[wyrrgy]

Seržant se uvolnil, a tak jsem mu kývl, ať se zařadí.
Ještě před naloděním jsem chtěl oslovit svou bezpečnostní jednotku a všechny, i lidské členy, poznat osobně.  Ale než jsem tak mohl učinit, přiběhl turianský kapitán lodi, pronesl krátký proslov (možná trochu neprofesionální proslov) a nástup do lodi se zrychlil. Všude přítomný chaos a jistá dávka neprofesionality mne znechutila, a tak jsem se rozhodl, že se také v rychlosti nalodím a seznámení se zbytkem členů mé bezpečnosti nechám na později, až bude klid během vesmírného letu.

***

Uběhlo několik hodin. Seděl jsem ve své kajutě a detailně pročítal znovu složky svých podřízených.
Kaldaryl Pytherus, turian, který mi před nástupem zasalutoval, byl podle spisu opravdu špičkový voják. O to více mne potěšila jeho profesionalita před nástupem.
A o to více jsem byl zvědavý na zbylé dva členy tohoto bezpečnostního týmu.
Lidský muž jménem Dave Fox podle záznamů vypadal jako schopný voják a charakterní muž. Jeho vojenská kariera byla slibná, ale bohužel před dvěma lety nezvládl velení svého týmu. Všichni zemřeli a on na doporučení Aliančních psychologů opustil armádu.
Posledním byl jakýsi Thomas Jonson. Špičkový voják, co se tíkalo jeho schopností na bitevním poli, ale jinak trochu problematický člověk. Často nedokázal udržet své ego a pusu na uzdě, a tak vyvolával spory mezi členy jednotky. Armádu opustil kvůli neshodám s velením. Na něj si budu muset dát trochu pozor.     
Přeleštil jsem svou černou zbroj a z cestovního vaku vytáhl druhou pistoli a jeden a půl ruční zahnutý meč, který se mi často osvědčil při boji tváří tvář. Vyčistil jsem obě pistole i odstřelovací pušku. Speciálně upravené pistole s prodlouženou hlavní a prvkem, který zabraňoval, aby se při rychlé střelbě rychle nezahřívaly.
Zavěsil jsem si zbraně do pouzder po stranách stehen. Meč jsem si křížen zasunul do pouzdra na záda a na druhou stranu zavěsil, také speciálně upravenou, odstřelovací pušku.
Když jsem se řádně připravil, vydal jsem se na obhlídku lodi. S lodní mapou jsem se seznámil ve své kajutě a i z taktického hlediska jsem si jí zapamatoval. Má vojenská kariera mne naučila, abych se do detailu seznámil s každým prostředím, kde jsem se pohyboval.  S každým detailem, s každou taktickou výhodou a nevýhodou daného prostředí. Když jsem osobně prošel loď, mé kroky zamířily do kantýny. Už z chodby jsem zaslechl trochu hlasitější hovor. Hádku. Jeden pro mne neznámý hlas a hlas turiasnkého seržanta bezpečnosti.
Chvíli jsem stál v chodbě a poslouchal. Hádka naštěstí přestala během několika okamžiků. Trochu jsem si oddechl, že jsem nemusel řešit hádku svých podřízených tak rychle. Vstoupil jsem dovnitř. Na první pohled bylo vidět, že se všichni tři členové týmu, rychle spřátelili, což bylo dobře.
Přešel jsem kantýnou k výdeji jídla a koutkem oka pozoroval chování svého nového týmu. 
Vyzvedl jsem si nutriční tyčinku a cestou zpět jsem se zastavil u stolu, kde seděli mí podřízení.
„Pánové, jako členové bezpečnostního týmu se za deset minut budete hlásit v taktické místnosti! Děkuji,“ otočil jsem se a odešel na řečené místo.

[Madoxess Vakarian]

Jen co jsme opustili Exosféru Velesu, můj kopilot akorát kopíroval navigační data z letové karty do palubního počítače Vesny.
Zklamaně jsem vydechl.
„Tak tohle vás dnes lidé učí na akademii v pilotních kurzech?“ řekl jsem spíše se zájmem a náznak popichování se v tom téměř vytratil.
Otevřel jsem navigační konzoli a překontrolovával data z letové karty. Odhadovaný čas k dosažení atmosféry Noverie ukazoval přesně 20 minut.
„Hmmm,“ zamumlal jsem po chvíli při editování letové dráhy. Nakonec jsem nová data vložil do navigační konzole, která se mě drze zeptala, jestli chci opravdu změnit nastávající optimální kurz. Potvrdil jsem tedy a ve statusu teď ukazovalo odhadovaný čas 17 minut.
„Lepší,“ řekl jsem bez emocí
Na tomhle zapracujeme, pomyslel jsem si. Nicméně zatím se mi můj nový kopilot vcelku zamlouval. I když pominu, že to je člověk, na svém místě byl včas a než jsem stačil usednout, Vesna byla plně připravena k odletu. Přesně tak to má vypadat.

Nyní jsme se nacházeli na orbitu Velesu a kdyby byl v lodi viditelný průzor, byla by Noveria v dálce vidět jako jasně svítící ledová koule.
„Vesna je vaše, pane Duncane,“ řekl jsem a jal se chopit své kapitánské pozice vzadu, když v tom jsem ji uviděl.
Quarianská žena oděna ve svém typickém obleku, příslušející její rase, právě vcházela. Změřil jsem ji tvrdým pohledem a ona se mi za to odvděčila gestem ukazujícím, že je všechno v pořádku. Kývnul jsem tedy na srozuměnou.
Svým způsobem jsem se cítil klidný při vědomí, že první důstojník a zároveň hlavní technik je quarian.
O quarianech vím jen to, co se všeobecně vyučuje na turianské akademii. Osud, jenž je potkal s Gethy byl hodný politování. Zato ale scientologické a technické znalosti mají na velmi vysoké úrovni, za což sklízí můj obdiv nehledě na kuráž vynaloženou při opuštění své rodné planety.

Na vyvýšeném místě pro kapitána byl jen holografický panel umožňující přístup do systému lodi.
Když jsem se k němu postavil, viděl jsem tak jasně na pilota a na obě stanoviště za ním. Lidé měli určitý smysl pro dramatičnost, když navrhovali tuto část lodi, řekl bych. Na tom místě jsem si připadal trochu hloupě, ale je to teď má práce, a tak jsem se na to snažil nemyslet. Ani pořádně nevím, co se o mě bude jako od kapitána lodi očekávat. V armádě by to znamenalo nekonečné štěkání rozkazů na všechny strany, k udržení maximálního soustředění posádky. Jenže tady už nejsem v armádě. Jsem na civilní lodi a nevím, jakou úlohu by tu měl kapitán zastávat. Ať už je ale jakákoli, vím, že se jí budu snažit plnit, tak jak jsem zvyklý. Vždy na sto procent a maximálně efektivně.

Na panelu jsem si nechal vytáhnout na obrazovku celkový stav lodi a poslední úpravy. Při prohlížení dat mi zmizel pesimistický výraz z mé naprosto nic neříkající tváře a nahradil jej jeho optimistický protiklad. I přes nový nátěr zvenku, který se asi snažil zakrýt šrámy, je zevnitř téměř stoprocentně v pořádku. Lepší než jsem doufal, to je vždy dobré znamení.

