Perunica Express

Z druhého konce šerem zaplavené chodby se ozvalo klení a následně zvuky úderů kovu o kov. Netušil, co přesně se tam děje, ale nepotřeboval to vědět. Pro něj to znamenalo jen to, že ani dnes jim nebude dopřáno klidné spaní.
Těžce vydechl, ještě chvilku si hrál s holografickou klávesnicí v marné snaze o takovou banalitu, jakou byla synchronizace lodního osvětlení, pak se od konzole otráveně zvedl a zamířil chodbou ke zdroji nadávek. Když se před ním ve tmě začal rýsovat prostor strojovny, přesně si vybavil chvíli, kdy se tu ocitl poprvé. Byl vlastně zázrak, že jádro fregaty při bitvě nevybuchlo, ale posádka strojovny momentálně v prašném stádiu všude po podlaze to asi příliš neocenila. Z poloviny panelů vytékala pavučinkami prasklin luminiscenční kapalina, ta druhá byla spálená na uhel.
Jeho pohled spočinul na jediném zdroji světla v celém sále, malé obslužné šachtě v prostředku podlahy, z níž bylo právě krom světla vidět i dolní polovinu jeho družky, která v krkolomné pozici jako by tam dole v tunelu něco hledala. Polohlasně si mumlala a místy tam do něčeho poměrně zlostně třískla nejspíš hasákem.
Opřel se pohodlně o rám dveří, které před třemi dny otevřel a v téže pozici zablokoval, a kochal se tím výhledem. Poslední dobou ho sice vídal dost často, ale po několika hodinách frustrujícího slepování lodních systémů prakticky z ničeho si to prostě zasloužil.
Smršť nadávek ustala, jejich autorka se pomalu vysoukala z nory a komickým poskakováním se snažila urychlit ústup přebytečné krve z hlavy. Teprve pak si všimla, že je sledována, ale přes průzor její helmy nebylo dost dobře vidět, co si o tom myslí.
„Bavíš se?“ pravila po chvíli, ruce dala v bok a tím dala jasně najevo, že není z jeho přínosu k opravám zrovna nadšená. Chvíli si pohrával s představou, že jí zcela upřímně odpoví, ale správně pochopil, že teď bude nejlepší nedráždit varrena prstem.
„Pojď spát,“ řekl prostě, odrazil se ramenem od stěny a vyšel jí naproti. Tak trochu čekal, že bude protestovat, ale na to už byla asi moc unavená, místo toho unaveně vzdychla a nechala se doprovodit do jediné obyvatelné místnosti na celé lodi, která byla zároveň sterilní a tudíž pro ně bezpečná i bez ochranných obleků.
Cestou mu stihla podat malou přednášku o tom, co všechno se jí dneska rozsypalo pod rukama a co všechno je v ještě horším stavu, než to vypadá, takže když prošli dezinfekcí, byla by schopná usnout i ve skafandru. To jí nakonec rozmluvil, ale bez pomoci by se z něj asi nedostala.
Usnula okamžitě poté, co se dotkla postele, a on se ji chystal napodobit. Jednou to tu dají všechno do pořádku a odletí zpátky k Flotile, přemýšlel, když se díval po neútulných stěnách. I když je to jenom malá fregata, pár desítek quarianů se na ni vejde určitě a jako dárek libovolnému kapitánovi tak bude jistě stačit. Oni dva se pak přidají k posádce a kdo ví, třeba bude kapitánem nové lodi právě on.
Už skoro spal, když si v hlavě třídil tohle všechno, takže se není čemu divit, že se mu v noci zdálo o jeho vlastních hrdinských skutcích při obraně zásobovacích lodí před piráty.

Když se Narva ráno vzbudila, Tulvi už byl pryč. Na rozdíl od ní měl totiž službu každý den, ona jen tehdy, když byla v provozu Vesna a tu teď nechali odpočívat po cestě z Edenu. Neměla ale ve zvyku se zašívat, nějakou práci si určitě najde, tak co by tady trčela sama.
Za pár minut už procházela dlouhými chodbami základny, uctivě opětovala přání dobrého rána od dvou skladníků a namířila si to neomylně k hydroponické zahradě. Chodívala tam často, protože rostliny jí jistým záhadným způsobem uklidňovaly, ač se jich nikdy nemohla dotknout holou rukou. Už si v hlavě tvořila seznam toho, co chce dnes v zahradě udělat, když kdosi příliš rychle vyběhl zpoza rohu a vyměnil si s ní pár newtonů.
Zpátky na nohou byla jako první, těsně následována inženýrem Nakamurou, to jest tím druhým. Pokud jsou všechny ty drby z kantýny pravdivé, je to potomek posledních aktivních velrybářů na Zemi a do svých šestnácti let žil pouze na lodi, jen jednou se jeho nohy dotkly pevného podkladu v podobě ropné plošiny. Vlastně měl s quariany dost společného,  ale nikdy se navzájem nevyhledávali jinak než pracovně. Hierarchicky vzato byli oba na stejné úrovni, on se staral o strojovnu a ona pobíhala po lodi podle potřeby, ale její čerstvá hodnost prvního důstojníka ji posunula kousek výš.
Když si tak vybavila okolnosti svého povýšení, asi by byla radši zůstala pouhým hlavním technikem. Ale osud rozhodl jinak a vlastně může být ráda, že to nedopadlo podstatně hůř.
„Omlouvám se, ale odlétáme za deset minut, musím jít probudit loď,“ vysypal ze sebe inženýr tak rychle, jak měl ve zvyku, a opět se dal do běhu, snad ve snaze sestřelit někoho dalšího. Nechápala, proč tak spěchá a hlavně proč ona o ničem neví, ale v tu chvíli jí pípla vysílačka v rukavici, stačilo jen přijmout hovor.
„Kam letíme?“ zeptala se dřív, než hlas ředitele na druhé straně stihl cokoliv říct. Jestli mají naspěch, je to jedině dobře, protože má až příliš rád dlouhé řeči.
„Přístav Hanshan, Noveria.“ Dobrá zpráva, to je kousek, přemýšlela a naprosto automaticky se již otočila zpátky k hangárům. „Jeden z našich stálých zákazníků potřebuje akutně dopravit sebe a svou rodinu do Citadely. Na jeho důvody jsem se neptal, ale nejspíš to bude paranoidní strach z vlastní likvidace, klasika.“ Vševědoucí tón, jaký ředitel použil k vyjádření svého názoru na situaci, se jí ani trochu nelíbil, ale pravdou je, že zatím jediná podobná obava se ukázala jako opodstatněná. Ignorovala to tedy a prošla skrz dvoje těžká vrata na chladný vzduch v hangárech.
„Poletí s vámi ozbrojený doprovod, ale je to vyloženě symbolické. A když už letíte, kam letíte, vezmete z Hanshanu i nějaký náklad.“ Tahle praktičnost se jí ve společnosti líbila ze všeho nejvíc. Pokud byla příležitost vzít místo jednoho pasažéra dva, vždycky ji využili, i kdyby toho druhého měli narychlo přesvědčit někde na ulici a slíbit mu drink zdarma. A bylo tu pár takových, co člověka přemluvili k letu i na planetu, o které v životě neslyšel a slyšet nechtěl.
„Rozumím,“ odpověděla krátce a přidala do kroku, takže kolem stále spícího trupu fregaty už prakticky běžela a zároveň si v hlavě sestavovala nutné kroky, jakoby to snad dělala poprvé.
Když procházela dekontaminační komorou, nervózně v ní přešlapovala. Čas na oživení systémů do letu schopného stavu odhadovala na čtyři minuty, inženýr Nakamura mohl začít tak před minutou, čili ještě mají spoustu práce...

Před dvěma lety…

„Je to past!“ zařval na všechny Blanks. Všichni okamžitě zareagovali a přitiskly se ke zdím, aby je nepřátelé nemohli tak snadno zasáhnout.
Nacházeli jsme se v podzemním bunkru, který sloužil batarianským pašerákům jako skladiště. V tuto chvíli jsme byli v úzké dlouhé chodbě, která spojovala dva velké sály. Měla to být rychlá akce, jenomže nepřítel na nás čekal. Bylo nás v jednotce včetně mě šest.  Já byl jejich velitel.

„Ústup!“ zařval jsem a začal nepřátele kropit krycí palbou. Mariňáci nebyli jen moji podřízení, ale i přátelé, a tak jsem věděl, že se na ně mohu spolehnout.
Blanks, druhá nejvyšší šarže po mě, se také přidal ke krycí palbě. Zbývající čtyři spolubojovníci se dali na ústup. Doběhli na konec chodby, kde utvořili malou formaci - první dva si klekli a druzí dva se postavili za ně. Okamžitě začali pálit. To byl signál pro mě a pro Blankse, že jsme na řadě. Začali jsme ustupovat, každý u jedné strany chodby a mezi námi prolétávaly střely našich parťáků.
Dostali jsme se do velkého sálu, kterým jsme sem vstoupili. Na zemi leželo pár mrtvých stráží, které jsme předtím v tichosti zlikvidovali.
„Najděte si každej krytí!“ rozkázal jsem ostatním a sám jsem skočil za bednu. Namířil jsem zbraň na chodbu a počkal na první kontakt.
„Palte dle u vážení, hoši,“ vydal jsem příkaz do vysílačky, abych měl jistotu, že mě každý slyšel a netrvalo dlouho a přiběhl první batarian, který si evidentně myslel, že ještě pořád ustupujeme. Chvíli na to padl k zemi s kulkou v hlavě. Ale hned za ním běžel zbytek a ten už takovou chybu, jako jejich kolega, neudělal. Batariani rychle naskákali do úkrytů, které měli nejblíže u sebe a začali s křížovou palbou.
 
Dostal jsem dva, než jsem se musel schovat před náporem nebezpečných střel a chvíli jsem zůstal schovaný.
„Doktor!“ zařval Blanks ze svého úkrytu. Okamžitě jsem vylezl s úkrytu a začal obstřelovat nepřítele, aby se náš medik dostal ke zraněnému. Základnou se začal ozývat zvuk alarmu a do toho mluvilo cosi batariansky.
„Jacksone! Jacksone, rozumíš, co říkaj?“ křičel jsem do vysílačky.
„Je to sebedestrukce, pane. Chystaj se to tu odpálit,“ ozvalo se mi nazpět.
„Zatraceně! Kolik máme času?“ Batariani, kteří na nás stříleli, začali pomalu ustupovat.
„Tři minuty. Nejspíš je vůbec nezajímá, jestli se všichni jejich vojáci dostanou ven.“
 „Connore, je Blanks zraněn?“ zeptal jsem se a vyběhl jejich směrem, protože batariani už byli téměř pryč.
„Mě nic není, ale Davis to koupil,“ informoval mě Blanks okamžik předtím, než jsem k nim doběhl. Na zemi ležel Davis s prostřeleným hrudníkem a nad ním byl Connor, který se mu snažil za všech sil pomoct. Jenomže Davis byl již mrtvý. Po chvíli přiběhli zbývající dva mariňáci.
„Necelé dvě minuty, veliteli. Musíme jít.“ řekl Jackson.
„Jdeme!“
„A co Davis?“ ozval se Connor.
„Vezmu ho,“ odpověděl jsem a hodil si bezvládné tělo Davise přes rameno. Všichni jsme rychle vyrazili k východu.
„Chcete pomoct, pane, s Davisem?“ zavolal na mě přes rameno Blanks.
„Není potřeba,“ odmítl jsem. Celým komplexem zněl stále alarm a odpočet.
„Musíme si pospíšit, dělejte!“ řval Jackson, který běžel jako první.

Konečně jsme doběhli k východu a vyběhli ven. Spěchali jsme pořád dál, abychom se vzdálili od komplexu, co nejvíce.
Jenomže zrovna ve chvíli, kdy už jsme si mysleli, že je to za námi se na kopci před námi objevila skupina batarianů a zaútočila na nás. Byla to hnusná past, která z nás udělala v očích batarianů neskutečné hlupáky. Nemohli jsme nijak jednat. Jackson padl jako první. Potom ho následovali ostatní. Ani jeden z nás se nezmohl na výstřel. Jedna střela mi prostřelila levé rameno. Ostatní střely zasáhly Davisovo tělo, které jsem měl hozené přes pravé rameno. Následně mě zasáhla střela do levého boku a já se skácel k zemi i s mrtvým Davisem. Chvíli na to explodovala základna.


Současnost…

Probudil jsem se celý udýchaný a zpocený. Posadil se na kraj postele a rukou jsem si setřel pot z čela.
Byl jsem ve svém skromném pokoji, kterých bylo na základně tucty. Pokoj nebyl nijak zvlášť prostorný, ale to mi nikdy nevadilo. Stačilo mi, že jsem měl svoji koupelnu.
Vstal jsem a dobelhal se do koupelny, kde jsem si opláchl obličej. Hned jako mě Ledová voda dostatečně probrala, začal jsem se pomalu oblékat.
Když už jsem byl hotový a připravený k odchodu, někdo zaklepal na dveře.
Přistoupil jsem k nim a zmáčkl zámek, abych dveře uvolnil.  Za dveřmi stál mladý lidský muž s datovou kartou. Pozdravil, předal mi ji, a bez dalších caviků se rozloučil a odešel.
Zavřel jsem za sebou a cestou po chodbě jsem se začetl do doručeného dokumentu. Čekala mě práce, podle všeho rutina, což mi bylo jedno, dokud mi za ní platí. Měl jsem ještě dost času, tak jsem skočil do jídelny na snídani a obratem se vrátil zpět do svého pokoje, abych si oblékl svou zbroj a následně si šel vyzvednout do zbrojnice svojí zbraň.
Stejně jako předtím cestou do jídelny, i teď jsem tu a tam někoho potkal a odpověděl na několik pozdravů, ale na nějaké rozhovory jsem neměl náladu. Vlastně jsem dosud nikoho ze základy moc neznal. Moc jsem se o ostatní nestaral, pouze jsem dělal svou práci. Nic víc, nic míň. Jediného, koho jsem mohl tak nějak považovat za přítele, byl Thomas Jonson, neboli TJ. Potkal jsem ho na náboru do společnosti, kde se ucházel o stejnou profesi jako já.
Ani na okamžik nedokázal mlčet, neustále něco mlel a mlel, a k mému štěstí si vybral jako posluchače mě. Je o něco mladší než já a je velmi sebevědomý. Byl to první člověk na základně, který mě donutil vůbec komunikovat.

Konečně jsem se dostal do zbrojnice, kde krom turianského správce nebyla ani noha a vešel jsem dovnitř.
„Jméno?“ zavrčel turian.
„Dave Fox,“ procedil jsem mezi zuby. Správce mě začal vyhledávat v počítači.
„Tady to je… jednoho Avengera a Stikera. Moment, prosím,“ odešel kamsi dozadu a já zůstal v místnosti sám. Chvíli jsem mlčky stál, než se vrátil i se zbraněmi.
„Tady mi to ještě potvrďte,“ ukázal mi patřičný formulář. Následně vstoupil do místnosti někdo další.
„Jestli pak to není Dave Fox? Koukám, že tahle základna není pro nás dost velká,“ zasmál senově příchozí. Otočil jsem se za hlasem a mohl si tak prohlédnout TJ usmívajícího se od ucha k uchu.
„Zdravím,“ mávl jsem na něj a vzal jsem si svou útočnou pušku s pistolí.
„Takže tebe taky poslali na tuhle akci? No není to urážka? Posílat nás na nějakou rutinu? Koho to zajímá? Já chci akci, chci nakopat nějakejm všivákům zadky a né dělat chůvu nějakejm sucharům,“ postěžoval si TJ a přešel k pultu.
„Jméno?“ zazněla klasická otázka.
„ Thomas Jonson, pro přátelé TJ,“ vztyčil palec a mrkl na turiana. Ten nehnul ani brvou místo toho začal hledat nově příchozího v počítači.
„Jeden Avenger a Edge. Hned to bude,“ řekl bez emocí a zase odešel.
„Dík za pokec,“ zavolal za ním TJ. „Nemám ho rád,“ zašeptal. „Proti turianum nic nemám, ale tohohle chlápka já nesnáším. Copak by mu trocha konverzace ublížila?“ ušklíbl se.
„Jenomže ty nevíš, co to slovo trochu je,“ rejpnul jsem si.
„Jo, to máš asi pravdu,“ mávl rukou TJ a začal se hlasitě smát. Správce se za chvilku vrátil a nesl Jonsonovi zbraně.
„Tady mi to potvrďte,“ ukázal mu formulář, který TJ okamžitě podepsal a vzal si své hračky.
„Takže díky, příteli. Byla radost s tebou obchodovat,“ zachechtal se znova, ale stále bez řádné odezvy. A když nastalé ticho začlo být neúnosně trapné, vydali jsme se společně k hangáru.

Ženina tvář se koupala v oranžovém světle terminálu v jinak potemnělém hotelovém pokoji. Vedle terminálu stála cestovní taška, do níž před chvíli narychlo naházela všechny své věci.
Na obrazovce se objevilo: Opravdu si přejete tento účet zrušit? Potvrdila svou žádost a odpojila se.  Vstala, zvedla tašku a naposledy se rozhlédla po pokoji, kde strávila poslední dva měsíce. Její zrak ulpěl na jaspisové sošce na nočním stolku. Tu sošku jí dnes ráno doručili a byla důvodem, proč Rana Sahin opět utíkala. Tentokrát aspoň věděla kam. Planeta Veles v Mlhovině koňské hlavy zněla dostatečně zapadle. Doufala, že tentokrát bude moct zůstat na jednom místě o trochu déle.

Za pár dní si však s tímto problémem už nemusela nijak lámat hlavu, neboť neuhlídala vnitřní nutkání přivydělat si rychlé kredity a po pokusu ukrást nějaké eezo z reaktoru lodi, která právě brázdila vesmír směr Noveria, z ní zbyla zapáchající mrtvola.

Mladík nepřítomně zíral z malého průzoru do černé tmy. Obrys planety, na jejíž oběžné dráze se nacházeli, se pomalu vytrácel, jak světlo z hvězdy zapadalo za obzor. Hluboko pod sebou mohl jen tušit soukromou základnu, ze které nedávno odletěli. Jejich malá fregata stála nehybně nedaleko jednoho z vedlejších převaděčů. Když se tetovací jehla dotkla jeho ramene, ani se nepohnul - na to byl až moc zaměstnán svými myšlenkami.   
S posledními mizejícími paprsky se odvrátil od průzoru. Jehla zrovna dokončila první oblouk a dopřála si krátkého oddychu. Toho člověka, který mu dělal tetování, neznal a byl za to rád. Neměl vůbec náladu na nějakou konverzaci. Po chvilce jehla opět zavrčela a zanořila se do mladíkovy kůže, doprovázena bodavou bolestí. Tentokrát sebou škubnul. Nebylo to ani tak kvůli jehle samotné, ale spíš kvůli tomu, co koutkem oka zahlédl ve venkovní tmě. Přestože věděl, co uvidí, zvědavost nakonec vyhrála. Zprvu nehybné hvězdné pozadí se rázem proměnilo v přehlídku vzdálených chaotických záblesků. Sem tam bylo dokonce možné vidět i pohybující se body, tak, jak vesmírné lodě vstupovaly do záře neviděné hvězdy. Tatér zvedl jehlu a naklonil se přes mladíka k průzoru
„Tak už to začalo,“ řekl a vrátil se k práci.
Jehla dokončila kruh a teď se věnovala jeho okolí.
„Měl jsi tam dole někoho?“ zeptal se po chvilce.
Mladík pohlédl před sebe a jen zavrtěl hlavou. Záblesky se mezitím přenesly i dolů na planetu.
„Tak to můžeš bejt šťastnej,“ řekl muž a nabral do jehly modrou barvu. Další bodnutí ale nepřišlo.
„Myslím, že máme společnost.“
Až teď si mladík všiml, že soustředné kruhy převaděče se zběsile otáčejí kolem společné osy.

Chvíli před tím, než dorazil SSV Agincourt, se svět kolem fregaty ponořil do modrého světla a zmizel.
***

„Trevelyane, nástup! Máme práci, tak sebou pohni!“ zakřičel známý hlas u dveří do ubikace. Duncan zamrkal a otevřel oči. Takhle to bylo pořád. Jakožto záložnímu pilotovi se nikdo nenamáhal mu něco říkat předem, natož někdo důležitý. Hlas, který ho probudil, patřil bývalému hlavnímu pilotovi. Byl to jediný člověk, se kterým na základně prohodil alespoň pár slov a to ještě jen na pracovní úrovni. Za ty dva týdny nějak nebyl schopen se s někým více seznámit.
„Dneska letíte Vesnou, takže nezapomeň zaběhnout pro letový plány. Za deset minut v hangáru!“
Duncan se nestačil ani pořádně rozkoukat a už byl na cestě výtahem do vyššího patra. Cestou potkal pár dalších zaměstnanců, ale kromě pozdravu se s nikým nezdržoval. Ve středisku pro letovou kontrolu bylo rušno. Než stačil cokoliv říct, strčili mu do rukou letovou kartu a musel podepsat několik formulářů, načež se věnovali dál své práci. Nemělo smysl se tu déle zdržovat.
Při hledání hangáru se tentokrát neztratil, jako při svém předchozím prvním letu. Zatímco studoval holografické údaje na kartě, instinktivně se vyhýbal v úzkých chodbách všemožným překážkám. Zejména bednám se zbožím. Když byl rušný den, společnost se příliš nezajímala, kde zboží skončí, hlavně aby pořád proudilo.
Takže jejich cíl je tentokrát Citadela s mezipřistáním na Noverii. Další zmrzlá planeta. Těšil se, že se konečně někde trochu ohřeje, ale tohle bylo jako z deště pod okap. Na galaktické mapě si vyhledal mlhovinu Koňské hlavy a soustavu Pax a začal zkoumat naplánovanou cestu. Měli letět přes tři převaděče. Noveria se právě nacházela na opačné straně soustavy, než Morana a Svarog. Naplánovaná trasa vedla přes dva hlavní převaděče u těchto dvou planet a jeden vedlejší za hranicí soustavy. Duncan jen zavrtěl hlavou. Pokud i jen na jednom z těch dvou bude velká dopravní špička, pěkně se jim jejich výlet prodlouží. Ostře během rychlé chůze zahnul do nejbližšího skladiště. Rozhlédl se, a když zjistil, že je sám, rychle změnil letovou trasu. Dva převaděče, jen jeden hlavní u Morany zůstal, ale druhý byl vedlejší, který se nyní nacházel uprostřed volného prostoru, a proto byl málo využíván. Sice je to zavede do lehce opuštěných končin, ale budou tam minimálně o několik hodin dříve.
„Amatéři.“ řekl Duncan sám pro sebe a vyběhl z místnosti.
Do hangáru dorazil se zpožděním.

Citadela, Hlavní budova C-Sec… před šesti týdny

Seděl jsem ve své malé útulné kanceláři v hlavní budově C-Sec, v citadele.  Důkladně jsem si pročítal taktický spis další mise. Misi vymýšlel Garlus Igarian, můj sekční nadřízený. Garlus, velitel několika dalších sekcí, byl turian, který podstatnou část života strávil na bitevním poli. Měl značné vojenské zkušenosti a byl výborný taktik. Dokázal připravit jakoukoliv misi, aby proběhla bezpečně, ale během příprav této mise se zmýlil v několika věcech. Při pročítání spisu jsem odhalil první zádrhely:
Zaprvé. Cíl sám znám, osobně se svým týmem ho řadu let sleduji a máme zmapované všechny jeho činnosti. Je to nebezpečný protivník, a má mnoho prostředků, a už několikrát se mu podařilo bezpečnostním silám C-Sec snadno vyklouztnout. Navzdory této skutečnosti se mnou ani s nikým z mého týmu tuto akci nikdo nekonzultoval, a tak Garlus nepracoval s nejspolehlivějšími a nejlepšími informacemi, na jejichž základě celou akci připravil.
Zadruhé. Úderný tým má mít jen malou záložní podporu. Ne, že by velitel akci podcenil, ale spíše podcenil prostředky a možnosti cíle -  to díky nedostatku informací o cíly. 
Zatřetí. Bohužel kvůli nedostatku času k vytvoření plánu a zajištění všech potřebných záležitostí, takto vypracovaná mise silně ohrožovala bezpečnost úderného týmu.

Vypnul jsem počítač se svými poznámkami. Zavolal jsem Garlusově sekretářce, abych si s ním sjednal schůzku. Ta mě informovala, že Plukovník je ve své kanceláři a že si na mne najde čas za pět minut.
Garlus Igarian byl hodně starý turian s modrou kůži, s lehce našedlým odstínem. Garlus seděl za svým pracovním stolem a zapisoval nějaké poznámky, které urychleně dopsal, když viděl, že vcházím dovnitř. Byl to čestný turian, zkušený agent C-Sec, oddaný sloužit všem bytostem Citadely. Ve všech kruzích se pyšnil velkým uznáním, ale i velcí turiané dělají chyby. Bylo vidět, že je unaven a přepracován - poslední několik týdnů, jsme zde v C-Sec řešily jednu krizi. Nedostatek spánku a odpočinku se na Plukovníkovi podepsal, až moc.

„Copak máte na srdci, kapitáne?“ zeptal se mě plukovník a pohlédl na mne unavenýma očima. „Už jste si prošel misi?“
„Ano prošel,“ začal jsem vážně, „a musím upozornit na některé body. Plukovníku, pokud chcete tuto misi uskutečnit, tak za těchto podmínek, jak jste ji, vytvořil je neproveditelná.“ Plukovník Garlus, unaven a vyčerpán, se zamračil: „Už zase na mne zkoušíte tu svojí paličatost? Kapitáne, tato mise je velmi důležitá. Dnes nemám náladu na ty vaše manýry.“
„Omlouvám se, plukovníku, nesnažím se vám znepříjemnit den, ale pokud chcete, aby tato mise proběhla podle tohoto rozpisu, zdůrazňuji vám, že nemá šanci na úspěch.“ Garlus chtěl něco říci, ale nenechal jsem ho mluvit. „Znám cíl delší dobu a sám ho se svým týmem už řadu let pronásleduji. Je to nebezpečná osoba. Už  se jí několikrát podařilo C.Sec obelstít.“
„Vím, kapitáne. Tento cíl není pod mým velením a také vím, že se o tento úkol stará vaše sekce. Ale nastala krizová situace. Váš cíl se zapojil do mé operace. Ohrožuje její úspěšnost a v nebezpečí jsou i moji agenti. Situace se změnila. Musíme zasáhnout.“
„Chápu, pane, a nerad bych ohrozil jakéhokoliv našeho agenta, ale zdůrazňuji, že tato mise nemá dostatečné zabezpečení. Mise selže. Nejenom, že ohrozíte zdárný průběh mise, ale ohrozíte i tým, který tam vyšlete. Tým nedokáže misi splnit a divil bych se, kdyby z toho vyvázli všichni živí.“
Tentokrát se Garlus opravdu rozhněval: „Tak dost, kapitáne! Už nechci poslouchat ten váš defétismus. Tato mise je velmi důležitá a tlačí nás čas. Teď zde není místo a čas dohadovat se nad detaily. Váš cíl bude na této pozici jen jeden den. Tuto informaci jsem se dozvěděl před třemi hodinami. Se všemi dostupnými informacemi, co jsem měl, jsem vypracoval tuto misi. Pokud se neuskuteční během dneška, nebo zítřka, cíl naruší naší hlavní operaci a zemře mnoho našich tajných agentů. Na detailní vypracování mise nemáme čas. Toto je krizová situace a musí se řešit hned. Máte hodinu na to sestavit tým, a vydat se na cestu.“
„Omlouvám se, plukovníku, ale nesouhlasím s průběhem mise a neohrozím svůj tým, když vím, že za těchto podmínek je neuskutečnitelná. Žádám o několik hodin navíc, abych misi přepracoval.“
„Na to není čas. Mise proběhne tak jak byla vytvořena. Toto je rozkaz, kapitáne!“
„Plukovníku, se vší úctou k vám, musím se ohradit vůči vašemu rozkazu. Žádám, aby můj názor a závěr byl zapsán do zprávy!“
„Dobrá, kapitáne. Váš závěr bude zaznamenán. A teď se seberte, sestavte tým, a spusťte misi. Toto je mé poslední slovo.“
„Ano, pane.“


Citadela, Hlavní budova C-Sec… před čtyřmi týdny

Kráčel jsem po chodbě hlavní budovy C-Sec a mířil ke svému nadřízenému.
Vzpomínal jsem na svou poslední misi -  bohužel jsem se nemýlil. Mise proběhla špatně. Nepodařilo se nám zajmout náš cíl, proklouzl nám mezi prsty, a já přišel o šest členů ze svého desetičlenného týmu.
Neúspěch mise jsem bral jako své osobní selhání, protože jsem nedokázal nadřízené přesvědčit o její nebezpečnosti. Uvědomoval jsem si, že neuskutečnit misi by ohrozilo jinou operaci, ale nemohl jsem se smířit s tím, že pro úspěch jiné operace byli obětováni mí členové týmu. Znal jsem cíl lépe než nadřízení a kdyby mne poslouchaly, mohla mise dopadnout jinak. S tím jsem se prostě už nadále nemohl smířit.
Sekretářka mne pustila do kanceláře Garluse Igariana, hlavního sekčního plukovníka. Starý turian seděl za stolem. Měl jsem toho muže rád a uznával jsem ho za jeho dlouholetou činnost v C-Sec, ale nezdar poslední mise jsem mu nedokázal odpustit. Chápu, že byl pod tlakem nadřízených a unaven z přepracování, ale kdyby mi dal šanci a několik hodin navíc, mohla celá mise proběhnout jinak.

„Posaďte se, kapitáne. Vítám vás,“ usmál se na mne. „Chyběl jste nám tu. Hlásíte se po rekonvalescenci a dovolené do služby?“
„Děkuji, plukovníku,“ zahleděl jsem se mu do očí. „Ne, pane, jsem tu kvůli něčemu jinému.“ Můj tón a slova ho trochu vyvedla z míry: „Kvůli něčemu jinému, kapitáne?“
„Ano, pane. Rád bych vám předal svou rezignaci a osobně vám sdělil mé rozhodnutí opustit C-Sec.“
Garlus se zamračil. Nevěřil mým slovům: „To snad nemyslíte vážně, kapitáne?“
„Omlouvám se, pane, ale myslím. Nemohu se smířit s poslední misí a jejím průběhem.“
„Chápu vás, kapitáne, ale uvědomujete si, že vaše mise zachránila mnoho našich agentů?“
„To si uvědomuji, pane, ale kdybyste mne poslouchal, mí muži by nebyly obětování jen tak. I ta mise by dopadla jinak.“
„Dost řečí, kapitáne. Chápu vaše rozhořčení, ale někdy se musí dělat těžká rozhodnutí. Byl jste v armádě, tak byste to měl vědět.“
„Jistě, pane, ale tohle nebyla žádná válečná mise a ty ztráty byly zbytečné. Nebudu tu s vámi dál rozebírat své důvody. Mé rozhodnutí je konečné.“
„Kapitáne, jste výborný důstojník. Uvědomujete si, že si tímto zničíte svoji kariéru?“
„Ano, pane, jsem si toho vědom. Mé rozhodnutí je konečné,“ zopakoval jsem a sáhl do záhybu svého pláště a vydal příslušnou kartu, „tímto vám předávám svou rezignaci a opouštím řady C-Sec.“


Planeta Veles. Podzemní základna Perunica Express… současnost

Seděl jsem ve své kanceláři a pročítal si denní bezpečnostní záznamy a hlášení všech členů bezpečnosti. Na postu velitele bezpečnosti této malé přepravní společnosti jsem byl šestým týdnem. Nebyla to náročná práce, jako v C-Sec. Většinu času šlo o pročítání hlášení bezpečnostních důstojníků nebo urovnávání nejrůznějších sporů v baru a dalších maličkostí. Nebyla to tak nebezpečná práce jako v C-Sec. Byla klidná a svým způsobem nudná, ale to mi po událostech tohoto roku nijak nevadilo. Místností najednou zazvonil interkom, a tak jsem ho vzal. Na obrazovce se objevila tvář ředitele společnosti.
„Řediteli, jak vám mohu pomoc?“
„Veliteli Ablaryne. Mohl byste prosím přijít do mé kanceláře.“
„Jistě, pane řediteli, hned jsem u vás.“

Jak jsem řekl, tak jsem i učinil a cestou si vzal ze stolu dataped. O několik minut později jsem dorazil ke dveřím kanceláře ředitele společnosti. Jeho sekretářka mne uvedla dovnitř. Ředitel seděl za svým pracovním stolem a po jeho výzvě se usadil na křeslo proti němu.
 „Veliteli Ablaryne, rád bych se s vámi poradil ohledně bezpečnosti. Jeden z našich stálých zákazníků potřebuje akutně dopravit sebe a svou rodinu z Noverie do Citadely. Je to velmi paranoidní osoba. Jaké k tomu má důvody jsem se neptal.“
„Očekáváte během přistání na Noverii potíže.“
„Neříkám, že je očekávám, ale nerad bych, aby na nás čekalo nějaké překvapení, na které bychom nebyli adekvátně připraveni. Chci s vámi sestavit bezpečnostní tým, který by letěl s lodí.“
Ředitel mi podal dataped s informacemi o zákazníkovy. Pečlivě jsem si ho pročetl a vrátil ho zpět.
„Co si o tom myslíte, veliteli?“
„Máte pravdu, sice to není jisté, ale na loď by mohlo čekat nějaké překvapení. A poslal s posádkou pár ozbrojenců, nebude ke škodě.“
„Kolik můžeme postrádat členů bezpečnosti tady na základně?“
„Sám víte, že tu moc členů bezpečnosti nemáme. Je tu 8 bezpečáků i semnou.“
„Dobrá, s lodí vyšleme 4 členy bezpečnosti.“
„Jistě, pane. Základna není velká a čtyři členové bezpečnosti by ji měli uhlídat, když většina osádky bude na misi.“
„To si také myslím… Ehm… a co si myslíte o Lucasu Marvovy?“
„Je to dobrý bezpečák, můj spolehlivý zástupce. Dá se na něj spolehnout. Má vojenské zkušenosti a navrhnul bych ho jako velitele, který bude velet bezperákům na lodi.“
„Takže mu důvěřujete?“ zeptal se otevřeně.
„V rámci profesionality a co se týká práce? Ano.“   
„Dobra, veliteli,“ odstrčil se od stolu, uvelebil se v židli a pohlédl na mne, „převezme vaše úkoly tady na základně a vám svěřím velení bezpečáků na lodi.“
„Promiňte, pane, ale jako hlavní bezpečnostní důstojník mám povinnosti zde na základně,“ zaprotestoval jsem.
„ To máte, veliteli. Ale také máte hodně vojenských zkušeností a rád bych vaše znalosti a dovednosti využil během této mise. Já sám budu mít lepší pocit. Ale jde hlavně o našeho zákazníka. Když uvidí, že se o jeho přepravu stará osobně velitel naší bezpečnosti, určitě se bude cítit lépe,“ řekl s upřímností a pak se zasmál. „A dobrý pocit zákazníka dělá tučné odměny“



Stál jsem oděn ve své černé zbroji, ozbrojen pistolí a odstřelovací puškou, před lodí a pozoroval její nakládání a přípravy. Čekal jsem na svůj bezpečnostní tým, tři členy ozbrojené bezpečnosti.

„…Ještě kniha Sto nejlepších sovětských receptů a mělo by to být všechno, Groku.“ Odpoutal zásobovací důstojník oči od obrazovky a s mírným úsměvem pohlédl na krogana.
„Má oblíbená,“ oplatil mu úsměv a nastavil svou tříprstou ruku.
„Víš, Groku,“ pokračoval v rozhovoru muž středních let, zatímco hledal v patřičné přihrádce, „budeš nám tu chybět.“
„Neříkej,“ ušklíbl se. Důstojník se narovnal, v ruce svíraje starou, vázanou knihu. Z papíru.
„To by měla být ona,“ ukázal kroganovi hřbet.
„To je,“ převzal knihu, pohladil ji po hřbetě jako nějaké zviřátko a vložil ji do velké sportovní tašky.
„A kam máš namířeno? Jsi volný, můžeš, kam se ti zachce.“
„Víš, Jimmy, chci si trochu odpočinout. Střílet lidi, házet bomby… to už není nic pro mě.“
Jimmy se zasmál a zvedl ruku na pozdrav. „Najdi štěstí, ať už ho budeš hledat kdekoliv, Groku. Snad se ještě někdy uvidíme.“
„Live long and prosper,“ Zvedl ruku jako Spock (nebo jako Winston Churchill, s těmi třemi prsty se to blbě poznává), hodil si tašku přes rameno a vydal se k lodi, která ho měla za několik hodin vysadit v Citadele.


„Dobrý den, Krogane, vaše doklady, prosím,“ začala obvyklá policejní šikana hned, jak vystoupil z lodi a neúčastnil se jí nikdo jiný než skupinka turianských C-Seců.
„Nějaký problém?“ přemýšlel, jestli ho oslovit „strážníku“, či nějakým jiným způsobem, ale upustil od této myšlenky. Byl docela zvědavý, jak to dopadne, ale věděl, že tak jako tak toho budou ti kreveťáci litovat.
„Jde jen o běžnou preventivní kontrolu. Pokud u vás nenajdeme žádné, Citadelou zakázané předměty, nemusíte se ničeho bát. A teď prosím ty doklady a ukažte nám vaše zavazadlo-.“ jeho čtyři kolegové cukli svými zbraněmi a mířili s nimi do Grokova obličeje. To když se přiblížil k turianovi na kontaktní vzdálenost – klidně by mu mohl ukousnout hlavu.
„Máš nějaký problém, chlapče?“
„Ne, a-.“
„Tak tedy nevidím jediný důvod, proč bych měl být preventivně kontrolován,“ v jeho hlase bylo něco výhružného.
„Jde o namátkovou-.“
„To mi je u prdele. Nebo snad chceš naznačit, že mě vyhodnocuješ jako potenciální problém?“
„A uvědomujete si, že vaším chováním jste si už problém udělal?“ vložil se do toho jeden z jeho kolegů. „Vy snad chcete, abychom vás zadrželi za-.“
„Chci, abys to zkusil.“ Skočil mu naposledy do řeči a děsivě se ušklíbl…

Artemis Tau, Fregata Preatorix Ultima, před třemi týdny

Zvuk lodního alarmu zazněl jinak relativně tichým plavidlem a vyrušil tak Kaldaryla z odpočinku. Protáhl se a zvedl své tělo z palandy. Zbroj měl již hodinu na sobě, takže už jen připnul popruhy a držáky se zbraněmi a opustil šero své kajuty.
Na tuhle chvíli čekali už tři dny. Už téměř přestávali doufat, že jejich informátor mluvil pravdu, ale teď se ukázalo, že ano. Ukryta v pásu asteroidů čekala Preatorix Ultima a její posádka na moment, kdy kolem poletí pirátská fregata, přesně tak, jak říkal jejich informátor. Jejich úkol byl jednoduchý a stejný, jako vždy. Ochromit motory lodi, nalodit se, zneškodnit posádku a zajistit náklad. Jejich jednotka byla povolána vždy, když byl náklad pirátů natolik důležitý, že nešlo pirátskou loď prostě rozstřílet.
Měl tuhle práci rád. Bylo to rychlé a dynamické. Navíc dokázal plně využít všechny svoje dovednosti. Jen škoda, že musel poslouchat toho lidského velitele. Nevěděl, proč jim velel zrovna on, ale věděl určitě, že ho neměl rád. Sice proti lidem nic neměl, ale když něco mohli pokazit, vždycky to pokazili, nic nedělali pořádně… zkrátka lidé. Ale byl to jeho nadřízený a Kaldaryl neměl ve zvyku znevažovat rozhodnutí a postavení nadřízených.
Rychlým klusem dorazil chodbou ke zbytku jednotky. Všichni už čekali připraveni u dveří k přetlakové komoře. Asi byli nedočkavější, než Kaldaryl. Škoda, trochu mu vadilo, že dorazil poslední, ale rozhodně ne pozdě, takže to nevadilo.
„Ah, vidím, že jsme tu už všichni,“ prohlásil poněkud uštěpačným tónem Kapitán Brokens. Kaldaryl neměl rád, když tohle dělal, ale zřejmě to byla další lidská vrozená vlastnost. „Je to tady, chlapi. Naše loď právě stíhá náš cíl a za chvíli začneme s fází Gama. Odjistěte si zbraně a připravte se. Co jsem slyšel, tak jsou tihle piráti tvrdá sebranka, takže tam bude celkem horko. Ale když si zachováme chladnou hlavu, tak to jako obvykle skončí rychle a bez problémů.“
Nechápal tyhle řeči. Ale pravda je, že občas to pomohlo jednotku motivovat.
Chvíli stáli na místě a čekali. Někteří vojáci si mezi sebou vyměnili několik slov, jiní si pobrukovali nebo jen tak koukali. Po chvíli se ozval zvuk hydrauliky, to se Preatorix Ultima připojila k již ochromenému pirátskému plavidlu. Rudé světlo v místnosti nahradilo jasné zelené a dveře před nimi se se syčením rozevřely. Kaldaryl i ostatní se rozběhli vpřed a vnikli na palubu pirátského plavidla.

***

Citadela, před dvěma týdny

„Posaďte se, Seržante Pytherusi. Jistě víte, proč jsem si vás nechal zavolat.“
„Jistě, pane. Děkuji, pane.“
Posadil se a hleděl svému nadřízenému zpříma do očí. Jistě že věděl, proč si ho zavolal. Kvůli stejné věci byl ostatně již týden na samotce a na pozorování u nějakého psychiatra.
„Celý incident v Artemis Tau byl politování hodná okolnost a po tom všem vyšetřování již víme, že vaše chyba to nebyla. Každopádně, vojenské protokoly mi v tuto chvíli nedávají mnoho možností, jak s vámi naložit.“
„Pane?“
Nebyl si jistý, co to znamená a kam velitel míří, ale věděl určitě, že pro něj to neznamená nic dobrého.
„Máte v podstatě dvě možnosti, seržante. Buď vás jako vojáka budeme muset zavřít na dost dlouho do vězení, degradovat vás a tato věc se s vámi potáhne až do konce vašeho života. A nebo je tu možnost druhá a to vaše propuštění. Pravda, je to poněkud nezvyklý postup, ale přezevše jste byl vždy dobrým vojákem a rozhodli jsme se vám prokázat alespoň trochu vděčnosti. V takovém případě by jste opustil řady armády, podepsal slib mlčení a byl volný. Žádný záznam, vězení, nic.“
Velitel se sebevědomě usmál: „Tak jak se rozhodnete, vojáku?“
Kaldaryl tušil, o co tu jde. Zřejmě je v té věci zapleteno něco víc a oni to chtějí zamést pod podlahu. Bohužel však neměl moc na výběr.
„Tušil jsem, že si vyberete dvojku, Pytherusi. Jsem rád, že jste rozumný a příjmete naši pomocnou ruku. Tady jsou propouštěcí formuláře a váš slib. Jsem si jist, že jste zvolil dobře.“
Nikdy neměl Kaldaryl takovou chuť zabít člověka, jako právě nyní.

***

Planeta Veles, podzemní základna společnosti Perunica Express, před jedním dnem

Transportní loď už opustila hangár a Kaldaryl zvedl své zavazadlo, aby se odebral do svého nového pokoje. Nikdy neměl rád změnu prostředí. Nikdy si pak nepřipadal jistý, nevěděl, co je okolo něj, nevěděl, co může očekávat a s čím může počítat. Ale byl si jist, že za pár dní si jistě zvykne. Naštěstí si zvykal celkem rychle.
Nejprve se ale vydal do zbrojnice odevzdat své zbraně. Našel to hned. Mapu základny si během letu prohlédl už mnohokrát, takže se tu vyznal i poslepu. Prostor základny mu byl svým způsobem blízký, cítil se skoro jako na palubě Preatorix Ultima. Ta loď mu bude chybět.
Prošel chodbou a aniž by komukoliv, koho potkal, věnoval byť jen krátký pozdrav, dorazil do Zbrojnice. Turian, který tam pracoval, mu byl již od počátku velmi sympatický. Věcný, odměřený a systematický. Tak to měl Kaldaryl rád. Žádné zbytečné řeči. Ne, že by měl něco proti mluvení, nebo konverzaci, ale v práci měl rád stručnost. Odevzdal mu tedy svůj arzenál a odešel do své kajuty. I ta se mu hned zalíbila. Nic kromě postele, skříně, stolku a židle v ní nebylo. Ideální. I to světlo se mu zamlouvalo, protože vydávalo asi tolik záře, jako hrst polomrtvých světlušek.
Odložil tedy své věci a vydal se na prohlídku základny. Podle dokumentů, které obdržel, mu služba začínala až za hodinu a měl tedy dost času se seznámit alespoň zběžně se svým okolím. Opustil tedy šero svého nového domova a vkročil na chodbu.

***

Planeta Veles, podzemní základna společnosti Perunica Express, současnost

Když mu dorazila zpráva o nové práci, byl zrovna uprostřed cvičení. Dodělal tedy ještě deset dřepů a osušil se ručníkem. Občas si říkal, proč vlastně zařazuje do svého tréninku i tenhle cvik, když vzhledem k tomu, že měl obě nohy umělé, mu byl v podstatě k ničemu. Nevěděl, proč. Snad ze zvyku. Ale neplánoval toho nechat.
Navlékl se co nejrychleji do své zbroje, avšak i přes to to dělat zcela systematicky a důkladně. Aktivoval všechny dosud vypnuté implantáty, provedl kompletní diagnostiku své zbroje a spokojen vykročil na chodbu směrem ke zbrojnici. Tam si vyzvedl svou pistoli, dvojici krátkých upravených útočných pušek a šavli. Pak opustil zbrojnici, zrovna když vcházel nějaký člověk, další člen ochranky, a vydal se k hangáru. Vlastně to bude poprvé, co se potká se svým nadřízeným, uvědomil si. Byl celkem potěšen, že jde o Turiana a také ho to svým způsobem uklidňovalo. Připnul si zbraně ke zbroji a vstoupil do hangáru, kde již byli přípravy k odletu v plném proudu. Všiml si i svého nadřízeného a šel přímo k němu.
„Pane! Kaldaryl Pytherus se hlásí do služby, pane!“ postavil se do pozoru a zasalutoval.

Kongresový sál akademie na Jäetu hostí soubor přednášek o viru NV-378. U řečnického pultu je nyní průměrně vypadající Salarian, ovšem jeho přednáška ostatní velice zajímá.
„Virus NV-378 je tedy již několikráte zmutovaný a s jako takovým s ním nemáme téměř žádnou šanci bojovat. Byl zatím ve 100% případů smrtelný. Prevence je velice obtížná, protože virus se objevuje téměř náhodně a nikdo neví kde se zjeví příště.Říkáte si asi, že počet mrtvých není zatím nijak alarmující. Co když ovšem opět zmutuje. Nebo ještě lépe, co když zmutuje s virem pozemské chřipky…“v sále to zašumělo
„Ano děsíte se správně. Jediná výhoda je, že virus se šíří velice pomalu. Do buněk proniká mnohem pomaleji než většina virů, které známe. Přičítám to složité struktuře RNA. Proto se choroba projeví až po nějakém čase…“ a tímto stylem přednášející pokračoval ještě dlouhý čas. Za zmínku snad opět stojí až poslední část.
„Jedinou možností, jak virus porazit. Je najít jeho původní, nezmutovanou verzi. Podívejte.“ přednášející vyvolal trojrozměrnou mapu galaxie. „Modře jsem vyznacil všechna místa, kde se virus objevil. Když pominu některé výchylky. Středem všeho je těchto pět systémů. Kolegové, původce toho všeho bych hledal v jednom z nich. Já vám děkuji za pozornost.“ Mapu nechal zaplou aby se všichni mohli důkladně podívat a sám odešel ze sálu. Na chodbě byl ovšem zastaven.
„Poručíku Ladrone …“ ozvalo se za ním
Oslovený se otočil a trochu podrážděně řekl
„Už nejsem poručík, s rozvědkou už nemám nic společného.“
„Dobrá, dobrá… ale kvůli tomu jsem Vás nezastavil, dovolte abych se představil, jsem Tueron. Radní a rádce matriarchy klanu Este“ prohlásil hrdě a kochal se výrazem v Ladronově tváři
„Já prominte… nevěděl jsem“ reagoval rozpačitě
„V pořádku, nestojím o vaše omluvy, ale ted pojdte se mnou, máme toho hodně na probrání.“

                                               ***************************

O tři týdny později

Chodba spojující dvě křídla Meladorské akademie se utápěla v tichu. V takovém tichu, které by se dalo vyextrahovat a následně podrobit analýze. Ovšem to je jedna z mála věcí, která se Salarianum ještě nezdařila. Však kdo ví co přinese budoucnost? V tu chvíli by to ale nedokázal nikdo, protože ticho bylo přerušeno kroky dvou postav blížících se z pravé strany chodby. Jednou z nich byl Ladron, přednášející a eso v oboru mikrobiologie. Druhou nebyl nikdo jiný než radní Tueron. Oba Salariani se o něčem vášnivě dohadovali
„…..i přesto, já vlastně stále doufám, že je to jen vtip, protože…“  
„Ujištuji Vás kolego,“ přerušil ho Tueron, „všechny možnosti klanová rada důkladně zvážila a prodiskutovala.Usnesli jsme se jednomyslně.“
„Ano, viděl jsem záznam,ale … „
„Máte snad něco proti našemu rozhodnutí?“ zastavil se a v očích mu nebezpečně zasvitlo.
„Ne, ne!“ odpověděl Ladron rychle. „Ale…“
„Dobře, v tom případě byste si měl zabalit. Vaše loď odlétá přesně v šest.“položil Ladronovi ruku na rameno. „Kolego, víte jak je tahle mise pro nás důležitá. Veles je jedna z možných lokalit "původce" A Este má ve Vás naprostou důvěru. Věřím, že svůj klan nezklamete.“poplácal ho po rameni a pomalu odešel.
Ladron zůstal na chodbě sám jen se svými myšlenkami. Po chvilce se obrátil a odešel opačným směrem než radní. Jakmile jeho kroky utichly, ponořila se chodba opět do tísnivého ticha.

                                                ****************************

O čtyři dny později

„Za deset minut přistaneme na Noverii, měl byste se připravit pane.“
„Hm, to bych opravdu měl …“ odpověděl Ladron pilotovi, ovšem dávka odporu v jeho hlase nešla přehlédnout.
„Vím do jaké situace jste byl hozen, jen …, rád bych abyste věděl že celý klan si toho váží“ prohlásil pilot aniž by odvrátil hlavu od palubní desky. Ladron se jen pro sebe ušklíbl a odešel do své kajuty.

