrazovce a záznamům, ale v duchu už byla napnutá k prasknutí, o co že to vlastně půjde.

“S tebou každá akcia stojí za to…“, odvetila som so širokým úsmevom. „A aj nám povieš o čo ide, alebo si nás prišiel napínat kým nám nedojde trpezlivosť a vymlátitime to z teba?“, pokračovala som s úsmevom od ucha k uchu. Neviem prečo, ale dostala som pocit, že už ma vlastne presvedčil.
Pokusil se ignorovat Filiin dvojsmysl, ale stejně mu koutky cukly v úsměvu a stejně jako ji, ani Saphy nechtěl nechat dlouho v nevědomosti. „No, jste mladé, krásné, určitě umíte tančit a já připravuji jeden večírek, kde by se mi mršky jako vy opravdu moc šikly. Respektivě je to na vás životně závislé.“

To ma naozaj zaskočilo. A dokonca do takej miery, že mi obe líca pravdepodobne sfialoveli od rozpakov.
„Ja neviem...“, začala som koktať

„Pokud jde o život,“ pronesla s hranou vážností Fil, ač ani její koutky nebyly úplně stabilní, a vzpomínala při tom na všechny ty lékařské přísahy, které skládala před většinou zkoušek z domácí i cizí medicíny, „tak stačilo zavolat.“
Zaklapla laptop, ignorujíc dobrou radu staničního síťaře, že je to fuj, a s nasazením přeskočila svůj pracovní stůl. Neshodila nic, což ale není až tak překvapivé, když tam taky skoro nic nestálo.

Nevedela som sa rozhodnúť, nudný stereotyp na Velese mi už začínal liezť na nervy a ostatným som to tiež dávala dosť najavo. Toto je ideálna prílržitosť sa po dlhom čase vyblázniť. A navyše s Grokom a Filiou sa mi určite nič horšie ako príšerná raňajšia opica nemôže stať. „Tak večierok? Perunica a celý Veles, tras sa!Paartyyy!!!“, nechala som všeto tak a vytancovala som na chodbu aby som sa pridala k párty crew.

Grok zaplašil myšlenky zaobírající se tím, že gymnastika nebude to jediné, v čem je Fil dobrá, houknul na Saphy, ať se vrátí, že to nebude jen tak, a vrátil se k tomu, proč sem přišel.
„Skvělé. Tak do naha, ať si vás můžu změřit,“ pronesl neutrálně, vytáhl krejčovský metr a s kamennou tváří čekal, kdo se postaví první do fronty. Filiina kombinéza dopadla na zem jako první.

S vískotom som sa vrhla dovnútra a zamkla za sebou dvere. Na dvakrát. Pri pohlade na Groka som sa rozosmiala, rozopla som kombinézu a postavila sa k Filii. Toto bude pamätný okamžik...

Ty dnešní asarijky jsou jak pytel blech. Ještě pár minut viděl modře a proklínal se, že tak hloupě zažertoval. Ale to hlavní, co potřeboval, získal. Jejich souhlas s tou taškařicí a také míry, které jsou pro dobře padnoucí kostýmy nezbytné. A nepochyboval, že tyhle na ně padnou DOKONALE. Se zastávkou na záchodě doklepal zpět do svého pokoje, kde usedl ke konzoli a přihlásil se na Extranet.
Vyhledat totožné kostýmy, nebylo tak těžké, ale přesný návrh na ušití byl o dost těžší. Sám pro sebe si také chystal něco extra, a tak u toho strávil nějaký ten čas.
Měl však štěstí, a vše co potřeboval, našel. Tedy krom toho, kde mu to v rychlosti ušijou. Museli stihnout termín a nejdéle trvá vždy přeprava. Nakonec jej napadlo něco trochu extravagantního a asi i hloupého. Co takhle si to nechat ušít na Noverii? A proč ne? Určitě tam mají nějakou vietnamskou nebo vorchí továrnu na boty, nebo tak něco. Zkontroloval si stav účtu, a když byl uspokojen tím, co zjistil, doufal, že tam skutečně mají nějaké ty vietnamce.


Před třemi dny

V deň D si nás s Filiou Grok zavolal a odovzdal nám kostýmy, aby sme si ich spolu s Bon vyskúšali. Filia bola ako zvodná beštia, ja som si chvílku zvykala na korzet a sukienku.

Navléct na sebe kostým byla jedna věc, naučit se tančit a zpívat věc druhá. Bon si v první chvíli přišla naprosto mimo (ne že by to byl proti normálu nějaký větší rozdíl). Aby se tři páry dlouhých modrých nohou vzájemně nepokopaly, byl úkol téměř nadlidský, takže možná štěstí, že se tréninku ujal krogan. Ne že by vyhazoval do vzduchu svou vlastní i dřevěnou nohu, ale přidat mu bič a mohl by z fleku dělat principála v cirkuse, protože tak to po prvních pár pokusech v místnosti i vypadalo. Když jim pouštěl onu úžasnou filmovou scénu, kterou měly napodobit, asi po padesáté, začala ho Bon podezírat, že mu to dělá dobře, když se před ním nakrucují tři ženská těla. Komu by taky nedělalo, že?

Principál se sem tam přistihl, že si zpívá s děvčaty a rozhodně si nemohl stěžovat na to, že by se mu nenaskýtal poutavý pohled na vykopávající nožky, a tak.
„Výborně,“ vypnul hudbu a přejel po nich uznalým pohledem, „pro dnešek to stačí. Zítra budem ale pokračovat. Kostýmy vám doufám padnou a ty Bon, ať tě ani nenapadne vytírat, nebo dělat nějaké jiné domácí práce. Potřebuju tě mít na té oslavě živou.“


Den oslavy

Vyzdobení interiéru vzali do svých emzáckých rukou. Nejdřív si vše řádně připravili a až v den oslavy se na to vrhli a během hodiny to měli. Grok během toho stihl Bon dvakrát vzkřísit a ta vypít dvě lahve Jimiho Beama. Bar se změnil k nepoznání. Hned za normální dveře přidělali ty roztomilé dvoukřídlé „lítačky“, jako ve správném westernovém saloonu a pak různě po stěnách vyvěsily podkovy a tím byla jejich kreativita u konce. Takže bar vypadal úplně stejně, jen s pár podkovami a lítačkami umístěnými hned za dveřmi z chodby (což, jak se ukázalo později, bylo pro návštěvníky dosti překvapující, ale nikoho z nich to neodradilo). Zanedlouho přišla Saphy v doprovodu Fil.

Ochvíľku sa dostavili prví zamestnanci a tak som pomáhala Bon aspoň usádzať ľudí a vybavovať objednávky. Stále som myslela na naše vystúpenie a trošku ma hryzala nervozita. Filia si to pravdepodobne všimla a tak si ma zavolala k pultu, na ktorom okamžite pristáli dva ozdobené poháriky s pestrofarebnou tekutinou. „Na guráž!“, zdvihla pohárik Filia a hrkla ho do seba. Zopakovala som postup a kopla tiež svoj pohárik do seba. Vybehli mi trošku slzy, ale ten sladký pocit hneď na to bol na nezaplatenie.
„Čo to bolo?“, prehodila som k Filii, ktorá slastne zamľaskala.
„Nechceš to vedieť.“, odvrkla a vybrala sa k stolu kde ju hypnotizoval nejaký človek so zdvihnutou rukou. A to nám Grok sľúbil jeho špecialitu, ktorá sa vraj pripravovala tri hodiny…

Roznesl poslední objednávku jídla a vrátil se za bar, kde si vyměnil s Bon úsměv a přelétl ještě jednou pohledem po všech příchozích. Všichni vyfasovali kovbojské klobouky a vypadali, že si to užívají.
Všiml si mladého Foxe a jeho šaška, jak o něčem rozpravují, zatím co házeli očky po popíjejících zaměstnankyních. Narva nejistě hleděla do sklenky pravotočivé whisky, kterou speciálně kvůli ní (a turianům) koupili a po prvním usrknutí brčkem si pro jistotu ještě ztmavila průzor své masky a navíc si ještě stylově stáhla krempu klobouku do… masky. Ten kreveťácký terminátor, Kaldryn nebo tak nějak, seděl v rohu a tvářil se, jako když mu ulítly včely.
Klobouk měl, ale na rozdíl od Indiho, z toho moc velkou radost asi neměl.
A Saphy s Fil pily na žízeň, či na kuráž, aby své vystoupení zvládly na jedničku nebo také proto, že si k nim přisedl ředitel.
Bon by ani pít nemusela, ale nic jí v tom nebránilo, tak proč by to nedělala. S tou spoustou peří na hlavě, které Grok snad nevyškubal nějakému místnímu ptactvu, si pak alespoň nepřipadala jak blb, když v sobě měla něco málo alkoholu. „Zatím to vypadá slibně, nemyslíš?“ uculila se na Groka a pak chvilku rozdýchávala fakt, že se řízla střepem do prstu. Když omdlela, krogan ji už téměř nacvičeným pohybem zachytil, posadil a profackoval. Denní rutina.
„Zatím ano. Pojďme to trochu rozject. Drink na účet podniku!!! Jo, a Ty si sedni a opovaž se něco dělat!“ zvýšil trochu hlas, aby jí bylo jasné, že potlučená tanečnice, nerovná se lepší tanečnice a začal chroupat novou sklenku…

Už se připozdívalo, když se najednou z davu ozvalo: „Hej, ta je moje!“, „No to teda ne, ta je MOJE! Vždyť bys ani nevěděl, co s tak velkýma dělat!“
Grok si kousl skleničky a zahlédl, jak se vzduchem nese půllitr, který se s řinčením rozprskne o zeď. Po něm následuje další a další, společně se šťavnatým proudem nadávek. Už už nahmatával svou luparu nabitou solí, aby je zklidnil, ale stačil jeden zkoumavý pohled, zjištění, že ředitel se dobře baví, a ruku vrátil zpět ke skleničce. Užíval si atmosféru pořádné salónové rvačky. Pěsti narážely do obličejů, klobouky se míhaly sem a tam, ženské pištěly a hecovaly. Rváče to očividně moooc bavilo, když najednou, jako když utne, všichni zkameněli v pohybu, pěsti napřažené, a jejich pohledy spočinuli někam k lítačkám. Ty se se zaskřípáním zavřely a před nimi stál velitel stráží, Deegar Ablaryn.

***

Kráčel jsem chodbou. Byl jsem zamyšlený a v hlavě si probíral hlášení, co jsem před hodinou podepsal. Další papírování, hloupá byrokracie.
Najednou jsem zaslechl křik a „bordel“, z nedalekých dveří. Aha bar… oslava… nejspíš se vše zvrhlo.
Dveře se přede mnou automaticky otevřely a já rozhodným krokem vstoupil skrz lítací dveře, nacházející se hned za těmi prvními, a s vrzáním za zády spočinul u vchodu do baru. To, co jsem spatřil, bylo jako z nějakého nevydařeného snu, lidského snu. Osazenstvo baru, ztratilo veškeré zábrany a bez jakýchkoliv předsudků a studu se mlátili hlava nehlava. Muž s mužem, žena s ženou, muž proti ženě, rasa proti rase.
O to komičtější bylo, když několik vteřin, po mém vstupu do baru, celá scenérie „zamrzla“ v pohybu.
Rozhlížel jsem se kolem, s rozkročenýma nohama a rukama zapřenýma v pase, pravou ruku kousek od pistole. Zamračeně jsem sledoval scenérii. Ticho jakoby čekalo, co udělám.

