[Narva'Raan nar Vaala]

Z druhého konce šerem zaplavené chodby se ozvalo klení a následně zvuky úderů kovu o kov. Netušil, co přesně se tam děje, ale nepotřeboval to vědět. Pro něj to znamenalo jen to, že ani dnes jim nebude dopřáno klidné spaní.
Těžce vydechl, ještě chvilku si hrál s holografickou klávesnicí v marné snaze o takovou banalitu, jakou byla synchronizace lodního osvětlení, pak se od konzole otráveně zvedl a zamířil chodbou ke zdroji nadávek. Když se před ním ve tmě začal rýsovat prostor strojovny, přesně si vybavil chvíli, kdy se tu ocitl poprvé. Byl vlastně zázrak, že jádro fregaty při bitvě nevybuchlo, ale posádka strojovny momentálně v prašném stádiu všude po podlaze to asi příliš neocenila. Z poloviny panelů vytékala pavučinkami prasklin luminiscenční kapalina, ta druhá byla spálená na uhel.
Jeho pohled spočinul na jediném zdroji světla v celém sále, malé obslužné šachtě v prostředku podlahy, z níž bylo právě krom světla vidět i dolní polovinu jeho družky, která v krkolomné pozici jako by tam dole v tunelu něco hledala. Polohlasně si mumlala a místy tam do něčeho poměrně zlostně třískla nejspíš hasákem.
Opřel se pohodlně o rám dveří, které před třemi dny otevřel a v téže pozici zablokoval, a kochal se tím výhledem. Poslední dobou ho sice vídal dost často, ale po několika hodinách frustrujícího slepování lodních systémů prakticky z ničeho si to prostě zasloužil.
Smršť nadávek ustala, jejich autorka se pomalu vysoukala z nory a komickým poskakováním se snažila urychlit ústup přebytečné krve z hlavy. Teprve pak si všimla, že je sledována, ale přes průzor její helmy nebylo dost dobře vidět, co si o tom myslí.
„Bavíš se?“ pravila po chvíli, ruce dala v bok a tím dala jasně najevo, že není z jeho přínosu k opravám zrovna nadšená. Chvíli si pohrával s představou, že jí zcela upřímně odpoví, ale správně pochopil, že teď bude nejlepší nedráždit varrena prstem.
„Pojď spát,“ řekl prostě, odrazil se ramenem od stěny a vyšel jí naproti. Tak trochu čekal, že bude protestovat, ale na to už byla asi moc unavená, místo toho unaveně vzdychla a nechala se doprovodit do jediné obyvatelné místnosti na celé lodi, která byla zároveň sterilní a tudíž pro ně bezpečná i bez ochranných obleků.
Cestou mu stihla podat malou přednášku o tom, co všechno se jí dneska rozsypalo pod rukama a co všechno je v ještě horším stavu, než to vypadá, takže když prošli dezinfekcí, byla by schopná usnout i ve skafandru. To jí nakonec rozmluvil, ale bez pomoci by se z něj asi nedostala.
Usnula okamžitě poté, co se dotkla postele, a on se ji chystal napodobit. Jednou to tu dají všechno do pořádku a odletí zpátky k Flotile, přemýšlel, když se díval po neútulných stěnách. I když je to jenom malá fregata, pár desítek quarianů se na ni vejde určitě a jako dárek libovolnému kapitánovi tak bude jistě stačit. Oni dva se pak přidají k posádce a kdo ví, třeba bude kapitánem nové lodi právě on.
Už skoro spal, když si v hlavě třídil tohle všechno, takže se není čemu divit, že se mu v noci zdálo o jeho vlastních hrdinských skutcích při obraně zásobovacích lodí před piráty.

Když se Narva ráno vzbudila, Tulvi už byl pryč. Na rozdíl od ní měl totiž službu každý den, ona jen tehdy, když byla v provozu Vesna a tu teď nechali odpočívat po cestě z Edenu. Neměla ale ve zvyku se zašívat, nějakou práci si určitě najde, tak co by tady trčela sama.
Za pár minut už procházela dlouhými chodbami základny, uctivě opětovala přání dobrého rána od dvou skladníků a namířila si to neomylně k hydroponické zahradě. Chodívala tam často, protože rostliny jí jistým záhadným způsobem uklidňovaly, ač se jich nikdy nemohla dotknout holou rukou. Už si v hlavě tvořila seznam toho, co chce dnes v zahradě udělat, když kdosi příliš rychle vyběhl zpoza rohu a vyměnil si s ní pár newtonů.
Zpátky na nohou byla jako první, těsně následována inženýrem Nakamurou, to jest tím druhým. Pokud jsou všechny ty drby z kantýny pravdivé, je to potomek posledních aktivních velrybářů na Zemi a do svých šestnácti let žil pouze na lodi, jen jednou se jeho nohy dotkly pevného podkladu v podobě ropné plošiny. Vlastně měl s quariany dost společného,  ale nikdy se navzájem nevyhledávali jinak než pracovně. Hierarchicky vzato byli oba na stejné úrovni, on se staral o strojovnu a ona pobíhala po lodi podle potřeby, ale její čerstvá hodnost prvního důstojníka ji posunula kousek výš.
Když si tak vybavila okolnosti svého povýšení, asi by byla radši zůstala pouhým hlavním technikem. Ale osud rozhodl jinak a vlastně může být ráda, že to nedopadlo podstatně hůř.
„Omlouvám se, ale odlétáme za deset minut, musím jít probudit loď,“ vysypal ze sebe inženýr tak rychle, jak měl ve zvyku, a opět se dal do běhu, snad ve snaze sestřelit někoho dalšího. Nechápala, proč tak spěchá a hlavně proč ona o ničem neví, ale v tu chvíli jí pípla vysílačka v rukavici, stačilo jen přijmout hovor.
„Kam letíme?“ zeptala se dřív, než hlas ředitele na druhé straně stihl cokoliv říct. Jestli mají naspěch, je to jedině dobře, protože má až příliš rád dlouhé řeči.
„Přístav Hanshan, Noveria.“ Dobrá zpráva, to je kousek, přemýšlela a naprosto automaticky se již otočila zpátky k hangárům. „Jeden z našich stálých zákazníků potřebuje akutně dopravit sebe a svou rodinu do Citadely. Na jeho důvody jsem se neptal, ale nejspíš to bude paranoidní strach z vlastní likvidace, klasika.“ Vševědoucí tón, jaký ředitel použil k vyjádření svého názoru na situaci, se jí ani trochu nelíbil, ale pravdou je, že zatím jediná podobná obava se ukázala jako opodstatněná. Ignorovala to tedy a prošla skrz dvoje těžká vrata na chladný vzduch v hangárech.
„Poletí s vámi ozbrojený doprovod, ale je to vyloženě symbolické. A když už letíte, kam letíte, vezmete z Hanshanu i nějaký náklad.“ Tahle praktičnost se jí ve společnosti líbila ze všeho nejvíc. Pokud byla příležitost vzít místo jednoho pasažéra dva, vždycky ji využili, i kdyby toho druhého měli narychlo přesvědčit někde na ulici a slíbit mu drink zdarma. A bylo tu pár takových, co člověka přemluvili k letu i na planetu, o které v životě neslyšel a slyšet nechtěl.
„Rozumím,“ odpověděla krátce a přidala do kroku, takže kolem stále spícího trupu fregaty už prakticky běžela a zároveň si v hlavě sestavovala nutné kroky, jakoby to snad dělala poprvé.
Když procházela dekontaminační komorou, nervózně v ní přešlapovala. Čas na oživení systémů do letu schopného stavu odhadovala na čtyři minuty, inženýr Nakamura mohl začít tak před minutou, čili ještě mají spoustu práce...

[Dave Fox]

Před dvěma lety…

„Je to past!“ zařval na všechny Blanks. Všichni okamžitě zareagovali a přitiskly se ke zdím, aby je nepřátelé nemohli tak snadno zasáhnout.
Nacházeli jsme se v podzemním bunkru, který sloužil batarianským pašerákům jako skladiště. V tuto chvíli jsme byli v úzké dlouhé chodbě, která spojovala dva velké sály. Měla to být rychlá akce, jenomže nepřítel na nás čekal. Bylo nás v jednotce včetně mě šest.  Já byl jejich velitel.

„Ústup!“ zařval jsem a začal nepřátele kropit krycí palbou. Mariňáci nebyli jen moji podřízení, ale i přátelé, a tak jsem věděl, že se na ně mohu spolehnout.
Blanks, druhá nejvyšší šarže po mě, se také přidal ke krycí palbě. Zbývající čtyři spolubojovníci se dali na ústup. Doběhli na konec chodby, kde utvořili malou formaci - první dva si klekli a druzí dva se postavili za ně. Okamžitě začali pálit. To byl signál pro mě a pro Blankse, že jsme na řadě. Začali jsme ustupovat, každý u jedné strany chodby a mezi námi prolétávaly střely našich parťáků.
Dostali jsme se do velkého sálu, kterým jsme sem vstoupili. Na zemi leželo pár mrtvých stráží, které jsme předtím v tichosti zlikvidovali.
„Najděte si každej krytí!“ rozkázal jsem ostatním a sám jsem skočil za bednu. Namířil jsem zbraň na chodbu a počkal na první kontakt.
„Palte dle u vážení, hoši,“ vydal jsem příkaz do vysílačky, abych měl jistotu, že mě každý slyšel a netrvalo dlouho a přiběhl první batarian, který si evidentně myslel, že ještě pořád ustupujeme. Chvíli na to padl k zemi s kulkou v hlavě. Ale hned za ním běžel zbytek a ten už takovou chybu, jako jejich kolega, neudělal. Batariani rychle naskákali do úkrytů, které měli nejblíže u sebe a začali s křížovou palbou.
 
Dostal jsem dva, než jsem se musel schovat před náporem nebezpečných střel a chvíli jsem zůstal schovaný.
„Doktor!“ zařval Blanks ze svého úkrytu. Okamžitě jsem vylezl s úkrytu a začal obstřelovat nepřítele, aby se náš medik dostal ke zraněnému. Základnou se začal ozývat zvuk alarmu a do toho mluvilo cosi batariansky.
„Jacksone! Jacksone, rozumíš, co říkaj?“ křičel jsem do vysílačky.
„Je to sebedestrukce, pane. Chystaj se to tu odpálit,“ ozvalo se mi nazpět.
„Zatraceně! Kolik máme času?“ Batariani, kteří na nás stříleli, začali pomalu ustupovat.
„Tři minuty. Nejspíš je vůbec nezajímá, jestli se všichni jejich vojáci dostanou ven.“
 „Connore, je Blanks zraněn?“ zeptal jsem se a vyběhl jejich směrem, protože batariani už byli téměř pryč.
„Mě nic není, ale Davis to koupil,“ informoval mě Blanks okamžik předtím, než jsem k nim doběhl. Na zemi ležel Davis s prostřeleným hrudníkem a nad ním byl Connor, který se mu snažil za všech sil pomoct. Jenomže Davis byl již mrtvý. Po chvíli přiběhli zbývající dva mariňáci.
„Necelé dvě minuty, veliteli. Musíme jít.“ řekl Jackson.
„Jdeme!“
„A co Davis?“ ozval se Connor.
„Vezmu ho,“ odpověděl jsem a hodil si bezvládné tělo Davise přes rameno. Všichni jsme rychle vyrazili k východu.
„Chcete pomoct, pane, s Davisem?“ zavolal na mě přes rameno Blanks.
„Není potřeba,“ odmítl jsem. Celým komplexem zněl stále alarm a odpočet.
„Musíme si pospíšit, dělejte!“ řval Jackson, který běžel jako první.

Konečně jsme doběhli k východu a vyběhli ven. Spěchali jsme pořád dál, abychom se vzdálili od komplexu, co nejvíce.
Jenomže zrovna ve chvíli, kdy už jsme si mysleli, že je to za námi se na kopci před námi objevila skupina batarianů a zaútočila na nás. Byla to hnusná past, která z nás udělala v očích batarianů neskutečné hlupáky. Nemohli jsme nijak jednat. Jackson padl jako první. Potom ho následovali ostatní. Ani jeden z nás se nezmohl na výstřel. Jedna střela mi prostřelila levé rameno. Ostatní střely zasáhly Davisovo tělo, které jsem měl hozené přes pravé rameno. Následně mě zasáhla střela do levého boku a já se skácel k zemi i s mrtvým Davisem. Chvíli na to explodovala základna.


Současnost…

Probudil jsem se celý udýchaný a zpocený. Posadil se na kraj postele a rukou jsem si setřel pot z čela.
Byl jsem ve svém skromném pokoji, kterých bylo na základně tucty. Pokoj nebyl nijak zvlášť prostorný, ale to mi nikdy nevadilo. Stačilo mi, že jsem měl svoji koupelnu.
Vstal jsem a dobelhal se do koupelny, kde jsem si opláchl obličej. Hned jako mě Ledová voda dostatečně probrala, začal jsem se pomalu oblékat.
Když už jsem byl hotový a připravený k odchodu, někdo zaklepal na dveře.
Přistoupil jsem k nim a zmáčkl zámek, abych dveře uvolnil.  Za dveřmi stál mladý lidský muž s datovou kartou. Pozdravil, předal mi ji, a bez dalších caviků se rozloučil a odešel.
Zavřel jsem za sebou a cestou po chodbě jsem se začetl do doručeného dokumentu. Čekala mě práce, podle všeho rutina, což mi bylo jedno, dokud mi za ní platí. Měl jsem ještě dost času, tak jsem skočil do jídelny na snídani a obratem se vrátil zpět do svého pokoje, abych si oblékl svou zbroj a následně si šel vyzvednout do zbrojnice svojí zbraň.
Stejně jako předtím cestou do jídelny, i teď jsem tu a tam někoho potkal a odpověděl na několik pozdravů, ale na nějaké rozhovory jsem neměl náladu. Vlastně jsem dosud nikoho ze základy moc neznal. Moc jsem se o ostatní nestaral, pouze jsem dělal svou práci. Nic víc, nic míň. Jediného, koho jsem mohl tak nějak považovat za přítele, byl Thomas Jonson, neboli TJ. Potkal jsem ho na náboru do společnosti, kde se ucházel o stejnou profesi jako já.
Ani na okamžik nedokázal mlčet, neustále něco mlel a mlel, a k mému štěstí si vybral jako posluchače mě. Je o něco mladší než já a je velmi sebevědomý. Byl to první člověk na základně, který mě donutil vůbec komunikovat.