                                                 ***************************

O šest hodin později

,Tak jsem tady, Noveria, jedno z míst v galaxii, kam jsem se nikdy nechtěl podívat, ale to bys nesměl být Ladrone ty, nejdřív Magarův pás a ted tohle tady.‘ Pomalu se rozhlížel po okolí haly. Nejdřív musel projít nepříjemnou prohlídkou při příletu, kdy se k němu chovali jako k odpadu, a ted tu sedí a pozoruje nabroušené pohledy straznych a arogantni výrazy obchodniků. Místní byrokratické úřady by ho za nic na světě nepustily na Veles jentak, ani kvůli viru, proto se o to ani nepokoušel. Musel najít nějakou společnost, která na Velesu operuje. To, že je tam prakticky jen jedna základna, a to ještě patřící nějaké bezvýznamné společnosti, se mu klanová rada neuráčila povědět. Naštěstí společnost zrovna příjimala nové zaměstnance. Zažádal o místo zdravotníka. Zda ho přijmou mezi personál základny však netušil. Jestli ne, tak mise skončí ještě dřív než začala.
,Pitomej virus! Pochybuju, že budu mít příležitost sehnat alespon nějaké vzorky. Už jen kvuli tomu „příjemnému klimatu“ na planetě. U všech Kroganů, proč zrovna mě poslali z těch všech možných planet výskytu na tu nejhorší, a kdyby jen to, na tu nejmín pravděpodobnou! Ale je to vůle klanu, takže nemáš holt na výběr‘
Položil si hlavu do dlaní a čekal dál.

Před rokem

„4.“
.
.
„3.“
.
.
„2.“
.
.
„1.“
.
.
„Skok!“

Velký bitevní křižník turianské armády se pod náporem obrovské energie masového efektu maličko zachvěl, když zrovna skočil po dlouhé hlídce z hranice jejich vesmírného prostoru, zpátky do galaktické soustavy Palavenu.

Domovu turianů.

„Kontrola systémů…,“ řekl jsem a na holopřístrojové tabuli se zobrazilo diagnostické okno.
„Jádro… ok“ tlumočil kopilot Xevoz z přístrojů.
„Elektronika… ok“
„Reaktor pohonu… ok“
„Dráha a trajektorie… 98%“
„Jak to sakra děláš…? Při tvých skocích se drží A.V.C. téměř na nule.“
„Mám skvělý team,“ odpověděl jsem a mrknul na něj.
„No jistě,“ řekl sarkasticky. „Sotva jsem se dotkl ovládání. Mohl bych tu v klidu usnout víš?“
„A nemysli si, že jsem nepostřehl to tvé upravování kurzu těsně před skokem,“ dodal už ztišeným hlasem hledící stále do kontrolní systémové konzole.
„Takhle je to efektivnější,“ řekl jsem a nehnul brvou.
„Pochopitelně.“

Xevoz byl vždy veselá kopa a můj kamarád už od akademie. Byl to turian zelené kůže a menšího vzrůstu než je u nás obvyklé, ale ne zas tak, aby kvůli tomu vyvstávali nějaké otázky. V bitevních simulacích je vždy naprosto impozantní. Jsem rád, že sloužím právě po jeho boku.

Loď se objevila nad orbitem Palavenu podle letového plánu ba dokonce s menší časovou rezervou.
Já a můj koopilot jsme seděli ve velké osmihranné místnosti na kapitánském můstku lodi. Spolu s námi tu byli Admirál, jeho XO, navigátoři, operátoři a dva členové ostrahy. Vlastně celou posádku lodi tvořily jen turiané.
Téměř bezmyšlenkovitě jsem přepnul dění před čelem lodi na hlavní obrazovku a neznatelně se pousmál.

„Ty tohle mijuješ, žejo? Kolikrát jsi tohle viděl, tisíckrát…? A stále vidím ten tvůj pohled při návratu domů“
„Scan?“ odpověděl jsem.
„Vše v normálu,“ pokračoval Xevoz. „Chápu… pro ostatní národy to musí být jistě podívaná… vskutku! Ale že mi tu zrovna ty budeš vždycky brečet, když skočíme zpátky, to už tak docela nechápu.“ Kroutil hlavou a smál se.

Díval jsem se na obří displej a pozoroval tu nádheru. Palaven nazelenalý obr kolem něhož obíhají stovky, možná tisíce družic a satelitů všech ras Citadely, ve kterých proudí petabity informací pro usnadnění života každého obyvatele. Vedle planety na třetí hodině z našeho pohledu byli gigantické doky pro všechny velká plavidla neschopná přistání v atmosféře. A to nejúžasnější nakonec. Obrovská turianská flotila sestavená z mateřských lodí, fregat, křižníků a stíhaček. Snad tisíc lodí vznášejících se na orbitu planety jako strážci klidu a míru turianské existence, připraveni okamžitě bránit svou zem, nebo zasáhnout v zájmu rady Citadely.

„Pane Vakariane , pane Xevozi, naveďte nás do doků,“ prohlásil admirál.
„Ano, pane,“ řekli jsme jako jeden hlas


O hodinu později

Zrovna jsem byl na cestě do svého pokoje, abych napsal zprávu o naší hlídkové misi. Nebylo výjimkou, že ubikace pro piloty se nacházeli přímo v dokách. Procházel jsem akorát úzkou uličkou, která spojovala všechny pokoje pro piloty. Byla zatraceně dlouhá a bylo tu nezvykle živo. Piloti a vojáci si povídali nahlas při otevřených dveří a vášnivě o něčem debatovali. Dlouho se šuškalo, že armáda hledá schopné kandidáty k testovacím letům nového stíhacího letounu navrženého lidskými a turianskými inženýry. Něco se chystá, pomyslel jsem si a přidal do kroku. V tu chvíli do mě narazil další turian.

Vyšel z uličky, která křížila tu, po které jsem kráčel.

„Omlouvám se, pane,“ řekl jsem. Byl to štábní důstojník Haruppi
„V pořádku, vojáku. Vás zrovna hledám. Máte se neprodleně zastavit u admirála Razina“
„Ano, pane,“ kývnul jsem na srozumění a dal se opět do kroku.

Admirálovi pokoje byli naneštěstí na druhém konci doků. Použil jsem tedy příslušný dopravní prostředek s příslušným šoférem. Ten mě vysadil přímo na ubikacích pro nejvyšší důstojníky.
Pokoj pro admirála byl vždy dobře vidět už z dálky. Vždy před ním totiž stáli dva ozbrojení turiani jako čestná stráž.
Pozdravil jsem je a představil se. To bylo znamení pro jednoho z nich.
„Admirále?“ zahlásil do interkomu. „Je tu pan Vakarian a…“ chvíli se odmlčel, „ano, pane.“
Strážný vytáhl červenou kartu a přiložil jí k elektronickému zámku dveří. Ty se pak bez námahy otevřely.
Vešel jsem tedy dovnitř a uviděl admirála otočeného zády ke mně, jak hledí ze svého okna na křižník, kterým jsme společně přistáli.

„Madoxxes Vakarian, pilot 3. třídy na váš rozkaz,“ řekl jsem formálně
Všiml jsem si, že na jeho pracovním stole je několik karet vojáků. Poznával jsem je. Většina z nich byli piloti.
„Jsem rád, že jste dorazil tak rychle, pane Vakariane,“ otočil se na mne a ukázal na křeslo před stolem, „prosím, posaďte se.“
„Pane,“ řekl jsem a vykonal rozkaz.

Admirál Razin byl starý a mohutný turian poznamenaný mnoha bitvami, kterého respektovali všechny posádky ve flotile. Po válce s lidmi se stáhl do ústraní a začal připravovat posádky válečných lodí k boji proti potencionálnímu nepříteli. Válčení měl už dost. Jeho temně rudé těžké brnění a viditelné implantáty na hlavě mu dodávali na impozantnosti.

„Nebudu chodit kolem horké kaše,“ řekl a podal mi ze stolu jednu z elektronických složek.
Na chvilku jsem se začetl a potom jsem to uviděl. Slovo, které jsem nechtěl vidět.

„Převelen, pane?“ vyhrkl jsem ze sebe
„Ano. Už jsem podepsal papíry. Odlétáte zítra ráno, chtěl jsem, abyste se to dozvěděl ode mne a né přes nějakého úředníka. To je vám snad jasné. Audiencím totiž moc neholduji. To je vše, vojáku. Doporučuji důkladně pročíst všechny data ve složce. Se zprávou o poslední misi se netrapte. Už jsem se o všechno postaral. Beztak je to jen formalita.“


O další půl hodinu později ve svém pokoji

Nechápavě zírající do složky od admirála sedím na posteli a pročítám spis. Nedaleko hmotového vysílače na okraji turianského území se právě dostavila turianská kolonie. Já byl převelen jako zásobovací pilot pro nově vzniklou TXXV-0041, jak byla nová kolonie nazývána.
Část mého já to chápala. Tohle se dělo každý den, turiani se skvělými předpoklady pro svou práci, bývali často převeleni na úplně odlišné pozice, protože tam je bylo nyní prostě potřeba. Jenže mé srdce se s tím nikdy nevyrovná.
Tok mých myšlenek přerušila až příchozí zpráva na záznamníku, která se automaticky spustila.

„Zdravím, kamaráde,“ byl to Xevoz a jeho typicky veselý přízvuk
„Zrovna jsem slyšel, co ti provedli. Pěkný hnus, chtěl jsem ti jen říct, aby ses tam držel, brácho, a moc nám nezakrněl, až tě budeme potřebovat, ok? Jo a hádej, kdo byl dneska povýšen na pilota 3. třídy?“
„Konec zprávy,“ ozvalo se ze záznamníku.

Usmál jsem se pro sebe. Xevoz byl skvělý turian a jednou určitě bude pilot 1. třídy. Zasloužil si to.
Nemělo smysl dál číst ve složce. Nemělo by to žádny efekt.
Byl jsem pevně rozhodnut neuposlechnout svůj první rozkaz v kariéře.


Po roce


Seděl jsem v baru u pultu a jako každý večer sledoval armádní zprávy na panelu nad barem.
Bar to byl na první pohled, jako každý jiný. Několik stolů s židlemi a nějaký ten hrací automat.
Osazenstvo byli téměř všechno turiani a jeden krogan u dveří. Řekl bych, že bar byl poloplný.

Turianský barman se na mě s úšklebkem podíval.
„Proč stále sleduješ ty armádní zprávy, Madoxi? Lidi si tu myslej, že si nějakej fízl a bojej se sem chodit. Už nejsi voják tak to nech už konečně plavat. Stejně tam hlásej pořád to samý“
Zvedl jsem obočí a zadíval jsem se na něj.
„No jo radši ti donesu další drink. Víš, vážně bys měl z téhle díry vypadnout.“
„Ale to bys přišel o zákazníka,“ odpověděl jsem.
„Dělás si legraci? Tvůj účet je dlouhý jak Kroganský péro. Ani si nepamatuju, kdy si naposledy zaplatil.“
„Máš pravdu,“ řekl jsem a usrkl ze svého driknu na dluh.

Po chvilce zprávy skončili a nastala chvilka pro galaktické reklamy.

Na obrazovce se objevila krásná Asari a nabízela předražené prostory na Citadele.
Tu potom vystřídal člověk nabízející pánskou ochranu se slovy „Nejsme Krogani , my se musíme chránit před nežádoucím početím.“
„Lidé…“ řekl jsem a popadl ovladač, abych to vypnul.
Ale to tam už skočila další reklama.

Člověk v divně vypadajícím obleku tam stál před dvěma předělanýma Hastingsama a spustil:

„Nebaví vás již sedět dlouhé hodiny za mrzký plat v kanceláři? Otravuje vás každodenní rutina, nebo je vám na obtíž blízko žijící příbuzný? Chcete zažít dobrodružství v odlehlých částech vesmíru a ještě si při tom solidně vydělat?
Máme pro vás řešení!
Podejte si ještě dnes žádost na personálním oddělení společnosti Perunica Express a možná i vás vybereme do tohoto veselého a prosperujícího kolektivu. Nezáleží nám na rase, věku, náboženství či barvě chlupů v nose, chceme pouze odhodlání pracovat pro moderní přepravní společnost značného potenciálu.
Sháníme piloty, techniky, barmana, knihovníka, napravené pašeráky, biotické kouzelníky, obchodníky, šíleného vědce, neohroženého průzkumníka, zdravotníka, někoho na papírování a novou asistentku ředitele, neboť ta stará odchází na mateřskou dovolenou.
Pojďte s námi objevovat Traverse!

Pokud zprávě nerozumíte, bude za pár vteřin vysílána i v dalších šesti nejrozšířenějších jazycích a velštině.“

Celý jeho monolog podtrhoval dole text s informacemi o lokaci a umístění základny.
Vypnul jsem obrazovku a povídám k turianovi: „Máš pravdu, potřebuji vypadnout.“
„Snad nemyslíš tu pitomou reklamu vážně, že ne?“ barman ukázal na vypnutý displej.
„Budu potřebovat půjčit několik kreditů na let.“
„Tak a dost!“ barman zvážněl. „Kdybys nebyl můj bratranec, támhle ten krogan u dveří už by tě vynášel ven v zubech!“ potom ale trochu změknul. „No jo něco mám,“ dodal.


Současnost


Letoun veřejné letecké společnosti mě vysadil přímo na základně společnosti Perunica Express.
Trochu krkolomné přistání pilota, na můj vkus, ale budiž. Rozhlédl jsem se po budově a našel vchod.
Uvnitř budovy je vše dobře značené barevnými pruhy na zdech. Každý pruh na zdi má svou barvou opodstatnění a dovede mě na místo, kam chci. Podobné jako na turianských základnách. Zamířil jsem si to přímo na personální oddělení. Byl jsem rád, že budu po dlouhé době zase moct pilotovat.

„Takže, pane Vakariane,“ řekla úřednice sedící naproti mě, pročítaje můj spis, „měl jste docela štěstí. O vaše místo byl značný zájem, ale vaše zkušenosti jsme nemohli jen tak přehlížet.Ještě
než vás pustím, aby jste se tu u nás zabydlel, zajímá mně ta časová mezera podle, které jste přes rok nebyl nikde zaměstnán?,“ odlepila oči z monitoru na mne.
„Správně. Měl jsem… zdravotní dovolenou.“
Mlčky něco naťukala do počítače.
„Poslední otázka tedy. Co si ve stručnosti slibujete od vzájemné spolupráce s naší společností?“
„Tuším, že hodně nudných letů napříč galaxií,“ odpověděl jsem.
„Vskutku, velmi stručné,“ zasmála se, ale spíš to byl hraný smích. „Nebudu vás tedy déle zdržovat. Veškeré informace najdete na disku, který jste obdržel,“ zvedla se a podala mi ruku. „Vítejte u Perunica Express. Hodně štěstí, pane.“
„Děkuji,“ odpověděl jsem a zvedl se z křesla.

Byla to obdélníková místnost personálního oddělení. Nacházeli se zde dva obsazené pracovní stoly a za každým jedna sympatická lidská náborová specialistka. Jedna v rohu s nasazeným headsetem právě konzumovala cosi, co drobilo na její klávesnici, a na půl plné pusy povídala: „Je mi líto, ale tahle pozice je již obsazená, litujeme.“
Smůla, pomyslím si, když odcházím.

Stojím na chodbě a v ruce držím identifikační vysačku na krk, elektronickou kartu, od mého nového pokoje, který budu naštěstí sdílet sám, datový disk s firemní brožurou a dalšími informacemi o společnosti. Mé kroky, ale nevedou do pokoje, nýbrž úplně jinam. Vydávám se po značce, která jasně ukazuje směr hangár.

Po chvilce už stojím před napolo otevřeným hangárem číslo 1. Vejdu tedy dovnitř, abych nakouknul, a v tom mě zastaví nějaký člověk s obslužným vozíkem.

„Pane! Tady se pohybovat nesmíte. Sem je pro všechny přísný zákaz vstupu a dnes návštěvní hodiny nejsou!
Odejděte,“ řekl vysokým nosovým tónem, jako by ten obslužný stroj a nejen ten patřil jemu.
„Jmenuji se Madoxxes Vakarian a jsem nový kapitán a pilot téhle krásky,“ ukázal jsem na Vesnu a znovu zauvažoval nad slovem kráska při opětovném pohledu na modifikovanou fregatu.
„Já… já se omlouvám, pane. Chodí sem spousta lidí a nikdy nevíte. Je tu spousta nářadí, mohlo na vás něco spadnout, a tak,“ řekl ztěžka a hledal jak z toho ven.
„To je v pořádku, nebudu vás zdržovat od práce,“ řeknu, aby mi dal pokoj, ale muž stále civící na mou identifikační kartu, jakoby se snažil ještě najít nějakou další výmluvu jak mě dostat ven.
„To je vše, vojáku!“ zvedl jsem tón hlasu tak, že mi muž málem zasalutoval. Pak odešel, táhnoucí za sebou vozík stejně, jako zbytek své důstojnosti.


Nerušen a ve stoje podpírající si bradu hledím na Vesnu. Moji nastávající společnici. Je to už doba co jsem pilotoval Hastings, ale to nebude problém i navzdory váze, která jí byla při úpravě pro více prostoru pro náklad dost ubrána. To také znamená, že díky většímu místu na náklad bude o mnoho těžší, až bude plně naložena.
„Spolu to zvládneme,“ kývnul jsem na loď a dal se na odchod. Letmo jsem ještě nahlédl do dvou zbylých hangárů, ale kromě dalšího modifikovaného Hastingsu Devany a nějakého vraku, v nich nic zajímavého nebylo. Moje procházka po základně tedy skončila u mě v pokoji. Těžké tlakové dveře se za mnou zavřely a já se dal do vybalování svých věcí.  Pokoj to byl menší než ty, které jsem používal v armádě, ale to mi nevadilo. Stejnak si myslím, že většinu času budu trávit na lodi. V mé nové práci. Nad tou myšlenkou jsem se pousmál. Po vybalení mých věcí jsem usedl ke svému stolu a prohlížel data, která jsem při vstupu obdržel. Jednalo se o směs informací o společnosti jako například historie, orientační plánky budovy a letounů, seznam zaměstnanců a jejich funkce nebo třeba i info o této planetě. Zběžně jsem prohlédl nezbytně nutné soubory a šel spát.

Probudil mě až pronikavý zvuk, který vydává telekomunikační kanál při příchozím hovoru. Z postele jsem zmáčkl tlačítko pro přijmutí hovoru a na obrazovce se objevil obličej staršího člověka. Byl to ředitel společnosti, jak mi po chvilce došlo.
„Zdravím vás, pane Vakariane. Omlouvám se, že vás budím,“ řekl, když mě uviděl, „ale bylo mi řečeno, že nový kapitán, pro jednu z našich úžasných lodí, dorazil na základnu. Právě včas, řekl bych.“
„Stalo se něco?“ Odpověděl jsem už plně při vědomí.
„Nastala nám tu neočekávaná situace, která si žádá neodkladný let na Citadelu se zastávkou na Noverii. Neznám lepší způsob, jak se dostat do formy, kapitáne,“ řekl s úsměvem. Takže četl můj spis, pomyslel jsem si.
„Nebudu vás obtěžovat detaily, kapitáne, řeknu jen, že náš věrný zákazník potřebuje transportovat sebe a svou rodinu do Citadely. Odlétáte přesně za hodinu.“
„Budu připraven, pane,“ řekl jsem.
„Přesně to jsem od vás očekával. Hodně štěstí a vítejte u nás,“ s těmito slovy se ukončil přenos.
Nechtěl jsem vyzvídat, proč si najímá zrovna nás, proč si nenajme jednu z tisíce lodí v Citadele. Na to se teď, ale soustředit nebudu. Obléknul jsem se tedy a vydal se směr hangár číslo 1. Oděn v klasické turianské lehké zbroji, vcházím do hangáru a vidím, že před lodí už nějaký menší dav přešlapuje, jako kdyby na něco netrpělivě čekal. Nebo na někoho.
Když se přiblížím k davu, nervózně se na mne otočí.

„Zdravím vás ve spolek,“ začnu neutrálním tonem. „Mé jméno je Madoxxes Vakarian a jsem novým Kapitánem a hlavním pilotem Vesny. Doufám, že to bude pro všechny z nás příjemná spolupráce. Také doufám, že všichni členové posádky byli informováni o této náhle vzniklé situaci. Nabrali jsme menší zpoždění, takže vás všechny poprosím o zaujmutí míst na lodi. Nanejvýš za pět minut odlétáme. Díky.“


Počkám, až všichni společně nastoupí a následuju je. Projdu kolem nákladního prostoru až do pilotní kabiny, kde už spouští systémy můj nový kopilot.
„Odhadl jsem vás správně,“ řekl jsem a zaujal své místo. Po připoutání jsem si vyžádal od pana Duncana, jak se představil - divné jméno, ale sám si ho asi nevymyslel, letovou kartu. Bleskově jsem do systému zadal potřebné informace. Pak následovala rychlá kontrola systémů. Potom utěsnění dveří a nastavení automatického vyrovnávání tlaku v lodi.

Zapnul jsem hlasitý poslech.

„Dámy a pánové, hovoří kapitán lodi… Za několik vteřin odlétáme. Toto je náš první společný let a první společný úkol. Nějaký papaláš má přání dostat se z Noverie do Citadely a my mu ho splníme. Doufám,že vše půjde hladce a všichni se vrátíme zpátky živý,“ řeknu bez náznaku emocí a pak se otočím ke svému kopilotovi.
„Nastavte kurz Noveria, pane Duncane,“ řeknu a přepnu vysílací kanál. „Letová kontrolo tady MSV Vesna, žádám o povolení ke startu,“ chvilku bylo ticho.
„Máte zelenou, Vesno,“ ozvalo se z reproduktoru. „Hodně štěstí, kapitáne.“

Vesna se po vyjetí z hangáru na vzletovou plochu odlepila od země s grácií a lehkostí kolibříka a zamířila si to přímo na ledovou planetu Noveria.

Duncan doběhl do hangáru ve chvíli, kdy přípravy na odlet byly už v plném proudu. Zastavil se u vchodu a pozoroval ten organizovaný zmatek. Celé hale dominovala Vesna, která zatím zůstávala v naprosté tichosti a čekala, až jí piloti vdechnou život. To byla první věc, která Duncana zarazila. Sice se zpozdil, ale i přesto by Vesna už dávno měla mít připravené motory. Daleko více ho ale překvapilo složení posádky. U lodi stála skupinka bezpečáků, dva turiané a dva lidé. Nějak moc na rutinní výlet. Nehledě na to, že jeden z turianů byl, pokud se Duncan nepletl, sám velitel bezpečnostních složek. Všichni byli plně ozbrojeni a nastoupeni u nakládací rampy. Duncan neměl rád ozbrojené doprovody a už vůbec ne, když sám žádnou zbraň neměl. Rozhodl se, že neponechá nic na náhodě a rozběhl se zpět ke své ubikaci, kde měl schovanou automatickou pistoli. Byla to Raikou řada IV, kdysi převratná novinka společnosti Ariake Technologies, dnes jen oprýskaný kousek zašlé slávy, nicméně sloužila stále dobře.
Urychleně se doklopýtal ke vstupu do lodi a bez rozmýšlení zmizel v jejích útrobách.

Pilotní kabina nebyla velká, ale skýtala dostatek pohodlí pro oba piloty, kteří tak nerušeně mohli vykonávat svou práci. Duncanovo místo záložního pilota bylo po levé straně trupu. Ztěžka si sedl do sedačky, odložil letovou kartu a zavřel na chvíli oči. Párkrát se zhluboka nadechl. Po chvíli uslyšel zvenku nějaké hlasy a netrvalo dlouho a do lodi začala nastupovat posádka. Duncan se ihned dal do práce. Nepotřeboval, aby hned první den s novým kapitánem vypadal jako nějaký lempl. Spustil palubní počítač a vyťukal své přístupové heslo. Ticho, které doprovázelo celou proceduru, narušily až kroky, které mířili ke kabině. Duncan potvrdil svou totožnost a rychle spustil diagnostiku systému. Ta naštěstí trvala jen okamžik. Technici holt provedli svou práci bezchybně, na obrazovce již blikalo zeleným světlem potvrzení o ukončení předletových příprav. Očima přelétl data, která se mu zobrazila na obrazovce, aktivoval přípravnou sekvenci motorů a vstal ze sedačky, aby se přivítal s novým nadřízeným.

 „Dobrý den, pane…“začal, ale vzápětí se zarazil. Proti němu stál turian v lehké zbroji, která musela projít hanarskou čistící procedurou. Jinak se její bezchybný lesk nedal vysvětlit. „…Já jsem Duncan Trevelyan,“ zakoktal a chtěl ještě dodat spoustu oficiálních informací ohledně své pracovní pozice, jenže slova mu uvízla v krku. Snažil se z turianova výrazu vyčíst jakékoliv emoce, ale bylo to naprosto nemožné. Přesně tohle na nich neměl rád, nikdy nevěděl, co si právě myslí. Horší v tomto ohledu snad byli už jen batariáni. Chvíli počkal v trapném okamžiku naprostého ticha a pak se posadil. Turian si od něj vyžádal letovou kartu a provedl další kontrolu systémů. Poté následoval proslov k posádce. Opět bez jakýchkoliv emocí, což Duncana začínalo iritovat. S předchozím pilotem byla aspoň občas zábava, jelikož si neodpustil sem tam nějaký vtípek. Z tohohle koukala zatraceně nudná rutina podle předpisů s armádou turianů na palubě.

„Nastavte kurz Noveria, pane Duncane.“
Duncanovi to připadalo jak nějaká hláška z předpotopních dvourozměrných filmů, nicméně nehodlal se s touto myšlenkou turianovi svěřovat. Data z letové karty byla už zkopírována do palubního systému, takž byla jen otázka chvilky nastavit naplánovanou trasu. Celou dobu, co si pohrával se svou navigační konzolí, po očku sledoval turiana. Teď už hlavní zodpovědnost za hladký start a opuštění atmosféry spočívala na něm.

Duncan se pohodlně opřel ve své sedačce a na svém displeji si nechal zobrazit statistiky všech hlavních i podpůrných systémů. Vše vypadalo v pořádku. Jen hlášení čidla v jídelně signalizovalo ucpaný odpad. Tohle ale může počkat na přistání. Vyťukal na klávesnici několik příkazů a přesunul hlášení pod složku „opravy po přistání“.

Do strojovny naběhla tak rychle, že se jí z obleku sotva stačila odpařit dezinfekční směs, a k jejímu viditelnému zklamání to bylo stejně pozdě. Inženýr, ač malý vzrůstem, sem již stihl nahnat celý zbytek obslužné posádky lodi a z valné většiny panelů už na svět mžourala ospalá světýlka, která se ale každým okamžikem probouzela více a více. Nebude to dlouho trvat a můžou letět, zbraně, kinetické štíty a podobné legrácky se můžou klidně nahodit až během cesty.
Letmo přejela pohledem i jádro, které zatím pulzovalo dost líně, ale brzy dostane přísun energie a roztočí se jako divé. Sice nebylo nejnovější, ale co by za to doma ve Flotile dali, kdyby jich alespoň desetinu měli v takhle dobrém stavu. Spotřeba malá, nároky na údržbu sice vyšší, ale s její domovskou lodí se to pořád nedalo srovnávat, a výkon stále lehce nadprůměrný. Nakupovat použité vojenské zboží očividně není tak špatný tah, jak by si ještě před půlrokem myslela.
Zhruba v polovině zběžné kontroly přistávacích vzpěr se z interkomu ozvala kapitánova řeč. Těžko říct, čeho tím chtěl docílit, ale třeba to k něčemu dobré bylo, přemýšlela a zároveň doufala, že tenhle kapitán bude aspoň trochu jako Wright. A taky že neskončí stejně špatně.
Všechny kontrolky už svítily zeleně, když z můstku přišel povel ke startu. Inženýr se při spouštění jádra na plný výkon sice tvářil dost pesimisticky, ale to nejspíš proto, že podobné uspávání lodních systémů nebylo úplně běžnou praxí. Všechny zakázky ale stíhala odbavit Devana, takže vedení rozhodlo o dočasné hibernaci lodi, čímž snížilo náklady na její běh téměř na nulu. A posádka si tak už skoro měsíc válela šunky, tedy většina.
Za tu dobu loď pouze udržovali, jak nejlépe mohli, a první důstojnice si rozhodně neměla co vytknout. Všechno doposud šlapalo jako na drátkách a díky nejnovějším inerciálním tlumičům na trhu prakticky necítili, že se odlepují od země. Kdyby teď kdekoliv na lodi bylo něco na způsob průzoru, bylo by jistě krásně vidět na masivní vrata hangáru, jak se za nimi pomalu zavírají, aby dovnitř nepronikla třeskutá zima. Taková věc na trupu lodi ale nebyla ani trochu praktická, proto žádné vizuální spojení vnějšku s vnitřkem neexistovalo. Koneckonců to bývala vojenská fregata, ne výletní kocábka.
Vydala pár rozkazů ohledně oživení generátorů kinetických štítů a skromného, leč přítomného systému GARDIAN. Za celou její nedlouhou kariéru na lodi ho sice použili jen dvakrát, ale pokaždé znamenal rozhodující výhodu. I v oné nešťastné potyčce, kde zemřel kapitán Wright. A než stihli vystřelit z ledové atmosféry do ještě chladnějšího vesmírného prostoru, byla už na můstku, kde rovněž panoval čilý ruch.
Už předchozího dne slyšela nějaké zvěsti o tom, kdo bude novým kapitánem, ale teprve teď jim uvěřila, protože turian tam stál v celé své výšce a tvářil se přesně tak, jak si ho představovala. Jak se tak přibližovala, váhala, zda zasalutovat, ale zavrhla to. Možná to býval voják, ale když šel k civilní společnosti, tak měl asi důvod.
Nechtěla skákat do jeho rozhovoru s druhým pilotem, a tak ve chvíli, kdy se otočil jejím směrem, pouze rukou se vztyčeným palcem naznačila, že je vše v pořádku, a uhnízdila se u prázdného křesla s ovládáním zbraňových systémů. Obvykle tam někdo seděl, i když se jednalo o výlety s minimálním stupněm nebezpečí, ale teď k tomu nebyl důvod, když ještě žádný z přidružených nefungoval. Párkrát přejela prsty po klávesách a s potěšením sledovala, jak doposud mrtvé kontrolky ožívají a jejich barva skáče z červené k zelené.

Není to tak dlouho, co tomu bylo naopak.

Ještě teď se jí o tom občas zdá. Paluba se otřásala, vzduch sytil kouř a prskání roztříštěných terminálů osvětlovalo ztemnělé prostředí můstku při rudém poplachu. Přesně tady seděla, snažila se zároveň zaměřovat palbu z pitoreskně slabých kinetických děl a převádět veškerou dostupnou energii do štítů, ale s přehřívajícím se GARDIANem na ni čekaly už jenom samé špatné zprávy. Pilot dělal vše, co mohl, aby je dostal vcelku pryč, a na obrazovce senzorů se objevila další, již čtvrtá, pirátská fregata zpomalující z rychlosti světla.
Štíty úpěly pod nepřátelskou palbou a děr v trupu přibývalo, ale i když všechno vypadalo neskutečně zoufale, nemožné se stalo skutečným a jen díky náhodě, která do okolí přivedla alianční patrolu, je ještě pořád naživu. To samé se ovšem nedalo říct o kapitánovi, kterého spolu se dvěma techniky z jejího týmu na místě zabila chladící kapalina unikající z protrženého potrubí.
Z deseti členů posádky přežilo šest, v trupu lodi byly díry jako vrata a jádro po úspěšném přistání odmítalo znovu naskočit. Toho dne měla víc štěstí než za zbytek života dohromady. A ještě si tím zasloužila povýšení, i když s tím vlastně v hloubi duše nesouhlasila. Jenže když vyrůstáte na Flotile, naučíte se neodmítat příležitosti ať už přijdou odkudkoliv, takže novou pozici prvního důstojníka přijala. Naneštěstí se ukázalo, že předchozí první důstojník, nyní z nouze kapitán, je spíše ke škodě než k užitku, a tak toho moc nenalétali. Snad to teď bude lepší.

Vymanila se ze sevření tísnivých úvah a radši ještě jednou překontrolovala panel, který už teď zářil všemi barvami. Bude to chtít ještě nějaké dolaďování, ale ten proces už je skoro automatický, stačí jen nechat někoho, aby ho hlídal. Takže teď je čeká velice krátký let na nedalekou planetu a tam vyzvednutí pasažéra a vedlejší zásilky, zopakovala si v duchu a chystala se jít se připravit, protože jako správný první důstojník to bude ona, kdo bude muset ven. Ještě ale čistě reflexivně prohlédla výsledky všech diagnostik, co nedávno skončily, a vytřeštila oči.
O pět vteřin později už téměř bez kontaktu s podlahou letěla do zadní části lodi, jako by měla pilotní kabina každou chvíli vybuchnout, a nadávala při tom na ta prasata v kuchyni, co neustále hází zbytky jídla do odpadů. To se pak nemůžou divit, že se to pořád ucpává.

Nový přímý nadřízený se Kaldarylovi zdál sympatický. Vypadal jako dobrý voják a úctyhodný muž. I jeho spisy to tvrdily. Kaldaryl je četl snad pětkrát a právě teď je na palubě Vesny, sedíce na své palandě v ubytovacích prostorách lodi, četl po šesté. Pozoroval ho při nástupu i přesunu na loď. Musel uznat, že Turian v něm vzbuzoval jistou úctu.
O druhém Turianovi na palubě, pilotovi, jehož hlas, znící z lodního intercomu, právě ustal, by mohl tvrdit pravý opak. Kdyby nečetl jeho složku a neviděl ho při nalodění, klidně by mohl po tomto jeho projevu tvrdit, že šlo o nějakého člověka a stále ještě nemohl úplně uvěřit, že to byl Turian, co k nim už dvakrát vedl podle Kaldarylova soudu dost zbytečnou a až lidsky dětinskou a nevojenskou řeč. Kaldaryl ale neměl ve zvyku soudit kohokoliv zcela podle prvního dojmu, takže nakonec uzavřel Kapitánovu složku a jen si pomyslel, že je spokojen, že mu velí ten lepší z obou příslušníků jeho rasy.
Seděl takhle už od chvíle, co vstoupil na palubu lodi před deseti minutami a jediné co dosud dělal a měl v plánu dělat po cestě na Noverii, byla prohlídka dostupných dat o ostatních členech posádky a kontrola vlastní výzbroje. Promítal si postupně, jak měl ostatně už od své služby v armádě ve zvyku, všechny složky na malé obrazovce před okem a snažil se si zapamatovat všechny možné taktické informace a osvojit si je.
Dělalo ho to spokojeným a jistým. Vždy byl rád, když znal dobře situaci, v které se nacházel. Tak to také bylo psáno v té lidské knize, Umění války. Jeho oblíbená kniha lidského původu. Přestože lidi neměl rád, musel uznat, že některé jejich taktické metody a postupy byly úctyhodné. Jen dost pochyboval, že dokonalost, jaké dosahovaly na teoretické úrovni, dokázala tahle rasa využít i v praxi.
„Kdo zná sebe i svého nepřítele, neprohraje ani jednu bitvu ze sta.“
Tuhle větu znal velmi dobře a maximálně se jí řídil celou svou vojenskou, ale i civilní kariéru. Vždy a všude se snažil o svém okolí zjistit maximum. V opačném případě si připadal velice nepohodlně a nejistě, dalo by se říci, že i paranoidně. Byl rád, že tady má a ostatně už i měl dost času, aby se se svým okolím alespoň dostatečně seznámil. Uznal, že pro ozbrojený konflikt vyšší obtížnosti a rizikovosti by to nemuselo a pravděpodobně by to ani nebylo dost, ale také věděl, že na misi, jako je tato, takový konflikt pravděpodobně nehrozí.
To byla další věc, která ho vyváděla z rovnováhy, a tak na ni raději nemyslel. Pravděpodobnost. Nesnášel představu, že není něco přesně dané a určené. Osobně zastával názor, že pravděpodobnost prostě neexistuje. Že vše je vývodem systému předcházejících události, že akce předchází reakci. Že pravděpodobnost je pouze naší náhražkou faktu, že neznáme přesně onen systém… a proto se snažil vždy ten systém poznat co nejlépe… aby se vyhnul pravděpodobnosti.
Zvuk kroků na chodbě lodi ho vyrušil ze zamyšlení a změnil zobrazovaný dokument na složku jednoho z lidských bezpečáků. Další potenciálně slabé místo, se kterým ve svém systému musí počítat…

*** 

Konečně dokončil kontrolu i poslední ze svých zbraní a pomalu je všechny na speciálních popruzích připnul ke své zbroji. Nehodlal je po dobu letu ani jednou dát pryč z dosahu. Věděl moc dobře ze své vojenské služby, že v kosmu může dojít kdykoliv k situaci, kdy je bude okamžitě potřebovat. Stát se mohlo cokoliv.
Měl své zbraně rád. Už dávno si je nechal upravit tak, jak mu to vyhovovalo. Dvojice útočných pušek tak byla o několik centimetrů kratší, než je obvyklé se zarovnanými konci. Každá z nich byla nastavena na maximální rychlost střelby. Sice to znamenalo menší přesnost, ale Kaldaryl byl zvyklý bojovat v prostorech, kde přesnost nebyla hlavní. Navíc, jeho implantáty prakticky nulovaly jakoukoliv možnou nepřesnost zbraní. Také jejich vzhled byl jedinečný, každá z nich byla zcela černá a pokryta hustými malbami podobnými těm na jeho obličeji. Ty zbraně byly jeho součástí, byl na ně zvyklý a byl s nimi i svým způsobem propojen. Byly jeho druhý pár rukou.
Teď mu vysely obě připevněné pevně ke zbroji a zajištěné bezpečnostní pojistkou dostatečně rafinovanou, aby jen Kaldaryl mohl v mžiku sekundy tasit obě zbraně, zatímco jiným by to trvalo přinejmenším deset dalších vteřin. Jedna připevněna šikmo na spodním okraji hrudníku, druhá na zádech.
Zvedl se z postele a vykročil z ubikací. Klidným krokem se vydal do jídelny, aby se najedl dřív, než dorazí na místo. Moc dobře věděl, jak je důležité nevynechat před misí dostatečnou dávku živin. Posadil se ke stolu, kam si donesl svůj příděl zásob. Jídlo nevypadalo nejlépe, ale nebyl zvyklý na lepší porce jako voják, takže přijal pokrm bez protestů a poznámek. Místo toho, aby mu věnoval pozornost, raději se zaměřil pohledem na muže sedící nedaleko od něj, dva jeho lidské kolegy, jejichž spisy si již také několikrát přečetl. Popravdě musel uznat, že člověk jménem Dave Fox mu přišel podle spisů zajímavý. Nepříliš často tahle o lidech uvažoval, ale nebránil se tomu uznat, že i mezi nimi se můžou tací najít. Po celou dobu jídla je tedy zaujatě pozoroval ve snaze je dostatečně odhadnout a doplnit tak další informace k těm, které měl z dokumentů…

Čekání na zbytek posádky mi přišel nesnesitelný, protože TJ, jako již tradičně, nedokázal zmlknout. Neustále něco probíral, a když dané téma skončil, tak okamžitě bez sebemenší odmlky přeskočil na další. Místo abych ho poslouchal jsem si ale více všímal posádky, která se pomalu začala scházet.
Mezi davem jsem poznal svého nového velícího důstojníka, který si stejně jako já ostatní měřil pohledem. Zašmátral jsem v paměti po jeho jménu. Ablaryn nebo nějak tak podobně. Najednou mě něco vytrhlo z toku myšlenek, ale nebyl to nějaký hluk či něco jinak rušivého. Naopak to bylo ticho. Podíval jsem se na TJ, který mlčel a koukal na Ablaryna stejně jako já.
„To je ten týpek, co?“ řekl najednou.
„Jakej „týpek“?“ zeptal jsem se ho.
„No ten, co nám teď velí, přece,“ odpověděl.
„Jo tak to je ten týpek,“ usmál jsem se. TJ si turiana se zájmem prohlížel, až jsem si myslel, že zatím co jsem nedával pozor, někdo TJ vyměnil. Chvíli na to k turianskému důstojníkovi přiběhl jiný turian a horečně mu zasalutoval.
„Pche, koukni na toho šplhounka. Asi si myslí, že když je náš kápo turian jako on tak si bude vyskakovat. Nesnáším takovýhle podlejzavý parchanty,“ dloubal do mě loktem TJ a ukazoval na nově příchozího. A já opět poznával TJ, nejspíše ho zase někdo vyměnil zpět, což dotyčnému nemohu mít za zlé.
„To, že mu salutoval, neznamená, že je nějakej šplhoun,“ odvětil jsem.
„Jo vážně? A víš, že tomu strejdovi nemusíme salutovat? Nejsme armáda. Dobře poslouchat, to beru, jsou přece jistá pravidla, ale až takhle to prožívat?“ zakroutil hlavou.
„A slovo slušnost ti nic neříká?“ zeptal jsem se ho.
„Ne, můj slovník ho neobsahuje,“ zasmál se a praštil mě pěstí do ramene.
„Pak asi neobsahuje spoustu dalších,“ odtušil jsem, aniž bych se na něj podíval.

Netrvalo to zas tak dlouho a posádka byla kompletní a my se nalodili. Chvíli na to nás pilot oslovil. Jeho proslov byl krátký a stručný.
„Tak to stálo za nic. To nás jako mělo uklidnit anebo vyděsit? Mohl nahodit trošku lepší tón jako v nějakým dech beroucím filmu a ne tón nějakýho již značně starého Elcora, který vypráví o svém zdravotním stavu. Ale co, snaha se cení,“ nezapomněl zkritizovat proslov TJ.

Společně jsme byli v naší ubikaci. Nejspíš si někdo uvědomil, že jsem jediný, kdo může přežít TJ a je ho neumění mlčet. Po dlouhých minutách lelkování a jeho pobrukování už to nevydržel.
„Co se jít najíst? Už jsem celou hodinu nejedl,“ zasmál se. Souhlasil jsem, protože jsem měl taky hlad a taky tu byla možnost, že ho jídlo na chvíli umlčí.
Došli jsme tedy do jídelny, kde jsme si vzali svůj příděl a posadili se na dvě volná místa.
„No tak se do toho pusť. Jestli tě tohle nezabije, tak už se nemusíš bát ničeho,“ chechtal se TJ na celou jídelnu. Oba jsme se tedy společně pustili do jídla. Díky mému působení v Alianci jsem byl na vojenskou stravu zvyklý, takže pro mě nebyl žádný problém danou potravu sníst a nezískat tím tak újmu na zdraví. Následně jsem si všiml turiana, který mě pozoroval nejspíše už nějakou dobu. Poznal jsem ho okamžitě. Byl to ten, co před odletem salutoval Ablarynovi a za to byl Jonsonem označen za šplhounka. Dlouze jsem se na něj zadíval a naše pohledy se střetly. Nevypadal, že by měl lidi nějak v lásce, ale přesto se na mě díval jinak než vyloženě s odporem.

[i ]„Raz, dva, tři, teď. Raz, dva, tři, teď. Znovu! Raz, dva, tři, teď. Sakra neumírej vojáku! Tohle zvládneš. Dělej!“ nade mnou se objevil medik a následně zmizel ve tmě.
„Kde to jsem?“ zeptal jsem se a pokusil se otevřít oči, jenomže se mi to nepodařilo a všude mě obklopovala tma.
„Jsi v bezpečí, Foxi.“ Poznával jsem hlas svého velícího důstojníka.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se ho.
„Ti batariani vás dostali. Dlouho se vaše jednotka nehlásila tak jsme si pro vás přišli. Ti parchanti vyhodili celej komplex do luftu. Kdybyste byl u něj blíž tak je po vás. Takhle máte jen pár popálenin. Měl jste velké štěstí. Nejdřív jste přežil, když vás doslova obstřelovali a pak ten výbuch,“ zazněl hlas velitele, ale stále byla všude tma.
„A co ostatní?“ zeptal jsem se ho.
„Je mi to líto, Foxi, ale nikdo kromě tebe to nepřežil.“
Pocítil jsem ruku na rameni a zjevil se mi rozmazaný obrys velitele, který se skláněl nad mou postelí.[/i]

„Otravuje tě?“ zeptal se TJ. Najednou jsem byl zase zpět a uvědomoval si, že na Turinana ještě stále koukám a on na mě.
„Hej, chlape, nějakej problém?“ zařval na něj TJ.

Usmíval se, celou dobu se jen usmíval a turianovi, který ho měl hlídat, to viditelně nedělalo moc dobře. Těkal očima sem a tam a v hlavě se mu určitě honilo mnoho zajímavých myšlenek. Krogan se divil, co blbnou. Vždyť šlo jen o jemnou slovní přestřelku, výměnu názorů, která neskončila nijak zvlášť dramaticky…


„…Chci, abys to zkusil,“ ušklíbl se na důstojníka. Zbytek policistů jej měl stále v mířidlech zbraní. Krogan po nich přejel pohledem, protáhl se a pustil tašku na podlahu. Důstojník vytáhl standardní služební zbraň, kterou mu namířil na břicho, a pouta. Ještě stále byl čas to vyřešit jinak, ale Grokovi to bylo jedno. Nehodlal si nechat srát na hlavu. A už vůbec ne od kreveťáků. Stovky let pilovaným pohybem bleskově a nečekaně chytl důstojníka za zápěstí ruky, v které držel zbraň a odklonil její hlaveň stranou. Následoval výstřel, jak se turian lekl, výkřik, jak trefil kolegu do nohy a žuchnutí, jak se svalil na tvrdou podlahu.
Jeho kolegové, krom postřeleného, byli v šoku a reagovali jen velmi pomalu. Krogan skroutil důstojníkovi ruku za záda, až bolestí vyjekl. Všechno se to seběhlo velice rychle, ale tímto to také skončilo, protože jeho parťáci se konečně probrali a než stačili krogana rozstřílet na kaši, tak se vzdal.


„…Chci se vidět s vaším velitelem.“
„Chtít můžeš,“ ozvalo se mu v odpovědi a v podobném duchu pokračoval jejich dialog asi další dvě hodiny…
„…kdo je vůbec vaším velitelem? Když už se ho dovolávám.“
„Kapitán Koorli.“
„Istlar nebo Gilrin?“ tázavě nadzvedl tu část, která by se dala nazvat obočím.
„Istlar.“ V Grokově očích radostně blýsklo.
„Jo tak malej Koorli? Uf, musím se ti přiznat, že chvilku jsem se bál,“ plácl se do stehna a začal se smát na celé kolo. „Heh, Girlin na mě nevzpomíná moc v dobrém.“
„Prosím?“ kreveťák se tvářil docela zmateně.
„Jen, že kdyby byl vaším velitelem Girlin, tak bych na tom byl mnohem hůř, protože jsem mu, když byl ještě kadet a né hrdina Ghostů, prostřelil rameno a on si takové maličkosti bere moc osobně.“ Krevetka se usmál. Očividně o tom něco málo slyšel. Istlar a Gilrin jsou turianští bratři, kteří prošli speciálním výcvikovým střediskem, ve kterém Grok dělal posledních dvě stě let instruktora. Byli to [/i]jeho[/i] hoši, a když jejich výcvik skončil a oni odešli, oba si našli cestu do Armiger Legie. Zatímco Istlar se dostal k výsadkářům Havoc, Gilrina okamžitě přijala infiltrační skupina Ghost.
„Počkat, takže to vy jste postřelil majora Girlina? A znáte velitele Istlara?“ rázem ke Grokovi začal cítit jisté sympatie.
„Jo a jo, docela dlouho. Je to parádní voják. Jen jsem netušil, že se z Armiger Legie dostane k C-Sec…“

Ještě chvilku si ti dva povídali, než se otevřely dveře a dovnitř vstoupil nějaký žlutý člověk s šikmýma očima v doprovodu dvoučlenné ochranky a se slovy: „Ty, se mnou.“, ukázal na krogana. Ten se stačil ještě rozloučit s turianem slovy „měj se“ a dobrovolně se vydal dlouhou chodbou k výtahu. Netrvalo to dlouho a už stál v kanceláři, kde se nacházel moderní stůl, počítač, jedno černé, pohodlné křeslo, a druhé nepohodlné. Pak ještě nějaké kytky a spousta modelů turianských vesmírných lodí. Hned věděl, že je to Istlarova kancelář. A ten se zde vzápětí i objevil.
Když se přesvědčil, že má skutečně tu čest s Grokem, vytřeštil oči, ale hned se vzpamatoval a ochranku poslal ven. Istlar je svalnatý a vysoký turian v nejlepších letech s vytříbenými schopnostmi, které by mu mohl závidět nejeden člen speciálních jednotek. Byl členem výsadkářů Havoc… a nakonec si skončil u poldů. Vesmír je divnej.
„Jste to vy, Pane?“ řekl nevěřícně a naznačil mu, aby se posadil.
„Jsem to já,“ odpověděl a rozpřáhl ruce k přátelskému objetí.
Istlar ignoroval jejich současné postavení a nezapomněl při tom gestu poplácat krogana po hrbu. „Jak dlouho to je, co vás pustili?“ spustil a vytáhl zpod stolu lahev turianské brandy a ještě jednu, která byla jisto jistě lidský absinth.
„Přibližně třicet hodin,“ přiznal Grok a díval se, jak Istlar rozlévá do dvou sklenek.
„Třicet hodin na svobodě a už mám dostatek obvinění, abych vás o tu svobodu zase připravil?“ podal mu jeho nápoj.
„Oni si začali,“ pousmál se a přiťukli si.
„To mě vůbec nezajímá, Pane,“ překvapilo ho, že mu tak stále říká, ačkoliv se tak dlouho neviděli. Napili se. „Je mojí povinností to řešit. To, že se známe, neznamená, že vás pustím bez trestu. Na ošetřovně mám dva muže, které jste zranil. Dva policisty.“
„Jo… měl bych dostat nařezáno,“ zavtipkoval.
„Čtyři očití svědci vypověděli, že jste na něj vytáhl zbraň a cituji: ,S pěnou u huby na něj začal střílet‘.“
„Zkurvení civilové,“ zamumlal si pro sebe.
„Co prosím?“
„Že co se mnou bude?“ Turian se znova napil a promnul si bradu.
 „Máte zákaz vstupu na Citadelu po dobu dvou let. Pokud vás tu nachytám, dostanete deset let na nějakém opuštěném asteroidu. Je to jasné?“
„Naprosto.“
„Dávám vám pět hodin na odlet. A to jen proto, že si vás vážím za to, co jste pro mě udělal.“
„Jsem tvým dlužníkem, Istlare“ podal mu ruku, „ale ještě než půjdu, vrtá mi hlavou, proč ses vzdal své kariéry v Havoc? Byls jedním z mých nejlepších studentů vůbec – teď už to můžu říct.“
„Chtěl jsem založit rodinu, a tak…“ ukázal na fotografii plnou malých turianků a turianské samičky. Podle jejich měřítek byla určitě atraktivní. „Uvědomil jsem si, že být s nimi a vidět mé děti vyrůstat je důležitější, než šarže a bezcenné medaile.“
„Moudrá slova… a na to se napijem.“
„To bychom měli,“ usmál se a následoval poslední přípitek, po kterém už ve sklenkách nezbylo vůbec nic. Grokovi vlastně nezůstala ani sklenka. Rozkousával ji v puse – byla to moc dobrá sklenka.
„Rád jsem tě viděl, Istlare, a děkuji ti za všechno. Snad si tohle zase někdy zopakujem,“ otočil se k odchodu.
„Ale raději bez zraněných policistů a na celý víkend.“
„To zní jako plán.“

U skladu dostal zpět svou tašku, prozkoumal její obsah, jestli mu nic nechybí a vydal se na místo, kde ho mají vyzvednout. Je to samozvaná poslední pirátská krčma – takže spousta alkoholu, hlasité muziky a levných žen. U vstupu se ho pokusili třikrát vyhnat. Prý, že nehledají ani ochranku, ani problémy. Nakonec však zvítězil a dostal se dovnitř. Majitelem je prý nějaká Madam Barbara. Rozhlédl se a v jeho zorném poli spočinul prázdný stůl. Náhoda? Nemyslím si, pomyslel si a vydal se k němu.

