[Kaldaryl Pytherus]

Dveře přechodové komory se před opancéřovaným turianem se zasyčením rozevřely a na jeho helmu dopadlo tlumené noverijské světlo, v tuto chvíli převážně generované osvětlením hangáru. Rozhlédl se po prostoru rychlým pohledem a opustil loď, aby ji začal okamžitě za rázného pochodu kontrolovat. Výhledu z hangáru na lesklé mrakodrapy a ulice města věnoval jen pár sekund. Nyní byla jeho úkolem kontrola lodi a nechtěl se zbytečně rozptylovat něčím jiným.
První okruh udělal během pár desítek sekund, snad proto, aby si co nejrychleji prohlédl celou loď a dal případným agresorům jasně najevo, že loď je pod stálým dohledem. V jedné ruce držel svou zbraň v pohotovosti. Když se vrátil na místo vstupu do lodi, zvolnil krok a dalšímu okruhu kolem trupu Vesny věnoval již mnohem víc času. Prohlížel loď i okolí centimetr po centimetru a na obrazovce před okem si systematicky projížděl fotozáznamy lodi, aby mohl zkontrolovat případné nesrovnalosti. Volnou rukou přejížděl po plášti Vesny a každé nerovnosti věnoval patřičnou pozornost. Případný pozorovatel by se zřejmě divil, proč turian každou chvíli zastavuje, kleká a kontroluje zjevně naprosto souvislé a rovné úseky lodi.
Takhle kroužil kolem lodi několik minut a zatím nezaznamenal byť jedinou odchylku od záznamů, nevšiml si jediného podezřelého pohybu. Když ale udělal sedmý kruh, všiml si na první pohled téměř neviditelné nerovnosti na místě, kde předtím nebyla. Dokonce i barva ne zcela ladila s odstínem pláště. Kaldaryl se ale nezastavil, pouze si zapamatoval místo, na kterém na nerovnost narazil a pokračoval dál, téměř neznatelně rychlejším krokem. Když se k místu během dalšího okruhu, aniž by se zastavil, nerovnost si ohmatal tak pečlivě, jak to jen šlo. Nakonec, když obcházel Vesnu po deváté, stačilo mu jen malé zdržení, těžko vůbec postřehnutelné, aby předmět prudce odloupnul od trupu lodi a pokračoval dál.
Konečně, když se Kaldaryl dostal na obrácenou stranu lodi, která, na rozdíl od té, kde předmět našel, nebyla vystavena venkovnímu světlu, a tedy na ni nebylo zvenku vidět, rozevřel rukavici a za volného pochodu si prohlédl, co našel. Šlo o projektil zdeformovaný nárazem do trupu lodi, zjevně vyrobený tak, aby se na ni po nárazu pevně zachytil a nespadl, když se loď vznese. A také aby nebyl náraz střeli do pláště lodi slyšet. Po bližším prohlédnutí bylo Kaldarylovi jasné, že jde o štěnici, zřejmě odpálenou odstřelovačem dost vzdáleným, aby nebyl z hangáru vidět. Ještě jednou se ujistil, že se nemýlí a schoval předmět do kapsy.
Během další obchůzky uvažoval o možnostech. Štěnice zřejmě neslouží k tomu, aby její majitelé věděli, kam Vesna zaveze jejich cíl. Kaldaryl tušil, že další destinaci Vesny si mohli lehce zjistit. Takže je velká šance, že majitelům zařízení jde o stopování lodi a její přepadení v kosmu. Když zařízení zničí, nepochybně na to jeho majitel přijde, označí loď znovu a tentokrát si toho Kaldaryl všimnout nemusí. Pokud tu štěnici nechá v hangáru, nedojde jim to sice hned, ale jakmile se loď vznese, budou mít možná ještě dost času, aby jim to došlo a aby loď stihli zároveň označit ještě dřív, než se vzdálí a akceleruje. Zbývají tedy dvě možnosti, které Kaldaryla napadaly. První byla, že s sebou zařízení odnese na loď, kde jej zničí, jakmile budou dost daleko. Druhá možnost byla, že s sebou štěnici vezme, ale nezničí ji. Obě možnosti měly svá pro a proti, první byla jistější a pravděpodobněji i bezpečnější pro loď a její posádku. Na druhou stranu pokud by štěnici nechaly, aby vysílala pozici lodi, měla by posádka výhodu toho, že o tom bude vědět.
Kaldarylovi se první možnost zamlouvala více. Byl voják a podobné střety mu byly blízké, ostatně přesně to dělal, dokud byl v armádě. Teď byl ale v civilu a navíc jeho úkolem nebylo likvidovat nepřítele, ale ochránit zákazníka. Na druhou stranu přesně taková eliminace případných pronásledovatelů by dost možná zákazníka ochránila mnohem lépe.
Kaldaryl věděl jistě jen jednu věc a to, že rozhodnutí už není na něm. Proto, jakmile je zavolali zpět na loď a on naposledy obhlédl loď, vydal se rovnou za svým nadřízeným.
Když ho našel, zasalutoval mu a natáhl k němu ruku s vysílačem. „Pane, myslím, že tohle by jste měl vidět.“

[Narva'Raan nar Vaala]

Vesna se po chvilkovém zaváhání odlepila od země, ale to už byla první důstojnice ve stopách doktora a jeho nosičů. Technicky vzato jenom jeho nosičů, neboť doktor, jsa nesen, nemohl za sebou zanechati stop. Čistě metaforicky, neboť na často a pečlivě vytírané podlaze se mohla zachytit maximálně stopa tepelná a ta rychle zmizela.
Výtah pomalu sjížděl středem lodi a ona přemýšlela. Prvních pár dní na palubě téhle lodi byla neustále ve střehu a čekala, kdy se něco porouchá, ucpe se vzduchový filtr nebo jí něco spadne na hlavu. Ale tady nebyla ve Flotile, tady nebyla na sto let starém krámu, co její prapradědeček během vlastní pouti šťastně vyměnil vážně zoufalému kroganovi za láhev nijak neobyčejného salarianského ginu. A loď od té doby sloužila bez jediné přestávky v suchém doku, bez jediného velkého refitu, bez naděje, že by se to kdykoliv mohlo změnit.
Ani se nedivila, že její matka opustila Vaalu při nejbližší příležitosti a vyměnila křeslo kapitána čtyřicetimístné korvety za místo u admirality. Naštěstí bylo na její staré místo dost vhodnějších kandidátů, takže Narva tímto kariérním zemětřesením neosiřela a otec se jí mohl nadále věnovat tak, jak mu jeho poslání zdravotníka dovolovalo. Ne že by po něm zdědila libovolnou přednost, což bylo ostatně námětem mnoha nepodložených a víceméně neškodně míněných drbů ohledně věrnosti její matky. Jako malá se jimi nezabývala, proč by taky měla, když bylo v okolí tolik práce a tolik zajímavých věcí.
Což jí zase přivedlo na myšlenky ohledně té nepříliš úspěšné výzkumné výpravy, kdy se ona a tři její vrstevníci rozhodli vydat na epické dobrodružství skrz větrací šachtu do strojovny. Jistě by to byla skvělá zábava na nudnou cestu prázdným vesmírem, pokud by o ní ovšem věděl někdo z dospělých a kdyby se shodou nešťastných náhod neuvolnil jeden z panelů a kompletně jim neuzavřel cestu.
Loď to byla sice malá, ale délka obslužných chodeb a ventilačních tunelů k prohledání čítala dobrých pár kilometrů, navíc chvíli trvalo, než je vůbec někdo začal hledat, takže tam ve čtyřech a s minimem zásob vydrželi dva dny. Všichni dostali neskutečně vynadáno, ale ona na tom nakonec vydělala, neboť jí otec věnoval její první omnitool s vestavěným vysílačem, aby příště mohla alespoň dát vědět, kdyby ji snad podobná zhovadilost napadla znovu.
Jenže nenapadla. Od té doby si na její příspěvek pro blaho kolektivu rozhodně nikdo stěžovat nemohl, protože ji nějaký divný pocit viny nutil pořád něco dělat, což ocenili hlavně v místní bionické zahradě. Zejména proto, že si vyloženě vybírala práce, o které ostatní tahali černého getha. Čištění horkovzdušných trubek pěkně zevnitř, kontaktní seznámení se s distribučním systémem pylu, kontrola parazitů v živných roztocích, samé pěkné věci. Na druhou stranu pak nikomu nevadilo, když se jim po pracovišti motá mládě.
A taky ji to připravilo na život mimo Flotilu, kde s ní každý vytíral podlahu. Zahnala však těch pár ošklivých vzpomínek a vystoupila z výtahu, aby po pár krocích vstoupila do malé ošetřovny na dolní palubě. Doktoři tam byli dva, schopnostmi toho spícího si nebyla úplně jistá, ale skoro by řekla, že to byl ten zkušenější. Druhý, možná stejně starý jako ona, se ho právě pokoušel přivést k vědomí dávkou něčeho, po čem následovalo několik mírných facek z každé strany. Než stačila pozvednout obočí, probouzený otevřel oči.
„Byl tam ostřelovač!“ vysypal ze sebe téměř okamžitě a dost omluvně na ni upřel svoje modré oči.
„Ano, náš,“ kývla nezaujatě a znovu přejela pohledem lodního lékaře. Nevypadal jako někdo, v jehož rukou chcete skončit s prostřelenou plící a začínající infekcí všech přilehlých orgánů. Ale je to dobrá motivace, aby si teď dávala dvojnásobný pozor.
„Vaše kajuta je připravena, na Citadelu dorazíme zhruba za dvě hodiny,“ informovala ho vyloženě formálně, neúmyslně si tak vybavila ty šílené procedury při dokování s onou stanicí a po otočce na patě vyklidila místnost. Má přeci ještě spoustu práce s kdoví čím, co ještě vymyslí, protože dělat společnost paranoidnímu pomatenci.
Zapadla do strojovny, kde byl nyní jenom šéfinženýr a ten měl svojí práce s přibližujícím se skokem dost. Takže měla dost času si nastudovat předpokládané místo přistání, místo, kam měli doručit onu vedlejší zásilku a také jestli někde po cestě nenajde obchůdek s exotickou flórou.

[Grok]

„Říkáš mi to už po čtvrtý!“  rozčiloval se Grok a křičel snad stejně, jako turian, který byl příčinou jeho vzteku.
„Co?!“
„To, že jestli se o něco pokusím, tak mě zastřelíš. Stačí to říct jednou a ne to pořád omílat dokola. Trpíš snad nějakou poruchou?!“
„Jak se opovažuješ ty slizkej par-!“ k jeho štěstí to nedořekl, protože do místnosti vstoupil jiný turian. Ted už opravdu ředitel, velitel celého projektu. Ten, který krogana celou dobu dost štval, se napnul jak struna a ukázkově zasalutoval. Grok nezůstal pozadu a ledabyle něco vzdáleně připomínající salutování také udělal. Odměnou mu bylo nevraživé zpražení pohledem toho šmejda na rozdíl od velitele, který si ho se zájmem pohledem a promluvil.
„Vy musíte být ten nový instruktor, nemám pravdu?“ Ještě než stačil něco štěknout druhý kreveták, odpověděl dotázaný.
„Dalo by se to tak říct.“
„Pane!“ doplnil přehnaně iniciativní kreveťák a vysloužil si tím nejen provokativní škleb od krogana, ale také byl chladně uvolněn a vyhnán z kanceláře ředitelem. Tou byla relativně velká místnost, která byla jen skromně vybavena. Na stole, ke kterému si právě sedl, byla jen počítačová konzole a fotografie, nejspíš jeho rodiny. Naťukal něco do konzole a před obličejem se mu objevila Grokova složka. Chvíli si jí četl a poté promluvil.
„Mé jménu je Ulrax Kaerlin a jsem velitelem tohoto komplexu a od teď i vaším nadřízeným.“
„Těší mě, Grok,“ řekl poslušně a nebylo to jen kvůli tomu, že byl odkázán k sezení na vozíčku, dokud nebude schopný se postavit na vlastní a naučit se chodit.
„Jen Grok? Nemáte klan?“ zeptal se bez většího emočního zabarvení.
„Už dlouho ne.“ Ulrax se na něj podíval a po chvíle ticha pokračoval.
„Tak, pane Groku, víte, co vás čeká příštích osmdesát let?“
„Nechám se podat.“
„Ve zkratce. Nacházíte se ve výcvikovém středisku, které má více méně zdokonalovat schopnosti nadaných kadetů. Experimentálním prvkem celého projektu je skutečnost, že instruktory jsou takřka zástupci všech ras galaktické společnosti. Turiani, asari, salariani, batariani, quariani a nyní, s vámi, i krogani. Každý národ má jiný způsob a styl výcviku svých represivních složek. My chceme zjistit, jaký z nich je nejúčinnější. Až se zotavíte, bude vám přidělena skupina kadetů, které budete učit všemu, co umíte, a jak nejlépe dovedete. Nějaké otázky?“
„Mohl bych dostat něco k jídlu?“

***

Rekonvalescence trvala přibližně týden. Pak už byl jakžtakž schopný samostatně cestovat po základně, za pomoci berlí, které vyfasoval. Další týden mu zabralo vytvořit výcvikový plán. Přibližně tři dny na to přiletěl transport prvních kadetů, kteří měli projít výcvikem. Zmiňovat, že doposud s Grokem nikdo, krom Kaerlina, nepromluvil ani slovo, nebylo ani třeba.
Všichni se sešli v nějaké obrovské hale, kde stáli nastoupení instruktoři, v čele s Kaerlinem, a naproti nim v pozoru asi sedmdesát kadetů. Mezi nimi ani jeden krogan, zato přibližně padesát turianů. Po představení lektorů a uvítací řeči dostal každý do ruky seznam kadetů, kteří pod něj budou spadat. Postupně se začaly seznamy číst, aby se vytvořili patřičné skupinky, které se společně se svým přiděleným velitelem vydaly na prohlídku základny. Když ty své četl Grok, moc radostně se k němu nehrnuli… narozdíl od kolegy turiana, jehož každé přečtení jména doprovázelo radostné výsknutí.