Mozek dal povel pravé noze, a pak levé. Pomalým a výhružným krokem jsem došel k baru. Za pultem stal komicky oblečený krogan. Leštil, nějakou skleničku, a spiklenecky na mne mrknul.
„Co se to tu děje?“
„Tohle město má nového šerifa.“
„Cože?“
„… že je dobře, že přišel konečně pořádný zákazník.“ Zabručel.
„Co se to tady děje, co je tohle za šaškárnu Groku?“ řekl jsem trochu zamračeně. „Mám vám to tady zavřít za to, že ste porušil nařízení ohledně alkoholu?“
Krogan se, jako správný dobový barman, naklonil k Deegarovi a odkašlal si.
„No, víte, Šerife… jen taková klukovina, nic víc. Raději mi povězte, co si dáte?“
„Golla Lock Limonadu. Studenou.“.
„Říkal jste Golla Lock Limonadu, Šerife?“
„Říkal… barmane.“
„Pak musíte být… Limonádový Deegar!“
„Jistě, ale jenom Deegar.“
Grok chtěl odvětit, že Golla Locku nevedou, ale ve skutečnosti měli celou paletu. A Deegar byl asi jedinou bytostí ve známem vesmíru, která to pila.
„Tady máte,“ nalil vychlazený nápoj do sklenice a poslal ji Deegarovi do rozevřené ruky po desce pultu. „A kloubouček,“ sáhl pod bar a vytáhl fajnový kovbojský klobouk, trochu poupravený na turianskou hlavu, a nasadil jej Deegarovi, „jako pozornost podniku.“

Přemýšlel jsem, jak zareagovat na kroganův dárek na mé hlavě. Ale protože podobné pokrývky hlavy měli všichni štamgasti, tak jsem to nechal být. S limonádou v ruce jsem se otočil směrem do baru. Scéna byla stále jako by zmražená, a většina oči hostů spočívala na mě. Opřel jsem se o bar. V levé ruce skleničku s limonádou. Pravou ruku nebezpečně blízko u pistole.
Pomalu pořádně jsem se napil.
„Dnes jsem celej den sedel za stolem. A vyřizoval hlášení. Jsem rozlámanej… nevrlej,“ pravou ruku jsem posunul blíž k pistoli. „Nerad bych dnes strávil zbytek večera za tím stolem, a zapisoval zprávy o výtržnostech.“ Znovu jsem se napil a tentokrát sklenku dopil. S prázdnou jsem se otočil ke Grokovi.
„Ještě jednu, prosím.“
Okamžitě se začala naplňovat nová sklenka, a než jí opět přiložil Deegar k ústům, rváči začali rovnat stoly a opět se v poklidu usazovat na svá místa. Od někudy z bezpečí vyběhla Saphy s Fil a začaly ošetřovat ta drobná zranění typu natrhlý ret, a tak. Jediné vážnější zranění si způsobil jeden trumbera sám, když se pokusil napodobit barmana a rozkousnout svou sklenku, což skončilo vylomeným zubem.
„Dobrá práce,“ špitl krogan Deegarovi a přátelsky ho poplácal po rameni.
„Tohle mám u tebe,“ odvětil jsem a mrknul na sterého přítele…

Když se situace uklidnila, Kaldaryl vyhlédl ze svého úkrytu. Zvedl stůl a zase si sedl a při první možné příležitosti si objednal sklenku vody. Po chvíli si zvedl ze země i svůj kovbojský klobouk, který mu dali při vstupu, a během rvačky mu upadl na zem. Oprášil ho, položil na hlavu a dal se opět do nic neříkajícího sledování okolí s výrazem, jako by se opakovaně snažil přepočítat každou žárovku v hospodě. Když mu asarijská barmanka v kostýmu kankánové tanečnice, zřejmě nepříliš přehnané cudnosti, přinesla pití, věnoval jí lehký úsměv, upil a pokračoval v pozorování dění.

***

„Bon…? Bon?! Poď sem!“ odtrhl se krogan od starého přítele a zavolal na svou kolegyni, zatím co rozléval další panáky whisky. „Kde je Ex-Kapitán?“
„Vím já? Nemuchluje se někde se záchodem?“ rozhodila rukama.
„Hele, pozvaliehehe, pozvala jsi ho vůbec?“ projel pohledem dav a nikde toho švábíka nespatřil.
„Já?“ zamrkala Bon překvapeně. „Vždyť ho v podstatě neznám a beztak bych si ho spletla s někým jiným.“
„Tys měla na starosti pozvánky, ne?“ odměnila ho útočným pohledem upozorňující, že v ruce svírá lahev a nebojí se jí použít. Nechtěl, aby se zranila, tak obrátil, „Ne, neměla. Už si vzpomínám. Zapomněl jsem ti to říct… Co teď?“
„No… mohli bychom všechny schovat za stoly, zhasnout, najít ho a pak tadá… překvapení!“ navrhla. „Nebo máš něco lepšího?“
Lovil pohledem kolem a snažil se něco vymyslet, až padnul pohledem na trochu víc podnapilou Narvu, jak se snaží nasát tím svým brčkem jednu z podkov. „Něco mě napadlo. Bon, shromáždi holky a běžte se připravit. Však víš jak.“ Povzbudivě ji pohladil po zádech a vydal se za tím malým opilým gethem.

Kombinéza ji chránila před nebezpečnými bakteriemi víc jak dobře, ale kdyby se momentálně nějaká ta zlovolná buňka přeci jen dostala skrz, nekompromisně by ji zabilo množství alkoholu v její krvi. A jí samotné to bylo úplně putna, protože ty včeličky a jednorožci létající kolem za to prostě stáli.
Když za stádem jednorožců přiletěl i krogan, líbit se jí to přestalo a snažila se jej odehnat máváním rukou, ale sama nevěděla, jestli jsou ty mávající se ruce její, tak jí to pochopitelně moc nešlo.
„Hej, děvče,“ zkusil, ale bez výsledku. „Narvo, právě jsme zjistili, že se Madoxx zapomněl ukázat. Posloucháš mě? Prostě potřebujem, abys jako správná Kapitánka skočila za Ex-Kapitánem do jeho kajuty, pokud možno se po cestě nepoblila, a přitáhla ho sem, jasný?“
„Jasné, šerife,“ zasalutovala pro jistotu oběma rukama naráz a následkem toho ji přemohla gravitace a následovalo setkání podlahy a čelního průzoru.
Ale nepoblila se, naopak se odhodlaně zvedla a zamířila suverénně někam k ubikacím. Tam lehce zaváhala, ale nakonec se vydala neomylně tam, kam se ještě nikdy nevydala.

***

„Konec kočkování, panstvo…! A teď načneme zábavu z jiného soudku. Ze soudku umění! O to se postarají veliké umělkyně, naše famózní Veleské pěnice, slečny Bonbon, Saphyria a Filia!“

Bon se velmi ladně a dokonce bez pádu vyšplhala na barový pult a podala pomocnou ruku i zbylým dvěma kolegyním. Střetla se očima s pár zvědavými pohledy a místností se rozlehly první tóny.
„Když v bááru houstne dýýým…“
Moc jí to neladilo, ale taky nikdy netvrdila, že je pěvecká hvězda. Kolegyně zatím dělaly jen takové křoví, protože tato teskná písnička nevyžadovala žádné energické kreaci.
Kostýmy se povedly opravdu znamenitě. Grok v duchu pochválil všechny vietnamské děti, které na nich jistě pracovaly s nedocenitelnou precizností, a užíval si pohledu na ty tři krasavice. A když pak přišel Madoxx docela omámený tím, co se tu děje, k baru, tak mu připravil pořádného megacloumáka, a konečně zazněla ta správná melodie.
Děvčata vyskočila na bar a přitáhla pohledy i dosud netečných návštěvníků baru. Aby ne, text „Whisky, to je moje gusto,“ byl nakažlivý a tanec možná o něco více. Aby také ne, když to tak dlouho trénovaly, a kostýmy při kankánu víc odhalovaly, než zakrývaly. Ještě že si vzala teplé spodní prádlo… teda tenké, ale i tak to bylo spodní prádlo. Nemusí se té filmové předlohy držet tak přesně a dělat z toho hnedka bordel, ne? Pomyslela si Bon…

„Všechno nejlepší, Ex-Kapitáne!“ vykřikl barman poté, co k nelibosti všech skončila píseň a tanec.
„Všechno nejlepší, Ex-Kapitáne!“ zajásal dav a toužebně očekával, že jim tanečnice ještě něco ukážou. Ze stropu se začaly snášet takové ty dementní třpytky a Grok přemýšlel, čí vepřový nápad to byl. Určitě jeho.
„Tanec pro oslavence,“ zamrkala svůdně Fil, seskočila z pultu, a to, co následovalo poté, by se dalo mírně řečeno považovat za tanec v klíně a zapříčinilo to to, že davem se prohnala jako tsunami hromadná závist a každý v hlavě začal odpočítávat dny v kalendáři, kdy má zrovna On narozeniny, a co by měl udělat pro to, aby se nějak před ostatními zviditelnil. Nejlépe jinak, než zničením Vesny a zabitím poloviny její posádky.
A když už to vypadalo, že bude po všem, odněkud z neprostoru se vyloupla rozjařená Narva, a neoblomně se začala dožadovat tance pro novou Kapitánku - jí.
Pro mnohé Vánoce přišly MNOHEM dřív, než čekali. To proto, že na žádost Kapiránky Narvy se opravdu spustila opět hudba a tanečnice vyskákaly opět na svá místa. Navíc se naše trio Velesksých pěnic rozrostlo o další přírůstek, a zábava se rozjela nanovo…


Uplácal: Grok Badman, Tornádo  Bon, Pěnice Saphy, Limonádový Deegar, Hogo Kaldaryl, Narva Goodman

[Narva'Raan nar Vaala]

Když si ji před několika dny nechal zavolat ředitel k sobě do kanceláře, větřila nějaký průser. Co si budeme povídat, od výletu s cestovní kanceláří Mad Dog's Travels Unlimited and Uncertified se jich docela urodilo.
Vesna byla na cucky a těch pár systémů, co původně jakž takž přežilo, musela osobně rozebrat a přestavět na něco jiného, aby se vůbec povedl přesun vraku do doků, což by byla i za lepších podmínek operace velice náročná a nebýt toho salarianského dreadnoughtu, nepovedlo by se to ani za zlaté prase.
Od rozloučení s padlými kolegy už sice uplynula nějaká doba, ale ředitel zatím nevydal žádné větší prohlášení ohledně reorganizace postů, které, jak každý tušil, prostě muselo přijít. Když si to večer počítala, potenciální příjmy společnosti klesly díky absenci jedné lodě o 42% a to nepočítala zvýšené náklady na opravu a odškodnění pozůstalých. Původně chtěla požádat o povolení zůstat na základně a pracovat na opravách Vesny dnem i nocí, ale bylo jí vysvětleno, že její zkušenosti jsou víc potřeba na funkční lodi a navíc už jednoho dobrovolníka na dozor nad opravami mají, tu novou inženýrku z Devany, která údajně čeká dítě s tím navigátorem, co už není navigátorem.
Možná si to šéf nebo ona rozmysleli, napadlo ji, když stanula před dveřmi do jeho kanceláře, a po několika nervózních nadechnutích tam rázně vkročila, odhodlaná ustát jakoukoliv katastrofu, která by ji tam čekala.

