Skin by [cer] (cer@home.tula.net) Our community
Pages: 1 2 3 [4] 5 6 7   Go Down
  Print  
Author Topic: Za mlhovinou tak hustou, že by se dala fermentovat...  (Read 42909 times)
Kapitán
Megapsáč
*


Posts: 641
Tequila se'lai!
WWW
« Reply #45 on: July 22, 2010, 11:14:18 PM »



Dohodly se, že o tom nebudou mluvit. Za žádných okolností, před nikým, nikdy, vůbec. A jestli to někdy některá poruší, sní za trest žábu.
Ono to sice nakonec nebylo tak dramatické, jak se v první chvíli zdálo, ale stejně. Představa, že se společností začnou šířit drby o tom, kterak první důstojnice trochu přehnala snahu o sblížení se s novým zaměstnancem, nebyla nikterak zajímavá. Zejména pokud ona nová zaměstnankyně vlastně vůbec nepopírala, že se o něco snažila, leč nejdřív proti ní hrál nedostatek alkoholu a později naopak jeho přebytek.
Z bytu vyšla quarianka jako první s tím, že do lodi už lékařka nějak trefí a aspoň je nikdo neuvidí spolu. Ještě namátkou zkontrolovala, jestli má oblek opravdu neporušený a jestli si náhodou asarijka nenechala nějakou trofej, ale naštěstí bylo vše v pořádku. Představa pár dní, možná týdnů koupele v antibiotikách nebyla zas tak příjemná, zejména když případná konzultace léčby by musela probíhat s viníkem celého problému.
Rušnou noc tedy přežila nejen semínka mořské ledviny, nýbrž to možná přežije i ona sama. Sebeúcta ovšem zhynula bez možnosti oživení.
Jak se tak pomalu a bez optimalizace cesty šourala po Citadele, vzpomínaje při tom na Tulviho kdesi daleko, nedávno zapnutý přijímač a z hlasu jasně poznala, že ředitel má tentokrát dobré zprávy.
„Mám dobré zprávy.“ Dobře, možná to nebylo až tak těžké.
„Najala si nás jedna skupina ekologických aktivistů, abychom jim pomohli převézt pár ohrožených živočišných druhů z planety Trident na jejich základnu na planetě Proteus. Bude to tak na dvě cesty, riziko minimální, platili předem a nevylučují možnost další spolupráce. Loď ale bude potřebovat trochu upravit nákladový prostor, takže se nejdřív musíte stavit zpátky na základně, stejně to máte cestou. Už se tu na vás moc těšíme.“
Na novinky se neptal, na nic nečekal a spojení přerušil, jak měl ostatně vždy ve zvyku. Nijak to nekomentovala, proč by taky měla, když na to byla zvyklá, a prostě se otočila na patě a zamířila k lodi. A cestou, jak byla zase zvyklá ona, už plánovala a zjišťovala další informace, takže koukala spíš na omnitool než na cestu.
Následkem toho pak poměrně v tradičním duchu narazila do voluse obtěžkaného hromadou pánví a dalších věcí, které se s přímo pekelným řinčením rozsypaly po celé chodbě. V téhle gravitaci mu s jeho tělem dělalo trochu problém se dostat zase na nohy, takže mu musela pomoct, jinak by se do svého cíle musel dokutálet.
Něco si tiše brumlal, nevěnoval jí pozornost a jen co nádobí zase posbíral, vydal se stejným směrem jako ona. Osobní přístup prodavače sice oceňovala, ale Grokovi bude nejspíš putna, kdo mu to donese, pokud bude mít zpoždění, umlátí ho struhadlem tak jako tak.
Prošla dekontaminační komorou a suverénně si to namířila rovnou do nyní prázdného kokpitu. Kapitán tady nejspíš někde je, ale tohle je stejně její práce, tak to nebude zdržovat, přemýšlela skoro nahlas, když sahala po ovládání centrálního interkomu a rozšířila jeho dosah i na členy posádky mimo loď. Teď jich je tam venku dokonce pět, tak ať to taky slyší.
„Hlášení posádce. Za tři hodiny odlétáme zpátky na základnu a pak za novou zakázkou. Vzhledem k její povaze doporučuji všem koupit si kvalitní plavky, pokud je na základně nemáte. Léků na mořskou nemoc máme dostatek. Konec hlášení.“
Vypnula mikrofon a sedla si na sedadlo navigátora. Něco jí pořád vrtalo hlavou, v tom kšeftu bude nějaký háček. Planetu sice letmo znala a věděla, že je to obrovská koule pokrytá téměř výhradně vodou a že tam žijí potvory dost svérázného charakteru, ale někde vzadu v hlavě sílilo podezření, že tam to riziko odněkud přeci jen hrozí. A pak se podívala na mapu galaxie, kde že to vlastně jejich cíl leží.
Aha, co by asteroidem dohodil do gethského prostoru, žůžo.
Logged

Dave Fox
Guest
« Reply #46 on: August 21, 2010, 03:11:14 PM »

„Hm, slyšíš, jak koučuje. Takový ženský mám rád.“ Zasmál se TJ po vyslechnutí zprávy.
„Ještě tři hodiny? Tak to v tom případě se ještě nevracíme. Pojď, chci si ještě před odletem něco koupit.“ Oznámil sem TJovi a otočil se k dokům zády. Následoval mě a k mému překvapení se na nic neptal.
Došli jsme před obchod se zbraněmi, kde jsme se oba zastavili. Pokynul jsem TJ, aby zůstal venku, načež on přikývl a já vstoupil do obchodu.
„Zákazník? Vítejte dobrý muži, vítejte v mém obchodě se zbraněmi.“ Přivítal mě s roztaženýma rukama turian za pultem. „Vidím, že jste kvalitně ozbrojen, ale věřte, že nikdy nikdo není ozbrojen dostatečně. Pojďte a prohlédněte si mé zboží.“ Ukazoval na automat na pultu. Přistoupil jsem k němu a začal na něm vyhledávat.
„Pokud máte jakýkoliv dotaz, neostýchejte se a zeptejte se mě. Věřím, že budete mým zbožím velmi potěšen,“ hučel do mě s přehnaně přátelským nadšením.
„Chtěl bych novou pistoli.“ Řekl jsem, aniž bych se na prodavače podíval.
„Tak to mám pro vás jeden husarský kousek,“ sáhl kamsi pod pult a vytáhl červenou pistoli. „To to je těžká pistole, která nadělá pár nehezkých děr do vašich nepřátel. Tato zbraň vám přijde vhod, pokud má váš nepřítel kinetický šít. Opravdu vám ji mohu vřele doporučit. Přišla mi dnes, mám pouze tento jeden kus, brzy samozřejmě budou další, ale dnes je tu jen tato jedna. Za normálních okolností by vyšla na takové dva tisíce, ale vám jí dám za tisíc pět set.“ Obchodník na mě koukal a v očích mu jiskřilo nadšení. 
Podíval jsem se na zbraň a vzal si jí do ruky. Byla opravdu skvěle vyvážená a velmi se mi zamlouvala.
„Jistě byste jí rád vyzkoušel, pojďte do zadu do střelnice.“ Pobídl mě, čehož jsem okamžitě využil a obešel jsem pult.
„Prosím, následujte mě,“ mávl na mě a dovedl mě do střelnice, kde nikdo zrovna nebyl. Podal mi zásobník a já zbraň nabil. Postavil jsem se k jednomu z oken a zamířil na první terč. Okamžitě jsem začal terč obstřelovat. Všechny mé výstřely svůj cíl zasáhly a já byl se zbraní nadmíru spokojen.   
„Měl jste pravdu, jsem spokojen. Beru jí,“ usmál jsem se na něj.
„Samozřejmě. Prosím následujte mě zase do obchodu.“ Pokynul svou rukou a já se opět vrátil do obchodu a rovnou jsem šel před pult.
„Tak to bude tisíc pět set přesně, jak jsme se dohodli,“ pronesl. Přikývl jsem a přistoupil k automatu, abych provedl přenos.
„Děkuji vám a přijďte někdy opět do mého obchodu, rád vás zde opět uvidím.“ Zvolal obchodník, jakmile se mu potvrdil přenos.
Když jsem vyšel ven TJ před vchodem nestál. Rozhlédl jsem se na všechny strany, ale nikde jsem ho neviděl. Když už jsem se chystal, že mu zavolám přes vysílačku, cosi jsem uslyšel v uličce vedle obchodu. Došel jsem na místo odkud zvuk šel. V malé uličce, která se nacházela mezi obchodem se zbraněmi a dalším obchodem se TJ pral s dvěma Turiany.
„Že já ho nechával venku,“ pronesl jsem si jen tak pro sebe. TJe zrovna jeden Turian držel ze zadu a druhý ho bušil pěstmi zepředu.
„Hej to stačí. Nechte ho bejt!“ zařval jsem na ně.
„Ten je tvůj?“ otočil se na mě ten, co držel TJ.
„Okamžitě ho pusťte!“ okřikl jsem je ještě jednou a připravoval se k rvačce.
„Odnes si ten pytel sraček,“ pustili ho a on se sesul k zemi. „A vysvětli mu, že ta jeho nevymáchaná huba ho jednou dostane do hrobu!“ stihli si na něj ještě odplivnout a vydat se k odchodu. Po zdravé úvaze jsem se rozhodl to nevyhrocovat a nechat je jít.
„Zvládl bych je sám, nemusel si mi pomáhat.“ Zašišlal TJ a vyplivnul pár zubů.
„To sem viděl.“ Odvětil jsem a pomohl mu na vratké nohy.
„Měl sem je přesně tam, kde sem je chtěl mít.“
„Proč ses vůbec zase pral?“ ignoroval jsem jeho vtip.
„Nemaj vůbec smysl pro humor.“
„Že mně to nepřekvapuje… dobře tak jdeme, ať jsme na lodi v čas.“ Chytnul jsem ho a vydali jsme se společně k lodi.
Logged
Zdravotnice nadrbaná
Megapsáč
*


Posts: 123
Mobile Asari Surgical Hospital
« Reply #47 on: September 08, 2010, 04:34:29 PM »

Citadela, Bar Flux
2182 CE, asi pred týždňom, či dvoma.

V bare zahral DJ nejaký divný nový song. Určite zase nejaká nová chlapčenská hviezda s manažérom, ktorý ho čo najskor využije na predaj čo najviac hovadín s jeho podobizňou, a hned ako sliepka prestane znášat zlaté vajcia, ho pustí k vode. Upijem si vína a odlomím další kúsok čokolády, zatial čo rozmýšlam, ako by vyzeral obrázok nejakého sladučkého puberťáka na poháriku. Kolobeh.
„V poslednom čase, si nejak strašne na sladké Safi. “, poznamená veselý volus za pultom.
„Vidieť to na mne?“, odvetím trochu jedovato. Nie že by nemal pravdu, v poslednom čase to asi trošku preháňam, ale čo iné si začať v tomto zapadlom bare s priemernou návštevnosťou pať a pol flákača z hangáru?No dobre to trochu preháňam. Flux nebol až taký hrozný ako iné bary.
Ale prečo tu zas sedím celý večer a len upíjam z pohárika vína predomnou a vychutnávam si posledný kúsok čokolády, ktorý zostal z celého balenia.

Vlastne už viem. . .
Poznáte ten pocit, že ste na jednom mieste snad stáročia, nič nové sa nedeje, čas si plynie a vy len strácate čas a ochvílu je z vás stará frigídna ženská čo každý večer prechlastá s nejakým iným blbcom a potom. . .  Blee! Chcelo by to zmenu. Vypadnúť. . . ved vesmír je tak obrovský, prečo by som mala kysnúť tu a napchávať sa čokoládou?

Na Citadele som vyrastala od malička, otca si už vážne nepamatám. Len matku a mladšiu sestru Jessah, s ktorou nás tetky strašily že tie štvornohé „žijúce“ veci všade po Citadele nás zoberú a zožerú, ked budem moc zaostávať za nimi na ceste, alebo ked sa stratím.
A tak som si dávala sakramentský pozor!
Ale čo, bolo nám dobre aj bez otca. Mama kvoli nám vystriedala mnoho zamestnaní, pár mesiacov ako predavačka v malom obchodíku, potom asistentka majiteľa, neskor samá kancelárčina a s nami bola len veľmi málo. Doma sme sa nudili a tak sme sa často vybrali len tak prechádzať po štvrtiach Citadely, obdivovať jej krásne parky, záhrady, umelé jazierka a pozerať do neba ležiac v tráve, sledujúc premávku kam až oko dovidí.

Až dovtedy. .

„Budte smelé a dávajte na seba pozor, hm?“, objala nás mama a cítila som z nej napatie.
Nechala nás. Proste odišla a už sa nevrátila.
Vzala si nás k sebe teta Doria, ktorá viedla jeden malý, ale slušný bar. Bar s tanečnicami.
Za noclah a jedlo som pracovala ako čašníčka s Jessah, ale tá túžila po obdive a tak sa prepracovala na pódium. Bola, a aj som, velmi skeptická ohladom takejto pozornosti. A celkovo som mala rovnaký názor na sestru aj všetky zamestnankyne. Slepice. Rozčúlim sa ked si na ne spomeniem.
Ja som radšej surfovala po extranete a zaujimala sa o veci okolo seba.
Do kolekívu som však zapadla bez vačších problémov, stačilo ignorovať každodenné kotkodákanie kolegýň. Kupodivu som sa rýchlo spriatelila s ostrahou.
Ti chlapi mali niečo do seba. Sice si zo mňa ako zo 16 ročnej, drobnej, tenkej asarijky uťahovali, avšak ak bol nejaký problém, vždy stáli za mnou. Bolo to zvláštne, ale páčilo sa mi, ked nejakého ožrana čo robil bordel, vyvliekli a ručne mu vysvetlili aby sa ukludnil.

„Tak ty sa chceš vedieť brániť holými rukami... “, uštepačne prehodil Fred, jeden z ochranky.
„Fakt!Čo ked ma niekto napadne na ulici?Alebo.. tu v bare. Nemožete byt predsa vždy a všade. “, naliehala som.
„Tak fajn, ukážem ti jeden trik... “, podvolil sa nakoniec. A tak som sa od neho postupne naučila pár trikov, neskor sme po pracovnej dobe trénovali páky a boxovali do mechu.
Bol ako moj otec. Bol to vyslúžilý vojak Aliancie, ako som sa neskor dozvedela.
Mala som ho velmi rada.