Všechno tedy šlapalo podle plánované časové osy a já měl alespoň trochu času si pročíst pořádně všechny záznamy o posádce lodi, které jsem včera ve svém pokoji na základně jen zběžně pročetl.

Ze čtení mě vyrušila až světélkující ikona na holopanelu, která signalizovala dosažení vysokého orbitu ledové planety Noverie. Okamžik na to se ozval příchozí hovor z planety.
„Hovoří bezpečnostní letová kontrola Noveria, identifikujte se prosím,“ zaznělo v místnosti mužským hlasem.
„Tady MSV Vesna společnosti Perunica Express. Žádám o povolení k přistání,“ řekl jsem.
„Jaký je důvod vaší návštěvy?“ ozvalo se z druhé strany neutrálně, ale spíš jako rozkazovací věta.
„Obchodní styky a doplnění zásob,“ odpověděl jsem. Nevím, proč mě to napadlo, ale z nějakého důvodu jsem nechtěl říkat nic o našem pravém úkolu.
Malou chvilku bylo ticho, ale pak se z interkomu ozvalo, „Autorizace ověřena, Vesno. Máte povolení k přistání, dok číslo dva, Noveria konec.“ Pak se spojení přerušilo.
Přepnul jsem komunikační kanál do celé lodi a spustil.
„Kapitán k posádce… za okamžik přistáváme, žádám všechny členy týmu, aby se připravili k vylodění.“

Vesna pod rukou kopilota k mé spokojenosti zlehka dosedla do příslušné sekce v přístavu. Když nás zadokoval automatický systém elektromagnetů, zahájil jsem program pro vyrovnávání tlaku mezi přechodovou komorou a venkovním prostředím.

Vše je nyní připraveno k opuštění lodi.

[Kaldaryl Pytherus]

Opancéřovaný turian pochodoval úzkou chodbou Vesny směrem ke konferenční místnosti. Na cestu z jídelny si zvolil o dost delší trasu, ale i tak si tím cestu prodlouží nejvíce jen o půl minuty. K prohlídce lodí zatím neměl čas a předpokládal, že k tomu nebude po vyzvednutí zákazníka čas už vůbec. Rozhodl se tedy učinit to teď, přestože pouze takhle provizorním způsobem. Pořád ale preferoval malé seznámení s prostředím před žádným.
Prošel okolo výtahu a chvíli si ho prohlížel, nakonec zatočil a vydal se pomalu nahoru do patra s můstkem a konferenční místností. Zastavil se, aby si prohlédl místnost s navigací a nahlédl i na můstek a k airlocku. Nakonec se vydal přímo do konferenční místnosti.
Byl v ní první, tři minuty před domluvenou schůzkou. Posadil se tedy přímo na sedadlo vedle místa, kam odhadoval, že si sedne Velitel. Pohodlně se posadil a rozhlédl se. Když ale nenašel nic, na co by mohl zaměřit pozornost, vytáhl z pouzdra na stehně svou pistoli a začal ji pomalu rozkládat na stůl před sebou a následně ji opět skládat.
Ti dva lidé ho trochu zaujali. Dave Fox ho celkem potěšil jistou dávnou profesionality a mírnou povahou. Naproti tomu TJ byl přesně ten typ člověka, který Kaldarylovi většinou lezl na nervy. Moc mluví, pomyslel si. Ale podle záznamů to byl skvělý střelec. Kaldaryl trochu zatoužil, aby se naskytla příležitost, kdy zjistí, kolik je na tom pravdy.
Zrovna když uvažoval, že pistoli začne rozkládat potřetí, vyrušili ho kroky blížícího se turiana, Velitele bezpečnosti. Kaldaryl schoval zbraň ještě před tím, než se jeho nadřízený objevil v místnosti a ve chvíli, když se tak stalo, Kaldaryl vstal a zasalutoval.
„Pane,“ pozdravil ho a čekal.

[Dave Fox]

Před okamžikem oba turiané odešli, ale já s TJ jsme ještě seděli na svých místech v jídelně. Deset minut byla dlouhá doba a tak jsme se nikam nehrnuli.
„Takže, za chvíli je to tady,“ povzdechl si TJ.
„Co je tady?“ zeptal jsem se a pomalu se na něj otočil.
„No přece zdlouhavý a nudný proslov o misi. Nebo nám třeba novej šéfík začne vyprávět o svých dosavadních úspěších, abychom pochopili, kdo je tady vlastně ten velkej kápo,“ postěžoval si.
„A nebo nás chce trochu poznat,“ poznamenal jsem a pomalu jsem se začal zvedat od stolu.
„Jo, to je určitě celej žhavej,“ začal se TJ smát a následně jsme společně opustili jídelnu.

Cestou jsem si více všímal lodi, než TJe. Ten si opět, jako již tradičně, usmyslel, že nejlepší možnost jak se zabavit je mluvit na mě tak dlouho až z toho budu mít v hlavě díru.
„Tahle loď není špatná, to netvrdím, ale už sem viděl lepší. Zajímalo by mě, jak by si tahle lodička poradila v pořádném boji,“ povídal zrovna TJ, když jsem ho na chvíli začal vnímat. „Na druhou stranu mě vesmírný bitvy neberou, to se totiž moc nemůžu zapojit. Raději sem, když mi dají do ruky zbraň a nechaj mě dělat svou práci.“ Podíval jsem se na čas a už nás pomalu začínal tlačit čas, a tak jsem přidal do kroku.
„Jo, nechci se chlubit, ale mám dost dobrou mušku,“ pronesl pyšně TJ a zrychlil, aby mi stačil.
„To je pro mě novinka, že se nechceš vytahovat,“ zasmál jsem se.

Konečně jsme dorazili do cíle a to zrovna když do taktické místnosti zacházel Ablaryn. Téměř okamžitě jsme uslyšeli  Kaldaryl jak velitele pozdravil.
„Hm, koukám, že náš novej parťák šplhounek už je namístě. O co se vsadíš, že vejdem a on bude šéfovi leštit boty,“ zasmál se můj kamarád a dloubl do mě loktem.

Vešli jsme společně dovnitř, na čemž se oba turiani otočili na nově příchozí.
„Zdravím, šéfe! Jsem Thomas Jonson, ale můžete mi jako ostatní říkat TJ. A ještě něco vám řeknu, kryju vám záda,“ řekl TJ, než jsem stačil cokoliv říct sám. TJ se na Ablaryna zazubil a pozvedl palec.
„Dave Fox,“ představil jsem se též.