O necelých deset minut později vyběhla ven rychlostí téměř tryskovou a jen ztmavené hledí by zabránilo náhodnému kolemjdoucímu vidět to nepředstavitelné nadšení v její tváři. Protože kolem nebyla krom rostlin v atriu živá duše, neodpustila si lehké vítězné gesto, ale pak se sama v duchu napomenula a již naprosto spořádaně, i když trochu rychleji, zamířila s horkou novinkou do výpočetního centra.
Dveře se neslyšně otevřely a místnost, kde pípaly a blikaly desítky rozličných kontrolek, ji přivítala pohledem na dva turiany u monitorů na jedné straně a na jednoho quariana u monitoru na straně druhé. Turianům lehce kývla na pozdrav, oni se nezdržovali ani tím, a pak se nenápadně vydala za svým druhem, který si jí očividně ještě nestihl všimnout. Na obrazovku přes jeho záda neviděla, ale vypadal do toho až nezdravě zažraně, takže buď sjížděl 5chan, nebo něco hrál. Ideální příležitost pro nevinné přepadení ze zálohy, které se mu beztak bude líbit.
Našlapovala opatrně, vůbec si nevšímala pobavených pohledů obou turianů, a soustředila se na co nejtišší chůzi. Když už byla těsně za cílem, připravená na klasické zakrývání očí a hádání odvážlivce, něco jí v tom zabránilo.
„Kamery fungují jedna báseň,“ vylezlo z něj pár sekund před tím, než svůj záměr uskutečnila, a on se otočil, „a vy mi pánové každý visíte padesát kreditů.“ Ten dodatek byl mířený na ony turiany, kteří už nyní nezájem nepředstírali a celkem nahlas se rozesmáli.
Tento nevšední sled událostí ji natolik rozhodil, že předem připravený projev o tom, kterak ji povýšili a jak je hrozně šťastná a kdesi cosi, zcela zapomněla a stála tam beze slova jako solný sloup.
„Vsadili se se mnou,“ začal Tulvi vysvětlovat a konečně ji na uvítanou alespoň objal, což ji i přes jasnou izolační bariéru trochu uklidnilo, „že i přes ten kamerový systém se ti povede mě někde překvapit. Ale to je vedlejší, co se děje?“
Její přítomnost tady byla skutečně výjimečná, takže pochopit, že jde o něco důležitého, nebylo až tak těžké. Za hledím se mu nakrčilo obočí v očekávání nějaké hrozivé katastrofy, neboť i on byl zvyklý přijímat spíš ty horší zprávy, ale ona se už konečně vzpamatovala a obratem mu nadšeně oznámila jméno nového kapitána. U toho samozřejmě neskončilo, naopak, tím večer teprve začal.
To bylo před necelým týdnem.