Konečně jsem se dostal do zbrojnice, kde krom turianského správce nebyla ani noha a vešel jsem dovnitř.
„Jméno?“ zavrčel turian.
„Dave Fox,“ procedil jsem mezi zuby. Správce mě začal vyhledávat v počítači.
„Tady to je… jednoho Avengera a Stikera. Moment, prosím,“ odešel kamsi dozadu a já zůstal v místnosti sám. Chvíli jsem mlčky stál, než se vrátil i se zbraněmi.
„Tady mi to ještě potvrďte,“ ukázal mi patřičný formulář. Následně vstoupil do místnosti někdo další.
„Jestli pak to není Dave Fox? Koukám, že tahle základna není pro nás dost velká,“ zasmál senově příchozí. Otočil jsem se za hlasem a mohl si tak prohlédnout TJ usmívajícího se od ucha k uchu.
„Zdravím,“ mávl jsem na něj a vzal jsem si svou útočnou pušku s pistolí.
„Takže tebe taky poslali na tuhle akci? No není to urážka? Posílat nás na nějakou rutinu? Koho to zajímá? Já chci akci, chci nakopat nějakejm všivákům zadky a né dělat chůvu nějakejm sucharům,“ postěžoval si TJ a přešel k pultu.
„Jméno?“ zazněla klasická otázka.
„ Thomas Jonson, pro přátelé TJ,“ vztyčil palec a mrkl na turiana. Ten nehnul ani brvou místo toho začal hledat nově příchozího v počítači.
„Jeden Avenger a Edge. Hned to bude,“ řekl bez emocí a zase odešel.
„Dík za pokec,“ zavolal za ním TJ. „Nemám ho rád,“ zašeptal. „Proti turianum nic nemám, ale tohohle chlápka já nesnáším. Copak by mu trocha konverzace ublížila?“ ušklíbl se.
„Jenomže ty nevíš, co to slovo trochu je,“ rejpnul jsem si.
„Jo, to máš asi pravdu,“ mávl rukou TJ a začal se hlasitě smát. Správce se za chvilku vrátil a nesl Jonsonovi zbraně.
„Tady mi to potvrďte,“ ukázal mu formulář, který TJ okamžitě podepsal a vzal si své hračky.
„Takže díky, příteli. Byla radost s tebou obchodovat,“ zachechtal se znova, ale stále bez řádné odezvy. A když nastalé ticho začlo být neúnosně trapné, vydali jsme se společně k hangáru.

[Messix]

Ženina tvář se koupala v oranžovém světle terminálu v jinak potemnělém hotelovém pokoji. Vedle terminálu stála cestovní taška, do níž před chvíli narychlo naházela všechny své věci.
Na obrazovce se objevilo: Opravdu si přejete tento účet zrušit? Potvrdila svou žádost a odpojila se.  Vstala, zvedla tašku a naposledy se rozhlédla po pokoji, kde strávila poslední dva měsíce. Její zrak ulpěl na jaspisové sošce na nočním stolku. Tu sošku jí dnes ráno doručili a byla důvodem, proč Rana Sahin opět utíkala. Tentokrát aspoň věděla kam. Planeta Veles v Mlhovině koňské hlavy zněla dostatečně zapadle. Doufala, že tentokrát bude moct zůstat na jednom místě o trochu déle.

Za pár dní si však s tímto problémem už nemusela nijak lámat hlavu, neboť neuhlídala vnitřní nutkání přivydělat si rychlé kredity a po pokusu ukrást nějaké eezo z reaktoru lodi, která právě brázdila vesmír směr Noveria, z ní zbyla zapáchající mrtvola.

[John Doe]

Mladík nepřítomně zíral z malého průzoru do černé tmy. Obrys planety, na jejíž oběžné dráze se nacházeli, se pomalu vytrácel, jak světlo z hvězdy zapadalo za obzor. Hluboko pod sebou mohl jen tušit soukromou základnu, ze které nedávno odletěli. Jejich malá fregata stála nehybně nedaleko jednoho z vedlejších převaděčů. Když se tetovací jehla dotkla jeho ramene, ani se nepohnul - na to byl až moc zaměstnán svými myšlenkami.   
S posledními mizejícími paprsky se odvrátil od průzoru. Jehla zrovna dokončila první oblouk a dopřála si krátkého oddychu. Toho člověka, který mu dělal tetování, neznal a byl za to rád. Neměl vůbec náladu na nějakou konverzaci. Po chvilce jehla opět zavrčela a zanořila se do mladíkovy kůže, doprovázena bodavou bolestí. Tentokrát sebou škubnul. Nebylo to ani tak kvůli jehle samotné, ale spíš kvůli tomu, co koutkem oka zahlédl ve venkovní tmě. Přestože věděl, co uvidí, zvědavost nakonec vyhrála. Zprvu nehybné hvězdné pozadí se rázem proměnilo v přehlídku vzdálených chaotických záblesků. Sem tam bylo dokonce možné vidět i pohybující se body, tak, jak vesmírné lodě vstupovaly do záře neviděné hvězdy. Tatér zvedl jehlu a naklonil se přes mladíka k průzoru
„Tak už to začalo,“ řekl a vrátil se k práci.
Jehla dokončila kruh a teď se věnovala jeho okolí.
„Měl jsi tam dole někoho?“ zeptal se po chvilce.
Mladík pohlédl před sebe a jen zavrtěl hlavou. Záblesky se mezitím přenesly i dolů na planetu.
„Tak to můžeš bejt šťastnej,“ řekl muž a nabral do jehly modrou barvu. Další bodnutí ale nepřišlo.
„Myslím, že máme společnost.“
Až teď si mladík všiml, že soustředné kruhy převaděče se zběsile otáčejí kolem společné osy.

Chvíli před tím, než dorazil SSV Agincourt, se svět kolem fregaty ponořil do modrého světla a zmizel.
***

„Trevelyane, nástup! Máme práci, tak sebou pohni!“ zakřičel známý hlas u dveří do ubikace. Duncan zamrkal a otevřel oči. Takhle to bylo pořád. Jakožto záložnímu pilotovi se nikdo nenamáhal mu něco říkat předem, natož někdo důležitý. Hlas, který ho probudil, patřil bývalému hlavnímu pilotovi. Byl to jediný člověk, se kterým na základně prohodil alespoň pár slov a to ještě jen na pracovní úrovni. Za ty dva týdny nějak nebyl schopen se s někým více seznámit.
„Dneska letíte Vesnou, takže nezapomeň zaběhnout pro letový plány. Za deset minut v hangáru!“
Duncan se nestačil ani pořádně rozkoukat a už byl na cestě výtahem do vyššího patra. Cestou potkal pár dalších zaměstnanců, ale kromě pozdravu se s nikým nezdržoval. Ve středisku pro letovou kontrolu bylo rušno. Než stačil cokoliv říct, strčili mu do rukou letovou kartu a musel podepsat několik formulářů, načež se věnovali dál své práci. Nemělo smysl se tu déle zdržovat.
Při hledání hangáru se tentokrát neztratil, jako při svém předchozím prvním letu. Zatímco studoval holografické údaje na kartě, instinktivně se vyhýbal v úzkých chodbách všemožným překážkám. Zejména bednám se zbožím. Když byl rušný den, společnost se příliš nezajímala, kde zboží skončí, hlavně aby pořád proudilo.
Takže jejich cíl je tentokrát Citadela s mezipřistáním na Noverii. Další zmrzlá planeta. Těšil se, že se konečně někde trochu ohřeje, ale tohle bylo jako z deště pod okap. Na galaktické mapě si vyhledal mlhovinu Koňské hlavy a soustavu Pax a začal zkoumat naplánovanou cestu. Měli letět přes tři převaděče. Noveria se právě nacházela na opačné straně soustavy, než Morana a Svarog. Naplánovaná trasa vedla přes dva hlavní převaděče u těchto dvou planet a jeden vedlejší za hranicí soustavy. Duncan jen zavrtěl hlavou. Pokud i jen na jednom z těch dvou bude velká dopravní špička, pěkně se jim jejich výlet prodlouží. Ostře během rychlé chůze zahnul do nejbližšího skladiště. Rozhlédl se, a když zjistil, že je sám, rychle změnil letovou trasu. Dva převaděče, jen jeden hlavní u Morany zůstal, ale druhý byl vedlejší, který se nyní nacházel uprostřed volného prostoru, a proto byl málo využíván. Sice je to zavede do lehce opuštěných končin, ale budou tam minimálně o několik hodin dříve.
„Amatéři.“ řekl Duncan sám pro sebe a vyběhl z místnosti.
Do hangáru dorazil se zpožděním.

[wyrrgy]

Citadela, Hlavní budova C-Sec… před šesti týdny

Seděl jsem ve své malé útulné kanceláři v hlavní budově C-Sec, v citadele.  Důkladně jsem si pročítal taktický spis další mise. Misi vymýšlel Garlus Igarian, můj sekční nadřízený. Garlus, velitel několika dalších sekcí, byl turian, který podstatnou část života strávil na bitevním poli. Měl značné vojenské zkušenosti a byl výborný taktik. Dokázal připravit jakoukoliv misi, aby proběhla bezpečně, ale během příprav této mise se zmýlil v několika věcech. Při pročítání spisu jsem odhalil první zádrhely:
Zaprvé. Cíl sám znám, osobně se svým týmem ho řadu let sleduji a máme zmapované všechny jeho činnosti. Je to nebezpečný protivník, a má mnoho prostředků, a už několikrát se mu podařilo bezpečnostním silám C-Sec snadno vyklouztnout. Navzdory této skutečnosti se mnou ani s nikým z mého týmu tuto akci nikdo nekonzultoval, a tak Garlus nepracoval s nejspolehlivějšími a nejlepšími informacemi, na jejichž základě celou akci připravil.
Zadruhé. Úderný tým má mít jen malou záložní podporu. Ne, že by velitel akci podcenil, ale spíše podcenil prostředky a možnosti cíle -  to díky nedostatku informací o cíly. 
Zatřetí. Bohužel kvůli nedostatku času k vytvoření plánu a zajištění všech potřebných záležitostí, takto vypracovaná mise silně ohrožovala bezpečnost úderného týmu.

Vypnul jsem počítač se svými poznámkami. Zavolal jsem Garlusově sekretářce, abych si s ním sjednal schůzku. Ta mě informovala, že Plukovník je ve své kanceláři a že si na mne najde čas za pět minut.
Garlus Igarian byl hodně starý turian s modrou kůži, s lehce našedlým odstínem. Garlus seděl za svým pracovním stolem a zapisoval nějaké poznámky, které urychleně dopsal, když viděl, že vcházím dovnitř. Byl to čestný turian, zkušený agent C-Sec, oddaný sloužit všem bytostem Citadely. Ve všech kruzích se pyšnil velkým uznáním, ale i velcí turiané dělají chyby. Bylo vidět, že je unaven a přepracován - poslední několik týdnů, jsme zde v C-Sec řešily jednu krizi. Nedostatek spánku a odpočinku se na Plukovníkovi podepsal, až moc.