Grok dostal na starost dvanáct děcek. Z toho sedm turianů… tři batariany, jednoho salariana a jednum quarianku. Něco mu říkalo, že těch sedm s ním bude mít problém. A měli…

***

Trvalo dva týdny, než se otrkali. Jakžtakž si stihl zapamatovat jejich jména a už se dostali do dosti vyhrocené situace.
Zrovna se nacházeli v briefingové místnosti, kde se scházeli každé ráno a kde Grok svým „dětem“ předkládal, co se bude daný den přibližně dít. Jeden zazobaný turianský kadet mu už od počátku dával najevo svou averzi, ale až dnes v sobě našel dostatek odvahy, aby svůj odpor dal patřičně, nahlas najevo.
„…na to zapomeň, krogane,“ vyštěkl obklopen svými parťáky, kteří mu dodávali patřičný kus odvahy.
„Prosím?“ tázavě nadzvedl to, co by se dalo nazvat obočím a naklonil hlavu lehce na pravo.
„Jak je možné, že nás má učit nějaký zločinec? Co bys nás tak chtěl naučit? Otec mi vždycky říkal, že-.“
„Tvůj otec je mi u prdele. Jsi tu, abys mě poslouchal, takže drž hubu a krok. Vem si příklad z Té-jejíž-jméno-si-ještě-nepamatuju-.“
 „Garvi‘Hoerlinifa nar Keela.“ Připomněla se dotyčná.
„Díky, zlato. A Lirka. Dokázali by tě naučit hodně o uznávání autorit,“ navázal a dokončil přerušenou větu.
„Takhle o mém otci mluvit nebudeš, ty špíno. Byl ve válce proti-.“
„Bla bla bla, je mi to vážně jedno. Ted zvedni ten svůj zadek a táhni do tělocvičny.“
„Ne, jdu za velitelem Kaerlinem, že si nepřejeme, aby nás vyučoval nějaký krogan.“
„Cos řekls?“ Vyzývavě zvedl bradu a neohroženě pokračoval.
„Že jste tu jako instruktor skončil, pane.“
„Takže vzpoura?“ A víte, jaký je trest za vzpouru?“
„Dle zá-.“ Prásk. „Aaaaa!“ turian se složil s prostřeleným stehnem na zem. Z hlavně Grokovi pistole se kouřilo. Namířil s ní na dalšího turiana a zmáčkl spoušť. Prásk. Další řev a teď pro změnu prostřelené rameno.
„Ještě někdo tu má chuť na vzpouru?!“ zařval krogan a teď mířil jinému do obličeje. V očích všech kadetů byly velké otazníky a těkali pohledem ze zbraně na její cíl. Tohle opravdu nečekali. „Budete se muset naučit disciplíně. A to věřte, že vás jí naučím! JÁ jsem tu velitel. JÁ rozhoduju, co budete dělat a co ne. A kdo z vás opustí tuto základnu jinak, než v rakvi. Věřte, že jsem zabil dost hajzlu, jako jste vy, a dokážu se před Kaerlinem ospravedlnit. Jeden, dva mrtví turiané nikoho zajímat nebudou….“ Nechal ta slova vyznít a okřikl naříkajícího turiana výstřelem do břicha. Všichni stojící leknutím nadskočili.
„Teď, když jsme si to tak hezky vyjasnili, je vemte na ošetřovnu, ať nám to tu nezasviní ještě víc. No tak dělejte!!! Mluvím na vás, turiani! Já se zbytkem jdu do té tělocvičny, jak bylo v plánu. Budu vás tam očekávat…“

Tehdy to bylo poprvé a né naposledy, co střílel po svých svěřencích. Měl s tím velké problémy. VELKÉ, ale jak řekl, před Kaerlinem se dokázal vždy ospravedlnit a musel uznat, že ten turian je vážně správném chlap. Ale takhle moc vyhrocené to bylo jen zřídka. A za každý výstřel do kadeta dostal jen pár let navíc. Takže cajk.

***

Různé „školy“ proti sobě soupeřily formou soutěže. Grokovi to z počátku přišlo dost ujetý, ale mlčel a snažil se, aby z těch jeho děcek něco bylo, aby mu neudělaly ostudu.
Kdo by čekal, že z bandy usmrkanců, kteří ho nemaj rádi, udělal ty nejlepší z nejlepších a převálcovali všechny ostatní, ten by se pletl. Tohle není žádný hloupý film, ale realita. Byli poslední. I ten Quarian, kterému Grok tak rád ťuká na hledí masky, dokázal připravit své svěřence lépe.
I když byli papírově nejhorší, byl spokojen. Jeho dobrý pocit ještě zesílil, když mu osobně pogratuloval Kaerlin s tím, že odvedl dobrou práci… kterou nikdo nečekal…

Když se po dalších třech letech výcviku konal finální srovnávání nabytých schopností, byli jeho „děti“ k nepoznání od těch, které kdysi přiletěly.
Už neremcaly, už jim nevadilo, že je vede krogan. Oslovovali ho „Pane!“s respektem a možná i strachem. Byly disciplinovaní, tvrdí. Vojáci, kteří se mohli spolehnout jeden na druhého, ale zároveň se dokázali postarat sami o sebe. Protože se svým způsobem stali v určitém smyslu krogany. Bojovníky, kterých se bojí celá známá galaxie. Kteří jako jediní dokázali porazit rachni a z nichž si turiané nadělali do kalhot… A nebo taky ne, ale na tom nezáleží. Byl na ně hrdý.

***

Byl tam sám. Už třicet let sedával sám v jídelně. Krom případů, kdy si k němu sedli jeho kadeti. Chladné pozdravy ani nevnímal. Jedinou radostí byla korespondence s některými bývalými studenty a vaření, kterému se začal z nudy věnovat.

Jednoho krásného dne jeho svěřenci hráli přehazku s granáty v nulové gravitaci. Následkem toho se Grok dostal v kómatu na ošetřovnu, kde prodělal setkání, které změnilo jeho život.

„Jak se cítíte, pane?“ ozval se hlas, který nepoznával a otevřel oči. Nad ním se skláněla modrá tvář nějaké asarijky. Byla… krásná. „Cítíte tohle?“
„Auu!“
„Nervový systém funguje v pořádku.“
„Řekl bych vám to, kdybyste se zeptala.“
„Cítíte silný tlak někde na těle nebo palčivou boles-.“
„Nic mi není,“ přerušil ji, když spatřil špičku injekčního pistole.  „Myslím, že to není-aaaau! Co blbneš, ženská!“
„Aby vás nebolela hlava, pane… A nefňukej jak Quarian s bolavým bříškem,“ pokárala ho a nepokrytě se mu smála do obličeje. Krogan, co se bojí injekcí. Hrozná legrace, ha ha ha.
Tehdy ještě nevěděl, že tahle Asarijka se stane jeho jediným přítelem. Jeho nejvíc nejlepším kamarádem, kterého kdy měl.

***

Vydržel tam s ní sto šedesát let. O dost déle, než ho svazoval jeho trest. Tak dobře mu tam s ní bylo. Krogani by o něm řekli, že vyměknul, že už ani není krogan. Asi by měli pravdu. Jmenovala se Sanife, a to, co ji nakonec udělal, si nebude moci nikdy odpustit. Odehnal ji od sebe a už nikdy ji neviděl… Dalších dvacet let cvičil kadety. Jelikož byla objevena nová civilizace nějakých lidí, i oni sem byli přizváni. A s nimi přišla i jejich muzika, jídlo, filmy,… a nelhal by, kdyby řekl, že většina z těch věcí se mu líbila. A tak koukal na filmy, poslouchal muziku a učil se vařit jejich jídlo… a pak projekt, jako takový zrušili. Svému účelu prý posloužil dobře, veškeré vědomosti a zkušenosti, které se za ta léta nasbírala, se dále budou zúročovat, ale jiným způsobem. V prostorách střediska se měl vybudovat předsunutý sklad vojenského materiálu.
Grok měl ztratit jediný smysl svého života. A musel najít nový. Pár dní brouzdání po extranetu ho přivedlo na jakousi přepravní společnost se sídlem na Velesu v soustavě Pax v mlhovině koňské hlavy. Perunica Express. Líbil se mu humor zakladatele, a jelikož společnost hledala kuchaře, měl Grok jasno.

[wyrrgy]

Stál jsem v taktické místnosti lodi a pozoroval a poslouchal probíhající misi. Vše šlo podle plánu a dokonce bez nečekaných komplikací. Když se všichni bezpečně nalodili, vydal jsem se za svým týmem vyslechnout si hlášení. Narazil jsem jen na seržanta Pytheruse, zbylí dva členové bezpečnosti byli na ošetřovně se Zákazníkem.
Myslel jsem si, že seržantovo hlášení potvrdí, že vše bylo v klidu, ale překvapil mě se znepokojivou informací ohledně nalezené štěnice. Vyzval jsem ho, ať vysloví svůj názor ohledně štěnice a jak s ní naložit a jeho slovům jsem pozorně naslouchal. 
„Děkuji za vaši profesionalitu a bystrost, seržante,“ podíval jsem se mu přímo do očí. „Věřím ve vaše schopnosti. Ale i tak si nemůžeme být jisti, zda je toto jediná štěnice. Ten, kdo toto zařízení vystřelil, mohl toto nastražit tak, abyste ji schválně objevil a pak mohl umístit další na méně viditelné místo. Třeba někam nahoru na loď, kam nedohlédnete.“  Zamyslel jsem se… „Vezmu si zařízení od vás a projednám celou záležitost s kapitánem. Vy mezitím sežeňte zbytek týmu, upozorněte je na situaci a buďte v pohotovosti. Hned jak domluvím s kapitánem, chci se s celým týmem sejít. Děkuji.“
Když jsme si vzájemně zasalutovali, otočil jsem se a vydal se za kapitánem.

***

Na kapitána jsem narazil v kokpitu, jak sedí za hlavním kormidlem. 
„Kapitáne, rád bych s vámi mluvil. Jedná se o narušení bezpečnosti.“  Kapitán se otočil v křeslu a pohlédl na mne. „Seržant Pytherus narazil na malé sledovací zařízení, které bylo umístěno na trup lodi. Rád bych projednal ihned další bezpečnostní postup.“   

[Madoxess Vakarian]

Ostré světlo! Probudil mě hlasitý zvuk lodního alarmu. Světla po celé lodi zintenzivnila, aby posádka udržovala maximální pozornost a probudilo to ostatní spáče.
Ostré světlo!! Mžourám chvilku po ubikacích a pomalu odděluji realitu od spánkového režimu. Seskočím z palandy a spěchám ke stojanu s mojí lehkou zbrojí třídy agent. Po pěti minutách už s chladnou hlavou a bušícím srdcem běžím úzkou chodbou přímo do velitelského centra. Spousta turianských členů posádky pobíhá kolem a nastává tak organizovaný chaos. Vlétnu na můstek skrz masivní dveře, které se přede mnou s lehkostí otevřely, a vidím, že většina není na svém místě.
Procházím kolem admirála, který zrovna ukazuje nějaké místo na holografické mapě svému XO. V bojové pohotovosti se nesalutuje, takže mu věnuju jen neopětovaný pohled a mířím přímo na své místo hlavního pilota bitevního křižníku LMV Palaven 9. Neušlo mi, že admirál věnoval pozornost planetě Naxell v srpkové mlhovině.
Usadím se na své místo, kde po mé pravici už sedí kopilot Xevoz,který má něco jako noční směnu. Tak se to dá, ale nazvat sotva, když letíte v mrazivém černočerném vakuu.

„To je dost, že sed taky ukázal,“ řekne Xevoz s kamenným výrazem a ani nehne brvou od své holoprojekce.
„Chyběl jsem ti?“ odpovím stejným způsobem.
„Jo… Razin je nasranej a až se něco posere, tak bude aspoň řvát na tebe a né na mě.“
Otočím se na admirála, který se založenýma rukama nezaujatě rozmlouvá se svým XO.
„Jo, vypadá naštvaně,“ potvrdím. „Co se vlastně děje? Kde jsme a kam tak uháníme?“ zeptám se svého kamaráda. Křižník letěl prázdným vesmírem tou nejvyšší nadsvětelnou rychlostí, co plavidlo umožňovalo.
„Právě jsme minuli Ponolus a letíme k Naxellu. Intel hlásí, že nějakým kočovným pirátům došla šťáva a tak si řekli, že Naxellská místní těžební společnost jim poskytne zdarma nějaké Helium 3. Přepadli tam pár tankerů, které to všechno vozí na Illium.“ dopoví Xevoz
„A co s tím máme společného my?“ zeptám se s údivem
„To se dostáváme k tomu, proč je Razin nasranej,“ usmál se Xevoz. „Politika kamaráde. Věc se má tak, že vláda hodlá uzavřít s tou společností kontrakt pro dodávání Helia 3 na Palaven. My jsme jen zrovna nejbližší plavidlo.“
 „To dává smysl. Jakmile se staneme hrdiny, co zachránili tanker, kontrakt je náš. Co nás tedy čeká?“
 „Intel hlásí tři batarianská plavidla, ale zatím to ještě nebylo potvrzeno. S tankery jsme ztratili spojení těsně, než jsi přišel.“ řekl Xevoz
„Tak se dáme do práce. Dej mi kompletní diagnostiku lodi za poslední čtyři hodiny.“
„Provedu.“

Uběhlo dvacet minut. Dvacet minut čekání na vizuální kontakt s Naxellem. Dvacet minut doufání, že se jedná o další cvičení.
Měli jsme planetu přímo před námi a to bylo to jediné, co nás dělilo od střetu s piráty. Rozkaz zněl jasně: Obletět Naxell po orbitu z pravé vzdálenější strany a zaútočit zezadu. Admirál se rozhodl nekonfrontovat piráty přímo, protože nevěděl, kolik plavidel se za planetou nachází, a tak radši obětoval víc času pro bezpečí turianské posádky. Já s Xevozem jsme byli připraveni na všechno.

***

Z myšlenek mě brutálně vytrhne vysoký turian v těžké černé zbroji. Otočím se na velitele bezpečnosti, který mi na to stručně vylíčí nastalou situaci se sledovacím zařízením.
 
 „Štěnice? A na Vesně?“ řeknu skoro pobaveně. „Myslíte si, že to má nějakou spojitost s naší aktuální misí?“
Nemůžu se zbavit pocitu, že tohle je jeden velký vtip.

„Ano, kapitáne, štěnice,“ zatvářím se trochu popuzeně, když vidím, že kapitán nebere věc vážně. Nedám na sobě sice nic znát, ale jeho jednání jen potvrzuje můj názor, že je letectvo plné floutků a frajírků. „Jestli má něco společného s misí nevím, nejsem věštec, ale pokud nebyla na trupu na základně, je jisté, že se na trup dostala tady v přístavu.“

 „Jste tu déle než já, veliteli. Máte ponětí, kdo by měl zájem nás sledovat? Má společnost nějaké nepřátele?“
 
„Abych pravdu řekl, jsem ve společnosti asi o týden déle než vy. A o nepřátelích jsem zatím neslyšel.“ Trochu jsem se zamyslel. Celá situace je trochu neobvyklá. I když jsem se seznámil s historií společnosti, neřekl bych, že má nějakého výrazného nepřítele, nebo konkurenta.  „Štěnice hned nemusí souviset s nepřáteli naší společností. Ale s naším cestujícím.“

 „Chápu, kam míříte. Ještě promluvím s ředitelem. Pokud to souvisí s misí, předpokládejme, že někdo chce sledovat našeho pasažéra. A pro tento případ navrhuji sledovací zařízení zlikvidovat. Pokud jste tedy tak již neučinil.“

„Zatím jsem tak neučinil. O dalším postupu se štěnicí jsem se chtěl s vámi domluvit.“ Trochu jsem se zamračil nad situací. Nemá cenu jednat ukvapeně, a tak jsem zvažoval možné postupy a řešení. „Navíc předpokládám, že štěnice není jediná. Že tato byla umístěna tak, aby nás záměrně uchlácholila, abychom jí zničily. A mysleli si, že nás nikdo nesleduje. A mezitím ta skutečná je připevněná tam kde jí hlídka nemohla objevit.“

 „Hmm,“ zamumlám zamyšleně. „Předpokládáte tu horší variantu. Dobře. Pokud by to bylo, tak jak říkáte, můžu nechat loď proletět méně šetrně atmosférou a spálit vše na povrchu plavidla. Jen pro jistotu. A jestli je vaše domněnka správná, tak si někdo dává pořádnou práci, aby nám zůstal za zadkem.“

„A pokud je má domněnka správná, tak ani váš průlet atmosférou, by určitě druhou štěnici nezneškodnil. Naopak bych neprováděl zbytečné a nápadné manévry s lodí. Tuto první štěnici bych zničil, ale až napůl cesty k převaděči. Navrhuji se na jakoukoliv situaci připravit a nechat potencionálního nepřítele, aby si myslel, že jsme uchlácholeni zničením první štěnice.“

 „Nebudu vám bránit ve vyšetřování, veliteli. Mou prioritou je bezpečnost posádky a bezpečnost pasažérů na této lodi.
Pokud je na lodi štěnice o, které nevíme, nechám situaci na vás. Ale pokud mám na lodi štěnici, o které vím…“ ukážu Ablarynovi na ruce jako, kdyby jí držel, „půjde z lodi přechodovou komorou ihned, jak opustíme soustavu. Nerad bych něco riskoval.“

„Kapitáne, já jsem bezpečnostní velitel naší společnosti. I mou prioritou je bezpečnost posádky, ale i celé základny. To jistě chápete,“ řeknu trochu popuzeně. Jeho narážka mne lehce rozzlobila, jako bych já nebyl odjakživa vojenský profesionál. „Pokud souhlasíte zničit štěnici ne dříve, jak budeme mimo planetu, nic nenamítám.“

 „Souhlasím tedy. Navrhuji ještě promluvit si se zákazníkem. Třeba bude chytřejší. Tedy potom co nabude vědomí.“ Na tváři se mi mihlo něco, co připomínalo vzdáleně úsměv.