[wyrrgy]

Kráčel jsem lodí a pročítal si spisy o našem zákazníkovi. Vešel jsem do konferenčního sálu, ve kterém už jako první seděl seržant Pytherus. Ukázkově mi zasalutoval.
„Pohov, seržante.“
O pár vteřin později dorazili seržant Jonson a Fox. Jonson mne zarazil svou výřečností a drzostí, ale protentokrát jsem to hodlal nechat být.
„Posaďte se, pánové,“ ukázal jsem na místa. Nechal jsem je usadit, sám jsem ale zůstal stát. Dlouhou minutu jsem nepromluvil a díval se všem zpříma do očí. Každému zvláště jsem věnoval dlouhý pohled. Ani jeden z nich neucuknul.  
„Pánové, všichni tu jsme profesionálové. S letitými vojenskými zkušenostmi. Tady v Perunica Express to sice není žádná armáda, ale žádám od vás profesionalitu! Nestrpím žádné rozepře v tomto týmu! Proto jsem rád, že jste se přes své druhové odlišnosti seznámili bez nějakých sporů.“
Pohlédl jsem na Jonsona a Foxe.  „Seržanti, jako členy vaší lidské rasy vás nemám rád! Ale díky vaší vojenské kariéře máte mojí úctu a důvěru. Všichni tu jsme vojáci, a tak se podle toho budeme chovat!  V této jednotce nechci žádné tupé vojáky, co boudou slepě poslouchat rozkazy. Kdokoliv z vás bude mít během jakékoliv situace nebo mise jakékoliv názory či připomínky, rád si je vyslechnu a důkladně zvážím. Ale poté vydané rozkazy budete plnit se vší svou čestností. Je to jasné?“
Nebyl sem zvyklý na dlouhé řeči, a tak jsem svou úvodní velící řeč zkrátil. Místnost byla plná ticha, které jsem přerušil. „Nějaké dotazy a názory, pánové?“

[Dave Fox]

„My z vás taky nejsme na větvi,“ promluvil jako první TJ a postavil se. Ablaryn se na něj podíval.
„Je mi fuk, co si o nás myslíte. Je nám fuk, že si myslíte, že lidi sou podřadný. Myslíte si, že jste něco víc? Vážně si myslíš, že na to máš? Řekl si, že jsme všichni profesionálové. Tak bys neměl hledět na rasu vojáka!“ TJ se začal trošku rozpalovat, což byl signál pro mě, abych opět zarazil.
„TJ nech toho!“ řekl jsem mu trošku hrubším hlasem.
„Proč? Tady velký turian mele o tom, že nechce rozepře a pak se začne navážet,“ TJ se začal rozpalovat do běla.
„Ať už řekl cokoliv, nech toho. Řekl to, aby si nás ozkoušel. Možná hlavně tebe. Zajímalo ho, jestli hned ten konflikt vyvoláš. Kašli na to,“ řekl jsem mu. TJ se pomalu zklidnil a udělal krok zpět.
„Musím částečně dát za pravdu TJovi a to v tom, že byste neměl hledět na rasu vojáka. Protože až půjde do tuhého, určitě budete za páreček lidí rád. Ovšem za předpokladu, že s námi budete jednat jinak, než při tomhle rozhovoru. To by se taky mohlo stát že by jste na bojišti zůstal sám, pane,“ když jsem to dořekl, nastalo ticho.
Ablaryn se mi koukal do očí a já jemu, ale za vším co jsem mu řekl jsem si stál, protože při svým proslovu se do nás obul a já nejsem žádný otloukánek, jak si evidentně myslel, a co se týkalo TJ, o tom jsem věděl, že si nenechá líbit nic podobného. Celý rozhovor si nevšímal Kaldaryla, protože byl turian, což tak trochu podrývalo jeho řeči o profesionalitě.

[Kaldaryl Pytherus]

Kaldaryl sledoval celou scénku s mírně nadzvednutým obočím. Věděl, že není v armádě. Kdyby byl, TJ už by byl pravděpodobně touhle dobou na daleko menším a zamřížovanějším místě. A to možná jen se štěstím. Protože tohle byla ale jiná situace a Kaldaryl se do jejich osobní rozepře nechtěl vměšovat, raději je jen pozoroval a myslel si své.
S velitelem ten pocit v podstatě sdílel. Neměl lidi moc v lásce a hlavně je nepovažoval za příliš spolehlivé. Zvláště TJův výstup, který považoval za zcela nepřípustný, ho přesvědčil o tom, že pokud půjde do tuhého, raději bude mít za zády někoho, jako je Velitel, než někoho z těch dvou.
Na chvíli zauvažoval, jaká je šance, že by byli oba lidé, minimálně TJ, podplatitelní. Neměl rád ideu toho, že by mu někdo, s kým je v týmu, vystřelil zezadu mozek z hlavy v nestřežené chvíli. Na druhou stranu odhadoval, že TJ by proti svému druhu Davu Foxovi nešel a pochyboval, že by zrovna Dave Fox zradil takovýmto způsobem. Ten člověk ho svým způsobem fascinoval.
Když nastala chvíle ticha, obhlédl ostatní, jenž mu zjevně nevěnovali pozornost, a odkašlal si. „Pane, dovoluji si požádat o povolení hlídat loď a přistávací plochu, když budete vyzvedávat hlavní i vedlejší subjekty mise. Pokud má hlavní klient pravdu a někdo mu usiluje o život, dovoluji si předpokládat, že podle dostupných statistik a okolností bude pro možné agresory nejjednodušším a zjevně i nejproveditelnějším způsobem, jak ho eliminovat, sabotáž během přistání.“

[wyrrgy]

„Vydržte, seržante Pytherusi, k detailům mise se dostaneme za chvíli.“  
Otočil jsem se zpět na seržanta Jonsona, který zareagoval přesně tak, jak jsem čekal. Jeho složka nelhala. Trochu jsem se v duchu zasmál. Jsem rád, že takhle vyjel. Aspoň teď víme, na čem jsme, a čeho všeho je Jonson schopný. Jeho názorů a inteligence si budu vážit, ale radši si v jeho blízkosti budu krýt záda.
„Tak, Seržante Jonsone,“ zvýšil jsem hlas, „tady seržant Fox má pravdu. Chtěl jsem vědět, jestli vaše složka nebyla náhodou přehnaná.“  Rozesmál jsem se. „A koukám, že nebyla.“ Zklidnil jsem svůj smích a pokračoval. „Během let ve své minulé funkci jsem velel i neturianů a kdybych s nimi jednal špatně, dnes tu nejsem. To máte pravdu, pane Foxi.“ Poodešel jsem od vojáků dál a stoupl si před ně, aby na mě všichni viděli. „Mé slovo platí, jsme profesionálové, a tak se také budeme chovat. A jak jsem řekl, před každou misí chci na daný úkol slyšet váš upřímný názor, ale jak vydám mé rozkazy, budete je plnit doslova a čestně.  Je to jasné?“

[Grok]

„…Hej,“ luskl prsty na lidskou samičku, která zde zastávala pozici servírky, aby upoutal její pozornost. Netrvalo jí to moc dlouho a už stála před ním. Opřela se lokty o stůl a její tetování mezi ňadry sloužilo jako účinný maják pro jeho zrak. Své: „Přejete si?“ zopakovala dvakrát, než se odpoutal a pohlédl ji do očí. Přehodila si žvýkačku, kterou měla v puse zleva doprava a nadzvedla obočí.
„Nějaký alkohol.“
„Jaký?“ pronesla za stálého žvýkání.
„Co mi můžete nabídnout?“ zatvářil se tázavě.
„Všechno,“ usnadnila mu jeho rozhodování a začala být trochu netrpělivá.
„Kapitána,“ střelil od boku, ačkoliv žádný takový alkohol neznal, ale byl si sakra jistý, že v tomhle podniku nějaký s tím názvem mít budou.
Servírka odcupitala k baru a mezi tím se Grok pohodlně rozvalil a přejel pohledem celý lokál. Docela útulné místečko, podobné si jednou taky pořídí.
„Slečno?“ promluvil na servírku, když mu podávala sklenici plnou Capitána Morgana. „Mohl bych zažádat o připojení k netu?“ Přikývla a přes svůj jednoduchý omni-tool mu povolila přístup k Extranetu. Grok žádný omni-tool neměl, takže musel využít konzole, která byla standardní součástí každého stolu. Při loginu nejednou proklel lidi a všechny rasy galaxie, že tak málo myslí na kroganí prsty a po nelehkém souboji si konečně prohlédl korespondenci vedenou s jistou přepravní společností Perunica Express.