Teď měla pocit, že v nejbližších okamžicích umře, pokud už tedy nebyla dávno mrtvá.
Hlava ji bolela přímo strašlivě, žaludek měla jako na vodě a chovala akutní pocit, že jí shořely nohy. Rovněž si nebyla jistá kde je ani jak se tam dostala, ale po otevření očí jí začalo svítat.
Pohled na převálcovaný bar ležící v nezvyklé tmě, na který se právě dívala z pohodlné pozice při zemi, mluvil za vše. Střepy, ohořelé fleky na zdech, židle jedna přes druhou a stoly stojící jen díky pevnému přišroubování, všechno jasně svědčilo o nedávné bitce. Nebyla si jistá, proti komu bojovali, ani jestli vyhráli nebo prohráli, ale okamžitě sebrala všechny svoje zbývající síly, aby se ohmatala, nemá-li někde díry ve skafandru. Nikde nic, alespoň co dosáhla, ale to pořád neznamenalo nic moc dobrého.
S námahou se zvedla do kleku, s notnou pomocí vedle pohozené židle, a prohlédla si bar z trochu výhodnější pozice. Teprve z této výšky uzřela tělo ležící na druhé straně, ale nebyla ještě v šeru schopná dostatečně zaostřit. Rozhodně se nehýbalo a rozhodně nemělo uniformu společnosti.
Po další chvilce soustředění se zvedla úplně a dokonce vydržela nejen stát, ale ani si nepozvracela vnitřek průzoru, ačkoliv se jí to žaludek snažil vnutit jako výborný nápad. S jednou rukou na zdi se pak pomalým krokem vydala k východu, překračujíc při tom skvrnu neurčité tekutiny, a snažila se vytřepat z hlavy hvězdičky. Ticho, jaké by se dalo krájet, dodalo situaci další stupeň závažnosti a ona se přiměla ke zrychlení.
Když se opřela o zeď vedle dveří, aby měla výhodnější pozici pro vyjednávání s ovládacím mechanismem, dopadl její pohled na zrcadlo za barem. Teď už byla dost blízko a její oči dost přizpůsobené na to, aby se oprávněně zhrozila z toho, co vidí.
Už když si na zemi kontrolovala celistvost ochranného obleku, neušlo jí, že má přes něj přehozenou další vrstvu něčeho silně nevhodného, prodyšného a dost možná hořlavého. Teď si konečně mohla prohlédnout, co to je, a ještě mnohem víc.
Samotné pončo, ke kterému přišla neznámo kde, bylo přes jasnou nepraktičnost poměrně slušivé, bílé s  různobarevným vzorkem, a od pasu dolů pomalu přecházelo v nějaký jí neznámý typ sukně, která byla pro změnu pískově žlutá, nebo tak v omezeném světle alespoň vypadala. Součástí tohoto obskurního obleku byly pak třásně jak na sukni, tak na ponču, ale to nebylo k jejímu překvapení pořád to nejpodivnější.
Nejpodivnějším úkazem, který momentálně viděla, byla její hlava, respektive její momentální stav. Tenkou červenou pletenou čelenku kolem helmy by ještě pochopila, ale naprosto jí unikal význam dvou copů z umělých vlasů, každý na jedné straně hlavy.
Stála tam naprosto perplex a stála tam tak dost dlouho na to, aby ji stále na stejném místě zastihl krogan vylézající z místnosti za barem. V tu chvíli měla nutkavý pocit, že tu k žádné bitce jako takové ani moc nedošlo, že to ve skutečnosti bylo něco mnohem horšího.
„Ohnivá voda již není, dcero Dobrého slunce,“ spustil na uvítanou a dal se do úklidu. Když viděl, jak moc mimo z toho všeho je, ještě přisadil. „A vyřiď Old Shatterhandovi, že jestli mi ještě jednou nahackuje jukebox, ustřelím mu tu jeho bílou prdel. Já mu dám pouštět mi tu Ricka Astleye.“
Neměla nejmenší tušení, o čem to barman mluví, ani komu že to má vlastně vyřídit, prostě se spokojila s tím, že zasalutovala, něco pípla a vyběhla ven. A tam jí to teprve dohonilo. Vzpomněla si téměř okamžitě na všechny detaily předchozí noci a nevěděla, za co se stydět dřív. Za kostýmy, které sobě i Tulvimu vyrobila, za tancování na stole, za objem přijatého alkoholu, obecné pobuřování, či za to, jak se rozhodla vyrobit ohňostroj z mléčného koktejlu a hrstky krevet. To by aspoň vysvětlovalo ty ohořelé zdi.
Konsternovaně se doploužila do přístaviště a naprosto automaticky zamířila do sterilních útrob jimi opravovaného vraku. Než ze sebe stihla sundat jedinou část indiánského oblečení, měla návštěvu. Jediného dalšího obyvatele základny, který sem kdy strčil nos.
„Howgh, rudá tváři spanilá,“ začal, ale ona byla momentálně spíš bledá, čili to úplně neocenila, „jak ses bavila?“ Projevil snahu chytit ji kolem pasu, ale s vypětím všech sil se jí povedlo uhnout a přejít do protiútoku. Kostým už na sobě neměl, ale moc dobře si pamatovala, jakou z něj měl radost.
„Výborně, a moc děkuju, žes mě tam nechal.“ Naštvaná byla jen tak na půl oka, spíš jí fakt bylo mizerně, ale rozhodně mu ten včerejšek chtěla trochu vrátit.
„Já musel, měli jsme poplach,“ začal se bránit a kdyby neměla kocovinu jako čtyři, asi by mu připomněla, jak tenkrát na ten její poplach vůbec nereagoval, ačkoliv šlo taky skoro o život. Kývla, aby pochopil, že mu to bere, a následně se s elegancí sobě vlastní opřela hlavou o jeho rameno.
„Něco celkem velkého spadlo nedaleko té druhé základny, co tu Moro nechal,“ vysvětloval dál a hrál si při tom s jedním z copů, „celou noc jsme to prověřovali, a asi bych se tam radši měl jet podívat, dost možná to byla loď.“
Doteď mu na rameni prakticky usnula, ale zmínka o lodi ji opět přivedla k vědomí.
„Jedu taky, potřebuju na vzduch,“ prohlásila rozhodnutě a otočila se k odchodu.
„Nechceš se radši vyspat?“
„Ne. Venku jsem nebyla od zimy, teď je léto a ty budeš beztak potřebovat pomoc.“
„Léto možná, ale to pořád znamená mínus sto šedesát stupňů, na piknik nic moc,“ oponoval šikovně, ale ona přes svou jasnou nevýhodu nadále odolávala.
„Rudá tvář to zvládne, ber to jako rozkaz kapitána.“
„Ano, madam,“ zasalutoval s jasným smíchem v hlase a možná až teď si prohlédl celý ten její slušivý kostým. V tom se jí bude venku náramně běhat.
Bez delšího zdržování se odebrali k přetlakové komoře s výstupem na povrch, kde se konečně převlékla do pořádného chladuvzdorného obleku. Slíbila mu ale, že Nšoči dnes nebyla zdaleka naposled.
Senzory ukazovaly, že je venku přímo nádherně a na slunci přímo pekelných mínus sto šedesát dva stupňů Celsia. Diagnostika obleků trvala skoro tři minuty, což byla shodně i doba nutná k překonání otevřeného prostoru a dosažení prefabrikovaného přístřešku pro dva transportéry M29B Grizzly, kterým chtěli překonat zbytek cesty.
Než se masivní přepravník uvedl do pohybu, začalo sněžit, takže dvojčlenná posádka byla rázem dvojnásob ráda za působivě citlivé senzory. Skoro hodinovou jízdu po blyštivé krustě ze zmrzlého xenonu, nerušenou jediným nežádoucím zásahem vnějších sil, využila unavená quarianka k lehkému odpočinku, ke kterému ji Tulvi nemusel dvakrát pobízet. Dokonce navrhl, že ji hodí zpátky, ale o tom už nechtěla ani slyšet.
Když se na senzorech objevilo místo dopadu, ona ještě spala, ale náhlá změna rychlosti vozidla ji z lehkého spánku probrala. Podle dostupných údajů měřil ten krám na délku skoro šedesát metrů, jeho povrch byl vyroben z něčeho silně odolného vůči horku a do rýhy, kterou pád v ledu způsobil, by se vešlo menší městečko. Teď, dostatečně blízko, už nemohlo být pochyb – jedná se o loď a je tedy jejich povinností poskytnout pomoc případným trosečníkům.
Tulvi sice vyjádřil oprávněné pochybnosti o tom, že někdo přežil, neboť mráz by zajisté dorazil kohokoliv dost šťastného na to, aby přežil nekontrolovaný pád z orbity, ale nakonec se stejně rozhodl vrak prozkoumat. Zaparkovali medvěda v závětří za skalním masivem a vyšli ven.
Ať už máte techniku sebelepší, v podobných podmínkách si zpravidla nemůžete dovolit pobývat víc než několik málo minut, což byl ostatně důvod, proč si cestu kolem vraku detailně naplánovali. Ona půjde z jedné strany, on z druhé, na přídi se sejdou a jeden z nich by tedy měl být schopný chytit vysílání černé skříňky.
Přesně podle plánu se vydali na krátkou cestu kolem zřícené lodi. Roztavený led v kráteru kolem už dávno zase zmrzl a kovové pláty rozervané výbuchy paliva teď odrážely světlo ledem lámané do všech možných barev duhy. Ona ale neměla čas obdivovat krásy ledového království, byla tu pracovně a nechtěla zmrznout.
Byla to nicméně ona, kdo zachytil vysílané označení lodi, které vzápětí neměla nejmenší problém prohnat omnitoolem a v databázi lodí si vyhledat další údaje. Majitelem kocábky byl očividně nějaký Suvam Tan, volus honosící se již několik let titulem jediného dovozce alkoholu na Trident, nicméně senzory známek života nadále mlčely. Pokračovala v obchůzce a na přídi se opět podle plánu setkala se svým druhem.
Ten signál černé skříňky nezachytil, ten našel něco trochu jiného, dost neobvyklého. V místech, kde končilo kluziště a začínal prašný xenonový sníh, se totiž nacházelo hned několik stop, které rozhodně zanechaly pohybující se boty. Stačilo se podívat směrem k lodi, aby jeden viděl otevřený poklop únikového modulu, kterým bylo částečně vidět dovnitř.
Znamenalo to snad, že někdo nějakým záhadným způsobem přežil a vydal se ke kopci, jak ukazovaly stopy? Ti dva si vyměnili rychlé pohyby a rozhodli se vrátit k transportéru a poradit se tam, než jim tu zamrznou klouby skafandrů a zkapalní jim kyslík v nádržích.
„Do té druhé základny je to jen půl kilometru,“ začala Narva spekulovat, jakmile byli zpátky v bezpečí klimatizovaného Grizzlyho.
„Půl kilometru skrz namražený krypton. I kdyby ten vrak hořel, nezahřeje to okolí na víc než mínus sto dvacet, navíc by si tím moc nepomohli, když by jim to při mínus sto padesáti šesti začalo tát pod nohama,“ namítal naprosto správně Tulvi a to dost přeháněl. „Stačí nám kousek popojet a můžeme je rovnou nasekat do koktejlů.“
Tulvi býval místy trochu cynik, ale milovala ho tak jako tak. Koneckonců, když žijete ve Flotile, strávit celé dny v panické hrůze, co se zase rozsype, není pro organismus vyloženě zdravé. Jisté formy obrany proti stresu se prostě hodí ovládat. Teď to ocenila dvojnásob, protože samotnou by ji kocovina nejspíš donutila vystartovat plnou parou vstříc kopci, co kdyby náhodou přeci jen někdo přežil. Pravdou přeci jen bylo, že stopy ve sněhu tam byly...
Vyrazili tedy k hoře, neboť hora sotva mohla přijít k nim. Stopy pokračovaly neúnavně dál, a přesto se v závějích nenacházela jediná umrzlá mrtvola. To postupně znervóznělo i řidiče, který začal zpochybňovat spolehlivost přístrojů, nicméně když na úpatí kopce zastavili a vystoupili, mohli se o tom přesvědčit na vlastní oči.
Nevystoupili však jen tak pro výhled na stopy ve sněhu, problém v tomhle konkrétním kopci totiž ležel trochu někde jinde: hluboko pod zemí. Když to tady před tou dlouhou dobou zkoumali šikovní chlapíci od Binary Helix, našli kromě té hlavní základny, kterou teď okupovala Perunica, ještě dvě menší. Ta, jejíž prostory se rozléhaly pod jejich nohama, byla druhá největší nebo taky druhá nejmenší, podle toho, z jakého konce jste se na to podívali.
Přiblížili se k výtahu a Narva vzpomínala na tu jednu jedinou příležitost, kdy se podívala dovnitř. V podstatě se jednalo o obrovské a nekonečně prázdné skladiště, které bylo navíc ze třetiny zhroucené následkem turianského bombardování. Tehdy tady kromě povrchního průzkumu udělali jedinou věc – stabilizovali celou tu díru, aby se nerozpadla ještě víc nebo nevybuchla, což zahrnovalo především opatřit vchod pořádně izolovanou přechodovou komorou.
Komorou, do níž teď prokazatelně vedlo oněch několik stop.
Ti dva se na sebe podívali a Tulvi začal zadávat kód k otevření dveří. Fakt, že kolem stále neviděli jediné tělo, mohl znamenat jedině to, že se trosečníci nějak dostali dovnitř. Trosečníci, kteří před tím přežili pád v hořící lodi a procházku skrz zamrzlé peklo. Ne že by se jí ta představa líbila, ale zbytkový alkohol ještě působil a ona byla zvědavá na to jiné, neočividné řešení téhle zapeklitosti.
Když se dveře otevřely a uvnitř výtahu stále nikdo nebyl, vstoupili. Narva cestou do hlubin přemýšlela, jestli by místní teploty vydržel volus v nějakém speciálním obleku. Vyloučit to nemohla, ale na důkladné promýšlení neměla dost času. Výtah se zastavil a před nimi stály druhé, podstatně silnější dveře.
„Krucinál, zrovna teď se musíš porouchat,“ zaklel Tulvi od terminálu a celkem znuděně si k němu klekl a začal se hrabat ve spojích pod samotným displejem. Než se nadála, překážka byla minulostí a ona tak mohla v klidu přemýšlet, proč vlastně všechny dveře neotvírají takhle, když je to v podstatě rychlejší.
Podle senzorů v jejím omnitoolu bylo v jeskyni, která se před nimi právě otevřela, tropických mínus třicet a z nějakého jí neznámého důvodu běžel staniční reaktor. Bylo to sice už dávno, ale moc dobře si pamatovala, jak ho osobně vypínala, takže co se tu u všech zkratů děje?
Tulvi očividně taky větřil podraz, ale vykročil kupředu a záhy stanuli oba pod vysokou bílou klenbou, aniž by viděli jiné zdi než tu za sebou. Před nimi se válel důlní vozík, jakých tu kroganští rebelové hodlali použít k těžbě hořčíku, a kousek stranou od nich začínaly ke stropu se tyčící sloupy kontejnerů. Jeden na druhém, mohlo jich tam být možná i pár tisíc, všechny prázdné, jak zjistila ta samá inspekce, co tu po inventuře opět vypínala fúzní reaktor. Ředitel měl sice zpočátku jisté plány, jak podobný sklad hravě využít pro své ekonomické záměry, ale upustil od nich a raději koupil druhou loď. Což se mu teď docela vyplatilo, jak tak nad tím Narva přemýšlela.
„Já z nich udělám salám,“ uniklo Tulvimu, který náhle přestal koukat na výstup z omnitoolu a plácl se do čela, jako by právě učinil veliký objev.
„Z koho?“ ptala se ho pochopitelně družka, která tak geniální nebyla, alespoň ne v některých ohledech.
„Ty blbečky od Seranno Genomics,“ začal quarian vysvětlovat a celkem bez rozpaků kráčel dál kupředu. „Už nějakou dobu víme, že si pálí vlastní chlast, jen nevíme kde, teď to konečně dává smysl.“
Chtěla namítnout, že stopy ve sněhu to nevysvětluje ani omylem, ale nechala ho povídat a sama stála na místě vedle vozíku.
„Hola hej, mameluci,“ začal její milý a nastavil si hlasitost reproduktorů na maximum, „přicházíme v míru. Za trochu ohnivé vody s vámi dáme dýmku míru a nikdo o vás nemusí vědět.“
Něco jí říkalo, že jim trochu kecá, protože nenahlásit přestupek, to se mu příliš nepodobalo. Na druhou stranu působil docela přesvědčivě, jak tam tak stál, s rukama rozpřaženýma a plamenně hájil úplatkovou metodu známou už celá staletí.
A pak, celkem bez varování, se na druhé straně jeskyně cosi zablesklo. Záblesk byl okamžitě následován ránou a ta rovněž nebyla sama. První výstřel se neškodně zastavil o Tulviho kinetický štít, ale ta druhá kulka už prošla přímo skrz, zavrtala se mu do krku a ona ji mohla v osudovém zpomaleném záběru sledovat, jak vylétá na druhé straně. Třetí mu protrhla tvář a čtvrtá vyletěla týlem, ale ty už nevnímala.
Netušila, jak se dostala do krytu za ten již zmíněný důlní vozík, ale bylo to to jediné, co ji zachránilo před další salvou. Netušila, odkud po ní střílí, netušila proč, netušila ani jak je možné takhle rychle vystřízlivět. A dost možná jí to všechno bylo jedno, protože právě přišla o někoho, s kým hodlala strávit zbytek života.
Vysloveně mimovolně sáhla po pistoli, kterou měla s sebou jen díky spoustě náhod, a rozhodla se pomstít svého druha, jakkoliv absurdně to snad může znít.
Odjistila zbraň a převedla z omnitoolu do štítu tolik energie, kolik si jen mohla dovolit, aby ho zároveň nepřepálila. Když pak vystrčila hlavu zpoza úkrytu, aby všechny ty zatracené parchanty postřílela, dočkala se ještě jednoho překvapení.
Proti ní nestáli vlastnoručně vyrobeným alkoholem posilnění zaměstnanci Seranno Genomics, to mohla říct na první pohled. Teď najednou dávalo smysl úplně všechno, stopy ve sněhu, zablokované dveře, dokonce i padlá loď. Obrysy postav, které proti ní stály daleko ve tmě, poznala okamžitě, stejně jako by je poznalo každé dítě vychované pohádkami o Ranní válce a exodu quarianů.
Gethové.
Bylo jich tam minimálně šest a rozhodně nešlo o halucinace. Tři století je v galaxii nikdo neviděl, šuškalo se dokonce, že odletěli do té sousední, ale dnes se očividně rozhodli vrátit a jako první oběť jim padl Tulvi'Tau nar Freyya.
Vypálila jejich směrem několik ran, ale pouze se tak snažila krýt vlastní ústup. První protiargument jí prosvištěl kolem ruky a druhý zazvonil o štíty, ale to už běžela a představovala stále horší a horší cíl. Ke dveřím do výtahu jí zbývalo jen pár metrů, když se tyto rezolutně zavřely a odřízly jí tak ústupovou cestu na povrch. Nemohla si dovolit zaváhat, okamžitě zahnula a před palbou, která by ji teď už skoro určitě neminula, se ukryla za hromadami a hromadami kontejnerů.
Teď jí nezbývalo doufat, že se v tomhle bludišti dokáže schovávat do chvíle, než se po ní někdo začne shánět.
„Keelah Sel'ai,“ pronesla, když vylezla na první hromadu krabic a v dálce viděla ležící mrtvolu. Novopečená kapitánka Narva'Raan nar Vaala byla dnes tak sama, jako nikdy předtím.

[Madoxess Vakarian]

Zavřely se za mnou dveře s všeříkajícím nápisem „Výkonný ředitel“.
Byl jsem tam bezmála tři hodiny a stále jsem v ruce svíral mou výpověď. Stejně jako své bývalé posádce jsem mu řekl celou pravdu o tom, co se na Vesně stalo.
Ukázalo se, že ředitel měl pochopení a zbavil mě jen funkce kapitána, všech zaměstnaneckých benefitů a výplaty na rok. Hodil jsem výpověď do nejbližšího koše a vydal jsem se směrem ke svému pokoji na základně. Uvědomil jsem si, že kdybych dal výpověď a utekl od toho, byl bych z poloviny stejný jako ti co zůstali na Sharjile. Cestou jsem přemýšlel stále dokola o událostech, jež se staly na planetě, a o tom, jak mám sdělit své rodině, že jsem zabil jednoho z jejich milovaných synů.

Pokusil jsem se myslet chvilku pozitivně a vzpomněl jsem si na mladou dívku, kterou jsem nalezl na opuštěné lodi. Pokud měl ředitel o jejím původu pravdu, pak bude jistě pro firmu přínosem. Jak jsem byl obeznámen, pracuje na ní jedna ze zaměstnankyň stanice. Podle něho by měla být Elizabeth rychle v pořádku.
O tom jsem ale na základě všech událostí silně pochyboval.