Ked z finančných dovodov zavreli bar, mala som 20, Fredovi už ťahalo na 60. Nemohla som zostať na ulici, Fred to ani nechcel dovoliŤ.
Snažil sa ma chrániť, tak ma prihlásil na medicínu. Mal totiž známeho v Dantius Corp.  na planéte Illium.

Ako všetci vieme, je to pôvabná planéta, asarijské obchodné centrum, známa luxusom a bezpečnosťou a je obľúbenou turistickou destiáciou. Tiež je nechvalne známa zneuživaním a vykrádaním prácovných postupov a legalizácie takmer všetkoho okrem vraždy. Ako také, je Illium prednostné miesto pre výrobu zbraní a farmaceutík, ktoré by boli inak ilegálne takmer kdekolvek vo vesmíre. Ešte lukratívnejším ho však robí „zmluvné otrokárstvo“, ktoré vlastne funguje ako obyčajné otrokárstvo, s výnimkou toho, že tu je to legálne a právno-legislatívne kryté.
V luxusnom hlavnom meste Nos Astra mnoho celebrít kupilo vily, ktoré sú samozrejme pod policajným drobnohľadom.
Jedinym trnom v oku plynuleho toku penazi a obchodu bola byrokracia, tolerovaná len v záujme ochrany „legálneho“ obchodu.
Ak ste surne potrebovali otroka na zápasy s varrenmi a mali ste na to príslušné formuláre a príslušnú
čiastku pre úradníka, mohli ste si ho kúpiť.

Dantius Corp.  bola vychádzajúcou hviezou v oblasti výroby biotiky a s nou spojených farmaceutík.
Pracovala som najprv vo vyrobe, no ujal sa ma Fredov známy, ktorý ma sponzoroval, či už sa jednalo o školu či živobytie.
Získala som tam veľa skúseností s technikou , zdravotníctvom a biotikou. Biotika ma nadchla natolko, že ked sa naskytla možnosť nechať si implantovať zosilovače tak som neváhala ani sekundu.
Moj životný štýl sa zmenil. Zabudla som na citadelu, na bar, na sestru. Vstúpila som do sveta luxusu, peňazí a zábavy.
Do sveta kde peniaze a kontakty znamenali viac než čokolvek iné. Obchod s informáciami, ukradnutými datadiskmi s výrobnými postupmi, podvody a vybavovanie účtov zoči-voči.
To bol moj život na Illiume.  Nieje zlato všetko čo sa blyští, hovorieval Fred.


S Fredom sme si občas písali, ale už to nebol ten Fred. Zdravotný stav sa vekom zhoršoval a bol z toho otrávený.
Posledné mesiace života prežil na posteli. Bolo mi ho ľúto. Vydala som sa za ním spat na Citadelu.
Na jeho pohrebe som bola sama. Okrem čestnej stráže vojakov aliancie a nejakeho hanarského „proroka“, ktorý splietal čosi, čomu som poriadne nerozumela. Ani som nechcela. Citila som sa zrazu sama. Nie stratená, len sama.

Na Illium som sa nevrátila. Zostala som na Citadele a zamestnala sa v miestnom špitáli, napriek dohováraniu mojich bývalých zamestnávateľov. S mojimi vedomosťami a skúsenosťami bolo vedenie spokojné aj keď boli trochu znepokojení s mojou kariérou na Illiume. Ked som však predložila potrebné doklady nemali žiadne dalšie pripomienky.
A vraj byrokracia na Citadele neexistuje. Každopádne som si za menší obnos z mojho starého účtu
na Illiume mohla kupit a zariadit menší útulný byt. Zvyšok som preflámovala na citadele v bare Flux, kde som zaháňala samotu s kolegami zo špitálu. O mojej sestre nebolo ani chýru ani slychu.

A tak tu sedím, napchávam sa čokoládou a demotivujem sa.
„Citadela mi začína liezť na nervy. “, položila som pohár na stol tak prudko, až sa volus mykol.
„Ale Safi… a kam by si šla?“
„Je mi to jedno. Na kraj vesmíru. “, zúfalo som sa rozhliadla snad po tisíci krát tento večer po Fluxe.
Cez krásne nové okná cez celú stenu, ako výklad v obchode, som sa zahladela na citadelu.
Dokonca aj v túto nočnú hodinu bola citadela plná života.

Znova som si spomenula na reklamu kdesi na extranete.
Moment ako sa to..?

„Nech sa ti darí Doran. “, zdvihnem sa od stola a zaželám barmanovi a majitelovi v jednom, ked zaplatím.
„Nech sa ti dari. . ?Ty niekam odchádzaš?“, zostal volus stáť ako keby ho paralyzovali paralyzátorom.
„Uvidíme. “, žmurkla som naňho tajnostkársky. Do bytu som sa ponáhľala a ani som sa nevyzula a hned som sadla za terminál a hľadala tú reklamu.
Čítala som si  tú reklamu nahlas.
„Perunica Express... Nebaví vás... hmm... každodenná rutina... zastrielat si... dobrodružstvo v odlahlých častiach vesmíru..?!“
Už som neváhala. Vyplnila som dotazník a začala sa baliť a vybavovať si úradné záležitosti.
Hmm. Primár kliniky asi nebude nadšený, že zo dňa na deň odídem. Ale aj tak to bude trvať minimálne týždeň kým sa ozvú. Ak sa ozvú.
Aspoň budem mať dost času na všetko sa pripraviť.
Logged
Sexy Reaper
Spáč
*


Posts: 15
« Reply #48 on: September 10, 2010, 05:25:19 PM »

Suvan Tan, volus honosící se již pátým rokem titulem jediného dovozce alkoholu na Trident, dokončil kontrolu lodních systémů po skoku a oddechl si.
Ta procedura ho vždycky dokázala nepředstavitelně vynervovat. Představa, že je vaše tělo společně s lodí přímo pekelně urychleno a posláno napříč černou prázdnotou vesmíru, byla na Irune ostatně druhou nejčastější příčinou návštěvy psychiatrů.
I tentokrát to ale kupodivu přežila loď, on i další tři členové jeho posádky. Znovu se zamyslel, proč už dávno nenechá s lodí létat někoho jiného, zatímco by seděl doma a užíval si peněz, a znovu si uvědomil, že by mu tu loď pak mohl klidně někdo ukrást i s nákladem. První nejčastější diagnóza psychiatrů na Irune je kupodivu paranoia.
Jeho nákladní loď byla už sice značně zastaralá, ale stále na ni byl náležitě pyšný. Značný nákladový prostor, ve své době nejefektivnější nadsvětelné motory na trhu a kinetické bariéry dost silné na to, aby mu zajistily možnost útěku při případném přepadení, to všechno mělo za následek, že na lodi prakticky bydlel.
Zadal kurs do soustavy Hoplos, chvíli sledoval, jak kontrolky na panelech zelenají a vesmír před čelním průzorem modrá, a pak seskočil z pilotního křesla a vydal se dozadu za svou posádkou.
Dva z nich byli jeho bratranci, třetího si teprve nedávno koupil, a i když věděl, že s péčí o loď se na ně může spolehnout, stále čekal nějaký podraz. Teď hráli karty ve strojovně a jakmile k nim vešel, zmlkli. Určitě něco chystají.
„Za tři hodiny přistáváme,“ pronesl, aby přerušil to trapné ticho, kdy zrádci vymýšleli nějakou zástěrku pro své náhle přerušené pikle.
„Tak to zvládáme ještě dvě hry,“ konstatoval jeho mladší bratranec, „pojď se přidat. Slibuju, že tě neobereme jako minule.“ Lhal, samozřejmě, ale to Suvan podobně samozřejmě věděl.
Přesto se přidal a samozřejmě toho o dvě hodiny padesát minut později hořce litoval. Rozhodl se ale velkoryse to nedávat najevo.
Loď zpomalila na podsvětelnou rychlost právě ve chvíli, kdy se on a jeho starší bratranec usazovali v pilotní kabině.
„Tam je zase krásně,“ ucedil silně ironicky volus u senzorů, které právě hlásily sérii několika hurikánů kolem New Cousteau, hlavního města, ale dál pokračoval v monitorování sestupné dráhy. Přistávání v tomhle počasí bude sice o tlamu, ale on se narozdíl od „kapitána“ nebál.
„Možná bychom měli chvilku počkat, nevypadá to bezpečně.“
„Suvane, ty srabe, tohle zvládnu levou zadní.“ Nebyla to tak docela pravda, ale blýsknout se před teoretickým nadřízeným by mu teoreticky mohlo trochu zvýšit podíl, ne?
„Zapomeň na to, zůstaneme na oběžné dráze, tam dolů...“
„Přichází nouzové volání od Perseova hávu,“ přerušil ho odvážnější a tři tlusté prsty se mu překvapivě šikovně rozjely po panelu.
„Mayday, mayday,“ ozvalo se záhy z reproduktorů hlasem značně přidušeným, „tady korzárská průzkumná loď Lara Croft, máme trhlinu ve vedení a ztrácíme palivo, potřebujeme pomoc.“ Hlas byl zadušen definitivně, ale zpráva očividně běžela dál, přinášejíc zlověstné ticho.
Oba volusové se na sebe tázavě podívali a bylo jasně vidět, že v každém z nich to šrotuje.
Na záchranu těch lidí už je nejspíš pozdě, pro ně je to palivo toxické a jestli uniklo do lodi, moc dlouho nevydrželi. Ale loď by možná šla zachránit a třeba by se pak po ní ani nikdo nesháněl.
„Kdo další to mohl slyšet?“ zeptal se kapitán, náhle zbavený veškeré zbabělosti, kterou jednoduše přebila vidina snadno vydělaných peněz.
„V soustavě není ani živáčka a v New Cousteau by teď neslyšeli ani nás. Dál nevidíme, ale sotva může být někdo ještě blíž.“ To znělo až moc dobře na to, aby mohl Suvan mávnout rukou a pokračovat.
„Běž připravit ostatní, jdeme zachraňovat drahé věci před nicotou,“ ušklíbl se kapitán a začal zadávat kurz. Toho, že letí ke gethskému prostoru, se nebál. Gethové ho přece už pár set let neopustili a navíc má silné štíty. Sbohem, strachu, nazdárek prachy.
I kdyby se jim mělo podařit „zachránit“ jenom něco málo, pořád se to vyplatí víc, než čekat tady na oběžné dráze než přestane pršet.
Kdyby tak tušili, jak velkou chybu právě udělali...
Logged

"We are the harbinger of your perfection."
Zdravotnice nadrbaná
Megapsáč
*


Posts: 123
Mobile Asari Surgical Hospital
« Reply #49 on: September 14, 2010, 07:39:37 PM »

Odpoveď z Perunica Express bola rýchla a kladná.
Dostala som správu s informáciami o sídle spoločnosti, nejaká tá omáčka okolo, predpoveď počasia na najbližšie tri roky a tiež v skratke vybavenie základne a o mojej pozícii.
Keď som zistila, že som si najdôležitejšie veci zbalila do piatich kufrov, uvedomila som si, že to balenie predsalen nebude také ľahké.
Nakoniec som si zobrala kabelku a jeden príručný kufrík s handrami, ktoré by mi mohli byť trochu k úžitku. Keď som otvorila dvere a vyšla na chodbu, zmocnil sa ma zvláštny pocit, pripomenulo mi to odchod matky. Zimomriavky a nervozita vo mne začali rásť. Zamkla  som dvere a vykročila k dokom, kde už som mala zarezervovaný let na Noveriu a odtiaľ na Veles. Po ceste som si to rozmyslela a zabočila do Fluxu, mala som ešte čas do odjazdu. Ako vždy tam bol hlúčik tanečníkov na parkete, pár gamblerov pri automatoch a niekoľko známych tvárí z kliniky. Za pultom si hopsal do rytmu, asi podgurážený, volus Doran.
„Ahoj Doran.“,musela som povedať trochu hlasnejšie, aby si ma vôbec všimol.
Volus hneď dohopsal ku mne a zvolal: „Čau Safi,víno alebo niečo ostrejšie?“
Otázka ma zaskočila, aj keď táto veta tvorila začiatok našej každodennej konverzácie už zopár rokov, no hneď som sa spamatala a ukázala prstom k pohárikom na víno. Nepokazím mu prekvapenie. Bol asi jediný kto ešte o mojej novej práci nevedel.P ostavil predomňa pohárik s obrázkom nejakého sladkého puberťáčika a nalial doň moje obľúbené ružové víno. Nevydržal môj zaseknutý výraz tváre a začal sa smiať. Vyplazila som naňho jazyk a oprela pohárik k perám.
Bude mi to tu fakt chýbať. Možno.
„Kamže, na výlet?“,nadhodil Doran. Len som prikývla a ďalej pila. Potom ma niečo napadlo.
Chvíľu som sa hrabala v kabelke a vytiahla kľúče od bytu a položila ich volusovi do dlane namiesto kreditky, otočila sa na pate a vykračovala ťahajúc malý kufrík za sebou von z Fluxu. V odraze na oknách som videla ako sa volus postavil na špičky aby videl cez pult a očká mu vyliezali cez sklíčka na skafandri. Dúfam,že z toho nedostal infarkt.
Chichotala som sa ešte v lifte do hangáru.

Do odletu na Noveriu mi zostávala ešte slabá polhodinka a tak som sa ešte prechádzala,samozrejme bez batožiny, ktorá by sa práve teraz mala prenášať cez všetky možné ochranné opatrenia a kontroly do lode.
Neuveritelné. Čo to bol vôbec za nápad ísť odtialto preč? Na Citadele som vyrastala.
Zamyslená a plná spomienok na každú uličku som sa vzdialila od dokov k nejakému zapadlému baru. Zrovna z neho vychádzala nejaká pripitá parta technikov z hangára, mali na sebe umasteneé uniformy. Niečo vo vnútri mi hovorilo, že by som sa mala čo najrýchlejšie vzdialiť a schovať.
Otočila som sa a vrazila do niečoho pevného pred sebou.