„Copak máte na srdci, kapitáne?“ zeptal se mě plukovník a pohlédl na mne unavenýma očima. „Už jste si prošel misi?“
„Ano prošel,“ začal jsem vážně, „a musím upozornit na některé body. Plukovníku, pokud chcete tuto misi uskutečnit, tak za těchto podmínek, jak jste ji, vytvořil je neproveditelná.“ Plukovník Garlus, unaven a vyčerpán, se zamračil: „Už zase na mne zkoušíte tu svojí paličatost? Kapitáne, tato mise je velmi důležitá. Dnes nemám náladu na ty vaše manýry.“
„Omlouvám se, plukovníku, nesnažím se vám znepříjemnit den, ale pokud chcete, aby tato mise proběhla podle tohoto rozpisu, zdůrazňuji vám, že nemá šanci na úspěch.“ Garlus chtěl něco říci, ale nenechal jsem ho mluvit. „Znám cíl delší dobu a sám ho se svým týmem už řadu let pronásleduji. Je to nebezpečná osoba. Už  se jí několikrát podařilo C.Sec obelstít.“
„Vím, kapitáne. Tento cíl není pod mým velením a také vím, že se o tento úkol stará vaše sekce. Ale nastala krizová situace. Váš cíl se zapojil do mé operace. Ohrožuje její úspěšnost a v nebezpečí jsou i moji agenti. Situace se změnila. Musíme zasáhnout.“
„Chápu, pane, a nerad bych ohrozil jakéhokoliv našeho agenta, ale zdůrazňuji, že tato mise nemá dostatečné zabezpečení. Mise selže. Nejenom, že ohrozíte zdárný průběh mise, ale ohrozíte i tým, který tam vyšlete. Tým nedokáže misi splnit a divil bych se, kdyby z toho vyvázli všichni živí.“
Tentokrát se Garlus opravdu rozhněval: „Tak dost, kapitáne! Už nechci poslouchat ten váš defétismus. Tato mise je velmi důležitá a tlačí nás čas. Teď zde není místo a čas dohadovat se nad detaily. Váš cíl bude na této pozici jen jeden den. Tuto informaci jsem se dozvěděl před třemi hodinami. Se všemi dostupnými informacemi, co jsem měl, jsem vypracoval tuto misi. Pokud se neuskuteční během dneška, nebo zítřka, cíl naruší naší hlavní operaci a zemře mnoho našich tajných agentů. Na detailní vypracování mise nemáme čas. Toto je krizová situace a musí se řešit hned. Máte hodinu na to sestavit tým, a vydat se na cestu.“
„Omlouvám se, plukovníku, ale nesouhlasím s průběhem mise a neohrozím svůj tým, když vím, že za těchto podmínek je neuskutečnitelná. Žádám o několik hodin navíc, abych misi přepracoval.“
„Na to není čas. Mise proběhne tak jak byla vytvořena. Toto je rozkaz, kapitáne!“
„Plukovníku, se vší úctou k vám, musím se ohradit vůči vašemu rozkazu. Žádám, aby můj názor a závěr byl zapsán do zprávy!“
„Dobrá, kapitáne. Váš závěr bude zaznamenán. A teď se seberte, sestavte tým, a spusťte misi. Toto je mé poslední slovo.“
„Ano, pane.“

***

Citadela, Hlavní budova C-Sec… před čtyřmi týdny

Kráčel jsem po chodbě hlavní budovy C-Sec a mířil ke svému nadřízenému.
Vzpomínal jsem na svou poslední misi -  bohužel jsem se nemýlil. Mise proběhla špatně. Nepodařilo se nám zajmout náš cíl, proklouzl nám mezi prsty, a já přišel o šest členů ze svého desetičlenného týmu.
Neúspěch mise jsem bral jako své osobní selhání, protože jsem nedokázal nadřízené přesvědčit o její nebezpečnosti. Uvědomoval jsem si, že neuskutečnit misi by ohrozilo jinou operaci, ale nemohl jsem se smířit s tím, že pro úspěch jiné operace byli obětováni mí členové týmu. Znal jsem cíl lépe než nadřízení a kdyby mne poslouchaly, mohla mise dopadnout jinak. S tím jsem se prostě už nadále nemohl smířit.
Sekretářka mne pustila do kanceláře Garluse Igariana, hlavního sekčního plukovníka. Starý turian seděl za stolem. Měl jsem toho muže rád a uznával jsem ho za jeho dlouholetou činnost v C-Sec, ale nezdar poslední mise jsem mu nedokázal odpustit. Chápu, že byl pod tlakem nadřízených a unaven z přepracování, ale kdyby mi dal šanci a několik hodin navíc, mohla celá mise proběhnout jinak.

„Posaďte se, kapitáne. Vítám vás,“ usmál se na mne. „Chyběl jste nám tu. Hlásíte se po rekonvalescenci a dovolené do služby?“
„Děkuji, plukovníku,“ zahleděl jsem se mu do očí. „Ne, pane, jsem tu kvůli něčemu jinému.“ Můj tón a slova ho trochu vyvedla z míry: „Kvůli něčemu jinému, kapitáne?“
„Ano, pane. Rád bych vám předal svou rezignaci a osobně vám sdělil mé rozhodnutí opustit C-Sec.“
Garlus se zamračil. Nevěřil mým slovům: „To snad nemyslíte vážně, kapitáne?“
„Omlouvám se, pane, ale myslím. Nemohu se smířit s poslední misí a jejím průběhem.“
„Chápu vás, kapitáne, ale uvědomujete si, že vaše mise zachránila mnoho našich agentů?“
„To si uvědomuji, pane, ale kdybyste mne poslouchal, mí muži by nebyly obětování jen tak. I ta mise by dopadla jinak.“
„Dost řečí, kapitáne. Chápu vaše rozhořčení, ale někdy se musí dělat těžká rozhodnutí. Byl jste v armádě, tak byste to měl vědět.“
„Jistě, pane, ale tohle nebyla žádná válečná mise a ty ztráty byly zbytečné. Nebudu tu s vámi dál rozebírat své důvody. Mé rozhodnutí je konečné.“
„Kapitáne, jste výborný důstojník. Uvědomujete si, že si tímto zničíte svoji kariéru?“
„Ano, pane, jsem si toho vědom. Mé rozhodnutí je konečné,“ zopakoval jsem a sáhl do záhybu svého pláště a vydal příslušnou kartu, „tímto vám předávám svou rezignaci a opouštím řady C-Sec.“

*** 

Planeta Veles. Podzemní základna Perunica Express… současnost

Seděl jsem ve své kanceláři a pročítal si denní bezpečnostní záznamy a hlášení všech členů bezpečnosti. Na postu velitele bezpečnosti této malé přepravní společnosti jsem byl šestým týdnem. Nebyla to náročná práce, jako v C-Sec. Většinu času šlo o pročítání hlášení bezpečnostních důstojníků nebo urovnávání nejrůznějších sporů v baru a dalších maličkostí. Nebyla to tak nebezpečná práce jako v C-Sec. Byla klidná a svým způsobem nudná, ale to mi po událostech tohoto roku nijak nevadilo. Místností najednou zazvonil interkom, a tak jsem ho vzal. Na obrazovce se objevila tvář ředitele společnosti.
„Řediteli, jak vám mohu pomoc?“
„Veliteli Ablaryne. Mohl byste prosím přijít do mé kanceláře.“
„Jistě, pane řediteli, hned jsem u vás.“

Jak jsem řekl, tak jsem i učinil a cestou si vzal ze stolu dataped. O několik minut později jsem dorazil ke dveřím kanceláře ředitele společnosti. Jeho sekretářka mne uvedla dovnitř. Ředitel seděl za svým pracovním stolem a po jeho výzvě se usadil na křeslo proti němu.
 „Veliteli Ablaryne, rád bych se s vámi poradil ohledně bezpečnosti. Jeden z našich stálých zákazníků potřebuje akutně dopravit sebe a svou rodinu z Noverie do Citadely. Je to velmi paranoidní osoba. Jaké k tomu má důvody jsem se neptal.“
„Očekáváte během přistání na Noverii potíže.“
„Neříkám, že je očekávám, ale nerad bych, aby na nás čekalo nějaké překvapení, na které bychom nebyli adekvátně připraveni. Chci s vámi sestavit bezpečnostní tým, který by letěl s lodí.“
Ředitel mi podal dataped s informacemi o zákazníkovy. Pečlivě jsem si ho pročetl a vrátil ho zpět.
„Co si o tom myslíte, veliteli?“
„Máte pravdu, sice to není jisté, ale na loď by mohlo čekat nějaké překvapení. A poslal s posádkou pár ozbrojenců, nebude ke škodě.“
„Kolik můžeme postrádat členů bezpečnosti tady na základně?“
„Sám víte, že tu moc členů bezpečnosti nemáme. Je tu 8 bezpečáků i semnou.“
„Dobrá, s lodí vyšleme 4 členy bezpečnosti.“
„Jistě, pane. Základna není velká a čtyři členové bezpečnosti by ji měli uhlídat, když většina osádky bude na misi.“
„To si také myslím… Ehm… a co si myslíte o Lucasu Marvovy?“
„Je to dobrý bezpečák, můj spolehlivý zástupce. Dá se na něj spolehnout. Má vojenské zkušenosti a navrhnul bych ho jako velitele, který bude velet bezperákům na lodi.“
„Takže mu důvěřujete?“ zeptal se otevřeně.
„V rámci profesionality a co se týká práce? Ano.“   
„Dobra, veliteli,“ odstrčil se od stolu, uvelebil se v židli a pohlédl na mne, „převezme vaše úkoly tady na základně a vám svěřím velení bezpečáků na lodi.“
„Promiňte, pane, ale jako hlavní bezpečnostní důstojník mám povinnosti zde na základně,“ zaprotestoval jsem.
„ To máte, veliteli. Ale také máte hodně vojenských zkušeností a rád bych vaše znalosti a dovednosti využil během této mise. Já sám budu mít lepší pocit. Ale jde hlavně o našeho zákazníka. Když uvidí, že se o jeho přepravu stará osobně velitel naší bezpečnosti, určitě se bude cítit lépe,“ řekl s upřímností a pak se zasmál. „A dobrý pocit zákazníka dělá tučné odměny“

***

Stál jsem oděn ve své černé zbroji, ozbrojen pistolí a odstřelovací puškou, před lodí a pozoroval její nakládání a přípravy. Čekal jsem na svůj bezpečnostní tým, tři členy ozbrojené bezpečnosti.

[Grok]

„…Ještě kniha Sto nejlepších sovětských receptů a mělo by to být všechno, Groku.“ Odpoutal zásobovací důstojník oči od obrazovky a s mírným úsměvem pohlédl na krogana.
„Má oblíbená,“ oplatil mu úsměv a nastavil svou tříprstou ruku.
„Víš, Groku,“ pokračoval v rozhovoru muž středních let, zatímco hledal v patřičné přihrádce, „budeš nám tu chybět.“
„Neříkej,“ ušklíbl se. Důstojník se narovnal, v ruce svíraje starou, vázanou knihu. Z papíru.
„To by měla být ona,“ ukázal kroganovi hřbet.
„To je,“ převzal knihu, pohladil ji po hřbetě jako nějaké zviřátko a vložil ji do velké sportovní tašky.
„A kam máš namířeno? Jsi volný, můžeš, kam se ti zachce.“
„Víš, Jimmy, chci si trochu odpočinout. Střílet lidi, házet bomby… to už není nic pro mě.“
Jimmy se zasmál a zvedl ruku na pozdrav. „Najdi štěstí, ať už ho budeš hledat kdekoliv, Groku. Snad se ještě někdy uvidíme.“
„Live long and prosper,“ Zvedl ruku jako Spock (nebo jako Winston Churchill, s těmi třemi prsty se to blbě poznává), hodil si tašku přes rameno a vydal se k lodi, která ho měla za několik hodin vysadit v Citadele.

***

„Dobrý den, Krogane, vaše doklady, prosím,“ začala obvyklá policejní šikana hned, jak vystoupil z lodi a neúčastnil se jí nikdo jiný než skupinka turianských C-Seců.
„Nějaký problém?“ přemýšlel, jestli ho oslovit „strážníku“, či nějakým jiným způsobem, ale upustil od této myšlenky. Byl docela zvědavý, jak to dopadne, ale věděl, že tak jako tak toho budou ti kreveťáci litovat.
„Jde jen o běžnou preventivní kontrolu. Pokud u vás nenajdeme žádné, Citadelou zakázané předměty, nemusíte se ničeho bát. A teď prosím ty doklady a ukažte nám vaše zavazadlo-.“ jeho čtyři kolegové cukli svými zbraněmi a mířili s nimi do Grokova obličeje. To když se přiblížil k turianovi na kontaktní vzdálenost – klidně by mu mohl ukousnout hlavu.
„Máš nějaký problém, chlapče?“
„Ne, a-.“
„Tak tedy nevidím jediný důvod, proč bych měl být preventivně kontrolován,“ v jeho hlase bylo něco výhružného.
„Jde o namátkovou-.“
„To mi je u prdele. Nebo snad chceš naznačit, že mě vyhodnocuješ jako potenciální problém?“
„A uvědomujete si, že vaším chováním jste si už problém udělal?“ vložil se do toho jeden z jeho kolegů. „Vy snad chcete, abychom vás zadrželi za-.“
„Chci, abys to zkusil.“ Skočil mu naposledy do řeči a děsivě se ušklíbl…

[Kaldaryl Pytherus]

Artemis Tau, Fregata Preatorix Ultima, před třemi týdny

Zvuk lodního alarmu zazněl jinak relativně tichým plavidlem a vyrušil tak Kaldaryla z odpočinku. Protáhl se a zvedl své tělo z palandy. Zbroj měl již hodinu na sobě, takže už jen připnul popruhy a držáky se zbraněmi a opustil šero své kajuty.
Na tuhle chvíli čekali už tři dny. Už téměř přestávali doufat, že jejich informátor mluvil pravdu, ale teď se ukázalo, že ano. Ukryta v pásu asteroidů čekala Preatorix Ultima a její posádka na moment, kdy kolem poletí pirátská fregata, přesně tak, jak říkal jejich informátor. Jejich úkol byl jednoduchý a stejný, jako vždy. Ochromit motory lodi, nalodit se, zneškodnit posádku a zajistit náklad. Jejich jednotka byla povolána vždy, když byl náklad pirátů natolik důležitý, že nešlo pirátskou loď prostě rozstřílet.
Měl tuhle práci rád. Bylo to rychlé a dynamické. Navíc dokázal plně využít všechny svoje dovednosti. Jen škoda, že musel poslouchat toho lidského velitele. Nevěděl, proč jim velel zrovna on, ale věděl určitě, že ho neměl rád. Sice proti lidem nic neměl, ale když něco mohli pokazit, vždycky to pokazili, nic nedělali pořádně… zkrátka lidé. Ale byl to jeho nadřízený a Kaldaryl neměl ve zvyku znevažovat rozhodnutí a postavení nadřízených.
Rychlým klusem dorazil chodbou ke zbytku jednotky. Všichni už čekali připraveni u dveří k přetlakové komoře. Asi byli nedočkavější, než Kaldaryl. Škoda, trochu mu vadilo, že dorazil poslední, ale rozhodně ne pozdě, takže to nevadilo.
„Ah, vidím, že jsme tu už všichni,“ prohlásil poněkud uštěpačným tónem Kapitán Brokens. Kaldaryl neměl rád, když tohle dělal, ale zřejmě to byla další lidská vrozená vlastnost. „Je to tady, chlapi. Naše loď právě stíhá náš cíl a za chvíli začneme s fází Gama. Odjistěte si zbraně a připravte se. Co jsem slyšel, tak jsou tihle piráti tvrdá sebranka, takže tam bude celkem horko. Ale když si zachováme chladnou hlavu, tak to jako obvykle skončí rychle a bez problémů.“
Nechápal tyhle řeči. Ale pravda je, že občas to pomohlo jednotku motivovat.
Chvíli stáli na místě a čekali. Někteří vojáci si mezi sebou vyměnili několik slov, jiní si pobrukovali nebo jen tak koukali. Po chvíli se ozval zvuk hydrauliky, to se Preatorix Ultima připojila k již ochromenému pirátskému plavidlu. Rudé světlo v místnosti nahradilo jasné zelené a dveře před nimi se se syčením rozevřely. Kaldaryl i ostatní se rozběhli vpřed a vnikli na palubu pirátského plavidla.