Před 120 lety:

„…Víte, z čeho jste obviněný?“
„Mohli byste mi to prosím připomenout?“ řekl zkroušeným hlasem a zavrtěl se v křesle.  Dnešní ráno bylo to nejhorší ze všech. Ještě v polospánku chtěl rukou sáhnout pod polštář a k jeho zděšení nejen, že pod ním nenahmatal svou zbraň, nýbrž neměl ani ruku, kterou zbraň běžně nahmatávám. A k tomu zjištění, že navíc nemám ještě kus nohy, je připoután k lůžku a čeká ho soud, mu na náladě moc nepřidalo.
„Jste obviněn z vydírání, několikanásobné vraždy, ublížení na zdraví, ze vzpoury a takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho,“ řekl velice rychle, svižně salamanský soudce.
„Jo tak z tohodle…“
„Osobně bych vás poslal na doživotí do pracovního táboru na nějaký vzdálený asteroid, ale můj kolega,“ Grok zvedl zrak a podíval se na turiana, „si myslí, že za tak závažné zločiny a pro nevyvratitelné důkazy si zasloužíte trest smrti.“
„Smrt?“ vyhrkl krogan a vstal a… svalil se na zem. Bez nohy to tak lehce nejde.
„Pomozte mu někdo, prosím,“ ozvala se poprvé asarijka kolegině pana soudce a se zamyšlením si krogana prohlížela.
„Přeci se nemusíme uchylovat k tak radikálnímu řešení, hm? Určitě vám můžu být nějak prospěšný. Živý víc, než mrtvý,“ začínal ztrácet tvář, ale vidina popravy ho skutečně moc nepřitahovala.
„Pche, jak byste nám mohl být prospěšný zrovna VY?“ s opovržením pronesl turian a věnoval mu pohled, kterým se obvykle kouká na vyšláplé hovno na podrážce.
„Udělám cokoliv! Strouhat brambory, čistit latrýny, učit ve školce!“
„Nepřípustné, jak se vůbec můžete opovažovat vyjednávat?“ turian kategoricky odmítl.
„Neobvyklé,“ ozval se salarian a promnul si bradu.
„Drzé, ale… možná bychom pro vás měli uplatnění,“ řekla asarijka a ta slova Grokovi dodala trochu naděje…


Současnost:

…Hledají hromadu nových zaměstnanců, ale jeho zajímá jen jediná pozice. A to kuchař/barman. Po těch všech letech konečně práce, u které se nestřílí, nehážou granáty a krev má lepší příchuť. Hmm, kočiči krev…
Kontaktoval je už před několika dny a po zaslání svého životopisu – dost osekaném, bude mít konečně práci. Už jen pár hodin, vyzvednou ho tu a poletí… domů. Už se těšil, až si prohlédne kuchyni a uvaří nějaké cvičné jídlo. Měl sice trochu obavy z těch blivajzů, co bude muset vařit pro turiany, ale není nic, co by krogan nedokázal… přinejhorším si zaletí na Omegu pro nějakého vorchu a udělá si z něj pravotočivého ochutnavače.
Zkontroloval stav účtu, a když si prohlédl uspokojivou cifru, rozhodl se, že se pořádně rozšoupne.
 „Pivo pro všechny!“ zařval a získal tak plno nových přátel.

[John Doe]

Duncan automaticky kopíroval data do palubního počítače a zpět. Nebylo na tom nic složitého, takovouhle práci by dokázal každý. Jednou rukou, opřenou o opěradlo sedačky, si podpíral hlavu a druhou na klávesnici potvrzoval nekonečné množství příkazů. Aspoň měl zatím klid, nikdo po něm nechtěl nic důležitého. Projel záběry z palubních kamer. Na lodi se celkem nic nedělo, jen schůzka bezpečáků vyvolala na jeho tváři lehký úšklebek. Chvíli je pozoroval. Zdálo se, že vedou celkem akční debatu. Škoda, že si nemůže v přítomnosti kapitána pustit zvuk, mohlo to být zábavné. Zatím si nečetl složky ostatních členů posádky a ani nevěděl, zda by mu bylo umožněno do nich nahlédnout, ale zdálo se, že většina těch bezpečáků bude mít za sebou vojenskou kariéru. To znamená minimálně dva alianční vojáky. Nevěděl, co je lepší, jestli oni, nebo ten zbytek turianů.
Byl tak zabrán vlastními myšlenkami, že ani nepostřehl kapitánův dotaz.

***

„Tohle tě na žádný akademii nenaučej, Duncane, takže dávej dobrej pozor.“ Harry si promnul prošedivělou bradu a přepnul na manuální ovládání lodi. Fobos vletěl do atmosféry pod velice ostrým úhlem.
„Zaměř je a až ti řeknu, otevřeš nákladní plošinu, jasný?“ řekl Harry a věnoval Duncanovi zamračený pohled. Počkal, až mladík pokýval hlavou a dál se věnoval řízení.
„Nejdůležitější je vědět, jak to tam dole vypadá. Stačí kus skály, o kterým nebudeš vědět, a při nejlepším urveš podvozek.“
Harry byl, na rozdíl od Duncana, naprosto v klidu a plně se soustředil. Fobos prolétl vysokou oblačností a svižně přešel na nižší letovou hladinu a stále prudce klesal. Kontrolka zaměřovacího zařízení se rozblikala. „Mám je, Harry.“ Duncan přenesl souřadnice na pilotův terminál.
Harry slétl s fregatou na kritickou výšku a srovnal horizont. Teď byli zhruba tři sta metrů nad kamenitým povrchem planety.
„Máme vizuální kontakt.“
Na vedlejší obrazovce se objevila nehostinná šedá pustina. Několik kilometrů před Fobosem se zvedalo ze země mračno prachu. Harry zapnul vysílačku. „Jdem na to!“ zahulákal a rozžhavil motory naplno. Fobos prudce akceleroval a vnitřek lodi se začal lehce otřásat. Mračno prachu se začalo rychle blížit. Teď už bylo možné rozeznat jeho původce. Byla to „pětatřicítka“, jak nazýval Harry M35 Mako. Uhánělo stejným směrem jako Fobos, ale jeho rychlosti se mu nemohla ani zdaleka vyrovnat.
„Druhá věc je, že musíš znát ten správnej úhel,“ řekl s klidem Harry.
Ve vzdálenosti asi půl kilometru od vozidla Harry vypnul přední vyrovnávací trysky a zařval na Duncana: „Otevři to, mladej, a drž se!“ Duncan jen potvrdil povolení k otevření nákladové rampy a instinktivně se zapřel nohama o podlahu, když se celý předek fregaty absencí vyrovnávacích zařízení prudce nahnul čumákem k zemi. Letěli jen několik desítek metrů nad pouští. Většina výstražných kontrolek se rozezpívala v kvílející kakofonii a pilotní kabina se ponořila za ohlušujícího burácení do červeného světla. Když se úhel, který svírala fregata se zemí, nebezpečně přiblížil k hranici, kdy hrozilo, že se celá loď rozpadne, Harry opět zapnul vyrovnávací trysky. Fobos se začal vyrovnávat, což doprovázelo nepříjemné skřípění namáhaného materiálu „Odpalte to!“ Zařval do vysílačky a jako na povel se pětatřicítka pomocí svých zdvižných trysek odrazila od země. Harry strhnul Fobos prudce vzhůru a ladně nabral Mako, které dosedlo na nákladovou plošinu.
„Sme doma, Harry,“ ozvalo se z vysílačky a Harry přepnul řízení k Duncanovi. „A za třetí, nezapomeň těm blbcům dole připomenout, ať zatáhnou ruční brzdu, jinak ti vlítnou se vší parádou přímo do prdele a to pro řízení není moc příjemný.“
Harry vstal a poplácal Duncana po rameni. „Fajn, můžeš to zavřít a vezmi nás k nejbližšímu převaděči, doma na tebe čekaj už průkazy… a pěkně v klidu, ne jak minule. Fobos je tvůj, Duncane.“