„..ále..aké osamelé,sympatické žieňa..hladáš niekoho?“,priamy zásah dychu toho ožratého niktoša ju takmer zložil,no ovládla sa.
„Nie“,odvetila stroho, no tušila že to ani zdaleka nebude koniec rozhovoru.
„No...vieš..vy modré fešandy máte v sebe čosi čo ma strašne..*odgrgne si*
..ale strašne priťahuje..“,nadhodil tak galantne, ako len spitý povalač z hangára dokáže.
„Čo odomňa chcete?Vyzerám snad ako nejaká „spoločnica“?“ vyšteknem pohrdavo.
Mala som na sebe uplne obyčajné šaty... nemožem za to že vo všetkom vyzerám strašne sexi.
Obišla som ho no nedal pokoj. Nebol nakoniec taký opitý, ako by sa mohlo na prvý pohľad zdať.
„ale no ták kráska...“ postavil sa predomňa a ja som zastavila. Chlapík na mňa vyceril pár zkazených zubov a znova ma ovial smrad, za ktorý by sa nemuseli hambiť ani žabomyši z Illiumských stok.
 „Len sa pobavíme...“,skoro zašepkal, no zrovna tak to mohol zakričať, malo by to rovnaký účinok.
Zmocnila sa ma panika, chcela som utiecť, ale vedela som že tomu odpornému prasákovi by nerobil problém mi okamžite podrezať hrdlo.
Chcel sa dotknúť môjho ramena, neuhla som. Jeho dotyk bol drsný a striaslo ma z neho.
Postavy sa priblížili, podľa podgurážených hlasov určite jeho kolegovia, čo sa budú chcieť tiež len zabaviť.
Bolo ich pať. Toto už naozaj nevyzeralo dobre, teraz alebo nikdy.

„Tak ty sa chceš zabaviť hmmm?..“,ladne položila dlane okolo jeho pásu a nahmatala to čo hľadala.
Priopilý chlapík sa vyškeril, pretože si myslel, že konečne podľahla jeho šarmu. Zamával na jeho bandu a ukázal na asarijku, ktorá ho držala okolo pása. Parta chlapov obdivne zapískali, utrúsili poznámku na účet jeho mužstva, načo ich začal odháňať, zasmiali sa a šli ďalej. Saphyria neváhala a zatiahla ho do uličky. Odsotila uchechtávajúceho sa chlapíka k stene a medzi pár očí mu priložila hlaveň pištole.
„Ak sa pohneš ty slizký úchyl, odstrelím ti to čím si rozmýšlal ked si ma zastavil.“,a presunula hlaveň nižšie.
„Pochopil?“,nepovedala zrovna opytovacím tónom. Opilec len nemo čumel a stále nechápal odkial sa tej nízkej, tenkej asarijke vzala v ručkách pištoľ. Jeho pištoľ.
„Lahni si na zem s rukami za hlavou,lebo ťa nedá dokopy ani C-sec“,
Chlapík začal opatrne dvíhať ruky, no ľavou rukou jej vyrazil zbraň. Dosť neobratne.
Skor než však stačil urobiť další pohyb, Saphyria bez sekundy zaváhania uskočila dozadu a prudko vystrela ruku s otvorenou dlaňou na vyjaveného opilca.

Upratovacia čata a forenzní technici C-secu mali na druhý deň plné ruky práce s odstraňovaním kusov šatstva , krvi a iných zvyškov zo steny v jednej úzkej uličke vedľa ošuntelého baru pár minút rýchleho behu od hangára.

Napriek tomu že k lodi dobehla udýchaná, nevzbudila žiadny povyk. Keď už bola na svojom mieste a stewardka jej doniesla chladené ružové víno a kúsok čokolády, vydýchla si. Cestou na Noveriu ju vo snoch prenasledoval odborný muž, ktorý sa menil v krvavý kvet. V hangári ju už čakalo malé plavidlo, do ktorého sa po preukázaní nalodila a plná očakávaní vyrazila na Veles,d o jej nového domova.
Logged
wyrrgy
Guest
« Reply #50 on: September 14, 2010, 11:37:41 PM »

SLÁVA …

Když jsem všem dal rozchod, trochu… no dobrá, hodně se mi ulevilo a konečně jsem ze sebe setřásl napětí z mise. Napětí z první mise, kdy jsem ještě pořádně neznal svůj tým. No dobře, znal, ale jen papírově, z jejich osobních složek. Ale znát někoho papírově bohužel v našem oboru nestačí, zvlášť když má jít někomu o krk a může se i střílet.
Ale je pravda, že si prozatím na svůj tým nemůžu stěžovat.

Dave Fox je lidský profesionál, když odhlédnu od toho, co se píše v jeho složce, který určitě ví, co jsou povinnosti a rozkazy. Neříkám, že mám lidi zrovna v lásce. Pomalu si na ně začínám zvykat a jsem si jistý, že seržant Fox je pro tým přínosem, možná trochu prudší, ale mohl by to dotáhnout na mého zástupce, velící ostraze na Devaně.

Thomas Jonson… No, neříkám, že v akci neni profesionál, ale určitě by si měl dávat pozor na svůj nevymáchanej jazyk. Neříkám, že nemám rád upřímnost, naopak si jí velmi cením. A pokud já nadřízenému říkám, co si myslím, vyžaduju upřímnost i od svých mužů ke mně, ale vždy musí být úcta k velení. Tak uvidíme, jaký já a Jonson budeme mít vztah. Má potenciál na vyššího důstojníka, velký potenciál, ale stejně jako mně, i jeho postup ohrožuje jeho výbušná upřímnost.

Kaldaryl Pytherus, turian… konečně turian, když nepočítám kapitána. Kadryl není moc družný a je hodně uzavřený, takže v tuto chvíli sám nevím, co si myslet. Ale jako voják je opravdu profesionál. Ale rozhodně už teď vím, že na důstojnickou šarži nemá, dokáže plnit perfektně rozkazy, ale nejsem si jist, jestli dokáže mít kuráž a rozhodnost velícího důstojníka. 

Z uvažování mě vytrhl jakýsi stánkař, starší zarostlý člověk, který mi pod nos strčil nějakej kus masa v divném pečivu, jestli si dobře pamatuju, lidé tomu říkají pharhek v rozliku nebo tak nějak.
A tak jsem se vydal směrem k centru.
Jelikož se celá moje četa rozešla, věděl jsem, že mám pár hodin klid a mohu se podívat po okolí a znova okouknout krásy Citadely. Kráčel jsem ulicí a okukoval různé obchody, suvenýry a obchody se zbraněmi. A také, a to hlavně, odmítal nabídky pouličních lehkých děv, nejen krásných asariek, ale prostě děv všech ras.
Citadela, stará tisíce let, a za tu dobu neztratila své kouzlo, je prostě krásná… krásný přístav, krásné hlavní město… dá se pojmenovat různě, ale je to prostě „Citadela“. Na první pohled je to zářivý klenot vesmíru, ale tak jako jinde na jiných planetách, i zde, když se zahledíte do skrytých míst v nižších patrech, i zde najdete hnilobu, pach různých zločinů. Od nejlehčích krádeží až po vraždy, vydírání.
Mířil jsem svými klidnými kroky do oblíbeného baru.
Nemohl jsem si odpustit tento svůj starý zvyk, navštívit oblíbenou putyku. Bar, kam chodili hlavně členové C-sec. Asi po dalších pěti minutách klidné chůze jsem dorazil na místo v útrobách Citadely. Nad vchodem do baru visel starý blikající neon hlásající U snipera.  Bar byl oblíbený důstojníky C-Sec. Dobrá, nejen důstojníků, prostě členů C-Sec. Vlezl jsem dovnitř a už u vchodu jsem cítil známé pachy alkoholu, voňavých jídel a různých tabáků. Za dveřmi mě uvítal turianský vyhazovač Brolgus. Dodnes jsem nepochopil, proč bar, kam chodí členové bezpečnosti a kde se kvůli tomu skoro ve většině případů neobjevily žádné rvačky, má vůbec vyhazovače. Ale také je pravda, že i sem zajdou cizinci neznalí zdejších „poměrů“.
„Zdravím, kapitáne. Jak se vede? Dlouho jsem vás tu neviděl.“ Usmál se na mě starý turianský barman Dugir. Bývalý důstojník, člen C-Sec.
„Jde to, Dugire.“ Zazubil jsem se na starého přítele. „Užívám si klidu a výslužby v penzi.“
„Ale nepovídejte, kapitáne, to vám nevěřím.“
„Dobře, Dugire.“ Podal jsem příteli ruku. „Nesnesl jsem zahálku a vzal práci jako bezpečnostní důstojník v jedné dopravní společnosti.“
„No tak vídíte, že nedokážete zahálet.“ Sáhl pod pult a začal leštit už dokonale vyleštěnou sklenici. „A kšefty sypou?“
„No přiznám, není to morálka jako v C-Sec, ale lepši něco, než se kousat nudou.“
„No to je fakt.“
„A co tu děláte?"
„Přiletěli jsme se zbožím, dal jsem svým důstojníkům rozchod a sám se rozhodl, že to tu navštívím, jestli náhodou nepotkám pár přátel, a trochu si popovídám o starých časech.“
„Jo, tak to se nedivím.“ Barman přestal leštit čistou sklenici. Šel k automaticky k jedné z píp. „Jako obvykle?“
„Jistě, a i obvyklý stůl.“
„Neni problém, je prázdný.“
„Diky, příteli.“
„Není zač, kapitáne.“
Vzal jsem si sklenici s pivem a zasedl do jedné z kójí v rohu místnosti. Mé oblíbené místo, kde jsem měl přehled o celém prostoru baru a věděl jsem, kde se co děje. Popíjel jsem v klidu nápoj, vychutnával si lahodnou studenou trpkou chuť. Asi po pěti minutách do baru vešla pro mne známá tvář. Mladý turian s modrou kůží a červeným tetováním. Také si objednal, dostal pití a zamířil k jednomu nedalekému stolu. Když mne najednou spatřil, v jeho tváři se zračilo překvapení, které se změnilo v radostný úsměv.
„Aaaa… tak to není možný,“ zamířil k mé kóji. „Kapitán Ablaryn. Mohu přisednout, pane?“
Usmál jsem se na starého přítele a člena mé bývalé jednotky. „Ale jistě, seržante, jen se posaďte.“
Turian si sedl a zabředli jsme nezávazný hovor plný starých vzpomínek. Některých veselých a některých smutných, ale i tak zábava byla taková, jakou jsem si představoval, že tu najdu.
„Pane, když vás vidím. Garlus si o vás dělal starosti. Přes měsíc nejsou o vás žádné zprávy. A když se v operačním dozvěděli, že Vesna letí sem.“ Ztišil hlas. „Garlus si myslel, že byste se tu mohl ukázat i vy.“
„Vzkaž Garlusovi, že si nemusí dělat starosti. A nedávám o sobě vědět, abych neporušil dohodu.“
„Dobře, pane.“
„A co můj poslední případ? Už se zjistilo, jestli nás tehdy neodposlouchal?“
„Ne, pane. Frochg a Lhamber se tenkrát ujistili, že vás nikdo nesledoval. A samozřejmě tady to bylo jako vždy čisté. Dugir na to vždy dohlížel a dohlíží.“
„Jo, to máš pravdu.“
Povídali jsme dál dalších několik hodin o nejrůznějších banálních věcech z minulosti. Smutných a hlavně veselých, o všech živých i mrtvých členech naší bývalé jednotky. Zůstal bych tu ještě hodně dlouho, ale nakonec jsme se vřele rozloučili. Seržant odspěchal za svými povinnostmi v C-Sec a já odešel zpět na Vesnu.
Logged
Kapitán
Megapsáč
*


Posts: 641
Tequila se'lai!
WWW
« Reply #51 on: September 15, 2010, 09:47:00 PM »

Dobrá zpráva byla, že Vesna za dobu její nepřítomnosti nevybuchla.
Špatná pak fakt, že se za dobu její nepřítomnosti stihl nějak zmamlasit vyrovnávací buffer jádra a ten výbuch se tak klidně ještě konat může, pokud někdo pořádně zatopí pod kotlem.
Ještě že zrovna nedávno spravila systém hlášení poruch, jinak by na to taky nemuseli vůbec přijít, uvažovala skoro nahlas, zatímco se za asistence lodního šéfinženýra soukala do obslužné šachty na dolní palubě.
„Možná bychom ho mohli dát někam blíž, když se tak často porouchává,“ utrousila ještě ve chvíli, kdy to mohl slyšet, a začala se sunout vpřed. Pravdou je, že značná část součástek Vesny už pamatovala lepší časy a snesla by výměnu, ale některé věci byly prostě buď moc drahé, nebo bylo rozhodně levnější nadále opravovat ty staré. Ale až to tady jednou vybouchne, mrmlala si dál v tunelu, tak to budu já, kdo to odnese.
„Izoloval jsem kondenzátory, buffer je volný,“ ozval se jí z vysílačky v helmě naprosto klidný hlas šéfinženýra.
Beze slova překonala posledních pár metrů, než se dostala k žádanému zařízení ve stropě, a pustila se do již dobře známé práce. Přemístit to ale nemůžou, napadlo ji, kdyby pak někdy bylo potřeba to kvůli přetížení vyhodit do vesmíru, těžko to někdo ponese k oknu, když to tady má své vlastní příslušenství podobající se torpédové komoře.
Když tak koukala na tu změť trubek, optických vláken a spojů, nemohla se ubránit myšlenkám na Flotilu. Byly chvíle, kdy se jí tam příliš nechtělo vracet, ale vidina velení vlastní lodi a pomáhání zbytku rasy pak nakonec vždycky zvítězila. Ne že by o to velení až tak stála, stejně jako tady, ale Tulvi na tom prostě trval. Jednou je prý starší, tak bude rozhodovat ona.
Zavřela kryt, zajistila jej v původní poloze a odplazila se kus zpátky k vstupu do šachty. Chvilka pravdy je tady.
„Nahoďte to,“ řekla do vysílačky a po pár okamžicích si oddechla za libých zvuků pokojně bručícího jádra, které vybuchovat nebude, alespoň zatím.
„Šlape to jak na drátkách, pojďte zpátky,“ odpověděl po další vteřině inženýr a ona se tedy začala soukat zpátky. Už několikrát mu říkala, aby jí tykal, když je, se vší úctou, třikrát starší než ona, ale pořád to odmítal s tím, že ona je nadřízená a ona by s tím měla začít. Což jí bylo proti srsti, protože byl, se vší úctou, třikrát starší.
Zatracená korejská slušnost, nebo odkud že vlastně byl.