***

Citadela, před dvěma týdny

„Posaďte se, Seržante Pytherusi. Jistě víte, proč jsem si vás nechal zavolat.“
„Jistě, pane. Děkuji, pane.“
Posadil se a hleděl svému nadřízenému zpříma do očí. Jistě že věděl, proč si ho zavolal. Kvůli stejné věci byl ostatně již týden na samotce a na pozorování u nějakého psychiatra.
„Celý incident v Artemis Tau byl politování hodná okolnost a po tom všem vyšetřování již víme, že vaše chyba to nebyla. Každopádně, vojenské protokoly mi v tuto chvíli nedávají mnoho možností, jak s vámi naložit.“
„Pane?“
Nebyl si jistý, co to znamená a kam velitel míří, ale věděl určitě, že pro něj to neznamená nic dobrého.
„Máte v podstatě dvě možnosti, seržante. Buď vás jako vojáka budeme muset zavřít na dost dlouho do vězení, degradovat vás a tato věc se s vámi potáhne až do konce vašeho života. A nebo je tu možnost druhá a to vaše propuštění. Pravda, je to poněkud nezvyklý postup, ale přezevše jste byl vždy dobrým vojákem a rozhodli jsme se vám prokázat alespoň trochu vděčnosti. V takovém případě by jste opustil řady armády, podepsal slib mlčení a byl volný. Žádný záznam, vězení, nic.“
Velitel se sebevědomě usmál: „Tak jak se rozhodnete, vojáku?“
Kaldaryl tušil, o co tu jde. Zřejmě je v té věci zapleteno něco víc a oni to chtějí zamést pod podlahu. Bohužel však neměl moc na výběr.
„Tušil jsem, že si vyberete dvojku, Pytherusi. Jsem rád, že jste rozumný a příjmete naši pomocnou ruku. Tady jsou propouštěcí formuláře a váš slib. Jsem si jist, že jste zvolil dobře.“
Nikdy neměl Kaldaryl takovou chuť zabít člověka, jako právě nyní.

***

Planeta Veles, podzemní základna společnosti Perunica Express, před jedním dnem

Transportní loď už opustila hangár a Kaldaryl zvedl své zavazadlo, aby se odebral do svého nového pokoje. Nikdy neměl rád změnu prostředí. Nikdy si pak nepřipadal jistý, nevěděl, co je okolo něj, nevěděl, co může očekávat a s čím může počítat. Ale byl si jist, že za pár dní si jistě zvykne. Naštěstí si zvykal celkem rychle.
Nejprve se ale vydal do zbrojnice odevzdat své zbraně. Našel to hned. Mapu základny si během letu prohlédl už mnohokrát, takže se tu vyznal i poslepu. Prostor základny mu byl svým způsobem blízký, cítil se skoro jako na palubě Preatorix Ultima. Ta loď mu bude chybět.
Prošel chodbou a aniž by komukoliv, koho potkal, věnoval byť jen krátký pozdrav, dorazil do Zbrojnice. Turian, který tam pracoval, mu byl již od počátku velmi sympatický. Věcný, odměřený a systematický. Tak to měl Kaldaryl rád. Žádné zbytečné řeči. Ne, že by měl něco proti mluvení, nebo konverzaci, ale v práci měl rád stručnost. Odevzdal mu tedy svůj arzenál a odešel do své kajuty. I ta se mu hned zalíbila. Nic kromě postele, skříně, stolku a židle v ní nebylo. Ideální. I to světlo se mu zamlouvalo, protože vydávalo asi tolik záře, jako hrst polomrtvých světlušek.
Odložil tedy své věci a vydal se na prohlídku základny. Podle dokumentů, které obdržel, mu služba začínala až za hodinu a měl tedy dost času se seznámit alespoň zběžně se svým okolím. Opustil tedy šero svého nového domova a vkročil na chodbu.

***

Planeta Veles, podzemní základna společnosti Perunica Express, současnost

Když mu dorazila zpráva o nové práci, byl zrovna uprostřed cvičení. Dodělal tedy ještě deset dřepů a osušil se ručníkem. Občas si říkal, proč vlastně zařazuje do svého tréninku i tenhle cvik, když vzhledem k tomu, že měl obě nohy umělé, mu byl v podstatě k ničemu. Nevěděl, proč. Snad ze zvyku. Ale neplánoval toho nechat.
Navlékl se co nejrychleji do své zbroje, avšak i přes to to dělat zcela systematicky a důkladně. Aktivoval všechny dosud vypnuté implantáty, provedl kompletní diagnostiku své zbroje a spokojen vykročil na chodbu směrem ke zbrojnici. Tam si vyzvedl svou pistoli, dvojici krátkých upravených útočných pušek a šavli. Pak opustil zbrojnici, zrovna když vcházel nějaký člověk, další člen ochranky, a vydal se k hangáru. Vlastně to bude poprvé, co se potká se svým nadřízeným, uvědomil si. Byl celkem potěšen, že jde o Turiana a také ho to svým způsobem uklidňovalo. Připnul si zbraně ke zbroji a vstoupil do hangáru, kde již byli přípravy k odletu v plném proudu. Všiml si i svého nadřízeného a šel přímo k němu.
„Pane! Kaldaryl Pytherus se hlásí do služby, pane!“ postavil se do pozoru a zasalutoval.

[Ladron]

Kongresový sál akademie na Jäetu hostí soubor přednášek o viru NV-378. U řečnického pultu je nyní průměrně vypadající Salarian, ovšem jeho přednáška ostatní velice zajímá.
„Virus NV-378 je tedy již několikráte zmutovaný a s jako takovým s ním nemáme téměř žádnou šanci bojovat. Byl zatím ve 100% případů smrtelný. Prevence je velice obtížná, protože virus se objevuje téměř náhodně a nikdo neví kde se zjeví příště.Říkáte si asi, že počet mrtvých není zatím nijak alarmující. Co když ovšem opět zmutuje. Nebo ještě lépe, co když zmutuje s virem pozemské chřipky…“v sále to zašumělo
„Ano děsíte se správně. Jediná výhoda je, že virus se šíří velice pomalu. Do buněk proniká mnohem pomaleji než většina virů, které známe. Přičítám to složité struktuře RNA. Proto se choroba projeví až po nějakém čase…“ a tímto stylem přednášející pokračoval ještě dlouhý čas. Za zmínku snad opět stojí až poslední část.
„Jedinou možností, jak virus porazit. Je najít jeho původní, nezmutovanou verzi. Podívejte.“ přednášející vyvolal trojrozměrnou mapu galaxie. „Modře jsem vyznacil všechna místa, kde se virus objevil. Když pominu některé výchylky. Středem všeho je těchto pět systémů. Kolegové, původce toho všeho bych hledal v jednom z nich. Já vám děkuji za pozornost.“ Mapu nechal zaplou aby se všichni mohli důkladně podívat a sám odešel ze sálu. Na chodbě byl ovšem zastaven.
„Poručíku Ladrone …“ ozvalo se za ním
Oslovený se otočil a trochu podrážděně řekl
„Už nejsem poručík, s rozvědkou už nemám nic společného.“
„Dobrá, dobrá… ale kvůli tomu jsem Vás nezastavil, dovolte abych se představil, jsem Tueron. Radní a rádce matriarchy klanu Este“ prohlásil hrdě a kochal se výrazem v Ladronově tváři
„Já prominte… nevěděl jsem“ reagoval rozpačitě
„V pořádku, nestojím o vaše omluvy, ale ted pojdte se mnou, máme toho hodně na probrání.“

                                               ***************************

O tři týdny později

Chodba spojující dvě křídla Meladorské akademie se utápěla v tichu. V takovém tichu, které by se dalo vyextrahovat a následně podrobit analýze. Ovšem to je jedna z mála věcí, která se Salarianum ještě nezdařila. Však kdo ví co přinese budoucnost? V tu chvíli by to ale nedokázal nikdo, protože ticho bylo přerušeno kroky dvou postav blížících se z pravé strany chodby. Jednou z nich byl Ladron, přednášející a eso v oboru mikrobiologie. Druhou nebyl nikdo jiný než radní Tueron. Oba Salariani se o něčem vášnivě dohadovali
„…..i přesto, já vlastně stále doufám, že je to jen vtip, protože…“  
„Ujištuji Vás kolego,“ přerušil ho Tueron, „všechny možnosti klanová rada důkladně zvážila a prodiskutovala.Usnesli jsme se jednomyslně.“
„Ano, viděl jsem záznam,ale … „
„Máte snad něco proti našemu rozhodnutí?“ zastavil se a v očích mu nebezpečně zasvitlo.
„Ne, ne!“ odpověděl Ladron rychle. „Ale…“
„Dobře, v tom případě byste si měl zabalit. Vaše loď odlétá přesně v šest.“položil Ladronovi ruku na rameno. „Kolego, víte jak je tahle mise pro nás důležitá. Veles je jedna z možných lokalit "původce" A Este má ve Vás naprostou důvěru. Věřím, že svůj klan nezklamete.“poplácal ho po rameni a pomalu odešel.
Ladron zůstal na chodbě sám jen se svými myšlenkami. Po chvilce se obrátil a odešel opačným směrem než radní. Jakmile jeho kroky utichly, ponořila se chodba opět do tísnivého ticha.

                                                ****************************

O čtyři dny později

„Za deset minut přistaneme na Noverii, měl byste se připravit pane.“
„Hm, to bych opravdu měl …“ odpověděl Ladron pilotovi, ovšem dávka odporu v jeho hlase nešla přehlédnout.
„Vím do jaké situace jste byl hozen, jen …, rád bych abyste věděl že celý klan si toho váží“ prohlásil pilot aniž by odvrátil hlavu od palubní desky. Ladron se jen pro sebe ušklíbl a odešel do své kajuty.

                                                 ***************************

O šest hodin později

,Tak jsem tady, Noveria, jedno z míst v galaxii, kam jsem se nikdy nechtěl podívat, ale to bys nesměl být Ladrone ty, nejdřív Magarův pás a ted tohle tady.‘ Pomalu se rozhlížel po okolí haly. Nejdřív musel projít nepříjemnou prohlídkou při příletu, kdy se k němu chovali jako k odpadu, a ted tu sedí a pozoruje nabroušené pohledy straznych a arogantni výrazy obchodniků. Místní byrokratické úřady by ho za nic na světě nepustily na Veles jentak, ani kvůli viru, proto se o to ani nepokoušel. Musel najít nějakou společnost, která na Velesu operuje. To, že je tam prakticky jen jedna základna, a to ještě patřící nějaké bezvýznamné společnosti, se mu klanová rada neuráčila povědět. Naštěstí společnost zrovna příjimala nové zaměstnance. Zažádal o místo zdravotníka. Zda ho přijmou mezi personál základny však netušil. Jestli ne, tak mise skončí ještě dřív než začala.
,Pitomej virus! Pochybuju, že budu mít příležitost sehnat alespon nějaké vzorky. Už jen kvuli tomu „příjemnému klimatu“ na planetě. U všech Kroganů, proč zrovna mě poslali z těch všech možných planet výskytu na tu nejhorší, a kdyby jen to, na tu nejmín pravděpodobnou! Ale je to vůle klanu, takže nemáš holt na výběr‘
Položil si hlavu do dlaní a čekal dál.

[Madoxess Vakarian]

Před rokem

„4.“
.
.
„3.“
.
.
„2.“
.
.
„1.“
.
.
„Skok!“

Velký bitevní křižník turianské armády se pod náporem obrovské energie masového efektu maličko zachvěl, když zrovna skočil po dlouhé hlídce z hranice jejich vesmírného prostoru, zpátky do galaktické soustavy Palavenu.

Domovu turianů.

„Kontrola systémů…,“ řekl jsem a na holopřístrojové tabuli se zobrazilo diagnostické okno.
„Jádro… ok“ tlumočil kopilot Xevoz z přístrojů.
„Elektronika… ok“
„Reaktor pohonu… ok“
„Dráha a trajektorie… 98%“
„Jak to sakra děláš…? Při tvých skocích se drží A.V.C. téměř na nule.“
„Mám skvělý team,“ odpověděl jsem a mrknul na něj.
„No jistě,“ řekl sarkasticky. „Sotva jsem se dotkl ovládání. Mohl bych tu v klidu usnout víš?“
„A nemysli si, že jsem nepostřehl to tvé upravování kurzu těsně před skokem,“ dodal už ztišeným hlasem hledící stále do kontrolní systémové konzole.
„Takhle je to efektivnější,“ řekl jsem a nehnul brvou.
„Pochopitelně.“

Xevoz byl vždy veselá kopa a můj kamarád už od akademie. Byl to turian zelené kůže a menšího vzrůstu než je u nás obvyklé, ale ne zas tak, aby kvůli tomu vyvstávali nějaké otázky. V bitevních simulacích je vždy naprosto impozantní. Jsem rád, že sloužím právě po jeho boku.