„Nikoliv, člověče,“ přičemž slovo člověk sice zjevně zdůraznil, ale nebylo v něm slyšet nic jako nadávku.
„Člověče?“ Procedil mezi zuby TJ a pomalu se začal zvedat. Druhý člověk ho jen mlčky sledoval, aniž by se pohnul. TJ pomalu došel k Turianovi a naklonil se ke stolu. „Že by se náš malej podlejzavej snažílek snažil nade mě povyšovat?“ zamračil se na něj. To už se zvedal i druhý člověk. Turian nevzrušeně dožvýkal sousto, odložil vidličku a podíval se mu do obličeje.
„Vy snad nějaký problém máte, člověče? Že by se vás nějak dotklo, že vás označuji oficiálním názvem vašeho rodu?“ turian se mírně opřel o židli a s rukama založenýma na hrudi čekal, jak bude člověk pokračovat, občas těkajíce pohledem i na druhého.
TJ propaloval Kaldaryla pohledem. Dave k nim spěšně přišel a položil Jonsonovi smířlivě ruku na rameno.
„Uklidni se. Tohle je náš novej parťák a ty se k němu podle toho budeš chovat. Musíme si navzájem krýt záda,“ řekl Jonsonovi. „Omluv mého přítele je trošku horlivý,“ usmál se na Kaldaryla „Jmenuji se Dave Fox.“ Řekl a nabídl turianovi ruku k potřesení. Turian chvíli na ruku hleděl, pak ale na obličeji vykouzlil něco, co by mohlo být lehkým úsměvem a pevně ji stiskl.
„Mé jméno je Kaldaryl Pytherus a vím, kdo jsi, člověče. Četl jsem tvoji složku… Každopádně mě těší,“ dodal po malé odmlce.
„Četl složku? To chceš znát jeho velikost bot?“ zasmál se TJ.
„Jinak tohle je Thomas Jonson,“ řekl Dave Fox a ukázal na TJ šklebícího se vedle něj.
„Pokud seš teda náš parťák, pak sme za dobře, můžeš mi říkat TJ,“ zazubil se TJ a nabídl Turianovi taky ruku. Ten podal ruku i TJovi a opět ji pevně stiskl.
„Nikoliv. Jednoduše rád vím, s kým pracuji.“
„To uznávám, ale raději preferuju, když dotyčného poznám osobně, než podle složky, protože ve složce vše nenajdeš,“ řekl mu Dave. „Můžeme přisednout?“ dodal spěšně a ukázal na místa před Kaldarylem.
„Jistě,“ kývl a opět klesl do židle. „Osobně nepreferuji ani jeden způsob. U složek máte pravdu, ale jsou věcné a jsou tam fakta. Osobní kontakt občas není zcela optimální. Každopádně se mu nebráním.“
Během rozhovoru pokračoval Kaldaryl v jídle, přestože většinu pozornosti věnoval kolegům.
„Když seš takovej znalec našich složek, a tím i nás, co víš o tom novém šéfovi co nás má teď na starost?“ zeptal se TJ.
„Deegar Ablaryn, bývalý voják, vyšetřovatel C-Sec. Vcelku úctyhodné schopnosti i dosažené úspěchy. Nakonec odešel kvůli neshodám s nadřízenými.“
„A co víš tady o Daveovi a o mě?“ vyzvídal TJ. 
„Řekl bych, že toho vím dostatek. Ostatně, sám asi nejlépe víte, co máte napsáno v záznamech.“ Turian sežvýkal poslední sousto a odložil vidličku. „Nakonec, ty záznamy jsou veřejné.“
„Jo to je fakt, ale už mě nebaví číst jak sem dobrej, lepší je to poslouchat,“ zasmál se TJ. „Dělám si srandu,“ mávl pak rukou. „A ty Kaldaryle, co si myslíš o naší probíhající misi? Myslíš, že to bude taková nuda, jak se říká? To by mě fakt naštvalo.“
„U misí jako je tato se může stát cokoliv. Zřejmě půjde pouze o jednoduchou přepravu a nic se nestane. Ovšem vždy je tu možnost, že dojde k nějakým vedlejším okolnostem. Rozhodně nehodlám považovat tuto misi za banální a jednoduchou a nebýt tak připraven na možné komplikace,“ Kaldaryl se podíval na malé hodinky na zápěstí, aby zjistil, kolik času jim zbývá do přistání. Odhadoval tak deset minut.

Seržant se uvolnil, a tak jsem mu kývl, ať se zařadí.
Ještě před naloděním jsem chtěl oslovit svou bezpečnostní jednotku a všechny, i lidské členy, poznat osobně.  Ale než jsem tak mohl učinit, přiběhl turianský kapitán lodi, pronesl krátký proslov (možná trochu neprofesionální proslov) a nástup do lodi se zrychlil. Všude přítomný chaos a jistá dávka neprofesionality mne znechutila, a tak jsem se rozhodl, že se také v rychlosti nalodím a seznámení se zbytkem členů mé bezpečnosti nechám na později, až bude klid během vesmírného letu.

***

Uběhlo několik hodin. Seděl jsem ve své kajutě a detailně pročítal znovu složky svých podřízených.
Kaldaryl Pytherus, turian, který mi před nástupem zasalutoval, byl podle spisu opravdu špičkový voják. O to více mne potěšila jeho profesionalita před nástupem.
A o to více jsem byl zvědavý na zbylé dva členy tohoto bezpečnostního týmu.
Lidský muž jménem Dave Fox podle záznamů vypadal jako schopný voják a charakterní muž. Jeho vojenská kariera byla slibná, ale bohužel před dvěma lety nezvládl velení svého týmu. Všichni zemřeli a on na doporučení Aliančních psychologů opustil armádu.
Posledním byl jakýsi Thomas Jonson. Špičkový voják, co se tíkalo jeho schopností na bitevním poli, ale jinak trochu problematický člověk. Často nedokázal udržet své ego a pusu na uzdě, a tak vyvolával spory mezi členy jednotky. Armádu opustil kvůli neshodám s velením. Na něj si budu muset dát trochu pozor.     
Přeleštil jsem svou černou zbroj a z cestovního vaku vytáhl druhou pistoli a jeden a půl ruční zahnutý meč, který se mi často osvědčil při boji tváří tvář. Vyčistil jsem obě pistole i odstřelovací pušku. Speciálně upravené pistole s prodlouženou hlavní a prvkem, který zabraňoval, aby se při rychlé střelbě rychle nezahřívaly.
Zavěsil jsem si zbraně do pouzder po stranách stehen. Meč jsem si křížen zasunul do pouzdra na záda a na druhou stranu zavěsil, také speciálně upravenou, odstřelovací pušku.
Když jsem se řádně připravil, vydal jsem se na obhlídku lodi. S lodní mapou jsem se seznámil ve své kajutě a i z taktického hlediska jsem si jí zapamatoval. Má vojenská kariera mne naučila, abych se do detailu seznámil s každým prostředím, kde jsem se pohyboval.  S každým detailem, s každou taktickou výhodou a nevýhodou daného prostředí. Když jsem osobně prošel loď, mé kroky zamířily do kantýny. Už z chodby jsem zaslechl trochu hlasitější hovor. Hádku. Jeden pro mne neznámý hlas a hlas turiasnkého seržanta bezpečnosti.
Chvíli jsem stál v chodbě a poslouchal. Hádka naštěstí přestala během několika okamžiků. Trochu jsem si oddechl, že jsem nemusel řešit hádku svých podřízených tak rychle. Vstoupil jsem dovnitř. Na první pohled bylo vidět, že se všichni tři členové týmu, rychle spřátelili, což bylo dobře.
Přešel jsem kantýnou k výdeji jídla a koutkem oka pozoroval chování svého nového týmu. 
Vyzvedl jsem si nutriční tyčinku a cestou zpět jsem se zastavil u stolu, kde seděli mí podřízení.
„Pánové, jako členové bezpečnostního týmu se za deset minut budete hlásit v taktické místnosti! Děkuji,“ otočil jsem se a odešel na řečené místo.

Jen co jsme opustili Exosféru Velesu, můj kopilot akorát kopíroval navigační data z letové karty do palubního počítače Vesny.
Zklamaně jsem vydechl.
„Tak tohle vás dnes lidé učí na akademii v pilotních kurzech?“ řekl jsem spíše se zájmem a náznak popichování se v tom téměř vytratil.
Otevřel jsem navigační konzoli a překontrolovával data z letové karty. Odhadovaný čas k dosažení atmosféry Noverie ukazoval přesně 20 minut.
„Hmmm,“ zamumlal jsem po chvíli při editování letové dráhy. Nakonec jsem nová data vložil do navigační konzole, která se mě drze zeptala, jestli chci opravdu změnit nastávající optimální kurz. Potvrdil jsem tedy a ve statusu teď ukazovalo odhadovaný čas 17 minut.
„Lepší,“ řekl jsem bez emocí
Na tomhle zapracujeme, pomyslel jsem si. Nicméně zatím se mi můj nový kopilot vcelku zamlouval. I když pominu, že to je člověk, na svém místě byl včas a než jsem stačil usednout, Vesna byla plně připravena k odletu. Přesně tak to má vypadat.

Nyní jsme se nacházeli na orbitu Velesu a kdyby byl v lodi viditelný průzor, byla by Noveria v dálce vidět jako jasně svítící ledová koule.
„Vesna je vaše, pane Duncane,“ řekl jsem a jal se chopit své kapitánské pozice vzadu, když v tom jsem ji uviděl.
Quarianská žena oděna ve svém typickém obleku, příslušející její rase, právě vcházela. Změřil jsem ji tvrdým pohledem a ona se mi za to odvděčila gestem ukazujícím, že je všechno v pořádku. Kývnul jsem tedy na srozuměnou.
Svým způsobem jsem se cítil klidný při vědomí, že první důstojník a zároveň hlavní technik je quarian.
O quarianech vím jen to, co se všeobecně vyučuje na turianské akademii. Osud, jenž je potkal s Gethy byl hodný politování. Zato ale scientologické a technické znalosti mají na velmi vysoké úrovni, za což sklízí můj obdiv nehledě na kuráž vynaloženou při opuštění své rodné planety.

Na vyvýšeném místě pro kapitána byl jen holografický panel umožňující přístup do systému lodi.
Když jsem se k němu postavil, viděl jsem tak jasně na pilota a na obě stanoviště za ním. Lidé měli určitý smysl pro dramatičnost, když navrhovali tuto část lodi, řekl bych. Na tom místě jsem si připadal trochu hloupě, ale je to teď má práce, a tak jsem se na to snažil nemyslet. Ani pořádně nevím, co se o mě bude jako od kapitána lodi očekávat. V armádě by to znamenalo nekonečné štěkání rozkazů na všechny strany, k udržení maximálního soustředění posádky. Jenže tady už nejsem v armádě. Jsem na civilní lodi a nevím, jakou úlohu by tu měl kapitán zastávat. Ať už je ale jakákoli, vím, že se jí budu snažit plnit, tak jak jsem zvyklý. Vždy na sto procent a maximálně efektivně.

Na panelu jsem si nechal vytáhnout na obrazovku celkový stav lodi a poslední úpravy. Při prohlížení dat mi zmizel pesimistický výraz z mé naprosto nic neříkající tváře a nahradil jej jeho optimistický protiklad. I přes nový nátěr zvenku, který se asi snažil zakrýt šrámy, je zevnitř téměř stoprocentně v pořádku. Lepší než jsem doufal, to je vždy dobré znamení.

Všechno tedy šlapalo podle plánované časové osy a já měl alespoň trochu času si pročíst pořádně všechny záznamy o posádce lodi, které jsem včera ve svém pokoji na základně jen zběžně pročetl.

Ze čtení mě vyrušila až světélkující ikona na holopanelu, která signalizovala dosažení vysokého orbitu ledové planety Noverie. Okamžik na to se ozval příchozí hovor z planety.
„Hovoří bezpečnostní letová kontrola Noveria, identifikujte se prosím,“ zaznělo v místnosti mužským hlasem.
„Tady MSV Vesna společnosti Perunica Express. Žádám o povolení k přistání,“ řekl jsem.
„Jaký je důvod vaší návštěvy?“ ozvalo se z druhé strany neutrálně, ale spíš jako rozkazovací věta.
„Obchodní styky a doplnění zásob,“ odpověděl jsem. Nevím, proč mě to napadlo, ale z nějakého důvodu jsem nechtěl říkat nic o našem pravém úkolu.
Malou chvilku bylo ticho, ale pak se z interkomu ozvalo, „Autorizace ověřena, Vesno. Máte povolení k přistání, dok číslo dva, Noveria konec.“ Pak se spojení přerušilo.
Přepnul jsem komunikační kanál do celé lodi a spustil.
„Kapitán k posádce… za okamžik přistáváme, žádám všechny členy týmu, aby se připravili k vylodění.“

Vesna pod rukou kopilota k mé spokojenosti zlehka dosedla do příslušné sekce v přístavu. Když nás zadokoval automatický systém elektromagnetů, zahájil jsem program pro vyrovnávání tlaku mezi přechodovou komorou a venkovním prostředím.

Vše je nyní připraveno k opuštění lodi.

Opancéřovaný turian pochodoval úzkou chodbou Vesny směrem ke konferenční místnosti. Na cestu z jídelny si zvolil o dost delší trasu, ale i tak si tím cestu prodlouží nejvíce jen o půl minuty. K prohlídce lodí zatím neměl čas a předpokládal, že k tomu nebude po vyzvednutí zákazníka čas už vůbec. Rozhodl se tedy učinit to teď, přestože pouze takhle provizorním způsobem. Pořád ale preferoval malé seznámení s prostředím před žádným.
Prošel okolo výtahu a chvíli si ho prohlížel, nakonec zatočil a vydal se pomalu nahoru do patra s můstkem a konferenční místností. Zastavil se, aby si prohlédl místnost s navigací a nahlédl i na můstek a k airlocku. Nakonec se vydal přímo do konferenční místnosti.
Byl v ní první, tři minuty před domluvenou schůzkou. Posadil se tedy přímo na sedadlo vedle místa, kam odhadoval, že si sedne Velitel. Pohodlně se posadil a rozhlédl se. Když ale nenašel nic, na co by mohl zaměřit pozornost, vytáhl z pouzdra na stehně svou pistoli a začal ji pomalu rozkládat na stůl před sebou a následně ji opět skládat.
Ti dva lidé ho trochu zaujali. Dave Fox ho celkem potěšil jistou dávnou profesionality a mírnou povahou. Naproti tomu TJ byl přesně ten typ člověka, který Kaldarylovi většinou lezl na nervy. Moc mluví, pomyslel si. Ale podle záznamů to byl skvělý střelec. Kaldaryl trochu zatoužil, aby se naskytla příležitost, kdy zjistí, kolik je na tom pravdy.
Zrovna když uvažoval, že pistoli začne rozkládat potřetí, vyrušili ho kroky blížícího se turiana, Velitele bezpečnosti. Kaldaryl schoval zbraň ještě před tím, než se jeho nadřízený objevil v místnosti a ve chvíli, když se tak stalo, Kaldaryl vstal a zasalutoval.
„Pane,“ pozdravil ho a čekal.

Před okamžikem oba turiané odešli, ale já s TJ jsme ještě seděli na svých místech v jídelně. Deset minut byla dlouhá doba a tak jsme se nikam nehrnuli.
„Takže, za chvíli je to tady,“ povzdechl si TJ.
„Co je tady?“ zeptal jsem se a pomalu se na něj otočil.
„No přece zdlouhavý a nudný proslov o misi. Nebo nám třeba novej šéfík začne vyprávět o svých dosavadních úspěších, abychom pochopili, kdo je tady vlastně ten velkej kápo,“ postěžoval si.
„A nebo nás chce trochu poznat,“ poznamenal jsem a pomalu jsem se začal zvedat od stolu.
„Jo, to je určitě celej žhavej,“ začal se TJ smát a následně jsme společně opustili jídelnu.

Cestou jsem si více všímal lodi, než TJe. Ten si opět, jako již tradičně, usmyslel, že nejlepší možnost jak se zabavit je mluvit na mě tak dlouho až z toho budu mít v hlavě díru.
„Tahle loď není špatná, to netvrdím, ale už sem viděl lepší. Zajímalo by mě, jak by si tahle lodička poradila v pořádném boji,“ povídal zrovna TJ, když jsem ho na chvíli začal vnímat. „Na druhou stranu mě vesmírný bitvy neberou, to se totiž moc nemůžu zapojit. Raději sem, když mi dají do ruky zbraň a nechaj mě dělat svou práci.“ Podíval jsem se na čas a už nás pomalu začínal tlačit čas, a tak jsem přidal do kroku.
„Jo, nechci se chlubit, ale mám dost dobrou mušku,“ pronesl pyšně TJ a zrychlil, aby mi stačil.
„To je pro mě novinka, že se nechceš vytahovat,“ zasmál jsem se.

Konečně jsme dorazili do cíle a to zrovna když do taktické místnosti zacházel Ablaryn. Téměř okamžitě jsme uslyšeli  Kaldaryl jak velitele pozdravil.
„Hm, koukám, že náš novej parťák šplhounek už je namístě. O co se vsadíš, že vejdem a on bude šéfovi leštit boty,“ zasmál se můj kamarád a dloubl do mě loktem.

Vešli jsme společně dovnitř, na čemž se oba turiani otočili na nově příchozí.
„Zdravím, šéfe! Jsem Thomas Jonson, ale můžete mi jako ostatní říkat TJ. A ještě něco vám řeknu, kryju vám záda,“ řekl TJ, než jsem stačil cokoliv říct sám. TJ se na Ablaryna zazubil a pozvedl palec.
„Dave Fox,“ představil jsem se též.

Kráčel jsem lodí a pročítal si spisy o našem zákazníkovi. Vešel jsem do konferenčního sálu, ve kterém už jako první seděl seržant Pytherus. Ukázkově mi zasalutoval.
„Pohov, seržante.“
O pár vteřin později dorazili seržant Jonson a Fox. Jonson mne zarazil svou výřečností a drzostí, ale protentokrát jsem to hodlal nechat být.
„Posaďte se, pánové,“ ukázal jsem na místa. Nechal jsem je usadit, sám jsem ale zůstal stát. Dlouhou minutu jsem nepromluvil a díval se všem zpříma do očí. Každému zvláště jsem věnoval dlouhý pohled. Ani jeden z nich neucuknul.  
„Pánové, všichni tu jsme profesionálové. S letitými vojenskými zkušenostmi. Tady v Perunica Express to sice není žádná armáda, ale žádám od vás profesionalitu! Nestrpím žádné rozepře v tomto týmu! Proto jsem rád, že jste se přes své druhové odlišnosti seznámili bez nějakých sporů.“
Pohlédl jsem na Jonsona a Foxe.  „Seržanti, jako členy vaší lidské rasy vás nemám rád! Ale díky vaší vojenské kariéře máte mojí úctu a důvěru. Všichni tu jsme vojáci, a tak se podle toho budeme chovat!  V této jednotce nechci žádné tupé vojáky, co boudou slepě poslouchat rozkazy. Kdokoliv z vás bude mít během jakékoliv situace nebo mise jakékoliv názory či připomínky, rád si je vyslechnu a důkladně zvážím. Ale poté vydané rozkazy budete plnit se vší svou čestností. Je to jasné?“
Nebyl sem zvyklý na dlouhé řeči, a tak jsem svou úvodní velící řeč zkrátil. Místnost byla plná ticha, které jsem přerušil. „Nějaké dotazy a názory, pánové?“

„My z vás taky nejsme na větvi,“ promluvil jako první TJ a postavil se. Ablaryn se na něj podíval.
„Je mi fuk, co si o nás myslíte. Je nám fuk, že si myslíte, že lidi sou podřadný. Myslíte si, že jste něco víc? Vážně si myslíš, že na to máš? Řekl si, že jsme všichni profesionálové. Tak bys neměl hledět na rasu vojáka!“ TJ se začal trošku rozpalovat, což byl signál pro mě, abych opět zarazil.
„TJ nech toho!“ řekl jsem mu trošku hrubším hlasem.
„Proč? Tady velký turian mele o tom, že nechce rozepře a pak se začne navážet,“ TJ se začal rozpalovat do běla.
„Ať už řekl cokoliv, nech toho. Řekl to, aby si nás ozkoušel. Možná hlavně tebe. Zajímalo ho, jestli hned ten konflikt vyvoláš. Kašli na to,“ řekl jsem mu. TJ se pomalu zklidnil a udělal krok zpět.
„Musím částečně dát za pravdu TJovi a to v tom, že byste neměl hledět na rasu vojáka. Protože až půjde do tuhého, určitě budete za páreček lidí rád. Ovšem za předpokladu, že s námi budete jednat jinak, než při tomhle rozhovoru. To by se taky mohlo stát že by jste na bojišti zůstal sám, pane,“ když jsem to dořekl, nastalo ticho.
Ablaryn se mi koukal do očí a já jemu, ale za vším co jsem mu řekl jsem si stál, protože při svým proslovu se do nás obul a já nejsem žádný otloukánek, jak si evidentně myslel, a co se týkalo TJ, o tom jsem věděl, že si nenechá líbit nic podobného. Celý rozhovor si nevšímal Kaldaryla, protože byl turian, což tak trochu podrývalo jeho řeči o profesionalitě.

Kaldaryl sledoval celou scénku s mírně nadzvednutým obočím. Věděl, že není v armádě. Kdyby byl, TJ už by byl pravděpodobně touhle dobou na daleko menším a zamřížovanějším místě. A to možná jen se štěstím. Protože tohle byla ale jiná situace a Kaldaryl se do jejich osobní rozepře nechtěl vměšovat, raději je jen pozoroval a myslel si své.
S velitelem ten pocit v podstatě sdílel. Neměl lidi moc v lásce a hlavně je nepovažoval za příliš spolehlivé. Zvláště TJův výstup, který považoval za zcela nepřípustný, ho přesvědčil o tom, že pokud půjde do tuhého, raději bude mít za zády někoho, jako je Velitel, než někoho z těch dvou.
Na chvíli zauvažoval, jaká je šance, že by byli oba lidé, minimálně TJ, podplatitelní. Neměl rád ideu toho, že by mu někdo, s kým je v týmu, vystřelil zezadu mozek z hlavy v nestřežené chvíli. Na druhou stranu odhadoval, že TJ by proti svému druhu Davu Foxovi nešel a pochyboval, že by zrovna Dave Fox zradil takovýmto způsobem. Ten člověk ho svým způsobem fascinoval.
Když nastala chvíle ticha, obhlédl ostatní, jenž mu zjevně nevěnovali pozornost, a odkašlal si. „Pane, dovoluji si požádat o povolení hlídat loď a přistávací plochu, když budete vyzvedávat hlavní i vedlejší subjekty mise. Pokud má hlavní klient pravdu a někdo mu usiluje o život, dovoluji si předpokládat, že podle dostupných statistik a okolností bude pro možné agresory nejjednodušším a zjevně i nejproveditelnějším způsobem, jak ho eliminovat, sabotáž během přistání.“

„Vydržte, seržante Pytherusi, k detailům mise se dostaneme za chvíli.“  
Otočil jsem se zpět na seržanta Jonsona, který zareagoval přesně tak, jak jsem čekal. Jeho složka nelhala. Trochu jsem se v duchu zasmál. Jsem rád, že takhle vyjel. Aspoň teď víme, na čem jsme, a čeho všeho je Jonson schopný. Jeho názorů a inteligence si budu vážit, ale radši si v jeho blízkosti budu krýt záda.
„Tak, Seržante Jonsone,“ zvýšil jsem hlas, „tady seržant Fox má pravdu. Chtěl jsem vědět, jestli vaše složka nebyla náhodou přehnaná.“  Rozesmál jsem se. „A koukám, že nebyla.“ Zklidnil jsem svůj smích a pokračoval. „Během let ve své minulé funkci jsem velel i neturianů a kdybych s nimi jednal špatně, dnes tu nejsem. To máte pravdu, pane Foxi.“ Poodešel jsem od vojáků dál a stoupl si před ně, aby na mě všichni viděli. „Mé slovo platí, jsme profesionálové, a tak se také budeme chovat. A jak jsem řekl, před každou misí chci na daný úkol slyšet váš upřímný názor, ale jak vydám mé rozkazy, budete je plnit doslova a čestně.  Je to jasné?“

„…Hej,“ luskl prsty na lidskou samičku, která zde zastávala pozici servírky, aby upoutal její pozornost. Netrvalo jí to moc dlouho a už stála před ním. Opřela se lokty o stůl a její tetování mezi ňadry sloužilo jako účinný maják pro jeho zrak. Své: „Přejete si?“ zopakovala dvakrát, než se odpoutal a pohlédl ji do očí. Přehodila si žvýkačku, kterou měla v puse zleva doprava a nadzvedla obočí.
„Nějaký alkohol.“
„Jaký?“ pronesla za stálého žvýkání.
„Co mi můžete nabídnout?“ zatvářil se tázavě.
„Všechno,“ usnadnila mu jeho rozhodování a začala být trochu netrpělivá.
„Kapitána,“ střelil od boku, ačkoliv žádný takový alkohol neznal, ale byl si sakra jistý, že v tomhle podniku nějaký s tím názvem mít budou.
Servírka odcupitala k baru a mezi tím se Grok pohodlně rozvalil a přejel pohledem celý lokál. Docela útulné místečko, podobné si jednou taky pořídí.
„Slečno?“ promluvil na servírku, když mu podávala sklenici plnou Capitána Morgana. „Mohl bych zažádat o připojení k netu?“ Přikývla a přes svůj jednoduchý omni-tool mu povolila přístup k Extranetu. Grok žádný omni-tool neměl, takže musel využít konzole, která byla standardní součástí každého stolu. Při loginu nejednou proklel lidi a všechny rasy galaxie, že tak málo myslí na kroganí prsty a po nelehkém souboji si konečně prohlédl korespondenci vedenou s jistou přepravní společností Perunica Express.


Před 120 lety:

„…Víte, z čeho jste obviněný?“
„Mohli byste mi to prosím připomenout?“ řekl zkroušeným hlasem a zavrtěl se v křesle.  Dnešní ráno bylo to nejhorší ze všech. Ještě v polospánku chtěl rukou sáhnout pod polštář a k jeho zděšení nejen, že pod ním nenahmatal svou zbraň, nýbrž neměl ani ruku, kterou zbraň běžně nahmatávám. A k tomu zjištění, že navíc nemám ještě kus nohy, je připoután k lůžku a čeká ho soud, mu na náladě moc nepřidalo.
„Jste obviněn z vydírání, několikanásobné vraždy, ublížení na zdraví, ze vzpoury a takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho,“ řekl velice rychle, svižně salamanský soudce.
„Jo tak z tohodle…“
„Osobně bych vás poslal na doživotí do pracovního táboru na nějaký vzdálený asteroid, ale můj kolega,“ Grok zvedl zrak a podíval se na turiana, „si myslí, že za tak závažné zločiny a pro nevyvratitelné důkazy si zasloužíte trest smrti.“
„Smrt?“ vyhrkl krogan a vstal a… svalil se na zem. Bez nohy to tak lehce nejde.
„Pomozte mu někdo, prosím,“ ozvala se poprvé asarijka kolegině pana soudce a se zamyšlením si krogana prohlížela.
„Přeci se nemusíme uchylovat k tak radikálnímu řešení, hm? Určitě vám můžu být nějak prospěšný. Živý víc, než mrtvý,“ začínal ztrácet tvář, ale vidina popravy ho skutečně moc nepřitahovala.
„Pche, jak byste nám mohl být prospěšný zrovna VY?“ s opovržením pronesl turian a věnoval mu pohled, kterým se obvykle kouká na vyšláplé hovno na podrážce.
„Udělám cokoliv! Strouhat brambory, čistit latrýny, učit ve školce!“
„Nepřípustné, jak se vůbec můžete opovažovat vyjednávat?“ turian kategoricky odmítl.
„Neobvyklé,“ ozval se salarian a promnul si bradu.
„Drzé, ale… možná bychom pro vás měli uplatnění,“ řekla asarijka a ta slova Grokovi dodala trochu naděje…


Současnost:

…Hledají hromadu nových zaměstnanců, ale jeho zajímá jen jediná pozice. A to kuchař/barman. Po těch všech letech konečně práce, u které se nestřílí, nehážou granáty a krev má lepší příchuť. Hmm, kočiči krev…
Kontaktoval je už před několika dny a po zaslání svého životopisu – dost osekaném, bude mít konečně práci. Už jen pár hodin, vyzvednou ho tu a poletí… domů. Už se těšil, až si prohlédne kuchyni a uvaří nějaké cvičné jídlo. Měl sice trochu obavy z těch blivajzů, co bude muset vařit pro turiany, ale není nic, co by krogan nedokázal… přinejhorším si zaletí na Omegu pro nějakého vorchu a udělá si z něj pravotočivého ochutnavače.
Zkontroloval stav účtu, a když si prohlédl uspokojivou cifru, rozhodl se, že se pořádně rozšoupne.
 „Pivo pro všechny!“ zařval a získal tak plno nových přátel.

Duncan automaticky kopíroval data do palubního počítače a zpět. Nebylo na tom nic složitého, takovouhle práci by dokázal každý. Jednou rukou, opřenou o opěradlo sedačky, si podpíral hlavu a druhou na klávesnici potvrzoval nekonečné množství příkazů. Aspoň měl zatím klid, nikdo po něm nechtěl nic důležitého. Projel záběry z palubních kamer. Na lodi se celkem nic nedělo, jen schůzka bezpečáků vyvolala na jeho tváři lehký úšklebek. Chvíli je pozoroval. Zdálo se, že vedou celkem akční debatu. Škoda, že si nemůže v přítomnosti kapitána pustit zvuk, mohlo to být zábavné. Zatím si nečetl složky ostatních členů posádky a ani nevěděl, zda by mu bylo umožněno do nich nahlédnout, ale zdálo se, že většina těch bezpečáků bude mít za sebou vojenskou kariéru. To znamená minimálně dva alianční vojáky. Nevěděl, co je lepší, jestli oni, nebo ten zbytek turianů.
Byl tak zabrán vlastními myšlenkami, že ani nepostřehl kapitánův dotaz.


„Tohle tě na žádný akademii nenaučej, Duncane, takže dávej dobrej pozor.“ Harry si promnul prošedivělou bradu a přepnul na manuální ovládání lodi. Fobos vletěl do atmosféry pod velice ostrým úhlem.
„Zaměř je a až ti řeknu, otevřeš nákladní plošinu, jasný?“ řekl Harry a věnoval Duncanovi zamračený pohled. Počkal, až mladík pokýval hlavou a dál se věnoval řízení.
„Nejdůležitější je vědět, jak to tam dole vypadá. Stačí kus skály, o kterým nebudeš vědět, a při nejlepším urveš podvozek.“
Harry byl, na rozdíl od Duncana, naprosto v klidu a plně se soustředil. Fobos prolétl vysokou oblačností a svižně přešel na nižší letovou hladinu a stále prudce klesal. Kontrolka zaměřovacího zařízení se rozblikala. „Mám je, Harry.“ Duncan přenesl souřadnice na pilotův terminál.
Harry slétl s fregatou na kritickou výšku a srovnal horizont. Teď byli zhruba tři sta metrů nad kamenitým povrchem planety.
„Máme vizuální kontakt.“
Na vedlejší obrazovce se objevila nehostinná šedá pustina. Několik kilometrů před Fobosem se zvedalo ze země mračno prachu. Harry zapnul vysílačku. „Jdem na to!“ zahulákal a rozžhavil motory naplno. Fobos prudce akceleroval a vnitřek lodi se začal lehce otřásat. Mračno prachu se začalo rychle blížit. Teď už bylo možné rozeznat jeho původce. Byla to „pětatřicítka“, jak nazýval Harry M35 Mako. Uhánělo stejným směrem jako Fobos, ale jeho rychlosti se mu nemohla ani zdaleka vyrovnat.
„Druhá věc je, že musíš znát ten správnej úhel,“ řekl s klidem Harry.
Ve vzdálenosti asi půl kilometru od vozidla Harry vypnul přední vyrovnávací trysky a zařval na Duncana: „Otevři to, mladej, a drž se!“ Duncan jen potvrdil povolení k otevření nákladové rampy a instinktivně se zapřel nohama o podlahu, když se celý předek fregaty absencí vyrovnávacích zařízení prudce nahnul čumákem k zemi. Letěli jen několik desítek metrů nad pouští. Většina výstražných kontrolek se rozezpívala v kvílející kakofonii a pilotní kabina se ponořila za ohlušujícího burácení do červeného světla. Když se úhel, který svírala fregata se zemí, nebezpečně přiblížil k hranici, kdy hrozilo, že se celá loď rozpadne, Harry opět zapnul vyrovnávací trysky. Fobos se začal vyrovnávat, což doprovázelo nepříjemné skřípění namáhaného materiálu „Odpalte to!“ Zařval do vysílačky a jako na povel se pětatřicítka pomocí svých zdvižných trysek odrazila od země. Harry strhnul Fobos prudce vzhůru a ladně nabral Mako, které dosedlo na nákladovou plošinu.
„Sme doma, Harry,“ ozvalo se z vysílačky a Harry přepnul řízení k Duncanovi. „A za třetí, nezapomeň těm blbcům dole připomenout, ať zatáhnou ruční brzdu, jinak ti vlítnou se vší parádou přímo do prdele a to pro řízení není moc příjemný.“
Harry vstal a poplácal Duncana po rameni. „Fajn, můžeš to zavřít a vezmi nás k nejbližšímu převaděči, doma na tebe čekaj už průkazy… a pěkně v klidu, ne jak minule. Fobos je tvůj, Duncane.“


„Vesna je vaše, pane Duncane,“ pronesl turian stroze a vytrhnul Duncana z přemýšlení a odešel dozadu. Duncan se chopil řízení a pomocí naváděcích systémů řídícího střediska v Hanshanu plynule přešel k přistávacímu manévru. Když vypínal motory, přemýšlel, jestli mu povolí porozhlédnout se kolem, nebo bude muset jak trubka zůstat v lodi a udržovat ji v bdělém stavu. Tak jako tak, doufal, že bude mít aspoň chvíli čas sám pro sebe.
„Dosedli jsme hladce jak kvočna na vejce, kapitáne. Žádná kuna v dohledu, jaké jsou rozkazy?“ otočil se na turiana s lehkým úsměvem a chystal se otestovat jeho smysl pro humor.

Před 120 lety:

„…Cože?!“ hleděl na asarijskou soudkyni a nevěřil tomu, co mu právě řekla. Zůstali zde sami. Její dva protějškové odešli už dávno, „vy mi tu tvrdíte, že já… JÁ se zúčastním nějakého výcviku vojáků, či co? To je nějaký vtip?“
„Nikoliv,“ pronesla smířlivým tonem, „Citadela dala pokyn k vytvoření výcvikového střediska, kde by chtěla otestovat účinnost výchovy nových obraných složek pod dohledem různých zástupců galaktických ras.“
„Takže chcete říct, že budou koukat na to, jestli vycvičím vojáky líp, než nějakej batarian?“
„Jednoduše řečeno? Ano. Samozřejmě budete pod dohledem, a ačkoliv to často nedělám, budu věřit vašemu slovu, že nám budete prospěšný výměnou za „svobodu“. To znamená, že s vámi nebude nakládáno jako s vězněm. Ale předem vás upozorňuji, že budete mít problém zapadnout.“
„Jo, takže velitelem celého komplexu je nějaký vysloužilý turianský, zahořklý veterán, který bude dělat vše pro to, aby mi udělal ze života peklo.“
„Myslím, že jste to odhadl přesně.“
„Je mi to jasný,“ procedil mezi zuby a podíval se na pahýl své nohy. Asarijka si nemohla nevšimnout jeho pohledu.
„S končetinami si nedělejte velké starosti, armáda vám obstará vyhovující kybernetické protézy.“
„Hmm, to je milé.“
 „Mohu se zeptat na jednu osobní otázku?“
„Ale jo, ptejte se,“ pokrčil rameny.
„Co se vám stalo?“ Grok se smutně pousmál. Protože si vzpomněl.
„Přátelé mě předhodili hladovým varrenům. Ti mi zdlabali nohu a ti přátelé pak usekli ruku… ti varreni, ani přátelé už nežijí.“

***

O šest hodin později ho vzali do transportéru, který měl na základnu vést zásoby a opřeli ho v rohu zavazadlového prostoru. Jeho naléhavá žádost o puštění aspoň nějaké muziky zůstala nevyslyšená, a tak si začal z nudy nahlas, jak to jen šlo, zpívat osvědčené pirátské písničky, které vždy dokáží pozvednout náladu. Dají se zpívat do nekonečna, a tak je do nekonečna zpíval, než dorazili do cílové destinace.
Žádné vřelé přivítání se, jak soudkyně tvrdila, opravdu nekonalo. Naložili ho na paletu společně s nákladem a paletu nabrala jedna z několika ještěrek, a pří projížďce kolem ošetřovny ho vyklopili. To bylo vše. Nikdo se tu s ničím nesral. Nebo spíš nikdo se tu s ním nesral. Na jeho pozdravy a pokusy o navázání dialogu nikdo nereagoval.
Nějaká praštěná biotička s ním hodila na lůžko a ty bezpečnostní pásy, kterými ho fixovala ke stolu, se mu přestávaly líbit. O několik minut později byl za ně vcelku rád.
Napojování kybernetických protéz na nervovou soustavu je nejspíš ta nejbolestivější věc, kterou v životě pocítil. Slabošsky začal litovat, že není zženštilým turianem a nemůže omdlít. Během těch hodinu trvajících pěti minut se málem pomočil, třikrát rozbrečel a bolestí zcvoknul. Na tohle prostě neexistují sedativa – nebo mu je nedali. Naštěstí je ale tvrďáček, a tak to dokázal jen za doprovodu svého hysterického smíchu.

Chvíli vládlo v taktické místnosti hrobové ticho. Díval jsem se Ablarynovi zpříma do očí a on mi pohled oplácel. TJ vedle mě neklidně postával a čekal, co se bude dít. Bylo mi jasné, že mi kryje záda. Znal jsem ho chvíli a ještě jsem s ním nebyl v akci, ale věřil jsem mu. Bylo to zvláštní, že jsem dokázal věřit a považovat ho za přítele za tak krátkou dobu, ale tak nějak jsem prostě věděl, že ať by se stalo cokoliv, byl by na mojí straně. Možná proto, že jsem jediný, kdo ho vlastně poslouchá a občas i odpovídá a možná proto, že jsem taky člověk. Tak jako tak stál za mnou a byl připraven na cokoliv.
„Ano, pane, rozumím,“ řekl jsem po chvíli a prolomil ticho a dusno v místnosti. Následně jsem se postavil do pozoru. TJ sice chvilku váhal, ale nakonec se taky postavil do pozoru.
„Ano, pane,“ přikývl TJ. 
„Pokud jde o nás, tak se nejlépe uplatníme jako osobní stráž našich budoucích pasažéru. Nehneme se od nich na krok,“ řekl jsem.
„Jo, pokud jde o tohle, tak žádám o odstřelovačku. Pokryju přistávací plochu hned po přistání. Žádnej potenciální šmejd se nepřiblíží, aniž bych ho neměl na mušce,“ řekl TJ
„Ať už je to paranoia nebo není, musíme počítat s každou variantou. Dejte nás k němu a my ho ohlídáme.“

Kaldaryl opět přejel ostatní pohledem a dalo by se říct, že se na jeho tváři objevil úsměv. Zvuky okolní lodi mu napověděli, že už přistávali, nebo se tak dokonce již stalo, a tak povstal a lehce se napřímil.
„Pokud dovolíte, pane, pokud jste skončili s touhle „hrou“, žádám rozkazy. Jak jsem již řekl, dobrovolně se hlásím jako ostraha lodi a před odletem celou loď pořádně prohlédnu kvůli případným cizím objektům. Také navrhuji omezit po celou dobu letu všem pasažérům pohyb po lodi, kvůli zamezení případné sabotáže.“
Přímo hleděl na turiana a čekal na odpověď. To divadlo, které předvedl před chvíli, se mu moc nezamlouvalo. Rád se všemi jednal na rovinu, ale chápal význam celé té komedie a nepochyboval, že svým způsobem měla význam i úspěch. Přesto už se nechtěl dál nechat zdržovat podobnou věcí a doufal, že stihne loď opustit a zaujmout postavení dost brzo po přistání.

Zaklela. Opravdu hodně nahlas a opravdu hodně sprostě, což neměla ve zvyku ani když se jí pod rukama tavily spoje systémů na podporu životních funkcí, ale deset minut lomcování s odpadní trubkou je deset minut lomcování s odpadní trubkou. Jenže ona prostě uvolnit nešla, protože prostě patřila k nejstarším komponentům na lodi a už si tam nejspíš zvykla. Takže to chce změnit přístup.
Vysoukala se z obslužné šachty pod kuchyní a lehce vztekle přešla ke skříni se zásobami. Otevřela ji a přesně jak čekala tam vzadu za dehydratovanými proteinovými bloky našla láhev s obsahem neznámým, který ovšem její omnitool ochotně analyzoval. Určitě to bylo moc dobré, ale 58% ethanolu a 2% methanolu prostě nemohla považovat za kombinaci vhodnou pro zdraví posádky, takže láhev ve všeobecném zájmu vzala a šla si pěkně do kouta pohrát s fabrikátorem.
Pro většinu standardních modelů je sice problém vyrobit něco jiného než úzkou škálu naprogramovaných látek, ale když jste quarian, nějaká technická omezení vás většinou zajímají jen do doby, než je naprosto zničíte a zavedete si vlastní pořádek. Takže po pěti minutách se beztak nelegálně vyrobená pálenka změnila v podobně průzračnou a podobně zdravou kyselinu fosforečnou.
S jistým zadostiučiněním a nadějí, že teď už si ti lemplové dají na odpad pozor, do něj nalila pár panáků a vida, že to pomáhá, dopřála mu jednu flašku na ex. Trubkám to jenom prospěje, přemýšlela, prázdnou nádobu vrátila zpět do opravdu velice důmyslného úkrytu a se značně lepší náladou se vydala do konferenční místnosti, protože dle jejího odhadu tam už touhle dobou měl být kapitán i s částí posádky a nechtělo se jí přijít pozdě.
To, že při cestě slabě pocítila přistávání, jí znovu připomnělo, že má ještě trochu vyladit inerciální tlumiče, až si někdy najde čas. A pak by už snad konečně mohla mít chvíli klid, pokud se zas neobjeví něco neskutečně akutního. V zamyšlení se vyhnula běžícímu členovi posádky a díky tomu narazila do turiana, který byl shodou okolností kapitánem.
„Omlouvám se, neviděla jsem vás,“ spustila hned na úvod, upravila si helmu a mírně prokřupla naraženou krční páteř.

„Nemusíte se omlouvat,“ řeknu bez emocí a udělám krok zpět, abych udržel správnou vzdálenost při komunikaci. „Tým je již připraven?“

„Jdu si je vyzvednout a ihned vyrazíme, pokud nebude šéf bezpečnosti něco namítat,“ odpověděla bleskově a pokynula hlavou směrem ke dveřím do konferenčního sálu. Armáda nearmáda, u quarianů je podobné chování poměrně normální a nedělalo jí problémy uznat vyšší šarži jen proto, že jsou civilisté.
V hlavě už si rovnala dostupné informace o planetě a hlavně okolí přístavu, přeci jen tu byla poprvé a i když se mělo jednat o rychlé vyzvednutí, těžko být příliš připravený.

„Skvělé… Asi bych vám měl říct, že jsme tu kvůli doplnění zásob. Alespoň to jsem řekl letové kontrole, jestli mi rozumíte,“ řeknu opět s nezměněnou tváří.
„Nechci být samozřejmě paranoidní, ale zamezit problému, ještě než stačí vzniknout, je to, co nás učili na akademii jako jedno z prvních pravidel. Proto ještě přejdeme na kódovaný komunikační kanál. Pokud máte ještě něco k misi, pokud se to tak dá nazvat, můžete se mnou mluvit naprosto otevřeně, důstojníku.“

„Samozřejmě, kapitáne,“ pronesla rychle, když vcházeli do místnosti, kde již čekalo několik kolegů. Dva z nich už podvědomě vybrala na první a snad naprosto rutinní výsadek, jehož cílem bylo pouze projít odbavením, vyzvednout na předem určeném místě předem určenou osobu a tuto dopravit do bezpečí lodi. Dva jsou tak akorát, aby odbavení proběhlo rychle a zároveň existovala reálná šance se bránit. Většinu práce stejnak odvedou bezpečáci z lodi, pokud chtějí pokrýt celý hangár, přemýšlela v duchu a opatrně kývala ke každému z nich na pozdrav.

„Vidím, že náš tým je připraven,“ pronesu, když vejdu do místnosti a zahlédnu postavy s připevněnými zbraněmi na výstrojích.

„Fox a Jonson půjdou se mnou,“ kývla ke dvěma lidem a doufala, že jejich jména nějak nezkomolila. Na přečtení složek jí totiž opravdu moc času nezbylo a dnes je viděla poprvé, byť u společnosti asi už nějakou dobu pracují. Oba vypadali uvolněně, alespoň dle jejího soudu.
„Pane Ablaryne,“ kývla k šéfovi bezpečnosti a doufala, že se tím nedopouští nějakého faux pas, „ostatní nechám ve vašich rukou. Pokud půjde všechno hladce, měli bychom být zpátky za dvacet standardních minut.“ Její hlas byl syntetizátorem možná vykreslen trochu přísně, ale za maskou se vlastně usmívala. Jen aby loď nevybuchla, než se vrátí.

„Loď bude udržována v bdělém stavu a taktéž přecházíme na zakódovaný komunikační kanál, který budeme teď používat při každém výsadku,“ řeknu mezi řečí.

„A neměli bychom nechat zákazníka čekat, takže pokud nejsou další rozkazy, vyrazíme, kapitáne.“ Žádné salutování, ale ten mírně podřízený tón z hlasu prostě nedostala. A jakmile upřela tázavý pohled na kapitána, který sotva mohl přes poloprůhledný vizor vidět, dva pověření se začali pomalu připravovat k odchodu.

„Souhlasím. Náklad potom umístěte do ubikací pro hosty, prosím,“ pronesu a dám se na odchod. „Budu na můstku, kdyby mě někdo sháněl,“ řeknu ještě, když se přede mnou otevřou masivní automatické dveře. Cestou na můstek budu přemýšlet o tom, proč jsem použil slovo náklad.

Samozřejmě kývla a gestem přivolala oba pány, aby se k ní přidali, a společně zamířili k výtahu. Oba už byli připravení, ona také, ač se její připravenost omezovala na jednu složenou pistoli u boku a lehké brnění, které ostatně nosila skoro pořád. Jak tak nad tím přemýšlela, to gesto možná bylo v lidském měřítku trochu moc lascivní, ale snad to nevezmou špatně.
Šla vepředu, nevnímala jejich občasné klábosení a společně rychle dospěli k přechodové komoře. Odtamtud to až k cíli netrvalo déle než osm minut, což je určitě nový rekord, vzhledem k obvyklým obligacím při odbavování. Její rasa nikdy nepatřila k těm oblíbeným, ne že by se s tím ona nedokázala vyrovnat. Quariani prostě nemají dostatek zdrojů, aby mohli těch pár zločinců živit při výkonu trestu, a tak je vyháněli pryč z Flotily, následkem čehož je samozřejmě galaktické povědomí založeno právě na nich.
I když na ni ale koukali podezřívavě a po odebrání zbraně jí prohledali dvakrát důkladněji, nezdrželo je to dost na to, aby do cílového baru hned vedle přístavu dorazili ještě dřív, než původně měli. Vyvolala si na zápěstí podobiznu hledaného muže, ukázala ji oběma mužům z výsadku a pak nezbývalo než čekat.

„Koukám, že má slečna dobrý vkus, když si vybrala nás,“ zasmál se TJ, když jsme se blížili k přechodové komoře. „Hele, TJ, zkus tam nikoho nenaštvat. Chceme to provést rychle a pokud možno bez komplikací,“ řekl jsem mu a jeho předešlého komentáře jsem si nevšímal.
„Klídek, vím, co mám dělat. Nemusíš mít strach,“ zazubil se na mě a vztyčil palec pravé ruky. Když jsme byli požádáni o zbraně, trošku jsme se s TJ zarazili, ale nebyl čas na zdržování, a tak jsme je odevzdali. Na TJeovi jsem poznal, že se mu to ani trochu nelíbí, ostatně mě se to taky nelíbilo, ale komplikace by neměly nastat, přece jenom o zbraně by připravili i ty, co nám chtěli zamezit ve splnění úkolu.
Vstoupili jsme do baru a já se obezřetně začal rozhlížet, ale nikdo se ani nestaral o to, že někdo nový vstoupil. Každý si všímal svého, ať už šlo o cokoliv. Projel jsem pohledem každého, kdo vypadal podezřele, což vypadal vlastně každý. Nakonec jsem svůj pohled zastavil u dvou kroganů, kteří spolu hráli nějakou hru, ale na dálku jsem nerozeznal jakou. Také jsem věnoval pozornost třem batarianům, kteří popíjeli a vesele se bavili.
Potom jsem ale byl nucen pohled odvrátit, protože nám quarianka ukázala podobiznu našeho nového zákazníka. Přikývl jsem, abych potvrdil, že jsem si ho řádně prohlédl. Quarianka stála uprostřed, přičemž já byl vpravo a TJ vlevo. „Myslím, že ho vidím,“ řekl TJ a pokynul hlavou, kam se máme podívat.

Když se otočila naznačeným směrem, musela uznat, že podoba je tam dostatečná. Sice jí lidé ještě pořád připadali všichni stejní, ale analýza jednoho z nich je určitě dostatečný důkaz. Zběžně přelétla pohledem zbytek lokálu, kdyby se tam snad náhodou ukrýval kdovíjak nebezpečný zlotřilec, a pak vyrazila vstříc žádané osobě.
„Zůstaňte tady a buďte ve střehu, pro jistotu,“ zavelela ležérně těm dvěma a aniž by čekala na potvrzení nebo případné námitky, byla pryč.