Odlet proběhl klidně, v humbuku kolem Citadely se s nimi nic nesrazilo, jádro předlo jako kočka a výbuch se nekonal. Vlastně se po dobu letu i docela nudila a těšila se, jak bude asistovat při úpravách nákladového prostoru pro potřeby vodních tvorů. Tak nějak ji předtím nenapadlo zeptat se, jestli to budou krevety, nebo rovnou kraken, ale ono na tom vlastně moc nesejde.
Důležité bylo, že jakmile Vesna přistála v důvěrně známém domácím doku, situace se pro Narvu vůbec nezměnila. Ukázalo se totiž, že inženýři zvládnou práci mnohem efektivněji, když se jim při tom neplete pod nohama, a tak vlastně celkem vzala zavděk novým volnem a odebrala se do vraku, kde ovšem svého drahého nenašla.
V očekávání, že má asi službu a tráví ji v komunikační centrále, se vydala tam, ale rovněž bezvýsledně. Dokonce ani o její část hydroponické zahrádky se nestaral.
Chvilku tam tak mezi bublajícími nádobkami stála, ruce v bok, zamyšlený pohled nasměrovaný někam na záhonek s čočkou a vůbec si nevšimla, že dovnitř vešel sám ředitel.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se, když ji viděl, a očividně tak svou původní větu odložil na později.
„Ehm, ano,“ vyjekla překvapeně a na zamaskování své duchovní nepřítomnosti vytáhla z kapsy zkumavku se semínky mořské ledviny. Všechna byla soudě podle veselého rejdění sem a tam v pořádku.
„Váš přítel a celá Devana odletěli na Trident před necelou hodinou,“ začal muž pomalu navazovat na důvod, proč sem původně přišel. „Zákazník totiž trochu upravil své požadavky a chce toho odvézt mnohem víc, takže byste to s jednou lodí měli krušné. Na druhou stranu tahle zakázka dost možná vydělá na nové jádro pro Vesnu.“
To byla vlastně hodně dobrá zpráva. Převezou trochu víc ryb, to je toho, hlavně když se nebude muset každých čtrnáct dní vrtat v izolaci a zalepovat díry po výbojích.
„A co že vlastně povezeme?“ zeptala se konečně nejen proto, že ji to zajímalo, ale také proto, že on by jí to možná ani neřekl. Skoupý na slovo totiž vážně byl.
„Velryby, nebo něco na ten způsob,“ mávl šéf rukou a pomalu odcházel. Velryby? To je ta věc, co na Zemi lovili předkové šéfinženýra Nakamury? No potěš. Teď už ale ty úpravy na nákladovém prostoru dávaly podstatně větší smysl, přeci jen škeble by bylo jednodušší vézt v nádobách.
„Kapitán je na lodi?“ zeptal se ještě ve dveřích, na což mu neurčitě zavrtěla rameny, a zmizel.

Následující čas, těžko říct jak dlouhý, strávila tak neproduktivně, že se za to až styděla. Vybrala sice semínkům novou nádobu a zajistila pro ně ideální podmínky v roztoku vody a alkalických chloridů, ale to, že je pak už jenom pozorovala, jak plují sem a tam a pošťuchují se, to bylo vysloveně neomluvitelné.
Když si to uvědomila, rozhodla se to napravit a vyběhla ven takovou rychlostí, že se s někým prostě tradičně srazit musela.
Logged

Zdravotnice nadrbaná
Megapsáč
*


Posts: 123
Mobile Asari Surgical Hospital
« Reply #52 on: September 15, 2010, 11:34:04 PM »

Príchod na planétu bol vskutku velkolepý. Veles ma privítal menšou búrkou. V atmosfére zväčša tvorenej zo zmrzlého xenónu a kryptónu to vrelo a mala som obavy, že to víno a čokoláda zo mňa čoskoro vyletia. Našťastie piloti nepristávali prvýkrát v takejto búrke.
Po pristaní ma čakalo príjemné prekvapenie, keď som zistila, že manažérka pre „ľudské zdroje“ je sympatická asarijka menom Catrina. Ihneď ma informovala, že moja batožina bude vyložená do izby ktorú mi vybrala, takže nemusíme na nič čakať a môžeme ihneď ísť do kancelárie vyplniť nutné papiere.
Po poslednom autograme ma vzala do ubikácií, cestou mi ukázala moje pracovisko, kultivovanú a dobre vybavenú ošetrovňu a laboratórium. Uvedomila som si, že stratiť sa tu nebude vôbec tažké. Ešte že sú na vačšine dverí cedule. Zišli sme výťahom do druhého poschodia, zatiaľ mi porozprávala v skratke históriu základne. Krátka prednáška skončila na konci dlhočiznej chodby, kde sa zastavila pri tretích dverách naľavo. Otvorila dvere a trochu slávnostným tónom mi oznámila, že tu odteraz bývam. Izba bola vačšia jako som čakala. Môj kufor a kabelka sa tam nejakým zázrakom už tiež nachádzala. Neušlo mi však, že má dve postele. Catrina si zrejme všimla môj prekvapený pohľad a rýchlo dodala, že je to sice izba pre dvoch, ale budem v nej sama. To mi viac než vyhovovalo a poďakovala som jej. Ani som sa nevybaľovala, na to bude čas neskôr. Podľa miestneho času totiž bolo pár hodín po poludní a ja som necítila únavu a na nevolnosť z pristávania už som dávno zabudla. Miesto toho som bola plná vzrušenia zo všetkých tých dverí, za ktorými sa ukrývali ďalšie a ďalšie miestnosti komplexu. No radšej som sa vydala s Catrinou späť na prvé poschodie, popričom som vyzvedala rôzne tipy a triky ako sa tu nestratiť. Upútala ma najmä zmienka o vlastnom bare a telocvični, či takých chuťovkách, ako napríklad spoločné sprchy.
Catrina sa so mnou rozlúčila při dverách jej kancelárie a ja som sa rozhodla bližšie preskúmať ošetrovňu. Kedˇ som však stála predo dvermi do ošetrovne, rozmyslela som si to, pretože oproti nim boli dvere, do ktorých som ešte nenahliadla. Otočila som sa ošetrovni chrbtom a vydala sa k dverám s tabulkou „Hydroponická zahrada“.

Když se quarianka sebrala ze země, kam ji poslalo těch pár newtonů po srážce s neznámou osobou, samozřejmě se strašlivě omlouvala a teprve pak jí došlo, že neznámou osobu vlastně vůbec nezná. Mohl to sice být důsledek nárazu, ale mnohem pravděpodobnější je, že je to někdo nový.
A zase asari. Proč je jich kolem ní vždycky nejvíc ve chvíli, kdy má chlapa pryč?
„Omlouvám se, zase jsem trochu spěchala, můžu vás někam nasměrovat?“ zeptala se nakonec a skrz ztemnělý průzor naštěstí nebylo vidět, jak se červená.


Usadená na zemi po nečakanej zrážke a s otvorenými ústami, pozorovala hýbajúci sa a ospravedlňujúci sa quarianský skafander. Nemohla uveriť svojim očiam. Quarian! Podľa hlasu asi žena. Budem pracovať s quariankou na jednej základni. To je úžasné!
Vyskočila zo zeme, trochu sa oprášila a snažila sa preniknúť pohľadom priezor. Po pár sekundách to vzdala, aj vzhľadom na to, že sa jej quarianka čosi pýtala.
„Prosím? Nasmerovať? Já... som tu nová, dnes som dorazila, tak som sa chcela porozhliadnuť po základni. Vlastne som niekoho hľadala, pretože som už mala pocit, že okrem kancelárií je to tu prázdne. Čo je za týmito dverami?“,odtrhla zrak od quarianky, pretože si uvedomila, že na ňu už čumí viac ako sa patrí.

Chvíli přemýšlela, jestli náhodou nemá na obleku nějaké smetí ze zahrady, že se na ni asarijka tak upřeně dívá, ale naštěstí byla brzy zaměstnána odpovídáním na její překotné dotazy.
„Tam je hydroponická zahrada,“ vysypala ze sebe bleskově, „díky ní je základna téměř soběstačná, slečno...“ větu intonačně nedokončila, spíš tím tak nějak strašně očividně naznačovala, že by ráda nenápadně požádala o její jméno.


„Prepáčte mi, volám sa Saphyria“,predviedla úsmev číslo jedna a podala jej ruku. Potom si uvedomila, že quariani majú tri prsty a vzrušene očakávala aký to je pocit podať si ruku s quarianom. „A vy ste?“

„Narva'Raan nar Vaala,“ odpověděla téměř automaticky a ruku pochopitelně přijala. A s kontaktem přišly i vzpomínky na poněkud bližší a ne zrovna dávný kontakt s jinou jejího druhu. Ach jo. Zatlačila ty myšlenky někam zpátky do podvědomí a plně se věnovala svojí nové kolegyni.
„Jsem první důstojník na Vesně,“ podotkla pak víceméně mimovolně a tak nějak moc netušila, kam se ta konverzace bude ubírat dál, i když ji rozhodně ještě ukončit nechtěla.


 Vesna. Rýchlo pátram v pamäti. „Tak to by som vám asi mala zasalutovať.“,pokúsi sa zavtipkovať,“Som totiž pridelená k posádke Vesny ako zdravotníčka. Ešte som nevidela loď, nejdete náhodou tým smerom?“

„Keelah, pohov,“ začne rozpačitě téměř koktat a teprve pak jí dojde, že tím pohovem to moc nespravila.
„Žádné salutování, to si nechte pro kapitána,“ mávla rukou a nenuceně se otočila směrem k hangárům. A tradičně pozdě jí dojde, že by si to mohla vyložit trochu jinak, takže přijde na řadu vysvětlování a vysvětlování vysvětlování. „On je turian. Ti si na tyhle věci obvykle potrpí, ale taky je to dost individuální. Ne že by to společnost vyžadovala, ale... prostě s tím radši počítejte.“
Brzy se celkem rychlou chůzí dostaly do hangáru a Vesna tam před nimi stála v celé své kráse.

Tam se po pár větách rozešly, asarijka se vrátila zpátky pro výbavu a quarianka... ta už si někde najde něco, čemu zabrání ve výbuchu.



(c) Saphyria, Narva
Logged
Sexy Reaper
Spáč
*


Posts: 15
« Reply #53 on: September 16, 2010, 01:48:31 PM »

Devana toho času zpomalila na podsvětelnou rychlost a modrý vesmír kolem se posunul zpátky do klasického barevného schématu. Jen malá modrobílá koule tam zůstala a loď nadále přitahovala nejen gravitační silou, nýbrž i silou závazků, které tam posádku poslaly.
Na první pohled se zdálo, že povětrnostní podmínky nebudou přistání ani trochu nakloněny, ale stačil pohled druhý, aby bylo značně nervóznímu salarianskému pilotovi jasné, že ta masivní bouře se od cílového města vzdaluje. Zadal tedy několika rychlými, leč nikoliv zbrklými pohyby kurz a počal kocábku navádět na přistání.
Protože kryty průzorů byly otevřené, mohla celá posádka kokpitu obdivovat unikátní prostředí, jaké bylo na Tridentu k vidění. Rozbouřený oceán kam až oko dohlédlo a přímo před nimi decentní ostrůvek o rozloze menšího města zvětšený zhruba na trojnásobek několika plošinami na vysokých pylonech. Na přírodní i umělé části se pak tyčily studeně šedivé budovy bez zbytečných výstupků, které by zvyšovaly riziko poškození zdejšími hurikány. Těžko říct, jestli těch pár keříků vegetace bylo místních, nebo dovezených, ale nedávná bouřka z nich stejně nenechala příliš mnoho k obdivování.
Podle instrukcí v kontraktu přistála Devana na jedné z okrajových plošin, kam čas od času dopadla sprška slané vody z divokých vln, a pilot vypnul motory.
Kapitán se podle plánu ohlásil vedoucímu místních ekologů a netrvalo dlouho, než přišla odpověď s novou sadou souřadnic. Přesunu na mnohem menší plošinu na druhé straně planety využila posádka k poslední kontrole všech nových vylepšní nákladového prostoru.
Idea byla jednoduchá. Loď přistane, otevře vrata, dovnitř bude donesena uspaná příšera a po zavření dveří se prostor naplní vodou, aby byl zajištěn její komfort a přežití. Proto bylo třeba vodotěsně oddělit obykle otevřené spoje mezi skladištěm a zbytkem lodi a nainstalovat několik čerpadel.
Pilot sice chvíli kroutil hlavou při představě, co taková zátěž, která se navíc může po prostoru volně hýbat, udělá s těžištěm lodi za letu, ale on už si nějak poradí. Rozhodně si pak o to víc vychutná vypouštění, které bude probíhat jednoduše otevřením rampy a doslovným vyhozením zvířete do nového oceánu pár bžilionů světelných let od domova.

Všechno šlo kupodivu hladce. Po přistání na dvojplošině, vedle níž kotvil tragicky zrezivělý tanker, se za asistence posádky bez potíží podařilo přestěhovat z jeho útrob párek nějakých černých bestií, co vypadaly jako kříženec pozemského rejnoka se žralokem a s pár chapadly navíc. Samozřejmě v provedení maxi, to jest každý osm metrů na délku a vážící asi tři tuny. Do akvárka v kanceláři ideální.
Přesně podle plánu pak část posádky zůstala, aby si užila pohostinství zhruba šedesát let staré a stejně tak hnusné lodi a pomohla připravit k převozu další miláčky, než se Devana vrátí. Výběr rozličných potvor tam byl vskutku nepřeberný a vtípky ohledně suši velmi nevítané, nicméně spolupráce začala po dvou várkách fungovat celkem obstojně.

Se třetí várkou o pár hodin dřiny později už všichni netrpělivě vyčkávali příletu Vesny, která jim měla se zbytkem významně pomoci.
Logged

"We are the harbinger of your perfection."
Madoxess Vakarian
Guest
« Reply #54 on: September 16, 2010, 03:19:59 PM »

Chystal jsem se udělat pěknou hloupost.

Po nalodění celé posádky a doplnění paliva jsme opustili prostor Citadely a já soustavně myslel nad nastalou situací. Byli jsme těžší o dva nové členy posádky plus jednu mně neznámou asarijku, která má být přidělena jako laboratorní krysa na základnu. Na osobních kartách, které jsem měl čas pročítat, to byl quarianský vědec a zmrzačený kroganský kuchař. Náhle mě přešla chuť. Situace se mi s naší novou misí dost zkomplikovala. Podle lodních informací a letového plánu jsme se měli vrátit na Veles, doplnit personální stav a vyrazit na další úkol. Mělo jít o nějakého zdravotníka.  Ten se bude jistě hodit.