„Jste si jist, že ho chcete ještě více rozrušit?“ zeptal jsem se trochu nevěřícně. Náš pasažér byl poněkud strašpytel a neměl jsem v úmyslu jej nějak více rozptylovat, aby další let proběhl v klidu „Slyšel jsem, že na naše bezpečnostní opatření reagoval trochu přehnaně.“

 „Po tom, co jsem viděl, jsem si jist, že víc už rozrušený být nemůže. Má právo to vědět. Přinejmenším, jde o jeho bezpečnost. A nám pomůže, pokud bude vědět, kdo po něm jde.“

„Dobrá. Chcete informovat někoho dalšího z posádky?“ trochu jsem se na kapitána usmál. Protože kapitán má na lodi poslední slovo, co se týká cestujících, dále jsem se nepřel, jestli našeho cestujícího informovat nebo ne. A byla pravda,že pokud něco ví, informace se nám budou hodit. „A kdo se tohoto úkolu, informovat cestujícího, ujme?“

 „Nerad bych, aby se mezi posádkou šířily poplašné zprávy. Vaši lidé jsou informovaní. Já informuji první důstojnici a svého pilota,“ hodím po kopilotovi pohledem a neujde mi, že náš rozhovor byl slyšet až k pohodlnému Duncanovu křeslu. „Pokud jde o našeho dočasného hosta, zkusím říct důstojnici, ať s ním promluví. Mám dojem, že z uniforem upadá do mdlob.“

„Dobrá tedy. Využiji tedy taktickou místnost k poradě se svými muži.“

 „Výborně, já půjdu najít prvního důstojníka. Děkuji za informaci, veliteli.“

„Já také děkuji. Nashle.“ otočím se a vydám se najít své muže. Oddechnu si. Už od začátku mi kapitán nepřirostl k srdci. A ani teď ne. Dobrodruh co pilotuje loď. Měl by se naučit pořádné disciplíně. Kráčel jsem po palubě a uvažoval nad tím, co se štěnicí. Mohla to být náhoda a nebo je klíčem k mé skládačce? Mám jí zničit, nebo ji nechat nepoškozenou? Pokud jí seržant našel bez větších problému, určitě celou loď i jeho někdo sledoval. A určitě si všiml, že ji seržant odstranil z trupu. Tak co mám dělat? Zničit jí nebo jí nechat v provozu? No nic, ještě neodlétáme, ještě je čas se rozhodnout a závěr udělám po taktickém briefingu.

Potřeseme si rukou a velký turian odchází někam do útrob lodi. Mám ale ten známý pocit uvnitř, jakoby mi vnitřnosti dávaly najevo, že mi tu někdo neříká všechno. Tyhle situace jsem opravdu neměl rád. Bylo tu až příliš mnoho neznámých a stavět teorie na spekulacích je spíš k neužitku. Jsem rád, že máme nad ním, nebo nimi, aspoň jednu zásadní převahu. Ať už je to on, ona, nebo oni, vůbec netuší do čeho se pouští. Vybrali si špatnou loď. Moji loď.

Po tom, co velitel odešel z taktického stanoviště, jsem se jal okamžitě hledat jedinou zástupkyni quarianského druhu na palubě lodi. Mé pátrání po ní skončilo rychle. Stála přímo na hlavní palubě lodi u konzole, se kterou tam ovládala velkou holomapu. Přikročil jsem ze zadu k ní a odkašlal si.

„Měla byste chvilku důstojníku? Rád bych si s vámi o něčem promluvil.“

Vzhlédla od obrazovky, kde se právě v rychlém sledu střídaly nákresy jednotlivých podlaží Citadely. Sice nemohla vědět přesně, kam je letová kontrola pošle, ale přibližný odhad by snad nějak vyřešit šel…
V tom ji ovšem vyrušil hlas za zády, dle následného rychlého průzkumu patřící turianskému kapitánovi. Huh, důstojníku? No, tak jo, ale ještě že přes to hledí není vidět do tváře, přemýšlela téměř nahlas, ale samozřejmě přikývla.
„Rozhodně,“ vysypala pak ze sebe bleskově a zastavila přehrávání.

„Je mi líto, že musím být posel špatných zpráv, ale zrovna jsem dohovořil s naším velitelem bezpečnosti. Zdá se, že jsme sledováni. Jeden z jeho mužů našel na lodi sledovací zařízení. Myslel jsem si, že byste o tom měla vědět.“

„Cože?“ vyvalila oči, což bylo opět díky masce poněkud méně teatrální, než by být mohlo, nicméně v hlase toho zděšení zůstalo docela dost. Kdo je asi tak může sledovat a proč to taky nemůže jednou všechno jít hladce?

„Bohužel zatím nevíme nic bližšího. Kdo, proč, ani jaké jsou úmysly. Měl jsem za to, že mi to řeknete vy.
Má první domněnka byla ta, jestli náhodou společnost nemá nějaké nepřátele. Ablaryn si myslí, že to souvisí s naším pasažérem.“

„Společnost?“ zamyslela se, za maskou svraštila obočí a začala prsty nervózně bubnovat o vlastní bok. „Ne, to musí být kvůli pasažérovi, to je moc velká náhoda. Pilot o tom ví?“

„Ano… svým způsobem byl obeznámen se situací. S velitelem jsem se dohodl, že jakmile opustíme soustavu, tak štěnice letí one way ticket první třídou airlockem z lodi. Pokud máte jiný názor ven s ním, ale nerad bych cokoli riskoval. Můžete taktéž zajít za velitelem a prozkoumat zařízení sama. Možná se dozvíme, kdo to vyrobil.“

„Rozhodně se na to podívám. Pokud to je nějaká z těch starších štěnic od Devlonu a nepoužívá dynamickou kalibraci nebo několikanásobné přesměrování, možná najdu i zdroj, ale…“ Zarazila se, prohlédla si kapitána, kterého by nejspíš brzy začala nudit, a začala trochu z jiného soudku.
„Ale ať už nám ji nasadil kdokoliv, nejspíš ví, kam letíme, a chce to zjistit přesně. Možná by nebylo od věci ji vzít s sebou a trochu si s ním pohrát.“ Následný hluboce zamyšlený pohled číslo šest byl opět skryt zrakům okolí.

„Přesně to navrhoval i velitel,“ řeknu zklamaně „Co vlastně víme o našem zákazníkovi? Je možné, že může mít nebezpečné nepřátele a já bych opravdu nerad riskoval bezpečí lodi.“

„Těžko říct, podle něj jde po něm polovina galaxie včetně dětí, ale realita bude trochu jednodušší. Možná nás cestou čeká nějaký ten nájemný vrah, ale pochybuji, že bude mít vlastní loď, takže ve vesmíru jsme nejspíš v bezpečí,“ možná by přemýšlela dál a stále nahlas, ale včas si uvědomila, že není sama a že má práci.
„Půjdu se podívat na tu hračku, něco mě napadlo.“

„Je tu ještě jedna delikátnost, o kterou bych vás chtěl požádat. Jestli máme být chytřejší, určitě nezaškodí si o této věci promluvit s naším zákazníkem. Usuzuji, že vaše přítomnost u něj nezpůsobí další psychické trauma.“

Uhhh… No jasně, cokoliv, kdekoliv, nejlépe hned.
„Dobře, skočím tam.“ Nadšeně to neznělo, ale psychické trauma z toho snad mít nebude. Ona.

„Děkuji vám. Kdybyste narazila na nějaký důležitý objev, budu zde.“
 
Poté se v rychlosti otočila na patě a pelášila pryč z hlavní paluby tak rychle, že se zapomněla odlogovat z konzole.
Přikročil jsem tedy k ní a začal listovat plánky Citadely. Chvilku jsem jen tak brouzdal v plánech,ale netrvalo dlouho a už jsem byl myšlenkama někde úplně jinde a úplně jindy.

***

Řítil jsem se s křižníkem podél zmrzlého plynného obra tak, že jsem skoro škrtal o atmosféru a já s Xevozem jsme mlčky zírající do přístrojů čekali na kontakt s piráty.

A ten přišel z nenadání.

„Kontakt! Čtyři… oprava, pět plavidel.“ Zahlásil první Xevoz
„Dvě fregaty třídy Hensa, zbytek nákladní a obytné třídy. Všichni FTL Pohony“ střelil jsem okamžitě v odpověď.
„Výzbroj minimální. Lehké HNL lasery a 200mm akcelerátory. Jsme mimo jejich dostřel.“
 „Právě probíhá pokus o nalodění na těžařský modul.“
„Jejich štíty jsou dole a zbraňové systémy nemají v pohotovosti.“
„Vůbec nemají ponětí, že jsme tady…“ kroutím hlavou na Xevoze.

„Zastavit loď! Obrat do leva o devadesát stupňů. Zaměřit všechny nepřátelské cíle, fregaty v prioritu. Zvednout kinetické štíty na pravoboku.“ Ozval se za námi admirálův hlas.
Bylo úžasné sledovat Xevoze v akci. Jeho prsty se jen míhali po holoklávesnici,jak kalibroval kanony a každému z nich přikláněl různé hodnoty.
Pak už jen určil, kolik bude jádro lodi produkovat energie pro baterie. Já mezitím dokončoval obrat a nastavení štítů.

Velký turianský křižník prudce zpomalil a začal se stáčet přídí k Naxellu. Obrovité kanony se natočily směrem na vzdálené cíle. Bylo to, jako jít proti mraveništi s atomovou bombou. Palubní AI zahlásil připravenost našich zbraňových systémů a plné nabití štítů.
Skoro jsem slyšel, jak se admirál nadechuje k rozkazu, ale Xevoz to přerušil.

„Pane… scannery mi hlásí nejméně sedm set členů batarianské posádky v obytných prostorech na neozbrojených cílech. Včetně dětí.“
Admirál nezaváhal.

„Palte!“ rozkázal

To co následovalo po tom, byla čistá ukázka pýchy turianké flotily. Obrovský turianský kolos se pod výtlakem všech kanonů odklonil o pár stupňů ze své osy. Obě batarianské fregaty se v mžiku oka vypařili do prostoru pod tímto nečekaným masivním útokem.
Jako jediný odpor pirátů, k jejich reakci, bylo to, že aktivovali své štíty. Zřejmě vůbec netušili, komu tady čelí, jinak by se podle mě o tak zoufalí pokus ani nepokoušeli. Naše jádro už stačilo nahnat do baterií dostatečné množství energie pro další útok. Pod další salvou byla doslova smetena všechna nepřátelská plavidla z oběžné dráhy. Orbitem Naxellu teď létalo tisíce rozžhavených kůsu. Kdysi lodí. Dílo zkázy bylo dokonáno. Na velitelském centru nastalo hrobové ticho.

To přerušil až admirál.

„Nastavte původní kurz, máme zpoždění. A spojte se s těžařskou společností, že jejich lodě jsou v pořádku a posádka neohrožena. Vyřiďte jim také, aťsi uklidí ten bordel ze své oběžné dráhy. My letíme domů,“ řekl Razin bez emocí a odešel z můstku.

Jak se za ním zavřely těžké dveře, otočil se na mě Xevoz a pravil.
„No… aspoň, že to nemusíme uklízet my.“

***

Padesátkrát načtená stránka o sedmém doku v zásobovací sekci mě donutí odlepit oči od plánků Citadely a odlogovat se z konzole. Přejdu na své kapitánské místo, kde zkontroluji aktuální stav. Pilot nás dostal z Noverie a nyní jsme asi dvě hodiny cesty od převaděče, který nás navede přímo do soustavy Widow v Hadí mlhovině.
Pokud má první důstojnice a velitel pravdu, přemýšlím o tom, jestli jsme jen využíváni k tomu, aby někdo zjistil, kam našeho pasažéra vezeme. V tom případě ať si poslouží. Jakmile ho vysadíme na obří základně a budou převedeny kredity, je mi jedno, co s ním bude dál. Dohoda byla přeci jasná. Rychle-bezpečně-Citadela.
Pokud tedy má někdo jiné úmysly, měl by jednat rychle.


Madoxess
Deegar
Narva

[Dave Fox]

„Pomalu, strejdo, ať to s tebou zase nesekne.“ Pronesl TJ a pomohl zákazníkovi se posadit.
„Mohl bych dostat trochu vody, prosím?“ zachraptěl postarší muž.
„TJ,“ řekl jsem, aniž bych se na něj podíval.
„Jasně jasně, ale až bude chtít masáž tak se mnou nepočítej,“ zaremcal a šel pro sklenku vody.
Ošetřovna byla poměrně slušně zařízená, alespoň líp, než jsem jí očekával. Nacházela se zde dvě lůžka, přičemž na jednom seděl náš zákazník, který vypadal jako po srdečním infarktu.
„Tady to je, šéfe,“ podal muži TJ sklenku vody a s úšklebkem sledoval, jak se napil.
„V tuto chvíli jste pod naší ochranou, nemusíte mít strach, dohlédneme na vás,“ snažil jsem se ho trochu uklidnit, ale moje slova mu nijak, zdá se, nepomohla.
„Tak kdo vás pronásleduje?“ vyhrkl najednou TJ a muž na něj vytřeštil oči.
„TJ, to není naše věc,“ zarazil jsem ho, tedy aspoň jsem se o to pokusil.
„Ale no tak. O co jde? Někomu jste lezl za manželkou, co? Jo tak to určitě bylo a tomu dotyčnému se to nelíbilo. Vsadím se, že měl dost kreditů a hezky je použil a to proti vám. Teď máte na krku spoustu žoldáků, třeba Blue Suns . Jo to jsou prevíti, no to vám nezávidím. Nebo-,“ zastavil jsem TJ vztyčením ruky.
„Moc mluvíš. Nezapomeň, to není naše věc,“ napomenul jsem ho.
„No možná by nám to pomohlo, kdybychom věděli, o co jde. Vždyť za něj vlastně nasazujeme životy.“ Zamračil se TJ a zkřížil si ruce a prsou.
„To je možné, ale my jsme tu jako ochranka ne jako vyšetřovatelé,“ odpověděl jsem, i když i mě samotného zajímalo, kdo vlastně jde po našem zákazníkovi. V duchu jsem dal TJovi za pravdu, že by nám to situaci ulehčilo, ale na tom nic neměnilo, že nám osobně do toho nic nebylo.
„Naštval jsem někoho velmi vlivného a to mě nejspíše bude stát život.“  Vykopl ze sebe zákazník.
„Šlo o tu manželku co?“ pronesl šibalsky TJ. Dloubl jsem do něj loktem.
 „Co se stalo?“ zeptal jsem se a snažil se tvářit co nejpřáteljštěji.
„Já-,“ začal, když v tom se za námi otevřely dveře a v nich stála quarianka. Zákazník se na ní vyděšeně podíval.
„Ale do háje! Když už jsme to z něj skoro dostali, tak sem přijdete vy.“ Zasyčel TJ.
„TJ!“ okřikl jsem ho.
„Omlouvám se, madam, nechal sem se unést,“ pokusil napravit svou neomalenost omluvou.
 „Všichni jsme členy jedné posádky, pokud věříte nám, můžete věřit i ostatním na této lodi,“ usmál jsem se na muže.
„Ale ona není člověk.“ Zamrkal na mě zděšeně.
„Vážně? To mě nikdy nenapadlo, sakra, měl bych více komunikovat s posádkou.“ pronesl sarkasticky TJ.
„Prve vám nedělalo problémy se slečnou mluvit,“ připomněl jsem doktorovi.
„To neznamená, že s ní musím mluvit teď,“ podíval se na ní poněkud nehezkým způsobem.
„Tak bacha! Ještě jeden takový pohled a podíváš se na naši loď z venku,“ vyštěkl na něj můj parťák. „Dokud seš na tyhle lodi tak se budeš chovat ke všem s úctou a slušně.“
 „V tuhle chvíli za vás nasazujeme životy společně, tak nám důvěřujte bez pohledu na rasu,“ přidal jsem se. Doktor se na nás podíval a pak krátce na quarianku, která byla vším tím humbukem dosti překvapená.
„Dobrá, omlouvám se, to jenom, že já moc mimozemšťanům nevěřím,“ zamumlal lítostivě.
„Jo, věřím, že tohle říká nejedna rasa i o nás,“ procedil mezi zuby firemní šašek.
„To je v pořádku, pokračujte.“ Chvilku bylo ticho.
„Muž jménem Trobin po mě jde. Je to Salarianský obchodník a je velmi vlivný. Poslal na mě dost žoldáckých skupin, ale není se co divit, potom, co mým zaviněním zemřel jeho syn,“ zaryl oči do podlahy. „Měl jsem s Trobinem nějaké obchodování, ale v poslední chvíli jsem si vše rozmyslel - bylo to příliš riskantní. On se ale s mým rozhodnutím nedokázal smířit a poslal za mnou svého syna, aby mě přesvědčil, že bude pro mě nejlepší spolupracovat. Jenomže v tu chvíli už jsem měl najatou ochranu.“ Doktor zběžně přejel pohledem všechny, co byli na ošetřovně přítomni. Quarianka stála u dveří tiše a pouze poslouchala, nejspíše usoudila, že kdyby začala komunikovat, tak by muž přestal mluvit anebo byla ještě v šoku z toho co se zde dělo. TJ si naopak muže přeměřoval rozhněvaným pohledem.
„Když mě našel, začal mi vyhrožovat a následně na mě vytáhl zbraň, což bral můj ochránce jako akt útoku a salariana zabil. Nestačil jsem ani zareagovat a bylo po něm. Následně jsem vás kontaktoval, protože jsem věděl, že na Noverii už pro mě není bezpečno. Nahlásil jsem se i se svou rodinou, kterou jsem však poslal předem, abych zmátl ty, kteří mi chtějí teď ublížit a ochránil tak svou rodinu…“ dopověděl a zhluboka se nadechl.
„A jaké to znamená teda problémy pro nás?“ zeptal se TJ.
„Velké. Trobin udělá vše, aby mě dostal. Říkám vám, že po mně určitě poslat spoustu žoldáků.“
„No to nám to hezky začíná.“
 „Aspoň už se nemusíš bát, že bude nuda,“ zazubil jsem se na zamračeného TJ. „Někdo by měl obeznámit Ablaryna s danou situací.“ Pronesl jsem a dlouze se zadíval na svého parťáka.
„A proč já?“ ohradil se.
„Myslím, že tě má radši.“