„Hmm, libí se mi její styl,“ zasmál se TJ. Nevěnoval jsem mu pozornost, místo toho jsem pozoroval quarianku, jak zastavuje muže a dává se s ním do řeči. I na tu vzdálenost jsem si všiml, že je nervózní. „Tak co myslíš? Budou nějaký problémy?“ zeptal se TJ a začal si přeměřovat každého pohledem.
„Nevím, ale zatím to vypadá klidně.“
Opět jsem se podíval na krogany, kteří se stále oddávali hazardu, a na batariany, kteří vedli stále veselou konverzaci. Potom jsem si všiml turiana, který seděl sám u stolu a pozoroval mě. Bedlivě jsem si ho začal prohlížet, což on začal dělat taky. Na obličeji měl bílé značky, které mu jakoby svítily v tom barovém světle. Dlouze jsme si začali hledět do očí.
„Už jdou,“ dloubl do mě loktem TJ a já jsem se reflexně otočil na quarianku, která šla k nám. Podíval jsem se zpět na turiana, jenomže ten už tam nebyl a místo bylo prázdné. „Děje se něco, brácho?“ zeptal se TJ.
„Myslím, že ne. Ale raději buď ve střehu.“ řekl jsem mu.
„Spolehni se,“ přikývl TJ.

„Pánové, doktor Tsu,“ zkrátila představování na nezbytné minimum, protože nikomu ze čtveřice se teď očividně nechtělo ztrácet čas. Doktorovi těkaly oči sem a tam úplně stejně jako předtím, když ho vyzvedla na baru. Ten šok ho málem zabil, ale nakonec se rozhodl, že je to opravdu jeho kontakt a není tedy třeba ji v zoufalé obraně vlastního života napadnout a za chaosu vyvolaného hospodskou rvačkou zdrhnout někam do bezpečí temné nory.
„Letí sám, rodinu poslal anonymně napřed jinou lodí. No a teď bychom snad mohli jít, pokud si nechcete skočit na drink,“ plácla pak nakonec v naději, že to atmosféru trochu uvolní, ale v doktorových očích tak ze sebe učinila bytost naprosto nedůvěryhodnou a nezodpovědnou. Vidina brzkého úkrytu v bezpečí pevného trupu lodi ho ale nejspíš ještě na chvíli dokáže udržet při smyslech.

„Dobře, tak jdeme. TJ, ty jdeš první a dávej pozor na cestu,“ řekl jsem.
„Klídek a nech to na mě,“ odpověděl a šel.
„Doktore Tsu, těší mě, ale na zdvořilosti nemáme čas. Rádi bychom to tady opustili co nejdříve. Slečno, prosím postarejte se o doktora, já pudu hned za vámi,“ řekl jsem quariance a šel jsem za ně, abych uzavíral řadu.
Až teprve potom jsem si uvědomil, že tady vlastně nevelím a že jsem dal rozkaz i quariance, která vlastně měla dávat rozkazy nám. Jenomže na to už bylo pozdě. Pokud mi to bude chtít vytknout, tak může. TJ šel kousek před námi a nenápadně sledoval okolí a případné nebezpečí. Počkal na nás až u přechodové komory, kam jsem přišel jako poslední.

Ještě naposledy spočinula zrakem na baru, přidala hanarskou dynamickou plastiku na seznam naprosto zbytečných věcí, které v galaxii viděla, a obezřetně následovala zbytek družiny, s doktorem po svém boku. Ve výtahu se vědátor trochu uklidnil, asi čekal ostřelovače, ale ten kousek do lodi to ještě zvládne, tam už se zhroutit může.
Na odbavovací přepážce jim nyní už celkem ochotně vrátili zbraně, kterou ona pouze letmo překontrolovala a umístila zpátky na stehno. Teď přijde ta nejhorší a nejnebezpečnější část jak z pohledu doktora, tak z pohledu bezpečáků na lodi, kteří už mají ale jistě celý hangár pokrytý a hlídaný.
Těžká vrata do hangáru se otevřela a ona kdesi na konstrukci pod střechou zahlédla muže a zejména jeho pušku s dlouhou hlavní. Téměř jistě to byl někdo od nich, ale radši to ještě potvrdila s pomocí digitálního zoomu. V tuhle chvíli měla svou helmu i docela ráda. Než se však stihla podělit o své zjištění se zbytkem týmu, spatřil ostřelovače i doktor. A ten žádný digitální zoom neměl. Jeho bleskové omdlení bylo silně analogové.
„Můžete ho vzít?“ zeptala se vyloženě prosebně a za maskou protočila panenky.

TJ se mlčky podíval na ležícího doktora a bylo na něm vidět, že se s ním netouží tahat. „Vezmu ho,“ řekl jsem a složil jsem zbraň na záda. Zvedl jsem bezvládné tělo doktora a hodil si ho přes rameno jako by nic nevážil. Doopravdy byl lehčí, než navenek vypadal. „Pokračujeme,““řekl jsem a dal se do chůze. TJ s vytaženou zbraní dával pozor, aby nás nějaký nezvaný host nenapadl.

Aktivovat vysílačku byla otázka dvou klepnutí do zápěstního všeudělátka.
„Výsadek kapitánovi, jsme v hangáru. Zásilka je v pořádku, ale musíme ji donést. Otevřete dveře a připravte se k odletu,“ vyplodila rychle a živě si představovala jednotlivé bity informací na své fantastické cestě z jejích hlasivek až po ucho kapitána, které je zpracuje a přeloží mozku do pochopitelné formy. Odpověď přišla téměř okamžitě, ale ani tak na ni nečekala a gestem poslala celou skupinu i s pytlem směrem k vstupnímu tunelu do lodi. Už si byla skoro jistá, že se nic špatného nestane, a ono se taky nic špatného opravdu nestalo.
Přetlaková komora je brzy vypustila do útrob lodi a stačilo pouze vydat povel, aby byl pytel odnesen na ošetřovnu a následně aby ho doprovodili do jeho pokoje.
„My jsme hotovi,“ ohlásila kapitánovi, když vstoupila do kokpitu a bez delších rozpaků se začala věnovat nejbližší konzoli. Teď už stačí jen počkat, až se vrátí kovbojové, a můžeme letět.

Madoxxes Vakarian, Dave Fox a moje maličkost

Cestou na můstek mě doprovázel jen jemný uklidňující zvuk jádra ze strojovny, který slabě rezonoval po celé lodi. Zvuk, jenž jsem poslouchal den za dnem na akademii a později v armádě. To uklidňující předení, naznačující, že vše funguje, tak jak by mělo. A já klidný byl, úkoly byly rozdány a tým věděl, co má dělat. Bylo to jednoduché, hra běž a přines. Dorazil jsem akorát na můstek a viděl jsem, jak se pilot zavrtěl v křesle. Na všech konzolích běžely kontroly a diagnostiky, které se automaticky spouštěly ve stand-by režimu.
„Snad se nechystáte na výlet, pane Duncane. Slyšel jsem, že letos je venku pěkná zima,“ pronesu s kamenným výrazem na tváři. „Monitorujte celý hangár. Chci hlásit všechny podezřelé fragmenty. Celá akce by neměla přesáhnout dvacet minut.“

Za pár chvil už kolem procházel výsadek, který jsem kriticky změřil pohledem, jak vcházel do airlocku. Zvláště mě zaujala ta lidská část. Připadalo mi, jakoby se už nemohli dočkat, kdy budou moct tasit zbraně. Možná je to jen můj pocit. Možná je to zvyk lidských válečných veteránů.

Když posádka opustila loď, ujal jsem se své konzole a shlédl výsledky všech diagnostických testů provedených po přistání. Vše vypadalo dobře, loď se mnou mluví,tak jak já vyžaduji. Čekání na návrat party jsem si zkracoval hledáním doplňujících informací o planetě Noverii na Extranetu a kontrolou funkčnosti systémů. Připadá mi to jak na armádní bojové lodi. Desetkrát zkontrolovat zbraňové systémy, pohonné systémy, navigační systémy, systémy podpory života. A když je všechno v pořádku zkontroluj to pro jistotu ještě jednou. Desetkrát.
Věci, které se mi v pilotní akademii protivily, teď dělám automaticky bez rozmýšlení. Porušil jsem kruh. Opustit dobrovolně službu v armádě, znamená v turianské společnosti hanbu a je jedno, jakou funkci jste zastával.
Rozhodně to nebyl odvážný čin. Leda zbabělý. Jenže smířit se s tím, že po zbytek kariéry budu létat se zásobovací bárkou po turianské kolonii… to prostě nedokážu.

Vše šlo podle plánu. Neuběhlo ani dvacet minut a lodní interkom z nenadání promluvil ženským hlasem. Byla to první důstojnice, balíček je připraven k převzetí.
„Rozumím, výsadkový týme, je odemčeno,“ zahlásím v odpověď a otočím se směrem k pilotovi.
„Pane Duncane, zajistěte povolení ke startu. Odlétáme.“

U tohoto typu lodi znamená stand-by režim to, že se loď chová navenek, jako úplně vypnutá. Dokonce vydává minimální teplo, ale přitom stačí jediné tlačítko a všechno se okamžitě přepne do zaplého stavu. Následek toho je, že plavidlo může v sekundách letět. Jediné mínus je však to, že pohotovostní režim spálí stejně energie, jako kdyby byla loď zapnutá v normal módu.

Celá posádka se v klidu nalodila. Všiml jsem si, že jeden z lidí nese zákazníka, který se zdál být v limbu, na rameni a druhý člověk ho následuje. Hodím pohledem po quariance, která má jasno v tom, že jsme tu skončili, tak to nechám bez zbytečné otázky a spíš přemýšlím o tom, proč jsme sakra ještě přilepeni na zemi.

Ujímám se navigační konzole a zadávám ručně nové hodnoty pro nový kurs, které budou na oběžné dráze aplikovány pilotem. Na mé tváři se už tvoří nepatrný úsměv. Skočím s Vesnou přímo před největší vesmírnou stanici v celé známé galaxii.

Dveře přechodové komory se před opancéřovaným turianem se zasyčením rozevřely a na jeho helmu dopadlo tlumené noverijské světlo, v tuto chvíli převážně generované osvětlením hangáru. Rozhlédl se po prostoru rychlým pohledem a opustil loď, aby ji začal okamžitě za rázného pochodu kontrolovat. Výhledu z hangáru na lesklé mrakodrapy a ulice města věnoval jen pár sekund. Nyní byla jeho úkolem kontrola lodi a nechtěl se zbytečně rozptylovat něčím jiným.
První okruh udělal během pár desítek sekund, snad proto, aby si co nejrychleji prohlédl celou loď a dal případným agresorům jasně najevo, že loď je pod stálým dohledem. V jedné ruce držel svou zbraň v pohotovosti. Když se vrátil na místo vstupu do lodi, zvolnil krok a dalšímu okruhu kolem trupu Vesny věnoval již mnohem víc času. Prohlížel loď i okolí centimetr po centimetru a na obrazovce před okem si systematicky projížděl fotozáznamy lodi, aby mohl zkontrolovat případné nesrovnalosti. Volnou rukou přejížděl po plášti Vesny a každé nerovnosti věnoval patřičnou pozornost. Případný pozorovatel by se zřejmě divil, proč turian každou chvíli zastavuje, kleká a kontroluje zjevně naprosto souvislé a rovné úseky lodi.
Takhle kroužil kolem lodi několik minut a zatím nezaznamenal byť jedinou odchylku od záznamů, nevšiml si jediného podezřelého pohybu. Když ale udělal sedmý kruh, všiml si na první pohled téměř neviditelné nerovnosti na místě, kde předtím nebyla. Dokonce i barva ne zcela ladila s odstínem pláště. Kaldaryl se ale nezastavil, pouze si zapamatoval místo, na kterém na nerovnost narazil a pokračoval dál, téměř neznatelně rychlejším krokem. Když se k místu během dalšího okruhu, aniž by se zastavil, nerovnost si ohmatal tak pečlivě, jak to jen šlo. Nakonec, když obcházel Vesnu po deváté, stačilo mu jen malé zdržení, těžko vůbec postřehnutelné, aby předmět prudce odloupnul od trupu lodi a pokračoval dál.
Konečně, když se Kaldaryl dostal na obrácenou stranu lodi, která, na rozdíl od té, kde předmět našel, nebyla vystavena venkovnímu světlu, a tedy na ni nebylo zvenku vidět, rozevřel rukavici a za volného pochodu si prohlédl, co našel. Šlo o projektil zdeformovaný nárazem do trupu lodi, zjevně vyrobený tak, aby se na ni po nárazu pevně zachytil a nespadl, když se loď vznese. A také aby nebyl náraz střeli do pláště lodi slyšet. Po bližším prohlédnutí bylo Kaldarylovi jasné, že jde o štěnici, zřejmě odpálenou odstřelovačem dost vzdáleným, aby nebyl z hangáru vidět. Ještě jednou se ujistil, že se nemýlí a schoval předmět do kapsy.
Během další obchůzky uvažoval o možnostech. Štěnice zřejmě neslouží k tomu, aby její majitelé věděli, kam Vesna zaveze jejich cíl. Kaldaryl tušil, že další destinaci Vesny si mohli lehce zjistit. Takže je velká šance, že majitelům zařízení jde o stopování lodi a její přepadení v kosmu. Když zařízení zničí, nepochybně na to jeho majitel přijde, označí loď znovu a tentokrát si toho Kaldaryl všimnout nemusí. Pokud tu štěnici nechá v hangáru, nedojde jim to sice hned, ale jakmile se loď vznese, budou mít možná ještě dost času, aby jim to došlo a aby loď stihli zároveň označit ještě dřív, než se vzdálí a akceleruje. Zbývají tedy dvě možnosti, které Kaldaryla napadaly. První byla, že s sebou zařízení odnese na loď, kde jej zničí, jakmile budou dost daleko. Druhá možnost byla, že s sebou štěnici vezme, ale nezničí ji. Obě možnosti měly svá pro a proti, první byla jistější a pravděpodobněji i bezpečnější pro loď a její posádku. Na druhou stranu pokud by štěnici nechaly, aby vysílala pozici lodi, měla by posádka výhodu toho, že o tom bude vědět.
Kaldarylovi se první možnost zamlouvala více. Byl voják a podobné střety mu byly blízké, ostatně přesně to dělal, dokud byl v armádě. Teď byl ale v civilu a navíc jeho úkolem nebylo likvidovat nepřítele, ale ochránit zákazníka. Na druhou stranu přesně taková eliminace případných pronásledovatelů by dost možná zákazníka ochránila mnohem lépe.
Kaldaryl věděl jistě jen jednu věc a to, že rozhodnutí už není na něm. Proto, jakmile je zavolali zpět na loď a on naposledy obhlédl loď, vydal se rovnou za svým nadřízeným.
Když ho našel, zasalutoval mu a natáhl k němu ruku s vysílačem. „Pane, myslím, že tohle by jste měl vidět.“

Vesna se po chvilkovém zaváhání odlepila od země, ale to už byla první důstojnice ve stopách doktora a jeho nosičů. Technicky vzato jenom jeho nosičů, neboť doktor, jsa nesen, nemohl za sebou zanechati stop. Čistě metaforicky, neboť na často a pečlivě vytírané podlaze se mohla zachytit maximálně stopa tepelná a ta rychle zmizela.
Výtah pomalu sjížděl středem lodi a ona přemýšlela. Prvních pár dní na palubě téhle lodi byla neustále ve střehu a čekala, kdy se něco porouchá, ucpe se vzduchový filtr nebo jí něco spadne na hlavu. Ale tady nebyla ve Flotile, tady nebyla na sto let starém krámu, co její prapradědeček během vlastní pouti šťastně vyměnil vážně zoufalému kroganovi za láhev nijak neobyčejného salarianského ginu. A loď od té doby sloužila bez jediné přestávky v suchém doku, bez jediného velkého refitu, bez naděje, že by se to kdykoliv mohlo změnit.
Ani se nedivila, že její matka opustila Vaalu při nejbližší příležitosti a vyměnila křeslo kapitána čtyřicetimístné korvety za místo u admirality. Naštěstí bylo na její staré místo dost vhodnějších kandidátů, takže Narva tímto kariérním zemětřesením neosiřela a otec se jí mohl nadále věnovat tak, jak mu jeho poslání zdravotníka dovolovalo. Ne že by po něm zdědila libovolnou přednost, což bylo ostatně námětem mnoha nepodložených a víceméně neškodně míněných drbů ohledně věrnosti její matky. Jako malá se jimi nezabývala, proč by taky měla, když bylo v okolí tolik práce a tolik zajímavých věcí.
Což jí zase přivedlo na myšlenky ohledně té nepříliš úspěšné výzkumné výpravy, kdy se ona a tři její vrstevníci rozhodli vydat na epické dobrodružství skrz větrací šachtu do strojovny. Jistě by to byla skvělá zábava na nudnou cestu prázdným vesmírem, pokud by o ní ovšem věděl někdo z dospělých a kdyby se shodou nešťastných náhod neuvolnil jeden z panelů a kompletně jim neuzavřel cestu.
Loď to byla sice malá, ale délka obslužných chodeb a ventilačních tunelů k prohledání čítala dobrých pár kilometrů, navíc chvíli trvalo, než je vůbec někdo začal hledat, takže tam ve čtyřech a s minimem zásob vydrželi dva dny. Všichni dostali neskutečně vynadáno, ale ona na tom nakonec vydělala, neboť jí otec věnoval její první omnitool s vestavěným vysílačem, aby příště mohla alespoň dát vědět, kdyby ji snad podobná zhovadilost napadla znovu.
Jenže nenapadla. Od té doby si na její příspěvek pro blaho kolektivu rozhodně nikdo stěžovat nemohl, protože ji nějaký divný pocit viny nutil pořád něco dělat, což ocenili hlavně v místní bionické zahradě. Zejména proto, že si vyloženě vybírala práce, o které ostatní tahali černého getha. Čištění horkovzdušných trubek pěkně zevnitř, kontaktní seznámení se s distribučním systémem pylu, kontrola parazitů v živných roztocích, samé pěkné věci. Na druhou stranu pak nikomu nevadilo, když se jim po pracovišti motá mládě.
A taky ji to připravilo na život mimo Flotilu, kde s ní každý vytíral podlahu. Zahnala však těch pár ošklivých vzpomínek a vystoupila z výtahu, aby po pár krocích vstoupila do malé ošetřovny na dolní palubě. Doktoři tam byli dva, schopnostmi toho spícího si nebyla úplně jistá, ale skoro by řekla, že to byl ten zkušenější. Druhý, možná stejně starý jako ona, se ho právě pokoušel přivést k vědomí dávkou něčeho, po čem následovalo několik mírných facek z každé strany. Než stačila pozvednout obočí, probouzený otevřel oči.
„Byl tam ostřelovač!“ vysypal ze sebe téměř okamžitě a dost omluvně na ni upřel svoje modré oči.
„Ano, náš,“ kývla nezaujatě a znovu přejela pohledem lodního lékaře. Nevypadal jako někdo, v jehož rukou chcete skončit s prostřelenou plící a začínající infekcí všech přilehlých orgánů. Ale je to dobrá motivace, aby si teď dávala dvojnásobný pozor.
„Vaše kajuta je připravena, na Citadelu dorazíme zhruba za dvě hodiny,“ informovala ho vyloženě formálně, neúmyslně si tak vybavila ty šílené procedury při dokování s onou stanicí a po otočce na patě vyklidila místnost. Má přeci ještě spoustu práce s kdoví čím, co ještě vymyslí, protože dělat společnost paranoidnímu pomatenci.
Zapadla do strojovny, kde byl nyní jenom šéfinženýr a ten měl svojí práce s přibližujícím se skokem dost. Takže měla dost času si nastudovat předpokládané místo přistání, místo, kam měli doručit onu vedlejší zásilku a také jestli někde po cestě nenajde obchůdek s exotickou flórou.

Stál jsem v taktické místnosti lodi a pozoroval a poslouchal probíhající misi. Vše šlo podle plánu a dokonce bez nečekaných komplikací. Když se všichni bezpečně nalodili, vydal jsem se za svým týmem vyslechnout si hlášení. Narazil jsem jen na seržanta Pytheruse, zbylí dva členové bezpečnosti byli na ošetřovně se Zákazníkem.
Myslel jsem si, že seržantovo hlášení potvrdí, že vše bylo v klidu, ale překvapil mě se znepokojivou informací ohledně nalezené štěnice. Vyzval jsem ho, ať vysloví svůj názor ohledně štěnice a jak s ní naložit a jeho slovům jsem pozorně naslouchal. 
„Děkuji za vaši profesionalitu a bystrost, seržante,“ podíval jsem se mu přímo do očí. „Věřím ve vaše schopnosti. Ale i tak si nemůžeme být jisti, zda je toto jediná štěnice. Ten, kdo toto zařízení vystřelil, mohl toto nastražit tak, abyste ji schválně objevil a pak mohl umístit další na méně viditelné místo. Třeba někam nahoru na loď, kam nedohlédnete.“  Zamyslel jsem se… „Vezmu si zařízení od vás a projednám celou záležitost s kapitánem. Vy mezitím sežeňte zbytek týmu, upozorněte je na situaci a buďte v pohotovosti. Hned jak domluvím s kapitánem, chci se s celým týmem sejít. Děkuji.“
Když jsme si vzájemně zasalutovali, otočil jsem se a vydal se za kapitánem.


Na kapitána jsem narazil v kokpitu, jak sedí za hlavním kormidlem. 
„Kapitáne, rád bych s vámi mluvil. Jedná se o narušení bezpečnosti.“  Kapitán se otočil v křeslu a pohlédl na mne. „Seržant Pytherus narazil na malé sledovací zařízení, které bylo umístěno na trup lodi. Rád bych projednal ihned další bezpečnostní postup.“   

Ostré světlo! Probudil mě hlasitý zvuk lodního alarmu. Světla po celé lodi zintenzivnila, aby posádka udržovala maximální pozornost a probudilo to ostatní spáče.
Ostré světlo!! Mžourám chvilku po ubikacích a pomalu odděluji realitu od spánkového režimu. Seskočím z palandy a spěchám ke stojanu s mojí lehkou zbrojí třídy agent. Po pěti minutách už s chladnou hlavou a bušícím srdcem běžím úzkou chodbou přímo do velitelského centra. Spousta turianských členů posádky pobíhá kolem a nastává tak organizovaný chaos. Vlétnu na můstek skrz masivní dveře, které se přede mnou s lehkostí otevřely, a vidím, že většina není na svém místě.
Procházím kolem admirála, který zrovna ukazuje nějaké místo na holografické mapě svému XO. V bojové pohotovosti se nesalutuje, takže mu věnuju jen neopětovaný pohled a mířím přímo na své místo hlavního pilota bitevního křižníku LMV Palaven 9. Neušlo mi, že admirál věnoval pozornost planetě Naxell v srpkové mlhovině.
Usadím se na své místo, kde po mé pravici už sedí kopilot Xevoz,který má něco jako noční směnu. Tak se to dá, ale nazvat sotva, když letíte v mrazivém černočerném vakuu.

„To je dost, že sed taky ukázal,“ řekne Xevoz s kamenným výrazem a ani nehne brvou od své holoprojekce.
„Chyběl jsem ti?“ odpovím stejným způsobem.
„Jo… Razin je nasranej a až se něco posere, tak bude aspoň řvát na tebe a né na mě.“
Otočím se na admirála, který se založenýma rukama nezaujatě rozmlouvá se svým XO.
„Jo, vypadá naštvaně,“ potvrdím. „Co se vlastně děje? Kde jsme a kam tak uháníme?“ zeptám se svého kamaráda. Křižník letěl prázdným vesmírem tou nejvyšší nadsvětelnou rychlostí, co plavidlo umožňovalo.
„Právě jsme minuli Ponolus a letíme k Naxellu. Intel hlásí, že nějakým kočovným pirátům došla šťáva a tak si řekli, že Naxellská místní těžební společnost jim poskytne zdarma nějaké Helium 3. Přepadli tam pár tankerů, které to všechno vozí na Illium.“ dopoví Xevoz
„A co s tím máme společného my?“ zeptám se s údivem
„To se dostáváme k tomu, proč je Razin nasranej,“ usmál se Xevoz. „Politika kamaráde. Věc se má tak, že vláda hodlá uzavřít s tou společností kontrakt pro dodávání Helia 3 na Palaven. My jsme jen zrovna nejbližší plavidlo.“
 „To dává smysl. Jakmile se staneme hrdiny, co zachránili tanker, kontrakt je náš. Co nás tedy čeká?“
 „Intel hlásí tři batarianská plavidla, ale zatím to ještě nebylo potvrzeno. S tankery jsme ztratili spojení těsně, než jsi přišel.“ řekl Xevoz
„Tak se dáme do práce. Dej mi kompletní diagnostiku lodi za poslední čtyři hodiny.“
„Provedu.“

Uběhlo dvacet minut. Dvacet minut čekání na vizuální kontakt s Naxellem. Dvacet minut doufání, že se jedná o další cvičení.
Měli jsme planetu přímo před námi a to bylo to jediné, co nás dělilo od střetu s piráty. Rozkaz zněl jasně: Obletět Naxell po orbitu z pravé vzdálenější strany a zaútočit zezadu. Admirál se rozhodl nekonfrontovat piráty přímo, protože nevěděl, kolik plavidel se za planetou nachází, a tak radši obětoval víc času pro bezpečí turianské posádky. Já s Xevozem jsme byli připraveni na všechno.

***

Z myšlenek mě brutálně vytrhne vysoký turian v těžké černé zbroji. Otočím se na velitele bezpečnosti, který mi na to stručně vylíčí nastalou situaci se sledovacím zařízením.
 
 „Štěnice? A na Vesně?“ řeknu skoro pobaveně. „Myslíte si, že to má nějakou spojitost s naší aktuální misí?“
Nemůžu se zbavit pocitu, že tohle je jeden velký vtip.

„Ano, kapitáne, štěnice,“ zatvářím se trochu popuzeně, když vidím, že kapitán nebere věc vážně. Nedám na sobě sice nic znát, ale jeho jednání jen potvrzuje můj názor, že je letectvo plné floutků a frajírků. „Jestli má něco společného s misí nevím, nejsem věštec, ale pokud nebyla na trupu na základně, je jisté, že se na trup dostala tady v přístavu.“  

 „Jste tu déle než já, veliteli. Máte ponětí, kdo by měl zájem nás sledovat? Má společnost nějaké nepřátele?“
 
„Abych pravdu řekl, jsem ve společnosti asi o týden déle než vy. A o nepřátelích jsem zatím neslyšel.“ Trochu jsem se zamyslel. Celá situace je trochu neobvyklá. I když jsem se seznámil s historií společnosti, neřekl bych, že má nějakého výrazného nepřítele, nebo konkurenta.  „Štěnice hned nemusí souviset s nepřáteli naší společností. Ale s naším cestujícím.“

 „Chápu, kam míříte. Ještě promluvím s ředitelem. Pokud to souvisí s misí, předpokládejme, že někdo chce sledovat našeho pasažéra. A pro tento případ navrhuji sledovací zařízení zlikvidovat. Pokud jste tedy tak již neučinil.“

„Zatím jsem tak neučinil. O dalším postupu se štěnicí jsem se chtěl s vámi domluvit.“ Trochu jsem se zamračil nad situací. Nemá cenu jednat ukvapeně, a tak jsem zvažoval možné postupy a řešení. „Navíc předpokládám, že štěnice není jediná. Že tato byla umístěna tak, aby nás záměrně uchlácholila, abychom jí zničily. A mysleli si, že nás nikdo nesleduje. A mezitím ta skutečná je připevněná tam kde jí hlídka nemohla objevit.“

 „Hmm,“ zamumlám zamyšleně. „Předpokládáte tu horší variantu. Dobře. Pokud by to bylo, tak jak říkáte, můžu nechat loď proletět méně šetrně atmosférou a spálit vše na povrchu plavidla. Jen pro jistotu. A jestli je vaše domněnka správná, tak si někdo dává pořádnou práci, aby nám zůstal za zadkem.“

„A pokud je má domněnka správná, tak ani váš průlet atmosférou, by určitě druhou štěnici nezneškodnil. Naopak bych neprováděl zbytečné a nápadné manévry s lodí. Tuto první štěnici bych zničil, ale až napůl cesty k převaděči. Navrhuji se na jakoukoliv situaci připravit a nechat potencionálního nepřítele, aby si myslel, že jsme uchlácholeni zničením první štěnice.“  

 „Nebudu vám bránit ve vyšetřování, veliteli. Mou prioritou je bezpečnost posádky a bezpečnost pasažérů na této lodi.
Pokud je na lodi štěnice o, které nevíme, nechám situaci na vás. Ale pokud mám na lodi štěnici, o které vím…“ ukážu Ablarynovi na ruce jako, kdyby jí držel, „půjde z lodi přechodovou komorou ihned, jak opustíme soustavu. Nerad bych něco riskoval.“

„Kapitáne, já jsem bezpečnostní velitel naší společnosti. I mou prioritou je bezpečnost posádky, ale i celé základny. To jistě chápete,“ řeknu trochu popuzeně. Jeho narážka mne lehce rozzlobila, jako bych já nebyl odjakživa vojenský profesionál. „Pokud souhlasíte zničit štěnici ne dříve, jak budeme mimo planetu, nic nenamítám.“

 „Souhlasím tedy. Navrhuji ještě promluvit si se zákazníkem. Třeba bude chytřejší. Tedy potom co nabude vědomí.“ Na tváři se mi mihlo něco, co připomínalo vzdáleně úsměv.

„Jste si jist, že ho chcete ještě více rozrušit?“ zeptal jsem se trochu nevěřícně. Náš pasažér byl poněkud strašpytel a neměl jsem v úmyslu jej nějak více rozptylovat, aby další let proběhl v klidu „Slyšel jsem, že na naše bezpečnostní opatření reagoval trochu přehnaně.“

 „Po tom, co jsem viděl, jsem si jist, že víc už rozrušený být nemůže. Má právo to vědět. Přinejmenším, jde o jeho bezpečnost. A nám pomůže, pokud bude vědět, kdo po něm jde.“

„Dobrá. Chcete informovat někoho dalšího z posádky?“ trochu jsem se na kapitána usmál. Protože kapitán má na lodi poslední slovo, co se týká cestujících, dále jsem se nepřel, jestli našeho cestujícího informovat nebo ne. A byla pravda,že pokud něco ví, informace se nám budou hodit. „A kdo se tohoto úkolu, informovat cestujícího, ujme?“

 „Nerad bych, aby se mezi posádkou šířily poplašné zprávy. Vaši lidé jsou informovaní. Já informuji první důstojnici a svého pilota,“ hodím po kopilotovi pohledem a neujde mi, že náš rozhovor byl slyšet až k pohodlnému Duncanovu křeslu. „Pokud jde o našeho dočasného hosta, zkusím říct důstojnici, ať s ním promluví. Mám dojem, že z uniforem upadá do mdlob.“

„Dobrá tedy. Využiji tedy taktickou místnost k poradě se svými muži.“

 „Výborně, já půjdu najít prvního důstojníka. Děkuji za informaci, veliteli.“

„Já také děkuji. Nashle.“ otočím se a vydám se najít své muže. Oddechnu si. Už od začátku mi kapitán nepřirostl k srdci. A ani teď ne. Dobrodruh co pilotuje loď. Měl by se naučit pořádné disciplíně. Kráčel jsem po palubě a uvažoval nad tím, co se štěnicí. Mohla to být náhoda a nebo je klíčem k mé skládačce? Mám jí zničit, nebo ji nechat nepoškozenou? Pokud jí seržant našel bez větších problému, určitě celou loď i jeho někdo sledoval. A určitě si všiml, že ji seržant odstranil z trupu. Tak co mám dělat? Zničit jí nebo jí nechat v provozu? No nic, ještě neodlétáme, ještě je čas se rozhodnout a závěr udělám po taktickém briefingu.  

Potřeseme si rukou a velký turian odchází někam do útrob lodi. Mám ale ten známý pocit uvnitř, jakoby mi vnitřnosti dávaly najevo, že mi tu někdo neříká všechno. Tyhle situace jsem opravdu neměl rád. Bylo tu až příliš mnoho neznámých a stavět teorie na spekulacích je spíš k neužitku. Jsem rád, že máme nad ním, nebo nimi, aspoň jednu zásadní převahu. Ať už je to on, ona, nebo oni, vůbec netuší do čeho se pouští. Vybrali si špatnou loď. Moji loď.

Po tom, co velitel odešel z taktického stanoviště, jsem se jal okamžitě hledat jedinou zástupkyni quarianského druhu na palubě lodi. Mé pátrání po ní skončilo rychle. Stála přímo na hlavní palubě lodi u konzole, se kterou tam ovládala velkou holomapu. Přikročil jsem ze zadu k ní a odkašlal si.

„Měla byste chvilku důstojníku? Rád bych si s vámi o něčem promluvil.“

Vzhlédla od obrazovky, kde se právě v rychlém sledu střídaly nákresy jednotlivých podlaží Citadely. Sice nemohla vědět přesně, kam je letová kontrola pošle, ale přibližný odhad by snad nějak vyřešit šel…
V tom ji ovšem vyrušil hlas za zády, dle následného rychlého průzkumu patřící turianskému kapitánovi. Huh, důstojníku? No, tak jo, ale ještě že přes to hledí není vidět do tváře, přemýšlela téměř nahlas, ale samozřejmě přikývla.
„Rozhodně,“ vysypala pak ze sebe bleskově a zastavila přehrávání.

„Je mi líto, že musím být posel špatných zpráv, ale zrovna jsem dohovořil s naším velitelem bezpečnosti. Zdá se, že jsme sledováni. Jeden z jeho mužů našel na lodi sledovací zařízení. Myslel jsem si, že byste o tom měla vědět.“

„Cože?“ vyvalila oči, což bylo opět díky masce poněkud méně teatrální, než by být mohlo, nicméně v hlase toho zděšení zůstalo docela dost. Kdo je asi tak může sledovat a proč to taky nemůže jednou všechno jít hladce?

„Bohužel zatím nevíme nic bližšího. Kdo, proč, ani jaké jsou úmysly. Měl jsem za to, že mi to řeknete vy.
Má první domněnka byla ta, jestli náhodou společnost nemá nějaké nepřátele. Ablaryn si myslí, že to souvisí s naším pasažérem.“

„Společnost?“ zamyslela se, za maskou svraštila obočí a začala prsty nervózně bubnovat o vlastní bok. „Ne, to musí být kvůli pasažérovi, to je moc velká náhoda. Pilot o tom ví?“

„Ano… svým způsobem byl obeznámen se situací. S velitelem jsem se dohodl, že jakmile opustíme soustavu, tak štěnice letí one way ticket první třídou airlockem z lodi. Pokud máte jiný názor ven s ním, ale nerad bych cokoli riskoval. Můžete taktéž zajít za velitelem a prozkoumat zařízení sama. Možná se dozvíme, kdo to vyrobil.“

„Rozhodně se na to podívám. Pokud to je nějaká z těch starších štěnic od Devlonu a nepoužívá dynamickou kalibraci nebo několikanásobné přesměrování, možná najdu i zdroj, ale…“ Zarazila se, prohlédla si kapitána, kterého by nejspíš brzy začala nudit, a začala trochu z jiného soudku.
„Ale ať už nám ji nasadil kdokoliv, nejspíš ví, kam letíme, a chce to zjistit přesně. Možná by nebylo od věci ji vzít s sebou a trochu si s ním pohrát.“ Následný hluboce zamyšlený pohled číslo šest byl opět skryt zrakům okolí.

„Přesně to navrhoval i velitel,“ řeknu zklamaně „Co vlastně víme o našem zákazníkovi? Je možné, že může mít nebezpečné nepřátele a já bych opravdu nerad riskoval bezpečí lodi.“

„Těžko říct, podle něj jde po něm polovina galaxie včetně dětí, ale realita bude trochu jednodušší. Možná nás cestou čeká nějaký ten nájemný vrah, ale pochybuji, že bude mít vlastní loď, takže ve vesmíru jsme nejspíš v bezpečí,“ možná by přemýšlela dál a stále nahlas, ale včas si uvědomila, že není sama a že má práci.
„Půjdu se podívat na tu hračku, něco mě napadlo.“

„Je tu ještě jedna delikátnost, o kterou bych vás chtěl požádat. Jestli máme být chytřejší, určitě nezaškodí si o této věci promluvit s naším zákazníkem. Usuzuji, že vaše přítomnost u něj nezpůsobí další psychické trauma.“

Uhhh… No jasně, cokoliv, kdekoliv, nejlépe hned.
„Dobře, skočím tam.“ Nadšeně to neznělo, ale psychické trauma z toho snad mít nebude. Ona.

„Děkuji vám. Kdybyste narazila na nějaký důležitý objev, budu zde.“
 
Poté se v rychlosti otočila na patě a pelášila pryč z hlavní paluby tak rychle, že se zapomněla odlogovat z konzole.
Přikročil jsem tedy k ní a začal listovat plánky Citadely. Chvilku jsem jen tak brouzdal v plánech,ale netrvalo dlouho a už jsem byl myšlenkama někde úplně jinde a úplně jindy.

***

Řítil jsem se s křižníkem podél zmrzlého plynného obra tak, že jsem skoro škrtal o atmosféru a já s Xevozem jsme mlčky zírající do přístrojů čekali na kontakt s piráty.

A ten přišel z nenadání.

„Kontakt! Čtyři… oprava, pět plavidel.“ Zahlásil první Xevoz
„Dvě fregaty třídy Hensa, zbytek nákladní a obytné třídy. Všichni FTL Pohony“ střelil jsem okamžitě v odpověď.
„Výzbroj minimální. Lehké HNL lasery a 200mm akcelerátory. Jsme mimo jejich dostřel.“
 „Právě probíhá pokus o nalodění na těžařský modul.“
„Jejich štíty jsou dole a zbraňové systémy nemají v pohotovosti.“
„Vůbec nemají ponětí, že jsme tady…“ kroutím hlavou na Xevoze.

„Zastavit loď! Obrat do leva o devadesát stupňů. Zaměřit všechny nepřátelské cíle, fregaty v prioritu. Zvednout kinetické štíty na pravoboku.“ Ozval se za námi admirálův hlas.
Bylo úžasné sledovat Xevoze v akci. Jeho prsty se jen míhali po holoklávesnici,jak kalibroval kanony a každému z nich přikláněl různé hodnoty.
Pak už jen určil, kolik bude jádro lodi produkovat energie pro baterie. Já mezitím dokončoval obrat a nastavení štítů.

Velký turianský křižník prudce zpomalil a začal se stáčet přídí k Naxellu. Obrovité kanony se natočily směrem na vzdálené cíle. Bylo to, jako jít proti mraveništi s atomovou bombou. Palubní AI zahlásil připravenost našich zbraňových systémů a plné nabití štítů.
Skoro jsem slyšel, jak se admirál nadechuje k rozkazu, ale Xevoz to přerušil.

„Pane… scannery mi hlásí nejméně sedm set členů batarianské posádky v obytných prostorech na neozbrojených cílech. Včetně dětí.“
Admirál nezaváhal.

„Palte!“ rozkázal

To co následovalo po tom, byla čistá ukázka pýchy turianké flotily. Obrovský turianský kolos se pod výtlakem všech kanonů odklonil o pár stupňů ze své osy. Obě batarianské fregaty se v mžiku oka vypařili do prostoru pod tímto nečekaným masivním útokem.
Jako jediný odpor pirátů, k jejich reakci, bylo to, že aktivovali své štíty. Zřejmě vůbec netušili, komu tady čelí, jinak by se podle mě o tak zoufalí pokus ani nepokoušeli. Naše jádro už stačilo nahnat do baterií dostatečné množství energie pro další útok. Pod další salvou byla doslova smetena všechna nepřátelská plavidla z oběžné dráhy. Orbitem Naxellu teď létalo tisíce rozžhavených kůsu. Kdysi lodí. Dílo zkázy bylo dokonáno. Na velitelském centru nastalo hrobové ticho.

To přerušil až admirál.

„Nastavte původní kurz, máme zpoždění. A spojte se s těžařskou společností, že jejich lodě jsou v pořádku a posádka neohrožena. Vyřiďte jim také, aťsi uklidí ten bordel ze své oběžné dráhy. My letíme domů,“ řekl Razin bez emocí a odešel z můstku.

Jak se za ním zavřely těžké dveře, otočil se na mě Xevoz a pravil.
„No… aspoň, že to nemusíme uklízet my.“

***

Padesátkrát načtená stránka o sedmém doku v zásobovací sekci mě donutí odlepit oči od plánků Citadely a odlogovat se z konzole. Přejdu na své kapitánské místo, kde zkontroluji aktuální stav. Pilot nás dostal z Noverie a nyní jsme asi dvě hodiny cesty od převaděče, který nás navede přímo do soustavy Widow v Hadí mlhovině.
Pokud má první důstojnice a velitel pravdu, přemýšlím o tom, jestli jsme jen využíváni k tomu, aby někdo zjistil, kam našeho pasažéra vezeme. V tom případě ať si poslouží. Jakmile ho vysadíme na obří základně a budou převedeny kredity, je mi jedno, co s ním bude dál. Dohoda byla přeci jasná. Rychle-bezpečně-Citadela.
Pokud tedy má někdo jiné úmysly, měl by jednat rychle.


Madoxess
Deegar
Narva

„Pomalu, strejdo, ať to s tebou zase nesekne.“ Pronesl TJ a pomohl zákazníkovi se posadit.
„Mohl bych dostat trochu vody, prosím?“ zachraptěl postarší muž.
„TJ,“ řekl jsem, aniž bych se na něj podíval.
„Jasně jasně, ale až bude chtít masáž tak se mnou nepočítej,“ zaremcal a šel pro sklenku vody.
Ošetřovna byla poměrně slušně zařízená, alespoň líp, než jsem jí očekával. Nacházela se zde dvě lůžka, přičemž na jednom seděl náš zákazník, který vypadal jako po srdečním infarktu.
„Tady to je, šéfe,“ podal muži TJ sklenku vody a s úšklebkem sledoval, jak se napil.
„V tuto chvíli jste pod naší ochranou, nemusíte mít strach, dohlédneme na vás,“ snažil jsem se ho trochu uklidnit, ale moje slova mu nijak, zdá se, nepomohla.
„Tak kdo vás pronásleduje?“ vyhrkl najednou TJ a muž na něj vytřeštil oči.
„TJ, to není naše věc,“ zarazil jsem ho, tedy aspoň jsem se o to pokusil.
„Ale no tak. O co jde? Někomu jste lezl za manželkou, co? Jo tak to určitě bylo a tomu dotyčnému se to nelíbilo. Vsadím se, že měl dost kreditů a hezky je použil a to proti vám. Teď máte na krku spoustu žoldáků, třeba Blue Suns . Jo to jsou prevíti, no to vám nezávidím. Nebo-,“ zastavil jsem TJ vztyčením ruky.
„Moc mluvíš. Nezapomeň, to není naše věc,“ napomenul jsem ho.
„No možná by nám to pomohlo, kdybychom věděli, o co jde. Vždyť za něj vlastně nasazujeme životy.“ Zamračil se TJ a zkřížil si ruce a prsou.
„To je možné, ale my jsme tu jako ochranka ne jako vyšetřovatelé,“ odpověděl jsem, i když i mě samotného zajímalo, kdo vlastně jde po našem zákazníkovi. V duchu jsem dal TJovi za pravdu, že by nám to situaci ulehčilo, ale na tom nic neměnilo, že nám osobně do toho nic nebylo.
„Naštval jsem někoho velmi vlivného a to mě nejspíše bude stát život.“  Vykopl ze sebe zákazník.
„Šlo o tu manželku co?“ pronesl šibalsky TJ. Dloubl jsem do něj loktem.
 „Co se stalo?“ zeptal jsem se a snažil se tvářit co nejpřáteljštěji.
„Já-,“ začal, když v tom se za námi otevřely dveře a v nich stála quarianka. Zákazník se na ní vyděšeně podíval.
„Ale do háje! Když už jsme to z něj skoro dostali, tak sem přijdete vy.“ Zasyčel TJ.
„TJ!“ okřikl jsem ho.
„Omlouvám se, madam, nechal sem se unést,“ pokusil napravit svou neomalenost omluvou.
 „Všichni jsme členy jedné posádky, pokud věříte nám, můžete věřit i ostatním na této lodi,“ usmál jsem se na muže.
„Ale ona není člověk.“ Zamrkal na mě zděšeně.
„Vážně? To mě nikdy nenapadlo, sakra, měl bych více komunikovat s posádkou.“ pronesl sarkasticky TJ.
„Prve vám nedělalo problémy se slečnou mluvit,“ připomněl jsem doktorovi.
„To neznamená, že s ní musím mluvit teď,“ podíval se na ní poněkud nehezkým způsobem.
„Tak bacha! Ještě jeden takový pohled a podíváš se na naši loď z venku,“ vyštěkl na něj můj parťák. „Dokud seš na tyhle lodi tak se budeš chovat ke všem s úctou a slušně.“
 „V tuhle chvíli za vás nasazujeme životy společně, tak nám důvěřujte bez pohledu na rasu,“ přidal jsem se. Doktor se na nás podíval a pak krátce na quarianku, která byla vším tím humbukem dosti překvapená.
„Dobrá, omlouvám se, to jenom, že já moc mimozemšťanům nevěřím,“ zamumlal lítostivě.
„Jo, věřím, že tohle říká nejedna rasa i o nás,“ procedil mezi zuby firemní šašek.
„To je v pořádku, pokračujte.“ Chvilku bylo ticho.
„Muž jménem Trobin po mě jde. Je to Salarianský obchodník a je velmi vlivný. Poslal na mě dost žoldáckých skupin, ale není se co divit, potom, co mým zaviněním zemřel jeho syn,“ zaryl oči do podlahy. „Měl jsem s Trobinem nějaké obchodování, ale v poslední chvíli jsem si vše rozmyslel - bylo to příliš riskantní. On se ale s mým rozhodnutím nedokázal smířit a poslal za mnou svého syna, aby mě přesvědčil, že bude pro mě nejlepší spolupracovat. Jenomže v tu chvíli už jsem měl najatou ochranu.“ Doktor zběžně přejel pohledem všechny, co byli na ošetřovně přítomni. Quarianka stála u dveří tiše a pouze poslouchala, nejspíše usoudila, že kdyby začala komunikovat, tak by muž přestal mluvit anebo byla ještě v šoku z toho co se zde dělo. TJ si naopak muže přeměřoval rozhněvaným pohledem.
„Když mě našel, začal mi vyhrožovat a následně na mě vytáhl zbraň, což bral můj ochránce jako akt útoku a salariana zabil. Nestačil jsem ani zareagovat a bylo po něm. Následně jsem vás kontaktoval, protože jsem věděl, že na Noverii už pro mě není bezpečno. Nahlásil jsem se i se svou rodinou, kterou jsem však poslal předem, abych zmátl ty, kteří mi chtějí teď ublížit a ochránil tak svou rodinu…“ dopověděl a zhluboka se nadechl.
„A jaké to znamená teda problémy pro nás?“ zeptal se TJ.
„Velké. Trobin udělá vše, aby mě dostal. Říkám vám, že po mně určitě poslat spoustu žoldáků.“
„No to nám to hezky začíná.“
 „Aspoň už se nemusíš bát, že bude nuda,“ zazubil jsem se na zamračeného TJ. „Někdo by měl obeznámit Ablaryna s danou situací.“ Pronesl jsem a dlouze se zadíval na svého parťáka.
„A proč já?“ ohradil se.
„Myslím, že tě má radši.“

 „Kdysi dávno jeden moudrý muž řekl, že 'Není špatných vojáků, je jen těch, co se zvou hrdinové, a těch, kterým neřekneme jinak než zbabělci. A jediný rozdíl mezi nimi je ten, že ti první jsou po smrti…'

Nikdy jsem netušil, jak moc tato slova jsou pravdivá. Vlastně… považoval jsem je za filozofické žvásty jednoho dávno mrtvého člověka někdy z jednadvacátého století. Nyní už na to nahlížím úplně jinak - a co víc, mé jediné životní přání je, abych se tuhle lekci naučil dřív, než přišla.“
-- Z autorských zápisků k netbooku „Nejsme jako oni“, Aur'Valmis vas Alarei, 2219 CE


Citadela, 2183 CE

Seděl opřen pohodlně do sedačky v rohovém boxu a zvolna přemýšlel o tom, co ho dostalo do téhle zavšivené díry. Nebylo to ani tři roky… ale byla to dost dlouhá doba na to, abych klesl až sem.
Proč?
Vždyť mi patřil celý svět. Byl jsem komandér lidské flotily Aliance a tvůrce věcí. Tvůrce budoucnosti…
Dnes? Stín své vlastní slávy a úspěchů. Hanba vlastního národa i uniformy, kterou tak hrdě nosil.
Vlil si do napájecí jednotky drink a ucucl si čistého lihu, neboť vše ostatní ho mohlo kontaminovat… a ublížit mu.
Ironie osudu.
Odložil sklenku a porozhlédl se po baru.
Opravdu klesl hluboko…

„Di se s tou svojí nekvalitní kořalkou vycpat!“ slyšel se sám sebe řvát, když sklenka prolétla vzduchem a roztříštila se dost vedle od už tak velkého a neminutelného krogana.
Ten se otočil směrem, kterým se ozývalo žvatlání, a přilétla sklenička. Před asi dvě stě lety by ho za to zastřelil.
„To mluvíš se mnou, šlusáku?“ procedil krogan chladně mezi zuby a tázavě na něj pohlédl. Barmanka se vzpamatovala rychle a už už se začala pokoušet uklidnit situaci. Věděla, že jeden odjištěný krogan by dokázal udělat z téhle hospody kůlničku na dříví. A to by se jejímu šéfovy určitě nelíbilo. To ale nebylo třeba, protože Grok už dnes neměl v plánu dělat problémy. Jen na ní houkl. „Hoď mu tam nějaké to babské pití pro turiany. To by mohl zvládnout.“
Quarian se postavil a lehce sebou zakýval, než se stačil opřít jednou rukou o stůl.
„Hej, mluvim s tebou!“ vyžvatnul. „No ty, tebe myslím ty bečko kroganskejch sraček!“
A aby svým slovům dodal na důrazu, od pasu vytáhl druhou rukou automatickou M-9 Tempest, kterou zamířil na krogana. Plus mínus.
Pak se na ní podíval a rukou, co se opíral o stůl, se pustil, sáhnul po zbrani a odjistil ji, což doprovázelo lehké zavrčení baterie… načež mu z ní vypadl zásobník.