***

„Vesna je vaše, pane Duncane,“ pronesl turian stroze a vytrhnul Duncana z přemýšlení a odešel dozadu. Duncan se chopil řízení a pomocí naváděcích systémů řídícího střediska v Hanshanu plynule přešel k přistávacímu manévru. Když vypínal motory, přemýšlel, jestli mu povolí porozhlédnout se kolem, nebo bude muset jak trubka zůstat v lodi a udržovat ji v bdělém stavu. Tak jako tak, doufal, že bude mít aspoň chvíli čas sám pro sebe.
„Dosedli jsme hladce jak kvočna na vejce, kapitáne. Žádná kuna v dohledu, jaké jsou rozkazy?“ otočil se na turiana s lehkým úsměvem a chystal se otestovat jeho smysl pro humor.

[Grok]

Před 120 lety:

„…Cože?!“ hleděl na asarijskou soudkyni a nevěřil tomu, co mu právě řekla. Zůstali zde sami. Její dva protějškové odešli už dávno, „vy mi tu tvrdíte, že já… JÁ se zúčastním nějakého výcviku vojáků, či co? To je nějaký vtip?“
„Nikoliv,“ pronesla smířlivým tonem, „Citadela dala pokyn k vytvoření výcvikového střediska, kde by chtěla otestovat účinnost výchovy nových obraných složek pod dohledem různých zástupců galaktických ras.“
„Takže chcete říct, že budou koukat na to, jestli vycvičím vojáky líp, než nějakej batarian?“
„Jednoduše řečeno? Ano. Samozřejmě budete pod dohledem, a ačkoliv to často nedělám, budu věřit vašemu slovu, že nám budete prospěšný výměnou za „svobodu“. To znamená, že s vámi nebude nakládáno jako s vězněm. Ale předem vás upozorňuji, že budete mít problém zapadnout.“
„Jo, takže velitelem celého komplexu je nějaký vysloužilý turianský, zahořklý veterán, který bude dělat vše pro to, aby mi udělal ze života peklo.“
„Myslím, že jste to odhadl přesně.“
„Je mi to jasný,“ procedil mezi zuby a podíval se na pahýl své nohy. Asarijka si nemohla nevšimnout jeho pohledu.
„S končetinami si nedělejte velké starosti, armáda vám obstará vyhovující kybernetické protézy.“
„Hmm, to je milé.“
 „Mohu se zeptat na jednu osobní otázku?“
„Ale jo, ptejte se,“ pokrčil rameny.
„Co se vám stalo?“ Grok se smutně pousmál. Protože si vzpomněl.
„Přátelé mě předhodili hladovým varrenům. Ti mi zdlabali nohu a ti přátelé pak usekli ruku… ti varreni, ani přátelé už nežijí.“

***

O šest hodin později ho vzali do transportéru, který měl na základnu vést zásoby a opřeli ho v rohu zavazadlového prostoru. Jeho naléhavá žádost o puštění aspoň nějaké muziky zůstala nevyslyšená, a tak si začal z nudy nahlas, jak to jen šlo, zpívat osvědčené pirátské písničky, které vždy dokáží pozvednout náladu. Dají se zpívat do nekonečna, a tak je do nekonečna zpíval, než dorazili do cílové destinace.
Žádné vřelé přivítání se, jak soudkyně tvrdila, opravdu nekonalo. Naložili ho na paletu společně s nákladem a paletu nabrala jedna z několika ještěrek, a pří projížďce kolem ošetřovny ho vyklopili. To bylo vše. Nikdo se tu s ničím nesral. Nebo spíš nikdo se tu s ním nesral. Na jeho pozdravy a pokusy o navázání dialogu nikdo nereagoval.
Nějaká praštěná biotička s ním hodila na lůžko a ty bezpečnostní pásy, kterými ho fixovala ke stolu, se mu přestávaly líbit. O několik minut později byl za ně vcelku rád.
Napojování kybernetických protéz na nervovou soustavu je nejspíš ta nejbolestivější věc, kterou v životě pocítil. Slabošsky začal litovat, že není zženštilým turianem a nemůže omdlít. Během těch hodinu trvajících pěti minut se málem pomočil, třikrát rozbrečel a bolestí zcvoknul. Na tohle prostě neexistují sedativa – nebo mu je nedali. Naštěstí je ale tvrďáček, a tak to dokázal jen za doprovodu svého hysterického smíchu.

[Dave Fox]

Chvíli vládlo v taktické místnosti hrobové ticho. Díval jsem se Ablarynovi zpříma do očí a on mi pohled oplácel. TJ vedle mě neklidně postával a čekal, co se bude dít. Bylo mi jasné, že mi kryje záda. Znal jsem ho chvíli a ještě jsem s ním nebyl v akci, ale věřil jsem mu. Bylo to zvláštní, že jsem dokázal věřit a považovat ho za přítele za tak krátkou dobu, ale tak nějak jsem prostě věděl, že ať by se stalo cokoliv, byl by na mojí straně. Možná proto, že jsem jediný, kdo ho vlastně poslouchá a občas i odpovídá a možná proto, že jsem taky člověk. Tak jako tak stál za mnou a byl připraven na cokoliv.
„Ano, pane, rozumím,“ řekl jsem po chvíli a prolomil ticho a dusno v místnosti. Následně jsem se postavil do pozoru. TJ sice chvilku váhal, ale nakonec se taky postavil do pozoru.
„Ano, pane,“ přikývl TJ. 
„Pokud jde o nás, tak se nejlépe uplatníme jako osobní stráž našich budoucích pasažéru. Nehneme se od nich na krok,“ řekl jsem.
„Jo, pokud jde o tohle, tak žádám o odstřelovačku. Pokryju přistávací plochu hned po přistání. Žádnej potenciální šmejd se nepřiblíží, aniž bych ho neměl na mušce,“ řekl TJ
„Ať už je to paranoia nebo není, musíme počítat s každou variantou. Dejte nás k němu a my ho ohlídáme.“