[Arianus]

 „Kdysi dávno jeden moudrý muž řekl, že 'Není špatných vojáků, je jen těch, co se zvou hrdinové, a těch, kterým neřekneme jinak než zbabělci. A jediný rozdíl mezi nimi je ten, že ti první jsou po smrti…'

Nikdy jsem netušil, jak moc tato slova jsou pravdivá. Vlastně… považoval jsem je za filozofické žvásty jednoho dávno mrtvého člověka někdy z jednadvacátého století. Nyní už na to nahlížím úplně jinak - a co víc, mé jediné životní přání je, abych se tuhle lekci naučil dřív, než přišla.“
-- Z autorských zápisků k netbooku „Nejsme jako oni“, Aur'Valmis vas Alarei, 2219 CE


Citadela, 2183 CE

Seděl opřen pohodlně do sedačky v rohovém boxu a zvolna přemýšlel o tom, co ho dostalo do téhle zavšivené díry. Nebylo to ani tři roky… ale byla to dost dlouhá doba na to, abych klesl až sem.
Proč?
Vždyť mi patřil celý svět. Byl jsem komandér lidské flotily Aliance a tvůrce věcí. Tvůrce budoucnosti…
Dnes? Stín své vlastní slávy a úspěchů. Hanba vlastního národa i uniformy, kterou tak hrdě nosil.
Vlil si do napájecí jednotky drink a ucucl si čistého lihu, neboť vše ostatní ho mohlo kontaminovat… a ublížit mu.
Ironie osudu.
Odložil sklenku a porozhlédl se po baru.
Opravdu klesl hluboko…

„Di se s tou svojí nekvalitní kořalkou vycpat!“ slyšel se sám sebe řvát, když sklenka prolétla vzduchem a roztříštila se dost vedle od už tak velkého a neminutelného krogana.
Ten se otočil směrem, kterým se ozývalo žvatlání, a přilétla sklenička. Před asi dvě stě lety by ho za to zastřelil.
„To mluvíš se mnou, šlusáku?“ procedil krogan chladně mezi zuby a tázavě na něj pohlédl. Barmanka se vzpamatovala rychle a už už se začala pokoušet uklidnit situaci. Věděla, že jeden odjištěný krogan by dokázal udělat z téhle hospody kůlničku na dříví. A to by se jejímu šéfovy určitě nelíbilo. To ale nebylo třeba, protože Grok už dnes neměl v plánu dělat problémy. Jen na ní houkl. „Hoď mu tam nějaké to babské pití pro turiany. To by mohl zvládnout.“
Quarian se postavil a lehce sebou zakýval, než se stačil opřít jednou rukou o stůl.
„Hej, mluvim s tebou!“ vyžvatnul. „No ty, tebe myslím ty bečko kroganskejch sraček!“
A aby svým slovům dodal na důrazu, od pasu vytáhl druhou rukou automatickou M-9 Tempest, kterou zamířil na krogana. Plus mínus.
Pak se na ní podíval a rukou, co se opíral o stůl, se pustil, sáhnul po zbrani a odjistil ji, což doprovázelo lehké zavrčení baterie… načež mu z ní vypadl zásobník.

Quarian na samopal ještě chvíli hleděl a pak fňuknul na celý bar.
„Se na to vyseru! Konečně mě vezmou aspoň k Perunica Express a potom hned na to nejspíš oddělá krogan…“ počemž tyto slova následoval pád po zádech zpět do podušek sedačky boxu.
Grok to celé sledoval jen s překvapeným, ale jinak klidným výrazem a pomyslel si, že tu nesmí nahlas říkat, že k Perunice bude patřit taky a pomalu se vydal k tomu gethovi.
„Když jsi mluvil o kroganskejch sračkách, myslel jsi tím skutečně mě?“ zeptal se schválně přitrouble a stihl si při tom ještě objednat pivo.
Quarian se snažil zamžourat přes alkoholový opar na obludu před sebou a pak přes ni na osazenstvo baru.
„A… vidíš tu jinýho… krogana?“
„Neee, to neee. Ale vím, že kdyby byl, tak jsi na tom špatně,“ odtušil a zaťukal mu silně prstem na průzor masky. „Ale ty máš dnes šťastný den, gethe, protože jsem tu jen já a dnes už nemám chuť střílet ani o nikoho rozbíjet židle. Tak se. Úplnou náááhodou jsem zaslechl, jak říkáš něco o Perunica Express. Nemám pravdu?“
„Jo, Perunica. Jeden je až zklamanej kam se to dostal. A to jsem byl komandér, rozumíš? Něco jsem znamenal a te-…“ Quarian se nahnul pod stůl a ozval se dávivý zvuk.
Grok měl co dělat aby se nezačal smát nahlas.
„A teď si bliješ do xsichtu. Seber se kurva a začni se chovat jako chlap. Nefňukej tu jak quarian s bolavým bříškem,“ použil plus mínus tři staletí starý vtípek a vzpomněl si při něm na Sanife a partu quarianských mariňáků, kteří mu prošli pod rukama.
Filtrace quarianovy masky hlasitě pískala, jak se snažila zpracovat odpadní látky, které se do ni hrnuly rychleji, než mohla kdy zvládnout. Po chvíli její hluk byl tišší, a po notné chvíli se Aur'Valmis zvedl zpoza stolu a posadil se zpět do pohovky boxu. Pohlédl skrze zašpiněné hledí na viditelně se bavícího krogana a tvářil se velmi nešťastně.
„Mohu znát tvé jméno, když už ses tak nezvaně k mému stolu posadil, krogane?“
„Jasně,“ otočil se na přicházející servírku, naznačil, že je vše v pořádku a přebral si od ní sklenici piva, „jmenuji se Grok. Říkají mi Grok. A jaké jméno přisluší quarianovi daleko od flotily, který se opijí v hospodě a zvrací si do helmy?“
 Quarian se napřímil a srovnal ramena. Náhle jakoby se z trosky proměnil v odraz muže, kterým býval. Kterým by se rád opět stal. A možná jednou i znovu stane.
„Aur'Valmis, Groku,“ odpoví pevným hlasem dvou desítek let vojenské služby. „Aur'Valmis vas Alarei, exkomandér Aliance, a člen posádky své rodné lodě.“
„Těší mě, Aur’Vilmar-“ nabídl mu ruku a geth ani vteřinu nezaváhal. Přijmul nabízenou ruku a odměnil Groka chlapáckým stiskem. To se mu líbilo, „vadilo by ti, kdybych ti říkal třeba Auri? Víš, na jména mám příšernou paměť a na quarianská jména ještě horší.“
„Ano, Auri bude dostatečné,“ odpověděl nenuceně. „Tedy, pokud dobře chápu, tak v nejbližší budoucnosti budete mít něco společného s Perunica Express.“
Quarian šibalsky mrknul a ne že by to bylo přes blitky na čelním průzoru vidět.
„Ano, Auri, chápeš to dobře. Předpokládám, že tu stejně jako já čekáš na okamžik, kdy si nás tu vyzvedne posádka Perunici a odletí s námi na Veles. Nebudu to zatajovat a rovnou ti prozradím, že nastupuji na místo kuchaře a během mého pobytu na základně i jako barmana.“ Pyšně se pochlubil
„Och, tak to se asi nepotkáme moc často. Má práce bude hlavně intelektuální - mé pracovní zařazení mne umísťuje do vědecké části osazenstva společnosti,“ odpoví se vší slušností quarian nazpět.
„Když myslíš, že nebudeš jíst,“ pokrčil rameny a ukázal servírce prázdnou sklenici. „Dal bych si něco k jídlu, puso. Výběr nechám na tobě. Tady máš osmdesát osm kreditů,“ Použil svou starou elektronickou peněženku – omni-tool nevlastnil, a provedl mikrotransakci.  Přikývla a otočila se na Auriho.
„Quarianský dallaras,“ řekl servírce, aniž se na ni byt jen ohlédl. Grok ji ještě poděkoval a vrátil se pozorností k budoucímu kolegovi.
 „Vidíš tamhle ten jukebox?“ ukázal bradou, ušklíbl se, zvedl se, a rozhrnujíc bytosti před sebou, se k němu nekompromisně vydal.
Quarian chvíli hleděl na svého společníka a pak sebral svou zbraň ze stolu, zastrčil do ni zásobník a natáhnul závěr.

„Auri!“ křikl na quariana poté, co do jukeboxu naházel nějaké kredity a navolím písničky, „pojd!“ Mávl rukou, ať se k němu připojí a stoupl si doprostřed parketu. Na tvářích tanečníků a tanečnic spatřil překvapení, které po chvíli vystřídal zdravý úsměv. Udělal si okolo sebe něžně místo a mrknul na nejbližší samičku.
„Koukni na tohle, kotě,“ zašklebil se a začal trsat jak myšohryz pod proudem. Bylo to k popukání.
Aur'Valmis se zastavil v půli cesty a značně skepticky se na svého společníka podíval. Založil si přitom ruce v bok a po obecenstvu se ani pro jistotu nedíval. Chvíli to tak pozoroval a pak mu asi došla trpělivost, protože došel až ke Grokovi.
„Je tohle nutné?“ naklonil se k němu, což se mu stalo málem osudným, protože ho v zápalu tance Grok málem švihnul loktem do šišky. Okamžik čekal v bezpečné vzdálenosti na reakci, ale všiml si, že krogan tančí se zavřenýma očima, takže se přesvědčen o tom, jak moc ho jeho nový kolega ztrapňuje, vrátil zpět k jejich stolu a raději si sednul.


Stvořil Grok a Aur'Valmis vas Alarei

[wyrrgy]

Kráčel jsem palubou lodi, pohled upřený na napřaženou ruku, ve které byla štěnice. Může tahle štěnice souviset s mým případem? Potřebuju zjistit co nejvíce. Možná ji nezničím a uvidím, jak se situace vyvine.
Najednou z ničeho nic narazil na seržanta TJ. „Áaa… Jonson… s vámi sem chtěl mluvit. Máte chvilku?“

„Na váš vždycky, šéfe, ale náhodou vás taky hledám. Mám pár znepokojivých zpráv. Ale vy první.“ zazubil se TJ a mrkl na turiana.

„Seržant Pytherus objevil na trupu lodi štěnici. Chci svolat poradu bezpečnostního týmu a prodiskutovat další postup.“ Trochu se na TJ usměju, sice je to člověk, ale musím se trochu sám sobě přiznat, že začínám mít tu jeho vyřídilku v oblibě. „A teď vy.“  

„Dave si získal důvěru toho burana, co máme za úkol chránit. Zjistili jsme, že si znepřátelil nějakého salarianského obchodníka, který teď po něm vyslal snad každou žoldáckou skupinu která je k mání, nehledě na žoldáky na volný noze. Jak to tak vypadá, nezastaví se, dokud nebude náš zákazník dýchat kosmickej prach. Dave u něj zůstal, já měl podat hlášení.“ Přednesl TJ veliteli jak se věcí mají.

„ Aha…“ zamračím se, ne na TJ, ale nad situací. Tak se nám to začíná zajímavě komplikovat. „A to je vše? Nějaké návrhy jak dál postupovat? Rád bych se se všemi sešel. Tak jako tak, i když štěnice nemusí souviset se zákazníkem. Musíme ustanovit lepší bezpečnostní postupy.“ Přenesu váhu těla na druhou nohu. „Už samotný fakt, že je na lodi štěnice, celou situaci komplikuje, nehledě na to, s čím souvisí.“

„Navrhuju jít za Davem a dohodnout se na postupu společně se zákazníkem. Je tam taky ta quarianka, kterou jsme doprovázeli na povrch. Její jméno neznám,“ zazubil se Jonson a podrbal se na hlavě.

„My na lodi máme quarianku?“ zasměji se a odlehčím situaci. „Jistě, seržante, veďte mne.“  

Došli k ošetřovně a společně vešli dovnitř, po quariance nebylo ani stopy. Na ošetřovně byl jenom Dave s mužem.
„Pane,“ pokynul Dave na nově příchozího turiana.

„Seržante,“ oplatím pokynutí Foxovi a přejdu k cestujícímu, který podle lidských měřítek vypadá rozrušeně. Snažím se o turianský milý výraz a uklidňující tón v hlase. „Dobrý den. Jmenuji se Deegar Ablarin. Jsem velitel zdejší bezpečnosti. Rád bych si s vámi promluvil vice o situaci. Jste schopen mluvit?“

Muž se podíval na turiana a pak na mě. Přikývl jsem, abych ho ubezpečil, že je vše v naprostém pořádku.
„Ano.“ Odpověděl dodatečně muž.
„Co vše víte, pane? Doufám, že vám TJ aspoň něco málo řekl.“ Vložil jsem se do toho. A pokynul hlavou směrem k TJovi.