Quarian na samopal ještě chvíli hleděl a pak fňuknul na celý bar.
„Se na to vyseru! Konečně mě vezmou aspoň k Perunica Express a potom hned na to nejspíš oddělá krogan…“ počemž tyto slova následoval pád po zádech zpět do podušek sedačky boxu.
Grok to celé sledoval jen s překvapeným, ale jinak klidným výrazem a pomyslel si, že tu nesmí nahlas říkat, že k Perunice bude patřit taky a pomalu se vydal k tomu gethovi.
„Když jsi mluvil o kroganskejch sračkách, myslel jsi tím skutečně mě?“ zeptal se schválně přitrouble a stihl si při tom ještě objednat pivo.
Quarian se snažil zamžourat přes alkoholový opar na obludu před sebou a pak přes ni na osazenstvo baru.
„A… vidíš tu jinýho… krogana?“
„Neee, to neee. Ale vím, že kdyby byl, tak jsi na tom špatně,“ odtušil a zaťukal mu silně prstem na průzor masky. „Ale ty máš dnes šťastný den, gethe, protože jsem tu jen já a dnes už nemám chuť střílet ani o nikoho rozbíjet židle. Tak se. Úplnou náááhodou jsem zaslechl, jak říkáš něco o Perunica Express. Nemám pravdu?“
„Jo, Perunica. Jeden je až zklamanej kam se to dostal. A to jsem byl komandér, rozumíš? Něco jsem znamenal a te-…“ Quarian se nahnul pod stůl a ozval se dávivý zvuk.
Grok měl co dělat aby se nezačal smát nahlas.
„A teď si bliješ do xsichtu. Seber se kurva a začni se chovat jako chlap. Nefňukej tu jak quarian s bolavým bříškem,“ použil plus mínus tři staletí starý vtípek a vzpomněl si při něm na Sanife a partu quarianských mariňáků, kteří mu prošli pod rukama.
Filtrace quarianovy masky hlasitě pískala, jak se snažila zpracovat odpadní látky, které se do ni hrnuly rychleji, než mohla kdy zvládnout. Po chvíli její hluk byl tišší, a po notné chvíli se Aur'Valmis zvedl zpoza stolu a posadil se zpět do pohovky boxu. Pohlédl skrze zašpiněné hledí na viditelně se bavícího krogana a tvářil se velmi nešťastně.
„Mohu znát tvé jméno, když už ses tak nezvaně k mému stolu posadil, krogane?“
„Jasně,“ otočil se na přicházející servírku, naznačil, že je vše v pořádku a přebral si od ní sklenici piva, „jmenuji se Grok. Říkají mi Grok. A jaké jméno přisluší quarianovi daleko od flotily, který se opijí v hospodě a zvrací si do helmy?“
 Quarian se napřímil a srovnal ramena. Náhle jakoby se z trosky proměnil v odraz muže, kterým býval. Kterým by se rád opět stal. A možná jednou i znovu stane.
„Aur'Valmis, Groku,“ odpoví pevným hlasem dvou desítek let vojenské služby. „Aur'Valmis vas Alarei, exkomandér Aliance, a člen posádky své rodné lodě.“
„Těší mě, Aur’Vilmar-“ nabídl mu ruku a geth ani vteřinu nezaváhal. Přijmul nabízenou ruku a odměnil Groka chlapáckým stiskem. To se mu líbilo, „vadilo by ti, kdybych ti říkal třeba Auri? Víš, na jména mám příšernou paměť a na quarianská jména ještě horší.“
„Ano, Auri bude dostatečné,“ odpověděl nenuceně. „Tedy, pokud dobře chápu, tak v nejbližší budoucnosti budete mít něco společného s Perunica Express.“
Quarian šibalsky mrknul a ne že by to bylo přes blitky na čelním průzoru vidět.
„Ano, Auri, chápeš to dobře. Předpokládám, že tu stejně jako já čekáš na okamžik, kdy si nás tu vyzvedne posádka Perunici a odletí s námi na Veles. Nebudu to zatajovat a rovnou ti prozradím, že nastupuji na místo kuchaře a během mého pobytu na základně i jako barmana.“ Pyšně se pochlubil
„Och, tak to se asi nepotkáme moc často. Má práce bude hlavně intelektuální - mé pracovní zařazení mne umísťuje do vědecké části osazenstva společnosti,“ odpoví se vší slušností quarian nazpět.
„Když myslíš, že nebudeš jíst,“ pokrčil rameny a ukázal servírce prázdnou sklenici. „Dal bych si něco k jídlu, puso. Výběr nechám na tobě. Tady máš osmdesát osm kreditů,“ Použil svou starou elektronickou peněženku – omni-tool nevlastnil, a provedl mikrotransakci.  Přikývla a otočila se na Auriho.
„Quarianský dallaras,“ řekl servírce, aniž se na ni byt jen ohlédl. Grok ji ještě poděkoval a vrátil se pozorností k budoucímu kolegovi.
 „Vidíš tamhle ten jukebox?“ ukázal bradou, ušklíbl se, zvedl se, a rozhrnujíc bytosti před sebou, se k němu nekompromisně vydal.
Quarian chvíli hleděl na svého společníka a pak sebral svou zbraň ze stolu, zastrčil do ni zásobník a natáhnul závěr.

„Auri!“ křikl na quariana poté, co do jukeboxu naházel nějaké kredity a navolím písničky, „pojd!“ Mávl rukou, ať se k němu připojí a stoupl si doprostřed parketu. Na tvářích tanečníků a tanečnic spatřil překvapení, které po chvíli vystřídal zdravý úsměv. Udělal si okolo sebe něžně místo a mrknul na nejbližší samičku.
„Koukni na tohle, kotě,“ zašklebil se a začal trsat jak myšohryz pod proudem. Bylo to k popukání.
Aur'Valmis se zastavil v půli cesty a značně skepticky se na svého společníka podíval. Založil si přitom ruce v bok a po obecenstvu se ani pro jistotu nedíval. Chvíli to tak pozoroval a pak mu asi došla trpělivost, protože došel až ke Grokovi.
„Je tohle nutné?“ naklonil se k němu, což se mu stalo málem osudným, protože ho v zápalu tance Grok málem švihnul loktem do šišky. Okamžik čekal v bezpečné vzdálenosti na reakci, ale všiml si, že krogan tančí se zavřenýma očima, takže se přesvědčen o tom, jak moc ho jeho nový kolega ztrapňuje, vrátil zpět k jejich stolu a raději si sednul.


Stvořil Grok a Aur'Valmis vas Alarei

Kráčel jsem palubou lodi, pohled upřený na napřaženou ruku, ve které byla štěnice. Může tahle štěnice souviset s mým případem? Potřebuju zjistit co nejvíce. Možná ji nezničím a uvidím, jak se situace vyvine.
Najednou z ničeho nic narazil na seržanta TJ. „Áaa… Jonson… s vámi sem chtěl mluvit. Máte chvilku?“

„Na váš vždycky, šéfe, ale náhodou vás taky hledám. Mám pár znepokojivých zpráv. Ale vy první.“ zazubil se TJ a mrkl na turiana.

„Seržant Pytherus objevil na trupu lodi štěnici. Chci svolat poradu bezpečnostního týmu a prodiskutovat další postup.“ Trochu se na TJ usměju, sice je to člověk, ale musím se trochu sám sobě přiznat, že začínám mít tu jeho vyřídilku v oblibě. „A teď vy.“  

„Dave si získal důvěru toho burana, co máme za úkol chránit. Zjistili jsme, že si znepřátelil nějakého salarianského obchodníka, který teď po něm vyslal snad každou žoldáckou skupinu která je k mání, nehledě na žoldáky na volný noze. Jak to tak vypadá, nezastaví se, dokud nebude náš zákazník dýchat kosmickej prach. Dave u něj zůstal, já měl podat hlášení.“ Přednesl TJ veliteli jak se věcí mají.

„ Aha…“ zamračím se, ne na TJ, ale nad situací. Tak se nám to začíná zajímavě komplikovat. „A to je vše? Nějaké návrhy jak dál postupovat? Rád bych se se všemi sešel. Tak jako tak, i když štěnice nemusí souviset se zákazníkem. Musíme ustanovit lepší bezpečnostní postupy.“ Přenesu váhu těla na druhou nohu. „Už samotný fakt, že je na lodi štěnice, celou situaci komplikuje, nehledě na to, s čím souvisí.“

„Navrhuju jít za Davem a dohodnout se na postupu společně se zákazníkem. Je tam taky ta quarianka, kterou jsme doprovázeli na povrch. Její jméno neznám,“ zazubil se Jonson a podrbal se na hlavě.

„My na lodi máme quarianku?“ zasměji se a odlehčím situaci. „Jistě, seržante, veďte mne.“  

Došli k ošetřovně a společně vešli dovnitř, po quariance nebylo ani stopy. Na ošetřovně byl jenom Dave s mužem.
„Pane,“ pokynul Dave na nově příchozího turiana.

„Seržante,“ oplatím pokynutí Foxovi a přejdu k cestujícímu, který podle lidských měřítek vypadá rozrušeně. Snažím se o turianský milý výraz a uklidňující tón v hlase. „Dobrý den. Jmenuji se Deegar Ablarin. Jsem velitel zdejší bezpečnosti. Rád bych si s vámi promluvil vice o situaci. Jste schopen mluvit?“

Muž se podíval na turiana a pak na mě. Přikývl jsem, abych ho ubezpečil, že je vše v naprostém pořádku.
„Ano.“ Odpověděl dodatečně muž.
„Co vše víte, pane? Doufám, že vám TJ aspoň něco málo řekl.“ Vložil jsem se do toho. A pokynul hlavou směrem k TJovi.

„Něco málo mi řekl, seržante Foxi,“ podívám se na svého podřízeného. „Ale rád bych věděl více o situaci tady od našeho cestujícího.“
„Ptejte se.“ Odpověděl muž nervózně.
„Řekněte mi více. O tom kdo vás pronásleduje. Vše co o něm víte. Odhad jeho finančních zdrojů a čeho všeho je schopen. Ale prosím v klidu a s rozvahou. Rád bych přesné informace a ne zděšené fantazírování.“

„Jmenuje se Trobin a pokud jde o zdroje, musím uznat, že jich má dostatek. A schopen je všeho, aby mě dostal. Kdo by se divil potom, co sem mu vlastně zabil syna,“ odpověděl muž a v jeho očích jako by se potemnělo. Stál jsem tiše vedle a nechal velitele pokračovat ve výslechu.

Torbin, to jméno mi něco říká… není to jeden z obchodníčků, který je napojený na… Hmmm… musím projet staré spisy…
„Jak velké zdroje má? Čím se živí. Je schopen vyslat nějakou loď, která by ohrozila Vesnu? A nebo jeho zdroje sahají jen do nižších tříd a schopnosti najmout si je „pěší“ žoldáky na různých světech?“

„On osobně nás neohrozí spíš žoldáci, to oni dělají špinavou práci za něj. On si sedí v kanceláři a pouze tahá za nitky.“ Doktor se podíval na turiana výrazem postřelené srny.

„Chápu, a má dostatek zdrojů najmout si nějakou skupinu s vlastní lodí? Která by dokázala během letu ohrozit tuto loď?“ zapakoval znovu svou otázku, protože na ni od zákazníka nedostal dostačující odpověď.

„Myslím, že i tato možnost se naskytuje,“ odpověděl.
„Co budeme dělat?“ ozval se TJ.


„No, v boji ve vesmíru by asi nad námi měli navrch,“ poznamenal jsem. „Tuhle informaci poskytneme kapitánovy. On si ve vesmírném boji poradí“ Zamyslím se. „My se postaráme o bezpečnost na lodi, a pak o bezpečnou dopravu tady našeho cestujícího po Citadele.“ Otočím se na pasažéra. „Nemusíte se bát, na vaši bezpečnost dohlídnu v Citadele osobně. A budou s námi tito mí nejlepší muži, kterým můžete věřit tak jako já.“


Ablary  a Dave Fox

Vydal jsem se zpátky za kapitánem a informoval ho o tom, co nám náš cestující řekl. Nebyl moc nadšený představou o možném útoku na loď, ale nakonec se v něm projevila dostatečná špetka profesionality a udělal vše pro zabezpečení bezpečného letu.
Poté jsem svolal bezpečnostní schůzku týmu, na které jsem se svými muži probral další postup, jak zabezpečit doprovod našeho cestujícího v Citadele. Jak jsme se dohodli, štěnice měla být zničena během zpáteční cesty na základnu.

Loď plachtila v klidu vesmírem a prolétla urychlovačem a dál pokračovala klidným letem. Ti členové posádky, co věděli o situaci, byli plní očekávání, jestli se něco nestane a někdo na loď nezaútočí. Ale i když byli nervózní, projevovali dostatek klidu a profesionality.
Když loď konečně dosáhla Citadely, většina nervozity ze všech spadla. Kapitán bezpečně navedl loď do doku 4236-P9 a zadokoval.

Svolal jsem celý bezpečnostní tým a za doprovodu quarianské techničky Narvy jsme s naším cestujícím vyšli do ulic. I jeho nervozita také lehce opadla, když jsme vystoupili na půdu Citadely, ale i tak byl stále napjatý. Naše skupina prošla celnicí a tamními procedurami, abychom mohli vstoupit do slavného galaktického centra. Vždy, když nějaká bytost znovu a znovu spatří Citadelu, pokaždé je ohromena její krásnou a vznešeností. Jinak to nebylo ani u mne. Znovu ohromen krásou centrálního města jsem kráčel ulicí. Sice jsem zde byl naposledy před půl rokem, ale i tak se mi začaly vynořovat myšlenky na známá a má oblíbená místa. A také na spoustu přátel a kolegů, kteří se mnou pracovali v C-Sec.
Zahnal jsem vzpomínky a začal se soustředit na úkol dopravit zákazníka na místo určení. Tím místem byla jedna známá a honosná restaurace pro smetánku, kde se náš cestující měl sejít se svou ochrankou a rodinou a dál pokračovat s nimi, bez nás. Celý můj bezpečnostní tým projevoval klid a profesionalitu. I samotný TJ, kráčející vzadu uzavírající naše procesí, se oprostil od svých humorných hlášek a všechny své myšlenky směřoval k pozorování davu a hledání potenciálního útočníka. Fox s Pytherusem celou dobu mlčeli, kráčeli po stranách. Mezi nimi šel náš cestující. Já s quariankou jsme kráčeli vpředu a rozhrnovali dav bytostí trousící se ulicemi.
Asi po půl hodině jsme bezpečně dorazili k restauraci. Naše ostražitost se zvětšila. I když se celou dobu nic nedělo, nikdo z nás se nenechal uchlácholit pocitem bezpečí, a naše obezřetnost se o to více zvětšila očekáváním možného finálního útoku. Za hlavními dveřmi stála ochranka restaurace. Netvářili se nadšení na naši ozbrojenou společnost a směřovali své ruce ke zbraním. Quarianka k bezpečákům vlídně promluvila a vysvětlila jim, že jsme jen doprovod a že zde předáme našeho cestujícího a ihned odejdeme. Pustili nás. Vešli jsme do předsálí restaurace, které bylo honosně zdobeno nejrůznější florou z různých míst galaxie. Proti vchodu byla za počítačem asariiská hosteska. U vchodu do vnitřních prostor restaurace stála další ochranka. Pozorně jsem se rozhlížel a uvědomil si, proč chtěl cestující sem. Jakožto významná restaurace pro smetánku, bylo zde zabudováno množství bezpečnostních systémů, které měly uchránit zákazníky před jakýmkoliv nechtěným incidentem. A tak se tu boháči po nějaký čas mohli cítit naprosto v bezpečí.
Cestující přešel ke krásné hostesce, oznámil své jméno, a že ho zde někdo čeká. Žena se podívala do seznamu hostů a pokývla, spustila interkom a začala s někým hovořit.
Po nějaké době z vnitřních prostor restaurace vyšla skupina mužů, tři členové místní ochranky s dalšími muži.  
Z cestujícího konečně opadla poslední špetka nervozity a horečně se přivítal se starším mužem a srdečně si potřásali rukama. Pak se otočil na nás, poděkoval za naše služby, přistoupil k bankovnímu terminálu a převedl zbytek financí na firemní učet a rozloučil se s námi. Za doprovodu svých přátel a ochranky vkráčel do restaurace, kde ho jistě netrpělivě čekala jeho rodina.

Konečně jsme si všichni oddechli. Naše první mise byla splněná v klidu a bez nějakého incidentu. Vyšli jsme ven. Podíval jsem se na své muže a quarianku. Ta nám poděkovala a oznámila, že má další úkol, vyzvednou nové zaměstnance společnosti a opustila nás.
„Tak, pánové. Mise splněna. Děkuji za vaší profesionalitu a úspěšné splnění úkolu…“ podívám se všem do očí. „Do odletu máte volno. Můžete se tu po Citadele rozhlédnout.“ Zazubil jsem se na ně. „To je rozkaz!! Rozchod!!“ Všichni, až na Kaldaryla, se rozesmáli. Všichni poděkovali a začali se rozcházet.
Sám jsem se vydal směrem k dokům zpět k lodi.        

Kaldaryl se zastavil a rozhlédl okolo sebe. Asi před půl hodinou se oddělil od zbytku posádky veden rozhodnutím, že si najde nějaké klidné místo k pověčeření, možná s nějakou tou asarijsou tanečnicí navíc. Stále si svým rozhodnutím nebyl docela jist a zvažoval, že se vrátí do lodi a bude se věnovat nějaké ze svých obvyklých činností, jakými bylo například čištění zbraní nebo procházení záznamů. Byl však přesvědčen, že menší změna mu neuškodí.
V poslední době dost uvažoval o svém životě a vůbec náhledu na něj. Měl pocit, že, byť mu to nikdy příliš nevadilo, nežije dost plnohodnotný život. Většina mužů, s kterými se setkával, chodila často po večerech do barů a různých podniků. On nikdy. Právě proto se taky tentokrát, byť mu to nebylo zrovna blízké a zprvu příjemné, rozhodl vyzkoušet to.
Tedy, nedalo by se říct, že měl na začátku v plánu navštívit něco podobného baru. Spíš nejdříve plánoval navštívit nějakou lepší restauraci a příjemně se najíst. Nakonec se ale rozhodl být poněkud radikálnější. Jeden z místních mu doporučil nedaleký podnik velmi dobré pověsti s údajně velmi vyhlášenou kuchyní a prý velmi vlídnou a přítulnou asarijskou obsluhou. Teď stál přímo před ním.
Podnik, jenž se jmenoval Azurová duha, stál z Kaldarylova úhlu pohledu ve velmi příjemné ulici plné okrasných květin, a tak se jevil napůl jako park. Celá budova jakoby zářila tlumeným fialovým světlem a byla postavena v docela netypickém stylu.
Kaldaryl ještě chvíli váhal, ale nakonec odhodlaně vkročil. Bylo hned vidět, že podnik obvykle nenavštěvují zákazníci, jako byl Kaldaryl. Každopádně i přesto, že zjevně nezapadal, nedala to ani výhradně asarijský obsluha, ani ostatní návštěvníci znát. Naopak, jakmile se objevil uvnitř, poté co odhrnul záclonu v průchodu, přišla k němu decentně se usmívající servírka a již ho úslužně vedla k jednomu volnému stolu poblíž východu.
Celý interiér byl na Kaldarylův vkus velmi zvláštní. Přišlo mu, že je tam mnohem víc polštářů, než kolik by se mu zdálo normální. Chvíli uvažoval, jestli nevstoupil do některého z domů pochybné pověsti, ale dění uvnitř tomu nijak nenasvědčovalo. Ano, oblečení obsluhy nebylo zrovna přehnané, ale nic obscénního nezahlédl. Svým způsobem se mu v tom místě začalo líbit. Asarijky normálně zrovna dvakrát v lásce neměl, ale pod tíhou nových skutečností musel uznat, že svým způsobem jsou velmi zajímavé. Dvě z nich předváděly na malém pódiu jakýsi druh břišního tance, a tak se Kaldaryl spokojeně usadil, pozoroval představení a čekal na jídlo, které si mezitím objednal.

Přistání na největší stanici ve známém vesmíru proběhlo až překvapivě hladce, na to, jak mimo se zdál být pilot. Dokonce ani nečekali moc dlouho ve frontě k dokům, jakou obvykle tvořila nepřeberná spousta nejrůznějších nákladních lodí.
Jakmile byla loď bezpečně ukotvená, šlo všechno až překvapivě rychle a snadno. Po konzultaci s doktorem Tsu, po němž dle jeho slov jdou minimálně Modrá slunce, ale nejspíš i celá Hierarchie a možná i duchové, bylo rozhodnuto štěnici nechat na palubě a vyhodit ji při prvním mezipřistání na cestě zpátky, čímž by se měl případný pronásledovatel dostatečně zmást. Problém nastane, pokud bude tento dost drzý na to, aby zaútočil přímo tady.
Doktora v doprovodu statných jinochů doprovodili tam, kam si to přál, a podle všeho je nikdo nesledoval. Jediná komplikace nastala ve chvíli, kdy se jí pár okamžiků po oddělení od skupiny pokusila dost otevřeně sbalit nějaká asarijka. Než jí zmateně vysvětlila, že nemá zájem o nic se ženou a že je zadaná a ano, že to vadí, uběhlo pěkných pár trapných minut, při kterých byla ráda, že se nemůže červenat jako lidé. A pak měla najednou konečně volno. Nikdo nepřišel k újmě, kredity se pomalu zabydlovaly na účtu společnosti a ten pošuk teď určitě zjišťuje, jak znásobit pevnost zdí ve svém novém pancéřovaném obydlí.
To už ale nebyla její starost. Kupodivu ani na lodi nebylo nic urgentního k opravě, a tak vlastně to volno docela uvítala. Odlet nebyl naplánovaný na žádnou konkrétní dobu, protože se dost těžko dalo odhadnout, kdy se najde nějaký nový a hlavně místní zákazník, ale ona čekala, že se tu zdrží možná i pár dní. Dokování na Citadele bylo až překvapivě levné a hustota potenciálních nabídek by rozhodně nikde jinde nebyla vyšší.
Teď si najde nějakou zapadlou hospůdku, prohlédne novinky na extranetu a až si koupí nějakou tu novou zeleninu do zahrádky, může jít zpátky na loď, protože chce ozkoušet tu novou metodu tvrzení plazmových objímek.
A jak tak přemýšlela, ocitla se před blíže neurčeným lokálem takové páté cenové skupiny. Trochu podivně stylizovaná, to je pravda, ale zavánělo to exotikou a přípojku na síť tam snad mít budou. Takže dovnitř nakonec nakráčela tak suverénně, že se ji ten vyhazovač převlečený za piráta ani nepokusil varovat.
Letmý oční průzkum odhalil, že to bude spíš šestá cenová skupina, nicméně s přípojkami, ale úplně nejdřív si všimla podivného výjevu. Uprostřed tanečního plácku tam totiž do rytmu nějaké retro muziky křepčil vysloveně vysmátý krogan a podle řeči těla velice, velice stydící se quarian, který k němu očividně patřil.
Pozvedla obočí, koupila si na baru první a jedinou nealkoholickou věc ve sterilizované lahvi a pak si šla sednout nedaleko terminálu se zprávami, než si jí všimne ten druhý a bude mít kopu řečí o kuřatech.
Jenže klid u sledování exkluzivních záběrů protuberance na blízkých sluncích netrval dlouho. Přišla zpráva od šéfa, že je potřeba přímo tady na Citadele vyzvednout dva nové zaměstnance. Světe div se, krogana a quariana.
Chvíli přemýšlela, jestli má jít za těmi dvěma rovnou, ale pak se rozhodla je ještě chvíli nechat vyblbnout a mezitím vypočítat pravděpodobnost, že je někde na stanici ještě jedna podobná dvojka.

Grok ještě chvilku hopkal na parketu a když si odšrouboval své, s pocitem dobře odvedené práce se vydal ke stolu, kde už na něj čekalo jeho jídlo. Auri se zdál být nakvašený a brčkem sosal svůj „pokrm“.
Krogan se neupejpal a dal se do pirohů, nebo  co mu to donesli. Kořalka se na něm začala již notně podepisovat a tak s vypětím všech svých sil odmítl novou lahev.
Byl příliš unavený na používání příborů, a tak poté, co dojedl, si oblíznul všech šest prstů a rozhlédl se po lokále. Jako majáček na něj zapůsobila jedna osoba. Quarianská samička, hledící jeho směrem. A na své kombinéze měla logo, které mu je docela povědomé. Zamával ji, protože si uvědomil, že to logo bude nosit taky.

Asi tak 1:314000000, pokud se vezmou v potaz všechny zjevné faktory. A ještě trochu méně, pokud na vás jeden z té dvojice mává.
Ve zprávě sice nebyly obrázky, ale jména ano, takže se při začátku galaktické předpovědi počasí bez váhání zvedla a zamířila k mávajícímu tanku. Krogan kuchařem? Snad nebude vařit posádku. Ten druhý se jí podle prvních dojmů líbil ještě méně, ale třeba překvapí.
„Pánové Grok a Aur'Valmis vas Alarei?“ zeptala se co možná nejneformálněji, protože v tomhle prostředí by opak mohl působit jako pěst na oko, a čekala, co oni na to.

„Tady!“ přihlásil se Grok a naznačil ji, aby se posadila. „Tadyto je Auri, určitě ho moc těší. Já jsem Grok a také mě těší, že vás poznávám,“ nabídl ji ruku a snažil se, aby na něm nebylo poznat, že ji vidí třikrát.

Galantní krogan a zjevně lehce připitý quarian, už z toho nabyla dojmu, že se nebude jednat o vyloženě stereotypní příslušníky svých ras. Nebo že by mu bylo jenom špatně? Možná má nějakou nemoc, rozhodně ho bude potřeba zkontrolovat poněkud důkladněji.
Přisedla si, koutkem oka zahlédla na vzdálené obrazovce Illium a po odložení svojí láhve se taktéž představila.
„Narva'Raan nar Vaala, jsem od společnosti, jak jste si už asi dali dohromady. Můžete vyrazit hned, nebo máte ještě nějaké… zařizování?“ Teatrálně se rozhlédla kolem, takže jí samozřejmě neušel pohled na pár spoře oděných asarijek, ale po chvíli jejich pozorování si vzpomněla na předchozí setkání s jednou z nich, zatřepala hlavou a vrátila se ke svým dvěma budoucím kolegům.

„Myslím, že můžeme vyrazit hned, jak tady Auri dopije oběd. Vid, Auri?“ poplácal quariana po rameni asi až moc silně.
„Mezi tím… byla byste tak laskava a sdělila nám nějaké nejdůležitější informace? Četl jsem si inzerát, ale tam se většinou nepíše vše. Vím, že budu lodní kuchař a v době pobytu na základně se budu starat o bar, bla bla bla, je ještě něco, co bych měl vědět?“

Možná by měl vědět, že se teď ten druhý málem utopil, ale to mu nejspíš neušlo, takže…
„Kuchyně na základně je téměř nová, vybavená, úpravy samozřejmě budou možné, pokud to schválí vedení. Zásoby vozíme z Noverie, ještě se nestalo, že by bylo potřeba objednávat něco z větší vzdálenosti, ale ani to by případně neměl být problém. Na lodi už je to horší, na kuchyni nezbylo moc místa, ale na těch pár dní ty prefabrikované příděly obvykle přežít jdou, aspoň se pak posádka víc těší na základnu.“
U východu se někdo začal prát, ale vzhledem k tomu, že se tam nikdo ani neotočil, je to tady docela normální.

„A co zaměstnanci jako vy – quariani a turiani? Jako dokážu uvařit podle předpisu, ale nikdy nemáte koření a všechny věci stejné kvality a totožné chuti. A bez ochutnávání to nebude Al dente. A já nejsem sebevrah. Tak mě tak napadá…“ někdy si udělám výlet na Omegu, pomyslel si a  podíval se na Auriho s otázkou, zda-li už dojedl. Ten naznačil gestem ruky, že ano a tak se tedy mohli vydat směrem k lodi. „Můžeme jít.“
Grok si samozřejmě nezapomněl vzít svojí tašku se všemi svými věcmi a rozloučit se s obsluhou.

Beze slova se zvedla také a v jejich stopách opustila bar. Ono by se jí totiž moc nevyplatilo jít první, když tam létaly sklenice, židle a volusové.
Cestu k dokům našla hned a noví kolegové byli rázem představeni zbytku posádky Vesny.

Grok a moje maličkost

Kaldaryl procházel ulicemi Citadely a občas se poněkud nejistě ohlédl a prohlédl okolí. Už od té doby, co opustil ten podnik, v kterém se navečeřel, měl takový pocit, že ho někdo sleduje. Možná to byla jen jeho představivost, přece jen měl zvyk v podstatě kdykoliv a od kohokoliv čekat nějaký útok a často si takovou hrozbu prostě vsugeroval v závislosti na situaci. Například teď, když šel svižným krokem směrem k dokům skrze park, ohodnotil to místo jako více než vhodné na přepad nebo nepozorované pronásledování a právě proto si možná i přivodil představu, že je skutečně sledován.
Bylo celkem pozdě, a proto šel celkem rychle. Byl by býval odešel dřív, už když dojedl, jenže nepočítal s dvěma asarijskými slečnami, které napadlo, že ve třech bude noc o něco zábavnější než ve dvou a díky pár skleničkám alkoholu bylo velmi složité jim to vymluvit. Navíc, musel si přiznat, byla ta nabídka poměrně lákavá a argumenty obou dívek velmi přesvědčivé. Jenže přestože se celý večer snažil "odvázat", tlačil ho čas a hlavně proto odmítl. Kdo ví, co by dělal, kdyby čas měl. Raději na to ani nemyslel. Každopádně i přesto, že se mu podařilo se jim vykroutit, nedokázal jim zabránit, aby mu vytetovaly na hrudní část zbroje své kontaktní informace a k jeho momentální nelibosti se tak stalo nejen dosti křiklavou, ale hlavně v podstatě neodstranitelnou, rtěnkou. Bude se o ni muset postarat co nejdřív, jakmile se dostane na loď. Možná si je ještě předtím opíše na nějaké lepší místo. Ale to uvidí, až tam dojde.
Když opustil park a ocitl se jen pár bloků od doků, trochu se mu ulevilo, protože čtvrť, v které byl teď, byla ke sledování mnohem méně vhodná a tak i opadla část jeho paranoii. Tedy, jen ta část, kterou netrpěl v podstatě pořád a která byla součástí jeho každodenního života. Trochu zvolnil, protože si uvědomil, že není zas tak ve skluzu, jak si myslel, a šel tedy dál přímo k dokům.
Zrovna když zahlédl u vchodu do doků známou quarianku a další dva neznámé, krogana a jiného quariana, a chtěl přidat do kroku, aby je dohonil, vyběhl přímo před Kaldarylem z boční uličky nějaký drell a vrazil do turiana. Drell, zjevně relativní mladík, byl srážkou poměrně otřesen a tak se svalil na zem. Poměrně rychle se však vzpamatoval a s omluvou se zvedl a zmizel kdesi v jiné z uliček. Kaldaryl jen zakroutil hlavou, pokrčil rameny a vydal se k Vesně.

„Ty červe, jak si dovoluješ se mnou takle mluvit?“ procedil mezi zuby turian a zaměřil svůj pohled na TJ, který se na něj nonšalantně usmíval. Kolem nás se pomalu začali seskupovat parťáci turiana. Zahlédl jsem dva rasové kolegy, jejichž obličeje byly rudě pomalovány, tři lidé, kteří si mě měřili pohledem, a jednu asarijku, kterou obklopovala modrá záře. Nesnáším biotiky, pomyslel jsem si a probodl jsem ji pohledem a ona mi pohled oplatila a ďábelsky se usmála.
„Prosím? Pouze jsem tě požádal, aby si nám šel z cesty,“ ohradil se TJ.
„A já ti říkám, že máš smůlu. Dejte nám vše, nebo vás hezky jednoho po druhém zabijeme,“  turian vycenil špičaté zuby na TJ. Tohle skončí bojem, to mi bylo jasné v okamžiku, když nás tahle divně vyhlížející partička zastavila. První koho musím sundat je ta asarijka.
„Nemusí to takhle skončit. Můžeme se dohodnout jako rozumní lidé.“ Pronesl sjem směrem k turianovi, co stál před TJem.
„Ano, to bychom mohli, ale myslím, že to nepůjde,“ odvětil suše.
„Poslední možnost se vzdát.“ Najednou všichni sáhli po zbraních a my se tak objevili ve značné nevýhodě.
„Takže jak to bude? Opravdu si myslíte, že nás dostanete všechny?“ zasmál se vůdce gangu. Naše šance byly dosti špatné. Byli jsme přečísleni a nebyla šance z toho vyjít bez úhony.
„Vzdát se? Stejně byste nás zabili, tak jaký by v tom byl rozdíl,“ řekl klidně TJ a v ruce držel pistol, co mířila veliteli banditů přímo na hlavu.
„Vlastně žádný,“ zasmál se.
„Možná tu umřeme, ale ty padneš jako první,“ probodl ho TJ pohledem. Já jsem zatím držel na mušce asarijku nalevo a zároveň jednoho člověka na opačné straně.  V jedné ruce jsem svíral útočnou pušku a v druhé pistoli, mířil jsem, připraven vystřelit. Bylo to sedm ku dvěma.
„Hm, tak se zdá, že jsme v patové situaci, že?“
„Nech nás jít, nač zbytečně prolévat krev,“ řekl jsem.
„Možná proto, že je vaše,“ řekl člověk, co jsem ho měl na mušce.
„Prostě je zabijeme,“ ušklíbla se asarijka.
„Chcípni!“ zařval člověk, a pokusil se vystřelit. V tu chvíli se stalo mnoho věcí naráz. Obě mé zbraně vystřelily ve stejnou chvíli a asarijka i chlap padli k zemi, přesně v tu samou chvíli padl k zemi hlavní turian s průstřelem hlavy. Okamžitě jsem se otočil a bezhlavě skočil na dva lidi za mnou a srazil jsem je k zemi. Byli tak překvapeni dosavadními událostmi, že nestihli zareagovat. TJ zatím jen taktak o kus dál chytl ruku turiana, ve které držel pistoli, a namířil ji nahoru tak, aby jeho výstřel, který v tu chvíli zazněl, mu nezpůsobil žádné zranění. Já zatím oba lidi omráčil po menší konfrontaci s mými pěstmi. TJ uštědřil turianovi jednu ránu čelem do obličeje, což mělo za následek dvě věci. První bylo to, že si rozrazil o turiana hlavu, a tou druhou to, že zaúpěl bolestí a padl na zem, kde mu okamžitě přiletěl do obličeje kopanec. Musel jsem ho zastřelit.   
„Proč si nikdy nedají říct,“ popadal dech TJ a s obličejem od krve se začal sbírat ze země.
„Radši půjdeme,“ řekl jsem a sebral jsem ze země své zbraně, které jsem upustil při mém skoku.
„Hm, je škoda té asarijky, myslím, že sem se jí líbil. Vždycky jsem přitahoval potvory,“ zasmál se TJ.

Opustili jsme oblast, kde došlo k potyčce a již klidným krokem jsme si to namířili k lodi.
„Stejně to byli paka. Možná jich bylo víc, ale neměli vůbec štíty, což my jo, takže bychom pár jejich výstřelů vydrželi. Myslíš, že je to napadlo?“ zeptal se zamyšleně krvácející TJ.
„To nemám tušení,“ odvětil jsem bez zájmu. Bylo to jen povrchové zranění a nejsem jeho máma.
„Dal bych si panák, co ty? Samozřejmě platím,“ plácl mě po zádech TJ.
„Ale proč ne,“ odvětil jsem, a tak jsme si to zamířili k nejbližšímu baru. Obsluha a hosti na krvavého TJ nekoukali zrovna dvakrát nadšeně…
„Hm, myslím, že támhle to bude dobrý ne?“ ukázal na volný stůl.
„Dojdu pro pití. Obsluha asi v tuhle chvíli nebude nejrychlejší,“ řekl jsem a zamířil si to k baru.
„Dobrý den, dejte mi dvakrát nějakého vyprošťováka pro dva lidi,“ pronesl jsem přívětivě na asarijku.
„Hej ty náno jedna, naval další chlast,“ začal prskat muž vedle mě, který byl již evidentně pod parou.
„Myslím, že už máš dost,“ otočil jsem sen a něj.
„Na co si tu hraješ, mladej? Myslíš, že když máš všechny ty zbraně, že si na mě můžeš otvírat hubu?“ začal na mě muž řvát a jeho dech měl velmi nelibý nádech alkoholu.
„Ne, pouze si myslím…“ přerušil mě muž, když se mě pokusil udeřit do obličeje pěstí, ale místo toho se skácel na zem a už se nezvedl.
„To pití poprosím, slečno.“ Asarijka mi podala pití a zase usmála se. Úsměv jsem opětoval a otočil se zpět k našemu stolu.
„Tak tady to je,“ položil jsem sklenice na stůl.
„Tak až do dna,“ zvolal TJ a přiťukl si se mnou, následně jsme oba své nápoje vypili.

Sice původně plánovala, že nynějšího volna využije k dohnání spánkového deficitu, ale nestačila ani dojít k posteli, když přišla zpráva od vedení. Nejednalo se o novou zakázku, nýbrž o dalšího nového zaměstnance, ale pořád pro něj musí dojít.
Pro ni. Ještě jednou si prohlédla profil, který jí šéf přes extranet poslal. Z přiložené fotografie na ni koukala mladá modrá asarijka s velice zvláštními obrazci na tvářích, možná to bylo tetování. Podle životopisu je jí lehce přes sto a tohle bude její první pořádná práce od dostudování xenobiologie a lékařství na jedné menší thessijské univerzitě. Před tím má pár škraloupů, ale kdo v mládí nedělá blbosti? Na pozici zdravotníka základny asi plánuje nabrat nějaké ty zkušenosti a až ji to za pár let přestane bavit, může jít o dům dál. Chytré.
Ještě jednou zkontrolovala místo vyzvednutí, které se k jejímu nadšení nacházelo kousek od největší botanické tržnice na Citadele, zavřela terminál a bez váhání zamířila ven.
Když však opouštěla kajutu, její sluch upoutaly dost hlasité zvuky z vedlejší kuchyně, pokud se tomu tak tedy vůbec dalo říkat. Hlas patřil nepochybně kroganovi a podobně nepochybně se mu něco nelíbilo.
Opatrně nakoukla dovnitř, aby se případně mohla vyhnout letícímu nádobí, a naskytl se jí dosti tragikomický pohled na kuchaře, který byl na místní poměry prostě trochu moc velký.
„Můžu s něčím pomoct?“ otázala se opatrně, i když teď bude mít práce dost, a při tom si dávala řádný pozor na reakce. To nádobí by totiž brzy opravdu mohlo začít létat.

„Pomoct? Pche,“ odfrknul si Grok a udeřil pěstí do kuchyňské, nerezové linky, ve které se posléze objevila mělká prohlubeň. Co tohle je za kuchyň? Vždyť i pro ni by to tu bylo silně klaustrofobické. Projížděl šuplíky a marně polykal nadávky, „tomuhle říkáte nádobí? Jak tu mám sakra vařit, když tu mám takový kšunty, hm?“ Rozhlédl se okolo sebe a dramaticky rozhodil rukama. „Zavolejte šéfovi, ať rozbije porcelánového voluse a nasype sem nějaké kredity, jinak za sebe neručím,“ shrnul z linky pánvičky a další hromadu šrotu s řinčením na podlahu a ještě jednou zaklel, „za jak dlouho odlétáme, krásko?“

Tak to by jí taky zajímalo, ale nahlas to říkat nebude, protože by to asi jenom přispělo k jeho chaotickému prvnímu dojmu.
„Počítám během následujících dvou dnů,“ rozhodila rukama, za což si vzápětí chtěla dát pár facek, a pokračovala. „Pokud se do té doby neobjeví nový klient, poletíme prostě zpátky.“ Šéf to sice nemá rád, jen tak si létat bez nákladu, ale co se dá dělat. Naštěstí se poslední dobou roztrhl pytel s nezávislými cestovateli a další novodobou šlechtou, co si může dovolit najmout loď a letět někam do horoucích pekel. A takové je právě nejsnazší najít na Citadele.
„A co se kuchyně týče, doteď nebyla používaná prakticky vůbec, s jejím rozšířením se počítá, stačí sepsat nějaký seznam,“ mávla rukou, jako by to byla samozřejmost, a neušel jí ten pohled. „Nějaký orientační.“

„Výborně, proč ztrácet čas,“ uklidnil se trochu a vykročil, chytl ji za ruku a začal táhnout lodí, „znám na Citadele skvělý obchod s kuchyňskými spotřebiči a spoustou dalších nezbytných věcí. Když si pospíšíme, stihneme nakoupit to nejzákladnější dřív, než mi vyprší mé povolení pobytu na stanici a zatknou mě. V ceně je i doprava k lodi, takže se nemusíš bát, že bysme se s tím tahali. Šéfovi pak pošlem účet. Věřím, že si vlastní iniciativy cení.“ I když se trochu cukala, hlavně překvapením, nepouštěl jí a držel tak pevně, jak jen mohl, aby ji nezlámal kosti.

„Ale…“ spustila, jenže když vás někam táhne hromada svalů několikrát větší, těžší a silnější než vy, tak si ty řeči brzy rozmyslíte. Navíc ven stejně musí, tak to aspoň spláchne najednou. Sice silně pochybovala o tom, že mu s výběrem pomůže, ale asi měl k tomu táhnutí nějaký důvod. Na to, aby se zeptala, ale nesebrala odvahu. Navíc to sevření docela bolelo.

Když vypochodovali ven, zkontroloval čas.
„Právě teď mám asi tak tři minuty,“ pustil jí ruku a ukázal směr, „výtah je tudy.“

„Určitě by nebylo lepší sepsat ten seznam a pak pro to někoho poslat?“ zkusila tiše protestovat, ne že by snad věřila v nějaký efekt. Ale představa, že ji na stanici chytnou s kroganem s propadlým povolením, nebyla úplně lákavá.

„Nene, to by nebyl dobrý nápad,“ zjištění stavu kuchyně ho silně rozrušilo a teď již po třinácté mačkal tlačítko přivolání výtahu, „musím to vidět a osahat si to. Navíc, když si to budu vybírat osobně, neodváží se mi prodat nějaký šmejd. Prodavači jsou většinou zbabělci a to taky znamená, že dostaneme slevu – dokážu být docela přesvědčivý. Navíc… mohli bysme se stavit v nějakém šopu a koupit ti nový termoregulační článek. Nevím, jestli to je vedrem nebo stresem, ale trochu se přehříváš a na hledí ti kondenzujou kapky.“

„To je jenom alergie na… světlo,“ zalhala poměrně neobratně, trochu zatemnila průzor a pak hypnotizovala pohledem výtah, aby za ty tři minuty stačil aspoň přijet. Tohle dopadne strašně špatně.

„Alergie na světlo? Hm, s tvou rasou to jde vážně z kopce. Před sto lety jsem znal jednu tvého druhu. Taky měla takové dlouhé jméno. Byla alergická na spoustu věci, hlavně na práci, ale že by na světlo? Che, to rozhodně ne. HA, už je tady,“ dveře liftu se otevřely a oni nastoupili. Navolil patro, do kterého potřeboval a přemýšlel, jak se co nejjednodušeji vyhnout C-Secu. Napadlo ho, že by mohli větracími šachtami, nebo servisními podlažími, ale chtělo to něco jednoduššího. Navíc u sebe neměl zbraň, což všechno kompli-dělalo mnohem lepším. „Jak ti mám vlastně říkat, děvče? Nechci ti komolit jméno, někdo je na to dost háklivej.“

A někdo je zase háklivý na to, když ho někdo, po kom brzy půjde spousta ozbrojenců, táhne do neznáma, přemýšlela téměř nahlas, ale udržela to v sobě celou cestu výtahem.
„Narva obvykle stačí,“ podotkla po chvíli, když si uvědomila, že neodpověděla, a doufala, že to na něj není moc dlouhé. Vyloženě chytře nevypadal žádný krogan, tenhle by sice mohl být trochu z jiného těsta, ale to zatím nemohla vědět.

„Narva, hm, to zní dobře,“ přešel její dlouhé mlčení mezi jeho položenou otázkou a její odpovědí. Když se výtah zastavil, byl již dvě minuty v mínusu. První část plánu byla zmizet v davu, což dokáže každý, krom krogana.
„Hele, kdyby nás zastavila nějaká hlídka, jsem retard a ty mě vedeš na procházku a pak do ústavu, jasný?“ věděl, že to zní docela šíleně, ale znal policajty a věděl, že neradi řeší problémy a že i když tu poblíž žádný ústav není, tak někde dál po cestě určitě musí.

Nejdřív chtěla vypustit nějakou lehce jedovatou poznámku o tom, že je to v podstatě pravda, ale při letmém pohledu na ten tank ji nějak přešla chuť. Takže jen mlčky přikývla a šla před ním, což nebylo tak těžké, když mu místní ustupovali z cesty už se značným předstihem. Ale za ním by šla podstatně radši, aspoň by ji nebylo vidět.
C-Sec nikde, nejspíš si někde stranou dávají dnešní porci koblih, která jim ale nemůže vydržet věčně. A vzhledem k tomu, že na cestě po chodbách zabili další půlhodinu, už na ně prostě někde narazit musí.
Nakonec se ale před cílový obchod dostali bez problémů, krogan dokonce ani nesebral zmrzlinu malému turiánčeti, jak čekala, takže nakonec to možná dopadne dobře. To znamená tak, že kuchyně bude inovována a kuchaře zabásnou až na cestě zpátky.

Následovalo dvacet minut vybírání všeho, co prostě potřeboval a psychického nátlaku, aby dostali jen to nejlepší zboží. Voluskému prodavači zanechali číslo doku a plošiny, kde se nacházela jejich loď a když byli na odchodu, uvědomil si, že by se měl s tím prasátkem taky trošku udobřit, a tak mu nechal větší dýško, jen tak pro osobní užití, aby si nestěžoval a neprásknul je. Aspoň pár minut. Takže sice vystrašený k posrání, ale jinak relativně rád za kredity se s nimi loučil energickým máváním.
„Nemusíš se pořád tvářit, jakobysme měli každou chvílí umřít.“

„Hlavně rychle,“ přešla tu narážku a nervózní byla pořád stejně. Protože jejich směrem se z pochopitelných důvodů koukal naprosto každý a opravdu hodně by se divila, kdyby se nenašel nějaký ten dobrák, co zavolá ostrahu.
„Půjdu jenom k výtahu, kdyby byly potíže, pak musím zpátky,“ upozornila ho letmo, ohlédla se a pokračovala ve svižném kroku.

„Můžu nějak pomoct?“ ušklíbl se, když si vzpomněl, že se ho na to samé ptala v lodi.

Možná kdyby se dokázal zmenšit a nepřitahovat zděšené pohledy kolemjdoucích, napadlo ji, ale jenom mírně zavrtěla hlavou. Štěstěna jim však dnes zjevně přála, protože záhy se v dálce zjevil výtah a strážců pořádku stále nevidno. Teď jen nacpat krogana do výtahu a hurá pryč, než se z toho napětí rozpustí ve vlastním potu.

„Jak si přeješ,“ řekl spíš pro sebe a zmáčknutím tlačítka přivolal výtah. Za okamžik se s cinknutím rozevřeli dveře. „Tak zatím ahoj a díky za pomoc,“ zamával jí. „A dávej na sebe pozor.“

Přemýšlela chvilku, jestli mu neodseknout něco v tom smyslu, že tady není poprvé, ale přeci jen teď měla důležitější věci na práci. Pořád jí sice zbývalo dost času, ale už dřív měla plán, jak s ním naložit.
Botanická tržnice sice nebyla velká, ale silně pochybovala o tom, že by tam něco nenašla. Po dobré hodině prohlížení, vybírání, porovnávání a konzultací se rozhodla koupit si pár semínek mořské ledviny z Kahje. Nebo to jsou pulci? Zamyšleně zaklepala zkumavkou a podívala se na tam uhnízděné fialové pecky s ocásky, ale skrz ni viděla něco důležitějšího – novou kolegyni.
Schovala zkumavku do jedné z mnoha kapes a vydala se jí naproti. Už z dálky se jí zdálo, že je žena, pokud se to tak dá říct, nějaká podrážděná a první oční kontakt mezi nimi téměř bolel.
„Filia Canis?“ zeptala se, když byla dost blízko. Oslovená kývla, což působilo dojmem, že není zrovna ukecaná, ovšem záhy se ukázal pravý opak.
„Chápu, že to asi bude působit dost špatným dojmem, když jsem ještě ani oficiálně nenastoupila, ale je tu jedna taková věc, kterou musím vyřídit nejdřív. Byl by problém, kdybych nastoupila až zítra?“
„Rozhodně nebyl,“ odvětila bleskově a stejně bleskově přidala něco, co už dnes začínalo být lehce ohrané, „můžu vám s tím nějak pomoct?“
„Ne, ne, ne, to ne. Je to osobní. Hodně osobní, nemůžu do toho tahat nadřízenou. I když by se pomoc určitě hodila. Možná. Prosím?“ Působila trochu zmateně a quarianka váhala, zda to poslední byl jenom nějaký dovětek, či skrytá žádost, ale rozhodla se to ověřit.
„O co jde?“
„O bandu idiotů,“ odpověděla bleskově a přemýšlela nad tím očividně až pak. „Vydírá mě partička lidí. Našli si nějakou špínu na moji matku, ovšem na ni si netroufnou. Musím jim vysvětlit, že mě se mají bát taky.“ Při tom všem lehce cenila zuby a vypadala na svou rasu dost nedůstojně, ale na druhou stranu to šlo chápat. Moment, jak že jim to chce vysvětlovat?
„Vysvětlit?“ zděsila se mladší z dvojice.
„Slova se minula účinkem, je potřeba trochu přitlačit,“ rozhodila dotazovaná rukama, „a to mi nikdo nerozmluví. Jestli chcete pomoct, budu ráda, ale zvládnu to i sama.“
Nastala chvíle ticha, kdy quarianka usilovně uvažovala. Přiložit ruku k dílu by situaci nejen urychlilo, ale ještě by to možná zlepšilo vztahy a kdesi cosi, ovšem pokud to bude obnášet střílení po lidech či něco podobného, tak to za to nejspíš nestojí. Když však půjde, možná by mohla zajistit, aby ke střílení nedošlo, ne?
Nakonec tedy kývla a obě se vydaly na dlouhou pouť až do spodních pater zdejšího okrsku, kde se nacházel další zapadlý bar. Citadela je Citadela, takže zapadlý bar tady byl pořád čistší než nejluxusnější restaurace někde na okraji, ale očividně to tu nebylo zrovna navštěvované jak C-Secem, tak údržbáři.
Asarijka prohlédla lokál a usmála se tak nehezky, že z toho šel mráz po zádech.
„Támhle jsou,“ kývla nenápadně hlavou k jednomu stolu u zadní stěny, kde se pětice mužů hlasitě oddávala nějaké karetní hře. „A támhle je jediná kamera v okolí, která na ně vidí,“ kývla kousek vedle a quariance bylo naprosto jasné, v čem bude spočívat její pomoc.
„Standardní bé šestka,“ zabručela trochu zklamaně po chvíli čtení dat z omnitoolu. „Deset sekund a je slepá.“
To asarijce stačilo k tomu, aby se znovu šeredně zašklebila a pomalu se vydala ke svým přátelům. Narva se v zájmu lepšího krytí přitočila k baru a předstírala čtení nápojového lístku, alespoň do chvíle, než dočasně zneschopnila cílovou kameru. Pak sice plánovala jít té druhé alespoň krýt záda, případně to nějak ukecat, ale nestihla ani jedno.
Filia se ve chvíli, kdy si jí všiml první z lidí, ponořila do modravé aury a její pohled opravdu nebyl hezký. Muž zaklel, odskočil a spolu se svými nyní poplašenými komplici sáhli po pistolích. Ovšem  moc jim to nepomohlo. Přímo nad stolem, za nímž se teď hodlali krýt, se objevila těžko popsatelná koule něčeho, co zjevně přitahovalo lehčí předměty z okolí. Karty v tom zmizely prakticky okamžitě, mince a žetony následovaly hned poté, pětici lidí z bezprostřední blízkosti to zvedlo i se stolem dost na to, aby se zbytek štamgastů otočil v očekávání zajímavého divadla.
Asarijka dvakrát vyrazila rukou před sebe, dvakrát z ní vystřelila obdobná modrá věc, ale pokaždé s jiným efektem. Jednoho muže přirazila tlaková vlna ke zdi tak, že jeho přežití se dalo vyloučit už na dálku, druhého zasáhl chuchvalec obdobné energie a začal ho pomalu trhat na kousky. To vše aniž by je koule nad stolem přestala nasávat. Pak vybuchla.
Stůl dopadl jako první, na něj dva potrhaní lidé a kaše ze třetího. Přežil to jen jeden a to ne na dlouho, neboť s ním rozzuřená biotička brzy šlehla o strop. Rozhostilo se úplné ticho. Hosté přemýšleli nad jejími motivy a nad svým bezpečím, barman váhal, zda zavolat ostrahu, nebo počkat na odchod vražedkyně a předat ostraze důkazy z kamery.
Asarijka samotná pak ještě chvíli coby anděl zkázy stála před stolem a zhluboka dýchala, načež z plných plic zařvala na lokál a tamní násosky:
„Ještě někdo tu má problém s tím, že můj otec byl varren?“

Drama se naštěstí obešlo bez dalšího boje. Obě se prostě vytratily dřív, než přišla úklidová četa s mopy a než barman zjistil, že bude muset koupit novou kameru a vymalovat strop. A ani ne za půl hodiny už obě seděly nad skleničkou v té příjemné pirátské krčmě o pár pater výše.
Filia měla strašlivou potřebu se vypovídat. O tom, jak se jí od dětství všichni smáli, jak ji nechtěli vzít na univerzitu, jak je všechny setřela a jak moc musela být její matka ožralá. Po pár sklenicích levo i dextroizomerické melasy si vlastně docela padly do oka a nejspíš si tam povídaly hodně, hodně dlouho.