Nasprejovaný nápis na dveřích mého pokoje „Seš na sebe hrdej, kreveto?“ jsem ignoroval a zavřel za sebou.
Sednul jsem si ke stolu s konzolí a vytočil kontakt pro videohovor. Venku zuřil zase jeden z mrazivých blizardů a mé hodiny na stole ukazovaly 16:23 planetárního času.
Hovor se spojil a na tenké průhledné obrazovce telefonu se zobrazila, podle mých znalostí o fyziologie člověka, tvář mladé ženy s japonskými kořeny. Byla vidět od ramen nahoru a na hlavě měla omotaný ručník, ramena ještě vlhká od horké páry.

„Oh, pan Vakarian, pokud se nemýlím,“ řekla trochu překvapeně a začala si ručníkem sušit vlasy.
„Dobrý den, vy budete slečna Angie Hsu, předpokládám?“
„Ano, to jsem. Co pro Vás mohu udělat?“ Její hnědé oči mne probodávaly jako jehla voodoo panenku.
„Byl jsem obeznámen s tím, že jste se stala pečovatelkou mladé dívky, kterou jsme přivezli z Sharjily,“ snažil jsem se udržet neutrální tón hlasu.
„Jestli tou mladou dívkou myslíte Elizabeth, tu kterou jste přivezl s poloviční lodí a poloviční posádkou nazpět, tak ano, a neřekla bych zrovna pečovatelkou, spíš… poradkyní,“ řekla trochu jedovatě a já jen doufal, že na Vesně neměla nějakého příbuzného.
„Jen jsem se na ní chtěl zeptat. Jak je jí?“
„Aha, no má se fajn. Fyzicky je naprosto v pořádku, dneska jsem za ní byla, jako každý den od vašeho příletu, a zdá se, že se s nastalou životní situací vypořádává celkem dobře, když vezmu v potaz to, čím si musela projít za poslední roky. Na noc jí dávám ještě pořád sedativa, kvůli strachu ze tmy.“
„Myslíte, že bych ji mohl někdy navštívit?“ Ani nevím, proč jsem se zeptal. Nějak to ze mě prostě vypadlo. Ani mi na ní nezáleží a vůbec lidi v lásce moc nemám. A nevím, proč si to teď v duchu opakuju.
„To opravdu není dobrý nápad, pane Vakariane. Víte, s Lizzie je to tak...“
„Lizzie?“
„Elizabeth.“
„Aha, promiňte, pokračujte.“ Zdá se, že jejich vzájemný vztah je velmi dobrý.

Složila ručník někam za sebe a odhalila dlouhé rovné hnědé vlasy. Bez ručníku to vypadalo, jako kdyby ke mně mluvila nahá.
„Elizabeth trpí takzvaným xenofobním strachem ze všech mimozemšťanů a vaše přítomnost by to jen zhoršovala. Neberte to osobně. Musíte si uvědomit, že velkou část dětství strávila ve tmě a ve strachu před, jak jsem byla obeznámena, pirátskou skupinou, jež výhradně mimozemšťané. V určitém pohledu je to stále ještě malé dítě.“
„Chápu, takže ji pošlete zpátky na Zem?“
„To si nemyslím, Liz teď ze všeho nejvíc potřebuje odborný dohled a další tak rychlá změna, jako převoz na Zem a nastoupení nové léčby s novými lidmi, by mohlo situaci u Elizabeth zhoršit. Navíc její schopnosti vedení této firmy zaujaly natolik, že jí poskytlo vlastní pokoj s vybavením. Abyste mě pochopil, Elizabeth je po svých rodičích velmi nadané děvče. Hodlám jí pomoci s rozvojem její osobnosti.“
„To je od Vás šlechetné, nevěděl jsem, že na to máte kvalifikaci.“
„Můžete si přečíst můj záznam, který je volně ke stažení z informačního centra tady na stanici, věděl byste, že mám titul z psychologie. Vlastně Vám mohu říct, že zanedlouho odstupuji z mé dosavadní funkce operátorky.  Budu mít na stanici poradnu pro ty, kteří budou hledat odbornou pomoc se svými psychickými problémy. Z pochopitelného hlediska samozřejmě. Ledová základna, uzavřený prostor, omezený pohyb, zaměstnanci často propadají depresím. Bylo to jen dalším logickým krokem v mé kariéře a díky Vaší eskapádě s Vesnou to nakonec ředitel společnosti schválil.“
„To má být děkuji?“
„Prosím?“
„Já jen... No nic. Jen jsem chtěl vědět, jak se má. Děkuji, slečno Hsu. To bude vše.“
„Dobrá tedy.“

Hovor byl ukončen z druhé strany. Asi to má být mé vykoupení, že mě tu všichni nesnáší.
Rozhodl jsem se zůstat u společnosti a prohloubit tu nesnášenlivost. Třeba bude mít nakonec doktorka Hsu stále dostatek zákazníků.

Vůbec jsem netušil, co se mnou teď bude firma dělat. „Možná mě nechaj přeparkovávat.“ Jen velmi slabá ozvěna v prázdném pokoji zopakovala větu. Ulehl jsem do postele, ne že by se mi chtělo spát.


O několik dní později

Vzbudil mě zvonek na dveřích, který zněl tlumeně, ale přesto to se mnou trhlo. Přišli mi říct, že si to rozmysleli? Že to berou zpět a mám si ihned zabalit? Naštěstí jsem byl připraven a všechny věci řádně zabalené do kufrů před postelí.
Otevřel jsem dveře ve chvíli, kdy se Narva s nekontrolovanou grácií sesunula k zemi a šlehla sebou o tvrdou podlahu. Na okamžik jsem strnul, ale hned mi došlo, co se děje, a pomohl jsem quariance vstát na nohy. Zabrblala něco o baru, který byl ale úplně jinde než ukazovala, tak jsem jí otočil správným směrem a zavěšeni o ramena jsme vykročili do staničního baru.
Po cestě jsme nepotkali ani živáčka a mě hned napadlo, že jsem zase ta poslední chybějící část puzzle v nějaké hře. Za chvilku se začaly po chodbě rozléhat výkřiky odněkud před námi. Narva se mi vyvlíkla a vypadalo to, že zbytek dojde sama. Vyrazila přede mnou a zkušeně se přidržovala stěny. Pak zapadla do divných dřevěných dveří.


Nevím jak, ale myslím si, že barman si vymýšlí jména drinků za běhu večera a střílí je od oka jak z pistole do vzduchu. Po šestém drinku, který se jmenoval „synchronizace měsíčků“ mi ještě pořád v hlavě znělo ono „Vše nejlepší, Ex-Kapitáne!“
Spousta zaměstnanců je mrtvých a oni oslavují mé narozeniny. MÉ NAROZENINY. Než jsem vešel do baru, ani jsem si na to nevzpomněl. Měl jsem pocit, jako kdyby tohle všechno bylo takové malé vypořádání s celou nedávnou situací. Všichni vypadali najednou šťastní, bez stresu. Všechno, co se stalo na Sharjile, jako by bylo dávno pryč, jako by se zapomnělo. Všechny ty bezstarostné tváře oslavující život. V tom okamžiku mi bylo jasné, že tahle celá banda je ta nejodolnější sebranka, jakou jsem v životě potkal. Má tohle být snad odpouštíme ti?
Nejsem si na to schopen odpovědět, ale jedno vím jistě. Po druhé v životě se cítím... doma.

[Grok]

Byla neděle, nebo tak něco, a na základně přepravní společnosti Perunica Express vládl chaos.
Nejspíš to bude znít jako hodně špatný vtip, ale pomíchaly se hrnce s pravotočivým a levotočivým gulášem.
Právě teď bylo 80% zaměstnanců rozházeno všude možně za neustálého dohledu a sračka bylo to poslední, co je trápilo. Mnozí byli v kritickém stavu, ale zatím nikdo neumřel.
Jak je možné, že se stala tak fatální chyba a pomíchala se jídla? Inu, to máte tak. Když se najde pár kreténů…

Začalo to nevinně a to tak, že TJ během své hlídky dostal hlad. Když schroupal lízátko, které se mu ráno podařilo najít v kapse, napadl ho ženiální nápad. Co takhle se podívat do baru? Určitě tam bude spousta jídla. Copak jídla, ale GULÁŠ! Pirátskej!!! Jeho návrh získal hned několikero zastánců a těm se po pár minutách podařilo dostat do kuchyně, kde našli dva velké hrnce s lahodným pokrmem. Vše by nejspíš skončilo tím, že by ráno Grok zjistil, že mu chybí v hrnci šest až dvacet porcí, ale neskončilo to tak, neboť se padouchové z neznámého důvodu polekali a nechtěje se zbavit lupu, čapli hrnec a unikli z místa činu… druhý den ráno, chvíli po otvíračce, se Bon podařilo uklouznout na víčku od piva, narazit si kostrč a zhmoždit si zápěstí. Po této nešťastné tragédii, která kuchaře ani náhodou nepřekvapila, se oba dostavili na ošetřovnu, kde strávili přibližně tři hodiny.
Během těchto tří hodin někoho moudrého napadlo (TJ, který se nenápadně vrátil s téměř prázdným hrncem uloupeného pokrmu), že by se měl někdo ujmout výdeje obědů, a tak se toho chopil.

Když se Grok s Bon vrátili do kantýny, brodili se zvratky a nestačili zachraňovat nešťastníky před utonutím. Okamžitě byl vyhlášen stav nouze. Jen zlomek zaměstnanců nepožil špatné jídlo.

Kříšení, přenos nebožáků na ošetřovnu a přilehlá místa. Následovalo nervózní předvolání na kobereček k řediteli společnosti, které bylo, ke Groko překvapení, kvůli Quarianům. Před dvěma dny vyjel Tulvi a Narva na kontrolu nějaké anomálie nebo co a ještě se nevrátili. Taky to, že venku zuří pekelná bouře, kvůli které se nic nedostane z, ani na planetu. Jo a se signálem je to taky marný.
Grok chvíli nechápal, proč to ředitel vypráví zrovna jemu, ale poté mu bylo vysvětleno, že mu intuice, Síla, nebo něco takového říká, že ti dva potřebují pomoc a že jediný, kdo je toho momentálně schopný, je právě jeho nejoblíbenější Kuchař. To skutečně řekl.

Odkázal jej do skladu, kde si měl vyhrabat cokoliv, co by mu mohlo bodnout tam venku a také mu dal přístupové kódy k druhému, zbývajícímu Grizzlimu a také mapu, kam měli ti dva namířeno a poradil mu, ať si sebou vezme raději kompas.

Vzal si do batohu štos vysokokalorických tyčinek, vodu (oboje raději i v pravotočivé verzi)  omni-tool,výbavu polního medika, pás granátů, dvě náhradní pistole, pět světlic a izolepu. Jelikož bylo venku docela frišno, ale na základně nebyla kombinéza pro krogana, v prádelně si vyzvedl několik dek a u generátoru, který poháněl celý komplex energií, vydloubl pár čerstvých plutoniových článků. To vše skombinoval s magickými vlastnostmi izolepy a voalá, vyhřívaný oblek do nepohody byl na světě.

Ještě skočil za Bon a Saphy s tím, že se nachvilku vzdálí, tak ať ho nehledají a při odchodu jim doporučil pár jódových kapslí kvůli nemoci z ozáření.
Pár okamžíků poté už seděl v Grizzlim a vyrazil směrem, kterým se údajně vydali ti dva pohřešovaní.