Cestou temným vesmírem jsem znovu spadl do svého myšlenkového přediva. Co se týkalo práce v C-Sec, byl Ross velice opatrný a pečlivý. Při rodinných oslavách jsme si vždy vykládali, co kdo z nás vykonal, jak jsme úspěšně plnili rozdílné úkoly při naší práci. Ross měl vždy zadní vrátka, vždy dvojité krytí. Do čeho se to sakra namočil? Musím to zjistit. Mám jedno vodítko. Informace, že Ross je na Sharjile od neznámé lidské dívky, která si dala záležet, aby nebyla odhalena, mi připadá jako pádný důvod tomu věřit. Nevím co Xanross udělal. Možná jako C-Sec agent něco věděl a tak ho někdo uklidil. Nejde mi to do hlavy. Možná na někoho něco vyštrachal a byl zařazen do programu pro ochranu svědků. Nesmysl. S tím by Ross nikdy nesouhlasil, radši by se nechal oddělat, než hnít na cizí planetě. Je to sobec. Radši ať rodina truchlí nad jeho hrobem, jen když on udělal správnou věc. Když jsem pročítal karty, napadlo mě zjistit nějaké informace od velitele ochranky. Deegar má za sebou spoustu let u C-Sec. Mohl by mít kontakty, možná dokonce  Xanrosse znal. Na druhou stranu C-Sec bezdůvodně neodhání své top agenty, takže buď odešel, nebo ho vyrazili. V obou případech si myslím, že mu v téhle věci nemůžu věřit.

Nechal jsem na chvilku tyto úvahy za sebou. Byl jsem rád, že jsme byli opět ve „vzduchu“. Většinu života jsem strávil na válečných lodích a létání mě uklidňovalo. Dává mi to neuvěřitelný pocit svobody a nenutí mě sklouzávat k temným myšlenkám. Pokud tedy za sebou nemáte Alianční fregatu, která po vás pálí jednu salvu z GARDIANu za druhou. Válečné simulace na akademii dokázali s turianem pěkně zatočit. Ale ne se mnou. Ne když patříte mezi pět nejlepších ve své třídě a nakonec promujete mezi deseti nejlepšími ze dvou tisíc kadetů. Říkali o mě, že jsem nevypočitatelný a že moje bláznivé improvizační metody jednoho dne budou stát životy mnoho turianů. I přes to si myslím, že admirál Razin přesně věděl, proč si mě tehdy vybral na palubu svého křižníku. Jistě to nebylo kvůli mé lásce k létání.

Ikona na systémové konzoli signalizuje přiblížení k vysílači, který nás za pár okamžiků vezme zase o kus blíž na základnu. Pro jistotu překontroluji lodní systémy. Skok proběhl hladce. Vesna se k mé spokojenosti sotva zachvěla a já nastavuji nový kurs na Veles. Příchozí zpráva ze základny nám trošku zkomplikuje přistání, protože planeta se rozhodla, že si udělá mejdan v podobě blizardu. Aspoň otestuji zapnutý kinetický štít. Jak jsme se přibližovali k základně, už to pěkně házelo. Do lodi vrážely v průměru půlmetrové ledovce, které se po nárazu do bariéry drtily na ledovou tříšť.

Po přistání na heliportu nás speciální tažný vozík odvlekl do hangáru a po dekompresi jsme všichni společně opustili Vesnu, na kterou se hned „ochotně“ vrhli technici základny, aby jí mohli prohlédnout a následně přestavit nákladový prostor pro objemný náklad. Protože náš nový zdravotník ještě nedorazil na základnu, všichni jsme se dohodli, že počkáme do druhého dne, než dorazí. Navíc naše tři nové tváře si musejí poběhat personální oddělení. Rozešli jsme se tedy do svých ubikací.

Můj pokoj byl přesně v takovém stavu, v jakém jsem ho opouštěl, potemnělý, malý a čistý. Nebyl jsem vůbec unavený, a tak jsem si sedl za počítač a pročítal galaktické novinky. Turianská vláda se zdá být znepokojená pirátskými útoky na naše kolonie a kupuje zakázky na masovou výrobu bojových interceptorů. Voluská ekonomika opět dále sílí a přesto volusové nemají místo v Radě. Předpokládá se, že pokud lidská rasa bude pokračovat v rychlosti, jakou expanduje po galaxii, bude během následujících sta let dominantní rasou v mléčné dráze. Rada zvažuje zakročit proti fanatickým hanarům, kteří hlásají náboženská hesla na Citadelském presidiu.

Píšou pořád dokola o tom samém. Měli jsme před sebou pořád dost času, a tak jsem se šel projít po základně. Bylo zde ticho. Ve studených chodbách bylo slyšet tlumené narážení ledovců do stěn základny. Byl jsem se podívat, jak pokračují práce na Vesně. Dva vysokozdvižné vozíky vyvážely nahrubo ještě horké ocelové kusy rozřezané laserem. Ještě to hotové, ale prostor, který se tam tvoří, bude opravdu obrovský. Myslím, že bych tam nacpal tak šest aliančních vozidel třídy MAKO do dvou lajn a ještě by bylo místo pro cirkusový kvartet.

Jenže já se chystal udělat pěknou hloupost.
„Myslel jsem si, že vás tu najdu, kapitáne,“ řekne hlas za mnou. Otočím se za hlasem ředitele společnosti a k mému překvapení je to opravdu on.
„Dohlížíte na mé techniky? Nebojte se, oni jí neublíží,“ řekne s úsměvem a nabídne mi potřesení rukou.
„Jen jsem se přišel podívat, jak pokračuje přestavba,“ řeknu a stisknu mu ruku.
„Nezbytné opatření pro Váš další úkol“ řekne a ukáže na loď.
„Myslíte?“ řeknu možná až trochu sarkasticky.
„Nedostal jste briefing?“
„Vlastně, ještě jsem ho nečetl. Chtěl jsem počkat až přiletí náš zdravotník,“ chtěl jsem to zamluvit
„Ale ona už je tu.“
„Ona?“
„Vy jste nečetl její kartu? Ale kapitáne.“
„Omlouvám se, napravím to. Takže se k nám přidá hned zítra?“
„Ano, hned jak se dokončí práce na Vesně, odlétáte na Planetu Trident. I se třemi novými členy posádky,“ koukl na mě tázavě.
„Jistě, četl jsem jejich spisy.“
„Výborně, jdu se podívat na palubu, jdete taky?“ zeptal se
„Ani ne, půjdu radši k sobě pročíst plán mise.“
„No dobře. Hodně štěstí zítra.“ Při odchodu ještě na půli cesty zavolal „Máme dneska ale krásné počasí, viďte?“


Zpět ve svém pokoji pilně pročítám plán naší nové mise a ještě jednou pročítám karty nových firemních příslušníků, které nás budou od zítra doprovázet. Seznámený s novými informacemi jsem ulehnul do postele a snažil se nemyslet na zítřek.

Budík zazvonil v sedm ráno. Odlet byl naplánován na osmou. Postaral jsem se tedy o osobní hygienu a nasoukal jsem se do své zbroje. V lodi jsem byl překvapivě první. Nákladový prostor byl upraven dle požadovaných parametrů a Vesna byla připravena vzlétnout. Cestou zpět na můstek jsem začal potkávat známé tváře. Někteří měli zbraně, někteří měli pánve a někteří měli… sakra, ani nevím, co to měla v ruce.

Přišel jsem na můstek a vidím Duncana, jak v ruce mává s letovou kartou. Ihned jsem si ji od něj vyžádal. Trochu na mě nechápavě koukal, ale bez ptaní mi ji vydal. Zadal jsem potřebné data do konzole. Po radiovém spojení s letovou kontrolou bylo vše připraveno k zažehnutí. Zbývalo jen jedno.

„Mluví kapitán,“ ozvalo se z intercomu lodi. „Všichni jistě znají náš nový úkol, pokud ne, jsem si jistý, že ho všichni členové posádky najdou v konferenční místnosti. Jistě jste zde zaregistrovali personální změny. Pokud ne, na lodi odedneška slouží quarianský vědecký pracovník Aur'Valmis vas Alarei, barman a kuchař v jedné osobě jménem Grok a nová medička Saphyria Sefiachat, která bude dohlížet hlavně na zdravotní stav posádky. Doufám, že jsem jména všech přečetl správně a chtěl bych je touto cestou přivítat na Vesně. Pokud budete mít jakékoli dotazy, najdete mě jako vždy na můstku.“

Protože jsem se chystal udělat pěknou hloupost, snažil jsem se vůbec nemyslet na to, co mě čeká, až dorazíme na planetu. Venku už bylo krásně. Snímače ukazovali krásných  -70°C a já provedl běžnou proceduru. Vesna opustila orbit Velesu přesně v 8:15 a mířila přímo k nejbližšímu vysílači. Přemýšlel jsem, co je horší, jestli setrvávat v úplné nevědomosti, nebo ve strachu z neznáma. Tak jako tak, tohle bude frontální útok na jejich důvěru. Blitzkrieg.

Palubní počítač automaticky signalizoval možnost napojení na vysílač, ke kterému jsme se blížili. Zadal jsem tedy konzoli příkazy, která je tlumočila vysílači. Skok byl bez obtíží a my pokračovali v zadaném kursu. Duncana jsem potřetí upozornil, že nastavené koordináty jsou zcela v pořádku a že se nemusí pořád vyptávat.

Uběhlo pár hodin, co jsme opustili Veles, a my měli před sebou cílovou destinaci. Na této planetě jsem nikdy nebyl a vím o ní jen málo z extranetu a mapy galaxie. Dýchá se na ní kyslík, to by mělo spoustu věcí usnadnit. Zapnul jsem skener a hledal na planetě nějakou stopu. Chtěl jsem obletět planetu dokola, ale skener mě dřív upozornil na skutečnost, že podle tepelné stopy planetu obíhá několik umělých družic. Puštěný skener zaznamenal další věc. Byla to audio smyčka. Pustil jsem si jí do sluchátek.

„Tn náad vyžte v haáru tři. Z tohde se šf pore. Až pdáme tehle maroš dáme si vorz na pně dlho. A neo moná ne Haha..ha..“ Byl to mužský hlas a bylo to dost nečisté, abych z toho mohl něco usoudit. Vstoupil jsem tedy do atmosféry planety a začal sestupovat ke zdroji toho signálu.

Na radaru se po chvíli něco objevilo. Byl to objekt rychle se blížící naším směrem. Věděl jsem, co to je, ale nechtěl jsem si to přiznat. Stejně už bylo pozdě s tím něco kloudného dělat. Kurva! Byla to balistická střela. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo vysunutí štítů a aktivování interkomu.

„Připravte se na náraz!!“ zařval jsem a chytl se pevně počítačové konzole. Jen co jsem to dořekl, střela nás zasáhla podle tlaku do zadní části. Loď se otřásla v základech a štít okamžitě spadnul. V tu chvíli jsem se sbíral ze země a snažil se rychle srovnat kurs, jenže ovládání pohonu bylo v háji. Začali jsme pomalu rotovat ve vzduchu a jediné, co trochu fungovalo, bylo kormidlo a ovládání akcelerace. Z důvodu zásahu pak lodí otřáslo ještě pár menších výbuchů bůhví čeho. Vše se odehrávalo tak rychle. Nechal jsem si rychle vyhodit obraz před sebou a viděl, že máme tak deset sekund do střetu se zemí. Znovu jsem zahlásil, ať se všichni něčeho chytí a mezitím, přesto, že si Vesna dělala, co chtěla, jsem se ji snažil nastavit přídí dopředu. Zbývalo než čekat těch pár sekund do hladkého přistání.


Náraz přišel během okamžiku. Loď se mohutně zabořila do písčité hlíny a přídí odhrnovala masivní duny. Náraz mě vymrštil z kapitánského místa až k pilotovi, kde na nás oba spadl stropní ovládací panel. Ležel jsem, deskou přikovaný na zemi, a malátně zjistil, že už stojíme a pode mnou teče krev. A protože nás učili základy lidské fyziologie, lidé modrou krev nemají. Poté jsem viděl jen temnotu…

Možná, že to nebyl zase tak dobrý nápad.

Na monitorech u pilota byl vidět výsledek skenování jako zdroj signálu v podobě podzemního objektu. Lodní počítač stále ve smyčce opakoval varovná hlášení o poškození lodi, které byli na 34% Vesny.

Na mé konzoli jasně blikalo


-Dosáhlá destinace Sharjila-
Logged
Kuchař
Megapsáč
*


Posts: 562
Hi, I'm Madoxxes Vakarian and this is Jackass.
« Reply #55 on: September 17, 2010, 11:45:47 AM »

Od poslíčka přebral vše, co si objednal a protože byla kuchyně stále stejně malá, byl nucen je uložit do nákladového prostoru.
Když pak hledal svou ubikaci, narazil na kapitána, kterého pozdravil mávnutím ruky, a po vizuálním zhodnocení jemu přiděleného životního prostoru se otočil na patě, nadhodil si tašku se svými věcmi a rozhodl se, že cestu stráví někde jinde.
Našel si útulné místečko za jednou z beden v nákladovém prostoru, kde se hezky posadil a odšpuntoval si kanystřík technického lihu, který ukořistil ve strojovně. Měl říz. Z dlouhé chvíle se při tom prohrabával se ve svých věcech a našel mezi nimi jen pár opravdu důležitých věcí. Dvě lupary, několik kuchařek… v ruce začal převalovat pomačkanou starou fotografii. Kouká z ní na mě krásná, modrá tvář asarijské samičky s pro něj půvabnými bílými pigmentovými vadami. Ach, ten splín. Rychle vhodil fotku zpět a mocně si přihnul z kanystříku. Tohle bude dlouhej let…

Probral se chvilku po přistání. Zůstal o něco déle a jasně vysvětlil technikům a dělníkům, aby mu rozšířili kuchyň, jinak je použije do jitrnic. Pochopili to dostatečně jasně, a tak se mohl konečně vydat do útrob základny. Všudypřítomné ukazatele mu pomohly najít personální oddělené. Musel chvíli počkat, než si formality vyřídí Auri a po něm dovnitř zaplul i on.
Asarijská samička, která se mu představila jako Catrinna Crixx, mu nabídla taktně židli a on ji taktně odmítl.
Řekla mu zevrubně to nejdůležitější o společnosti a jeho povinnostech a kdyby měl jakékoliv dotazy, tak se s nimi může prý kdykoliv obrátit na jakéhokoliv zaměstnance, nebo ať se podívá na firemní informační portál.