Když se pak Narva ráno vzbudila, bylo jí strašně. Bolest hlavy, žaludku, prostě klasické symptomy bouřlivé noci. Ještě než otevřela oči, snažila se vzpomenout si, co že to vlastně večer všechno dělala, leč marně. A pak je otevřela. 
To, že není ve své kajutě, poznala nejen podle neznámého nočního stolku, na němž ležel otevřený fornax. To nejhorší však přišlo až vteřinu poté, když se zděšeně zvedla. Zjistila totiž, že se jedná o dvojpostel a na druhé straně leží do fetálního klubíčka stočená Filia.
Její „Keelaaaaaaaaaaaaaah!“ nejspíš slyšeli až v místnosti Rady.

--Grok a moje maličkost

** PŘÍCHOZÍ ZPRÁVA **   

Od : Robert Jones
Pro : Madoxess Vakarian

Dobrý den kapitáne,
dostal jsem vaší zprávu ohledně nastalé situaci a vaše rozrušení je jistě na místě. Omlouvám se Vám za to, že jsem opomněl pár detailů o našem zákazníkovi, ale situace si žádala rychlý odlet a nezbyl čas na to, Vás více informovat. Nicméně máte k dispozici výborný tým, který prošel velmi úzkým výběrovým řízením a má tak mojí plnou důvěru. Věřím, že jste již s posádkou plně seznámil. Informace o sledovacím zařízení mě moc nepřekvapila, kapitáne. Vesmír je plný nebezpečí a ještě víc je v něm nebezpečný byznys v těchto dobách. Skutečnost je tedy taková, že opravdu nevím, zdá má konkurence zájem o informace, kam naše plavidla létají, nebo zda někdo našeho zákazníka sleduje. Měl byste ale vědět, že obavy o jeho vlastní život jsou do určité míry na místě. Stejně jako já si za svou profesní kariéru stačil nadělat spoustu přátel i nepřátel, mnoho vlivných obchodníků by ho vidělo nejradši na dně přibité rakve. Žádný z nich by to ovšem veřejně nepřiznal. S jejich motivy Vás samozřejmě obtěžovat nebudu. Věřím, že celou situaci zvládnete společně bez potíží. Abych nezapomněl, na Citadele Vás očekávají noví zaměstnanci. Vyzvedněte je cestou zpět na loď, kde první důstojnice, která dostala jejich karty, určí jejich nové zařazení.

Robert Jones
Výkonný ředitel společnosti

** KONEC ZPRÁVY **


Po spatření naší cílové destinace ze mě do jisté míry opadla nervozita. Teď ještě na zpáteční cestě zničit tu štěnici. Každý kapitán by měl mít čistou loď. Když jsem o tom víc zauvažoval, napadla mě taková věc, že si možná náš zákazník při své paranoie za štěnici klidně zaplatil sám, protože nám samozřejmě nemusel vůbec důvěřovat. Zavřel jsem zprávu a pilot ohlásil necelých pět minut do vizuálního přiblížení k Citadele. Byl jsem opravdu natěšený, až se budu moci projít ulicemi obří základny. Nikdy jsem na ní nebyl. Za mou vojenskou kariéru jsem se k ní přiblížil maximálně na pět set milionů světelných let a opušťáky jsem si vždy vybíral na Palaven za rodinou. Turianské křižníky, které stráží Citadelu, podléhají přímo Radě a ne turianské jurisdikci. Neměl jsem tedy nikdy možnost základnu vidět zblízka.
Duncan ze svého pohodlného křesla zahlásil vizuální kontakt. Při tom už se mi červeně rozsvítila konzole na znamení příchozího hovoru. Přijmul jsem hovor, ze kterého se ozvalo mužským přátelským tónem.
„Zde kontrolní věž Citadely, právě jste vletěli do prostoru základny. Identifikujte se prosím.“
Napadlo mě, že na takový ruch musí mít Citadela nejméně padesát letových dispečerů.
„Tady SMV Vesna společnosti Perunica express. Jsme nákladní loď, převážející zboží na Citadelu.“
„Ověřování dokončeno, Vesno, byl vám přidělen dok číslo 4236-P9 v zásobovací části. Během dokování mějte štíty dole kvůli scanům. Upozorňujeme, že za veškerý neautorizovaný materiál na vaší lodi budou všechny zodpovědné osoby trestně stíhány. Vítejte na základně, Vesno,“ dodal nakonec vlídně.
„Rozumím, základno,“ řekl jsem s úsměvem a nechal pilota navést loď na přistání.
Jen co nás automatický systém Citadely pevně uchytil a dokončil scanování lodi, zahlásil jsem do lodního interkomu.
„Kapitán posádce, právě jsme přistáli na Citadele, tým má zelenou k opuštění Vesny. Odlet se nyní odkládá na…“ chvilku jsem se odmlčel, abych se podíval, jak jsme na tom s časovým plánem, „na neurčito.“ Řeknu nakonec.

Jak posádka postupně opouštěla Vesnu, já jsem kontroloval systémy lodi a analyzoval letová data nashromážděná během celého letu. Mezitím jsem poslouchal průběh eskortní mise v interkomu. Zanedlouho bylo po všem. Zákazník byl dopraven vcelku a bez úhony na finální destinaci a kredity byly zase vcelku převedeny na účet společnosti. Otevřel jsem tedy lodní deník a začal sepisovat důležité body mise. Průběh od jejího zahájení, stav lodi a stav posádky až do bodu -mise úspěšně splněna-. Je to starý zvyk z armády, ale nevadí mi to. Udržuje mě to v kondici. Koneckonců, od doby, co jsem vzal tohle místo, jsem za ten kus šrotu zodpovědný.

Zaslal jsem ještě informační zprávu o úspěšné misi do vedení společnosti a povypínal letové systémy lodi, které teď na nějakou dobu nebudou potřeba. Většina týmu již byla pryč a já jsem už toužil se porozhlédnout po základně. Opustil jsem tedy loď a začal bloudit po dokách. Všude bylo nepřeberné množství ostatních lodí zásobovacího charakteru, takže tomu odpovídala i neúměrná údržba a taktéž i dost neúměrný zápach. Vše to podtrhovala zašpiněná cedule, na které stálo „UDRŽUJTE CITADELU ČISTOU“, na kterou jsem narazil hned pár desítek metrů od Vesny. Bloudění mi celkem šlo. Než jsem se vymotal ze spleti vysokozdvižných vozíků a mraku dělníků, kteří na sebe hrubě pokřikovali a nakládali své lodě, čas pokročil kupředu. Zrovna, když nastal čas, abych se již podíval po nějakém taxi modulu, narazil jsem na turiana. Byl to Kaldaryl Pytherus. Elitního vojáka pod vedením Ablaryna mé oči poznaly okamžitě. Minuli jsme se a já na něj kývl. Zřejmě se vracel na Vesnu, a tak mi zasalutoval. Nicméně si nemyslím, že salutoval mé bývalé šarži, ale spíš se snažil rukou zakrýt milostné psaní a pár čísel na své hrudi. Usmál jsem se pro sebe a pokračoval v chůzi. Konečně jsem se vymotal z doků. Stál jsem na velkém náměstí plném obyvatel základny. Byla tu spousta zeleně. Dekorativní květiny, které jsem v životě neviděl, tu zdobily pěší zónu, která bujela životem. Chtěl jsem zamířit k informační tabuli, ale zastavila mě létající sonda, která na sobě měla výmluvný nápis „zprávy“. Když sonda rozpoznala můj zájem, spustila na nejbližší zdi projekci.

„Čerstvé zprávy z Citadely!“ ozval se veselý ženský hlas. „Válka gangů si dnes v docích vyžádala další čtyři oběti. Mezi nimiž byl příslušník rasy turianské,lidské a asari.“ Následovaly necenzurované záběry rozstřílených těl. Nad asarijkou se skláněl nějaký turian a vzlykal do kamery. „Bylo to ještě dítě zatraceně! Tak krátkých tři sta let!“ režie ho okamžitě utla a dala tam nějaké záběry ze C-sec. „Vyšetřovatelé C-sec již zatkly podezřelé osoby z útoku a nyní je vyslýchají. A teď ke sportu…“

Dal jsem se do chůze a sonda se automaticky vydala lovit další oběť na svou dokonalou publicistiku. Reportáž mě nakonec nepřipravila o falešné iluze dokonalého místa, když mi ukázala temnou stránku Citadely. Nikde ve vesmíru není bezpečno, ani na takovémto nádherném místě. Chvíli jsem chodil po náměstí, kochal se výhledem a přemýšlel o tom, kolik asi zabralo času postavit protheanům tenhle důmyslný kolos. Každý blok, list základny, měl své vlastní uzavřené gravitační pole. Přál bych si, aby tohle se mnou mohl sdílet můj kamarád Xevoz. Snad bude mít jednou šanci se tu procházet ulicemi stejně jako teď já.

Pokračoval jsem ve své soukromé exkurzi, když tu se přede mnou zjevila. Krásná, mladá, vysoká a průsvitná. Holoprojekce na mě promluvila.

„Vítejte na stanici, jmenuji se Avina. Jsem informační hologram pro tento sektor. Mohu Vám pomoci se zde zorientovat?“ zeptala se hledící skrze mne.
„Ehm… jistě“ řekl jsem překvapeně. „Kde se právě nacházím?“ zeptal jsem se
„Toto je jeden z obchodních a kulturních sektorů základny, spadající administrativně pod Radu Citadely. Je obdélníkového tvaru a většinu plochy tvoří sad s obchodními areály. Rozloha tohoto sektoru činí 160m * 630m a je to významné historické místo, kde své obchody uzavírají nejvlivnější členové galaktické společnosti. Po mé pravici jak můžete vidět je…“
„Kudy se dostanu do C-sec?“ přerušil jsem výklad.
„Hlavní budova C-sec se nachází v dolních čtvrtích Citadely. Částečně v důsledku častějších trestných činů v této oblasti v porovnání se zbytkem stanice. Stačí použít jeden z přepravních modulů stojících za mnou a zadat cílový bod,“ pravila a ukázala za sebe.
„Dobře už půjdu,“ řekl jsem AI a vypravil se k modulu.
„Děkuji, že jste využil služeb Aviny. Mějte hezký den. Ozvalo se ještě za mnou.“

Využil jsem tedy jeden z dopravních prostředků, který mě zavezl přímo k hlavní budově C-sec. Už u vchodových dveří mě pohledem změřila dvojice ozbrojených turianů. Vešel jsem dovnitř a hledal personální oddělení. Našel jsem ho rychle, jelikož bylo ve stejném patře. Cestou mě minula partička dvou turianů, která vedla krogana mezi sebou. „Hele, já nevěděl, že jí bylo jen padesát,“ krčil krogan omluvně rameny.

Vešel jsem tedy do dveří oddělení pro veřejnost a za stolem v malé kanceláři seděl opět turian. Opravdu se mi tu začíná líbit.
Byl to sice jen zaměstnanec C-sec z help office, ale soudě podle jeho zbroje a pušky za ním na stojanu, by neměl problém zasáhnout při vážném problému.
Zvedl oči ze stolu a jen co viděl mé lehké brnění, řekl: „Náborové centrum je ve druhém patře.“
„Nejsem tu kvůli naverbování, jmenuji se Madoxess Vakarian a někoho tu hledám,“ řekl jsem mu.
Turian na mě znovu pohlédl a opřel se ve svém křesle. Něco naťukal do svého počítače. „Jméno?“ zeptal se.
„Xanross Vakarian.“ Věděl jsem, že tu můj bratranec pracuje dlouhá léta jako vyšetřovací důstojník.
Turian cosi naťukal na své obrazovce. „Je mi líto, ale žádná taková osoba u nás nepracuje.“
„Prosím? Můžete to prověřit ještě jednou? Pravděpodobně se jedná o nějaký omyl.“
„Jistě,“ řekl turian sarkasticky a znovu naťukal něco za stolem. „Hmm, nic o Xanrossovi Vakarianovi tu není. Je mi líto.“
„To není možné! Poslyšte, je to člen rodiny. Pracuje tu už od svých dvaceti let a je to občan Citadely. Můžete to ještě…“
„Víte co? Podívejte se sám!“ řekl už podrážděně a otočil obrazovku o 180 stupňů. Na ní veprostřed jasně blikalo -OSOBA NENALEZENA-
Z mého výrazu by se jasně dala číst snaha o pochopení, co jsem právě viděl a slyšel. Úředník si otočil monitor zpět k sobě.
„Pane Vakariane. Tento počítač je připojen na centrální sít této stanice a o tomto jméně tu není a nikdy nebyl jakýkoli záznam. Každý občan tu má záznamy o svých činnostech. Hlavně platby. Data se uchovávají dokonce i po smrti občana. Jistě proto bude nějaké rozumné vysvětlení.“
„Snad mi nechcete tvrdit, že jsem si to vymyslel,“ řekl jsem rozhořčeně
„Hmm, ne… to asi ne. Ještě nějaké další přání, pane?“ zeptal se s tónem každodenní rutiny.
Na to jsem se otočil a odešel z místnosti.

Začal jsem tedy pátrat po budově a ptát se příslušníků C-sec osobně. Jenže to bylo marné. Nikdo o něm neslyšel. Nikdo ho neznal.
Ani vyšší důstojníci, na které jsem narazil nahoře v patrech, mi o tom jménu nedokázali nic povědět.

Nemohl jsem uvěřit, že Xanross prostě jen tak z ničeho nic zmizel. Něco tu nehrálo. Muselo jít o něco velkého, když to donutilo někoho smazat všechny jeho záznamy. Jelikož jsem neměl na Citadele žádné kontakty, nevěděl jsem co dál. Chtěl jsem bratrance najít, ale těžko se hledá někdo, kdo neexistuje.

Z neustálého přemýšlení o nastalé situaci jsem dostal hlad. Kousek od akademie jsem si vyhlídl celkem slušnou restauraci. Protože je to hned vedle C-Sec,většina zákazníků byli právě jeho příslušníci. S mojí modrou zbrojí jsem zapadl. Objednal jsem si jídlo pro turiany na bázi dextro kyselin a usadil se k opuštěnému stolu. Jídlo mi přinesla lidská servírka, která na mě mrkla jedním okem.
„Nechte si chutnat“ řekla tónem, že to skoro znělo jako návrh. Lidské ženy jsou mi vskutku záhadou.
Asi v polovině mého stravování jsem si všiml kusu papíru vyčuhujícího zpod talíře. Ubrousek to nebyl. Byl to křídový papír, na němž bylo jasně napsáno.
- Ross je na Sharjile -
Zprvu jsem nechápal. Už to bylo dlouho, co jsem Xanrosse neviděl, ale jeho přezdívku z dětství si pamatuji velice dobře. Celé to, ale opět nedávalo smysl. Tu přezdívku rodina přestala používat ještě před jeho nástupem do vojenské akademie. Musím okamžitě najít tu servírku.
Zvednu se ze stolu a svižným krokem přistupuji k baru, kde obsluhuje vysoký turian, který si rovná láhve s mně neznámými destiláty.
„Potřebuji informaci,“ promluvím na něj, abych upoutal jeho pozornost od lahví. „Ta lidská žena, která mi před chvílí přinesla jídlo. Potřebuji s ní okamžitě mluvit.“
Turian za barem se podívá na mě, potom na flašku, kterou drží v ruce a poté znovu na mě. „Chlape, zde žádný člověk napracuje. Občas Lyzea, ale to je asarijka a chodí, jen když je frmol. Dnes má volno.“
„Vy mi nerozumíte. To jídlo mi přinesla lidská žena. Malého vzrůstu hnědé vlasy, modré oči,“ řeknu naléhavým tónem.
Barman se oběma rukama opře o pult a zakroutí hlavou. „Nesmysl, já lidi nezaměstnávám. Jsou líný a pořád jim něco padá z rukou. A taky je nemám rád. Neřikal jsem to už?“ řekne zamyšleně.



To už bylo na mou první zastávku na Citadele příliš. Cestou v přepravním modulu do doků jsem přemýšlel. Xanross beze stopy zmizí z Citadely a jen co ho začnu hledat, objeví se informace od nějaké ženy, že můj bratranec je na planetě jménem Sharjila. Někdo musel zjistit, že jsem se na bratrance vyptával. Jak jsem měl možnost si z taxiku zjistit na extranetu, Sharjila je planeta v Artemis Tau clusteru. To je odtud skok přes dva vysílače. Tím tedy odpadá i má prvotní myšlenka, že by mohl jednat v utajení, protože C-Sec operuje jen na Citadele. Co se to tu děje? Co ksakru dělá Xanross tak daleko od domova a kdo byla ta lidská žena? Chtěla mi snad tou informací pomoci, abych našel člena své rodiny? Nebo je to vábnička do pasti od nějakého šíleného zlosyna? Tu poslední myšlenku jsem rychle zapudil.

Tyhle otázky jsem si kladl neustále dokola, než se mnou můj přepravní modul dorazil do doků. Vesnu jsem našel tentokrát s přehledem. Prvotní bloudění mi v tom dost pomohlo. Můj výlet po Citadele nedopadl zrovna tak, jak jsem si představoval. Budu teď muset najít způsob, jak se dostat na Sharjilu. Musím předpokládat, že kdokoli se postaral o to, aby smazal záznamy Xanrosse z Citadely, by mohl být dost nebezpečný. Není přece jen tak, aby někdo zasáhl bez povšimnutí do databáze C-sec. Na letecké akademii mě jednou učili, že nic nezmizí beze stopy. V tu chvíli se přistihnu, že si prohlížím karty posádky Vesny.

Dohodly se, že o tom nebudou mluvit. Za žádných okolností, před nikým, nikdy, vůbec. A jestli to někdy některá poruší, sní za trest žábu.
Ono to sice nakonec nebylo tak dramatické, jak se v první chvíli zdálo, ale stejně. Představa, že se společností začnou šířit drby o tom, kterak první důstojnice trochu přehnala snahu o sblížení se s novým zaměstnancem, nebyla nikterak zajímavá. Zejména pokud ona nová zaměstnankyně vlastně vůbec nepopírala, že se o něco snažila, leč nejdřív proti ní hrál nedostatek alkoholu a později naopak jeho přebytek.
Z bytu vyšla quarianka jako první s tím, že do lodi už lékařka nějak trefí a aspoň je nikdo neuvidí spolu. Ještě namátkou zkontrolovala, jestli má oblek opravdu neporušený a jestli si náhodou asarijka nenechala nějakou trofej, ale naštěstí bylo vše v pořádku. Představa pár dní, možná týdnů koupele v antibiotikách nebyla zas tak příjemná, zejména když případná konzultace léčby by musela probíhat s viníkem celého problému.
Rušnou noc tedy přežila nejen semínka mořské ledviny, nýbrž to možná přežije i ona sama. Sebeúcta ovšem zhynula bez možnosti oživení.
Jak se tak pomalu a bez optimalizace cesty šourala po Citadele, vzpomínaje při tom na Tulviho kdesi daleko, nedávno zapnutý přijímač a z hlasu jasně poznala, že ředitel má tentokrát dobré zprávy.
„Mám dobré zprávy.“ Dobře, možná to nebylo až tak těžké.
„Najala si nás jedna skupina ekologických aktivistů, abychom jim pomohli převézt pár ohrožených živočišných druhů z planety Trident na jejich základnu na planetě Proteus. Bude to tak na dvě cesty, riziko minimální, platili předem a nevylučují možnost další spolupráce. Loď ale bude potřebovat trochu upravit nákladový prostor, takže se nejdřív musíte stavit zpátky na základně, stejně to máte cestou. Už se tu na vás moc těšíme.“
Na novinky se neptal, na nic nečekal a spojení přerušil, jak měl ostatně vždy ve zvyku. Nijak to nekomentovala, proč by taky měla, když na to byla zvyklá, a prostě se otočila na patě a zamířila k lodi. A cestou, jak byla zase zvyklá ona, už plánovala a zjišťovala další informace, takže koukala spíš na omnitool než na cestu.
Následkem toho pak poměrně v tradičním duchu narazila do voluse obtěžkaného hromadou pánví a dalších věcí, které se s přímo pekelným řinčením rozsypaly po celé chodbě. V téhle gravitaci mu s jeho tělem dělalo trochu problém se dostat zase na nohy, takže mu musela pomoct, jinak by se do svého cíle musel dokutálet.
Něco si tiše brumlal, nevěnoval jí pozornost a jen co nádobí zase posbíral, vydal se stejným směrem jako ona. Osobní přístup prodavače sice oceňovala, ale Grokovi bude nejspíš putna, kdo mu to donese, pokud bude mít zpoždění, umlátí ho struhadlem tak jako tak.
Prošla dekontaminační komorou a suverénně si to namířila rovnou do nyní prázdného kokpitu. Kapitán tady nejspíš někde je, ale tohle je stejně její práce, tak to nebude zdržovat, přemýšlela skoro nahlas, když sahala po ovládání centrálního interkomu a rozšířila jeho dosah i na členy posádky mimo loď. Teď jich je tam venku dokonce pět, tak ať to taky slyší.
„Hlášení posádce. Za tři hodiny odlétáme zpátky na základnu a pak za novou zakázkou. Vzhledem k její povaze doporučuji všem koupit si kvalitní plavky, pokud je na základně nemáte. Léků na mořskou nemoc máme dostatek. Konec hlášení.“
Vypnula mikrofon a sedla si na sedadlo navigátora. Něco jí pořád vrtalo hlavou, v tom kšeftu bude nějaký háček. Planetu sice letmo znala a věděla, že je to obrovská koule pokrytá téměř výhradně vodou a že tam žijí potvory dost svérázného charakteru, ale někde vzadu v hlavě sílilo podezření, že tam to riziko odněkud přeci jen hrozí. A pak se podívala na mapu galaxie, kde že to vlastně jejich cíl leží.
Aha, co by asteroidem dohodil do gethského prostoru, žůžo.

„Hm, slyšíš, jak koučuje. Takový ženský mám rád.“ Zasmál se TJ po vyslechnutí zprávy.
„Ještě tři hodiny? Tak to v tom případě se ještě nevracíme. Pojď, chci si ještě před odletem něco koupit.“ Oznámil sem TJovi a otočil se k dokům zády. Následoval mě a k mému překvapení se na nic neptal.
Došli jsme před obchod se zbraněmi, kde jsme se oba zastavili. Pokynul jsem TJ, aby zůstal venku, načež on přikývl a já vstoupil do obchodu.
„Zákazník? Vítejte dobrý muži, vítejte v mém obchodě se zbraněmi.“ Přivítal mě s roztaženýma rukama turian za pultem. „Vidím, že jste kvalitně ozbrojen, ale věřte, že nikdy nikdo není ozbrojen dostatečně. Pojďte a prohlédněte si mé zboží.“ Ukazoval na automat na pultu. Přistoupil jsem k němu a začal na něm vyhledávat.
„Pokud máte jakýkoliv dotaz, neostýchejte se a zeptejte se mě. Věřím, že budete mým zbožím velmi potěšen,“ hučel do mě s přehnaně přátelským nadšením.
„Chtěl bych novou pistoli.“ Řekl jsem, aniž bych se na prodavače podíval.
„Tak to mám pro vás jeden husarský kousek,“ sáhl kamsi pod pult a vytáhl červenou pistoli. „To to je těžká pistole, která nadělá pár nehezkých děr do vašich nepřátel. Tato zbraň vám přijde vhod, pokud má váš nepřítel kinetický šít. Opravdu vám ji mohu vřele doporučit. Přišla mi dnes, mám pouze tento jeden kus, brzy samozřejmě budou další, ale dnes je tu jen tato jedna. Za normálních okolností by vyšla na takové dva tisíce, ale vám jí dám za tisíc pět set.“ Obchodník na mě koukal a v očích mu jiskřilo nadšení. 
Podíval jsem se na zbraň a vzal si jí do ruky. Byla opravdu skvěle vyvážená a velmi se mi zamlouvala.
„Jistě byste jí rád vyzkoušel, pojďte do zadu do střelnice.“ Pobídl mě, čehož jsem okamžitě využil a obešel jsem pult.
„Prosím, následujte mě,“ mávl na mě a dovedl mě do střelnice, kde nikdo zrovna nebyl. Podal mi zásobník a já zbraň nabil. Postavil jsem se k jednomu z oken a zamířil na první terč. Okamžitě jsem začal terč obstřelovat. Všechny mé výstřely svůj cíl zasáhly a já byl se zbraní nadmíru spokojen.   
„Měl jste pravdu, jsem spokojen. Beru jí,“ usmál jsem se na něj.
„Samozřejmě. Prosím následujte mě zase do obchodu.“ Pokynul svou rukou a já se opět vrátil do obchodu a rovnou jsem šel před pult.
„Tak to bude tisíc pět set přesně, jak jsme se dohodli,“ pronesl. Přikývl jsem a přistoupil k automatu, abych provedl přenos.
„Děkuji vám a přijďte někdy opět do mého obchodu, rád vás zde opět uvidím.“ Zvolal obchodník, jakmile se mu potvrdil přenos.
Když jsem vyšel ven TJ před vchodem nestál. Rozhlédl jsem se na všechny strany, ale nikde jsem ho neviděl. Když už jsem se chystal, že mu zavolám přes vysílačku, cosi jsem uslyšel v uličce vedle obchodu. Došel jsem na místo odkud zvuk šel. V malé uličce, která se nacházela mezi obchodem se zbraněmi a dalším obchodem se TJ pral s dvěma Turiany.
„Že já ho nechával venku,“ pronesl jsem si jen tak pro sebe. TJe zrovna jeden Turian držel ze zadu a druhý ho bušil pěstmi zepředu.
„Hej to stačí. Nechte ho bejt!“ zařval jsem na ně.
„Ten je tvůj?“ otočil se na mě ten, co držel TJ.
„Okamžitě ho pusťte!“ okřikl jsem je ještě jednou a připravoval se k rvačce.
„Odnes si ten pytel sraček,“ pustili ho a on se sesul k zemi. „A vysvětli mu, že ta jeho nevymáchaná huba ho jednou dostane do hrobu!“ stihli si na něj ještě odplivnout a vydat se k odchodu. Po zdravé úvaze jsem se rozhodl to nevyhrocovat a nechat je jít.
„Zvládl bych je sám, nemusel si mi pomáhat.“ Zašišlal TJ a vyplivnul pár zubů.
„To sem viděl.“ Odvětil jsem a pomohl mu na vratké nohy.
„Měl sem je přesně tam, kde sem je chtěl mít.“
„Proč ses vůbec zase pral?“ ignoroval jsem jeho vtip.
„Nemaj vůbec smysl pro humor.“
„Že mně to nepřekvapuje… dobře tak jdeme, ať jsme na lodi v čas.“ Chytnul jsem ho a vydali jsme se společně k lodi.

Citadela, Bar Flux
2182 CE, asi pred týždňom, či dvoma.

V bare zahral DJ nejaký divný nový song. Určite zase nejaká nová chlapčenská hviezda s manažérom, ktorý ho čo najskor využije na predaj čo najviac hovadín s jeho podobizňou, a hned ako sliepka prestane znášat zlaté vajcia, ho pustí k vode. Upijem si vína a odlomím další kúsok čokolády, zatial čo rozmýšlam, ako by vyzeral obrázok nejakého sladučkého puberťáka na poháriku. Kolobeh.
„V poslednom čase, si nejak strašne na sladké Safi. “, poznamená veselý volus za pultom.
„Vidieť to na mne?“, odvetím trochu jedovato. Nie že by nemal pravdu, v poslednom čase to asi trošku preháňam, ale čo iné si začať v tomto zapadlom bare s priemernou návštevnosťou pať a pol flákača z hangáru?No dobre to trochu preháňam. Flux nebol až taký hrozný ako iné bary.
Ale prečo tu zas sedím celý večer a len upíjam z pohárika vína predomnou a vychutnávam si posledný kúsok čokolády, ktorý zostal z celého balenia.

Vlastne už viem. . .
Poznáte ten pocit, že ste na jednom mieste snad stáročia, nič nové sa nedeje, čas si plynie a vy len strácate čas a ochvílu je z vás stará frigídna ženská čo každý večer prechlastá s nejakým iným blbcom a potom. . .  Blee! Chcelo by to zmenu. Vypadnúť. . . ved vesmír je tak obrovský, prečo by som mala kysnúť tu a napchávať sa čokoládou?

Na Citadele som vyrastala od malička, otca si už vážne nepamatám. Len matku a mladšiu sestru Jessah, s ktorou nás tetky strašily že tie štvornohé „žijúce“ veci všade po Citadele nás zoberú a zožerú, ked budem moc zaostávať za nimi na ceste, alebo ked sa stratím.
A tak som si dávala sakramentský pozor!
Ale čo, bolo nám dobre aj bez otca. Mama kvoli nám vystriedala mnoho zamestnaní, pár mesiacov ako predavačka v malom obchodíku, potom asistentka majiteľa, neskor samá kancelárčina a s nami bola len veľmi málo. Doma sme sa nudili a tak sme sa často vybrali len tak prechádzať po štvrtiach Citadely, obdivovať jej krásne parky, záhrady, umelé jazierka a pozerať do neba ležiac v tráve, sledujúc premávku kam až oko dovidí.

Až dovtedy. .

„Budte smelé a dávajte na seba pozor, hm?“, objala nás mama a cítila som z nej napatie.
Nechala nás. Proste odišla a už sa nevrátila.
Vzala si nás k sebe teta Doria, ktorá viedla jeden malý, ale slušný bar. Bar s tanečnicami.
Za noclah a jedlo som pracovala ako čašníčka s Jessah, ale tá túžila po obdive a tak sa prepracovala na pódium. Bola, a aj som, velmi skeptická ohladom takejto pozornosti. A celkovo som mala rovnaký názor na sestru aj všetky zamestnankyne. Slepice. Rozčúlim sa ked si na ne spomeniem.
Ja som radšej surfovala po extranete a zaujimala sa o veci okolo seba.
Do kolekívu som však zapadla bez vačších problémov, stačilo ignorovať každodenné kotkodákanie kolegýň. Kupodivu som sa rýchlo spriatelila s ostrahou.
Ti chlapi mali niečo do seba. Sice si zo mňa ako zo 16 ročnej, drobnej, tenkej asarijky uťahovali, avšak ak bol nejaký problém, vždy stáli za mnou. Bolo to zvláštne, ale páčilo sa mi, ked nejakého ožrana čo robil bordel, vyvliekli a ručne mu vysvetlili aby sa ukludnil.

„Tak ty sa chceš vedieť brániť holými rukami... “, uštepačne prehodil Fred, jeden z ochranky.
„Fakt!Čo ked ma niekto napadne na ulici?Alebo.. tu v bare. Nemožete byt predsa vždy a všade. “, naliehala som.
„Tak fajn, ukážem ti jeden trik... “, podvolil sa nakoniec. A tak som sa od neho postupne naučila pár trikov, neskor sme po pracovnej dobe trénovali páky a boxovali do mechu.
Bol ako moj otec. Bol to vyslúžilý vojak Aliancie, ako som sa neskor dozvedela.
Mala som ho velmi rada.


Ked z finančných dovodov zavreli bar, mala som 20, Fredovi už ťahalo na 60. Nemohla som zostať na ulici, Fred to ani nechcel dovoliŤ.
Snažil sa ma chrániť, tak ma prihlásil na medicínu. Mal totiž známeho v Dantius Corp.  na planéte Illium.

Ako všetci vieme, je to pôvabná planéta, asarijské obchodné centrum, známa luxusom a bezpečnosťou a je obľúbenou turistickou destiáciou. Tiež je nechvalne známa zneuživaním a vykrádaním prácovných postupov a legalizácie takmer všetkoho okrem vraždy. Ako také, je Illium prednostné miesto pre výrobu zbraní a farmaceutík, ktoré by boli inak ilegálne takmer kdekolvek vo vesmíre. Ešte lukratívnejším ho však robí „zmluvné otrokárstvo“, ktoré vlastne funguje ako obyčajné otrokárstvo, s výnimkou toho, že tu je to legálne a právno-legislatívne kryté.
V luxusnom hlavnom meste Nos Astra mnoho celebrít kupilo vily, ktoré sú samozrejme pod policajným drobnohľadom.
Jedinym trnom v oku plynuleho toku penazi a obchodu bola byrokracia, tolerovaná len v záujme ochrany „legálneho“ obchodu.
Ak ste surne potrebovali otroka na zápasy s varrenmi a mali ste na to príslušné formuláre a príslušnú
čiastku pre úradníka, mohli ste si ho kúpiť.

Dantius Corp.  bola vychádzajúcou hviezou v oblasti výroby biotiky a s nou spojených farmaceutík.
Pracovala som najprv vo vyrobe, no ujal sa ma Fredov známy, ktorý ma sponzoroval, či už sa jednalo o školu či živobytie.
Získala som tam veľa skúseností s technikou , zdravotníctvom a biotikou. Biotika ma nadchla natolko, že ked sa naskytla možnosť nechať si implantovať zosilovače tak som neváhala ani sekundu.
Moj životný štýl sa zmenil. Zabudla som na citadelu, na bar, na sestru. Vstúpila som do sveta luxusu, peňazí a zábavy.
Do sveta kde peniaze a kontakty znamenali viac než čokolvek iné. Obchod s informáciami, ukradnutými datadiskmi s výrobnými postupmi, podvody a vybavovanie účtov zoči-voči.
To bol moj život na Illiume.  Nieje zlato všetko čo sa blyští, hovorieval Fred.


S Fredom sme si občas písali, ale už to nebol ten Fred. Zdravotný stav sa vekom zhoršoval a bol z toho otrávený.
Posledné mesiace života prežil na posteli. Bolo mi ho ľúto. Vydala som sa za ním spat na Citadelu.
Na jeho pohrebe som bola sama. Okrem čestnej stráže vojakov aliancie a nejakeho hanarského „proroka“, ktorý splietal čosi, čomu som poriadne nerozumela. Ani som nechcela. Citila som sa zrazu sama. Nie stratená, len sama.

Na Illium som sa nevrátila. Zostala som na Citadele a zamestnala sa v miestnom špitáli, napriek dohováraniu mojich bývalých zamestnávateľov. S mojimi vedomosťami a skúsenosťami bolo vedenie spokojné aj keď boli trochu znepokojení s mojou kariérou na Illiume. Ked som však predložila potrebné doklady nemali žiadne dalšie pripomienky.
A vraj byrokracia na Citadele neexistuje. Každopádne som si za menší obnos z mojho starého účtu
na Illiume mohla kupit a zariadit menší útulný byt. Zvyšok som preflámovala na citadele v bare Flux, kde som zaháňala samotu s kolegami zo špitálu. O mojej sestre nebolo ani chýru ani slychu.

A tak tu sedím, napchávam sa čokoládou a demotivujem sa.
„Citadela mi začína liezť na nervy. “, položila som pohár na stol tak prudko, až sa volus mykol.
„Ale Safi… a kam by si šla?“
„Je mi to jedno. Na kraj vesmíru. “, zúfalo som sa rozhliadla snad po tisíci krát tento večer po Fluxe.
Cez krásne nové okná cez celú stenu, ako výklad v obchode, som sa zahladela na citadelu.
Dokonca aj v túto nočnú hodinu bola citadela plná života.

Znova som si spomenula na reklamu kdesi na extranete.
Moment ako sa to..?

„Nech sa ti darí Doran. “, zdvihnem sa od stola a zaželám barmanovi a majitelovi v jednom, ked zaplatím.
„Nech sa ti dari. . ?Ty niekam odchádzaš?“, zostal volus stáť ako keby ho paralyzovali paralyzátorom.
„Uvidíme. “, žmurkla som naňho tajnostkársky. Do bytu som sa ponáhľala a ani som sa nevyzula a hned som sadla za terminál a hľadala tú reklamu.
Čítala som si  tú reklamu nahlas.
„Perunica Express... Nebaví vás... hmm... každodenná rutina... zastrielat si... dobrodružstvo v odlahlých častiach vesmíru..?!“
Už som neváhala. Vyplnila som dotazník a začala sa baliť a vybavovať si úradné záležitosti.
Hmm. Primár kliniky asi nebude nadšený, že zo dňa na deň odídem. Ale aj tak to bude trvať minimálne týždeň kým sa ozvú. Ak sa ozvú.
Aspoň budem mať dost času na všetko sa pripraviť.

Suvan Tan, volus honosící se již pátým rokem titulem jediného dovozce alkoholu na Trident, dokončil kontrolu lodních systémů po skoku a oddechl si.
Ta procedura ho vždycky dokázala nepředstavitelně vynervovat. Představa, že je vaše tělo společně s lodí přímo pekelně urychleno a posláno napříč černou prázdnotou vesmíru, byla na Irune ostatně druhou nejčastější příčinou návštěvy psychiatrů.
I tentokrát to ale kupodivu přežila loď, on i další tři členové jeho posádky. Znovu se zamyslel, proč už dávno nenechá s lodí létat někoho jiného, zatímco by seděl doma a užíval si peněz, a znovu si uvědomil, že by mu tu loď pak mohl klidně někdo ukrást i s nákladem. První nejčastější diagnóza psychiatrů na Irune je kupodivu paranoia.
Jeho nákladní loď byla už sice značně zastaralá, ale stále na ni byl náležitě pyšný. Značný nákladový prostor, ve své době nejefektivnější nadsvětelné motory na trhu a kinetické bariéry dost silné na to, aby mu zajistily možnost útěku při případném přepadení, to všechno mělo za následek, že na lodi prakticky bydlel.
Zadal kurs do soustavy Hoplos, chvíli sledoval, jak kontrolky na panelech zelenají a vesmír před čelním průzorem modrá, a pak seskočil z pilotního křesla a vydal se dozadu za svou posádkou.
Dva z nich byli jeho bratranci, třetího si teprve nedávno koupil, a i když věděl, že s péčí o loď se na ně může spolehnout, stále čekal nějaký podraz. Teď hráli karty ve strojovně a jakmile k nim vešel, zmlkli. Určitě něco chystají.
„Za tři hodiny přistáváme,“ pronesl, aby přerušil to trapné ticho, kdy zrádci vymýšleli nějakou zástěrku pro své náhle přerušené pikle.
„Tak to zvládáme ještě dvě hry,“ konstatoval jeho mladší bratranec, „pojď se přidat. Slibuju, že tě neobereme jako minule.“ Lhal, samozřejmě, ale to Suvan podobně samozřejmě věděl.
Přesto se přidal a samozřejmě toho o dvě hodiny padesát minut později hořce litoval. Rozhodl se ale velkoryse to nedávat najevo.
Loď zpomalila na podsvětelnou rychlost právě ve chvíli, kdy se on a jeho starší bratranec usazovali v pilotní kabině.
„Tam je zase krásně,“ ucedil silně ironicky volus u senzorů, které právě hlásily sérii několika hurikánů kolem New Cousteau, hlavního města, ale dál pokračoval v monitorování sestupné dráhy. Přistávání v tomhle počasí bude sice o tlamu, ale on se narozdíl od „kapitána“ nebál.
„Možná bychom měli chvilku počkat, nevypadá to bezpečně.“
„Suvane, ty srabe, tohle zvládnu levou zadní.“ Nebyla to tak docela pravda, ale blýsknout se před teoretickým nadřízeným by mu teoreticky mohlo trochu zvýšit podíl, ne?
„Zapomeň na to, zůstaneme na oběžné dráze, tam dolů...“
„Přichází nouzové volání od Perseova hávu,“ přerušil ho odvážnější a tři tlusté prsty se mu překvapivě šikovně rozjely po panelu.
„Mayday, mayday,“ ozvalo se záhy z reproduktorů hlasem značně přidušeným, „tady korzárská průzkumná loď Lara Croft, máme trhlinu ve vedení a ztrácíme palivo, potřebujeme pomoc.“ Hlas byl zadušen definitivně, ale zpráva očividně běžela dál, přinášejíc zlověstné ticho.
Oba volusové se na sebe tázavě podívali a bylo jasně vidět, že v každém z nich to šrotuje.
Na záchranu těch lidí už je nejspíš pozdě, pro ně je to palivo toxické a jestli uniklo do lodi, moc dlouho nevydrželi. Ale loď by možná šla zachránit a třeba by se pak po ní ani nikdo nesháněl.
„Kdo další to mohl slyšet?“ zeptal se kapitán, náhle zbavený veškeré zbabělosti, kterou jednoduše přebila vidina snadno vydělaných peněz.
„V soustavě není ani živáčka a v New Cousteau by teď neslyšeli ani nás. Dál nevidíme, ale sotva může být někdo ještě blíž.“ To znělo až moc dobře na to, aby mohl Suvan mávnout rukou a pokračovat.
„Běž připravit ostatní, jdeme zachraňovat drahé věci před nicotou,“ ušklíbl se kapitán a začal zadávat kurz. Toho, že letí ke gethskému prostoru, se nebál. Gethové ho přece už pár set let neopustili a navíc má silné štíty. Sbohem, strachu, nazdárek prachy.
I kdyby se jim mělo podařit „zachránit“ jenom něco málo, pořád se to vyplatí víc, než čekat tady na oběžné dráze než přestane pršet.
Kdyby tak tušili, jak velkou chybu právě udělali...

Odpoveď z Perunica Express bola rýchla a kladná.
Dostala som správu s informáciami o sídle spoločnosti, nejaká tá omáčka okolo, predpoveď počasia na najbližšie tri roky a tiež v skratke vybavenie základne a o mojej pozícii.
Keď som zistila, že som si najdôležitejšie veci zbalila do piatich kufrov, uvedomila som si, že to balenie predsalen nebude také ľahké.
Nakoniec som si zobrala kabelku a jeden príručný kufrík s handrami, ktoré by mi mohli byť trochu k úžitku. Keď som otvorila dvere a vyšla na chodbu, zmocnil sa ma zvláštny pocit, pripomenulo mi to odchod matky. Zimomriavky a nervozita vo mne začali rásť. Zamkla  som dvere a vykročila k dokom, kde už som mala zarezervovaný let na Noveriu a odtiaľ na Veles. Po ceste som si to rozmyslela a zabočila do Fluxu, mala som ešte čas do odjazdu. Ako vždy tam bol hlúčik tanečníkov na parkete, pár gamblerov pri automatoch a niekoľko známych tvárí z kliniky. Za pultom si hopsal do rytmu, asi podgurážený, volus Doran.
„Ahoj Doran.“,musela som povedať trochu hlasnejšie, aby si ma vôbec všimol.
Volus hneď dohopsal ku mne a zvolal: „Čau Safi,víno alebo niečo ostrejšie?“
Otázka ma zaskočila, aj keď táto veta tvorila začiatok našej každodennej konverzácie už zopár rokov, no hneď som sa spamatala a ukázala prstom k pohárikom na víno. Nepokazím mu prekvapenie. Bol asi jediný kto ešte o mojej novej práci nevedel.P ostavil predomňa pohárik s obrázkom nejakého sladkého puberťáčika a nalial doň moje obľúbené ružové víno. Nevydržal môj zaseknutý výraz tváre a začal sa smiať. Vyplazila som naňho jazyk a oprela pohárik k perám.
Bude mi to tu fakt chýbať. Možno.
„Kamže, na výlet?“,nadhodil Doran. Len som prikývla a ďalej pila. Potom ma niečo napadlo.
Chvíľu som sa hrabala v kabelke a vytiahla kľúče od bytu a položila ich volusovi do dlane namiesto kreditky, otočila sa na pate a vykračovala ťahajúc malý kufrík za sebou von z Fluxu. V odraze na oknách som videla ako sa volus postavil na špičky aby videl cez pult a očká mu vyliezali cez sklíčka na skafandri. Dúfam,že z toho nedostal infarkt.
Chichotala som sa ešte v lifte do hangáru.

Do odletu na Noveriu mi zostávala ešte slabá polhodinka a tak som sa ešte prechádzala,samozrejme bez batožiny, ktorá by sa práve teraz mala prenášať cez všetky možné ochranné opatrenia a kontroly do lode.
Neuveritelné. Čo to bol vôbec za nápad ísť odtialto preč? Na Citadele som vyrastala.
Zamyslená a plná spomienok na každú uličku som sa vzdialila od dokov k nejakému zapadlému baru. Zrovna z neho vychádzala nejaká pripitá parta technikov z hangára, mali na sebe umasteneé uniformy. Niečo vo vnútri mi hovorilo, že by som sa mala čo najrýchlejšie vzdialiť a schovať.
Otočila som sa a vrazila do niečoho pevného pred sebou.

„..ále..aké osamelé,sympatické žieňa..hladáš niekoho?“,priamy zásah dychu toho ožratého niktoša ju takmer zložil,no ovládla sa.
„Nie“,odvetila stroho, no tušila že to ani zdaleka nebude koniec rozhovoru.
„No...vieš..vy modré fešandy máte v sebe čosi čo ma strašne..*odgrgne si*
..ale strašne priťahuje..“,nadhodil tak galantne, ako len spitý povalač z hangára dokáže.
„Čo odomňa chcete?Vyzerám snad ako nejaká „spoločnica“?“ vyšteknem pohrdavo.
Mala som na sebe uplne obyčajné šaty... nemožem za to že vo všetkom vyzerám strašne sexi.
Obišla som ho no nedal pokoj. Nebol nakoniec taký opitý, ako by sa mohlo na prvý pohľad zdať.
„ale no ták kráska...“ postavil sa predomňa a ja som zastavila. Chlapík na mňa vyceril pár zkazených zubov a znova ma ovial smrad, za ktorý by sa nemuseli hambiť ani žabomyši z Illiumských stok.
 „Len sa pobavíme...“,skoro zašepkal, no zrovna tak to mohol zakričať, malo by to rovnaký účinok.
Zmocnila sa ma panika, chcela som utiecť, ale vedela som že tomu odpornému prasákovi by nerobil problém mi okamžite podrezať hrdlo.
Chcel sa dotknúť môjho ramena, neuhla som. Jeho dotyk bol drsný a striaslo ma z neho.
Postavy sa priblížili, podľa podgurážených hlasov určite jeho kolegovia, čo sa budú chcieť tiež len zabaviť.
Bolo ich pať. Toto už naozaj nevyzeralo dobre, teraz alebo nikdy.

„Tak ty sa chceš zabaviť hmmm?..“,ladne položila dlane okolo jeho pásu a nahmatala to čo hľadala.
Priopilý chlapík sa vyškeril, pretože si myslel, že konečne podľahla jeho šarmu. Zamával na jeho bandu a ukázal na asarijku, ktorá ho držala okolo pása. Parta chlapov obdivne zapískali, utrúsili poznámku na účet jeho mužstva, načo ich začal odháňať, zasmiali sa a šli ďalej. Saphyria neváhala a zatiahla ho do uličky. Odsotila uchechtávajúceho sa chlapíka k stene a medzi pár očí mu priložila hlaveň pištole.
„Ak sa pohneš ty slizký úchyl, odstrelím ti to čím si rozmýšlal ked si ma zastavil.“,a presunula hlaveň nižšie.
„Pochopil?“,nepovedala zrovna opytovacím tónom. Opilec len nemo čumel a stále nechápal odkial sa tej nízkej, tenkej asarijke vzala v ručkách pištoľ. Jeho pištoľ.
„Lahni si na zem s rukami za hlavou,lebo ťa nedá dokopy ani C-sec“,
Chlapík začal opatrne dvíhať ruky, no ľavou rukou jej vyrazil zbraň. Dosť neobratne.
Skor než však stačil urobiť další pohyb, Saphyria bez sekundy zaváhania uskočila dozadu a prudko vystrela ruku s otvorenou dlaňou na vyjaveného opilca.

Upratovacia čata a forenzní technici C-secu mali na druhý deň plné ruky práce s odstraňovaním kusov šatstva , krvi a iných zvyškov zo steny v jednej úzkej uličke vedľa ošuntelého baru pár minút rýchleho behu od hangára.

Napriek tomu že k lodi dobehla udýchaná, nevzbudila žiadny povyk. Keď už bola na svojom mieste a stewardka jej doniesla chladené ružové víno a kúsok čokolády, vydýchla si. Cestou na Noveriu ju vo snoch prenasledoval odborný muž, ktorý sa menil v krvavý kvet. V hangári ju už čakalo malé plavidlo, do ktorého sa po preukázaní nalodila a plná očakávaní vyrazila na Veles,d o jej nového domova.

SLÁVA …

Když jsem všem dal rozchod, trochu… no dobrá, hodně se mi ulevilo a konečně jsem ze sebe setřásl napětí z mise. Napětí z první mise, kdy jsem ještě pořádně neznal svůj tým. No dobře, znal, ale jen papírově, z jejich osobních složek. Ale znát někoho papírově bohužel v našem oboru nestačí, zvlášť když má jít někomu o krk a může se i střílet.
Ale je pravda, že si prozatím na svůj tým nemůžu stěžovat.

Dave Fox je lidský profesionál, když odhlédnu od toho, co se píše v jeho složce, který určitě ví, co jsou povinnosti a rozkazy. Neříkám, že mám lidi zrovna v lásce. Pomalu si na ně začínám zvykat a jsem si jistý, že seržant Fox je pro tým přínosem, možná trochu prudší, ale mohl by to dotáhnout na mého zástupce, velící ostraze na Devaně.