Po nekonečných minutách, kdy se stroj zmítal ve vánici a on jen se štěstím udržoval kurz, dorazil k vraku lodi. Nebyli tam. To poznal hned, jak prohledal okolí vraku. Jejich Grizzli zde nebyl, tudíž museli ject dál. Pro jistotu však ještě zvětšil poloměr kruhu, ve kterém okolo vraku pátral, a třikrát ho prošel. V té vánici velice riskoval, že jednoduše zabloudí, a stejně by si jich nejspíš vůbec nevšiml, i kdyby byli jen pár metrů od něj, ale zkusit to musel.
Když se pak vrátil do tepla transportéru, podíval se na mapu. Byly na ní zaznamenané ještě dvě další, starší a opuštěné, základny. Kdyby se něco stalo, jistě by tam hledali úkryt, problesklo mu hlavou a už šlapal na plyn. Dorazil k první, ale její vchod vypadal jako dlouho nepoužívaný. Navíc zde jejich transportér nebyl. Pokračoval tedy k druhému bunkru, který se ukázal tím správným. Grizzli sice trpěl, ale poslušně čekal před zablokovanými vraty a nehnul se ani o píď.

Vyskočil do vánice, doběhl k vratům a pokusil se je otevřít pomocí terminálu. Nic. Chvíli se pokoušel přemluvit zámek, aby jej poslechl, ale nepomohlo to, a tak raději prohnal dva granáty omnigelem a udělal z nich směrové krtky, kterými se ničí bunkry a podobné nedobytné struktury. Exploze nebyla přes vánici ani slyšet, zato vrata povolila, a když zatlačil, vytvořil v nich dokonce dostatečně široký prostor na to, aby se protlačil dovnitř. Výtah, vedoucí do hlubin základny, byl však zaseklý někde v půlce šachty. Kroganovi nezbylo nic jiného, než se vrátit do svého Grizzliho, kde vyštrachal lano. Při jeho hledání si uvědomil, že by bylo příhodné nějak odizolovat otvor, který ve vratech vytvořil, protože kvůli němu právě docela rychle klesá teplota uvnitř základny a to by se pro případné přeživší mohlo stát osudným.
Bohužel v Grizzlim nic, co by pomohlo, nenašel. Pokusil se dostat do druhého mazlíčka, na kterého shodou okolností platil i stejný přístupový kód (místo jedničky na konci byla dvojka) a v něm se mu podařilo najít malý přenosný generátor bariérového štítu. Dotlačil vozítko blíže k vratům, vyložil generátor, zapojil ho k napájení Grizzliho a štít se mávnutím kouzelného proutku zhmotnil.
Protože spěchal, stihl to celé za nějakých šest minut.
Lano připevnil k blíže stojícímu Grizzlimu a s obtížemi, které byly spojené s jeho stále dřevěnou nohou, začal slaňovat. Nakonec zjistil, že výtah není někde v půlce, ale je úplně dole, takže se stačilo do něj dostat a vypáčit dveře. Lehce se to řekne, ale hůř dělá. Tyhle servisní otvory nejsou dělané na krogana. Omni-toolem začal zdlouhavě, ale úspěšně krájet větší otvor, kterým by se dostal dovnitř. Úspěch jeho činění byl potvrzen zřícením se dolů do kabinky výtahu. Postavil se na nohy, nahmatal spáru prsty. Slyšel zvláštní, tiché, povědomé praskavé zvuky. S hlasitým zafuněním rozevřel dveře. V ten okamžik spatřil, jak se mu pár centimetrů před obličejem rozprskl první projektil. Kompenzační články na ledvinách – v těchto místech měl připevněný generátor kinetického štítu – se rozžhavili do běla a on okamžitě skočil za nejbližší krám, který by mu mohl poskytnout aspoň minimální kryt.
Projektily létaly. Kotoulem se přesunul do lepší pozice, ze které několikrát naslepo vystřelil, a hned zas raději rychle mazal pryč. Tulvi – myslel si, že je to on kvůli jeho stavbě těla a rozdílné kombinéze, než nosila Narva – ležel mrtvý v zmrzlé kaluži krve. Díky mrazu nebyl cítit zápach rozkladu. Kde je sakra to Nšočí?! Z myšlenek jej vytrhlo kopnutí. Jeden z odražených projektilů jej zasáhl, ale díky vrstvené dece mu neudělal nic hrozného. Doteď nevěděl, s kým má tu čest se tu přestřelkovat. Do teď, protože právě teď zahlédl záblesk hlavy jednoho z útočníků. Ten specifický design… Pixar to nebyl... Už si vzpomněl, komu patřil ten praskavý, syntetický hlas. Gethové!
Co tu u všech rohatých jen dělaj?!
A kde je sakra ta Narva?!?!
„Narvooo!!!“

[Kaldaryl Pytherus]

Do odpadové roury vletěl v pořadí již třetí obal od turianské čokolády a zvuky spalovacího mechanismu daly najevo, že ochráncům přírody bylo opět učiněno za dost. Kaldaryl seděl na posteli a pročítal si aktuální výtisk Citadel Times. Aktuální znamenalo v tomto případě výtisk z tohoto čtvrtka, přesto to byly ty nejnovější noviny, které na základnu zatím došly.

Nic zajímavého v nich však nebylo. Turianský basketballový tým opět porazil elcorský výběr, což se popravdě dalo, i přes nespornou kvalitu soupeře, docela očekávat. Z novinek ekonomických byla nejzajímavější zpráva asi menší krach na volusské burze burákových oříšků, což vedlo k incidentu, při kterém jeden z hanarských makléřů vyskočil z okna burzy. Celá událost však poněkud ztrácela dramatičnost, neboť dotyčný makléř o několik okamžiků později dolevitoval zpět dveřmi, k velkému zklamání obecenstva. A ani v politice se neudálo nic, co by stálo za řeč, a tedy jediná zajímavá událost z této sféry byla kantýna Perunica Expressu pokrytá vrstvou zvratků a kusů zažívacího traktu těch méně šťastných.

Kaldaryl sám měl jediné štěstí, že jej zdrželo prohlížení katalogu zbraňových systémů společnosti MAOCorp. Spojení s Extranetem bylo dnes kdoví proč velmi zoufalé a snad to byla ruka boží, která zařídila, aby listování katalogem a objednávání nových "zlatíček" zabralo tentokráte nejméně o hodinu víc, než by normálně mělo, a zachránila tak Kaldaryla před dnem stráveným vyplachováním žaludku. On o tom však docela pochyboval, neboť v žádné božstvo příliš nevěřil. Nebylo pak kdovíjak logické, aby se mu nějaké pletlo do cesty, tím spíš ho zachraňovalo před žaludečními problémy, neboť co slyšel, mělo by to být spíš obráceně. Několik čokoládových tyčinek ho zachránilo od bezprostředního hladu a noviny od bezprostřední nudy. To druhé však velmi rychle přestalo svou funkci adekvátně plnit a tak turian „Nejčtivější deník galaxie“ odložil (všichni ví, že nejčtenější je Fornax).

Uvažoval, že znovu vyčistí zbraně a zbroj. To ale už dnes udělal nejméně třikrát, a pokud by proces ještě párkrát opakoval, bylo zde riziko, že usilovným drhnutím leštidla zlikviduje na místo špíny vnější kryt zbraní. Stejně tak zbroj mohla být očištěna snad už jen od zbroje samotné, a tak tuto možnost zavrhl. Zítra je taky den.

Jeho oko sjelo na výtisk staršího čísla poněkud kontroverzního, ale o to známějšího časopisu Fornax. Kaldaryl ho našel dnes ráno poté, co se vracel z noční šichty, vsunuté napůl pod dveře jeho pokoje. Zřejmě vtip nějakého z bezpečáků nebo snad toho zvláštního krogana. Původně měl v plánu odevzdat plátek obdobnému osudu, jaký stihl obaly od turianské čokolády, zvědavost však přemohla jeho obvyklý způsob myšlení a plátek umístil na kraj stolu, jakoby v bezpečné vzdálenosti. Ne, že by si ho zatím plánoval přečíst... Ale už se začínal smiřovat s myšlenkou, že časem, při náležité přípravě a při dobrém počasí, si alespoň zběžně prohlédne obálku. A pokud tato strategie přinese ovoce, možná postoupí i dál do útrob „nepřátelského ležení“. Jisté však bylo, že quarianka na zadní straně nevypadala zrovna zle, stejně jako její zadní strana, a to i přes to, že, pokud mohl Kaldaryl soudit, vystavovala se až neobvykle příliš riziku infekce.

V tuto chvíli však vrtalo Kaldarylovi hlavou něco jiného než ochranné kombinézy quarianů a objevování netušených záhybů skrytých částí jeho osobnosti.

Kvalita připojení na Extranet byla až neobvykle špatná. Dokonce snad nejhorší za celou dobu, co byl na základně, a to i přesto, že za tu dobu zažili nejedno ne zrovna vycházkové počasí a hned několik vesmírných anomálií. Už když končil směnu, všiml si neobvykle špatné kvality zvuku ve vysílačkách a při odchodu do kajuty dokonce slyšel šéfa bezpečnosti stěžovat si na obraz v holovizi. Ono není totiž příliš těžké neslyšet rozzuřeného turiana, jak mlátí přístrojem do stěn a vyjadřuje svou nespokojenost s tím, že se mu nedostane jeho pravidelné dávky emocí při sledování jeho oblíbené telenovely „Weyrloc Gresmeralda and Tuchanka's lonely hearts“.

Kaldaryl oblékl zbytek zbroje, zbraně nandal do nejrůznějších pouzder a držáků na ní, opustil pokoj a vydal se přímo k bezpečnostní centrále a k středisku komunikace. Bohužel, operátoři a technici byli buď pryč, nebo se kdesi svíjeli v žaludečních křečích. Turian nebyl popravdě zrovna expert na tenhle obor, podařilo se mu ale zjistit, že velká část zařízení včetně staničního interkomu a krátkodosahových vysílaček nefunguje, jak by měly, a i ty, co stále funkční jsou, jsou plné zrnění, klepání a jiného rušení. Ještě chvíli se vrtal v přístrojích, aby se alespoň trochu ujistil, že není vše jen hloupě zapojené a nebo na něco nekouká vzhůru nohama, a vydal se svižným krokem ke kanceláři velitele bezpečnosti...