[Kaldaryl Pytherus]

Kaldaryl opět přejel ostatní pohledem a dalo by se říct, že se na jeho tváři objevil úsměv. Zvuky okolní lodi mu napověděli, že už přistávali, nebo se tak dokonce již stalo, a tak povstal a lehce se napřímil.
„Pokud dovolíte, pane, pokud jste skončili s touhle „hrou“, žádám rozkazy. Jak jsem již řekl, dobrovolně se hlásím jako ostraha lodi a před odletem celou loď pořádně prohlédnu kvůli případným cizím objektům. Také navrhuji omezit po celou dobu letu všem pasažérům pohyb po lodi, kvůli zamezení případné sabotáže.“
Přímo hleděl na turiana a čekal na odpověď. To divadlo, které předvedl před chvíli, se mu moc nezamlouvalo. Rád se všemi jednal na rovinu, ale chápal význam celé té komedie a nepochyboval, že svým způsobem měla význam i úspěch. Přesto už se nechtěl dál nechat zdržovat podobnou věcí a doufal, že stihne loď opustit a zaujmout postavení dost brzo po přistání.

[Narva'Raan nar Vaala]

Zaklela. Opravdu hodně nahlas a opravdu hodně sprostě, což neměla ve zvyku ani když se jí pod rukama tavily spoje systémů na podporu životních funkcí, ale deset minut lomcování s odpadní trubkou je deset minut lomcování s odpadní trubkou. Jenže ona prostě uvolnit nešla, protože prostě patřila k nejstarším komponentům na lodi a už si tam nejspíš zvykla. Takže to chce změnit přístup.
Vysoukala se z obslužné šachty pod kuchyní a lehce vztekle přešla ke skříni se zásobami. Otevřela ji a přesně jak čekala tam vzadu za dehydratovanými proteinovými bloky našla láhev s obsahem neznámým, který ovšem její omnitool ochotně analyzoval. Určitě to bylo moc dobré, ale 58% ethanolu a 2% methanolu prostě nemohla považovat za kombinaci vhodnou pro zdraví posádky, takže láhev ve všeobecném zájmu vzala a šla si pěkně do kouta pohrát s fabrikátorem.
Pro většinu standardních modelů je sice problém vyrobit něco jiného než úzkou škálu naprogramovaných látek, ale když jste quarian, nějaká technická omezení vás většinou zajímají jen do doby, než je naprosto zničíte a zavedete si vlastní pořádek. Takže po pěti minutách se beztak nelegálně vyrobená pálenka změnila v podobně průzračnou a podobně zdravou kyselinu fosforečnou.
S jistým zadostiučiněním a nadějí, že teď už si ti lemplové dají na odpad pozor, do něj nalila pár panáků a vida, že to pomáhá, dopřála mu jednu flašku na ex. Trubkám to jenom prospěje, přemýšlela, prázdnou nádobu vrátila zpět do opravdu velice důmyslného úkrytu a se značně lepší náladou se vydala do konferenční místnosti, protože dle jejího odhadu tam už touhle dobou měl být kapitán i s částí posádky a nechtělo se jí přijít pozdě.
To, že při cestě slabě pocítila přistávání, jí znovu připomnělo, že má ještě trochu vyladit inerciální tlumiče, až si někdy najde čas. A pak by už snad konečně mohla mít chvíli klid, pokud se zas neobjeví něco neskutečně akutního. V zamyšlení se vyhnula běžícímu členovi posádky a díky tomu narazila do turiana, který byl shodou okolností kapitánem.
„Omlouvám se, neviděla jsem vás,“ spustila hned na úvod, upravila si helmu a mírně prokřupla naraženou krční páteř.

„Nemusíte se omlouvat,“ řeknu bez emocí a udělám krok zpět, abych udržel správnou vzdálenost při komunikaci. „Tým je již připraven?“

„Jdu si je vyzvednout a ihned vyrazíme, pokud nebude šéf bezpečnosti něco namítat,“ odpověděla bleskově a pokynula hlavou směrem ke dveřím do konferenčního sálu. Armáda nearmáda, u quarianů je podobné chování poměrně normální a nedělalo jí problémy uznat vyšší šarži jen proto, že jsou civilisté.
V hlavě už si rovnala dostupné informace o planetě a hlavně okolí přístavu, přeci jen tu byla poprvé a i když se mělo jednat o rychlé vyzvednutí, těžko být příliš připravený.

„Skvělé… Asi bych vám měl říct, že jsme tu kvůli doplnění zásob. Alespoň to jsem řekl letové kontrole, jestli mi rozumíte,“ řeknu opět s nezměněnou tváří.
„Nechci být samozřejmě paranoidní, ale zamezit problému, ještě než stačí vzniknout, je to, co nás učili na akademii jako jedno z prvních pravidel. Proto ještě přejdeme na kódovaný komunikační kanál. Pokud máte ještě něco k misi, pokud se to tak dá nazvat, můžete se mnou mluvit naprosto otevřeně, důstojníku.“

„Samozřejmě, kapitáne,“ pronesla rychle, když vcházeli do místnosti, kde již čekalo několik kolegů. Dva z nich už podvědomě vybrala na první a snad naprosto rutinní výsadek, jehož cílem bylo pouze projít odbavením, vyzvednout na předem určeném místě předem určenou osobu a tuto dopravit do bezpečí lodi. Dva jsou tak akorát, aby odbavení proběhlo rychle a zároveň existovala reálná šance se bránit. Většinu práce stejnak odvedou bezpečáci z lodi, pokud chtějí pokrýt celý hangár, přemýšlela v duchu a opatrně kývala ke každému z nich na pozdrav.

„Vidím, že náš tým je připraven,“ pronesu, když vejdu do místnosti a zahlédnu postavy s připevněnými zbraněmi na výstrojích.

„Fox a Jonson půjdou se mnou,“ kývla ke dvěma lidem a doufala, že jejich jména nějak nezkomolila. Na přečtení složek jí totiž opravdu moc času nezbylo a dnes je viděla poprvé, byť u společnosti asi už nějakou dobu pracují. Oba vypadali uvolněně, alespoň dle jejího soudu.
„Pane Ablaryne,“ kývla k šéfovi bezpečnosti a doufala, že se tím nedopouští nějakého faux pas, „ostatní nechám ve vašich rukou. Pokud půjde všechno hladce, měli bychom být zpátky za dvacet standardních minut.“ Její hlas byl syntetizátorem možná vykreslen trochu přísně, ale za maskou se vlastně usmívala. Jen aby loď nevybuchla, než se vrátí.

„Loď bude udržována v bdělém stavu a taktéž přecházíme na zakódovaný komunikační kanál, který budeme teď používat při každém výsadku,“ řeknu mezi řečí.