Loď se objevila nad orbitem Palavenu podle letového plánu ba dokonce s menší časovou rezervou.
Já a můj koopilot jsme seděli ve velké osmihranné místnosti na kapitánském můstku lodi. Spolu s námi tu byli Admirál, jeho XO, navigátoři, operátoři a dva členové ostrahy. Vlastně celou posádku lodi tvořily jen turiané.
Téměř bezmyšlenkovitě jsem přepnul dění před čelem lodi na hlavní obrazovku a neznatelně se pousmál.

„Ty tohle mijuješ, žejo? Kolikrát jsi tohle viděl, tisíckrát…? A stále vidím ten tvůj pohled při návratu domů“
„Scan?“ odpověděl jsem.
„Vše v normálu,“ pokračoval Xevoz. „Chápu… pro ostatní národy to musí být jistě podívaná… vskutku! Ale že mi tu zrovna ty budeš vždycky brečet, když skočíme zpátky, to už tak docela nechápu.“ Kroutil hlavou a smál se.

Díval jsem se na obří displej a pozoroval tu nádheru. Palaven nazelenalý obr kolem něhož obíhají stovky, možná tisíce družic a satelitů všech ras Citadely, ve kterých proudí petabity informací pro usnadnění života každého obyvatele. Vedle planety na třetí hodině z našeho pohledu byli gigantické doky pro všechny velká plavidla neschopná přistání v atmosféře. A to nejúžasnější nakonec. Obrovská turianská flotila sestavená z mateřských lodí, fregat, křižníků a stíhaček. Snad tisíc lodí vznášejících se na orbitu planety jako strážci klidu a míru turianské existence, připraveni okamžitě bránit svou zem, nebo zasáhnout v zájmu rady Citadely.

„Pane Vakariane , pane Xevozi, naveďte nás do doků,“ prohlásil admirál.
„Ano, pane,“ řekli jsme jako jeden hlas


O hodinu později

Zrovna jsem byl na cestě do svého pokoje, abych napsal zprávu o naší hlídkové misi. Nebylo výjimkou, že ubikace pro piloty se nacházeli přímo v dokách. Procházel jsem akorát úzkou uličkou, která spojovala všechny pokoje pro piloty. Byla zatraceně dlouhá a bylo tu nezvykle živo. Piloti a vojáci si povídali nahlas při otevřených dveří a vášnivě o něčem debatovali. Dlouho se šuškalo, že armáda hledá schopné kandidáty k testovacím letům nového stíhacího letounu navrženého lidskými a turianskými inženýry. Něco se chystá, pomyslel jsem si a přidal do kroku. V tu chvíli do mě narazil další turian.

Vyšel z uličky, která křížila tu, po které jsem kráčel.

„Omlouvám se, pane,“ řekl jsem. Byl to štábní důstojník Haruppi
„V pořádku, vojáku. Vás zrovna hledám. Máte se neprodleně zastavit u admirála Razina“
„Ano, pane,“ kývnul jsem na srozumění a dal se opět do kroku.

Admirálovi pokoje byli naneštěstí na druhém konci doků. Použil jsem tedy příslušný dopravní prostředek s příslušným šoférem. Ten mě vysadil přímo na ubikacích pro nejvyšší důstojníky.
Pokoj pro admirála byl vždy dobře vidět už z dálky. Vždy před ním totiž stáli dva ozbrojení turiani jako čestná stráž.
Pozdravil jsem je a představil se. To bylo znamení pro jednoho z nich.
„Admirále?“ zahlásil do interkomu. „Je tu pan Vakarian a…“ chvíli se odmlčel, „ano, pane.“
Strážný vytáhl červenou kartu a přiložil jí k elektronickému zámku dveří. Ty se pak bez námahy otevřely.
Vešel jsem tedy dovnitř a uviděl admirála otočeného zády ke mně, jak hledí ze svého okna na křižník, kterým jsme společně přistáli.

„Madoxxes Vakarian, pilot 3. třídy na váš rozkaz,“ řekl jsem formálně
Všiml jsem si, že na jeho pracovním stole je několik karet vojáků. Poznával jsem je. Většina z nich byli piloti.
„Jsem rád, že jste dorazil tak rychle, pane Vakariane,“ otočil se na mne a ukázal na křeslo před stolem, „prosím, posaďte se.“
„Pane,“ řekl jsem a vykonal rozkaz.

Admirál Razin byl starý a mohutný turian poznamenaný mnoha bitvami, kterého respektovali všechny posádky ve flotile. Po válce s lidmi se stáhl do ústraní a začal připravovat posádky válečných lodí k boji proti potencionálnímu nepříteli. Válčení měl už dost. Jeho temně rudé těžké brnění a viditelné implantáty na hlavě mu dodávali na impozantnosti.

„Nebudu chodit kolem horké kaše,“ řekl a podal mi ze stolu jednu z elektronických složek.
Na chvilku jsem se začetl a potom jsem to uviděl. Slovo, které jsem nechtěl vidět.

„Převelen, pane?“ vyhrkl jsem ze sebe
„Ano. Už jsem podepsal papíry. Odlétáte zítra ráno, chtěl jsem, abyste se to dozvěděl ode mne a né přes nějakého úředníka. To je vám snad jasné. Audiencím totiž moc neholduji. To je vše, vojáku. Doporučuji důkladně pročíst všechny data ve složce. Se zprávou o poslední misi se netrapte. Už jsem se o všechno postaral. Beztak je to jen formalita.“


O další půl hodinu později ve svém pokoji

Nechápavě zírající do složky od admirála sedím na posteli a pročítám spis. Nedaleko hmotového vysílače na okraji turianského území se právě dostavila turianská kolonie. Já byl převelen jako zásobovací pilot pro nově vzniklou TXXV-0041, jak byla nová kolonie nazývána.
Část mého já to chápala. Tohle se dělo každý den, turiani se skvělými předpoklady pro svou práci, bývali často převeleni na úplně odlišné pozice, protože tam je bylo nyní prostě potřeba. Jenže mé srdce se s tím nikdy nevyrovná.
Tok mých myšlenek přerušila až příchozí zpráva na záznamníku, která se automaticky spustila.

„Zdravím, kamaráde,“ byl to Xevoz a jeho typicky veselý přízvuk
„Zrovna jsem slyšel, co ti provedli. Pěkný hnus, chtěl jsem ti jen říct, aby ses tam držel, brácho, a moc nám nezakrněl, až tě budeme potřebovat, ok? Jo a hádej, kdo byl dneska povýšen na pilota 3. třídy?“
„Konec zprávy,“ ozvalo se ze záznamníku.

Usmál jsem se pro sebe. Xevoz byl skvělý turian a jednou určitě bude pilot 1. třídy. Zasloužil si to.
Nemělo smysl dál číst ve složce. Nemělo by to žádny efekt.
Byl jsem pevně rozhodnut neuposlechnout svůj první rozkaz v kariéře.


Po roce


Seděl jsem v baru u pultu a jako každý večer sledoval armádní zprávy na panelu nad barem.
Bar to byl na první pohled, jako každý jiný. Několik stolů s židlemi a nějaký ten hrací automat.
Osazenstvo byli téměř všechno turiani a jeden krogan u dveří. Řekl bych, že bar byl poloplný.

Turianský barman se na mě s úšklebkem podíval.
„Proč stále sleduješ ty armádní zprávy, Madoxi? Lidi si tu myslej, že si nějakej fízl a bojej se sem chodit. Už nejsi voják tak to nech už konečně plavat. Stejně tam hlásej pořád to samý“
Zvedl jsem obočí a zadíval jsem se na něj.
„No jo radši ti donesu další drink. Víš, vážně bys měl z téhle díry vypadnout.“
„Ale to bys přišel o zákazníka,“ odpověděl jsem.
„Dělás si legraci? Tvůj účet je dlouhý jak Kroganský péro. Ani si nepamatuju, kdy si naposledy zaplatil.“
„Máš pravdu,“ řekl jsem a usrkl ze svého driknu na dluh.

Po chvilce zprávy skončili a nastala chvilka pro galaktické reklamy.

Na obrazovce se objevila krásná Asari a nabízela předražené prostory na Citadele.
Tu potom vystřídal člověk nabízející pánskou ochranu se slovy „Nejsme Krogani , my se musíme chránit před nežádoucím početím.“
„Lidé…“ řekl jsem a popadl ovladač, abych to vypnul.
Ale to tam už skočila další reklama.

Člověk v divně vypadajícím obleku tam stál před dvěma předělanýma Hastingsama a spustil:

„Nebaví vás již sedět dlouhé hodiny za mrzký plat v kanceláři? Otravuje vás každodenní rutina, nebo je vám na obtíž blízko žijící příbuzný? Chcete zažít dobrodružství v odlehlých částech vesmíru a ještě si při tom solidně vydělat?
Máme pro vás řešení!
Podejte si ještě dnes žádost na personálním oddělení společnosti Perunica Express a možná i vás vybereme do tohoto veselého a prosperujícího kolektivu. Nezáleží nám na rase, věku, náboženství či barvě chlupů v nose, chceme pouze odhodlání pracovat pro moderní přepravní společnost značného potenciálu.
Sháníme piloty, techniky, barmana, knihovníka, napravené pašeráky, biotické kouzelníky, obchodníky, šíleného vědce, neohroženého průzkumníka, zdravotníka, někoho na papírování a novou asistentku ředitele, neboť ta stará odchází na mateřskou dovolenou.
Pojďte s námi objevovat Traverse!

Pokud zprávě nerozumíte, bude za pár vteřin vysílána i v dalších šesti nejrozšířenějších jazycích a velštině.“

Celý jeho monolog podtrhoval dole text s informacemi o lokaci a umístění základny.
Vypnul jsem obrazovku a povídám k turianovi: „Máš pravdu, potřebuji vypadnout.“
„Snad nemyslíš tu pitomou reklamu vážně, že ne?“ barman ukázal na vypnutý displej.
„Budu potřebovat půjčit několik kreditů na let.“
„Tak a dost!“ barman zvážněl. „Kdybys nebyl můj bratranec, támhle ten krogan u dveří už by tě vynášel ven v zubech!“ potom ale trochu změknul. „No jo něco mám,“ dodal.


Současnost


Letoun veřejné letecké společnosti mě vysadil přímo na základně společnosti Perunica Express.
Trochu krkolomné přistání pilota, na můj vkus, ale budiž. Rozhlédl jsem se po budově a našel vchod.
Uvnitř budovy je vše dobře značené barevnými pruhy na zdech. Každý pruh na zdi má svou barvou opodstatnění a dovede mě na místo, kam chci. Podobné jako na turianských základnách. Zamířil jsem si to přímo na personální oddělení. Byl jsem rád, že budu po dlouhé době zase moct pilotovat.

„Takže, pane Vakariane,“ řekla úřednice sedící naproti mě, pročítaje můj spis, „měl jste docela štěstí. O vaše místo byl značný zájem, ale vaše zkušenosti jsme nemohli jen tak přehlížet.Ještě
než vás pustím, aby jste se tu u nás zabydlel, zajímá mně ta časová mezera podle, které jste přes rok nebyl nikde zaměstnán?,“ odlepila oči z monitoru na mne.
„Správně. Měl jsem… zdravotní dovolenou.“
Mlčky něco naťukala do počítače.
„Poslední otázka tedy. Co si ve stručnosti slibujete od vzájemné spolupráce s naší společností?“
„Tuším, že hodně nudných letů napříč galaxií,“ odpověděl jsem.
„Vskutku, velmi stručné,“ zasmála se, ale spíš to byl hraný smích. „Nebudu vás tedy déle zdržovat. Veškeré informace najdete na disku, který jste obdržel,“ zvedla se a podala mi ruku. „Vítejte u Perunica Express. Hodně štěstí, pane.“
„Děkuji,“ odpověděl jsem a zvedl se z křesla.

Byla to obdélníková místnost personálního oddělení. Nacházeli se zde dva obsazené pracovní stoly a za každým jedna sympatická lidská náborová specialistka. Jedna v rohu s nasazeným headsetem právě konzumovala cosi, co drobilo na její klávesnici, a na půl plné pusy povídala: „Je mi líto, ale tahle pozice je již obsazená, litujeme.“
Smůla, pomyslím si, když odcházím.

Stojím na chodbě a v ruce držím identifikační vysačku na krk, elektronickou kartu, od mého nového pokoje, který budu naštěstí sdílet sám, datový disk s firemní brožurou a dalšími informacemi o společnosti. Mé kroky, ale nevedou do pokoje, nýbrž úplně jinam. Vydávám se po značce, která jasně ukazuje směr hangár.

Po chvilce už stojím před napolo otevřeným hangárem číslo 1. Vejdu tedy dovnitř, abych nakouknul, a v tom mě zastaví nějaký člověk s obslužným vozíkem.

„Pane! Tady se pohybovat nesmíte. Sem je pro všechny přísný zákaz vstupu a dnes návštěvní hodiny nejsou!
Odejděte,“ řekl vysokým nosovým tónem, jako by ten obslužný stroj a nejen ten patřil jemu.
„Jmenuji se Madoxxes Vakarian a jsem nový kapitán a pilot téhle krásky,“ ukázal jsem na Vesnu a znovu zauvažoval nad slovem kráska při opětovném pohledu na modifikovanou fregatu.
„Já… já se omlouvám, pane. Chodí sem spousta lidí a nikdy nevíte. Je tu spousta nářadí, mohlo na vás něco spadnout, a tak,“ řekl ztěžka a hledal jak z toho ven.
„To je v pořádku, nebudu vás zdržovat od práce,“ řeknu, aby mi dal pokoj, ale muž stále civící na mou identifikační kartu, jakoby se snažil ještě najít nějakou další výmluvu jak mě dostat ven.
„To je vše, vojáku!“ zvedl jsem tón hlasu tak, že mi muž málem zasalutoval. Pak odešel, táhnoucí za sebou vozík stejně, jako zbytek své důstojnosti.