[Narva'Raan nar Vaala]

Neměla ponětí, jak dlouho už se křečovitě tiskla k chladné stěně prázdné bedny, do které se duchapřítomně ukryla. Její temný vnitřek prve lákal příslibem bezpečí, teď působil spíš jako rakev, kterou už bude beztak brzy potřebovat. Připadalo jí to jako několik dní, ale stejně tak to mohlo být jen pár minut. Nevěděla, co dělat, netušila, jestli to vůbec má cenu, a jediné, co jí zabránilo přijít o zbytky smyslů, bylo jakési podvědomé nutkání pomstít se přežitím a osudu na truc se odsud dostat.
Uvědomovala si, že vzhledem k hrozbě je její jedinou nadějí na splnění tohoto bláhového cíle kontaktování základny. Jenže to se jí zoufale nedařilo. Rušení komunikace bylo tak důkladné, že nedokázala vyslat ani morseovku, natož nějakou jasnější zprávu. Z toho plynuly dvě věci, přičemž jedna byla horší než druhá: jednak je tu gethů rozhodně víc, než kolik jich letmo spatřila, a také to znamená, že jí nikdo nepřijde na pomoc. Jak by taky mohl, když si většina posádky základny ani nevšimla, že jsou pryč?
A tak tam jen tak seděla, v rohu prázdné kovové krabice o rozměrech větší kajuty, a teprve teď přestala mířit pistolí na dveře. Sice za sebou zatavila zámek, takže příchozí by se musel chvilku snažit, ale pocit relativního bezpečí zajistila až zbraň. Relativního, protože jinak zatím všechno nasvědčovalo tomu, že tu pěkně brzy zahyne.
Přitom se jí začínalo tak dařit. V pouhých dvaadvaceti letech byla povýšena na kapitánku lodi s desetičlennou posádkou, což byl výkon, který se během pouti nepovedl ani jednomu z jejích rodičů. Překonat by to mohla snad už jenom tím, že by ta loď byla zároveň jejím majetkem. Živě si pamatovala otcovo vyprávění, kterak se z pouti vrátil s nákladem léčiv a posilovačů imunity, načež se plně věnoval problému quarianského imunitního systému, a z vyprávění jiných věděla, že matka si své místo ve společnosti dospělých vysloužila získáním informační databáze jedné těžařské firmy, takže Flotila měla postaráno o pár příležitostí k snadnému získání surovin. To byly sice činy znamenité, ale nutno podotknout, že se oba z pouti vrátili až ve svých šestadvaceti a ani jeden si nevydobyl podobně vysoké postavení ve vnější galaxii. Žádnému z nich se ale také nepovedlo během jediného dne dostat do podobné situace, přijít o druha a čelit bezprostřední a prakticky nevyhnutelné smrti, takže Narva brzy uznala, že je to nerozhodně.
Teprve po nějaké době tupého zírání a obviňování Vesmíru začala pořádně myslet. Existovala naděje, že se ji někdo brzy pokusí kontaktovat, takže zjistí, že je nezvěstná. Ale co pak? Nejspíš si bude myslet, že vysílačku schválně vypnula a užívá si zasloužené dovolené společně s Tulvim, pěkně ve sterilní místnosti na jejich lodi. Než se někdo pokusí vydat ve stopách jejich hloupé výpravy za zřícenou lodí, může to trvat i pár dní, a to mohla být ještě ráda, že základna disponovala druhým povrchovým transportérem, jinak by byla nahraná úplně.
Potravinové pasty s sebou měla dost, vzduch v bedně by jí měl vydržet zhruba na šest hodin a odpadní systém obleku vyprazdňovala nedávno, takže pokud se dokáže ukrýt před gethy, pár dní tu přežije celkem s klidem, pokud bude střídat úkryty, ale pohodlné to rozhodně nebude. Problém byl v tom, že pokud se bude chtít schovat před syntetiky, bude se muset stát neviditelnou také pro kohokoliv živého, kdo by náhodou mohl přijet. A to navíc nezaručovalo, že záchranný tým nepřijde jen jedno nebo dvoučlenný, takže místo záchrany bude moci sledovat další popravu v přímém přenosu.
Dala se nicméně do díla. Vypnula štíty, topení v obleku omezila na nezbytné minimum a přepnula omnitool do režimu pasivního snímání. V duchu proklínala hodiny, během nichž se jí rodiče i další quariani snažili naučit něco o gethech a během nichž zpravidla nedávala pozor. Kdo mohl tušit, že by se jí to jednou mohlo hodit, po třech stech letech izolace.
Zachytila slabé signály, jak spolu jednotlivé jednotky komunikovaly, ale bez aktivního zapojení do jejich sítě neměla šanci jim rozumět. To ale ani nechtěla, jí bohatě stačilo, že se venku ve skladišti vyskytovalo něco mezi dvěma a třemi stovkami gethů. A co bylo nejhorší, přibývají.
Naprosto živě si představovala, jak tam někde ve tmě postávají a jen čekají, než z rozebraných beden a kdoví čeho dalšího postaví dostatečně silnou armádu na to, aby ovládli nejen Veles, ale aby se dostali i na sousední Noverii. Už dlouho slyšela drby o tom, kterak se tam vědci zabývají výzkumem umělé inteligence a nepochybovala o tom, že gethům to jako motivace stačí. Dál obezřetně monitorovala šum a zjišťovala, jestli nezaznamenává nějaké výkyvy nebo přesuny, ale vetřelcům její útěk zjevně nevadil tak moc, jak by čekala. Pokud se ji snaží aktivně hledat, buď to dělají potichu, nebo je k jejich projevům slepá. Moc ji to, pravda, neuklidňovalo.
A tak tam dál seděla, mrzla a přemýšlela. Nikdy nepatřila mezi trpělivé, takže záhy začala trpět nejen zimou, ale i nečinností, a po pár hodinách vzteklého vymýšlení plánů B až Z se zvedla a začala alespoň obcházet svoje malé vězení. Minimálně tím rozhýbala promrzlé klouby, když už nic jiného.
Když však už potřetí narazila do stěny, kterou v té tmě prostě neviděla, raději si zase sedla, aby snad vibracemi nepřilákala nežádanou pozornost. V tu chvíli ji napadlo, že věci jsou možná ještě horší, než se zdají – co když gethové započali plnou ofenzivu a berou útokem nejen tuto zapomenutou planetu, ale i větší a důležitější světy? Jak pak může doufat v záchranu, je-li základna zavalena zprávami z Extranetu o tom, že se do civilizovaného vesmíru vřítila vlna inteligentních strojů, která nezná slitování a nebere zajatce?
Úvahy ji sice zaměstnávaly dost dlouho, ale dříve nebo později došlo k něčemu, co nečekala. Prostě a jednoduše usnula. Možná vinou vyčerpání, možná kvůli snížené teplotě, těžko říct.
Nebýt však toho, že po těžko odhadnutelné době naskočilo záložní ohřívání, pravděpodobně by se už nikdy neprobudila a po pár stovkách let by ji tam možná našli jako Sněhurku, úplně zmrzlou. Když pomalu přicházela k vědomí, chovala bláhovou naději, že to, co se jí do té doby zdálo, se jí skutečně jenom zdálo, ale pohled do interiéru bedny tyto naděje záhy zahnal.
Klepala se zimou a kolem byla pořád strašná tma. K tomu všemu se navíc oproti minule přidala další nepříjemnost, bolest hlavy. Chvíli váhala, co je příčinou, než ji napadlo zkontrolovat stav vzduchu, což se jí vyplatilo. Fakt, že od minulého měření drasticky klesl podíl kyslíku, nasvědčoval tomu, že spala minimálně šest hodin, možná víc, a že je rozhodně čas na změnu prostředí, neboť větrání tady moc nepřipadá v úvahu.
Promrzlá na kost a otupělá oxidem uhličitým začala zpětně tavit zámek, aby se dostala ven, čímž se sice zahřála, ale zároveň spálila poslední zbytky kyslíku v okolí. Když vypadla ven, doslova lapala po dechu a byla hodně ráda za to, že nedávno čistila filtry v obleku, jinak by ten náhlý nápor vzduchu nemusely vydržet.
Jen s velkým sebezapřením se přinutila dýchat s rozvahou, aby předešla hyperventilaci, a pak už bleskově zamířila k další bedně. Štěstí jí pro změnu taky jednou přálo a dostala se dovnitř dřív, než se kolem rozhodl projít některý z vetřelců. Vlastně to dávalo smysl, zamyslela se, když opět zatavovala zámek. Pokud ji, naprosto oprávněně, nepovažují za hrozbu, nemá pro ně pravděpodobně cenu plýtvat zdroji při pokusech o její nalezení. Stačí prostě počkat a ona už tu nějak umrzne, vyhladoví nebo spáchá sebevraždu, zatímco oni se můžou plně věnovat výrobě nových platforem.
Rozhodně jim to nehodlala usnadňovat, a tak vzápětí nastavila budík na pět hodin, pohrála si s vyhříváním obleku a po nastražení improvizovaného alarmu na dveře opět usnula. Jestli jim tu má efektivně vzdorovat, nemůže na to být unavená z nedostatku kyslíku. O doznívající kocovině a přetrvávající depresi nemluvě.
A pak začal štafetový běh. V pravidelných intervalech střídala krabice a než se vyskytly větší problémy, ztratila přehled o tom, kolikrát to vlastně udělala. Ony problémy však byly natolik závažné, že ji ani nenapadlo toho litovat. A jaké problémy to asi tak mohly být?
Když se totiž zásoba kyslíku v současné rakvi tradičně snížila a ona vykročila ven, stál proti dveřím, a tedy i proti ní, geth. Spíš úlekem než reflexivně natáhla pistoli a vystřelila, což sice stroji utrhlo ruku se zbraní, ale potíže tím v podstatě spíš začaly než skončily.
Vystřelila znovu a ještě jednou, dokonce párkrát i poté, co se nyní nepoužitelná hromada součástek svezla bezvládně na zem. Než světlo v hlavě zhaslo, quarianka už zapnula štíty a prchala, co jí síly stačily, neboť pasivní snímání sítě odhalilo značný nárůst v aktivitě. A to nemohlo za současného stavu věcí znamenat nic dobrého.
Po chvilce běhu, kdy každým okamžikem čekala střelbu, zahlédla konečně stěnu celé skladištní jeskyně. Hlavou jí projel propočet toho, kolik zhruba beden asi tak mohla navštívit, ale výsledky nedávaly smysl, protože s pěti hodinami na jednu by tu musela strávit už nějaký den a půl, což bylo absurdní.
Problém byl v tom, že zahlédnutí stěny nebylo vůbec dobrým znamením. Ona stěna totiž tvořila zeď slepé uličky s krabicemi po obou stranách a ona teď neměla kam utéct. Jakmile si toho všimla, otočila se na patě a chtěla vyrazit zpátky k nejbližší odbočce někam jinam, jenže to už v dálce zahlédla další kráčející toustovače.
Přinutila se nepanikařit, dokonce zvládla nestrnout na místě jako vyplašené kůzle, jakým byla, a zapadla za masivní rampouchy na jedné z beden tak důkladně, jak jen to velmi omezený kryt dovoloval. Být větší, měla by smůlu, i takhle z ní čouhala dost velká část na to, aby se stala pochoutkou pro přilétající kulky. Jenže toho si teď vůbec nevšimla.
Nervózně mnula pistoli v rukou, jako by čekala, až se dva blížící se gethové přiblíží na efektivní dostřel, ale po chvíli ji složila na opasek a aktivovala omnitool. Nepřítel, kterému teď čelí, je přeci jen software, připomínala si, takže by měl mít podobné slabiny jako notoricky známé Windows 2180. Jen jich patrně bude méně a žádná z nich nezpůsobí, že by obě platformy se zbraněmi v rukou jen tak vybuchly, což se počítačům se zmíněným operačním systémem stává na denním pořádku.
Ona vymýšlela něco jednoduššího, ovšem proveditelného. Ve chvíli, kdy zaslechla vrzající klouby, vykoukla z krytu, natáhla ruku a aktivovala naprogramovaný proces. Tím vyslala krátkou dávku dat na stejné frekvenci, na jaké odposlouchávala nepřátelskou síť, a spolu s ní předala gethům pár otázek k zamyšlení, jejichž řešení se záhy začali věnovat tak urputně, že strnuli na místě a ona měla volný průchod.
Odlepila se od zmrzlé stěny a běžela jako o život k té protější, protože tam spatřila záchranu v podobě žebříku do vyšších pater tohoto krabicového labyrintu. Než se její noha dotkla vršku kontejneru, v němž spala minulou noc, gethové už dohráli všechny hry, co v omnitoolu měla, a jejich výpočetní kapacita jim vnukla myšlenku vypořádat se taky s narušitelkou.
O kovovou bednu zazvonily kovové šrapnely z jejich zbraní, ale stihla uskočit mimo jejich dosah dřív, než mohly napáchat škodu na jejím štítu. Ten sice patřil k dost nadstandardním, ale pořád nebylo radno se na něj příliš spoléhat.
Ze své pozice, to jest z lehu na střeše bedny, se bleskově rozhlédla a snažila se najít, kudy by mohla pokračovat. Cesta po střechách vedla paralelně s tou na zemi, protože bedny přeci jen tvořily její stěnu, takže střechy se tak nějak přirozeně poskládaly podobě, ale krom toho tu byla možnost ještě pokročit o úroveň výš, čehož záhy využila.
Žebřík ji dovedl do míst, jejichž charakter se vzhledem k neuspořádanosti dost těžko popisuje, ale pro ni byl jako pro zoufalou oběť pátrajících strojů vysloveně ideální. Ocitla se v přibližně kvádrovém prostoru s nejkratší hranou dlouhou minimálně dvacet metrů, kde byly bedny naskládány sice úhledně, ale naprosto neuspořádaně. Sem tam některá chyběla, místy zela v jinak kompaktním útvaru díra po chybějícím sloupci a sem tam se mezi tím vším dal najít žebřík o patro výš nebo níž. O patrech se tu sice už dost dobře mluvit nedalo, protože největší souvislá plocha nebyla větší než tři střechy krabic u sebe, ale ani to jí vůbec nevadilo. A výjimkou nebyly ani umělé jeskyně, to když skladníci překryli díru po jednom kontejneru bednami dalšími, otočenými o devadesát stupňů.
Po chvilce běhu skrz toto obskurní trojrozměrné bludiště se zastavila v jedné ze slepých uliček a za stálého oddechování poslouchala. Charakteristické vrzání sice neslyšela, ale možná ho jen přeslechla přes vlastní dech, takže se rozhodla raději spolehnout na klasické snímání stavu gethské matice. Pořád bzučela jako roj podrážděných včel, takže nic bližšího nezjistila, ale vlastně ani nemusela.
V moment, kdy se rozhodovala zahájit skenování aktivní, totiž zaslechla to tolik postrádané skřípání.
Rychlé vykouknutí po zvuku odhalilo ony dva gethy, kteří jí očividně byli v patách celou dobu, a ona teď neměla jinou možnost, než se pokusit je zničit. Tentokrát už si s prstem na spoušti hrála mnohem kratší dobu, načež se vyklonila a po pikosekundovém míření vystřelila. Pronásledovatelé měli štíty v plné pohotovosti, takže musela po první ráně vystřelit ještě dvakrát, aby se vůbec něco dostalo skrz, a pak byla donucena se opět vrátit za bezpečnou kovovou bariéru, aby si s ní nepopovídala sprška z jejich zbraní.
Následkem toho si nestihla všimnout, jestli stroji uštědřila alespoň nějaké poškození, ovšem byla odhodlaná zkusit to znovu. Což taky udělala a getha to definitivně stálo hlavu, ale ten druhý využil příležitosti a poslal proti jejímu štítu dost zrnek kovu na to, aby ho to málem vyplýtvalo.
Potřetí se jí již vykukovat nechtělo, ale rychlostí, jakou se blížil, bude za chvíli u ní a ona se nikdy neuměla prát, natož s příšerou, jejíž hnáty jsou ze slitin podstatně odolnějších, než by bylo jejím kostem zdrávo.
A tak udělala něco, co bylo sice strašlivě naivní, dětinské a zoufalé, ale nakonec se to vyplatilo.
Prostě místo vyklánění se celým tělem vystrčila do inkriminovaného prostoru pouze ruku s pistolí a střílela naslepo tak dlouho, dokud se zbraň nepřehřála, což ve zdejších teplotách znamenalo nějakých dvacet výstřelů.
Když ji varovný zvuk ohlašující přehřátí vytrhl se střeleckého transu, ustoupila kousek dozadu v obavách, že netrefila vůbec nic a v mžiku tu bude její smrt. Jenže nic podobného se nestalo, a tak, jakmile zbraň vychladla na potřebnou úroveň, přeci jen hlavu vystrčila. Krom torza jednoho stroje tam leželo i druhé, v dost nezáviděníhodném stavu, který nasvědčoval, že se nejen trefila, ale že se trefila až podezřele často. Možná by tuhle bojovou techniku mohla trochu trénovat.
Protože už ale neměla kam ustupovat, prošla kolem mrtvol zpět na jednu z větších křižovatek. Celou dobu z nich nespustila oči a minimálně z jednoho z nich ani mířidla, ale nebezpečí nakonec zase přišlo odjinud.
Tentokrát byli tři a to už na ni bylo trochu moc. Stihla naštěstí uhnout z jejich zorného pole dřív, než ji zachytili, ale jiná cesta než přes ně ven nevedla. Z tohohle se nevystřílí a moc dobře to věděla, nemohla ani využít slabiny automatického stahování aktualizací, kterou trpěly poslední Windows. Napadlo ji ale něco trochu jiného, k čemu by se jí sice hodily Tulviho znalosti síťových technologií, ale bez nich se bude muset obejít. A bez něj už taky.
Sama se divila, že ani po třech minutách usilovného programování nové procedury neslyší blížící se stroje, ale následná kontrola jejich komunikačního šumu odhalila, že hlavní poplach už nejspíš opadl. Ti tři se však nadále ani nehnuli a představovali stále stejně velký problém.
A protože ji nikdy moc nebavilo čekat, spustila to v okamžik, kdy byla hotová. I tentokrát spočíval fígl ve vyslání datového proudu, jenže teď s jiným účelem. Jelikož jsou gethové tvorové extrémně společenští, odstranění tohoto spojení má pro ně většinou dost neblahé následky. V moment, kdy cíleným přetížením jejich komunikačních obvodů odřízla dva ze tří od zbytku kolektivu, bylo to pro ně jako studená sprcha kombinovaná s tím, že náhle nepoznávali třetího, co stál vedle. Díky studené sprše v podobě náhlého ticha na síti však reagovali pomaleji než ten třetí, jehož procesy byly sdílené se zbytkem místního společenství a tedy rychlejší.
Protože ani on teď nerozpoznával vedle stojící jednotky, vyhodnotil jejich přítomnost jako narušení bezpečnosti a začal střílet. Bylo to rychlé, ale neskutečně účinné, protože sice stačil jednoho z oddělených rozstřílet na maděru během prvních sekund, ale se druhým se následně takřka groteskně zničili navzájem. Jediné, co musela Narva, která nyní opouštěla úkryt, udělat, bylo dorazit ranou do centrální řídíc jednotky toho, co se stále snažil odplazit někam do bezpečí.
Oddechla si. Jenže fakt, že za posledních dvacet minut vyřídila šest gethů, nijak neřešil její situaci. Tam ve středu skladiště jich může i nadále být nějakých třicet, možná i víc, a ona nemá jak se probojovat k východu ani jak dát vědět základně. Navíc programy z platforem, které právě zničila, ji můžou snadno najít znovu. Bude se muset přesunout, ale čekat na záchranu? Gethové sice rušili signál, ale jen lokálně, takže byli pro základnu prakticky nezachytitelní. Jakmile si uvědomila paradox, že ji nikdo nepřijde zachránit právě proto, že jsou její nepřátelé příliš slabí, nevěděla, jestli se smát nebo brečet. Poslední události sice napovídaly, že k slzám nemá daleko, ale zároveň se o své slovo hlásilo počínající šílenství.
A šílení technici občas mívají šílené nápady, které se nakonec ukážou jako šíleně husté a účinné.
Pokud má někdo přijet v dostatečné síle, přemýšlela skoro nahlas, musí gethové začít rušit signál v trochu větším měřítku. Čehož by se dalo snadno dosáhnout prostým zvýšením výkonu na jejich rušičkách, které jsou zpravidla zabudované v jejich silnějších platformách. A protože neexistovala možnost, jak je k tomu přimět po dobrém ani lstí, musela vymyslet něco trochu brutálnějšího. A od toho už byl jen krůček k myšlence, že vůbec nejjednodušší bude ty platformy s rušičkou prostě a jednoduše zničit.
Z pohledu, který věnovala hromadě mrtvých součástek z pěti gethů, by bylo každému jasné, že šílenství už ji dávno přemohlo.