„A neměli bychom nechat zákazníka čekat, takže pokud nejsou další rozkazy, vyrazíme, kapitáne.“ Žádné salutování, ale ten mírně podřízený tón z hlasu prostě nedostala. A jakmile upřela tázavý pohled na kapitána, který sotva mohl přes poloprůhledný vizor vidět, dva pověření se začali pomalu připravovat k odchodu.

„Souhlasím. Náklad potom umístěte do ubikací pro hosty, prosím,“ pronesu a dám se na odchod. „Budu na můstku, kdyby mě někdo sháněl,“ řeknu ještě, když se přede mnou otevřou masivní automatické dveře. Cestou na můstek budu přemýšlet o tom, proč jsem použil slovo náklad.

Samozřejmě kývla a gestem přivolala oba pány, aby se k ní přidali, a společně zamířili k výtahu. Oba už byli připravení, ona také, ač se její připravenost omezovala na jednu složenou pistoli u boku a lehké brnění, které ostatně nosila skoro pořád. Jak tak nad tím přemýšlela, to gesto možná bylo v lidském měřítku trochu moc lascivní, ale snad to nevezmou špatně.
Šla vepředu, nevnímala jejich občasné klábosení a společně rychle dospěli k přechodové komoře. Odtamtud to až k cíli netrvalo déle než osm minut, což je určitě nový rekord, vzhledem k obvyklým obligacím při odbavování. Její rasa nikdy nepatřila k těm oblíbeným, ne že by se s tím ona nedokázala vyrovnat. Quariani prostě nemají dostatek zdrojů, aby mohli těch pár zločinců živit při výkonu trestu, a tak je vyháněli pryč z Flotily, následkem čehož je samozřejmě galaktické povědomí založeno právě na nich.
I když na ni ale koukali podezřívavě a po odebrání zbraně jí prohledali dvakrát důkladněji, nezdrželo je to dost na to, aby do cílového baru hned vedle přístavu dorazili ještě dřív, než původně měli. Vyvolala si na zápěstí podobiznu hledaného muže, ukázala ji oběma mužům z výsadku a pak nezbývalo než čekat.

„Koukám, že má slečna dobrý vkus, když si vybrala nás,“ zasmál se TJ, když jsme se blížili k přechodové komoře. „Hele, TJ, zkus tam nikoho nenaštvat. Chceme to provést rychle a pokud možno bez komplikací,“ řekl jsem mu a jeho předešlého komentáře jsem si nevšímal.
„Klídek, vím, co mám dělat. Nemusíš mít strach,“ zazubil se na mě a vztyčil palec pravé ruky. Když jsme byli požádáni o zbraně, trošku jsme se s TJ zarazili, ale nebyl čas na zdržování, a tak jsme je odevzdali. Na TJeovi jsem poznal, že se mu to ani trochu nelíbí, ostatně mě se to taky nelíbilo, ale komplikace by neměly nastat, přece jenom o zbraně by připravili i ty, co nám chtěli zamezit ve splnění úkolu.
Vstoupili jsme do baru a já se obezřetně začal rozhlížet, ale nikdo se ani nestaral o to, že někdo nový vstoupil. Každý si všímal svého, ať už šlo o cokoliv. Projel jsem pohledem každého, kdo vypadal podezřele, což vypadal vlastně každý. Nakonec jsem svůj pohled zastavil u dvou kroganů, kteří spolu hráli nějakou hru, ale na dálku jsem nerozeznal jakou. Také jsem věnoval pozornost třem batarianům, kteří popíjeli a vesele se bavili.
Potom jsem ale byl nucen pohled odvrátit, protože nám quarianka ukázala podobiznu našeho nového zákazníka. Přikývl jsem, abych potvrdil, že jsem si ho řádně prohlédl. Quarianka stála uprostřed, přičemž já byl vpravo a TJ vlevo. „Myslím, že ho vidím,“ řekl TJ a pokynul hlavou, kam se máme podívat.

Když se otočila naznačeným směrem, musela uznat, že podoba je tam dostatečná. Sice jí lidé ještě pořád připadali všichni stejní, ale analýza jednoho z nich je určitě dostatečný důkaz. Zběžně přelétla pohledem zbytek lokálu, kdyby se tam snad náhodou ukrýval kdovíjak nebezpečný zlotřilec, a pak vyrazila vstříc žádané osobě.
„Zůstaňte tady a buďte ve střehu, pro jistotu,“ zavelela ležérně těm dvěma a aniž by čekala na potvrzení nebo případné námitky, byla pryč.

„Hmm, libí se mi její styl,“ zasmál se TJ. Nevěnoval jsem mu pozornost, místo toho jsem pozoroval quarianku, jak zastavuje muže a dává se s ním do řeči. I na tu vzdálenost jsem si všiml, že je nervózní. „Tak co myslíš? Budou nějaký problémy?“ zeptal se TJ a začal si přeměřovat každého pohledem.
„Nevím, ale zatím to vypadá klidně.“
Opět jsem se podíval na krogany, kteří se stále oddávali hazardu, a na batariany, kteří vedli stále veselou konverzaci. Potom jsem si všiml turiana, který seděl sám u stolu a pozoroval mě. Bedlivě jsem si ho začal prohlížet, což on začal dělat taky. Na obličeji měl bílé značky, které mu jakoby svítily v tom barovém světle. Dlouze jsme si začali hledět do očí.
„Už jdou,“ dloubl do mě loktem TJ a já jsem se reflexně otočil na quarianku, která šla k nám. Podíval jsem se zpět na turiana, jenomže ten už tam nebyl a místo bylo prázdné. „Děje se něco, brácho?“ zeptal se TJ.
„Myslím, že ne. Ale raději buď ve střehu.“ řekl jsem mu.
„Spolehni se,“ přikývl TJ.

„Pánové, doktor Tsu,“ zkrátila představování na nezbytné minimum, protože nikomu ze čtveřice se teď očividně nechtělo ztrácet čas. Doktorovi těkaly oči sem a tam úplně stejně jako předtím, když ho vyzvedla na baru. Ten šok ho málem zabil, ale nakonec se rozhodl, že je to opravdu jeho kontakt a není tedy třeba ji v zoufalé obraně vlastního života napadnout a za chaosu vyvolaného hospodskou rvačkou zdrhnout někam do bezpečí temné nory.
„Letí sám, rodinu poslal anonymně napřed jinou lodí. No a teď bychom snad mohli jít, pokud si nechcete skočit na drink,“ plácla pak nakonec v naději, že to atmosféru trochu uvolní, ale v doktorových očích tak ze sebe učinila bytost naprosto nedůvěryhodnou a nezodpovědnou. Vidina brzkého úkrytu v bezpečí pevného trupu lodi ho ale nejspíš ještě na chvíli dokáže udržet při smyslech.

„Dobře, tak jdeme. TJ, ty jdeš první a dávej pozor na cestu,“ řekl jsem.
„Klídek a nech to na mě,“ odpověděl a šel.
„Doktore Tsu, těší mě, ale na zdvořilosti nemáme čas. Rádi bychom to tady opustili co nejdříve. Slečno, prosím postarejte se o doktora, já pudu hned za vámi,“ řekl jsem quariance a šel jsem za ně, abych uzavíral řadu.
Až teprve potom jsem si uvědomil, že tady vlastně nevelím a že jsem dal rozkaz i quariance, která vlastně měla dávat rozkazy nám. Jenomže na to už bylo pozdě. Pokud mi to bude chtít vytknout, tak může. TJ šel kousek před námi a nenápadně sledoval okolí a případné nebezpečí. Počkal na nás až u přechodové komory, kam jsem přišel jako poslední.