Nerušen a ve stoje podpírající si bradu hledím na Vesnu. Moji nastávající společnici. Je to už doba co jsem pilotoval Hastings, ale to nebude problém i navzdory váze, která jí byla při úpravě pro více prostoru pro náklad dost ubrána. To také znamená, že díky většímu místu na náklad bude o mnoho těžší, až bude plně naložena.
„Spolu to zvládneme,“ kývnul jsem na loď a dal se na odchod. Letmo jsem ještě nahlédl do dvou zbylých hangárů, ale kromě dalšího modifikovaného Hastingsu Devany a nějakého vraku, v nich nic zajímavého nebylo. Moje procházka po základně tedy skončila u mě v pokoji. Těžké tlakové dveře se za mnou zavřely a já se dal do vybalování svých věcí.  Pokoj to byl menší než ty, které jsem používal v armádě, ale to mi nevadilo. Stejnak si myslím, že většinu času budu trávit na lodi. V mé nové práci. Nad tou myšlenkou jsem se pousmál. Po vybalení mých věcí jsem usedl ke svému stolu a prohlížel data, která jsem při vstupu obdržel. Jednalo se o směs informací o společnosti jako například historie, orientační plánky budovy a letounů, seznam zaměstnanců a jejich funkce nebo třeba i info o této planetě. Zběžně jsem prohlédl nezbytně nutné soubory a šel spát.

Probudil mě až pronikavý zvuk, který vydává telekomunikační kanál při příchozím hovoru. Z postele jsem zmáčkl tlačítko pro přijmutí hovoru a na obrazovce se objevil obličej staršího člověka. Byl to ředitel společnosti, jak mi po chvilce došlo.
„Zdravím vás, pane Vakariane. Omlouvám se, že vás budím,“ řekl, když mě uviděl, „ale bylo mi řečeno, že nový kapitán, pro jednu z našich úžasných lodí, dorazil na základnu. Právě včas, řekl bych.“
„Stalo se něco?“ Odpověděl jsem už plně při vědomí.
„Nastala nám tu neočekávaná situace, která si žádá neodkladný let na Citadelu se zastávkou na Noverii. Neznám lepší způsob, jak se dostat do formy, kapitáne,“ řekl s úsměvem. Takže četl můj spis, pomyslel jsem si.
„Nebudu vás obtěžovat detaily, kapitáne, řeknu jen, že náš věrný zákazník potřebuje transportovat sebe a svou rodinu do Citadely. Odlétáte přesně za hodinu.“
„Budu připraven, pane,“ řekl jsem.
„Přesně to jsem od vás očekával. Hodně štěstí a vítejte u nás,“ s těmito slovy se ukončil přenos.
Nechtěl jsem vyzvídat, proč si najímá zrovna nás, proč si nenajme jednu z tisíce lodí v Citadele. Na to se teď, ale soustředit nebudu. Obléknul jsem se tedy a vydal se směr hangár číslo 1. Oděn v klasické turianské lehké zbroji, vcházím do hangáru a vidím, že před lodí už nějaký menší dav přešlapuje, jako kdyby na něco netrpělivě čekal. Nebo na někoho.
Když se přiblížím k davu, nervózně se na mne otočí.

„Zdravím vás ve spolek,“ začnu neutrálním tonem. „Mé jméno je Madoxxes Vakarian a jsem novým Kapitánem a hlavním pilotem Vesny. Doufám, že to bude pro všechny z nás příjemná spolupráce. Také doufám, že všichni členové posádky byli informováni o této náhle vzniklé situaci. Nabrali jsme menší zpoždění, takže vás všechny poprosím o zaujmutí míst na lodi. Nanejvýš za pět minut odlétáme. Díky.“


Počkám, až všichni společně nastoupí a následuju je. Projdu kolem nákladního prostoru až do pilotní kabiny, kde už spouští systémy můj nový kopilot.
„Odhadl jsem vás správně,“ řekl jsem a zaujal své místo. Po připoutání jsem si vyžádal od pana Duncana, jak se představil - divné jméno, ale sám si ho asi nevymyslel, letovou kartu. Bleskově jsem do systému zadal potřebné informace. Pak následovala rychlá kontrola systémů. Potom utěsnění dveří a nastavení automatického vyrovnávání tlaku v lodi.

Zapnul jsem hlasitý poslech.

„Dámy a pánové, hovoří kapitán lodi… Za několik vteřin odlétáme. Toto je náš první společný let a první společný úkol. Nějaký papaláš má přání dostat se z Noverie do Citadely a my mu ho splníme. Doufám,že vše půjde hladce a všichni se vrátíme zpátky živý,“ řeknu bez náznaku emocí a pak se otočím ke svému kopilotovi.
„Nastavte kurz Noveria, pane Duncane,“ řeknu a přepnu vysílací kanál. „Letová kontrolo tady MSV Vesna, žádám o povolení ke startu,“ chvilku bylo ticho.
„Máte zelenou, Vesno,“ ozvalo se z reproduktoru. „Hodně štěstí, kapitáne.“

Vesna se po vyjetí z hangáru na vzletovou plochu odlepila od země s grácií a lehkostí kolibříka a zamířila si to přímo na ledovou planetu Noveria.

[John Doe]

Duncan doběhl do hangáru ve chvíli, kdy přípravy na odlet byly už v plném proudu. Zastavil se u vchodu a pozoroval ten organizovaný zmatek. Celé hale dominovala Vesna, která zatím zůstávala v naprosté tichosti a čekala, až jí piloti vdechnou život. To byla první věc, která Duncana zarazila. Sice se zpozdil, ale i přesto by Vesna už dávno měla mít připravené motory. Daleko více ho ale překvapilo složení posádky. U lodi stála skupinka bezpečáků, dva turiané a dva lidé. Nějak moc na rutinní výlet. Nehledě na to, že jeden z turianů byl, pokud se Duncan nepletl, sám velitel bezpečnostních složek. Všichni byli plně ozbrojeni a nastoupeni u nakládací rampy. Duncan neměl rád ozbrojené doprovody a už vůbec ne, když sám žádnou zbraň neměl. Rozhodl se, že neponechá nic na náhodě a rozběhl se zpět ke své ubikaci, kde měl schovanou automatickou pistoli. Byla to Raikou řada IV, kdysi převratná novinka společnosti Ariake Technologies, dnes jen oprýskaný kousek zašlé slávy, nicméně sloužila stále dobře.
Urychleně se doklopýtal ke vstupu do lodi a bez rozmýšlení zmizel v jejích útrobách.

Pilotní kabina nebyla velká, ale skýtala dostatek pohodlí pro oba piloty, kteří tak nerušeně mohli vykonávat svou práci. Duncanovo místo záložního pilota bylo po levé straně trupu. Ztěžka si sedl do sedačky, odložil letovou kartu a zavřel na chvíli oči. Párkrát se zhluboka nadechl. Po chvíli uslyšel zvenku nějaké hlasy a netrvalo dlouho a do lodi začala nastupovat posádka. Duncan se ihned dal do práce. Nepotřeboval, aby hned první den s novým kapitánem vypadal jako nějaký lempl. Spustil palubní počítač a vyťukal své přístupové heslo. Ticho, které doprovázelo celou proceduru, narušily až kroky, které mířili ke kabině. Duncan potvrdil svou totožnost a rychle spustil diagnostiku systému. Ta naštěstí trvala jen okamžik. Technici holt provedli svou práci bezchybně, na obrazovce již blikalo zeleným světlem potvrzení o ukončení předletových příprav. Očima přelétl data, která se mu zobrazila na obrazovce, aktivoval přípravnou sekvenci motorů a vstal ze sedačky, aby se přivítal s novým nadřízeným.

 „Dobrý den, pane…“začal, ale vzápětí se zarazil. Proti němu stál turian v lehké zbroji, která musela projít hanarskou čistící procedurou. Jinak se její bezchybný lesk nedal vysvětlit. „…Já jsem Duncan Trevelyan,“ zakoktal a chtěl ještě dodat spoustu oficiálních informací ohledně své pracovní pozice, jenže slova mu uvízla v krku. Snažil se z turianova výrazu vyčíst jakékoliv emoce, ale bylo to naprosto nemožné. Přesně tohle na nich neměl rád, nikdy nevěděl, co si právě myslí. Horší v tomto ohledu snad byli už jen batariáni. Chvíli počkal v trapném okamžiku naprostého ticha a pak se posadil. Turian si od něj vyžádal letovou kartu a provedl další kontrolu systémů. Poté následoval proslov k posádce. Opět bez jakýchkoliv emocí, což Duncana začínalo iritovat. S předchozím pilotem byla aspoň občas zábava, jelikož si neodpustil sem tam nějaký vtípek. Z tohohle koukala zatraceně nudná rutina podle předpisů s armádou turianů na palubě.

„Nastavte kurz Noveria, pane Duncane.“
Duncanovi to připadalo jak nějaká hláška z předpotopních dvourozměrných filmů, nicméně nehodlal se s touto myšlenkou turianovi svěřovat. Data z letové karty byla už zkopírována do palubního systému, takž byla jen otázka chvilky nastavit naplánovanou trasu. Celou dobu, co si pohrával se svou navigační konzolí, po očku sledoval turiana. Teď už hlavní zodpovědnost za hladký start a opuštění atmosféry spočívala na něm.

Duncan se pohodlně opřel ve své sedačce a na svém displeji si nechal zobrazit statistiky všech hlavních i podpůrných systémů. Vše vypadalo v pořádku. Jen hlášení čidla v jídelně signalizovalo ucpaný odpad. Tohle ale může počkat na přistání. Vyťukal na klávesnici několik příkazů a přesunul hlášení pod složku „opravy po přistání“.

[Narva'Raan nar Vaala]

Do strojovny naběhla tak rychle, že se jí z obleku sotva stačila odpařit dezinfekční směs, a k jejímu viditelnému zklamání to bylo stejně pozdě. Inženýr, ač malý vzrůstem, sem již stihl nahnat celý zbytek obslužné posádky lodi a z valné většiny panelů už na svět mžourala ospalá světýlka, která se ale každým okamžikem probouzela více a více. Nebude to dlouho trvat a můžou letět, zbraně, kinetické štíty a podobné legrácky se můžou klidně nahodit až během cesty.
Letmo přejela pohledem i jádro, které zatím pulzovalo dost líně, ale brzy dostane přísun energie a roztočí se jako divé. Sice nebylo nejnovější, ale co by za to doma ve Flotile dali, kdyby jich alespoň desetinu měli v takhle dobrém stavu. Spotřeba malá, nároky na údržbu sice vyšší, ale s její domovskou lodí se to pořád nedalo srovnávat, a výkon stále lehce nadprůměrný. Nakupovat použité vojenské zboží očividně není tak špatný tah, jak by si ještě před půlrokem myslela.
Zhruba v polovině zběžné kontroly přistávacích vzpěr se z interkomu ozvala kapitánova řeč. Těžko říct, čeho tím chtěl docílit, ale třeba to k něčemu dobré bylo, přemýšlela a zároveň doufala, že tenhle kapitán bude aspoň trochu jako Wright. A taky že neskončí stejně špatně.
Všechny kontrolky už svítily zeleně, když z můstku přišel povel ke startu. Inženýr se při spouštění jádra na plný výkon sice tvářil dost pesimisticky, ale to nejspíš proto, že podobné uspávání lodních systémů nebylo úplně běžnou praxí. Všechny zakázky ale stíhala odbavit Devana, takže vedení rozhodlo o dočasné hibernaci lodi, čímž snížilo náklady na její běh téměř na nulu. A posádka si tak už skoro měsíc válela šunky, tedy většina.
Za tu dobu loď pouze udržovali, jak nejlépe mohli, a první důstojnice si rozhodně neměla co vytknout. Všechno doposud šlapalo jako na drátkách a díky nejnovějším inerciálním tlumičům na trhu prakticky necítili, že se odlepují od země. Kdyby teď kdekoliv na lodi bylo něco na způsob průzoru, bylo by jistě krásně vidět na masivní vrata hangáru, jak se za nimi pomalu zavírají, aby dovnitř nepronikla třeskutá zima. Taková věc na trupu lodi ale nebyla ani trochu praktická, proto žádné vizuální spojení vnějšku s vnitřkem neexistovalo. Koneckonců to bývala vojenská fregata, ne výletní kocábka.
Vydala pár rozkazů ohledně oživení generátorů kinetických štítů a skromného, leč přítomného systému GARDIAN. Za celou její nedlouhou kariéru na lodi ho sice použili jen dvakrát, ale pokaždé znamenal rozhodující výhodu. I v oné nešťastné potyčce, kde zemřel kapitán Wright. A než stihli vystřelit z ledové atmosféry do ještě chladnějšího vesmírného prostoru, byla už na můstku, kde rovněž panoval čilý ruch.
Už předchozího dne slyšela nějaké zvěsti o tom, kdo bude novým kapitánem, ale teprve teď jim uvěřila, protože turian tam stál v celé své výšce a tvářil se přesně tak, jak si ho představovala. Jak se tak přibližovala, váhala, zda zasalutovat, ale zavrhla to. Možná to býval voják, ale když šel k civilní společnosti, tak měl asi důvod.
Nechtěla skákat do jeho rozhovoru s druhým pilotem, a tak ve chvíli, kdy se otočil jejím směrem, pouze rukou se vztyčeným palcem naznačila, že je vše v pořádku, a uhnízdila se u prázdného křesla s ovládáním zbraňových systémů. Obvykle tam někdo seděl, i když se jednalo o výlety s minimálním stupněm nebezpečí, ale teď k tomu nebyl důvod, když ještě žádný z přidružených nefungoval. Párkrát přejela prsty po klávesách a s potěšením sledovala, jak doposud mrtvé kontrolky ožívají a jejich barva skáče z červené k zelené.