„Něco málo mi řekl, seržante Foxi,“ podívám se na svého podřízeného. „Ale rád bych věděl více o situaci tady od našeho cestujícího.“
„Ptejte se.“ Odpověděl muž nervózně.
„Řekněte mi více. O tom kdo vás pronásleduje. Vše co o něm víte. Odhad jeho finančních zdrojů a čeho všeho je schopen. Ale prosím v klidu a s rozvahou. Rád bych přesné informace a ne zděšené fantazírování.“

„Jmenuje se Trobin a pokud jde o zdroje, musím uznat, že jich má dostatek. A schopen je všeho, aby mě dostal. Kdo by se divil potom, co sem mu vlastně zabil syna,“ odpověděl muž a v jeho očích jako by se potemnělo. Stál jsem tiše vedle a nechal velitele pokračovat ve výslechu.

Torbin, to jméno mi něco říká… není to jeden z obchodníčků, který je napojený na… Hmmm… musím projet staré spisy…
„Jak velké zdroje má? Čím se živí. Je schopen vyslat nějakou loď, která by ohrozila Vesnu? A nebo jeho zdroje sahají jen do nižších tříd a schopnosti najmout si je „pěší“ žoldáky na různých světech?“

„On osobně nás neohrozí spíš žoldáci, to oni dělají špinavou práci za něj. On si sedí v kanceláři a pouze tahá za nitky.“ Doktor se podíval na turiana výrazem postřelené srny.

„Chápu, a má dostatek zdrojů najmout si nějakou skupinu s vlastní lodí? Která by dokázala během letu ohrozit tuto loď?“ zapakoval znovu svou otázku, protože na ni od zákazníka nedostal dostačující odpověď.

„Myslím, že i tato možnost se naskytuje,“ odpověděl.
„Co budeme dělat?“ ozval se TJ.


„No, v boji ve vesmíru by asi nad námi měli navrch,“ poznamenal jsem. „Tuhle informaci poskytneme kapitánovy. On si ve vesmírném boji poradí“ Zamyslím se. „My se postaráme o bezpečnost na lodi, a pak o bezpečnou dopravu tady našeho cestujícího po Citadele.“ Otočím se na pasažéra. „Nemusíte se bát, na vaši bezpečnost dohlídnu v Citadele osobně. A budou s námi tito mí nejlepší muži, kterým můžete věřit tak jako já.“


Ablary  a Dave Fox

[wyrrgy]

Vydal jsem se zpátky za kapitánem a informoval ho o tom, co nám náš cestující řekl. Nebyl moc nadšený představou o možném útoku na loď, ale nakonec se v něm projevila dostatečná špetka profesionality a udělal vše pro zabezpečení bezpečného letu.
Poté jsem svolal bezpečnostní schůzku týmu, na které jsem se svými muži probral další postup, jak zabezpečit doprovod našeho cestujícího v Citadele. Jak jsme se dohodli, štěnice měla být zničena během zpáteční cesty na základnu.

Loď plachtila v klidu vesmírem a prolétla urychlovačem a dál pokračovala klidným letem. Ti členové posádky, co věděli o situaci, byli plní očekávání, jestli se něco nestane a někdo na loď nezaútočí. Ale i když byli nervózní, projevovali dostatek klidu a profesionality.
Když loď konečně dosáhla Citadely, většina nervozity ze všech spadla. Kapitán bezpečně navedl loď do doku 4236-P9 a zadokoval.

Svolal jsem celý bezpečnostní tým a za doprovodu quarianské techničky Narvy jsme s naším cestujícím vyšli do ulic. I jeho nervozita také lehce opadla, když jsme vystoupili na půdu Citadely, ale i tak byl stále napjatý. Naše skupina prošla celnicí a tamními procedurami, abychom mohli vstoupit do slavného galaktického centra. Vždy, když nějaká bytost znovu a znovu spatří Citadelu, pokaždé je ohromena její krásnou a vznešeností. Jinak to nebylo ani u mne. Znovu ohromen krásou centrálního města jsem kráčel ulicí. Sice jsem zde byl naposledy před půl rokem, ale i tak se mi začaly vynořovat myšlenky na známá a má oblíbená místa. A také na spoustu přátel a kolegů, kteří se mnou pracovali v C-Sec.
Zahnal jsem vzpomínky a začal se soustředit na úkol dopravit zákazníka na místo určení. Tím místem byla jedna známá a honosná restaurace pro smetánku, kde se náš cestující měl sejít se svou ochrankou a rodinou a dál pokračovat s nimi, bez nás. Celý můj bezpečnostní tým projevoval klid a profesionalitu. I samotný TJ, kráčející vzadu uzavírající naše procesí, se oprostil od svých humorných hlášek a všechny své myšlenky směřoval k pozorování davu a hledání potenciálního útočníka. Fox s Pytherusem celou dobu mlčeli, kráčeli po stranách. Mezi nimi šel náš cestující. Já s quariankou jsme kráčeli vpředu a rozhrnovali dav bytostí trousící se ulicemi.
Asi po půl hodině jsme bezpečně dorazili k restauraci. Naše ostražitost se zvětšila. I když se celou dobu nic nedělo, nikdo z nás se nenechal uchlácholit pocitem bezpečí, a naše obezřetnost se o to více zvětšila očekáváním možného finálního útoku. Za hlavními dveřmi stála ochranka restaurace. Netvářili se nadšení na naši ozbrojenou společnost a směřovali své ruce ke zbraním. Quarianka k bezpečákům vlídně promluvila a vysvětlila jim, že jsme jen doprovod a že zde předáme našeho cestujícího a ihned odejdeme. Pustili nás. Vešli jsme do předsálí restaurace, které bylo honosně zdobeno nejrůznější florou z různých míst galaxie. Proti vchodu byla za počítačem asariiská hosteska. U vchodu do vnitřních prostor restaurace stála další ochranka. Pozorně jsem se rozhlížel a uvědomil si, proč chtěl cestující sem. Jakožto významná restaurace pro smetánku, bylo zde zabudováno množství bezpečnostních systémů, které měly uchránit zákazníky před jakýmkoliv nechtěným incidentem. A tak se tu boháči po nějaký čas mohli cítit naprosto v bezpečí.
Cestující přešel ke krásné hostesce, oznámil své jméno, a že ho zde někdo čeká. Žena se podívala do seznamu hostů a pokývla, spustila interkom a začala s někým hovořit.
Po nějaké době z vnitřních prostor restaurace vyšla skupina mužů, tři členové místní ochranky s dalšími muži.  
Z cestujícího konečně opadla poslední špetka nervozity a horečně se přivítal se starším mužem a srdečně si potřásali rukama. Pak se otočil na nás, poděkoval za naše služby, přistoupil k bankovnímu terminálu a převedl zbytek financí na firemní učet a rozloučil se s námi. Za doprovodu svých přátel a ochranky vkráčel do restaurace, kde ho jistě netrpělivě čekala jeho rodina.

Konečně jsme si všichni oddechli. Naše první mise byla splněná v klidu a bez nějakého incidentu. Vyšli jsme ven. Podíval jsem se na své muže a quarianku. Ta nám poděkovala a oznámila, že má další úkol, vyzvednou nové zaměstnance společnosti a opustila nás.
„Tak, pánové. Mise splněna. Děkuji za vaší profesionalitu a úspěšné splnění úkolu…“ podívám se všem do očí. „Do odletu máte volno. Můžete se tu po Citadele rozhlédnout.“ Zazubil jsem se na ně. „To je rozkaz!! Rozchod!!“ Všichni, až na Kaldaryla, se rozesmáli. Všichni poděkovali a začali se rozcházet.
Sám jsem se vydal směrem k dokům zpět k lodi.        

[Kaldaryl Pytherus]

Kaldaryl se zastavil a rozhlédl okolo sebe. Asi před půl hodinou se oddělil od zbytku posádky veden rozhodnutím, že si najde nějaké klidné místo k pověčeření, možná s nějakou tou asarijsou tanečnicí navíc. Stále si svým rozhodnutím nebyl docela jist a zvažoval, že se vrátí do lodi a bude se věnovat nějaké ze svých obvyklých činností, jakými bylo například čištění zbraní nebo procházení záznamů. Byl však přesvědčen, že menší změna mu neuškodí.
V poslední době dost uvažoval o svém životě a vůbec náhledu na něj. Měl pocit, že, byť mu to nikdy příliš nevadilo, nežije dost plnohodnotný život. Většina mužů, s kterými se setkával, chodila často po večerech do barů a různých podniků. On nikdy. Právě proto se taky tentokrát, byť mu to nebylo zrovna blízké a zprvu příjemné, rozhodl vyzkoušet to.
Tedy, nedalo by se říct, že měl na začátku v plánu navštívit něco podobného baru. Spíš nejdříve plánoval navštívit nějakou lepší restauraci a příjemně se najíst. Nakonec se ale rozhodl být poněkud radikálnější. Jeden z místních mu doporučil nedaleký podnik velmi dobré pověsti s údajně velmi vyhlášenou kuchyní a prý velmi vlídnou a přítulnou asarijskou obsluhou. Teď stál přímo před ním.
Podnik, jenž se jmenoval Azurová duha, stál z Kaldarylova úhlu pohledu ve velmi příjemné ulici plné okrasných květin, a tak se jevil napůl jako park. Celá budova jakoby zářila tlumeným fialovým světlem a byla postavena v docela netypickém stylu.
Kaldaryl ještě chvíli váhal, ale nakonec odhodlaně vkročil. Bylo hned vidět, že podnik obvykle nenavštěvují zákazníci, jako byl Kaldaryl. Každopádně i přesto, že zjevně nezapadal, nedala to ani výhradně asarijský obsluha, ani ostatní návštěvníci znát. Naopak, jakmile se objevil uvnitř, poté co odhrnul záclonu v průchodu, přišla k němu decentně se usmívající servírka a již ho úslužně vedla k jednomu volnému stolu poblíž východu.
Celý interiér byl na Kaldarylův vkus velmi zvláštní. Přišlo mu, že je tam mnohem víc polštářů, než kolik by se mu zdálo normální. Chvíli uvažoval, jestli nevstoupil do některého z domů pochybné pověsti, ale dění uvnitř tomu nijak nenasvědčovalo. Ano, oblečení obsluhy nebylo zrovna přehnané, ale nic obscénního nezahlédl. Svým způsobem se mu v tom místě začalo líbit. Asarijky normálně zrovna dvakrát v lásce neměl, ale pod tíhou nových skutečností musel uznat, že svým způsobem jsou velmi zajímavé. Dvě z nich předváděly na malém pódiu jakýsi druh břišního tance, a tak se Kaldaryl spokojeně usadil, pozoroval představení a čekal na jídlo, které si mezitím objednal.

[Narva'Raan nar Vaala]

Přistání na největší stanici ve známém vesmíru proběhlo až překvapivě hladce, na to, jak mimo se zdál být pilot. Dokonce ani nečekali moc dlouho ve frontě k dokům, jakou obvykle tvořila nepřeberná spousta nejrůznějších nákladních lodí.
Jakmile byla loď bezpečně ukotvená, šlo všechno až překvapivě rychle a snadno. Po konzultaci s doktorem Tsu, po němž dle jeho slov jdou minimálně Modrá slunce, ale nejspíš i celá Hierarchie a možná i duchové, bylo rozhodnuto štěnici nechat na palubě a vyhodit ji při prvním mezipřistání na cestě zpátky, čímž by se měl případný pronásledovatel dostatečně zmást. Problém nastane, pokud bude tento dost drzý na to, aby zaútočil přímo tady.
Doktora v doprovodu statných jinochů doprovodili tam, kam si to přál, a podle všeho je nikdo nesledoval. Jediná komplikace nastala ve chvíli, kdy se jí pár okamžiků po oddělení od skupiny pokusila dost otevřeně sbalit nějaká asarijka. Než jí zmateně vysvětlila, že nemá zájem o nic se ženou a že je zadaná a ano, že to vadí, uběhlo pěkných pár trapných minut, při kterých byla ráda, že se nemůže červenat jako lidé. A pak měla najednou konečně volno. Nikdo nepřišel k újmě, kredity se pomalu zabydlovaly na účtu společnosti a ten pošuk teď určitě zjišťuje, jak znásobit pevnost zdí ve svém novém pancéřovaném obydlí.
To už ale nebyla její starost. Kupodivu ani na lodi nebylo nic urgentního k opravě, a tak vlastně to volno docela uvítala. Odlet nebyl naplánovaný na žádnou konkrétní dobu, protože se dost těžko dalo odhadnout, kdy se najde nějaký nový a hlavně místní zákazník, ale ona čekala, že se tu zdrží možná i pár dní. Dokování na Citadele bylo až překvapivě levné a hustota potenciálních nabídek by rozhodně nikde jinde nebyla vyšší.
Teď si najde nějakou zapadlou hospůdku, prohlédne novinky na extranetu a až si koupí nějakou tu novou zeleninu do zahrádky, může jít zpátky na loď, protože chce ozkoušet tu novou metodu tvrzení plazmových objímek.
A jak tak přemýšlela, ocitla se před blíže neurčeným lokálem takové páté cenové skupiny. Trochu podivně stylizovaná, to je pravda, ale zavánělo to exotikou a přípojku na síť tam snad mít budou. Takže dovnitř nakonec nakráčela tak suverénně, že se ji ten vyhazovač převlečený za piráta ani nepokusil varovat.
Letmý oční průzkum odhalil, že to bude spíš šestá cenová skupina, nicméně s přípojkami, ale úplně nejdřív si všimla podivného výjevu. Uprostřed tanečního plácku tam totiž do rytmu nějaké retro muziky křepčil vysloveně vysmátý krogan a podle řeči těla velice, velice stydící se quarian, který k němu očividně patřil.
Pozvedla obočí, koupila si na baru první a jedinou nealkoholickou věc ve sterilizované lahvi a pak si šla sednout nedaleko terminálu se zprávami, než si jí všimne ten druhý a bude mít kopu řečí o kuřatech.
Jenže klid u sledování exkluzivních záběrů protuberance na blízkých sluncích netrval dlouho. Přišla zpráva od šéfa, že je potřeba přímo tady na Citadele vyzvednout dva nové zaměstnance. Světe div se, krogana a quariana.
Chvíli přemýšlela, jestli má jít za těmi dvěma rovnou, ale pak se rozhodla je ještě chvíli nechat vyblbnout a mezitím vypočítat pravděpodobnost, že je někde na stanici ještě jedna podobná dvojka.

Grok ještě chvilku hopkal na parketu a když si odšrouboval své, s pocitem dobře odvedené práce se vydal ke stolu, kde už na něj čekalo jeho jídlo. Auri se zdál být nakvašený a brčkem sosal svůj „pokrm“.
Krogan se neupejpal a dal se do pirohů, nebo  co mu to donesli. Kořalka se na něm začala již notně podepisovat a tak s vypětím všech svých sil odmítl novou lahev.
Byl příliš unavený na používání příborů, a tak poté, co dojedl, si oblíznul všech šest prstů a rozhlédl se po lokále. Jako majáček na něj zapůsobila jedna osoba. Quarianská samička, hledící jeho směrem. A na své kombinéze měla logo, které mu je docela povědomé. Zamával ji, protože si uvědomil, že to logo bude nosit taky.

Asi tak 1:314000000, pokud se vezmou v potaz všechny zjevné faktory. A ještě trochu méně, pokud na vás jeden z té dvojice mává.
Ve zprávě sice nebyly obrázky, ale jména ano, takže se při začátku galaktické předpovědi počasí bez váhání zvedla a zamířila k mávajícímu tanku. Krogan kuchařem? Snad nebude vařit posádku. Ten druhý se jí podle prvních dojmů líbil ještě méně, ale třeba překvapí.
„Pánové Grok a Aur'Valmis vas Alarei?“ zeptala se co možná nejneformálněji, protože v tomhle prostředí by opak mohl působit jako pěst na oko, a čekala, co oni na to.