Ještě naposledy spočinula zrakem na baru, přidala hanarskou dynamickou plastiku na seznam naprosto zbytečných věcí, které v galaxii viděla, a obezřetně následovala zbytek družiny, s doktorem po svém boku. Ve výtahu se vědátor trochu uklidnil, asi čekal ostřelovače, ale ten kousek do lodi to ještě zvládne, tam už se zhroutit může.
Na odbavovací přepážce jim nyní už celkem ochotně vrátili zbraně, kterou ona pouze letmo překontrolovala a umístila zpátky na stehno. Teď přijde ta nejhorší a nejnebezpečnější část jak z pohledu doktora, tak z pohledu bezpečáků na lodi, kteří už mají ale jistě celý hangár pokrytý a hlídaný.
Těžká vrata do hangáru se otevřela a ona kdesi na konstrukci pod střechou zahlédla muže a zejména jeho pušku s dlouhou hlavní. Téměř jistě to byl někdo od nich, ale radši to ještě potvrdila s pomocí digitálního zoomu. V tuhle chvíli měla svou helmu i docela ráda. Než se však stihla podělit o své zjištění se zbytkem týmu, spatřil ostřelovače i doktor. A ten žádný digitální zoom neměl. Jeho bleskové omdlení bylo silně analogové.
„Můžete ho vzít?“ zeptala se vyloženě prosebně a za maskou protočila panenky.

TJ se mlčky podíval na ležícího doktora a bylo na něm vidět, že se s ním netouží tahat. „Vezmu ho,“ řekl jsem a složil jsem zbraň na záda. Zvedl jsem bezvládné tělo doktora a hodil si ho přes rameno jako by nic nevážil. Doopravdy byl lehčí, než navenek vypadal. „Pokračujeme,““řekl jsem a dal se do chůze. TJ s vytaženou zbraní dával pozor, aby nás nějaký nezvaný host nenapadl.

Aktivovat vysílačku byla otázka dvou klepnutí do zápěstního všeudělátka.
„Výsadek kapitánovi, jsme v hangáru. Zásilka je v pořádku, ale musíme ji donést. Otevřete dveře a připravte se k odletu,“ vyplodila rychle a živě si představovala jednotlivé bity informací na své fantastické cestě z jejích hlasivek až po ucho kapitána, které je zpracuje a přeloží mozku do pochopitelné formy. Odpověď přišla téměř okamžitě, ale ani tak na ni nečekala a gestem poslala celou skupinu i s pytlem směrem k vstupnímu tunelu do lodi. Už si byla skoro jistá, že se nic špatného nestane, a ono se taky nic špatného opravdu nestalo.
Přetlaková komora je brzy vypustila do útrob lodi a stačilo pouze vydat povel, aby byl pytel odnesen na ošetřovnu a následně aby ho doprovodili do jeho pokoje.
„My jsme hotovi,“ ohlásila kapitánovi, když vstoupila do kokpitu a bez delších rozpaků se začala věnovat nejbližší konzoli. Teď už stačí jen počkat, až se vrátí kovbojové, a můžeme letět.

Madoxxes Vakarian, Dave Fox a moje maličkost

[Madoxess Vakarian]

Cestou na můstek mě doprovázel jen jemný uklidňující zvuk jádra ze strojovny, který slabě rezonoval po celé lodi. Zvuk, jenž jsem poslouchal den za dnem na akademii a později v armádě. To uklidňující předení, naznačující, že vše funguje, tak jak by mělo. A já klidný byl, úkoly byly rozdány a tým věděl, co má dělat. Bylo to jednoduché, hra běž a přines. Dorazil jsem akorát na můstek a viděl jsem, jak se pilot zavrtěl v křesle. Na všech konzolích běžely kontroly a diagnostiky, které se automaticky spouštěly ve stand-by režimu.
„Snad se nechystáte na výlet, pane Duncane. Slyšel jsem, že letos je venku pěkná zima,“ pronesu s kamenným výrazem na tváři. „Monitorujte celý hangár. Chci hlásit všechny podezřelé fragmenty. Celá akce by neměla přesáhnout dvacet minut.“

Za pár chvil už kolem procházel výsadek, který jsem kriticky změřil pohledem, jak vcházel do airlocku. Zvláště mě zaujala ta lidská část. Připadalo mi, jakoby se už nemohli dočkat, kdy budou moct tasit zbraně. Možná je to jen můj pocit. Možná je to zvyk lidských válečných veteránů.

Když posádka opustila loď, ujal jsem se své konzole a shlédl výsledky všech diagnostických testů provedených po přistání. Vše vypadalo dobře, loď se mnou mluví,tak jak já vyžaduji. Čekání na návrat party jsem si zkracoval hledáním doplňujících informací o planetě Noverii na Extranetu a kontrolou funkčnosti systémů. Připadá mi to jak na armádní bojové lodi. Desetkrát zkontrolovat zbraňové systémy, pohonné systémy, navigační systémy, systémy podpory života. A když je všechno v pořádku zkontroluj to pro jistotu ještě jednou. Desetkrát.
Věci, které se mi v pilotní akademii protivily, teď dělám automaticky bez rozmýšlení. Porušil jsem kruh. Opustit dobrovolně službu v armádě, znamená v turianské společnosti hanbu a je jedno, jakou funkci jste zastával.
Rozhodně to nebyl odvážný čin. Leda zbabělý. Jenže smířit se s tím, že po zbytek kariéry budu létat se zásobovací bárkou po turianské kolonii… to prostě nedokážu.

Vše šlo podle plánu. Neuběhlo ani dvacet minut a lodní interkom z nenadání promluvil ženským hlasem. Byla to první důstojnice, balíček je připraven k převzetí.
„Rozumím, výsadkový týme, je odemčeno,“ zahlásím v odpověď a otočím se směrem k pilotovi.
„Pane Duncane, zajistěte povolení ke startu. Odlétáme.“

U tohoto typu lodi znamená stand-by režim to, že se loď chová navenek, jako úplně vypnutá. Dokonce vydává minimální teplo, ale přitom stačí jediné tlačítko a všechno se okamžitě přepne do zaplého stavu. Následek toho je, že plavidlo může v sekundách letět. Jediné mínus je však to, že pohotovostní režim spálí stejně energie, jako kdyby byla loď zapnutá v normal módu.

Celá posádka se v klidu nalodila. Všiml jsem si, že jeden z lidí nese zákazníka, který se zdál být v limbu, na rameni a druhý člověk ho následuje. Hodím pohledem po quariance, která má jasno v tom, že jsme tu skončili, tak to nechám bez zbytečné otázky a spíš přemýšlím o tom, proč jsme sakra ještě přilepeni na zemi.

Ujímám se navigační konzole a zadávám ručně nové hodnoty pro nový kurs, které budou na oběžné dráze aplikovány pilotem. Na mé tváři se už tvoří nepatrný úsměv. Skočím s Vesnou přímo před největší vesmírnou stanici v celé známé galaxii.