Není to tak dlouho, co tomu bylo naopak.

Ještě teď se jí o tom občas zdá. Paluba se otřásala, vzduch sytil kouř a prskání roztříštěných terminálů osvětlovalo ztemnělé prostředí můstku při rudém poplachu. Přesně tady seděla, snažila se zároveň zaměřovat palbu z pitoreskně slabých kinetických děl a převádět veškerou dostupnou energii do štítů, ale s přehřívajícím se GARDIANem na ni čekaly už jenom samé špatné zprávy. Pilot dělal vše, co mohl, aby je dostal vcelku pryč, a na obrazovce senzorů se objevila další, již čtvrtá, pirátská fregata zpomalující z rychlosti světla.
Štíty úpěly pod nepřátelskou palbou a děr v trupu přibývalo, ale i když všechno vypadalo neskutečně zoufale, nemožné se stalo skutečným a jen díky náhodě, která do okolí přivedla alianční patrolu, je ještě pořád naživu. To samé se ovšem nedalo říct o kapitánovi, kterého spolu se dvěma techniky z jejího týmu na místě zabila chladící kapalina unikající z protrženého potrubí.
Z deseti členů posádky přežilo šest, v trupu lodi byly díry jako vrata a jádro po úspěšném přistání odmítalo znovu naskočit. Toho dne měla víc štěstí než za zbytek života dohromady. A ještě si tím zasloužila povýšení, i když s tím vlastně v hloubi duše nesouhlasila. Jenže když vyrůstáte na Flotile, naučíte se neodmítat příležitosti ať už přijdou odkudkoliv, takže novou pozici prvního důstojníka přijala. Naneštěstí se ukázalo, že předchozí první důstojník, nyní z nouze kapitán, je spíše ke škodě než k užitku, a tak toho moc nenalétali. Snad to teď bude lepší.

Vymanila se ze sevření tísnivých úvah a radši ještě jednou překontrolovala panel, který už teď zářil všemi barvami. Bude to chtít ještě nějaké dolaďování, ale ten proces už je skoro automatický, stačí jen nechat někoho, aby ho hlídal. Takže teď je čeká velice krátký let na nedalekou planetu a tam vyzvednutí pasažéra a vedlejší zásilky, zopakovala si v duchu a chystala se jít se připravit, protože jako správný první důstojník to bude ona, kdo bude muset ven. Ještě ale čistě reflexivně prohlédla výsledky všech diagnostik, co nedávno skončily, a vytřeštila oči.
O pět vteřin později už téměř bez kontaktu s podlahou letěla do zadní části lodi, jako by měla pilotní kabina každou chvíli vybuchnout, a nadávala při tom na ta prasata v kuchyni, co neustále hází zbytky jídla do odpadů. To se pak nemůžou divit, že se to pořád ucpává.

[Kaldaryl Pytherus]

Nový přímý nadřízený se Kaldarylovi zdál sympatický. Vypadal jako dobrý voják a úctyhodný muž. I jeho spisy to tvrdily. Kaldaryl je četl snad pětkrát a právě teď je na palubě Vesny, sedíce na své palandě v ubytovacích prostorách lodi, četl po šesté. Pozoroval ho při nástupu i přesunu na loď. Musel uznat, že Turian v něm vzbuzoval jistou úctu.
O druhém Turianovi na palubě, pilotovi, jehož hlas, znící z lodního intercomu, právě ustal, by mohl tvrdit pravý opak. Kdyby nečetl jeho složku a neviděl ho při nalodění, klidně by mohl po tomto jeho projevu tvrdit, že šlo o nějakého člověka a stále ještě nemohl úplně uvěřit, že to byl Turian, co k nim už dvakrát vedl podle Kaldarylova soudu dost zbytečnou a až lidsky dětinskou a nevojenskou řeč. Kaldaryl ale neměl ve zvyku soudit kohokoliv zcela podle prvního dojmu, takže nakonec uzavřel Kapitánovu složku a jen si pomyslel, že je spokojen, že mu velí ten lepší z obou příslušníků jeho rasy.
Seděl takhle už od chvíle, co vstoupil na palubu lodi před deseti minutami a jediné co dosud dělal a měl v plánu dělat po cestě na Noverii, byla prohlídka dostupných dat o ostatních členech posádky a kontrola vlastní výzbroje. Promítal si postupně, jak měl ostatně už od své služby v armádě ve zvyku, všechny složky na malé obrazovce před okem a snažil se si zapamatovat všechny možné taktické informace a osvojit si je.
Dělalo ho to spokojeným a jistým. Vždy byl rád, když znal dobře situaci, v které se nacházel. Tak to také bylo psáno v té lidské knize, Umění války. Jeho oblíbená kniha lidského původu. Přestože lidi neměl rád, musel uznat, že některé jejich taktické metody a postupy byly úctyhodné. Jen dost pochyboval, že dokonalost, jaké dosahovaly na teoretické úrovni, dokázala tahle rasa využít i v praxi.
„Kdo zná sebe i svého nepřítele, neprohraje ani jednu bitvu ze sta.“
Tuhle větu znal velmi dobře a maximálně se jí řídil celou svou vojenskou, ale i civilní kariéru. Vždy a všude se snažil o svém okolí zjistit maximum. V opačném případě si připadal velice nepohodlně a nejistě, dalo by se říci, že i paranoidně. Byl rád, že tady má a ostatně už i měl dost času, aby se se svým okolím alespoň dostatečně seznámil. Uznal, že pro ozbrojený konflikt vyšší obtížnosti a rizikovosti by to nemuselo a pravděpodobně by to ani nebylo dost, ale také věděl, že na misi, jako je tato, takový konflikt pravděpodobně nehrozí.
To byla další věc, která ho vyváděla z rovnováhy, a tak na ni raději nemyslel. Pravděpodobnost. Nesnášel představu, že není něco přesně dané a určené. Osobně zastával názor, že pravděpodobnost prostě neexistuje. Že vše je vývodem systému předcházejících události, že akce předchází reakci. Že pravděpodobnost je pouze naší náhražkou faktu, že neznáme přesně onen systém… a proto se snažil vždy ten systém poznat co nejlépe… aby se vyhnul pravděpodobnosti.
Zvuk kroků na chodbě lodi ho vyrušil ze zamyšlení a změnil zobrazovaný dokument na složku jednoho z lidských bezpečáků. Další potenciálně slabé místo, se kterým ve svém systému musí počítat…

*** 

Konečně dokončil kontrolu i poslední ze svých zbraní a pomalu je všechny na speciálních popruzích připnul ke své zbroji. Nehodlal je po dobu letu ani jednou dát pryč z dosahu. Věděl moc dobře ze své vojenské služby, že v kosmu může dojít kdykoliv k situaci, kdy je bude okamžitě potřebovat. Stát se mohlo cokoliv.
Měl své zbraně rád. Už dávno si je nechal upravit tak, jak mu to vyhovovalo. Dvojice útočných pušek tak byla o několik centimetrů kratší, než je obvyklé se zarovnanými konci. Každá z nich byla nastavena na maximální rychlost střelby. Sice to znamenalo menší přesnost, ale Kaldaryl byl zvyklý bojovat v prostorech, kde přesnost nebyla hlavní. Navíc, jeho implantáty prakticky nulovaly jakoukoliv možnou nepřesnost zbraní. Také jejich vzhled byl jedinečný, každá z nich byla zcela černá a pokryta hustými malbami podobnými těm na jeho obličeji. Ty zbraně byly jeho součástí, byl na ně zvyklý a byl s nimi i svým způsobem propojen. Byly jeho druhý pár rukou.
Teď mu vysely obě připevněné pevně ke zbroji a zajištěné bezpečnostní pojistkou dostatečně rafinovanou, aby jen Kaldaryl mohl v mžiku sekundy tasit obě zbraně, zatímco jiným by to trvalo přinejmenším deset dalších vteřin. Jedna připevněna šikmo na spodním okraji hrudníku, druhá na zádech.
Zvedl se z postele a vykročil z ubikací. Klidným krokem se vydal do jídelny, aby se najedl dřív, než dorazí na místo. Moc dobře věděl, jak je důležité nevynechat před misí dostatečnou dávku živin. Posadil se ke stolu, kam si donesl svůj příděl zásob. Jídlo nevypadalo nejlépe, ale nebyl zvyklý na lepší porce jako voják, takže přijal pokrm bez protestů a poznámek. Místo toho, aby mu věnoval pozornost, raději se zaměřil pohledem na muže sedící nedaleko od něj, dva jeho lidské kolegy, jejichž spisy si již také několikrát přečetl. Popravdě musel uznat, že člověk jménem Dave Fox mu přišel podle spisů zajímavý. Nepříliš často tahle o lidech uvažoval, ale nebránil se tomu uznat, že i mezi nimi se můžou tací najít. Po celou dobu jídla je tedy zaujatě pozoroval ve snaze je dostatečně odhadnout a doplnit tak další informace k těm, které měl z dokumentů…

[Dave Fox]

Čekání na zbytek posádky mi přišel nesnesitelný, protože TJ, jako již tradičně, nedokázal zmlknout. Neustále něco probíral, a když dané téma skončil, tak okamžitě bez sebemenší odmlky přeskočil na další. Místo abych ho poslouchal jsem si ale více všímal posádky, která se pomalu začala scházet.
Mezi davem jsem poznal svého nového velícího důstojníka, který si stejně jako já ostatní měřil pohledem. Zašmátral jsem v paměti po jeho jménu. Ablaryn nebo nějak tak podobně. Najednou mě něco vytrhlo z toku myšlenek, ale nebyl to nějaký hluk či něco jinak rušivého. Naopak to bylo ticho. Podíval jsem se na TJ, který mlčel a koukal na Ablaryna stejně jako já.
„To je ten týpek, co?“ řekl najednou.
„Jakej „týpek“?“ zeptal jsem se ho.
„No ten, co nám teď velí, přece,“ odpověděl.
„Jo tak to je ten týpek,“ usmál jsem se. TJ si turiana se zájmem prohlížel, až jsem si myslel, že zatím co jsem nedával pozor, někdo TJ vyměnil. Chvíli na to k turianskému důstojníkovi přiběhl jiný turian a horečně mu zasalutoval.
„Pche, koukni na toho šplhounka. Asi si myslí, že když je náš kápo turian jako on tak si bude vyskakovat. Nesnáším takovýhle podlejzavý parchanty,“ dloubal do mě loktem TJ a ukazoval na nově příchozího. A já opět poznával TJ, nejspíše ho zase někdo vyměnil zpět, což dotyčnému nemohu mít za zlé.
„To, že mu salutoval, neznamená, že je nějakej šplhoun,“ odvětil jsem.
„Jo vážně? A víš, že tomu strejdovi nemusíme salutovat? Nejsme armáda. Dobře poslouchat, to beru, jsou přece jistá pravidla, ale až takhle to prožívat?“ zakroutil hlavou.
„A slovo slušnost ti nic neříká?“ zeptal jsem se ho.
„Ne, můj slovník ho neobsahuje,“ zasmál se a praštil mě pěstí do ramene.
„Pak asi neobsahuje spoustu dalších,“ odtušil jsem, aniž bych se na něj podíval.

Netrvalo to zas tak dlouho a posádka byla kompletní a my se nalodili. Chvíli na to nás pilot oslovil. Jeho proslov byl krátký a stručný.
„Tak to stálo za nic. To nás jako mělo uklidnit anebo vyděsit? Mohl nahodit trošku lepší tón jako v nějakým dech beroucím filmu a ne tón nějakýho již značně starého Elcora, který vypráví o svém zdravotním stavu. Ale co, snaha se cení,“ nezapomněl zkritizovat proslov TJ.

Společně jsme byli v naší ubikaci. Nejspíš si někdo uvědomil, že jsem jediný, kdo může přežít TJ a je ho neumění mlčet. Po dlouhých minutách lelkování a jeho pobrukování už to nevydržel.
„Co se jít najíst? Už jsem celou hodinu nejedl,“ zasmál se. Souhlasil jsem, protože jsem měl taky hlad a taky tu byla možnost, že ho jídlo na chvíli umlčí.
Došli jsme tedy do jídelny, kde jsme si vzali svůj příděl a posadili se na dvě volná místa.
„No tak se do toho pusť. Jestli tě tohle nezabije, tak už se nemusíš bát ničeho,“ chechtal se TJ na celou jídelnu. Oba jsme se tedy společně pustili do jídla. Díky mému působení v Alianci jsem byl na vojenskou stravu zvyklý, takže pro mě nebyl žádný problém danou potravu sníst a nezískat tím tak újmu na zdraví. Následně jsem si všiml turiana, který mě pozoroval nejspíše už nějakou dobu. Poznal jsem ho okamžitě. Byl to ten, co před odletem salutoval Ablarynovi a za to byl Jonsonem označen za šplhounka. Dlouze jsem se na něj zadíval a naše pohledy se střetly. Nevypadal, že by měl lidi nějak v lásce, ale přesto se na mě díval jinak než vyloženě s odporem.