„Už se stačí jen podepsat tady a tady a jste oficiálně naším zaměstnancem, pane Groku,“ usmála se slečna Crixx a Grok provedl, jak řekla a podal ji formuláře. „A pokud vás mohu požádat, buďte tak laskav a pokuste se nošení zbraní na základně omezit na minimum, ano? Členové bezpečnosti to neradi vidí.“
„Mohli jste mě o jejich vydání požádat už na začátku,“ odvětil.
„Jste si jistý, že byste nám je byl ochoten vydat?“ nadhodila otázku, která se ukázala jako řečnickou, a tak na ni Grok neodpověděl.
„Na viděnou, slečno Crixx. A ještě jednou děkuji.“

Normálně by ho prý provedla, ale bohužel měla moc práce, a tak mu bylo jen stručně popsáno, co kde je a tak se vydal najít svůj pokoj. Speciálně pro něj byla vyhrazena místnůstka, která, dle slov šmoulinky Crixx, byla větší, než normální ubikace pro zaměstnance. Ve svém pokoji si jen zběžně projel extranet a vydal se sjet o podlaží dolů, aby se podíval na své nové pracoviště.

Z toho pohledu mu bylo do breku, ale zamáčkl slzu a vyhodil replikátory jídla na chodbu. Bude to tam muset nějak předělat a nechtěl, aby ho při tom někdo otravoval. Jídlo si můžou vzít i venku. Kečupem napsal na dveře „zavřeno“, deaktivoval VI, kterou v její práci „barmana“ snadno nahradí a začal přetvářet kantýnu k obrazu svému.

***

Let z Citadely byl klidný. Kromě přistání na Velesu - počasí se malinko naštvalo a bouřilo. Po přistání jsem se vydal do své kanceláře uvnitř základny, abych sepsal hlášení o misi pro ředitele. Pak jsem se sešel se svým zástupce bezpečnosti na základně, Lucasem Marvem, a vyslechl si jeho hlášení o tom, co se zde dělo během mé nepřítomnosti. Z Lucasova hlášení vyplynulo, že vlastně vůbec nic. Žádné roztržky v baru, žádné problémy v docích, prostě nic. Když Lucas odešel, přečetl jsem si i „rozkazy“ na další misi.
Mise vypadala klidně. Doletět na jakousi planetu jménem Trident, naložit náklad nějakejch vodních potvor a zase zpět. Devana odletěla včera. My odlétáme zítra.
Z rozjímání mě vyrušilo zaklepání na dveře.
„Vstupte.“
Když se otevřely dveře, do kanceláře vstoupil sám ředitel společnosti. Postavil jsem se a čekal, až přijde ke stolu, kde jsme si potřásli rukama. Když se posadil na křeslo před mým stolem, také jsem se posadil.
„Neruším?“
„Ne, nerušíte, zrovna jsem dočítal detaily o další misi,“ usmál jsem se. „Nemusel jste sem chodit, přišel bych za vámi, pokud byste si to vyžádal.“
„To nevadí, jsem na obchůzce základny,“ rozhlédl se po mé skromně zařízené pracovně. „Je to takový můj zvyk, abych poznal všechny členy společnosti a navázal s nimi čas od času přátelský hovor. Chci, aby se tu všichni cítili jako doma, jako v rodinné společnosti.“
„Aha, jistě. A mohu vám nějak pomoci?“
Chvíli jsme s ředitelem rozebírali bezpečnostní situaci na základně i na Vesně, byl dost spokojen se mnou i s Lucasem…  

„…Přemýšlel jsem, jestli nechcete, aby na Trident s Vesnou letěl Lucas, pane řediteli.“
„Myslím, že na nějaký čas jsem s tímto uspořádáním bezpečnosti spokojený,“ pak se trochu zasmál. „A jak jsem pročítal vaše složky, myslím, že posedávat na základně by vás moc nebavilo. A tak budu rád, když zůstanete na nějaký čas na Vesně. Samozřejmě váš post Šéfa bezpečnosti vám zůstane.“
„Dobře.“
Pak jsme se rozešli.
A já se uložil ke spánku.  


***

Kráčel jsem chodbou do své kajuty. Vesna byla na orbitě Velesu a mířila k přenašeči.  Ostatní členové bezpečnosti odpočívali nebo plnili hlídku.
Udělal jsem několik kroků další chodbou a z ničeho nic se zarazil. Několik kroků přede mnou jsem zahlédl obrovskou známou postavu. Ten bastard… to není možný. Toho bych tu nečekal. Byl jsem docela v šoku, ale to mi nezabránilo potichu vytáhnout zbraň. Přidám do kroku jak nejlépe a nejtišeji mohu. Dostanu se mu za záda. Zastavil se na jednom rozcestí. Snad obrovským štěstím si nevšiml, že jsem za ním. Přiložím mu zbraň k hlavě. Se zvukem aktivování zbraně pronesu naprosto klidná slova s humorným tonem: „VELITELI Groku,  přemejšlím, jestli vám mám oplatit tu kybernetickou ruku a ten průstřel ramena, a nebo vás přátelsky obejmout."

***

Nějakou dobu tvrdnul v kajutě a hleděl na umačkanou fotku. Napomenul se, že by měl jít do práce, a skutečně se necelých třicet minut před napojením na převaděč vydal do kuchyně.
Právě přemýšlel, co by mohl uvařit. Dal by si nějakou kočku, ale ty jsou nedostatkové zboží. A ostatní členové posádky by z toho asi moc nadšení nebyli. Chm, zadělám na knedlíky a udělám guláš. To by šlo. Stejně je to tu samej voják a těm by to chutnat mělo. Kuchyňku jsem před odletem zkontroloval a byla rozšířená a vybavená tak, jak jsem si přál. Dvě ledničky, jedna pro nás normální a druhá pro pravotočivé, jsou nacpány k prasknutí jídlem, tak udělám pro všechny… říkal si v duchu a zabrán do svých myšlenek nepostřehl, že se ke němu někdo blíží. A všiml si až tehdy, když bylo pozdě.

Kdyby mu tohle někdo udělal před dvě stě lety, bylo by z něho žrádlo pro vorchy. Ale dnes není před dvě stě lety a on navíc poznal ten hlas.
Vzpomněl si, jak kdysi dávno, ještě ve středisku, měl na starost skupinku asi osmi kadetů. Byli dobří a po čase začali trochu remcat, že by chtěli skutečnou výzvu. Tehdy už si nemohl moc vyskakovat, protože mu zbývalo odkroutit jen těchhle osm kadetů a byl by volný.

Přemluvili ho a on je vzal na akci ven. Na Tuchanku…

Dva kadeti zařvali, jeden zemřel na následky zranění na lodi a dva další byli těžce zranění. Pamatuje si, že jednomu z nich tam nepřátelský projektil roztrhal ruku v předloktí. Tu akci museli ututlat a jemu napařili dalších asi třicet let. Jo, a ten s tou rukou se jmenoval Deegar Ablaryn.

***

„Hm, pokud jde o tebe, Deeku, tak váhám. Bolelo by tě to tak či tak.“

„Koukám, že vám paměť po těch letech skoro slouží, Veliteli. Ale jste trochu vedle, Deegar Ablaryn… No, jsou dny, kdy bych nejradši udělal to první, když si vzpomenu, co jste nám prováděl,“ zasmál jsem se mile po turiansku. „Ale protože bych musel zavolat úklidovou četu a ředitel by asi nebyl rád, kdyby musel hledat nového zaměstnance.“ Zmáčknu tlačítko na zajištění zbraně: „Radši půjdu a dám si s váma whisky.“

„Nezměnil ses, Deeku. Jako vždy klacek v zadku, ale neboj, jednou z toho vyrosteš. Raději vezmi tohle,“ bez optaní mu vrazil tašku s jeho věcmi do rukou a vydal se směrem do kuchyně. „Skleničku si dát můžem, ale jestli ti to nebude vadit, budu u toho dělat to, za co mě platí. A k tomu, co jsem ti prováděl… většina to přežila, tak přestaň remcat a trochu se vzchop.“

„Spíš přemýšlím, že vám to koleno opravdu prostřelím, Groku,“ trochu popuzeně zavrčím a s nehranou elegancí zandám svojí pistoli. „…už po milionté vám říkám, že se jmenuju Deegar.“ Jeho tankobytost na této palubě mě překvapila. Velmi překvapila, ale na druhou stranu, a nečekaně, potěšila.

„Ale jo, porád. Kde ses tu vyloupl? Myslel jsem, že budeš v turianských speciálních jednotkách, nebo dokonce Spectra. Tehdy ve středisku jsi byl docela dobrý. Věřil jsem, že na to máš. A teď BAM!“ uhodil pěstí do dlaně. „Najdu tě v téhle šlupce, jak obtěžuješ nebohé kuchaře.“

„Ve Spec jsem byl. Na Spektru vybrali někoho jiného. A když jsem pak dostal zajímavější nabídku, vzal jsem ji,“ trochu jsem se zachmuřil. „Ale pokud mě znáte, víte, že dokážu vyjádřit svůj názor nadřízeným. A bohužel, má vyřídilka mne po několika letech o místo připravila. Však i díky té mé vyřídilce jste po mně často střílel,“ zasmál jsem se. „A proto vám ani nevěřím, že vy jste jen kuchař, a k tomu nebohý.“

„Ne, vážně. Sice tomu nebudeš věřit, ale já už to nedělám,“ naznačil prsty střelbu. „Po téměř celé milénium jsem to dělal, ale teď už ne. Jenom ve středisku mi pod rukama prošla pěkná řádka vejrostků, drzounů a slečinek, jako jsi byl ty. A taky jsem jich viděl dost při tom umřít. Ne, na to už jsem starý. Když se to tak vezme, jsem tu na odpočinku.“ Ušklíbl se, prošel jídelnou, přehlédl rozpačité pohledy některých členů posádky, co tu zevlovali, a vešel do kuchyňky. Převzal od kreveťáka tašku a vyndal si z ní kuchařskou zástěru, kterou si zavázal kolem pasu. Kuchařský čepeček raději nenasazoval, ale ještě stačil v tašce pohladit jednu ze svých lupar po pažbě.
„Tak kde máte tu whisky, Deegare?“ zeptal se a začal vyndávat potřebné věci na kuchyňskou linku, které budu potřebovat.

„Já si alkohol neskladuju, a piju jen málo. Ale na Citadele jsem náhodou v jednom baru jednu flašku koupil. Ale je to naše tajemství, kapitán výslovně na palubě alkohol zakázal,“ ještě více jsem se rozesmál. „ A za tu slečinku vám pěkně děkuju, kdybyste jen věděl, jakejma šílenostma v boji jsem prošel. Ta ruka mě začíná znova svědit, asi vám to koleno fakt prostřelím.“ Opřel jsem se o stěnu a vyndal flašku z lednice, kde jsem ji od příletu z Citadely zapomněl: „Navíc si myslím, že kdybyste se dostal zase pod palbu, že si velmi rychle vzpomenete, jak se to dělá,“ podíval jsem se mu do očí. „Věřte, že vás krogany nemám rád. Ale je pravda, že za život jsem poznal mnoho dobrých chlapů, a spoustě jsem jim velel a věřil. A věřte, že vy jste jeden z mála, kterého bych chtěl mít v přestřelce po boku, protože vím, co dokážete.“
  

Grok během jeho proslovu vyndal z lednice mléko, vejce, droždí a ze spíže rohlíky, mouku a sůl. Ohřál mléko a trochu odlil do misky, kterou si připravil a rozdrobil do ní droždí, které ještě zasypal cukrem. Tak si zadělal na kvásek a misku dal k potrubí, z kterého sálá teplo.
Nakrájel si rohlíky na kostičky a dal je na stranu. Do jiné misky přidal mouku, sůl a pořádně promíchal.
Po Deegarově slovech jen ledabyle mávnul rukou.
„Měl bys víc pít a míň mluvit… Já jen doufám, že se nějakou dobu budu takovým aktivitám vyhýbat. Potřebuju si ještě něco zařídit předtím, než mi nechá nějakej sráč provětrat mozek. Na střílení seš tu teď ty. Ale nebojte se, o mě. Stále spím s polštářem pod pistolí.“

„Jen s pistolí? Jak vás znám, tak tam máte pořádnou kroganskou brokovnici,“ zachechtal jsem se, už poněkolikáté se napil z flašky a podal kroganovi. „Divím se, že vůbec děláte kuchaře. Vy a kuchař, to je pro mě prostě nepředstavitelná věc.“

„Díky, nebudu, já pravotočivé nerad,“ ušklíbl se a velitel bezpečnosti se plácl do čela, že mu to nedošlo hned. Grok se zarazil a zaposlouchal. „Neslyšels něco v inter-.“

Loď se otřásla pod nečekaným zásahem.

S Deekem to hodilo do strany a z ruky mu vyletěla lahev, která se roztříštila o stěnu. S kroganem to taky mrsklo o zeď a z linky mu sletělo všechno nádobí i se vším, co do teď nadělal. Trochu neohrabaně se vyhrabal zpět na nohy, zaklel a nahmatal v tašce luparu.
„Jakej sráč mě ruší při vaření!“ řval na celé kolo a podal ruku krevetce ležící na zemi.