„Tady!“ přihlásil se Grok a naznačil ji, aby se posadila. „Tadyto je Auri, určitě ho moc těší. Já jsem Grok a také mě těší, že vás poznávám,“ nabídl ji ruku a snažil se, aby na něm nebylo poznat, že ji vidí třikrát.

Galantní krogan a zjevně lehce připitý quarian, už z toho nabyla dojmu, že se nebude jednat o vyloženě stereotypní příslušníky svých ras. Nebo že by mu bylo jenom špatně? Možná má nějakou nemoc, rozhodně ho bude potřeba zkontrolovat poněkud důkladněji.
Přisedla si, koutkem oka zahlédla na vzdálené obrazovce Illium a po odložení svojí láhve se taktéž představila.
„Narva'Raan nar Vaala, jsem od společnosti, jak jste si už asi dali dohromady. Můžete vyrazit hned, nebo máte ještě nějaké… zařizování?“ Teatrálně se rozhlédla kolem, takže jí samozřejmě neušel pohled na pár spoře oděných asarijek, ale po chvíli jejich pozorování si vzpomněla na předchozí setkání s jednou z nich, zatřepala hlavou a vrátila se ke svým dvěma budoucím kolegům.

„Myslím, že můžeme vyrazit hned, jak tady Auri dopije oběd. Vid, Auri?“ poplácal quariana po rameni asi až moc silně.
„Mezi tím… byla byste tak laskava a sdělila nám nějaké nejdůležitější informace? Četl jsem si inzerát, ale tam se většinou nepíše vše. Vím, že budu lodní kuchař a v době pobytu na základně se budu starat o bar, bla bla bla, je ještě něco, co bych měl vědět?“

Možná by měl vědět, že se teď ten druhý málem utopil, ale to mu nejspíš neušlo, takže…
„Kuchyně na základně je téměř nová, vybavená, úpravy samozřejmě budou možné, pokud to schválí vedení. Zásoby vozíme z Noverie, ještě se nestalo, že by bylo potřeba objednávat něco z větší vzdálenosti, ale ani to by případně neměl být problém. Na lodi už je to horší, na kuchyni nezbylo moc místa, ale na těch pár dní ty prefabrikované příděly obvykle přežít jdou, aspoň se pak posádka víc těší na základnu.“
U východu se někdo začal prát, ale vzhledem k tomu, že se tam nikdo ani neotočil, je to tady docela normální.

„A co zaměstnanci jako vy – quariani a turiani? Jako dokážu uvařit podle předpisu, ale nikdy nemáte koření a všechny věci stejné kvality a totožné chuti. A bez ochutnávání to nebude Al dente. A já nejsem sebevrah. Tak mě tak napadá…“ někdy si udělám výlet na Omegu, pomyslel si a  podíval se na Auriho s otázkou, zda-li už dojedl. Ten naznačil gestem ruky, že ano a tak se tedy mohli vydat směrem k lodi. „Můžeme jít.“
Grok si samozřejmě nezapomněl vzít svojí tašku se všemi svými věcmi a rozloučit se s obsluhou.

Beze slova se zvedla také a v jejich stopách opustila bar. Ono by se jí totiž moc nevyplatilo jít první, když tam létaly sklenice, židle a volusové.
Cestu k dokům našla hned a noví kolegové byli rázem představeni zbytku posádky Vesny.

Grok a moje maličkost

[Kaldaryl Pytherus]

Kaldaryl procházel ulicemi Citadely a občas se poněkud nejistě ohlédl a prohlédl okolí. Už od té doby, co opustil ten podnik, v kterém se navečeřel, měl takový pocit, že ho někdo sleduje. Možná to byla jen jeho představivost, přece jen měl zvyk v podstatě kdykoliv a od kohokoliv čekat nějaký útok a často si takovou hrozbu prostě vsugeroval v závislosti na situaci. Například teď, když šel svižným krokem směrem k dokům skrze park, ohodnotil to místo jako více než vhodné na přepad nebo nepozorované pronásledování a právě proto si možná i přivodil představu, že je skutečně sledován.
Bylo celkem pozdě, a proto šel celkem rychle. Byl by býval odešel dřív, už když dojedl, jenže nepočítal s dvěma asarijskými slečnami, které napadlo, že ve třech bude noc o něco zábavnější než ve dvou a díky pár skleničkám alkoholu bylo velmi složité jim to vymluvit. Navíc, musel si přiznat, byla ta nabídka poměrně lákavá a argumenty obou dívek velmi přesvědčivé. Jenže přestože se celý večer snažil "odvázat", tlačil ho čas a hlavně proto odmítl. Kdo ví, co by dělal, kdyby čas měl. Raději na to ani nemyslel. Každopádně i přesto, že se mu podařilo se jim vykroutit, nedokázal jim zabránit, aby mu vytetovaly na hrudní část zbroje své kontaktní informace a k jeho momentální nelibosti se tak stalo nejen dosti křiklavou, ale hlavně v podstatě neodstranitelnou, rtěnkou. Bude se o ni muset postarat co nejdřív, jakmile se dostane na loď. Možná si je ještě předtím opíše na nějaké lepší místo. Ale to uvidí, až tam dojde.
Když opustil park a ocitl se jen pár bloků od doků, trochu se mu ulevilo, protože čtvrť, v které byl teď, byla ke sledování mnohem méně vhodná a tak i opadla část jeho paranoii. Tedy, jen ta část, kterou netrpěl v podstatě pořád a která byla součástí jeho každodenního života. Trochu zvolnil, protože si uvědomil, že není zas tak ve skluzu, jak si myslel, a šel tedy dál přímo k dokům.
Zrovna když zahlédl u vchodu do doků známou quarianku a další dva neznámé, krogana a jiného quariana, a chtěl přidat do kroku, aby je dohonil, vyběhl přímo před Kaldarylem z boční uličky nějaký drell a vrazil do turiana. Drell, zjevně relativní mladík, byl srážkou poměrně otřesen a tak se svalil na zem. Poměrně rychle se však vzpamatoval a s omluvou se zvedl a zmizel kdesi v jiné z uliček. Kaldaryl jen zakroutil hlavou, pokrčil rameny a vydal se k Vesně.

[Dave Fox]

„Ty červe, jak si dovoluješ se mnou takle mluvit?“ procedil mezi zuby turian a zaměřil svůj pohled na TJ, který se na něj nonšalantně usmíval. Kolem nás se pomalu začali seskupovat parťáci turiana. Zahlédl jsem dva rasové kolegy, jejichž obličeje byly rudě pomalovány, tři lidé, kteří si mě měřili pohledem, a jednu asarijku, kterou obklopovala modrá záře. Nesnáším biotiky, pomyslel jsem si a probodl jsem ji pohledem a ona mi pohled oplatila a ďábelsky se usmála.
„Prosím? Pouze jsem tě požádal, aby si nám šel z cesty,“ ohradil se TJ.
„A já ti říkám, že máš smůlu. Dejte nám vše, nebo vás hezky jednoho po druhém zabijeme,“  turian vycenil špičaté zuby na TJ. Tohle skončí bojem, to mi bylo jasné v okamžiku, když nás tahle divně vyhlížející partička zastavila. První koho musím sundat je ta asarijka.
„Nemusí to takhle skončit. Můžeme se dohodnout jako rozumní lidé.“ Pronesl sjem směrem k turianovi, co stál před TJem.
„Ano, to bychom mohli, ale myslím, že to nepůjde,“ odvětil suše.
„Poslední možnost se vzdát.“ Najednou všichni sáhli po zbraních a my se tak objevili ve značné nevýhodě.
„Takže jak to bude? Opravdu si myslíte, že nás dostanete všechny?“ zasmál se vůdce gangu. Naše šance byly dosti špatné. Byli jsme přečísleni a nebyla šance z toho vyjít bez úhony.
„Vzdát se? Stejně byste nás zabili, tak jaký by v tom byl rozdíl,“ řekl klidně TJ a v ruce držel pistol, co mířila veliteli banditů přímo na hlavu.
„Vlastně žádný,“ zasmál se.
„Možná tu umřeme, ale ty padneš jako první,“ probodl ho TJ pohledem. Já jsem zatím držel na mušce asarijku nalevo a zároveň jednoho člověka na opačné straně.  V jedné ruce jsem svíral útočnou pušku a v druhé pistoli, mířil jsem, připraven vystřelit. Bylo to sedm ku dvěma.
„Hm, tak se zdá, že jsme v patové situaci, že?“
„Nech nás jít, nač zbytečně prolévat krev,“ řekl jsem.
„Možná proto, že je vaše,“ řekl člověk, co jsem ho měl na mušce.
„Prostě je zabijeme,“ ušklíbla se asarijka.
„Chcípni!“ zařval člověk, a pokusil se vystřelit. V tu chvíli se stalo mnoho věcí naráz. Obě mé zbraně vystřelily ve stejnou chvíli a asarijka i chlap padli k zemi, přesně v tu samou chvíli padl k zemi hlavní turian s průstřelem hlavy. Okamžitě jsem se otočil a bezhlavě skočil na dva lidi za mnou a srazil jsem je k zemi. Byli tak překvapeni dosavadními událostmi, že nestihli zareagovat. TJ zatím jen taktak o kus dál chytl ruku turiana, ve které držel pistoli, a namířil ji nahoru tak, aby jeho výstřel, který v tu chvíli zazněl, mu nezpůsobil žádné zranění. Já zatím oba lidi omráčil po menší konfrontaci s mými pěstmi. TJ uštědřil turianovi jednu ránu čelem do obličeje, což mělo za následek dvě věci. První bylo to, že si rozrazil o turiana hlavu, a tou druhou to, že zaúpěl bolestí a padl na zem, kde mu okamžitě přiletěl do obličeje kopanec. Musel jsem ho zastřelit.   
„Proč si nikdy nedají říct,“ popadal dech TJ a s obličejem od krve se začal sbírat ze země.
„Radši půjdeme,“ řekl jsem a sebral jsem ze země své zbraně, které jsem upustil při mém skoku.
„Hm, je škoda té asarijky, myslím, že sem se jí líbil. Vždycky jsem přitahoval potvory,“ zasmál se TJ.

Opustili jsme oblast, kde došlo k potyčce a již klidným krokem jsme si to namířili k lodi.
„Stejně to byli paka. Možná jich bylo víc, ale neměli vůbec štíty, což my jo, takže bychom pár jejich výstřelů vydrželi. Myslíš, že je to napadlo?“ zeptal se zamyšleně krvácející TJ.
„To nemám tušení,“ odvětil jsem bez zájmu. Bylo to jen povrchové zranění a nejsem jeho máma.
„Dal bych si panák, co ty? Samozřejmě platím,“ plácl mě po zádech TJ.
„Ale proč ne,“ odvětil jsem, a tak jsme si to zamířili k nejbližšímu baru. Obsluha a hosti na krvavého TJ nekoukali zrovna dvakrát nadšeně…
„Hm, myslím, že támhle to bude dobrý ne?“ ukázal na volný stůl.
„Dojdu pro pití. Obsluha asi v tuhle chvíli nebude nejrychlejší,“ řekl jsem a zamířil si to k baru.
„Dobrý den, dejte mi dvakrát nějakého vyprošťováka pro dva lidi,“ pronesl jsem přívětivě na asarijku.
„Hej ty náno jedna, naval další chlast,“ začal prskat muž vedle mě, který byl již evidentně pod parou.
„Myslím, že už máš dost,“ otočil jsem sen a něj.
„Na co si tu hraješ, mladej? Myslíš, že když máš všechny ty zbraně, že si na mě můžeš otvírat hubu?“ začal na mě muž řvát a jeho dech měl velmi nelibý nádech alkoholu.
„Ne, pouze si myslím…“ přerušil mě muž, když se mě pokusil udeřit do obličeje pěstí, ale místo toho se skácel na zem a už se nezvedl.
„To pití poprosím, slečno.“ Asarijka mi podala pití a zase usmála se. Úsměv jsem opětoval a otočil se zpět k našemu stolu.
„Tak tady to je,“ položil jsem sklenice na stůl.
„Tak až do dna,“ zvolal TJ a přiťukl si se mnou, následně jsme oba své nápoje vypili.

[Narva'Raan nar Vaala]

Sice původně plánovala, že nynějšího volna využije k dohnání spánkového deficitu, ale nestačila ani dojít k posteli, když přišla zpráva od vedení. Nejednalo se o novou zakázku, nýbrž o dalšího nového zaměstnance, ale pořád pro něj musí dojít.
Pro ni. Ještě jednou si prohlédla profil, který jí šéf přes extranet poslal. Z přiložené fotografie na ni koukala mladá modrá asarijka s velice zvláštními obrazci na tvářích, možná to bylo tetování. Podle životopisu je jí lehce přes sto a tohle bude její první pořádná práce od dostudování xenobiologie a lékařství na jedné menší thessijské univerzitě. Před tím má pár škraloupů, ale kdo v mládí nedělá blbosti? Na pozici zdravotníka základny asi plánuje nabrat nějaké ty zkušenosti a až ji to za pár let přestane bavit, může jít o dům dál. Chytré.
Ještě jednou zkontrolovala místo vyzvednutí, které se k jejímu nadšení nacházelo kousek od největší botanické tržnice na Citadele, zavřela terminál a bez váhání zamířila ven.
Když však opouštěla kajutu, její sluch upoutaly dost hlasité zvuky z vedlejší kuchyně, pokud se tomu tak tedy vůbec dalo říkat. Hlas patřil nepochybně kroganovi a podobně nepochybně se mu něco nelíbilo.
Opatrně nakoukla dovnitř, aby se případně mohla vyhnout letícímu nádobí, a naskytl se jí dosti tragikomický pohled na kuchaře, který byl na místní poměry prostě trochu moc velký.
„Můžu s něčím pomoct?“ otázala se opatrně, i když teď bude mít práce dost, a při tom si dávala řádný pozor na reakce. To nádobí by totiž brzy opravdu mohlo začít létat.

„Pomoct? Pche,“ odfrknul si Grok a udeřil pěstí do kuchyňské, nerezové linky, ve které se posléze objevila mělká prohlubeň. Co tohle je za kuchyň? Vždyť i pro ni by to tu bylo silně klaustrofobické. Projížděl šuplíky a marně polykal nadávky, „tomuhle říkáte nádobí? Jak tu mám sakra vařit, když tu mám takový kšunty, hm?“ Rozhlédl se okolo sebe a dramaticky rozhodil rukama. „Zavolejte šéfovi, ať rozbije porcelánového voluse a nasype sem nějaké kredity, jinak za sebe neručím,“ shrnul z linky pánvičky a další hromadu šrotu s řinčením na podlahu a ještě jednou zaklel, „za jak dlouho odlétáme, krásko?“

Tak to by jí taky zajímalo, ale nahlas to říkat nebude, protože by to asi jenom přispělo k jeho chaotickému prvnímu dojmu.
„Počítám během následujících dvou dnů,“ rozhodila rukama, za což si vzápětí chtěla dát pár facek, a pokračovala. „Pokud se do té doby neobjeví nový klient, poletíme prostě zpátky.“ Šéf to sice nemá rád, jen tak si létat bez nákladu, ale co se dá dělat. Naštěstí se poslední dobou roztrhl pytel s nezávislými cestovateli a další novodobou šlechtou, co si může dovolit najmout loď a letět někam do horoucích pekel. A takové je právě nejsnazší najít na Citadele.
„A co se kuchyně týče, doteď nebyla používaná prakticky vůbec, s jejím rozšířením se počítá, stačí sepsat nějaký seznam,“ mávla rukou, jako by to byla samozřejmost, a neušel jí ten pohled. „Nějaký orientační.“

„Výborně, proč ztrácet čas,“ uklidnil se trochu a vykročil, chytl ji za ruku a začal táhnout lodí, „znám na Citadele skvělý obchod s kuchyňskými spotřebiči a spoustou dalších nezbytných věcí. Když si pospíšíme, stihneme nakoupit to nejzákladnější dřív, než mi vyprší mé povolení pobytu na stanici a zatknou mě. V ceně je i doprava k lodi, takže se nemusíš bát, že bysme se s tím tahali. Šéfovi pak pošlem účet. Věřím, že si vlastní iniciativy cení.“ I když se trochu cukala, hlavně překvapením, nepouštěl jí a držel tak pevně, jak jen mohl, aby ji nezlámal kosti.