[i ]„Raz, dva, tři, teď. Raz, dva, tři, teď. Znovu! Raz, dva, tři, teď. Sakra neumírej vojáku! Tohle zvládneš. Dělej!“ nade mnou se objevil medik a následně zmizel ve tmě.
„Kde to jsem?“ zeptal jsem se a pokusil se otevřít oči, jenomže se mi to nepodařilo a všude mě obklopovala tma.
„Jsi v bezpečí, Foxi.“ Poznával jsem hlas svého velícího důstojníka.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se ho.
„Ti batariani vás dostali. Dlouho se vaše jednotka nehlásila tak jsme si pro vás přišli. Ti parchanti vyhodili celej komplex do luftu. Kdybyste byl u něj blíž tak je po vás. Takhle máte jen pár popálenin. Měl jste velké štěstí. Nejdřív jste přežil, když vás doslova obstřelovali a pak ten výbuch,“ zazněl hlas velitele, ale stále byla všude tma.
„A co ostatní?“ zeptal jsem se ho.
„Je mi to líto, Foxi, ale nikdo kromě tebe to nepřežil.“
Pocítil jsem ruku na rameni a zjevil se mi rozmazaný obrys velitele, který se skláněl nad mou postelí.[/i]

„Otravuje tě?“ zeptal se TJ. Najednou jsem byl zase zpět a uvědomoval si, že na Turinana ještě stále koukám a on na mě.
„Hej, chlape, nějakej problém?“ zařval na něj TJ.

[Grok]

Usmíval se, celou dobu se jen usmíval a turianovi, který ho měl hlídat, to viditelně nedělalo moc dobře. Těkal očima sem a tam a v hlavě se mu určitě honilo mnoho zajímavých myšlenek. Krogan se divil, co blbnou. Vždyť šlo jen o jemnou slovní přestřelku, výměnu názorů, která neskončila nijak zvlášť dramaticky…


„…Chci, abys to zkusil,“ ušklíbl se na důstojníka. Zbytek policistů jej měl stále v mířidlech zbraní. Krogan po nich přejel pohledem, protáhl se a pustil tašku na podlahu. Důstojník vytáhl standardní služební zbraň, kterou mu namířil na břicho, a pouta. Ještě stále byl čas to vyřešit jinak, ale Grokovi to bylo jedno. Nehodlal si nechat srát na hlavu. A už vůbec ne od kreveťáků. Stovky let pilovaným pohybem bleskově a nečekaně chytl důstojníka za zápěstí ruky, v které držel zbraň a odklonil její hlaveň stranou. Následoval výstřel, jak se turian lekl, výkřik, jak trefil kolegu do nohy a žuchnutí, jak se svalil na tvrdou podlahu.
Jeho kolegové, krom postřeleného, byli v šoku a reagovali jen velmi pomalu. Krogan skroutil důstojníkovi ruku za záda, až bolestí vyjekl. Všechno se to seběhlo velice rychle, ale tímto to také skončilo, protože jeho parťáci se konečně probrali a než stačili krogana rozstřílet na kaši, tak se vzdal.


„…Chci se vidět s vaším velitelem.“
„Chtít můžeš,“ ozvalo se mu v odpovědi a v podobném duchu pokračoval jejich dialog asi další dvě hodiny…
„…kdo je vůbec vaším velitelem? Když už se ho dovolávám.“
„Kapitán Koorli.“
„Istlar nebo Gilrin?“ tázavě nadzvedl tu část, která by se dala nazvat obočím.
„Istlar.“ V Grokově očích radostně blýsklo.
„Jo tak malej Koorli? Uf, musím se ti přiznat, že chvilku jsem se bál,“ plácl se do stehna a začal se smát na celé kolo. „Heh, Girlin na mě nevzpomíná moc v dobrém.“
„Prosím?“ kreveťák se tvářil docela zmateně.
„Jen, že kdyby byl vaším velitelem Girlin, tak bych na tom byl mnohem hůř, protože jsem mu, když byl ještě kadet a né hrdina Ghostů, prostřelil rameno a on si takové maličkosti bere moc osobně.“ Krevetka se usmál. Očividně o tom něco málo slyšel. Istlar a Gilrin jsou turianští bratři, kteří prošli speciálním výcvikovým střediskem, ve kterém Grok dělal posledních dvě stě let instruktora. Byli to [/i]jeho[/i] hoši, a když jejich výcvik skončil a oni odešli, oba si našli cestu do Armiger Legie. Zatímco Istlar se dostal k výsadkářům Havoc, Gilrina okamžitě přijala infiltrační skupina Ghost.
„Počkat, takže to vy jste postřelil majora Girlina? A znáte velitele Istlara?“ rázem ke Grokovi začal cítit jisté sympatie.
„Jo a jo, docela dlouho. Je to parádní voják. Jen jsem netušil, že se z Armiger Legie dostane k C-Sec…“

Ještě chvilku si ti dva povídali, než se otevřely dveře a dovnitř vstoupil nějaký žlutý člověk s šikmýma očima v doprovodu dvoučlenné ochranky a se slovy: „Ty, se mnou.“, ukázal na krogana. Ten se stačil ještě rozloučit s turianem slovy „měj se“ a dobrovolně se vydal dlouhou chodbou k výtahu. Netrvalo to dlouho a už stál v kanceláři, kde se nacházel moderní stůl, počítač, jedno černé, pohodlné křeslo, a druhé nepohodlné. Pak ještě nějaké kytky a spousta modelů turianských vesmírných lodí. Hned věděl, že je to Istlarova kancelář. A ten se zde vzápětí i objevil.
Když se přesvědčil, že má skutečně tu čest s Grokem, vytřeštil oči, ale hned se vzpamatoval a ochranku poslal ven. Istlar je svalnatý a vysoký turian v nejlepších letech s vytříbenými schopnostmi, které by mu mohl závidět nejeden člen speciálních jednotek. Byl členem výsadkářů Havoc… a nakonec si skončil u poldů. Vesmír je divnej.
„Jste to vy, Pane?“ řekl nevěřícně a naznačil mu, aby se posadil.
„Jsem to já,“ odpověděl a rozpřáhl ruce k přátelskému objetí.
Istlar ignoroval jejich současné postavení a nezapomněl při tom gestu poplácat krogana po hrbu. „Jak dlouho to je, co vás pustili?“ spustil a vytáhl zpod stolu lahev turianské brandy a ještě jednu, která byla jisto jistě lidský absinth.
„Přibližně třicet hodin,“ přiznal Grok a díval se, jak Istlar rozlévá do dvou sklenek.
„Třicet hodin na svobodě a už mám dostatek obvinění, abych vás o tu svobodu zase připravil?“ podal mu jeho nápoj.
„Oni si začali,“ pousmál se a přiťukli si.
„To mě vůbec nezajímá, Pane,“ překvapilo ho, že mu tak stále říká, ačkoliv se tak dlouho neviděli. Napili se. „Je mojí povinností to řešit. To, že se známe, neznamená, že vás pustím bez trestu. Na ošetřovně mám dva muže, které jste zranil. Dva policisty.“
„Jo… měl bych dostat nařezáno,“ zavtipkoval.
„Čtyři očití svědci vypověděli, že jste na něj vytáhl zbraň a cituji: ,S pěnou u huby na něj začal střílet‘.“
„Zkurvení civilové,“ zamumlal si pro sebe.
„Co prosím?“
„Že co se mnou bude?“ Turian se znova napil a promnul si bradu.
 „Máte zákaz vstupu na Citadelu po dobu dvou let. Pokud vás tu nachytám, dostanete deset let na nějakém opuštěném asteroidu. Je to jasné?“
„Naprosto.“
„Dávám vám pět hodin na odlet. A to jen proto, že si vás vážím za to, co jste pro mě udělal.“
„Jsem tvým dlužníkem, Istlare“ podal mu ruku, „ale ještě než půjdu, vrtá mi hlavou, proč ses vzdal své kariéry v Havoc? Byls jedním z mých nejlepších studentů vůbec – teď už to můžu říct.“
„Chtěl jsem založit rodinu, a tak…“ ukázal na fotografii plnou malých turianků a turianské samičky. Podle jejich měřítek byla určitě atraktivní. „Uvědomil jsem si, že být s nimi a vidět mé děti vyrůstat je důležitější, než šarže a bezcenné medaile.“
„Moudrá slova… a na to se napijem.“
„To bychom měli,“ usmál se a následoval poslední přípitek, po kterém už ve sklenkách nezbylo vůbec nic. Grokovi vlastně nezůstala ani sklenka. Rozkousával ji v puse – byla to moc dobrá sklenka.
„Rád jsem tě viděl, Istlare, a děkuji ti za všechno. Snad si tohle zase někdy zopakujem,“ otočil se k odchodu.
„Ale raději bez zraněných policistů a na celý víkend.“
„To zní jako plán.“

U skladu dostal zpět svou tašku, prozkoumal její obsah, jestli mu nic nechybí a vydal se na místo, kde ho mají vyzvednout. Je to samozvaná poslední pirátská krčma – takže spousta alkoholu, hlasité muziky a levných žen. U vstupu se ho pokusili třikrát vyhnat. Prý, že nehledají ani ochranku, ani problémy. Nakonec však zvítězil a dostal se dovnitř. Majitelem je prý nějaká Madam Barbara. Rozhlédl se a v jeho zorném poli spočinul prázdný stůl. Náhoda? Nemyslím si, pomyslel si a vydal se k němu.

[Kaldaryl Pytherus]

„Nikoliv, člověče,“ přičemž slovo člověk sice zjevně zdůraznil, ale nebylo v něm slyšet nic jako nadávku.
„Člověče?“ Procedil mezi zuby TJ a pomalu se začal zvedat. Druhý člověk ho jen mlčky sledoval, aniž by se pohnul. TJ pomalu došel k Turianovi a naklonil se ke stolu. „Že by se náš malej podlejzavej snažílek snažil nade mě povyšovat?“ zamračil se na něj. To už se zvedal i druhý člověk. Turian nevzrušeně dožvýkal sousto, odložil vidličku a podíval se mu do obličeje.
„Vy snad nějaký problém máte, člověče? Že by se vás nějak dotklo, že vás označuji oficiálním názvem vašeho rodu?“ turian se mírně opřel o židli a s rukama založenýma na hrudi čekal, jak bude člověk pokračovat, občas těkajíce pohledem i na druhého.
TJ propaloval Kaldaryla pohledem. Dave k nim spěšně přišel a položil Jonsonovi smířlivě ruku na rameno.
„Uklidni se. Tohle je náš novej parťák a ty se k němu podle toho budeš chovat. Musíme si navzájem krýt záda,“ řekl Jonsonovi. „Omluv mého přítele je trošku horlivý,“ usmál se na Kaldaryla „Jmenuji se Dave Fox.“ Řekl a nabídl turianovi ruku k potřesení. Turian chvíli na ruku hleděl, pak ale na obličeji vykouzlil něco, co by mohlo být lehkým úsměvem a pevně ji stiskl.
„Mé jméno je Kaldaryl Pytherus a vím, kdo jsi, člověče. Četl jsem tvoji složku… Každopádně mě těší,“ dodal po malé odmlce.
„Četl složku? To chceš znát jeho velikost bot?“ zasmál se TJ.
„Jinak tohle je Thomas Jonson,“ řekl Dave Fox a ukázal na TJ šklebícího se vedle něj.
„Pokud seš teda náš parťák, pak sme za dobře, můžeš mi říkat TJ,“ zazubil se TJ a nabídl Turianovi taky ruku. Ten podal ruku i TJovi a opět ji pevně stiskl.
„Nikoliv. Jednoduše rád vím, s kým pracuji.“
„To uznávám, ale raději preferuju, když dotyčného poznám osobně, než podle složky, protože ve složce vše nenajdeš,“ řekl mu Dave. „Můžeme přisednout?“ dodal spěšně a ukázal na místa před Kaldarylem.
„Jistě,“ kývl a opět klesl do židle. „Osobně nepreferuji ani jeden způsob. U složek máte pravdu, ale jsou věcné a jsou tam fakta. Osobní kontakt občas není zcela optimální. Každopádně se mu nebráním.“
Během rozhovoru pokračoval Kaldaryl v jídle, přestože většinu pozornosti věnoval kolegům.
„Když seš takovej znalec našich složek, a tím i nás, co víš o tom novém šéfovi co nás má teď na starost?“ zeptal se TJ.
„Deegar Ablaryn, bývalý voják, vyšetřovatel C-Sec. Vcelku úctyhodné schopnosti i dosažené úspěchy. Nakonec odešel kvůli neshodám s nadřízenými.“
„A co víš tady o Daveovi a o mě?“ vyzvídal TJ. 
„Řekl bych, že toho vím dostatek. Ostatně, sám asi nejlépe víte, co máte napsáno v záznamech.“ Turian sežvýkal poslední sousto a odložil vidličku. „Nakonec, ty záznamy jsou veřejné.“
„Jo to je fakt, ale už mě nebaví číst jak sem dobrej, lepší je to poslouchat,“ zasmál se TJ. „Dělám si srandu,“ mávl pak rukou. „A ty Kaldaryle, co si myslíš o naší probíhající misi? Myslíš, že to bude taková nuda, jak se říká? To by mě fakt naštvalo.“
„U misí jako je tato se může stát cokoliv. Zřejmě půjde pouze o jednoduchou přepravu a nic se nestane. Ovšem vždy je tu možnost, že dojde k nějakým vedlejším okolnostem. Rozhodně nehodlám považovat tuto misi za banální a jednoduchou a nebýt tak připraven na možné komplikace,“ Kaldaryl se podíval na malé hodinky na zápěstí, aby zjistil, kolik času jim zbývá do přistání. Odhadoval tak deset minut.