Když se o nějaký čas později ozval výbuch ve výtahové šachtě, jemuž následovalo zjevení krogana v plné dekové zbroji u východu, její několikahodinové úsilí bylo konečně u konce. Což ovšem on nemohl tušit.
„Narvoooooooo!“ řval ode dveří, kryl se a sem tam odpráskl dobře mířenou ranou nějakého toho syntetika. Nezdálo se, že by se mu tam chtělo setrvávat moc dlouho, ale to naštěstí ani nemusel.
Ze třetího bednového patra se totiž po dalším verbálním pokynu k evakuaci sneslo něco, co by v nejednom pozorovateli vyvolalo infarkt. Ne však v kroganovi, který má dvě srdce a něco zažito. Ten jen váhal, jestli nemá někde v kapse jednu přebytečnou atomovku, kterou by tu věc sejmul.
Ona věc, vysloveně bizarní plastika na téma „syntéza“, se ovšem neotočila proti němu, nýbrž proti gethům. Krogan nepochyboval o tom, že je to nějaká robotická čertovina a dokonce poznával, že je to poskládané ze součástek z jiných gethů, ale když viděl, jak stroj využívá v prackách drženého kovového plátu, patrně stěny jedné z beden, jako masivního štítu, bylo mu to vlastně fuk. Využil příležitosti, odstřelil dalšího z gehtů, kteří teď bez výjimky soustředili palbu na nečekanou komplikaci, a v tu chvíli spatřil, jak z onoho třetího patra leze dolů po žebříku hledaná quarianka.
Teď už se nedivil ničemu a horentně mával, aby si ho všimla, protože očividně chtěla následovat tu mechanickou příšeru. Kdyby znovu nezařval, s největší pravděpodobností by si ho vážně nevšimla a dál z krytu střílela mezi nepřátele, ale teď by se býval vsadil, že za tím ztmaveným průzorem vidí překvapení největšího kalibru.
Zaváhala však jen na okamžik a záhy se rozeběhla k němu, míjeje při tom bez povšimnutí mrtvolu svého druha, a její robot mezitím pomalu postupoval dál. Navzdory faktu, že byl poskládaný jen ze sedmi těl gethských pěšáků a navzdory stavu, v jakém ty součástky byly, se při každém jeho kroku země zachvěla a štít držel s nezpochybnitelnou silou něčeho, co bylo stvořeno pro maximální destrukci, jaké je možné dosáhnout. K rukám byly sice přimontované gethské útočné pušky, ale přítomnost kovového plátu nedovolovala stroji jich použít.
„Jsou to gethové,“ řvala spasená technička už z dálky, protože nemohla tušit, že krogan s nimi už měl tu čest. „Musíme rychle pryč, Tony to dlouho nevydrží!“
S těmito slovy vypálila pár projektilů na nejvíce odkryté syntetiky a neušlo jí tak, že gethové začínají upravovat taktiku a jejího robota obcházet. Než kulhavě doběhla ke dveřím od výtahu, manévr dokončili.
Zpětně byla ráda, že se nakonec nepokusila o onen zamýšlený frontální útok na centrum jejich rušičkových platforem, protože právě teď by ona výprava pravděpodobně skončila. Tony’Tau nar Skladiště dostal od dvou gethů po jedné dávce do nohou, upustil štít a víc si prohlédnout nevšimla, neboť ji krogan duchapřítomně a bez diskuzí popadl a odtáhl mimo oblast, kam o pár vteřin později začaly pršet střely.
„Nesnáším je,“ vypadlo z ní nakonec, a pokud Grokovi připadalo, že je trochu mimo, připadalo mu to tak naprosto oprávněně. Než se odevzdaně svezla kamsi na podlahu, mohl jasně vidět, jak si rukou zakrývá díru v boku. Následovalo delirium a dalších pár slov, z nichž se však barmanovi nepovedlo rozeznat víc než jméno mrtvého quariana.