„Ale…“ spustila, jenže když vás někam táhne hromada svalů několikrát větší, těžší a silnější než vy, tak si ty řeči brzy rozmyslíte. Navíc ven stejně musí, tak to aspoň spláchne najednou. Sice silně pochybovala o tom, že mu s výběrem pomůže, ale asi měl k tomu táhnutí nějaký důvod. Na to, aby se zeptala, ale nesebrala odvahu. Navíc to sevření docela bolelo.

Když vypochodovali ven, zkontroloval čas.
„Právě teď mám asi tak tři minuty,“ pustil jí ruku a ukázal směr, „výtah je tudy.“

„Určitě by nebylo lepší sepsat ten seznam a pak pro to někoho poslat?“ zkusila tiše protestovat, ne že by snad věřila v nějaký efekt. Ale představa, že ji na stanici chytnou s kroganem s propadlým povolením, nebyla úplně lákavá.

„Nene, to by nebyl dobrý nápad,“ zjištění stavu kuchyně ho silně rozrušilo a teď již po třinácté mačkal tlačítko přivolání výtahu, „musím to vidět a osahat si to. Navíc, když si to budu vybírat osobně, neodváží se mi prodat nějaký šmejd. Prodavači jsou většinou zbabělci a to taky znamená, že dostaneme slevu – dokážu být docela přesvědčivý. Navíc… mohli bysme se stavit v nějakém šopu a koupit ti nový termoregulační článek. Nevím, jestli to je vedrem nebo stresem, ale trochu se přehříváš a na hledí ti kondenzujou kapky.“

„To je jenom alergie na… světlo,“ zalhala poměrně neobratně, trochu zatemnila průzor a pak hypnotizovala pohledem výtah, aby za ty tři minuty stačil aspoň přijet. Tohle dopadne strašně špatně.

„Alergie na světlo? Hm, s tvou rasou to jde vážně z kopce. Před sto lety jsem znal jednu tvého druhu. Taky měla takové dlouhé jméno. Byla alergická na spoustu věci, hlavně na práci, ale že by na světlo? Che, to rozhodně ne. HA, už je tady,“ dveře liftu se otevřely a oni nastoupili. Navolil patro, do kterého potřeboval a přemýšlel, jak se co nejjednodušeji vyhnout C-Secu. Napadlo ho, že by mohli větracími šachtami, nebo servisními podlažími, ale chtělo to něco jednoduššího. Navíc u sebe neměl zbraň, což všechno kompli-dělalo mnohem lepším. „Jak ti mám vlastně říkat, děvče? Nechci ti komolit jméno, někdo je na to dost háklivej.“

A někdo je zase háklivý na to, když ho někdo, po kom brzy půjde spousta ozbrojenců, táhne do neznáma, přemýšlela téměř nahlas, ale udržela to v sobě celou cestu výtahem.
„Narva obvykle stačí,“ podotkla po chvíli, když si uvědomila, že neodpověděla, a doufala, že to na něj není moc dlouhé. Vyloženě chytře nevypadal žádný krogan, tenhle by sice mohl být trochu z jiného těsta, ale to zatím nemohla vědět.

„Narva, hm, to zní dobře,“ přešel její dlouhé mlčení mezi jeho položenou otázkou a její odpovědí. Když se výtah zastavil, byl již dvě minuty v mínusu. První část plánu byla zmizet v davu, což dokáže každý, krom krogana.
„Hele, kdyby nás zastavila nějaká hlídka, jsem retard a ty mě vedeš na procházku a pak do ústavu, jasný?“ věděl, že to zní docela šíleně, ale znal policajty a věděl, že neradi řeší problémy a že i když tu poblíž žádný ústav není, tak někde dál po cestě určitě musí.

Nejdřív chtěla vypustit nějakou lehce jedovatou poznámku o tom, že je to v podstatě pravda, ale při letmém pohledu na ten tank ji nějak přešla chuť. Takže jen mlčky přikývla a šla před ním, což nebylo tak těžké, když mu místní ustupovali z cesty už se značným předstihem. Ale za ním by šla podstatně radši, aspoň by ji nebylo vidět.
C-Sec nikde, nejspíš si někde stranou dávají dnešní porci koblih, která jim ale nemůže vydržet věčně. A vzhledem k tomu, že na cestě po chodbách zabili další půlhodinu, už na ně prostě někde narazit musí.
Nakonec se ale před cílový obchod dostali bez problémů, krogan dokonce ani nesebral zmrzlinu malému turiánčeti, jak čekala, takže nakonec to možná dopadne dobře. To znamená tak, že kuchyně bude inovována a kuchaře zabásnou až na cestě zpátky.

Následovalo dvacet minut vybírání všeho, co prostě potřeboval a psychického nátlaku, aby dostali jen to nejlepší zboží. Voluskému prodavači zanechali číslo doku a plošiny, kde se nacházela jejich loď a když byli na odchodu, uvědomil si, že by se měl s tím prasátkem taky trošku udobřit, a tak mu nechal větší dýško, jen tak pro osobní užití, aby si nestěžoval a neprásknul je. Aspoň pár minut. Takže sice vystrašený k posrání, ale jinak relativně rád za kredity se s nimi loučil energickým máváním.
„Nemusíš se pořád tvářit, jakobysme měli každou chvílí umřít.“

„Hlavně rychle,“ přešla tu narážku a nervózní byla pořád stejně. Protože jejich směrem se z pochopitelných důvodů koukal naprosto každý a opravdu hodně by se divila, kdyby se nenašel nějaký ten dobrák, co zavolá ostrahu.
„Půjdu jenom k výtahu, kdyby byly potíže, pak musím zpátky,“ upozornila ho letmo, ohlédla se a pokračovala ve svižném kroku.

„Můžu nějak pomoct?“ ušklíbl se, když si vzpomněl, že se ho na to samé ptala v lodi.

Možná kdyby se dokázal zmenšit a nepřitahovat zděšené pohledy kolemjdoucích, napadlo ji, ale jenom mírně zavrtěla hlavou. Štěstěna jim však dnes zjevně přála, protože záhy se v dálce zjevil výtah a strážců pořádku stále nevidno. Teď jen nacpat krogana do výtahu a hurá pryč, než se z toho napětí rozpustí ve vlastním potu.

„Jak si přeješ,“ řekl spíš pro sebe a zmáčknutím tlačítka přivolal výtah. Za okamžik se s cinknutím rozevřeli dveře. „Tak zatím ahoj a díky za pomoc,“ zamával jí. „A dávej na sebe pozor.“

Přemýšlela chvilku, jestli mu neodseknout něco v tom smyslu, že tady není poprvé, ale přeci jen teď měla důležitější věci na práci. Pořád jí sice zbývalo dost času, ale už dřív měla plán, jak s ním naložit.
Botanická tržnice sice nebyla velká, ale silně pochybovala o tom, že by tam něco nenašla. Po dobré hodině prohlížení, vybírání, porovnávání a konzultací se rozhodla koupit si pár semínek mořské ledviny z Kahje. Nebo to jsou pulci? Zamyšleně zaklepala zkumavkou a podívala se na tam uhnízděné fialové pecky s ocásky, ale skrz ni viděla něco důležitějšího – novou kolegyni.
Schovala zkumavku do jedné z mnoha kapes a vydala se jí naproti. Už z dálky se jí zdálo, že je žena, pokud se to tak dá říct, nějaká podrážděná a první oční kontakt mezi nimi téměř bolel.
„Filia Canis?“ zeptala se, když byla dost blízko. Oslovená kývla, což působilo dojmem, že není zrovna ukecaná, ovšem záhy se ukázal pravý opak.
„Chápu, že to asi bude působit dost špatným dojmem, když jsem ještě ani oficiálně nenastoupila, ale je tu jedna taková věc, kterou musím vyřídit nejdřív. Byl by problém, kdybych nastoupila až zítra?“
„Rozhodně nebyl,“ odvětila bleskově a stejně bleskově přidala něco, co už dnes začínalo být lehce ohrané, „můžu vám s tím nějak pomoct?“
„Ne, ne, ne, to ne. Je to osobní. Hodně osobní, nemůžu do toho tahat nadřízenou. I když by se pomoc určitě hodila. Možná. Prosím?“ Působila trochu zmateně a quarianka váhala, zda to poslední byl jenom nějaký dovětek, či skrytá žádost, ale rozhodla se to ověřit.
„O co jde?“
„O bandu idiotů,“ odpověděla bleskově a přemýšlela nad tím očividně až pak. „Vydírá mě partička lidí. Našli si nějakou špínu na moji matku, ovšem na ni si netroufnou. Musím jim vysvětlit, že mě se mají bát taky.“ Při tom všem lehce cenila zuby a vypadala na svou rasu dost nedůstojně, ale na druhou stranu to šlo chápat. Moment, jak že jim to chce vysvětlovat?
„Vysvětlit?“ zděsila se mladší z dvojice.
„Slova se minula účinkem, je potřeba trochu přitlačit,“ rozhodila dotazovaná rukama, „a to mi nikdo nerozmluví. Jestli chcete pomoct, budu ráda, ale zvládnu to i sama.“
Nastala chvíle ticha, kdy quarianka usilovně uvažovala. Přiložit ruku k dílu by situaci nejen urychlilo, ale ještě by to možná zlepšilo vztahy a kdesi cosi, ovšem pokud to bude obnášet střílení po lidech či něco podobného, tak to za to nejspíš nestojí. Když však půjde, možná by mohla zajistit, aby ke střílení nedošlo, ne?
Nakonec tedy kývla a obě se vydaly na dlouhou pouť až do spodních pater zdejšího okrsku, kde se nacházel další zapadlý bar. Citadela je Citadela, takže zapadlý bar tady byl pořád čistší než nejluxusnější restaurace někde na okraji, ale očividně to tu nebylo zrovna navštěvované jak C-Secem, tak údržbáři.
Asarijka prohlédla lokál a usmála se tak nehezky, že z toho šel mráz po zádech.
„Támhle jsou,“ kývla nenápadně hlavou k jednomu stolu u zadní stěny, kde se pětice mužů hlasitě oddávala nějaké karetní hře. „A támhle je jediná kamera v okolí, která na ně vidí,“ kývla kousek vedle a quariance bylo naprosto jasné, v čem bude spočívat její pomoc.
„Standardní bé šestka,“ zabručela trochu zklamaně po chvíli čtení dat z omnitoolu. „Deset sekund a je slepá.“
To asarijce stačilo k tomu, aby se znovu šeredně zašklebila a pomalu se vydala ke svým přátelům. Narva se v zájmu lepšího krytí přitočila k baru a předstírala čtení nápojového lístku, alespoň do chvíle, než dočasně zneschopnila cílovou kameru. Pak sice plánovala jít té druhé alespoň krýt záda, případně to nějak ukecat, ale nestihla ani jedno.
Filia se ve chvíli, kdy si jí všiml první z lidí, ponořila do modravé aury a její pohled opravdu nebyl hezký. Muž zaklel, odskočil a spolu se svými nyní poplašenými komplici sáhli po pistolích. Ovšem  moc jim to nepomohlo. Přímo nad stolem, za nímž se teď hodlali krýt, se objevila těžko popsatelná koule něčeho, co zjevně přitahovalo lehčí předměty z okolí. Karty v tom zmizely prakticky okamžitě, mince a žetony následovaly hned poté, pětici lidí z bezprostřední blízkosti to zvedlo i se stolem dost na to, aby se zbytek štamgastů otočil v očekávání zajímavého divadla.
Asarijka dvakrát vyrazila rukou před sebe, dvakrát z ní vystřelila obdobná modrá věc, ale pokaždé s jiným efektem. Jednoho muže přirazila tlaková vlna ke zdi tak, že jeho přežití se dalo vyloučit už na dálku, druhého zasáhl chuchvalec obdobné energie a začal ho pomalu trhat na kousky. To vše aniž by je koule nad stolem přestala nasávat. Pak vybuchla.
Stůl dopadl jako první, na něj dva potrhaní lidé a kaše ze třetího. Přežil to jen jeden a to ne na dlouho, neboť s ním rozzuřená biotička brzy šlehla o strop. Rozhostilo se úplné ticho. Hosté přemýšleli nad jejími motivy a nad svým bezpečím, barman váhal, zda zavolat ostrahu, nebo počkat na odchod vražedkyně a předat ostraze důkazy z kamery.
Asarijka samotná pak ještě chvíli coby anděl zkázy stála před stolem a zhluboka dýchala, načež z plných plic zařvala na lokál a tamní násosky:
„Ještě někdo tu má problém s tím, že můj otec byl varren?“

Drama se naštěstí obešlo bez dalšího boje. Obě se prostě vytratily dřív, než přišla úklidová četa s mopy a než barman zjistil, že bude muset koupit novou kameru a vymalovat strop. A ani ne za půl hodiny už obě seděly nad skleničkou v té příjemné pirátské krčmě o pár pater výše.
Filia měla strašlivou potřebu se vypovídat. O tom, jak se jí od dětství všichni smáli, jak ji nechtěli vzít na univerzitu, jak je všechny setřela a jak moc musela být její matka ožralá. Po pár sklenicích levo i dextroizomerické melasy si vlastně docela padly do oka a nejspíš si tam povídaly hodně, hodně dlouho.

Když se pak Narva ráno vzbudila, bylo jí strašně. Bolest hlavy, žaludku, prostě klasické symptomy bouřlivé noci. Ještě než otevřela oči, snažila se vzpomenout si, co že to vlastně večer všechno dělala, leč marně. A pak je otevřela. 
To, že není ve své kajutě, poznala nejen podle neznámého nočního stolku, na němž ležel otevřený fornax. To nejhorší však přišlo až vteřinu poté, když se zděšeně zvedla. Zjistila totiž, že se jedná o dvojpostel a na druhé straně leží do fetálního klubíčka stočená Filia.
Její „Keelaaaaaaaaaaaaaah!“ nejspíš slyšeli až v místnosti Rady.

--Grok a moje maličkost

[Madoxess Vakarian]

** PŘÍCHOZÍ ZPRÁVA **   

Od : Robert Jones
Pro : Madoxess Vakarian

Dobrý den kapitáne,
dostal jsem vaší zprávu ohledně nastalé situaci a vaše rozrušení je jistě na místě. Omlouvám se Vám za to, že jsem opomněl pár detailů o našem zákazníkovi, ale situace si žádala rychlý odlet a nezbyl čas na to, Vás více informovat. Nicméně máte k dispozici výborný tým, který prošel velmi úzkým výběrovým řízením a má tak mojí plnou důvěru. Věřím, že jste již s posádkou plně seznámil. Informace o sledovacím zařízení mě moc nepřekvapila, kapitáne. Vesmír je plný nebezpečí a ještě víc je v něm nebezpečný byznys v těchto dobách. Skutečnost je tedy taková, že opravdu nevím, zdá má konkurence zájem o informace, kam naše plavidla létají, nebo zda někdo našeho zákazníka sleduje. Měl byste ale vědět, že obavy o jeho vlastní život jsou do určité míry na místě. Stejně jako já si za svou profesní kariéru stačil nadělat spoustu přátel i nepřátel, mnoho vlivných obchodníků by ho vidělo nejradši na dně přibité rakve. Žádný z nich by to ovšem veřejně nepřiznal. S jejich motivy Vás samozřejmě obtěžovat nebudu. Věřím, že celou situaci zvládnete společně bez potíží. Abych nezapomněl, na Citadele Vás očekávají noví zaměstnanci. Vyzvedněte je cestou zpět na loď, kde první důstojnice, která dostala jejich karty, určí jejich nové zařazení.