Co to bylo?  
„TO ZNĚLO JAKO…,“ začal jsem se roztřeseně zvedat na nohy a málem jsem uklouzl na nějakém těstu, co se všude válelo. „DOPRDELE!!!! Balistická střela!!!“ Dořekl jsem, když jsem rozpoznal v paměti známý zvuk. Hmátl jsem nemotorně po zbrani a vyvrávoral ven z kuchyně a zamířil k můstku. V jedné ruce zbraň, v druhé zapnutý komlink. Vyslechl jsem kapitánovo hlášení. Chytl se jedné z přepážek: „Tady Abl…“ Větu jsem nestačil doříct, protože během několika následujících vteřin se stala spousta věcí.
Loď sebou škubla poprvé.
Tam, kde před chvílí byla první paluba, z ničeho nic nic nebylo.
Prázdný vzduch.
Loď sebou škubla podruhé.
I když sem se držel pevně přepážky, neudržel jsem se.
Můj pohled upoutala rychle se blížící stěna.
A pak…

TMA



Kurva, Kurva, KURVA! Při nárazu vylétl z kuchyně a narval to bokem do stěny. Jako zázrakem nikoho nesmetl a nezabil. Jenže při tom nárazu omylem zmáčkl spoušť své milované brokovničky a střely inferno málem zpopelnily chudáka technika. Ještě jednou zaklel, zandal si luparu za pas a vyhrabal se na nohy. Určitě měl nalomené nějaké kosti. Ze stropu byly uvolněny různé kabely, z kterých nebezpečně šlehala elektřina. Osvětlení vypadávalo a on si připadal jako v nějaké hloupé počítačové hře. Naneštěstí si nárazem poškodil nešťastně nohu, takže moc nezvládala jeho váhu a kulhal.
Co udělat? Rozhlédl se okolo a spatřil Deegara, ležícího na zemi. Co nejrychleji k němu dopajdal a přidřepl si u něj.
„Marja,“ zašeptal, když spatřil, jak mu z úst vytéká krev a jeho hlavový krunýř je na třech místech naprasklý. Byl mimo. A pokud se o něj někdo brzy nepostará, zůstane mimo navždy.  Ještě jednou se podíval po ostatních. Byli tu další čtyři lidé. Jeden měl otevřenou zlomeninu ruky, druhý byl relativně v pohodě, jen měl trochu rozbité čelo a ukazoval Grokovi vztyčený palec. Ti dva zbývající leželi a nejevili známky života. Krogan vzal Deeka do náruče, houkl na chlápka: „Já se vrátím!“ a začal pajdat k ošetřovně.
Cestou prošel dvakrát plameny, které zatím nikdo nehasil a minul dalšího mrtvého, kterým proletěla uvolněná trubka. Mrtvola patřila Aurimu. Jejich čerstvé přátelství tedy nemělo dlouhého trvání.

Servisní tunel, kterým by se dostal dolů na ošetřovnu, byl na něj moc malý. SAKRA! Výtah rozhodně fungovat nebude. Ale jinou možnost právě neměl. Na ruku mu stékala krevetí krev.

Improvizovaně se mu podařilo otevřít výtahové dveře a po nakouknutí dovnitř zjistil, že výtah je nahoře. Pod ním byly tak čtyři metry… skočil je i s Deegarem, se kterým to nevypadalo vůbec dobře. Při dopadu slyšel výrazné rupnutí v už tak poškozené noze a málem se složil.
I teď se dokázal vyhrabat ven a o pár chvil později se už nacházel před přepážkou na ošetřovnu. Skrze prosklený průzor si všiml, krom nehorázného nepořádku, také asarijky, sbírající se ze země. Na znak posledního „vzdoru“ kopl poškozenou nohou do bloklé přepážky, která se zázrakem rozevřela, a svalil se dovnitř.
„Doktora, potřebuje doktora! A já mechanika…“


Stvoříl jsem já a wopičák
Logged
Kaldaryl Pytherus
Guest
« Reply #56 on: September 17, 2010, 10:56:50 PM »

Od odletu z Citadely Kaldaryl dělal, co ve svém volném čase obvykle dělá. Pročítal dokumenty o posádce, mezi které mu přibylo pár informací k nastudování, zkoumal schémata Vesny i ostatní důležitá a dostupná schémata, prováděl si v hlavě malé bojové simulace. Vše probíhalo bez problémů a nic ho od této činnosti tedy nevyrušilo. Přistání, rozchod, odpočinek, snídaně, nástup a příprava k novému odletu. To vše proběhlo naprosto v klidu, bez přerušení, bez problémů. Jakoby si vesmír nechával všechnu legraci na později.
Teď klečel Kaldaryl na palubě Vesny, připraven být součástí další mise, jejíž podrobnosti již měl nastudované, přesto mu svou podstatou přišla poměrně nudná a nezajímavá. Klečel na své posteli, oči zavřené a pokoušel se o meditaci, zkoušel uklidnit svou mysl a připravit se, aby mohl nadcházející úkol splnit s nejvyšší možnou efektivitou a klidnou hlavou, ať se mu do cesty připlete cokoliv. Obvykle neměl problém utišit řetězec dat, která mu proudila hlavou, ale dnes jako by na něj z nastalého ticha pokaždé něco vykřiklo a celou jeho snahu poslalo k čertu.
Okolo bylo poměrně ticho a až na pár občasných zvuků ho v podstatě nic vnějšího nerušilo. Přesto měl pocit, že rozptylující síla není od něj ale odněkud z venku. V podstatě už jen proto, že si nepřipouštěl, že by byl vnitřně jakýmkoliv způsobem nevyrovnaný.
Každý den ve své vojenské kariéře se snažil být naprosto klidný, systematický, dalo by se říci, že se snažil působit až robotickým dojmem. Vždy se snažil postupovat nejefektivnějším způsobem, promyslet všechny možné skutečnosti a složit si je do jediného správného výsledku. Emoce pro něj byly v práci přítěží, vzrušení a nesoustředěnost se snažil potírat. Právě proto si nechtěl připustit, že by se nedokázal absolutně uklidnit.
Zvedl se z postele s úmyslem vyhledat pro meditaci jiné místo. Prošel jídelnou a okolo kuchyně, pak zamířil k výtahu. Chvíli čekal, jak se výtah líně dal do pohybu, a pak nastoupil. Vyjel si trochu výš, ani nevěděl proč vlastně, možná proto, aby měl výtah co dělat a, opřen o jednu stěnu, zavřel oči a dal se do meditace. Ovšem zase ho něco vyrušilo. Tentokrát ani vnitřní hlas, ani nějaká domnělá věc v okolí, ale naprosto reálný hlas interkomu a následná exploze.
Výtah naštěstí nebyl vybaven ničím, co by na něj mohlo spadnout, nebo co by do něj mohlo narazit a obráceně. Přesto to s ním o zeď pěkně praštilo. Jako když se postavíte běžícímu kroganovi do cesty. I tak měl ale poměrně štěstí a nic zlomeného neměl. Jen se trochu udeřil do hlavy. Tušil však poměrně dobře, co bude následovat. Chytil se vší silou jediného madla ve výtahové kabině a zapřel se o stěny. Další otřesy a rány následovaly. S Kaldarylem to házelo pěkně, ale naštěstí byl schopen přežít poslední mohutný otřes bez vážného zranění.

Počkal a naslouchal. Podle všeho stáli na místě a až na pár sténajících částí lodi a zvuk poškozeného vedení ve stopě výtahu, který byl docela pěkně zdeformovaný, bylo prvních pár chvil ticho, podle čehož se opravdu ujistil, že už se nepohybují. Rozhlédl se po výtahu. Kontrolky samozřejmě nefungovaly a dveře byly zkroucené, nešly otevřít ani hrubou silou, ani jinak. Chvíli uvažoval a po nějaké době přemýšlení došel k rozhodnutí. Překontroloval svou výstroj. Obě pušky v pořádku, nohy bez poškození, implantáty plně v provozu. Podle všeho z celé eskapády vyšel opravdu bez většího zranění. Jediné, kterého si všiml, bylo pochroumané rameno a hlava, jejíž bolest si ale nesměl připouštět. Rameno bylo sice docela hodně pochroumané, ale přesto způsobovalo jen bolest a nic vážnějšího s ním nebylo. A bolest Kaldarylovi nevadila.

Zkontroloval ještě jednou svou výstroj. Nevěděl, co se tam venku děje, ale dovedl si představit plno scénářů a málo který mu umožňoval doběhnout si pro zásoby. Zkontroloval taky stav štítů a do dalšího úseku své mysli si udělal proměnnou pro štíty pro další propočty, které v budoucnu provede. Také zkontroloval počet nábojů do pistole a v hlavě si zapsal další proměnnou. Jeho dva samopaly náboje nepotřebovaly, přesto měl rád zbraň, kterou může použít v momentě, kdy bude mít hlavní zbraně přehřáté.
Postoupil k okraji výtahu, namířil na podlahu a nastavil nejvyšší kadenci zbraně. Pro následující "práci" byla rychlost palby poměrně vyhovující a v těsných chodbách Vesny, ať už se tam děje cokoliv, nebude snížení přesnosti představovat problém. Odjistil a vystřelil jen asi dvě sekundy trvající dávku. Když skončil, dno výtahu bylo provrtáno spoustou otvorů tvořících kruh, jejž jediné kopnutí kybernetické nohy vymrštilo na dno šachty, šest metrů níž. Kaldaryl prozkoumal otvor a provedl hrubý výpočet hloubky v závislosti na v podstatě žádném poškození svých nohou. Všechny implantáty určené k boji už měl na plný výkon a tak skočil přímo na dno šachty. Podle toho, co viděl během pádu na dveřích obou pater a jak vypadalo dno šachty, usoudil, že nebyl jediný, kdo ji v nejbližší době použil a podle stop, jejich hloubky a vzhledu vypáčených dveří usoudil, že tudy nedávno "prošel" krogan. Ovšem stopy krve na zemi a směrem z výtahu kroganské již nebyly. Alespoň ne jen kroganské. Neslyšel zvuk střelby ani jiné známky boje, a proto hádal, že stopy patří členům jeho vlastní posádky. To byl však pouze odhad, a tak když opustil šachtu a vydal se směrem k ošetřovně, postupoval nanejvýš opatrně.

Když přišel k ošetřovně a namířil do jejich útrob obě hlavně svých rudých zbraní, spatřil uvnitř několik postav, z nichž identifikoval pouze Albaryna. Několik dalších okamžiků se ujistil, že není přítomen žádný narušitel, a sklopil zbraně. Vešel dovnitř, překročil několik trosek na zemi a, hlídaje si východ, promluvil na ostatní: „Ví tu někdo, jaká je situace?“
Logged
Kapitán
Megapsáč
*


Posts: 641
Tequila se'lai!
WWW
« Reply #57 on: September 20, 2010, 05:23:00 PM »

Než se Vesna znovu vydala vstříc vesmíru nad domovskou základnou, zapomněla její první důstojnice na nové kolegy téměř úplně a veškerou svou pozornost vrhla na problém nový.
Šlo spíš o nepříjemnost než o záležitost ohrožující bezproblémový chod lodi, ale beztak to tam nahoře na můstku zvládali i bez ní a ona se nikdy nenechala dlouho přemlouvat, aby vystřídala místo po kapitánově boku za mnohem útulnější prostředí ve strojovně nebo její blízkosti.
Momentálně čistila vzduchové filtry nad kajutami posádky, protože diagnostika odhalila blíže neurčený, ovšem lehce nepříjemný nárůst v hladině produkovaného oxidu uhelnatého.
Běžně se filtry spíš rovnou vyměnily, než aby je někdo složitě pucoval roztokem kyseliny fosforečné, ale ona tuhle metodu užívala už dlouho a nehodlala zbytečně vyhazovat peníze ani teď, když společnost konečně začala trochu vydělávat.
Odmontovala další kryt, vytáhla složitě vypadající zařízení a nacvičeným pohybem ho rozmontovala na několik kusů, z nichž většinu následně vykoupala ve skleněné kádince s čistidlem. V tom stísněném prostoru ventilační šachty to sice nebylo pohodlné, ale o výpary se díky odvětrávání a své kombinéze vůbec nemusela starat.
Navíc lodě Flotily mají šachty ještě stísněnější, připomněla si skoro nahlas a při pohledu na vlastně docela čisté filtry přemýšlela, kde se tam ten nadbytečný oxid uhelnatý bere. Teprve teď ji napadlo, že je třeba jenom paranoidní a ten plyn prostě turiani nebo jiná rasa produkují ve větší míře, než by čekala, ale moc jistá si tím rovněž nebyla.
Smontovala nyní nablýskané kousky kovu zase dohromady a posunula se nad další kajutu, kde došlo k vyřešení celé záhady. Z rozebraného filtru se totiž vysypalo pár smítek popela, podle omnitoolu jasně rostlinného původu. Nějaký dobrák porušuje zákaz kouření a odnáší to zase ona.
Zaklela dost nahlas na to, aby to bylo slyšet dole, ale nejspíš tam nikdo nebyl, a po navrácení filtru zpátky se začala pomalu soukat k zádi lodi.
Někdo by mohl namítat, že pohodlnější by to měla k přídi, kde by po pár metrech opustila šachtu, vylezla z podlahy na horní palubě a do strojovny pak dojela výtahem, ale na vzdálenost to bylo blíž tudy, přes centrální úpravník atmosféry nad jídelnou a pak po obslužném žebříku dolů, paralelně s výtahem - do strojovny pak prakticky doslova vpadne. A cestou aspoň může zkontrolovat, jestli zase nekorodují cívky u výtahových brzd.

Všechno bylo v pořádku, takže po chvíli krkolomného šplhání úzkým průlezem u stěny výtahu slezla na dolní palubu, zhasla světla ve vertikální sekci a rozsvítila si na cestu novou, horizontální. A tam se to tak nějak začalo srát.

První náraz s ní šlehnul o stěnu tunelu tak, jak jen to úzký prostor dovoloval, což sice bylo velice nežádoucí, ale bez dalšího zhoršování by to nějak přešla. Podstatně horší na tom bylo, že si při tom na pár chvil vyrazila dech, neměla nejmenší tušení, co se to děje, a než se vzpamatovala, přišla rána druhá, podstatně silnější.
Fakt, že to nejspíš způsobuje tření Vesny o povrch něčeho většího, si tak nějak dala dohromady už při letu šachtou směr strojovna, kam jí smýkla setrvačnost po výpadku inerciálních tlumičů v servisních prostorách, ale ještě byla natlučená moc málo na to, aby jí to zabránilo nadávat opravdu velmi neslušně.
V tu chvíli však vyhlídková část jízdy po asteroidu, nebo co to mohlo být, skončila, a setrvačnost s její křehkou tělesnou schránkou hodila pro změnu na druhou stranu, i když na její obhajobu už ne tak daleko. Na té druhé části bylo ovšem horší to, že se během ní zároveň konečně rozbila skleněná nádobka s žíravinou a první, s čím přišla do styku, byla noha nebohé a značně potlučené techničky, která si toho ovšem nevšimla a během snahy o znovuzískání orientace se plazila k vstupní mřížce do strojovny. Ta naštěstí nárazem sama vypadla, takže díra se podle světla dala najít velice snadno.