Thomas Jonson… No, neříkám, že v akci neni profesionál, ale určitě by si měl dávat pozor na svůj nevymáchanej jazyk. Neříkám, že nemám rád upřímnost, naopak si jí velmi cením. A pokud já nadřízenému říkám, co si myslím, vyžaduju upřímnost i od svých mužů ke mně, ale vždy musí být úcta k velení. Tak uvidíme, jaký já a Jonson budeme mít vztah. Má potenciál na vyššího důstojníka, velký potenciál, ale stejně jako mně, i jeho postup ohrožuje jeho výbušná upřímnost.

Kaldaryl Pytherus, turian… konečně turian, když nepočítám kapitána. Kadryl není moc družný a je hodně uzavřený, takže v tuto chvíli sám nevím, co si myslet. Ale jako voják je opravdu profesionál. Ale rozhodně už teď vím, že na důstojnickou šarži nemá, dokáže plnit perfektně rozkazy, ale nejsem si jist, jestli dokáže mít kuráž a rozhodnost velícího důstojníka. 

Z uvažování mě vytrhl jakýsi stánkař, starší zarostlý člověk, který mi pod nos strčil nějakej kus masa v divném pečivu, jestli si dobře pamatuju, lidé tomu říkají pharhek v rozliku nebo tak nějak.
A tak jsem se vydal směrem k centru.
Jelikož se celá moje četa rozešla, věděl jsem, že mám pár hodin klid a mohu se podívat po okolí a znova okouknout krásy Citadely. Kráčel jsem ulicí a okukoval různé obchody, suvenýry a obchody se zbraněmi. A také, a to hlavně, odmítal nabídky pouličních lehkých děv, nejen krásných asariek, ale prostě děv všech ras.
Citadela, stará tisíce let, a za tu dobu neztratila své kouzlo, je prostě krásná… krásný přístav, krásné hlavní město… dá se pojmenovat různě, ale je to prostě „Citadela“. Na první pohled je to zářivý klenot vesmíru, ale tak jako jinde na jiných planetách, i zde, když se zahledíte do skrytých míst v nižších patrech, i zde najdete hnilobu, pach různých zločinů. Od nejlehčích krádeží až po vraždy, vydírání.
Mířil jsem svými klidnými kroky do oblíbeného baru.
Nemohl jsem si odpustit tento svůj starý zvyk, navštívit oblíbenou putyku. Bar, kam chodili hlavně členové C-sec. Asi po dalších pěti minutách klidné chůze jsem dorazil na místo v útrobách Citadely. Nad vchodem do baru visel starý blikající neon hlásající U snipera.  Bar byl oblíbený důstojníky C-Sec. Dobrá, nejen důstojníků, prostě členů C-Sec. Vlezl jsem dovnitř a už u vchodu jsem cítil známé pachy alkoholu, voňavých jídel a různých tabáků. Za dveřmi mě uvítal turianský vyhazovač Brolgus. Dodnes jsem nepochopil, proč bar, kam chodí členové bezpečnosti a kde se kvůli tomu skoro ve většině případů neobjevily žádné rvačky, má vůbec vyhazovače. Ale také je pravda, že i sem zajdou cizinci neznalí zdejších „poměrů“.
„Zdravím, kapitáne. Jak se vede? Dlouho jsem vás tu neviděl.“ Usmál se na mě starý turianský barman Dugir. Bývalý důstojník, člen C-Sec.
„Jde to, Dugire.“ Zazubil jsem se na starého přítele. „Užívám si klidu a výslužby v penzi.“
„Ale nepovídejte, kapitáne, to vám nevěřím.“
„Dobře, Dugire.“ Podal jsem příteli ruku. „Nesnesl jsem zahálku a vzal práci jako bezpečnostní důstojník v jedné dopravní společnosti.“
„No tak vídíte, že nedokážete zahálet.“ Sáhl pod pult a začal leštit už dokonale vyleštěnou sklenici. „A kšefty sypou?“
„No přiznám, není to morálka jako v C-Sec, ale lepši něco, než se kousat nudou.“
„No to je fakt.“
„A co tu děláte?"
„Přiletěli jsme se zbožím, dal jsem svým důstojníkům rozchod a sám se rozhodl, že to tu navštívím, jestli náhodou nepotkám pár přátel, a trochu si popovídám o starých časech.“
„Jo, tak to se nedivím.“ Barman přestal leštit čistou sklenici. Šel k automaticky k jedné z píp. „Jako obvykle?“
„Jistě, a i obvyklý stůl.“
„Neni problém, je prázdný.“
„Diky, příteli.“
„Není zač, kapitáne.“
Vzal jsem si sklenici s pivem a zasedl do jedné z kójí v rohu místnosti. Mé oblíbené místo, kde jsem měl přehled o celém prostoru baru a věděl jsem, kde se co děje. Popíjel jsem v klidu nápoj, vychutnával si lahodnou studenou trpkou chuť. Asi po pěti minutách do baru vešla pro mne známá tvář. Mladý turian s modrou kůží a červeným tetováním. Také si objednal, dostal pití a zamířil k jednomu nedalekému stolu. Když mne najednou spatřil, v jeho tváři se zračilo překvapení, které se změnilo v radostný úsměv.
„Aaaa… tak to není možný,“ zamířil k mé kóji. „Kapitán Ablaryn. Mohu přisednout, pane?“
Usmál jsem se na starého přítele a člena mé bývalé jednotky. „Ale jistě, seržante, jen se posaďte.“
Turian si sedl a zabředli jsme nezávazný hovor plný starých vzpomínek. Některých veselých a některých smutných, ale i tak zábava byla taková, jakou jsem si představoval, že tu najdu.
„Pane, když vás vidím. Garlus si o vás dělal starosti. Přes měsíc nejsou o vás žádné zprávy. A když se v operačním dozvěděli, že Vesna letí sem.“ Ztišil hlas. „Garlus si myslel, že byste se tu mohl ukázat i vy.“
„Vzkaž Garlusovi, že si nemusí dělat starosti. A nedávám o sobě vědět, abych neporušil dohodu.“
„Dobře, pane.“
„A co můj poslední případ? Už se zjistilo, jestli nás tehdy neodposlouchal?“
„Ne, pane. Frochg a Lhamber se tenkrát ujistili, že vás nikdo nesledoval. A samozřejmě tady to bylo jako vždy čisté. Dugir na to vždy dohlížel a dohlíží.“
„Jo, to máš pravdu.“
Povídali jsme dál dalších několik hodin o nejrůznějších banálních věcech z minulosti. Smutných a hlavně veselých, o všech živých i mrtvých členech naší bývalé jednotky. Zůstal bych tu ještě hodně dlouho, ale nakonec jsme se vřele rozloučili. Seržant odspěchal za svými povinnostmi v C-Sec a já odešel zpět na Vesnu.

Dobrá zpráva byla, že Vesna za dobu její nepřítomnosti nevybuchla.
Špatná pak fakt, že se za dobu její nepřítomnosti stihl nějak zmamlasit vyrovnávací buffer jádra a ten výbuch se tak klidně ještě konat může, pokud někdo pořádně zatopí pod kotlem.
Ještě že zrovna nedávno spravila systém hlášení poruch, jinak by na to taky nemuseli vůbec přijít, uvažovala skoro nahlas, zatímco se za asistence lodního šéfinženýra soukala do obslužné šachty na dolní palubě.
„Možná bychom ho mohli dát někam blíž, když se tak často porouchává,“ utrousila ještě ve chvíli, kdy to mohl slyšet, a začala se sunout vpřed. Pravdou je, že značná část součástek Vesny už pamatovala lepší časy a snesla by výměnu, ale některé věci byly prostě buď moc drahé, nebo bylo rozhodně levnější nadále opravovat ty staré. Ale až to tady jednou vybouchne, mrmlala si dál v tunelu, tak to budu já, kdo to odnese.
„Izoloval jsem kondenzátory, buffer je volný,“ ozval se jí z vysílačky v helmě naprosto klidný hlas šéfinženýra.
Beze slova překonala posledních pár metrů, než se dostala k žádanému zařízení ve stropě, a pustila se do již dobře známé práce. Přemístit to ale nemůžou, napadlo ji, kdyby pak někdy bylo potřeba to kvůli přetížení vyhodit do vesmíru, těžko to někdo ponese k oknu, když to tady má své vlastní příslušenství podobající se torpédové komoře.
Když tak koukala na tu změť trubek, optických vláken a spojů, nemohla se ubránit myšlenkám na Flotilu. Byly chvíle, kdy se jí tam příliš nechtělo vracet, ale vidina velení vlastní lodi a pomáhání zbytku rasy pak nakonec vždycky zvítězila. Ne že by o to velení až tak stála, stejně jako tady, ale Tulvi na tom prostě trval. Jednou je prý starší, tak bude rozhodovat ona.
Zavřela kryt, zajistila jej v původní poloze a odplazila se kus zpátky k vstupu do šachty. Chvilka pravdy je tady.
„Nahoďte to,“ řekla do vysílačky a po pár okamžicích si oddechla za libých zvuků pokojně bručícího jádra, které vybuchovat nebude, alespoň zatím.
„Šlape to jak na drátkách, pojďte zpátky,“ odpověděl po další vteřině inženýr a ona se tedy začala soukat zpátky. Už několikrát mu říkala, aby jí tykal, když je, se vší úctou, třikrát starší než ona, ale pořád to odmítal s tím, že ona je nadřízená a ona by s tím měla začít. Což jí bylo proti srsti, protože byl, se vší úctou, třikrát starší.
Zatracená korejská slušnost, nebo odkud že vlastně byl.

Odlet proběhl klidně, v humbuku kolem Citadely se s nimi nic nesrazilo, jádro předlo jako kočka a výbuch se nekonal. Vlastně se po dobu letu i docela nudila a těšila se, jak bude asistovat při úpravách nákladového prostoru pro potřeby vodních tvorů. Tak nějak ji předtím nenapadlo zeptat se, jestli to budou krevety, nebo rovnou kraken, ale ono na tom vlastně moc nesejde.
Důležité bylo, že jakmile Vesna přistála v důvěrně známém domácím doku, situace se pro Narvu vůbec nezměnila. Ukázalo se totiž, že inženýři zvládnou práci mnohem efektivněji, když se jim při tom neplete pod nohama, a tak vlastně celkem vzala zavděk novým volnem a odebrala se do vraku, kde ovšem svého drahého nenašla.
V očekávání, že má asi službu a tráví ji v komunikační centrále, se vydala tam, ale rovněž bezvýsledně. Dokonce ani o její část hydroponické zahrádky se nestaral.
Chvilku tam tak mezi bublajícími nádobkami stála, ruce v bok, zamyšlený pohled nasměrovaný někam na záhonek s čočkou a vůbec si nevšimla, že dovnitř vešel sám ředitel.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se, když ji viděl, a očividně tak svou původní větu odložil na později.
„Ehm, ano,“ vyjekla překvapeně a na zamaskování své duchovní nepřítomnosti vytáhla z kapsy zkumavku se semínky mořské ledviny. Všechna byla soudě podle veselého rejdění sem a tam v pořádku.
„Váš přítel a celá Devana odletěli na Trident před necelou hodinou,“ začal muž pomalu navazovat na důvod, proč sem původně přišel. „Zákazník totiž trochu upravil své požadavky a chce toho odvézt mnohem víc, takže byste to s jednou lodí měli krušné. Na druhou stranu tahle zakázka dost možná vydělá na nové jádro pro Vesnu.“
To byla vlastně hodně dobrá zpráva. Převezou trochu víc ryb, to je toho, hlavně když se nebude muset každých čtrnáct dní vrtat v izolaci a zalepovat díry po výbojích.
„A co že vlastně povezeme?“ zeptala se konečně nejen proto, že ji to zajímalo, ale také proto, že on by jí to možná ani neřekl. Skoupý na slovo totiž vážně byl.
„Velryby, nebo něco na ten způsob,“ mávl šéf rukou a pomalu odcházel. Velryby? To je ta věc, co na Zemi lovili předkové šéfinženýra Nakamury? No potěš. Teď už ale ty úpravy na nákladovém prostoru dávaly podstatně větší smysl, přeci jen škeble by bylo jednodušší vézt v nádobách.
„Kapitán je na lodi?“ zeptal se ještě ve dveřích, na což mu neurčitě zavrtěla rameny, a zmizel.

Následující čas, těžko říct jak dlouhý, strávila tak neproduktivně, že se za to až styděla. Vybrala sice semínkům novou nádobu a zajistila pro ně ideální podmínky v roztoku vody a alkalických chloridů, ale to, že je pak už jenom pozorovala, jak plují sem a tam a pošťuchují se, to bylo vysloveně neomluvitelné.
Když si to uvědomila, rozhodla se to napravit a vyběhla ven takovou rychlostí, že se s někým prostě tradičně srazit musela.

Príchod na planétu bol vskutku velkolepý. Veles ma privítal menšou búrkou. V atmosfére zväčša tvorenej zo zmrzlého xenónu a kryptónu to vrelo a mala som obavy, že to víno a čokoláda zo mňa čoskoro vyletia. Našťastie piloti nepristávali prvýkrát v takejto búrke.
Po pristaní ma čakalo príjemné prekvapenie, keď som zistila, že manažérka pre „ľudské zdroje“ je sympatická asarijka menom Catrina. Ihneď ma informovala, že moja batožina bude vyložená do izby ktorú mi vybrala, takže nemusíme na nič čakať a môžeme ihneď ísť do kancelárie vyplniť nutné papiere.
Po poslednom autograme ma vzala do ubikácií, cestou mi ukázala moje pracovisko, kultivovanú a dobre vybavenú ošetrovňu a laboratórium. Uvedomila som si, že stratiť sa tu nebude vôbec tažké. Ešte že sú na vačšine dverí cedule. Zišli sme výťahom do druhého poschodia, zatiaľ mi porozprávala v skratke históriu základne. Krátka prednáška skončila na konci dlhočiznej chodby, kde sa zastavila pri tretích dverách naľavo. Otvorila dvere a trochu slávnostným tónom mi oznámila, že tu odteraz bývam. Izba bola vačšia jako som čakala. Môj kufor a kabelka sa tam nejakým zázrakom už tiež nachádzala. Neušlo mi však, že má dve postele. Catrina si zrejme všimla môj prekvapený pohľad a rýchlo dodala, že je to sice izba pre dvoch, ale budem v nej sama. To mi viac než vyhovovalo a poďakovala som jej. Ani som sa nevybaľovala, na to bude čas neskôr. Podľa miestneho času totiž bolo pár hodín po poludní a ja som necítila únavu a na nevolnosť z pristávania už som dávno zabudla. Miesto toho som bola plná vzrušenia zo všetkých tých dverí, za ktorými sa ukrývali ďalšie a ďalšie miestnosti komplexu. No radšej som sa vydala s Catrinou späť na prvé poschodie, popričom som vyzvedala rôzne tipy a triky ako sa tu nestratiť. Upútala ma najmä zmienka o vlastnom bare a telocvični, či takých chuťovkách, ako napríklad spoločné sprchy.
Catrina sa so mnou rozlúčila při dverách jej kancelárie a ja som sa rozhodla bližšie preskúmať ošetrovňu. Kedˇ som však stála predo dvermi do ošetrovne, rozmyslela som si to, pretože oproti nim boli dvere, do ktorých som ešte nenahliadla. Otočila som sa ošetrovni chrbtom a vydala sa k dverám s tabulkou „Hydroponická zahrada“.

Když se quarianka sebrala ze země, kam ji poslalo těch pár newtonů po srážce s neznámou osobou, samozřejmě se strašlivě omlouvala a teprve pak jí došlo, že neznámou osobu vlastně vůbec nezná. Mohl to sice být důsledek nárazu, ale mnohem pravděpodobnější je, že je to někdo nový.
A zase asari. Proč je jich kolem ní vždycky nejvíc ve chvíli, kdy má chlapa pryč?
„Omlouvám se, zase jsem trochu spěchala, můžu vás někam nasměrovat?“ zeptala se nakonec a skrz ztemnělý průzor naštěstí nebylo vidět, jak se červená.

Usadená na zemi po nečakanej zrážke a s otvorenými ústami, pozorovala hýbajúci sa a ospravedlňujúci sa quarianský skafander. Nemohla uveriť svojim očiam. Quarian! Podľa hlasu asi žena. Budem pracovať s quariankou na jednej základni. To je úžasné!
Vyskočila zo zeme, trochu sa oprášila a snažila sa preniknúť pohľadom priezor. Po pár sekundách to vzdala, aj vzhľadom na to, že sa jej quarianka čosi pýtala.
„Prosím? Nasmerovať? Já... som tu nová, dnes som dorazila, tak som sa chcela porozhliadnuť po základni. Vlastne som niekoho hľadala, pretože som už mala pocit, že okrem kancelárií je to tu prázdne. Čo je za týmito dverami?“,odtrhla zrak od quarianky, pretože si uvedomila, že na ňu už čumí viac ako sa patrí.

Chvíli přemýšlela, jestli náhodou nemá na obleku nějaké smetí ze zahrady, že se na ni asarijka tak upřeně dívá, ale naštěstí byla brzy zaměstnána odpovídáním na její překotné dotazy.
„Tam je hydroponická zahrada,“ vysypala ze sebe bleskově, „díky ní je základna téměř soběstačná, slečno...“ větu intonačně nedokončila, spíš tím tak nějak strašně očividně naznačovala, že by ráda nenápadně požádala o její jméno.

„Prepáčte mi, volám sa Saphyria“,predviedla úsmev číslo jedna a podala jej ruku. Potom si uvedomila, že quariani majú tri prsty a vzrušene očakávala aký to je pocit podať si ruku s quarianom. „A vy ste?“

„Narva'Raan nar Vaala,“ odpověděla téměř automaticky a ruku pochopitelně přijala. A s kontaktem přišly i vzpomínky na poněkud bližší a ne zrovna dávný kontakt s jinou jejího druhu. Ach jo. Zatlačila ty myšlenky někam zpátky do podvědomí a plně se věnovala svojí nové kolegyni.
„Jsem první důstojník na Vesně,“ podotkla pak víceméně mimovolně a tak nějak moc netušila, kam se ta konverzace bude ubírat dál, i když ji rozhodně ještě ukončit nechtěla.

 Vesna. Rýchlo pátram v pamäti. „Tak to by som vám asi mala zasalutovať.“,pokúsi sa zavtipkovať,“Som totiž pridelená k posádke Vesny ako zdravotníčka. Ešte som nevidela loď, nejdete náhodou tým smerom?“

„Keelah, pohov,“ začne rozpačitě téměř koktat a teprve pak jí dojde, že tím pohovem to moc nespravila.
„Žádné salutování, to si nechte pro kapitána,“ mávla rukou a nenuceně se otočila směrem k hangárům. A tradičně pozdě jí dojde, že by si to mohla vyložit trochu jinak, takže přijde na řadu vysvětlování a vysvětlování vysvětlování. „On je turian. Ti si na tyhle věci obvykle potrpí, ale taky je to dost individuální. Ne že by to společnost vyžadovala, ale... prostě s tím radši počítejte.“
Brzy se celkem rychlou chůzí dostaly do hangáru a Vesna tam před nimi stála v celé své kráse.

Tam se po pár větách rozešly, asarijka se vrátila zpátky pro výbavu a quarianka... ta už si někde najde něco, čemu zabrání ve výbuchu.


(c) Saphyria, Narva

Devana toho času zpomalila na podsvětelnou rychlost a modrý vesmír kolem se posunul zpátky do klasického barevného schématu. Jen malá modrobílá koule tam zůstala a loď nadále přitahovala nejen gravitační silou, nýbrž i silou závazků, které tam posádku poslaly.
Na první pohled se zdálo, že povětrnostní podmínky nebudou přistání ani trochu nakloněny, ale stačil pohled druhý, aby bylo značně nervóznímu salarianskému pilotovi jasné, že ta masivní bouře se od cílového města vzdaluje. Zadal tedy několika rychlými, leč nikoliv zbrklými pohyby kurz a počal kocábku navádět na přistání.
Protože kryty průzorů byly otevřené, mohla celá posádka kokpitu obdivovat unikátní prostředí, jaké bylo na Tridentu k vidění. Rozbouřený oceán kam až oko dohlédlo a přímo před nimi decentní ostrůvek o rozloze menšího města zvětšený zhruba na trojnásobek několika plošinami na vysokých pylonech. Na přírodní i umělé části se pak tyčily studeně šedivé budovy bez zbytečných výstupků, které by zvyšovaly riziko poškození zdejšími hurikány. Těžko říct, jestli těch pár keříků vegetace bylo místních, nebo dovezených, ale nedávná bouřka z nich stejně nenechala příliš mnoho k obdivování.
Podle instrukcí v kontraktu přistála Devana na jedné z okrajových plošin, kam čas od času dopadla sprška slané vody z divokých vln, a pilot vypnul motory.
Kapitán se podle plánu ohlásil vedoucímu místních ekologů a netrvalo dlouho, než přišla odpověď s novou sadou souřadnic. Přesunu na mnohem menší plošinu na druhé straně planety využila posádka k poslední kontrole všech nových vylepšní nákladového prostoru.
Idea byla jednoduchá. Loď přistane, otevře vrata, dovnitř bude donesena uspaná příšera a po zavření dveří se prostor naplní vodou, aby byl zajištěn její komfort a přežití. Proto bylo třeba vodotěsně oddělit obykle otevřené spoje mezi skladištěm a zbytkem lodi a nainstalovat několik čerpadel.
Pilot sice chvíli kroutil hlavou při představě, co taková zátěž, která se navíc může po prostoru volně hýbat, udělá s těžištěm lodi za letu, ale on už si nějak poradí. Rozhodně si pak o to víc vychutná vypouštění, které bude probíhat jednoduše otevřením rampy a doslovným vyhozením zvířete do nového oceánu pár bžilionů světelných let od domova.

Všechno šlo kupodivu hladce. Po přistání na dvojplošině, vedle níž kotvil tragicky zrezivělý tanker, se za asistence posádky bez potíží podařilo přestěhovat z jeho útrob párek nějakých černých bestií, co vypadaly jako kříženec pozemského rejnoka se žralokem a s pár chapadly navíc. Samozřejmě v provedení maxi, to jest každý osm metrů na délku a vážící asi tři tuny. Do akvárka v kanceláři ideální.
Přesně podle plánu pak část posádky zůstala, aby si užila pohostinství zhruba šedesát let staré a stejně tak hnusné lodi a pomohla připravit k převozu další miláčky, než se Devana vrátí. Výběr rozličných potvor tam byl vskutku nepřeberný a vtípky ohledně suši velmi nevítané, nicméně spolupráce začala po dvou várkách fungovat celkem obstojně.

Se třetí várkou o pár hodin dřiny později už všichni netrpělivě vyčkávali příletu Vesny, která jim měla se zbytkem významně pomoci.

Chystal jsem se udělat pěknou hloupost.

Po nalodění celé posádky a doplnění paliva jsme opustili prostor Citadely a já soustavně myslel nad nastalou situací. Byli jsme těžší o dva nové členy posádky plus jednu mně neznámou asarijku, která má být přidělena jako laboratorní krysa na základnu. Na osobních kartách, které jsem měl čas pročítat, to byl quarianský vědec a zmrzačený kroganský kuchař. Náhle mě přešla chuť. Situace se mi s naší novou misí dost zkomplikovala. Podle lodních informací a letového plánu jsme se měli vrátit na Veles, doplnit personální stav a vyrazit na další úkol. Mělo jít o nějakého zdravotníka.  Ten se bude jistě hodit.

Cestou temným vesmírem jsem znovu spadl do svého myšlenkového přediva. Co se týkalo práce v C-Sec, byl Ross velice opatrný a pečlivý. Při rodinných oslavách jsme si vždy vykládali, co kdo z nás vykonal, jak jsme úspěšně plnili rozdílné úkoly při naší práci. Ross měl vždy zadní vrátka, vždy dvojité krytí. Do čeho se to sakra namočil? Musím to zjistit. Mám jedno vodítko. Informace, že Ross je na Sharjile od neznámé lidské dívky, která si dala záležet, aby nebyla odhalena, mi připadá jako pádný důvod tomu věřit. Nevím co Xanross udělal. Možná jako C-Sec agent něco věděl a tak ho někdo uklidil. Nejde mi to do hlavy. Možná na někoho něco vyštrachal a byl zařazen do programu pro ochranu svědků. Nesmysl. S tím by Ross nikdy nesouhlasil, radši by se nechal oddělat, než hnít na cizí planetě. Je to sobec. Radši ať rodina truchlí nad jeho hrobem, jen když on udělal správnou věc. Když jsem pročítal karty, napadlo mě zjistit nějaké informace od velitele ochranky. Deegar má za sebou spoustu let u C-Sec. Mohl by mít kontakty, možná dokonce  Xanrosse znal. Na druhou stranu C-Sec bezdůvodně neodhání své top agenty, takže buď odešel, nebo ho vyrazili. V obou případech si myslím, že mu v téhle věci nemůžu věřit.

Nechal jsem na chvilku tyto úvahy za sebou. Byl jsem rád, že jsme byli opět ve „vzduchu“. Většinu života jsem strávil na válečných lodích a létání mě uklidňovalo. Dává mi to neuvěřitelný pocit svobody a nenutí mě sklouzávat k temným myšlenkám. Pokud tedy za sebou nemáte Alianční fregatu, která po vás pálí jednu salvu z GARDIANu za druhou. Válečné simulace na akademii dokázali s turianem pěkně zatočit. Ale ne se mnou. Ne když patříte mezi pět nejlepších ve své třídě a nakonec promujete mezi deseti nejlepšími ze dvou tisíc kadetů. Říkali o mě, že jsem nevypočitatelný a že moje bláznivé improvizační metody jednoho dne budou stát životy mnoho turianů. I přes to si myslím, že admirál Razin přesně věděl, proč si mě tehdy vybral na palubu svého křižníku. Jistě to nebylo kvůli mé lásce k létání.

Ikona na systémové konzoli signalizuje přiblížení k vysílači, který nás za pár okamžiků vezme zase o kus blíž na základnu. Pro jistotu překontroluji lodní systémy. Skok proběhl hladce. Vesna se k mé spokojenosti sotva zachvěla a já nastavuji nový kurs na Veles. Příchozí zpráva ze základny nám trošku zkomplikuje přistání, protože planeta se rozhodla, že si udělá mejdan v podobě blizardu. Aspoň otestuji zapnutý kinetický štít. Jak jsme se přibližovali k základně, už to pěkně házelo. Do lodi vrážely v průměru půlmetrové ledovce, které se po nárazu do bariéry drtily na ledovou tříšť.

Po přistání na heliportu nás speciální tažný vozík odvlekl do hangáru a po dekompresi jsme všichni společně opustili Vesnu, na kterou se hned „ochotně“ vrhli technici základny, aby jí mohli prohlédnout a následně přestavit nákladový prostor pro objemný náklad. Protože náš nový zdravotník ještě nedorazil na základnu, všichni jsme se dohodli, že počkáme do druhého dne, než dorazí. Navíc naše tři nové tváře si musejí poběhat personální oddělení. Rozešli jsme se tedy do svých ubikací.

Můj pokoj byl přesně v takovém stavu, v jakém jsem ho opouštěl, potemnělý, malý a čistý. Nebyl jsem vůbec unavený, a tak jsem si sedl za počítač a pročítal galaktické novinky. Turianská vláda se zdá být znepokojená pirátskými útoky na naše kolonie a kupuje zakázky na masovou výrobu bojových interceptorů. Voluská ekonomika opět dále sílí a přesto volusové nemají místo v Radě. Předpokládá se, že pokud lidská rasa bude pokračovat v rychlosti, jakou expanduje po galaxii, bude během následujících sta let dominantní rasou v mléčné dráze. Rada zvažuje zakročit proti fanatickým hanarům, kteří hlásají náboženská hesla na Citadelském presidiu.

Píšou pořád dokola o tom samém. Měli jsme před sebou pořád dost času, a tak jsem se šel projít po základně. Bylo zde ticho. Ve studených chodbách bylo slyšet tlumené narážení ledovců do stěn základny. Byl jsem se podívat, jak pokračují práce na Vesně. Dva vysokozdvižné vozíky vyvážely nahrubo ještě horké ocelové kusy rozřezané laserem. Ještě to hotové, ale prostor, který se tam tvoří, bude opravdu obrovský. Myslím, že bych tam nacpal tak šest aliančních vozidel třídy MAKO do dvou lajn a ještě by bylo místo pro cirkusový kvartet.

Jenže já se chystal udělat pěknou hloupost.
„Myslel jsem si, že vás tu najdu, kapitáne,“ řekne hlas za mnou. Otočím se za hlasem ředitele společnosti a k mému překvapení je to opravdu on.
„Dohlížíte na mé techniky? Nebojte se, oni jí neublíží,“ řekne s úsměvem a nabídne mi potřesení rukou.
„Jen jsem se přišel podívat, jak pokračuje přestavba,“ řeknu a stisknu mu ruku.
„Nezbytné opatření pro Váš další úkol“ řekne a ukáže na loď.
„Myslíte?“ řeknu možná až trochu sarkasticky.
„Nedostal jste briefing?“
„Vlastně, ještě jsem ho nečetl. Chtěl jsem počkat až přiletí náš zdravotník,“ chtěl jsem to zamluvit
„Ale ona už je tu.“
„Ona?“
„Vy jste nečetl její kartu? Ale kapitáne.“
„Omlouvám se, napravím to. Takže se k nám přidá hned zítra?“
„Ano, hned jak se dokončí práce na Vesně, odlétáte na Planetu Trident. I se třemi novými členy posádky,“ koukl na mě tázavě.
„Jistě, četl jsem jejich spisy.“
„Výborně, jdu se podívat na palubu, jdete taky?“ zeptal se
„Ani ne, půjdu radši k sobě pročíst plán mise.“
„No dobře. Hodně štěstí zítra.“ Při odchodu ještě na půli cesty zavolal „Máme dneska ale krásné počasí, viďte?“


Zpět ve svém pokoji pilně pročítám plán naší nové mise a ještě jednou pročítám karty nových firemních příslušníků, které nás budou od zítra doprovázet. Seznámený s novými informacemi jsem ulehnul do postele a snažil se nemyslet na zítřek.

Budík zazvonil v sedm ráno. Odlet byl naplánován na osmou. Postaral jsem se tedy o osobní hygienu a nasoukal jsem se do své zbroje. V lodi jsem byl překvapivě první. Nákladový prostor byl upraven dle požadovaných parametrů a Vesna byla připravena vzlétnout. Cestou zpět na můstek jsem začal potkávat známé tváře. Někteří měli zbraně, někteří měli pánve a někteří měli… sakra, ani nevím, co to měla v ruce.

Přišel jsem na můstek a vidím Duncana, jak v ruce mává s letovou kartou. Ihned jsem si ji od něj vyžádal. Trochu na mě nechápavě koukal, ale bez ptaní mi ji vydal. Zadal jsem potřebné data do konzole. Po radiovém spojení s letovou kontrolou bylo vše připraveno k zažehnutí. Zbývalo jen jedno.

„Mluví kapitán,“ ozvalo se z intercomu lodi. „Všichni jistě znají náš nový úkol, pokud ne, jsem si jistý, že ho všichni členové posádky najdou v konferenční místnosti. Jistě jste zde zaregistrovali personální změny. Pokud ne, na lodi odedneška slouží quarianský vědecký pracovník Aur'Valmis vas Alarei, barman a kuchař v jedné osobě jménem Grok a nová medička Saphyria Sefiachat, která bude dohlížet hlavně na zdravotní stav posádky. Doufám, že jsem jména všech přečetl správně a chtěl bych je touto cestou přivítat na Vesně. Pokud budete mít jakékoli dotazy, najdete mě jako vždy na můstku.“

Protože jsem se chystal udělat pěknou hloupost, snažil jsem se vůbec nemyslet na to, co mě čeká, až dorazíme na planetu. Venku už bylo krásně. Snímače ukazovali krásných  -70°C a já provedl běžnou proceduru. Vesna opustila orbit Velesu přesně v 8:15 a mířila přímo k nejbližšímu vysílači. Přemýšlel jsem, co je horší, jestli setrvávat v úplné nevědomosti, nebo ve strachu z neznáma. Tak jako tak, tohle bude frontální útok na jejich důvěru. Blitzkrieg.

Palubní počítač automaticky signalizoval možnost napojení na vysílač, ke kterému jsme se blížili. Zadal jsem tedy konzoli příkazy, která je tlumočila vysílači. Skok byl bez obtíží a my pokračovali v zadaném kursu. Duncana jsem potřetí upozornil, že nastavené koordináty jsou zcela v pořádku a že se nemusí pořád vyptávat.

Uběhlo pár hodin, co jsme opustili Veles, a my měli před sebou cílovou destinaci. Na této planetě jsem nikdy nebyl a vím o ní jen málo z extranetu a mapy galaxie. Dýchá se na ní kyslík, to by mělo spoustu věcí usnadnit. Zapnul jsem skener a hledal na planetě nějakou stopu. Chtěl jsem obletět planetu dokola, ale skener mě dřív upozornil na skutečnost, že podle tepelné stopy planetu obíhá několik umělých družic. Puštěný skener zaznamenal další věc. Byla to audio smyčka. Pustil jsem si jí do sluchátek.

„Tn náad vyžte v haáru tři. Z tohde se šf pore. Až pdáme tehle maroš dáme si vorz na pně dlho. A neo moná ne Haha..ha..“ Byl to mužský hlas a bylo to dost nečisté, abych z toho mohl něco usoudit. Vstoupil jsem tedy do atmosféry planety a začal sestupovat ke zdroji toho signálu.

Na radaru se po chvíli něco objevilo. Byl to objekt rychle se blížící naším směrem. Věděl jsem, co to je, ale nechtěl jsem si to přiznat. Stejně už bylo pozdě s tím něco kloudného dělat. Kurva! Byla to balistická střela. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo vysunutí štítů a aktivování interkomu.

„Připravte se na náraz!!“ zařval jsem a chytl se pevně počítačové konzole. Jen co jsem to dořekl, střela nás zasáhla podle tlaku do zadní části. Loď se otřásla v základech a štít okamžitě spadnul. V tu chvíli jsem se sbíral ze země a snažil se rychle srovnat kurs, jenže ovládání pohonu bylo v háji. Začali jsme pomalu rotovat ve vzduchu a jediné, co trochu fungovalo, bylo kormidlo a ovládání akcelerace. Z důvodu zásahu pak lodí otřáslo ještě pár menších výbuchů bůhví čeho. Vše se odehrávalo tak rychle. Nechal jsem si rychle vyhodit obraz před sebou a viděl, že máme tak deset sekund do střetu se zemí. Znovu jsem zahlásil, ať se všichni něčeho chytí a mezitím, přesto, že si Vesna dělala, co chtěla, jsem se ji snažil nastavit přídí dopředu. Zbývalo než čekat těch pár sekund do hladkého přistání.


Náraz přišel během okamžiku. Loď se mohutně zabořila do písčité hlíny a přídí odhrnovala masivní duny. Náraz mě vymrštil z kapitánského místa až k pilotovi, kde na nás oba spadl stropní ovládací panel. Ležel jsem, deskou přikovaný na zemi, a malátně zjistil, že už stojíme a pode mnou teče krev. A protože nás učili základy lidské fyziologie, lidé modrou krev nemají. Poté jsem viděl jen temnotu…

Možná, že to nebyl zase tak dobrý nápad.

Na monitorech u pilota byl vidět výsledek skenování jako zdroj signálu v podobě podzemního objektu. Lodní počítač stále ve smyčce opakoval varovná hlášení o poškození lodi, které byli na 34% Vesny.

Na mé konzoli jasně blikalo


-Dosáhlá destinace Sharjila-

Od poslíčka přebral vše, co si objednal a protože byla kuchyně stále stejně malá, byl nucen je uložit do nákladového prostoru.
Když pak hledal svou ubikaci, narazil na kapitána, kterého pozdravil mávnutím ruky, a po vizuálním zhodnocení jemu přiděleného životního prostoru se otočil na patě, nadhodil si tašku se svými věcmi a rozhodl se, že cestu stráví někde jinde.
Našel si útulné místečko za jednou z beden v nákladovém prostoru, kde se hezky posadil a odšpuntoval si kanystřík technického lihu, který ukořistil ve strojovně. Měl říz. Z dlouhé chvíle se při tom prohrabával se ve svých věcech a našel mezi nimi jen pár opravdu důležitých věcí. Dvě lupary, několik kuchařek… v ruce začal převalovat pomačkanou starou fotografii. Kouká z ní na mě krásná, modrá tvář asarijské samičky s pro něj půvabnými bílými pigmentovými vadami. Ach, ten splín. Rychle vhodil fotku zpět a mocně si přihnul z kanystříku. Tohle bude dlouhej let…

Probral se chvilku po přistání. Zůstal o něco déle a jasně vysvětlil technikům a dělníkům, aby mu rozšířili kuchyň, jinak je použije do jitrnic. Pochopili to dostatečně jasně, a tak se mohl konečně vydat do útrob základny. Všudypřítomné ukazatele mu pomohly najít personální oddělené. Musel chvíli počkat, než si formality vyřídí Auri a po něm dovnitř zaplul i on.
Asarijská samička, která se mu představila jako Catrinna Crixx, mu nabídla taktně židli a on ji taktně odmítl.
Řekla mu zevrubně to nejdůležitější o společnosti a jeho povinnostech a kdyby měl jakékoliv dotazy, tak se s nimi může prý kdykoliv obrátit na jakéhokoliv zaměstnance, nebo ať se podívá na firemní informační portál.

„Už se stačí jen podepsat tady a tady a jste oficiálně naším zaměstnancem, pane Groku,“ usmála se slečna Crixx a Grok provedl, jak řekla a podal ji formuláře. „A pokud vás mohu požádat, buďte tak laskav a pokuste se nošení zbraní na základně omezit na minimum, ano? Členové bezpečnosti to neradi vidí.“
„Mohli jste mě o jejich vydání požádat už na začátku,“ odvětil.
„Jste si jistý, že byste nám je byl ochoten vydat?“ nadhodila otázku, která se ukázala jako řečnickou, a tak na ni Grok neodpověděl.
„Na viděnou, slečno Crixx. A ještě jednou děkuji.“

Normálně by ho prý provedla, ale bohužel měla moc práce, a tak mu bylo jen stručně popsáno, co kde je a tak se vydal najít svůj pokoj. Speciálně pro něj byla vyhrazena místnůstka, která, dle slov šmoulinky Crixx, byla větší, než normální ubikace pro zaměstnance. Ve svém pokoji si jen zběžně projel extranet a vydal se sjet o podlaží dolů, aby se podíval na své nové pracoviště.

Z toho pohledu mu bylo do breku, ale zamáčkl slzu a vyhodil replikátory jídla na chodbu. Bude to tam muset nějak předělat a nechtěl, aby ho při tom někdo otravoval. Jídlo si můžou vzít i venku. Kečupem napsal na dveře „zavřeno“, deaktivoval VI, kterou v její práci „barmana“ snadno nahradí a začal přetvářet kantýnu k obrazu svému.

***

Let z Citadely byl klidný. Kromě přistání na Velesu - počasí se malinko naštvalo a bouřilo. Po přistání jsem se vydal do své kanceláře uvnitř základny, abych sepsal hlášení o misi pro ředitele. Pak jsem se sešel se svým zástupce bezpečnosti na základně, Lucasem Marvem, a vyslechl si jeho hlášení o tom, co se zde dělo během mé nepřítomnosti. Z Lucasova hlášení vyplynulo, že vlastně vůbec nic. Žádné roztržky v baru, žádné problémy v docích, prostě nic. Když Lucas odešel, přečetl jsem si i „rozkazy“ na další misi.
Mise vypadala klidně. Doletět na jakousi planetu jménem Trident, naložit náklad nějakejch vodních potvor a zase zpět. Devana odletěla včera. My odlétáme zítra.
Z rozjímání mě vyrušilo zaklepání na dveře.
„Vstupte.“
Když se otevřely dveře, do kanceláře vstoupil sám ředitel společnosti. Postavil jsem se a čekal, až přijde ke stolu, kde jsme si potřásli rukama. Když se posadil na křeslo před mým stolem, také jsem se posadil.
„Neruším?“
„Ne, nerušíte, zrovna jsem dočítal detaily o další misi,“ usmál jsem se. „Nemusel jste sem chodit, přišel bych za vámi, pokud byste si to vyžádal.“
„To nevadí, jsem na obchůzce základny,“ rozhlédl se po mé skromně zařízené pracovně. „Je to takový můj zvyk, abych poznal všechny členy společnosti a navázal s nimi čas od času přátelský hovor. Chci, aby se tu všichni cítili jako doma, jako v rodinné společnosti.“
„Aha, jistě. A mohu vám nějak pomoci?“
Chvíli jsme s ředitelem rozebírali bezpečnostní situaci na základně i na Vesně, byl dost spokojen se mnou i s Lucasem…  

„…Přemýšlel jsem, jestli nechcete, aby na Trident s Vesnou letěl Lucas, pane řediteli.“
„Myslím, že na nějaký čas jsem s tímto uspořádáním bezpečnosti spokojený,“ pak se trochu zasmál. „A jak jsem pročítal vaše složky, myslím, že posedávat na základně by vás moc nebavilo. A tak budu rád, když zůstanete na nějaký čas na Vesně. Samozřejmě váš post Šéfa bezpečnosti vám zůstane.“
„Dobře.“
Pak jsme se rozešli.
A já se uložil ke spánku.  

***

Kráčel jsem chodbou do své kajuty. Vesna byla na orbitě Velesu a mířila k přenašeči.  Ostatní členové bezpečnosti odpočívali nebo plnili hlídku.
Udělal jsem několik kroků další chodbou a z ničeho nic se zarazil. Několik kroků přede mnou jsem zahlédl obrovskou známou postavu. Ten bastard… to není možný. Toho bych tu nečekal. Byl jsem docela v šoku, ale to mi nezabránilo potichu vytáhnout zbraň. Přidám do kroku jak nejlépe a nejtišeji mohu. Dostanu se mu za záda. Zastavil se na jednom rozcestí. Snad obrovským štěstím si nevšiml, že jsem za ním. Přiložím mu zbraň k hlavě. Se zvukem aktivování zbraně pronesu naprosto klidná slova s humorným tonem: „VELITELI Groku,  přemejšlím, jestli vám mám oplatit tu kybernetickou ruku a ten průstřel ramena, a nebo vás přátelsky obejmout."

***

Nějakou dobu tvrdnul v kajutě a hleděl na umačkanou fotku. Napomenul se, že by měl jít do práce, a skutečně se necelých třicet minut před napojením na převaděč vydal do kuchyně.
Právě přemýšlel, co by mohl uvařit. Dal by si nějakou kočku, ale ty jsou nedostatkové zboží. A ostatní členové posádky by z toho asi moc nadšení nebyli. Chm, zadělám na knedlíky a udělám guláš. To by šlo. Stejně je to tu samej voják a těm by to chutnat mělo. Kuchyňku jsem před odletem zkontroloval a byla rozšířená a vybavená tak, jak jsem si přál. Dvě ledničky, jedna pro nás normální a druhá pro pravotočivé, jsou nacpány k prasknutí jídlem, tak udělám pro všechny… říkal si v duchu a zabrán do svých myšlenek nepostřehl, že se ke němu někdo blíží. A všiml si až tehdy, když bylo pozdě.

Kdyby mu tohle někdo udělal před dvě stě lety, bylo by z něho žrádlo pro vorchy. Ale dnes není před dvě stě lety a on navíc poznal ten hlas.
Vzpomněl si, jak kdysi dávno, ještě ve středisku, měl na starost skupinku asi osmi kadetů. Byli dobří a po čase začali trochu remcat, že by chtěli skutečnou výzvu. Tehdy už si nemohl moc vyskakovat, protože mu zbývalo odkroutit jen těchhle osm kadetů a byl by volný.

Přemluvili ho a on je vzal na akci ven. Na Tuchanku…

Dva kadeti zařvali, jeden zemřel na následky zranění na lodi a dva další byli těžce zranění. Pamatuje si, že jednomu z nich tam nepřátelský projektil roztrhal ruku v předloktí. Tu akci museli ututlat a jemu napařili dalších asi třicet let. Jo, a ten s tou rukou se jmenoval Deegar Ablaryn.

***

„Hm, pokud jde o tebe, Deeku, tak váhám. Bolelo by tě to tak či tak.“

„Koukám, že vám paměť po těch letech skoro slouží, Veliteli. Ale jste trochu vedle, Deegar Ablaryn… No, jsou dny, kdy bych nejradši udělal to první, když si vzpomenu, co jste nám prováděl,“ zasmál jsem se mile po turiansku. „Ale protože bych musel zavolat úklidovou četu a ředitel by asi nebyl rád, kdyby musel hledat nového zaměstnance.“ Zmáčknu tlačítko na zajištění zbraně: „Radši půjdu a dám si s váma whisky.“

„Nezměnil ses, Deeku. Jako vždy klacek v zadku, ale neboj, jednou z toho vyrosteš. Raději vezmi tohle,“ bez optaní mu vrazil tašku s jeho věcmi do rukou a vydal se směrem do kuchyně. „Skleničku si dát můžem, ale jestli ti to nebude vadit, budu u toho dělat to, za co mě platí. A k tomu, co jsem ti prováděl… většina to přežila, tak přestaň remcat a trochu se vzchop.“

„Spíš přemýšlím, že vám to koleno opravdu prostřelím, Groku,“ trochu popuzeně zavrčím a s nehranou elegancí zandám svojí pistoli. „…už po milionté vám říkám, že se jmenuju Deegar.“ Jeho tankobytost na této palubě mě překvapila. Velmi překvapila, ale na druhou stranu, a nečekaně, potěšila.

„Ale jo, porád. Kde ses tu vyloupl? Myslel jsem, že budeš v turianských speciálních jednotkách, nebo dokonce Spectra. Tehdy ve středisku jsi byl docela dobrý. Věřil jsem, že na to máš. A teď BAM!“ uhodil pěstí do dlaně. „Najdu tě v téhle šlupce, jak obtěžuješ nebohé kuchaře.“

„Ve Spec jsem byl. Na Spektru vybrali někoho jiného. A když jsem pak dostal zajímavější nabídku, vzal jsem ji,“ trochu jsem se zachmuřil. „Ale pokud mě znáte, víte, že dokážu vyjádřit svůj názor nadřízeným. A bohužel, má vyřídilka mne po několika letech o místo připravila. Však i díky té mé vyřídilce jste po mně často střílel,“ zasmál jsem se. „A proto vám ani nevěřím, že vy jste jen kuchař, a k tomu nebohý.“

„Ne, vážně. Sice tomu nebudeš věřit, ale já už to nedělám,“ naznačil prsty střelbu. „Po téměř celé milénium jsem to dělal, ale teď už ne. Jenom ve středisku mi pod rukama prošla pěkná řádka vejrostků, drzounů a slečinek, jako jsi byl ty. A taky jsem jich viděl dost při tom umřít. Ne, na to už jsem starý. Když se to tak vezme, jsem tu na odpočinku.“ Ušklíbl se, prošel jídelnou, přehlédl rozpačité pohledy některých členů posádky, co tu zevlovali, a vešel do kuchyňky. Převzal od kreveťáka tašku a vyndal si z ní kuchařskou zástěru, kterou si zavázal kolem pasu. Kuchařský čepeček raději nenasazoval, ale ještě stačil v tašce pohladit jednu ze svých lupar po pažbě.
„Tak kde máte tu whisky, Deegare?“ zeptal se a začal vyndávat potřebné věci na kuchyňskou linku, které budu potřebovat.

„Já si alkohol neskladuju, a piju jen málo. Ale na Citadele jsem náhodou v jednom baru jednu flašku koupil. Ale je to naše tajemství, kapitán výslovně na palubě alkohol zakázal,“ ještě více jsem se rozesmál. „ A za tu slečinku vám pěkně děkuju, kdybyste jen věděl, jakejma šílenostma v boji jsem prošel. Ta ruka mě začíná znova svědit, asi vám to koleno fakt prostřelím.“ Opřel jsem se o stěnu a vyndal flašku z lednice, kde jsem ji od příletu z Citadely zapomněl: „Navíc si myslím, že kdybyste se dostal zase pod palbu, že si velmi rychle vzpomenete, jak se to dělá,“ podíval jsem se mu do očí. „Věřte, že vás krogany nemám rád. Ale je pravda, že za život jsem poznal mnoho dobrých chlapů, a spoustě jsem jim velel a věřil. A věřte, že vy jste jeden z mála, kterého bych chtěl mít v přestřelce po boku, protože vím, co dokážete.“
  
Grok během jeho proslovu vyndal z lednice mléko, vejce, droždí a ze spíže rohlíky, mouku a sůl. Ohřál mléko a trochu odlil do misky, kterou si připravil a rozdrobil do ní droždí, které ještě zasypal cukrem. Tak si zadělal na kvásek a misku dal k potrubí, z kterého sálá teplo.
Nakrájel si rohlíky na kostičky a dal je na stranu. Do jiné misky přidal mouku, sůl a pořádně promíchal.
Po Deegarově slovech jen ledabyle mávnul rukou.
„Měl bys víc pít a míň mluvit… Já jen doufám, že se nějakou dobu budu takovým aktivitám vyhýbat. Potřebuju si ještě něco zařídit předtím, než mi nechá nějakej sráč provětrat mozek. Na střílení seš tu teď ty. Ale nebojte se, o mě. Stále spím s polštářem pod pistolí.“

„Jen s pistolí? Jak vás znám, tak tam máte pořádnou kroganskou brokovnici,“ zachechtal jsem se, už poněkolikáté se napil z flašky a podal kroganovi. „Divím se, že vůbec děláte kuchaře. Vy a kuchař, to je pro mě prostě nepředstavitelná věc.“

„Díky, nebudu, já pravotočivé nerad,“ ušklíbl se a velitel bezpečnosti se plácl do čela, že mu to nedošlo hned. Grok se zarazil a zaposlouchal. „Neslyšels něco v inter-.“

Loď se otřásla pod nečekaným zásahem.

S Deekem to hodilo do strany a z ruky mu vyletěla lahev, která se roztříštila o stěnu. S kroganem to taky mrsklo o zeď a z linky mu sletělo všechno nádobí i se vším, co do teď nadělal. Trochu neohrabaně se vyhrabal zpět na nohy, zaklel a nahmatal v tašce luparu.
„Jakej sráč mě ruší při vaření!“ řval na celé kolo a podal ruku krevetce ležící na zemi.