Robert Jones
Výkonný ředitel společnosti

** KONEC ZPRÁVY **


Po spatření naší cílové destinace ze mě do jisté míry opadla nervozita. Teď ještě na zpáteční cestě zničit tu štěnici. Každý kapitán by měl mít čistou loď. Když jsem o tom víc zauvažoval, napadla mě taková věc, že si možná náš zákazník při své paranoie za štěnici klidně zaplatil sám, protože nám samozřejmě nemusel vůbec důvěřovat. Zavřel jsem zprávu a pilot ohlásil necelých pět minut do vizuálního přiblížení k Citadele. Byl jsem opravdu natěšený, až se budu moci projít ulicemi obří základny. Nikdy jsem na ní nebyl. Za mou vojenskou kariéru jsem se k ní přiblížil maximálně na pět set milionů světelných let a opušťáky jsem si vždy vybíral na Palaven za rodinou. Turianské křižníky, které stráží Citadelu, podléhají přímo Radě a ne turianské jurisdikci. Neměl jsem tedy nikdy možnost základnu vidět zblízka.
Duncan ze svého pohodlného křesla zahlásil vizuální kontakt. Při tom už se mi červeně rozsvítila konzole na znamení příchozího hovoru. Přijmul jsem hovor, ze kterého se ozvalo mužským přátelským tónem.
„Zde kontrolní věž Citadely, právě jste vletěli do prostoru základny. Identifikujte se prosím.“
Napadlo mě, že na takový ruch musí mít Citadela nejméně padesát letových dispečerů.
„Tady SMV Vesna společnosti Perunica express. Jsme nákladní loď, převážející zboží na Citadelu.“
„Ověřování dokončeno, Vesno, byl vám přidělen dok číslo 4236-P9 v zásobovací části. Během dokování mějte štíty dole kvůli scanům. Upozorňujeme, že za veškerý neautorizovaný materiál na vaší lodi budou všechny zodpovědné osoby trestně stíhány. Vítejte na základně, Vesno,“ dodal nakonec vlídně.
„Rozumím, základno,“ řekl jsem s úsměvem a nechal pilota navést loď na přistání.
Jen co nás automatický systém Citadely pevně uchytil a dokončil scanování lodi, zahlásil jsem do lodního interkomu.
„Kapitán posádce, právě jsme přistáli na Citadele, tým má zelenou k opuštění Vesny. Odlet se nyní odkládá na…“ chvilku jsem se odmlčel, abych se podíval, jak jsme na tom s časovým plánem, „na neurčito.“ Řeknu nakonec.

Jak posádka postupně opouštěla Vesnu, já jsem kontroloval systémy lodi a analyzoval letová data nashromážděná během celého letu. Mezitím jsem poslouchal průběh eskortní mise v interkomu. Zanedlouho bylo po všem. Zákazník byl dopraven vcelku a bez úhony na finální destinaci a kredity byly zase vcelku převedeny na účet společnosti. Otevřel jsem tedy lodní deník a začal sepisovat důležité body mise. Průběh od jejího zahájení, stav lodi a stav posádky až do bodu -mise úspěšně splněna-. Je to starý zvyk z armády, ale nevadí mi to. Udržuje mě to v kondici. Koneckonců, od doby, co jsem vzal tohle místo, jsem za ten kus šrotu zodpovědný.

Zaslal jsem ještě informační zprávu o úspěšné misi do vedení společnosti a povypínal letové systémy lodi, které teď na nějakou dobu nebudou potřeba. Většina týmu již byla pryč a já jsem už toužil se porozhlédnout po základně. Opustil jsem tedy loď a začal bloudit po dokách. Všude bylo nepřeberné množství ostatních lodí zásobovacího charakteru, takže tomu odpovídala i neúměrná údržba a taktéž i dost neúměrný zápach. Vše to podtrhovala zašpiněná cedule, na které stálo „UDRŽUJTE CITADELU ČISTOU“, na kterou jsem narazil hned pár desítek metrů od Vesny. Bloudění mi celkem šlo. Než jsem se vymotal ze spleti vysokozdvižných vozíků a mraku dělníků, kteří na sebe hrubě pokřikovali a nakládali své lodě, čas pokročil kupředu. Zrovna, když nastal čas, abych se již podíval po nějakém taxi modulu, narazil jsem na turiana. Byl to Kaldaryl Pytherus. Elitního vojáka pod vedením Ablaryna mé oči poznaly okamžitě. Minuli jsme se a já na něj kývl. Zřejmě se vracel na Vesnu, a tak mi zasalutoval. Nicméně si nemyslím, že salutoval mé bývalé šarži, ale spíš se snažil rukou zakrýt milostné psaní a pár čísel na své hrudi. Usmál jsem se pro sebe a pokračoval v chůzi. Konečně jsem se vymotal z doků. Stál jsem na velkém náměstí plném obyvatel základny. Byla tu spousta zeleně. Dekorativní květiny, které jsem v životě neviděl, tu zdobily pěší zónu, která bujela životem. Chtěl jsem zamířit k informační tabuli, ale zastavila mě létající sonda, která na sobě měla výmluvný nápis „zprávy“. Když sonda rozpoznala můj zájem, spustila na nejbližší zdi projekci.

„Čerstvé zprávy z Citadely!“ ozval se veselý ženský hlas. „Válka gangů si dnes v docích vyžádala další čtyři oběti. Mezi nimiž byl příslušník rasy turianské,lidské a asari.“ Následovaly necenzurované záběry rozstřílených těl. Nad asarijkou se skláněl nějaký turian a vzlykal do kamery. „Bylo to ještě dítě zatraceně! Tak krátkých tři sta let!“ režie ho okamžitě utla a dala tam nějaké záběry ze C-sec. „Vyšetřovatelé C-sec již zatkly podezřelé osoby z útoku a nyní je vyslýchají. A teď ke sportu…“

Dal jsem se do chůze a sonda se automaticky vydala lovit další oběť na svou dokonalou publicistiku. Reportáž mě nakonec nepřipravila o falešné iluze dokonalého místa, když mi ukázala temnou stránku Citadely. Nikde ve vesmíru není bezpečno, ani na takovémto nádherném místě. Chvíli jsem chodil po náměstí, kochal se výhledem a přemýšlel o tom, kolik asi zabralo času postavit protheanům tenhle důmyslný kolos. Každý blok, list základny, měl své vlastní uzavřené gravitační pole. Přál bych si, aby tohle se mnou mohl sdílet můj kamarád Xevoz. Snad bude mít jednou šanci se tu procházet ulicemi stejně jako teď já.

Pokračoval jsem ve své soukromé exkurzi, když tu se přede mnou zjevila. Krásná, mladá, vysoká a průsvitná. Holoprojekce na mě promluvila.

„Vítejte na stanici, jmenuji se Avina. Jsem informační hologram pro tento sektor. Mohu Vám pomoci se zde zorientovat?“ zeptala se hledící skrze mne.
„Ehm… jistě“ řekl jsem překvapeně. „Kde se právě nacházím?“ zeptal jsem se
„Toto je jeden z obchodních a kulturních sektorů základny, spadající administrativně pod Radu Citadely. Je obdélníkového tvaru a většinu plochy tvoří sad s obchodními areály. Rozloha tohoto sektoru činí 160m * 630m a je to významné historické místo, kde své obchody uzavírají nejvlivnější členové galaktické společnosti. Po mé pravici jak můžete vidět je…“
„Kudy se dostanu do C-sec?“ přerušil jsem výklad.
„Hlavní budova C-sec se nachází v dolních čtvrtích Citadely. Částečně v důsledku častějších trestných činů v této oblasti v porovnání se zbytkem stanice. Stačí použít jeden z přepravních modulů stojících za mnou a zadat cílový bod,“ pravila a ukázala za sebe.
„Dobře už půjdu,“ řekl jsem AI a vypravil se k modulu.
„Děkuji, že jste využil služeb Aviny. Mějte hezký den. Ozvalo se ještě za mnou.“

Využil jsem tedy jeden z dopravních prostředků, který mě zavezl přímo k hlavní budově C-sec. Už u vchodových dveří mě pohledem změřila dvojice ozbrojených turianů. Vešel jsem dovnitř a hledal personální oddělení. Našel jsem ho rychle, jelikož bylo ve stejném patře. Cestou mě minula partička dvou turianů, která vedla krogana mezi sebou. „Hele, já nevěděl, že jí bylo jen padesát,“ krčil krogan omluvně rameny.

Vešel jsem tedy do dveří oddělení pro veřejnost a za stolem v malé kanceláři seděl opět turian. Opravdu se mi tu začíná líbit.
Byl to sice jen zaměstnanec C-sec z help office, ale soudě podle jeho zbroje a pušky za ním na stojanu, by neměl problém zasáhnout při vážném problému.
Zvedl oči ze stolu a jen co viděl mé lehké brnění, řekl: „Náborové centrum je ve druhém patře.“
„Nejsem tu kvůli naverbování, jmenuji se Madoxess Vakarian a někoho tu hledám,“ řekl jsem mu.
Turian na mě znovu pohlédl a opřel se ve svém křesle. Něco naťukal do svého počítače. „Jméno?“ zeptal se.
„Xanross Vakarian.“ Věděl jsem, že tu můj bratranec pracuje dlouhá léta jako vyšetřovací důstojník.
Turian cosi naťukal na své obrazovce. „Je mi líto, ale žádná taková osoba u nás nepracuje.“
„Prosím? Můžete to prověřit ještě jednou? Pravděpodobně se jedná o nějaký omyl.“
„Jistě,“ řekl turian sarkasticky a znovu naťukal něco za stolem. „Hmm, nic o Xanrossovi Vakarianovi tu není. Je mi líto.“
„To není možné! Poslyšte, je to člen rodiny. Pracuje tu už od svých dvaceti let a je to občan Citadely. Můžete to ještě…“
„Víte co? Podívejte se sám!“ řekl už podrážděně a otočil obrazovku o 180 stupňů. Na ní veprostřed jasně blikalo -OSOBA NENALEZENA-
Z mého výrazu by se jasně dala číst snaha o pochopení, co jsem právě viděl a slyšel. Úředník si otočil monitor zpět k sobě.
„Pane Vakariane. Tento počítač je připojen na centrální sít této stanice a o tomto jméně tu není a nikdy nebyl jakýkoli záznam. Každý občan tu má záznamy o svých činnostech. Hlavně platby. Data se uchovávají dokonce i po smrti občana. Jistě proto bude nějaké rozumné vysvětlení.“
„Snad mi nechcete tvrdit, že jsem si to vymyslel,“ řekl jsem rozhořčeně
„Hmm, ne… to asi ne. Ještě nějaké další přání, pane?“ zeptal se s tónem každodenní rutiny.
Na to jsem se otočil a odešel z místnosti.

Začal jsem tedy pátrat po budově a ptát se příslušníků C-sec osobně. Jenže to bylo marné. Nikdo o něm neslyšel. Nikdo ho neznal.
Ani vyšší důstojníci, na které jsem narazil nahoře v patrech, mi o tom jménu nedokázali nic povědět.

Nemohl jsem uvěřit, že Xanross prostě jen tak z ničeho nic zmizel. Něco tu nehrálo. Muselo jít o něco velkého, když to donutilo někoho smazat všechny jeho záznamy. Jelikož jsem neměl na Citadele žádné kontakty, nevěděl jsem co dál. Chtěl jsem bratrance najít, ale těžko se hledá někdo, kdo neexistuje.

Z neustálého přemýšlení o nastalé situaci jsem dostal hlad. Kousek od akademie jsem si vyhlídl celkem slušnou restauraci. Protože je to hned vedle C-Sec,většina zákazníků byli právě jeho příslušníci. S mojí modrou zbrojí jsem zapadl. Objednal jsem si jídlo pro turiany na bázi dextro kyselin a usadil se k opuštěnému stolu. Jídlo mi přinesla lidská servírka, která na mě mrkla jedním okem.
„Nechte si chutnat“ řekla tónem, že to skoro znělo jako návrh. Lidské ženy jsou mi vskutku záhadou.
Asi v polovině mého stravování jsem si všiml kusu papíru vyčuhujícího zpod talíře. Ubrousek to nebyl. Byl to křídový papír, na němž bylo jasně napsáno.
- Ross je na Sharjile -
Zprvu jsem nechápal. Už to bylo dlouho, co jsem Xanrosse neviděl, ale jeho přezdívku z dětství si pamatuji velice dobře. Celé to, ale opět nedávalo smysl. Tu přezdívku rodina přestala používat ještě před jeho nástupem do vojenské akademie. Musím okamžitě najít tu servírku.
Zvednu se ze stolu a svižným krokem přistupuji k baru, kde obsluhuje vysoký turian, který si rovná láhve s mně neznámými destiláty.
„Potřebuji informaci,“ promluvím na něj, abych upoutal jeho pozornost od lahví. „Ta lidská žena, která mi před chvílí přinesla jídlo. Potřebuji s ní okamžitě mluvit.“
Turian za barem se podívá na mě, potom na flašku, kterou drží v ruce a poté znovu na mě. „Chlape, zde žádný člověk napracuje. Občas Lyzea, ale to je asarijka a chodí, jen když je frmol. Dnes má volno.“
„Vy mi nerozumíte. To jídlo mi přinesla lidská žena. Malého vzrůstu hnědé vlasy, modré oči,“ řeknu naléhavým tónem.
Barman se oběma rukama opře o pult a zakroutí hlavou. „Nesmysl, já lidi nezaměstnávám. Jsou líný a pořád jim něco padá z rukou. A taky je nemám rád. Neřikal jsem to už?“ řekne zamyšleně.



To už bylo na mou první zastávku na Citadele příliš. Cestou v přepravním modulu do doků jsem přemýšlel. Xanross beze stopy zmizí z Citadely a jen co ho začnu hledat, objeví se informace od nějaké ženy, že můj bratranec je na planetě jménem Sharjila. Někdo musel zjistit, že jsem se na bratrance vyptával. Jak jsem měl možnost si z taxiku zjistit na extranetu, Sharjila je planeta v Artemis Tau clusteru. To je odtud skok přes dva vysílače. Tím tedy odpadá i má prvotní myšlenka, že by mohl jednat v utajení, protože C-Sec operuje jen na Citadele. Co se to tu děje? Co ksakru dělá Xanross tak daleko od domova a kdo byla ta lidská žena? Chtěla mi snad tou informací pomoci, abych našel člena své rodiny? Nebo je to vábnička do pasti od nějakého šíleného zlosyna? Tu poslední myšlenku jsem rychle zapudil.

Tyhle otázky jsem si kladl neustále dokola, než se mnou můj přepravní modul dorazil do doků. Vesnu jsem našel tentokrát s přehledem. Prvotní bloudění mi v tom dost pomohlo. Můj výlet po Citadele nedopadl zrovna tak, jak jsem si představoval. Budu teď muset najít způsob, jak se dostat na Sharjilu. Musím předpokládat, že kdokoli se postaral o to, aby smazal záznamy Xanrosse z Citadely, by mohl být dost nebezpečný. Není přece jen tak, aby někdo zasáhl bez povšimnutí do databáze C-sec. Na letecké akademii mě jednou učili, že nic nezmizí beze stopy. V tu chvíli se přistihnu, že si prohlížím karty posádky Vesny.