Nakoukla dovnitř a spatřila něco, co si přála nikdy nevidět. Takovou menší pobočku pekla v tak známém prostředí.
Z jednoho panelu už se pouze kouřilo a zem pod ním svítila, jak tam odkapával fluoreskující gel, ale druhá strana byla stále v jednom ohni. Šéfinženýr Nakamura s ním právě sváděl lítý boj a zdálo se, že vyhrává, ale riskovat to nehodlala a spustila se ze šachty za ním.
Trochu se lekl, když ji s plným hasícím přístrojem periferně zahlédl, ale proud inertní pěny vychýlil jen na okamžik. A brzy bylo po ohni.
Odhodila prázdný přístroj někam neurčitě stranou, prosebně hodila očko na stabilně se tvářící jádro a zatímco se Japonec vydýchával, přiskočila k prvnímu panelu bez zjevného poškození, aby si udělala přehled o zbytku lodi.
Tam jí trochu spadla čelist.

Pokud se nepoškodily přístroje na hlášení poškození, tak jsou právě všichni na palubě ve značném maléru. Víc jak polovina elektroniky a spojů lodi byla spálená a nejspíš bude chtít kompletní výměnu, kinetické štíty se odebraly na věčnost jako první, akcelerátory půjdou s trochou štěstí použít aspoň na náhradní díly, GARDIANy ze spodku lodi ani omylem, protože už na spodku lodi prostě nebyly.
Dobrá zpráva byla, že jádro to snad přežije bez přetížení, pokud ho nebudou moc štvát, a trup navzdory všemu stále převážně drží pohromadě, takže atmosféra unikala jen z několika málo děr, o které se už naštěstí postarala automatická silová pole.
Takže možná všichni neumřeme, napadlo ji a aby to pojistila, snažila se zjistit, jestli půjde zavolat o pomoc. Zrovna růžové to nebylo, ale horší než oranžové taky ne. Když bude mít někoho k ruce, spoustu omnigelu a koňskou dávku kliky, tak to spraví ještě dneska, uvažovala, počítala a najednou si uvědomila podivný pocit na pravém lýtku.
Zpočátku to přisuzovala zhmožděninám, kterých měla po zbytku těla určitě celou armádu, ale když ji to šimrání už potřetí vyrušilo ve výpočtech, naslepo si tam sáhla a nestačila se divit.
„Keelah,“ zaklela dnes již po tolikáté a okamžitě izolovala otevřenou oblast, zatímco se tou trochou medigelu, co s sebou měla, snažila zakrýt svou odhalenou kůži. Vnitřek strojovny by sice měl být teoreticky sterilní, ale sázet na to rozhodně nehodlá, krucinál.
Cítila, jak jí gel pomalu pokrývá pokožku, a opět se vrátila k displeji, aby do něj vzápětí naštvaně praštila, protože ani vnitřní komunikace nehodlala fungovat. Zaslechla za sebou trhání látky a než se otočila, šéfinženýr jí zbytky svého trika zavazoval trhlinu ve skafandru. Což bylo sice hezké, ale jestli se jí do toho doteď žádné svinstvo nedostalo, tak teď tam z jeho potu nejspíš naskáče tlupa naštvaných bakterií a ona je zase o krok blíž k průseru.
Zahnala myšlenky na to, že by ho tím kusem látky uškrtila, a ukázala mu k panelu.
„Zkuste něco udělat s interní komunikací, hned jsem zpátky, slibuju,“  vysypala ze sebe a rozeběhla se k ošetřovně jak jen jí to pochroumané kosti dovolily. Celou krátkou cestu pak kupodivu nemyslela ani tak na možnost vlastní infekce, jako na to, proč spadli a kde sakra jsou, když tam venku očividně není moře, ale pevná zem.
Logged

Zdravotnice nadrbaná
Megapsáč
*


Posts: 123
Mobile Asari Surgical Hospital
« Reply #58 on: September 20, 2010, 10:51:05 PM »

Po milom pokeci s quariankou Narvou som sa vrátila do ošetrovne na základni. Ani som sa vlastne nebola pozrieť do lodnej ošetrovne čo tam prípadne chýba. Každopádne tam bude určite kopa medigelu, ktorý sa teraz používa snad aj na ucpaný nos. Dobre srandujem, len dufam, že ho tam v prípade potreby bude dosť. Keď si pomyslím čo všetko by sa mohlo stať pri prevoze nejkých morských potvor... Počkať, veď na to určite budú mať nejaké stroje, určite ich nebudeme nakladať ručne, to by predsa bolo smiešne nie? Pre každý prípad si vezmem nejaké základné nástroje, pár ampuliek so sedatívami a nejaké antibiotiká, keby niekto prechladol a balíček čokolády proti nude a sresu. Tak si hodím tašku s červeným krížom na rameno a vydám sa rovnou cestou do lode.

Po odlete z Velesu som sa ako-tak zoznámila s asi polovicou posádky, zrakovým kontaktom. Teda okrem quarianky Narvy, ktorú som mala česť spoznať už na planéte, tá sa však vyparila nevedno kam. Po nalodení som rovno zamierila do ošetrovne, skontrolovať výbavu.

Ako si tak letíme tým šialene velkým vesmírom, tak som si povedala, že si tašku vyložím a prezriem výbavu ošetrovne do poslednej ihly na šitie. Ihly na šitie a klasické kovové skalpely. Pripadala som si  ako v stredoveku. Ale to boli len kuriozityv jednom zo šuflíkov ktoré boli zabarikádované v rohu miestnosti nejakým harampádím.. Ošetrovňa bola slušne vybavená, nad moje očakávania. Bol tam i automat na medigel a displej hlásil 50 kusov. Tým by sa dala aj menšia morská potvora kompletne obaliť a po zaschnutí by znej bola pekná socha do fontány. Spokojná som si v šuflíkoch začala ukladať laserové pílky, injekčné pištole a dokonca som našla aj nejaké ampluky s liečivami, od ktorých som ale zatiaľ nenašla popisky, takže na tom ešte budem pracovať na spätnej ceste s potvorkami. Práve som do posledného držiaka pripevnila kovový skalpel, chcem ho tam mať ako dekoráciu ,niečo ako starožitnosť. To je jedno, keby sa niekto pýtal, tak ho tam mám proste po ruke, v prípade núdze. Krásne som ho vyleštila kvapkou dezinfekčného roztoku. Napadlo ma, že si dám čokoládovú prestávku a potom pôjdem zohnať niekoho komu ten skalpel ukážem.
Čosi mi však vŕtalo v hlave divný pocit, niečo nieje v poriadku.
A v tom sa v mojej malej ošetrovni stalo niekolko veci v rýchlom slede za sebou, podobne ako na celej lodi.

Z interkomu sa ozval akýsi hlas, no kým si uvedomila čo ten hlas povedal...
Otras. Vlastne to bolo skôr, ako keby nejaký vesmírny obor ukazovákom ťukol do lode.
Prekvapená som sa ocitla na zadku uprostred ošetrovne a polovica nástrojov a prístrojov, lôžok a celkovo vybavenia, ktoré som doteraz tak pracne ukladala a triedila sa ocitla tiež na zemi. To ma trošičku naštvalo, ale skôr ako by som začala nadávať som sa rýchlo štvornožky po zemi odpratala pod pevný stolík a chrbtom sa oprela o stenu. Pred sebou som zbadala skalpel. Načiahla som k nemu ruku, no vtedy loď znova nadskočila a mňa riadne otrieskalo pod stolíkom zo všetkých strán. A hneď na to druhýkrát, no to som sa stihla skrčiť do matracu z lehátka, takže sa hviezdičky pred očami začali pomaly, ale isto strácať. Ešte chvílku som sa krčila pod stolom, no potom som si uvedomila, že loď sa nehýbe. Neletíme. My sme „pristáli“. Vyštverám sa spod stola a pozerám na tú spúšť. Hlava ma pobolieva, rovnako ako celé telo, ale to nejak rozchodím. Som živá! Ale rozhliadnem sa po ošetrovni...

DOPRDELE! TEN BORDEL SI NIEKTO VYPIJE!

Okamžite na to sa mi v hlave rozsvietilo. Zranení. V tom čosi udrie do dverí, tie sa s nevôlou otvoria a dovnútra sa s výkrikom, ako z vojnového filmu, zosype krogan s turianom v náruči.
Logged
wyrrgy
Guest
« Reply #59 on: September 23, 2010, 01:19:20 AM »

Tma…
…Prudká bolest…
…tma…
…šero…
…rozmazané tvary a barvy…
…ustaraná tvář jakési asarijky…
Krásná asarijka společně se seržantem Kaldarylem stála vedle lůžka po mém pravém boku a tvářili se trochu vyděšeně. V rukou svírali mou pravou ruku, bolest, která mne probudila, byla nespíše narovnání vykloubeného ramene. Rozhlédl se po okolí.
„Kde…“ zakašlal jsem bolestí a vykašlal trochu krve.

„Na ošetrovni,“ unavene a zároveň s úľavou som si vzdychla. Krogan, Grok, ho priniesol v strašnom stave, ale našťastie pár minút po pristátí, či zrážke alebo havárii? Netuším, ale ani ma to zatiaľ netrápilo. Najhorší prípad každopádne javil známky rýchleho zotavovania a to mi vlialo novú energiu do tela. Vďaka ti, Athamé.

„Jak…“ zeptal jsem se s bolestí v ústech a zkusil zahýbat prsty pravé ruky. Kybernetická ruka a předloktí naštěstí zafungovaly dobře, srážka mého těla s palubou techniku nepoškodila. Až na bolest, která mi vystřelila z původně vykloubeného ramene.

„Krogan, ten kuchár, vás priniesol na chrbte.“ Toho som „usadila“ na vedľajšie lôžko, pre istotu, aj keď protestoval. Ale bol veľmi užitočný aj napriek tomu, že prakticky nemal jednu nohu.

„Co…?“ snažil jsem se doříct větu, ale bolest v ústech mi v tom zabránila.
„Nikdo zatím neví, je tu všude zmatek. Zranění, oheň a další bordel,“ ozval se Kaldaryl za asarijkou.

„Buďte tu s ním, prosím vás. Ja idem prekontrolovať ostatných,“ odvetila som k turianovi, ktorý okrem narazeného ramena držal po kope asi najviac z celej posádky. Celej posádky. Koľko ľudí vlastne tvorilo posádku toho, čo zostalo z našej lode? Zoženiem kapitána, ten by mal snad o tom niečo vedieť.

Snažil jsem se lépe posadit a pořádně se rozhlédnout po ošetřovně. Jenže další prudká bolest mi v tom zabránila. Nejspíš jsem měl zlomené předloktí pravé ruky. A potlučená žebra. Zahnal jsem bolest, kterou nesnáším, ale léta ve vojenské službě a na bitevním poli mě naučila si na ni zvyknout. A tak jako malý neposedný turiánek jsem se znovu pokusil zvednout. Navíc jsem už zažil horší zranění.

„To nech vás ani nenapadne!“ dobehla som znova k nemu.
„Teraz je pohyb to jediné, čo nepotrebujete.“ Položila som mu dlaň na hruď a ľahko som ho zarazila naspäť na lôžko.


„Teď nezáleží na tom, co bych neměl, ale co musím.“ Podíval jsem se jí do očí a zvedl zlomenou levou ruku v bandáži z medigelu a zkoušel s ní hýbat. Bolest okamžitě vystřelila až do hlavy a tam tepala na tenkou skořápku lebky, která hrozila prasknout. Udržel jsem ale jakýkoliv projev slabosti pod pokličkou.

Nechala som ho nakoniec posadiť sa. Chlapi. Nikdy nič nepriznat, zatĺkať, zatĺkať a zatĺkať. Ak nemá tuhý korienok tak zachvilku aj tak odpadne a aspoň tu bude ticho a budem sa môcť venovať zase ostatným. Keď už sa posadil, tak ho aspoň znova prezriem. A spýtam sa na, podľa mňa, docela dôležitú vec.

Když byla modrá doktorka hotová, vstal jsem z lůžka a chtěl se postavit na nohy. Pravé koleno se mi podlomilo, když nohou projel blesk bolesti od kotníku.
KRUCI.
Kaldaryl mne chtěl podepřít, ale odmitl jsem ho rázným gestem ruky. Vyzkoušel nohu podruhé, ale pak jsem to vzdal a za pomoci seržanta si znovu sedl a pak se natáhl na postel.
„Poslouchej šmoulinku,“ uslyšel jsem Grokův hlas.

„Dúfam, že už je spokojný. Radšej mu dám sedatíva, na ktoré som zabudla v tom zhone. Potrebujem čokoládu,“ pomyslela som si, zatiaľ čo som hľadala či náhodou v niektorom zo šuflikov nezostali nepoškodené ampulky. Našťastie sa vyplatilo to upratovanie a našla som ich dokonca niekoľko. Dostala som strašnú chuť si tiež jednu pichnúť. Prekonala som sa a zase sa vrátila k tomu vyvádzajúcemu turianovi a dala mu od oka približne strednú dávku.
„Vravela som vám, že pohyb je to čo teraz najmenej potrebujete. Toto je od bolesti. Mali by ste teraz aspoň pár hodín odpočívať. Vy ste kapitán?"


„Děkuji. Jmenuji se Deegar Ablaryn, šéf bezpečnosti,“ trochu ale mile jsem se na ní zamračil. „Pár hodin odpočinku si nemůžu dovolit.“

„Povedala by som, že nemáte moc na výber. Koľko osôb je ešte roztúsených po lodi? Potrebujem ich nejak dopraviť sem.“
Alebo… Otočím sa po ošetrovni a hľadám tašku s červeným krížom.
„Kto je schopný chôdze môže ísť so mnou. Zistíme čo sa to, pri bohyni, stalo.“


„Dobrá, nachvilku si odpočinu.“ zakřičel jsem za ní, když odcházela se seržantem Pytherusem. „Půl hodina musí stačit.“ Uvelebil jsem se na posteli a nastavil biologický budík v hlavě. Tahle schopnost, probudit se kdy chci, se ve mně vypěstovala už dávno. A to hlavně během válek, když si každý potřebuje na chvíli odpočinout, ale blížící se bitevní vřava mu nedovolí přepych několikahodinového spánku.
A i když mé tělo říkalo opak, má mysl měla jiný pocit, že pro bezpečí posádky si nemohu dovolit onen přepych dlouhého odpočinku.   


--------- Napsali Degar a Saphy ----------------
Logged
Pages: 1 2 3 [4] 5 6 7   Go Up
  Print  
 
Jump to:  

Další pískoviště
MySql PHP XHTML CSS
MegaPolis theme by [cer]
Powered by SMF 1.1.20 | SMF © 2013, Simple Machines