Co to bylo?  
„TO ZNĚLO JAKO…,“ začal jsem se roztřeseně zvedat na nohy a málem jsem uklouzl na nějakém těstu, co se všude válelo. „DOPRDELE!!!! Balistická střela!!!“ Dořekl jsem, když jsem rozpoznal v paměti známý zvuk. Hmátl jsem nemotorně po zbrani a vyvrávoral ven z kuchyně a zamířil k můstku. V jedné ruce zbraň, v druhé zapnutý komlink. Vyslechl jsem kapitánovo hlášení. Chytl se jedné z přepážek: „Tady Abl…“ Větu jsem nestačil doříct, protože během několika následujících vteřin se stala spousta věcí.
Loď sebou škubla poprvé.
Tam, kde před chvílí byla první paluba, z ničeho nic nic nebylo.
Prázdný vzduch.
Loď sebou škubla podruhé.
I když sem se držel pevně přepážky, neudržel jsem se.
Můj pohled upoutala rychle se blížící stěna.
A pak…

TMA


Kurva, Kurva, KURVA! Při nárazu vylétl z kuchyně a narval to bokem do stěny. Jako zázrakem nikoho nesmetl a nezabil. Jenže při tom nárazu omylem zmáčkl spoušť své milované brokovničky a střely inferno málem zpopelnily chudáka technika. Ještě jednou zaklel, zandal si luparu za pas a vyhrabal se na nohy. Určitě měl nalomené nějaké kosti. Ze stropu byly uvolněny různé kabely, z kterých nebezpečně šlehala elektřina. Osvětlení vypadávalo a on si připadal jako v nějaké hloupé počítačové hře. Naneštěstí si nárazem poškodil nešťastně nohu, takže moc nezvládala jeho váhu a kulhal.
Co udělat? Rozhlédl se okolo a spatřil Deegara, ležícího na zemi. Co nejrychleji k němu dopajdal a přidřepl si u něj.
„Marja,“ zašeptal, když spatřil, jak mu z úst vytéká krev a jeho hlavový krunýř je na třech místech naprasklý. Byl mimo. A pokud se o něj někdo brzy nepostará, zůstane mimo navždy.  Ještě jednou se podíval po ostatních. Byli tu další čtyři lidé. Jeden měl otevřenou zlomeninu ruky, druhý byl relativně v pohodě, jen měl trochu rozbité čelo a ukazoval Grokovi vztyčený palec. Ti dva zbývající leželi a nejevili známky života. Krogan vzal Deeka do náruče, houkl na chlápka: „Já se vrátím!“ a začal pajdat k ošetřovně.
Cestou prošel dvakrát plameny, které zatím nikdo nehasil a minul dalšího mrtvého, kterým proletěla uvolněná trubka. Mrtvola patřila Aurimu. Jejich čerstvé přátelství tedy nemělo dlouhého trvání.

Servisní tunel, kterým by se dostal dolů na ošetřovnu, byl na něj moc malý. SAKRA! Výtah rozhodně fungovat nebude. Ale jinou možnost právě neměl. Na ruku mu stékala krevetí krev.

Improvizovaně se mu podařilo otevřít výtahové dveře a po nakouknutí dovnitř zjistil, že výtah je nahoře. Pod ním byly tak čtyři metry… skočil je i s Deegarem, se kterým to nevypadalo vůbec dobře. Při dopadu slyšel výrazné rupnutí v už tak poškozené noze a málem se složil.
I teď se dokázal vyhrabat ven a o pár chvil později se už nacházel před přepážkou na ošetřovnu. Skrze prosklený průzor si všiml, krom nehorázného nepořádku, také asarijky, sbírající se ze země. Na znak posledního „vzdoru“ kopl poškozenou nohou do bloklé přepážky, která se zázrakem rozevřela, a svalil se dovnitř.
„Doktora, potřebuje doktora! A já mechanika…“


Stvoříl jsem já a wopičák

Od odletu z Citadely Kaldaryl dělal, co ve svém volném čase obvykle dělá. Pročítal dokumenty o posádce, mezi které mu přibylo pár informací k nastudování, zkoumal schémata Vesny i ostatní důležitá a dostupná schémata, prováděl si v hlavě malé bojové simulace. Vše probíhalo bez problémů a nic ho od této činnosti tedy nevyrušilo. Přistání, rozchod, odpočinek, snídaně, nástup a příprava k novému odletu. To vše proběhlo naprosto v klidu, bez přerušení, bez problémů. Jakoby si vesmír nechával všechnu legraci na později.
Teď klečel Kaldaryl na palubě Vesny, připraven být součástí další mise, jejíž podrobnosti již měl nastudované, přesto mu svou podstatou přišla poměrně nudná a nezajímavá. Klečel na své posteli, oči zavřené a pokoušel se o meditaci, zkoušel uklidnit svou mysl a připravit se, aby mohl nadcházející úkol splnit s nejvyšší možnou efektivitou a klidnou hlavou, ať se mu do cesty připlete cokoliv. Obvykle neměl problém utišit řetězec dat, která mu proudila hlavou, ale dnes jako by na něj z nastalého ticha pokaždé něco vykřiklo a celou jeho snahu poslalo k čertu.
Okolo bylo poměrně ticho a až na pár občasných zvuků ho v podstatě nic vnějšího nerušilo. Přesto měl pocit, že rozptylující síla není od něj ale odněkud z venku. V podstatě už jen proto, že si nepřipouštěl, že by byl vnitřně jakýmkoliv způsobem nevyrovnaný.
Každý den ve své vojenské kariéře se snažil být naprosto klidný, systematický, dalo by se říci, že se snažil působit až robotickým dojmem. Vždy se snažil postupovat nejefektivnějším způsobem, promyslet všechny možné skutečnosti a složit si je do jediného správného výsledku. Emoce pro něj byly v práci přítěží, vzrušení a nesoustředěnost se snažil potírat. Právě proto si nechtěl připustit, že by se nedokázal absolutně uklidnit.
Zvedl se z postele s úmyslem vyhledat pro meditaci jiné místo. Prošel jídelnou a okolo kuchyně, pak zamířil k výtahu. Chvíli čekal, jak se výtah líně dal do pohybu, a pak nastoupil. Vyjel si trochu výš, ani nevěděl proč vlastně, možná proto, aby měl výtah co dělat a, opřen o jednu stěnu, zavřel oči a dal se do meditace. Ovšem zase ho něco vyrušilo. Tentokrát ani vnitřní hlas, ani nějaká domnělá věc v okolí, ale naprosto reálný hlas interkomu a následná exploze.
Výtah naštěstí nebyl vybaven ničím, co by na něj mohlo spadnout, nebo co by do něj mohlo narazit a obráceně. Přesto to s ním o zeď pěkně praštilo. Jako když se postavíte běžícímu kroganovi do cesty. I tak měl ale poměrně štěstí a nic zlomeného neměl. Jen se trochu udeřil do hlavy. Tušil však poměrně dobře, co bude následovat. Chytil se vší silou jediného madla ve výtahové kabině a zapřel se o stěny. Další otřesy a rány následovaly. S Kaldarylem to házelo pěkně, ale naštěstí byl schopen přežít poslední mohutný otřes bez vážného zranění.

Počkal a naslouchal. Podle všeho stáli na místě a až na pár sténajících částí lodi a zvuk poškozeného vedení ve stopě výtahu, který byl docela pěkně zdeformovaný, bylo prvních pár chvil ticho, podle čehož se opravdu ujistil, že už se nepohybují. Rozhlédl se po výtahu. Kontrolky samozřejmě nefungovaly a dveře byly zkroucené, nešly otevřít ani hrubou silou, ani jinak. Chvíli uvažoval a po nějaké době přemýšlení došel k rozhodnutí. Překontroloval svou výstroj. Obě pušky v pořádku, nohy bez poškození, implantáty plně v provozu. Podle všeho z celé eskapády vyšel opravdu bez většího zranění. Jediné, kterého si všiml, bylo pochroumané rameno a hlava, jejíž bolest si ale nesměl připouštět. Rameno bylo sice docela hodně pochroumané, ale přesto způsobovalo jen bolest a nic vážnějšího s ním nebylo. A bolest Kaldarylovi nevadila.

Zkontroloval ještě jednou svou výstroj. Nevěděl, co se tam venku děje, ale dovedl si představit plno scénářů a málo který mu umožňoval doběhnout si pro zásoby. Zkontroloval taky stav štítů a do dalšího úseku své mysli si udělal proměnnou pro štíty pro další propočty, které v budoucnu provede. Také zkontroloval počet nábojů do pistole a v hlavě si zapsal další proměnnou. Jeho dva samopaly náboje nepotřebovaly, přesto měl rád zbraň, kterou může použít v momentě, kdy bude mít hlavní zbraně přehřáté.
Postoupil k okraji výtahu, namířil na podlahu a nastavil nejvyšší kadenci zbraně. Pro následující "práci" byla rychlost palby poměrně vyhovující a v těsných chodbách Vesny, ať už se tam děje cokoliv, nebude snížení přesnosti představovat problém. Odjistil a vystřelil jen asi dvě sekundy trvající dávku. Když skončil, dno výtahu bylo provrtáno spoustou otvorů tvořících kruh, jejž jediné kopnutí kybernetické nohy vymrštilo na dno šachty, šest metrů níž. Kaldaryl prozkoumal otvor a provedl hrubý výpočet hloubky v závislosti na v podstatě žádném poškození svých nohou. Všechny implantáty určené k boji už měl na plný výkon a tak skočil přímo na dno šachty. Podle toho, co viděl během pádu na dveřích obou pater a jak vypadalo dno šachty, usoudil, že nebyl jediný, kdo ji v nejbližší době použil a podle stop, jejich hloubky a vzhledu vypáčených dveří usoudil, že tudy nedávno "prošel" krogan. Ovšem stopy krve na zemi a směrem z výtahu kroganské již nebyly. Alespoň ne jen kroganské. Neslyšel zvuk střelby ani jiné známky boje, a proto hádal, že stopy patří členům jeho vlastní posádky. To byl však pouze odhad, a tak když opustil šachtu a vydal se směrem k ošetřovně, postupoval nanejvýš opatrně.

Když přišel k ošetřovně a namířil do jejich útrob obě hlavně svých rudých zbraní, spatřil uvnitř několik postav, z nichž identifikoval pouze Albaryna. Několik dalších okamžiků se ujistil, že není přítomen žádný narušitel, a sklopil zbraně. Vešel dovnitř, překročil několik trosek na zemi a, hlídaje si východ, promluvil na ostatní: „Ví tu někdo, jaká je situace?“

Než se Vesna znovu vydala vstříc vesmíru nad domovskou základnou, zapomněla její první důstojnice na nové kolegy téměř úplně a veškerou svou pozornost vrhla na problém nový.
Šlo spíš o nepříjemnost než o záležitost ohrožující bezproblémový chod lodi, ale beztak to tam nahoře na můstku zvládali i bez ní a ona se nikdy nenechala dlouho přemlouvat, aby vystřídala místo po kapitánově boku za mnohem útulnější prostředí ve strojovně nebo její blízkosti.
Momentálně čistila vzduchové filtry nad kajutami posádky, protože diagnostika odhalila blíže neurčený, ovšem lehce nepříjemný nárůst v hladině produkovaného oxidu uhelnatého.
Běžně se filtry spíš rovnou vyměnily, než aby je někdo složitě pucoval roztokem kyseliny fosforečné, ale ona tuhle metodu užívala už dlouho a nehodlala zbytečně vyhazovat peníze ani teď, když společnost konečně začala trochu vydělávat.
Odmontovala další kryt, vytáhla složitě vypadající zařízení a nacvičeným pohybem ho rozmontovala na několik kusů, z nichž většinu následně vykoupala ve skleněné kádince s čistidlem. V tom stísněném prostoru ventilační šachty to sice nebylo pohodlné, ale o výpary se díky odvětrávání a své kombinéze vůbec nemusela starat.
Navíc lodě Flotily mají šachty ještě stísněnější, připomněla si skoro nahlas a při pohledu na vlastně docela čisté filtry přemýšlela, kde se tam ten nadbytečný oxid uhelnatý bere. Teprve teď ji napadlo, že je třeba jenom paranoidní a ten plyn prostě turiani nebo jiná rasa produkují ve větší míře, než by čekala, ale moc jistá si tím rovněž nebyla.
Smontovala nyní nablýskané kousky kovu zase dohromady a posunula se nad další kajutu, kde došlo k vyřešení celé záhady. Z rozebraného filtru se totiž vysypalo pár smítek popela, podle omnitoolu jasně rostlinného původu. Nějaký dobrák porušuje zákaz kouření a odnáší to zase ona.
Zaklela dost nahlas na to, aby to bylo slyšet dole, ale nejspíš tam nikdo nebyl, a po navrácení filtru zpátky se začala pomalu soukat k zádi lodi.
Někdo by mohl namítat, že pohodlnější by to měla k přídi, kde by po pár metrech opustila šachtu, vylezla z podlahy na horní palubě a do strojovny pak dojela výtahem, ale na vzdálenost to bylo blíž tudy, přes centrální úpravník atmosféry nad jídelnou a pak po obslužném žebříku dolů, paralelně s výtahem - do strojovny pak prakticky doslova vpadne. A cestou aspoň může zkontrolovat, jestli zase nekorodují cívky u výtahových brzd.

Všechno bylo v pořádku, takže po chvíli krkolomného šplhání úzkým průlezem u stěny výtahu slezla na dolní palubu, zhasla světla ve vertikální sekci a rozsvítila si na cestu novou, horizontální. A tam se to tak nějak začalo srát.

První náraz s ní šlehnul o stěnu tunelu tak, jak jen to úzký prostor dovoloval, což sice bylo velice nežádoucí, ale bez dalšího zhoršování by to nějak přešla. Podstatně horší na tom bylo, že si při tom na pár chvil vyrazila dech, neměla nejmenší tušení, co se to děje, a než se vzpamatovala, přišla rána druhá, podstatně silnější.
Fakt, že to nejspíš způsobuje tření Vesny o povrch něčeho většího, si tak nějak dala dohromady už při letu šachtou směr strojovna, kam jí smýkla setrvačnost po výpadku inerciálních tlumičů v servisních prostorách, ale ještě byla natlučená moc málo na to, aby jí to zabránilo nadávat opravdu velmi neslušně.
V tu chvíli však vyhlídková část jízdy po asteroidu, nebo co to mohlo být, skončila, a setrvačnost s její křehkou tělesnou schránkou hodila pro změnu na druhou stranu, i když na její obhajobu už ne tak daleko. Na té druhé části bylo ovšem horší to, že se během ní zároveň konečně rozbila skleněná nádobka s žíravinou a první, s čím přišla do styku, byla noha nebohé a značně potlučené techničky, která si toho ovšem nevšimla a během snahy o znovuzískání orientace se plazila k vstupní mřížce do strojovny. Ta naštěstí nárazem sama vypadla, takže díra se podle světla dala najít velice snadno.

Nakoukla dovnitř a spatřila něco, co si přála nikdy nevidět. Takovou menší pobočku pekla v tak známém prostředí.
Z jednoho panelu už se pouze kouřilo a zem pod ním svítila, jak tam odkapával fluoreskující gel, ale druhá strana byla stále v jednom ohni. Šéfinženýr Nakamura s ním právě sváděl lítý boj a zdálo se, že vyhrává, ale riskovat to nehodlala a spustila se ze šachty za ním.
Trochu se lekl, když ji s plným hasícím přístrojem periferně zahlédl, ale proud inertní pěny vychýlil jen na okamžik. A brzy bylo po ohni.
Odhodila prázdný přístroj někam neurčitě stranou, prosebně hodila očko na stabilně se tvářící jádro a zatímco se Japonec vydýchával, přiskočila k prvnímu panelu bez zjevného poškození, aby si udělala přehled o zbytku lodi.
Tam jí trochu spadla čelist.

Pokud se nepoškodily přístroje na hlášení poškození, tak jsou právě všichni na palubě ve značném maléru. Víc jak polovina elektroniky a spojů lodi byla spálená a nejspíš bude chtít kompletní výměnu, kinetické štíty se odebraly na věčnost jako první, akcelerátory půjdou s trochou štěstí použít aspoň na náhradní díly, GARDIANy ze spodku lodi ani omylem, protože už na spodku lodi prostě nebyly.
Dobrá zpráva byla, že jádro to snad přežije bez přetížení, pokud ho nebudou moc štvát, a trup navzdory všemu stále převážně drží pohromadě, takže atmosféra unikala jen z několika málo děr, o které se už naštěstí postarala automatická silová pole.
Takže možná všichni neumřeme, napadlo ji a aby to pojistila, snažila se zjistit, jestli půjde zavolat o pomoc. Zrovna růžové to nebylo, ale horší než oranžové taky ne. Když bude mít někoho k ruce, spoustu omnigelu a koňskou dávku kliky, tak to spraví ještě dneska, uvažovala, počítala a najednou si uvědomila podivný pocit na pravém lýtku.
Zpočátku to přisuzovala zhmožděninám, kterých měla po zbytku těla určitě celou armádu, ale když ji to šimrání už potřetí vyrušilo ve výpočtech, naslepo si tam sáhla a nestačila se divit.
„Keelah,“ zaklela dnes již po tolikáté a okamžitě izolovala otevřenou oblast, zatímco se tou trochou medigelu, co s sebou měla, snažila zakrýt svou odhalenou kůži. Vnitřek strojovny by sice měl být teoreticky sterilní, ale sázet na to rozhodně nehodlá, krucinál.
Cítila, jak jí gel pomalu pokrývá pokožku, a opět se vrátila k displeji, aby do něj vzápětí naštvaně praštila, protože ani vnitřní komunikace nehodlala fungovat. Zaslechla za sebou trhání látky a než se otočila, šéfinženýr jí zbytky svého trika zavazoval trhlinu ve skafandru. Což bylo sice hezké, ale jestli se jí do toho doteď žádné svinstvo nedostalo, tak teď tam z jeho potu nejspíš naskáče tlupa naštvaných bakterií a ona je zase o krok blíž k průseru.
Zahnala myšlenky na to, že by ho tím kusem látky uškrtila, a ukázala mu k panelu.
„Zkuste něco udělat s interní komunikací, hned jsem zpátky, slibuju,“  vysypala ze sebe a rozeběhla se k ošetřovně jak jen jí to pochroumané kosti dovolily. Celou krátkou cestu pak kupodivu nemyslela ani tak na možnost vlastní infekce, jako na to, proč spadli a kde sakra jsou, když tam venku očividně není moře, ale pevná zem.

Po milom pokeci s quariankou Narvou som sa vrátila do ošetrovne na základni. Ani som sa vlastne nebola pozrieť do lodnej ošetrovne čo tam prípadne chýba. Každopádne tam bude určite kopa medigelu, ktorý sa teraz používa snad aj na ucpaný nos. Dobre srandujem, len dufam, že ho tam v prípade potreby bude dosť. Keď si pomyslím čo všetko by sa mohlo stať pri prevoze nejkých morských potvor... Počkať, veď na to určite budú mať nejaké stroje, určite ich nebudeme nakladať ručne, to by predsa bolo smiešne nie? Pre každý prípad si vezmem nejaké základné nástroje, pár ampuliek so sedatívami a nejaké antibiotiká, keby niekto prechladol a balíček čokolády proti nude a sresu. Tak si hodím tašku s červeným krížom na rameno a vydám sa rovnou cestou do lode.

Po odlete z Velesu som sa ako-tak zoznámila s asi polovicou posádky, zrakovým kontaktom. Teda okrem quarianky Narvy, ktorú som mala česť spoznať už na planéte, tá sa však vyparila nevedno kam. Po nalodení som rovno zamierila do ošetrovne, skontrolovať výbavu.

Ako si tak letíme tým šialene velkým vesmírom, tak som si povedala, že si tašku vyložím a prezriem výbavu ošetrovne do poslednej ihly na šitie. Ihly na šitie a klasické kovové skalpely. Pripadala som si  ako v stredoveku. Ale to boli len kuriozityv jednom zo šuflíkov ktoré boli zabarikádované v rohu miestnosti nejakým harampádím.. Ošetrovňa bola slušne vybavená, nad moje očakávania. Bol tam i automat na medigel a displej hlásil 50 kusov. Tým by sa dala aj menšia morská potvora kompletne obaliť a po zaschnutí by znej bola pekná socha do fontány. Spokojná som si v šuflíkoch začala ukladať laserové pílky, injekčné pištole a dokonca som našla aj nejaké ampluky s liečivami, od ktorých som ale zatiaľ nenašla popisky, takže na tom ešte budem pracovať na spätnej ceste s potvorkami. Práve som do posledného držiaka pripevnila kovový skalpel, chcem ho tam mať ako dekoráciu ,niečo ako starožitnosť. To je jedno, keby sa niekto pýtal, tak ho tam mám proste po ruke, v prípade núdze. Krásne som ho vyleštila kvapkou dezinfekčného roztoku. Napadlo ma, že si dám čokoládovú prestávku a potom pôjdem zohnať niekoho komu ten skalpel ukážem.
Čosi mi však vŕtalo v hlave divný pocit, niečo nieje v poriadku.
A v tom sa v mojej malej ošetrovni stalo niekolko veci v rýchlom slede za sebou, podobne ako na celej lodi.

Z interkomu sa ozval akýsi hlas, no kým si uvedomila čo ten hlas povedal...
Otras. Vlastne to bolo skôr, ako keby nejaký vesmírny obor ukazovákom ťukol do lode.
Prekvapená som sa ocitla na zadku uprostred ošetrovne a polovica nástrojov a prístrojov, lôžok a celkovo vybavenia, ktoré som doteraz tak pracne ukladala a triedila sa ocitla tiež na zemi. To ma trošičku naštvalo, ale skôr ako by som začala nadávať som sa rýchlo štvornožky po zemi odpratala pod pevný stolík a chrbtom sa oprela o stenu. Pred sebou som zbadala skalpel. Načiahla som k nemu ruku, no vtedy loď znova nadskočila a mňa riadne otrieskalo pod stolíkom zo všetkých strán. A hneď na to druhýkrát, no to som sa stihla skrčiť do matracu z lehátka, takže sa hviezdičky pred očami začali pomaly, ale isto strácať. Ešte chvílku som sa krčila pod stolom, no potom som si uvedomila, že loď sa nehýbe. Neletíme. My sme „pristáli“. Vyštverám sa spod stola a pozerám na tú spúšť. Hlava ma pobolieva, rovnako ako celé telo, ale to nejak rozchodím. Som živá! Ale rozhliadnem sa po ošetrovni...

DOPRDELE! TEN BORDEL SI NIEKTO VYPIJE!

Okamžite na to sa mi v hlave rozsvietilo. Zranení. V tom čosi udrie do dverí, tie sa s nevôlou otvoria a dovnútra sa s výkrikom, ako z vojnového filmu, zosype krogan s turianom v náruči.

Tma…
…Prudká bolest…
…tma…
…šero…
…rozmazané tvary a barvy…
…ustaraná tvář jakési asarijky…
Krásná asarijka společně se seržantem Kaldarylem stála vedle lůžka po mém pravém boku a tvářili se trochu vyděšeně. V rukou svírali mou pravou ruku, bolest, která mne probudila, byla nespíše narovnání vykloubeného ramene. Rozhlédl se po okolí.
„Kde…“ zakašlal jsem bolestí a vykašlal trochu krve.

„Na ošetrovni,“ unavene a zároveň s úľavou som si vzdychla. Krogan, Grok, ho priniesol v strašnom stave, ale našťastie pár minút po pristátí, či zrážke alebo havárii? Netuším, ale ani ma to zatiaľ netrápilo. Najhorší prípad každopádne javil známky rýchleho zotavovania a to mi vlialo novú energiu do tela. Vďaka ti, Athamé.

„Jak…“ zeptal jsem se s bolestí v ústech a zkusil zahýbat prsty pravé ruky. Kybernetická ruka a předloktí naštěstí zafungovaly dobře, srážka mého těla s palubou techniku nepoškodila. Až na bolest, která mi vystřelila z původně vykloubeného ramene.

„Krogan, ten kuchár, vás priniesol na chrbte.“ Toho som „usadila“ na vedľajšie lôžko, pre istotu, aj keď protestoval. Ale bol veľmi užitočný aj napriek tomu, že prakticky nemal jednu nohu.

„Co…?“ snažil jsem se doříct větu, ale bolest v ústech mi v tom zabránila.
„Nikdo zatím neví, je tu všude zmatek. Zranění, oheň a další bordel,“ ozval se Kaldaryl za asarijkou.

„Buďte tu s ním, prosím vás. Ja idem prekontrolovať ostatných,“ odvetila som k turianovi, ktorý okrem narazeného ramena držal po kope asi najviac z celej posádky. Celej posádky. Koľko ľudí vlastne tvorilo posádku toho, čo zostalo z našej lode? Zoženiem kapitána, ten by mal snad o tom niečo vedieť.

Snažil jsem se lépe posadit a pořádně se rozhlédnout po ošetřovně. Jenže další prudká bolest mi v tom zabránila. Nejspíš jsem měl zlomené předloktí pravé ruky. A potlučená žebra. Zahnal jsem bolest, kterou nesnáším, ale léta ve vojenské službě a na bitevním poli mě naučila si na ni zvyknout. A tak jako malý neposedný turiánek jsem se znovu pokusil zvednout. Navíc jsem už zažil horší zranění.

„To nech vás ani nenapadne!“ dobehla som znova k nemu.
„Teraz je pohyb to jediné, čo nepotrebujete.“ Položila som mu dlaň na hruď a ľahko som ho zarazila naspäť na lôžko.

„Teď nezáleží na tom, co bych neměl, ale co musím.“ Podíval jsem se jí do očí a zvedl zlomenou levou ruku v bandáži z medigelu a zkoušel s ní hýbat. Bolest okamžitě vystřelila až do hlavy a tam tepala na tenkou skořápku lebky, která hrozila prasknout. Udržel jsem ale jakýkoliv projev slabosti pod pokličkou.

Nechala som ho nakoniec posadiť sa. Chlapi. Nikdy nič nepriznat, zatĺkať, zatĺkať a zatĺkať. Ak nemá tuhý korienok tak zachvilku aj tak odpadne a aspoň tu bude ticho a budem sa môcť venovať zase ostatným. Keď už sa posadil, tak ho aspoň znova prezriem. A spýtam sa na, podľa mňa, docela dôležitú vec.

Když byla modrá doktorka hotová, vstal jsem z lůžka a chtěl se postavit na nohy. Pravé koleno se mi podlomilo, když nohou projel blesk bolesti od kotníku.
KRUCI.
Kaldaryl mne chtěl podepřít, ale odmitl jsem ho rázným gestem ruky. Vyzkoušel nohu podruhé, ale pak jsem to vzdal a za pomoci seržanta si znovu sedl a pak se natáhl na postel.
„Poslouchej šmoulinku,“ uslyšel jsem Grokův hlas.

„Dúfam, že už je spokojný. Radšej mu dám sedatíva, na ktoré som zabudla v tom zhone. Potrebujem čokoládu,“ pomyslela som si, zatiaľ čo som hľadala či náhodou v niektorom zo šuflikov nezostali nepoškodené ampulky. Našťastie sa vyplatilo to upratovanie a našla som ich dokonca niekoľko. Dostala som strašnú chuť si tiež jednu pichnúť. Prekonala som sa a zase sa vrátila k tomu vyvádzajúcemu turianovi a dala mu od oka približne strednú dávku.
„Vravela som vám, že pohyb je to čo teraz najmenej potrebujete. Toto je od bolesti. Mali by ste teraz aspoň pár hodín odpočívať. Vy ste kapitán?"

„Děkuji. Jmenuji se Deegar Ablaryn, šéf bezpečnosti,“ trochu ale mile jsem se na ní zamračil. „Pár hodin odpočinku si nemůžu dovolit.“

„Povedala by som, že nemáte moc na výber. Koľko osôb je ešte roztúsených po lodi? Potrebujem ich nejak dopraviť sem.“
Alebo… Otočím sa po ošetrovni a hľadám tašku s červeným krížom.
„Kto je schopný chôdze môže ísť so mnou. Zistíme čo sa to, pri bohyni, stalo.“

„Dobrá, nachvilku si odpočinu.“ zakřičel jsem za ní, když odcházela se seržantem Pytherusem. „Půl hodina musí stačit.“ Uvelebil jsem se na posteli a nastavil biologický budík v hlavě. Tahle schopnost, probudit se kdy chci, se ve mně vypěstovala už dávno. A to hlavně během válek, když si každý potřebuje na chvíli odpočinout, ale blížící se bitevní vřava mu nedovolí přepych několikahodinového spánku.
A i když mé tělo říkalo opak, má mysl měla jiný pocit, že pro bezpečí posádky si nemohu dovolit onen přepych dlouhého odpočinku.   


--------- Napsali Degar a Saphy ----------------

Zatímco si posádka Vesny užívala zaslouženou dovolenou s nezdravým množstvím pyrotechnických efektů, na druhé straně vesmíru, kde na ni původně čekala práce, se děla spousta zajímavých a velice vzrušujících věcí.

Kapitán Devany se už podruhé pokoušel kontaktovat sesterskou loď, aby zjistil, kde se sakra flákají, a už podruhé nedostal žádnou odpověď.
První důstojník stihl uschnout poté, co ho jedna z roztomilejších příšerek odměnila za jeho úsilí zelenomodrým chrchlem velice přítulného slizu.
Jeden quarian stihl přes lehké obavy o svou nehlásící se družku z nudy obrat většinu posádky o pár kreditů v pokeru.
A statistika se zase jednou mýlila, protože té noci zabil blesk v hlavním městě dokonce tři ze sedmi milionů lidí na planetě, čímž příroda zase jednou zvedla svoje skóre.

Velitel nakonec rozhodl, že navzdory lidské kolegiálnosti bude tak trochu práskač a nahlásí situaci rovnou řediteli. Tento skutek, jinak jistě vyhodnotitelný jako mírný podraz, se ovšem možná už brzy ukáže jako velice chvályhodný.
Ani ředitel neměl pochopitelně páru, kde se ztracená kocábka nachází, ovšem měl dar rozhodovat o věcech. Rozhodl tedy, aby Devana odvezla ještě jednu zásilku, třeba ty roztomilé fosforeskující šavlozubé šneky, a pak teprve se bude organizovat pátrací akce.
Z hlavního ostrova byl povolán hanar Lymbendall, místní zástupce Perunica Expressu, který tenhle celý kšeft zajišťoval, aby to nějak vysvětlil námořníkům a tak vůbec. Vysvětlování byl zase jeho dar, takže druhá strana samozřejmě pochopila závažnost situace a ujistila ho, že zbývající obludy to ještě pár dní v nádržích v tankeru rozhodně vydrží a aspoň pak ten nový domov víc ocení.

K barevně svítícím šavlozubým šnekům bylo přihozeno ještě pár ospalých šutrovek netečných, tvorů s úžasnou schopností během spánku prakticky zkamenět, a mohlo se vyrazit. Celá posádka samozřejmě tak nějak doufala, že Vesna během téhle cesty vypluje ze záhadného mraku částic, které jí bránily v komunikaci, ale něco jim všem říkalo, že na onu pátrací akci opravdu dojde. A možná i na záchrannou.

To ale nebylo zdaleka všechno, co se tam daleko od Sharjily dělo. Když pomineme soustavu míjící asteroid, který při současném kurzu a rychlosti trefí Zemi zhruba za šest, možná sedm miliard let, zbývá tu ještě Suvan Tan, volus honosící se již pátým rokem titulem jediného dovozce alkoholu na Trident.
Teď právě znovu zpomaloval z nadsvětelné rychlosti a průzorem se kochal pohledem na poměrně zánovní průzkumnou loď, která se líně vznášela vesmírem. Takhle na dálku nemohl ani náhodou odhadnout poškození, vlastně se zdála úplně v pořádku, a tak se otočil k obrazovce senzorů, načež na chvilku málem zapomněl dýchat. Byl to jenom okamžik, ale přísahal by, že se na obrazovce právě mihlo něco minimálně dva kilometry dlouhého, co okamžitě skočilo pryč.
To je ale přece naprostý nesmysl, ujišťoval se několikrát a zakázal si podívat se na záznam. Ještě by tam něco fakt bylo a to by on nemusel přežít. Ne, něco takhle velkého nemají ani u Citadely, natož v téhle zapadlé části galaxie, to se mu prostě muselo zdát.
Začal se s lodí přibližovat k vraku, který si až teď mohl řádně prohlédnout. Díky silným reflektorům za ním navíc viděl nejen černý vesmír, nýbrž i řídnoucí oblak uniklého plynu.
Žádné další poškození ale nebylo vidět, takže to opravdu vypadá, že se na ně usmálo štěstí a dneska zbohatnou mnohem víc, než za posledních pár let pajcování alkoholu.
Kontaktoval své tři kolegy, kteří mezitím v nákladovém prostoru přemisťovali bedny sem a tam kvůli nějakému tomu extra prostoru pro kořist, aby se připravili. Sám pak provedl manévr, který ho naučil jeden turian, a pomocí jádra vlastní lodi stabilizoval tu druhou. Pak se přiblížil, bez problémů spojil obě lodě průchodem a pak natěšeně seskočil z křesla, aby se připojil ke svým druhům.
Tím, že viděl vrak jen z jedné strany, se nicméně připravil o úchvatný výhled na tu odvrácenou. Na stranu, kde byla jedna taková sympaticky velká díra, vyhotovená přímo s chirurgickou přeností.

Než však do propojovacího tunelu vstoupili sami, každý s pistolí nejisté kvality, vypustili tam podobně pochybnou, avšak neodolatelně levnou sondu. Vznášela se kousek nad zemí, to jest zhruba ve výšce jejich očí, měla zabudovanou kameru a světlo a s trochou štěstí vydržela na jedny baterie i šest minut.
Dnes vydržela jenom pět a půl, ale za tu dobu zvládla čtveřice novopečených vykradačů vraků prolézt většinu malého nákladového prostoru („Bedny, bedny, bedny, uááááá, jsou tam bedny!“ komentoval to dosud mlčící nejmladší bratránek) a strojovnu, dál se nedostali, neboť sonda neuměla otvírat dveře.
Odhadované škody byly tak stále minimální, ve strojovně byl sice kus jádra předrátovaný na něco jiného, asi na marný pokus posádky vyrobit něco na odfiltrování helia zpátky do nádrží, a po chodbách se válelo šest mrtvol, ale to se všechno dá snadno uklidit.
Suvan odhodil ovládání kamery, tasil svou pistoli, která by turiana asi zabila spíš záchvatem smíchu, a vydal se neohroženě přejít na druhou loď. To, že touto předstíranou neohrožeností pouze zamýšlel překonat strach ve svých společnících, je teď vedlejší, důležité je, že na něm nebylo ani trochu vidět, jak strašlivě a velemocně se právě bojí o svůj holý život.
Všichni čtyři se po chvíli s výrazy bojového komanda dostali do míst, která viděli očima sondy, a rozhodli se podívat se do předtím uzavřených částí lodi. Po žebříku se ze současné pozice dostali na jakousi druhou palubu a tam otevřeli dveře.
Nebýt silového pole v té znepoojivé díře ve stropě, zbývající atmosféra by kolem nich právě profičela a zmizela v černém vesmíru. Ne že by to jim ve skafandrech vadilo, ale určitě by se lekli dost na to, aby se navzájem postříleli.
Když prolezli kajuty posádky a můstek, přičemž víc toho na malé průzkumné lodi k vidění nebylo, došli k závěru, že by s tím sice asi letět šlo, ale...
Když se jim povede prodat náklad, ať už je tam cokoliv, střelit korzárskou loď už je trochu větší oříšek a to i na černém trhu. Také by mohli tuhle loď opravit, zavařit tu díru a prodat svou starou, i když toho uvezla víc.
Podstatné je, že se přes všechny tyhle úvahy kolem maximalizace množství vydělaných peněz nedostali ke stěžejnímu bodu - jak že se tam ta díra vzala?

Jako jeden nenasytný muž pak napochodovali zpátky k nákladu, aby zjistili, jestli se jim vyplatí sebrat jenom náklad, a podobně svorně se tak pustili do otevírání beden. Na inventárních štítcích sice jasně stálo, že jsou to bedny s hráškem, ale všichni čtyři moc dobře věděli, že právě v bednách s hráškem jsou vždycky ulité ty největší poklady.
„Jéééé!“ vykřikl nejmladší bratránek nadšeně, když jako první vyhrál souboj s víkem. „Tady je ale spousta hrášku,“ dodal, když se na něj zbytek s nadějí zahleděl, čímž jejich nadšení trochu opadlo. Hrášek měl Suvan sice rád, ale mnohem radši měl třeba platinu.
„Hmm,“ ozvalo se po chvíli z druhé strany, od trochu otráveného bratránka trochu staršího a zdaleka nejblbějšího. „To se máš, já tady mám jenom nějakýho robota.
Ostatní, sledující spíše tón jeho hlasu, tomu tedy nevěnovali pozornost a dál páčili krabice, ovšem kapitán se jako nejchytřejší osoba samozřejmě zarazil.
„Robota?“
„Jo.“
„Jakýho robota?“
„Se pojď podívat. Ale nevidim na něm vypínač.“
„Hlavně na nic nešahej, blbe,“ napomenul ho bleskově kápo a šel se tedy vážně podívat.
Fakticky tam ležel robot. Hnusně šedivý, ale jinak dost moderně vyhlížející. Ležel tam tak nějak ledabyle, skoro to vypadalo, jako by do bedny sám vlezl a chcípl. A jak se ukázalo, nebyl jediný, zbylí dva volusové našli ve zbývajících bednách dalších šest takových a po důkladném prozkoumání beden zjistili, že je jako pitomci páčili ze špatné strany, neboť ta druhá byla normálně otevřená.
Otázka, co je to za náklad, byla zodpovězena později s pomocí lodního deníku, který byl sice z většiny poškozený těžko určitelným způsobem, ale stěžejní pasáže tam zůstaly.
Posádka Lary Croft se sice zmiňovala jen o jednom, kterého prý našli někde na planetě Gei Hinnom, ale možná to jen byli lajdáci. Důležité ovšem bylo, že někdo z posádky měl teorii, co to je, jenom tu část bohužel překryla statika. Ze zbytku bylo slyšet, že se možná jedná o pokročilou umělou inteligenci a že je strašně super, že našli jednu spící, protože pokud ji prodají někomu, kdo se tím zabývá, můžou na tom trhnout balík.
Smůla, máte si líp kontrolovat rozvody, pomyslel si Suvan Tan, který samozřejmě v životě neviděl getha, nařídil svým poskokům naložit všechno na vlastní loď a začal přemýšlet, jestli náhodou nemá známé u Synthetic Insights.
O chvíli později se v jedné z přenášených beden rozsvítila světla na hlavě jednoho z robotů. Jen na nepatrnou chvilku, ale kdyby toho byla umělá inteligence schopná, právě by se začala škodolibě smát.

 „Dave! Dave!“ ozývalo se zdaleka, jako by mě kdosi volal. Neznámý hlas stále sílil, ale i přesto tma přetrvávala.
„Sakra, Dave, prober se, kamaráde!“ opět někdo zařval a zatřásl se mnou. Pomalu jsem otevřel oči, abych se podíval, co se to vlastně děje. Uviděl jsem TJ jak na mě řve, ale slyšel jsem ho stále vzdáleně.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě. Už jsem ho slyšel dobře. Místo odpovědi jsem se na něj podíval. Měl rozbitý obličej (zase) a odkapávala z něj krev.
„Co se to stalo?“ zeptal jsem se a rozhlédl se po ubikaci, která byla lehce zdeformovaná. V místnosti byla spousta kouře a všude binec. Byl jsem tam pouze já a TJ.
„Nemám tušení, vypadá to, že jsme ztroskotali. Něco do nás narazilo, podle nárazu to vypadalo, jako že nás zasáhlo cizí plavidlo nebo něco podobného. Při prvním nárazu jsem se okamžitě probudil, ale ty jsi spadl z palandy rovnou dolů a rozbil si hlavu o dolní patro palandy. Vypadá to, že to bude potřeba zašít.“ Podíval se na mé zranění.
„A co teprve ty? Máš celej obličej od krve,“ odvětil jsem mu.
„Myslíš tuhle úpravu mého zevnějšku? To bylo až po druhém nárazu, tedy kdy naše loď ztroskotala. Pěkně jsem si rozbil hubu,“ pokusil se o úsměv, ale evidentně ho to bolelo, tak to vzdal. Pokusil jsem se posadit, ale palčivá bolest v boku mi to znemožnila.
„Au, sakra, myslím, že mám zlomený žebra,“ zaklel jsem a chytl se za pravý bok.
„Jo, kdo by to jen řekl, že pád z postele dovede nadělat takovou paseku. Už nějakou chvíli se tě snažím probudit. Obávám se, že máme malý problém s dveřmi, jsou zaseknutý nebo co, nejdou otevřít a pokud se nedostaneme ven, tak se tu za chvíli udusíme.“ Seznámil mě TJ se situací a odešel ke dveřím, aby je prozkoumal. Já se zatím i přes velmi nepříjemnou bolest postavil na nohy.
„Poslední, co si pamatuju, je, že jsme si dali šlofíka.“ Zavolal jsem na kamaráda.
„Jo, spousta hororových filmů začíná právě takhle.“ Zavtipkoval a začal pažbou své pušky mlátit do dveří. Lehce se mi začala motat hlava z toho kouře, co plnil místnost. TJ měl pravdu, pokud se odtud nedostaneme, je s námi konec.
„Hej! Je tam někdo?! Hodila by se nám pomoc,“ řval skrz dveře.
„Takhle je neotevřeš. Ukaž, podívám se na ovládání.“ Došel jsem k ovládacímu panelu a dlouze se na něj zadíval. Odstranil jsem kryt, abych se podíval dovnitř.
„Sakra, tady je ale drátů.“ Poškrábal jsem se na hlavě a při té příležitosti si utřel krev z rány na čele, která mi stále krvácela.
„Co kdybych to ovládání prostě rozstřílel?“ zeptal se TJ lehce podrážděně.
„Nemyslím si, že by to mělo nějaký efekt,“ poznamenal jsem a tím jsem jeho nápad zavrhl. Řádně jsem se podíval, kam který drát vede, a pokusil se nějaký přerušit, ale držely se jako klíště.
„Pozor! Rozstřílím to.“ Začal být už nedočkavý TJ a zamířil na panel svou pušku.
„Řekl jsem ne!“ okřikl jsem ho. TJ zbraň sklonil a obrátil oči v sloup.
„Musíme dát nějak vědět, že jsme tady. Nejsem technik, s těmi dveřmi nehnu.“ Oznámil jsem TJovi, který se začal přehrabovat v harampádí všude kolem. Hlava se mi motala čím dál víc, jak se místnost plnila kouřem.
„Za chvíli tu sotva uvidíme.“ Poznamenal jsem. Následně jsem se nepěkně rozkašlal, jak mě kouř škrábal v krku. 
„Tady máš, vezmi si ji.“ Ozval se za mnou TJ a podal mi mou přilbu od zbroje.
„Díky.“ Přijal jsem přilbu s vděkem a nandal si ji, čímž jsem ulehčil dýchání. Po dlouhém zbytečném koukání do panelu na ovládání dveří jsem to vzdal a začal mlátit do dveří pažbou pistole, abych na nás upozornil.
Čas se vlekl a na mlácení do dveří nikdo neodpovídal. Nejspíše byl před dveřmi do ubikace požár, jak jsem vydedukoval podle zvyšující se teploty dveří.
„TJ, jak jsi na tom?“ zeptal jsem se do mlhy kouře za mnou, ale odpovědi se mi nedostalo. Najednou jsem si uvědomil, že už delší dobu jsem TJeje neslyšel mluvit, ani se pohybovat. Zmocnily se mě obavy, a tak jsem se vydal na průzkum ubikace, kde se pomalu už nedalo ani vidět přes hustý dým.
„TJ!“ zařval jsem, ale žádná odezva. Zamířil jsem směrem, kde byl naposledy, tedy aspoň jsem myslel, že jsem šel tím směrem, v kouři se nedalo moc dobře orientovat. Najednou jsem o něco zakopl a skácel se na zem. Podíval jsem se, o co že jsem to vlastně zakopl.
„TJ!“ vytřeštil jsem oči na ležící tělo kamaráda. Podíval jsem se na jeho helmu, která měla rozbité hledí. Nejspíše se helma robila už při ztroskotání. Bez dlouhého rozmýšlení jsem TJovi sundal helmu a následně svoji. Podle všeho ještě dýchal, ale ne na dlouho. Nasadil jsem mu svoji helmu, aby mohl lépe dýchat. Do plic se mi začal linout hustý kouř a hlava se začala točit z nedostatku kyslíku.
„Sakra!“ zalapal jsem po dechu a těžce a chraplavě se rozkašlal. Pomalu jsem začal ztrácet vědomí.
„Musím něco udělat, jinak tu oba umřeme.“ Zvedl jsem se opět na nohy. Přes blouzení a nedostatek kyslíku jsem už ani necítil zlomená žebra. Pomalu jsem se krůček za krůčkem sunul ke dveřím. Došel jsem k nim a natáhl ruku, dveře již doslova žhnuly.
„Sem se nedostanou, ani nemají tušení, že tu jsme.“ Klesl jsem na kolena. Obraz dveří se mi začal rozmazávat. Vytáhl jsem pistoli a namířil jí na panel.
„Jdi k čertu!“ procedil jsem mezi zuby a panel odstřelil. Následně se vše zatočilo a setmělo.

Nečakala som veľkú ochotu. Quarianka Narva sa hneď ujala pokúsiť sa spraviť kroganovu nohu a Ablaryn ležal v sladkej anestézií. Vlastne jediný, kto sa mohol pohybovať bez toho aby sa podopieral či plazil bol turian ozbrojený až po zuby, ktorý sa presdstavil ako Kaldaryl. Aspoň som sa už tak nebála. Keď sme vyšli z dverí na chodbu, zrazu sa zdvihla podlaha a bola by ma udrela do čela, keby som nevystrela ruky a nezbrzdila podlahu v pohybe. O niečo som len zakopla.

„Dejte si pozor, slečno. Loď je teď vzhůru nohama, můžete zakopnout skoro všude, a kdo ví, na co byste spadla,“ řekl odměřeně Kaldaryl, ale i přesto se neubránil ve společnosti sličné Asarijky trochu vřelejšímu tónu. Byť to nešlo zrovna dvakrát poznat. Pak nabídl dívce ruku, aby jí pomohl vstát.

 „To nebolo treba… ehm...ďakujem“,poviem trochu nervózne keď sa postavím s jeho pomocou. Otočila som hlavu doľava, potom do prava, ale ani jeden koniec chodby sa mi nepáčil a keby to nebol môj nápad ísť von z ošetrovne, tak by som toho dotyčného okamžite zasypala nadávkami. Ale teraz to nebolo dokoncani na koho hodiť. Bezmocne som si vzdychla a postavila sa za turiana a tak aby mi spoza jeho sirokych ramien trcala len hlava. „Ktorým smerom sa vydáme? Asi ani nemáte potuchy kde by mohol byť zvyšok posádky…“ , poškrabkám sa na krku.

„Hm… pravděpodobně již ne na tomto patře. Musíme výše a pak zkusit ubikace, tam je velká pravděpodobnost někoho najít. Pak možná konferenční místnost a určitě můstek.“
Udělal pár kroků směrem k výtahu a otočil se na Asarijku. „Problém je, že tohle je snad jediná použitelná cesta nahoru.“ Byl si docela jistý tím, že byla jediná. Mohli zkusit i jiné, ale pravděpodobnost, že by se jimi dostali skrz, byla mizivá. A o téhle cestě věděl, že použitelná je. Ostatně, mohutný krogan ji použil na cestu sem, dolů a to už je celkem dobrá známka kvality.

 „Som hneď za vami. Kryjem vám chrbát.“ a nalepila som sa na neho, stále sa otáčajúc či náhodou niekoho neuvidím za nami. Je to divné, ale ten pocit, že sa katastrofa je hneď za rohom, zatiaľ mlčal. Kto vie dokedy. Pár krokov cez všadeprítomný bordel a ocitli sme sa pri výťahu. Teda kde mal byť výťah, no výťahu nebolo. Samozrejme, pomyslela som si, aj keby tu bol, bol by zázrak keby bol funkčný. Nazrela som do výklenku a zdvihla hlavu. Na horné poschodie to bolo pekný kúsok, odhadujem tak štyri metre. Vspomenula som si, že z neho sa dá schodiskom vyjsť do poschodia s konferenčnou miestnosťou, pilotnou kabinou. „To je všetko pekné, ale čo teraz? Lietať neviem a rebrík v tom…“, snažila som sa nájsť slušné slovo, „neporiadku asi nenájdeme.“

Chvíli uvažoval. „Nechci být nezdvořilý, slečno, ale kolik vážíte?“ přeměřil ji pohledem a provedl odhad. Přesto, bylo by lepší, kdyby ho ujistila a nemusel by hádat, bylo by to jistější. Pak přeměřoval výšku k dalšímu patru a provedl několik prvních výpočtů.

Neisto som sa pozrela na turiana,ale určite nemal šancu vedieť, že to v poslednom čase trochu preháňam so sladkým. Ale na mojej postave sa to vôbec neprejavuje. Mimovolne som sa dlaňami uistila, že mi nič nepribudlo na brušku, stehnách a zadku. No dobre, tak možno trošičku na zadku. Nie, to skresľuje tá zdravotnícka kombinéza.
Potom som zčervenala, pretože som si uvedomila ako to muselo vyzerať a vyjachtala som niečo ako: „Čo prosím?..Koľko vážim? A čo vás do toho? Som spokojná taká aká som! Viete čo, ste pekný nevychovanec!“

Její jednání ho trochu zarazilo, ale měl pro to mírné pochopení.
„Omlouvám se, madam, ujišťuji vás, že s vaší postavou žádný problém nemám, naopak ji musím hodnotit nanejvýš dobře, ale potřebuju vědět alespoň vaši přibližnou váhu, abych mohl dobře odhadnout, jak silně mám s vámi vyskočit. Jak jste řekla, nikde tu není nic, co by nám výstup ulehčilo, takže vás musím vzít do náruče a vyskočit s vámi.“
Při vysvětlování poklepal na své mechanické nohy, aby podtrhl svůj plán. Odhadoval, že je docela lehká, dokonce velmi, ale už se setkal s ženami, které svou pravou váhu dovedly velmi umě zamaskovat oblečením. Tuhle ženu si prohlédl už za tu chvíli nejednou, dokonce na jeho vkus až mockrát a nepochyboval, že skrývat svou váhu neměla zapotřebí.

 „Prepáčte mi to. Ja… nevedela som… viete...“,začala som sa ospravedlňovať. Kto iný by mohol rozmýšlať nad tým či som tučná v havarovanej lodi, v ktorej je uväznených, len bohyňa vie koľko, zranených, ktorí potrebujú moju pomoc. Najradšej by som sa niekam schovala a čakala kým sa to všetko vyrieši, a potom si so všetkými pripiť keď odtiaľto budeme odlietať. Vzdychla som si. „Asi päťdesiat kíl.“

Kývnul hlavou a a nastavil náruč.
„To je ideální. Prosím.“
Pousmál se, snad v naivní představě, že ji to víc uklidní.
„Nebojte, budu opatrný“

 „Ak tomu správne chápem… Vy chcete so mnou vyskočiť tam hore?“ Neisto som sa pozrela na jeho náruč a jeho podivný úsmev. Ak sa o niečo pokúsi… Čas… Zranení… Neochotne som sa mu teda uložila do náručia a pevne sa chytlila jeho ramien.

Chytil ji jak nejjemněji dovedl a přitom dost pevně, aby ji nepustil. Provedl v hlavě pár posledních výpočtu, sklonil se a pak vymrštil s ní v náručí nahoru a do vypáčených dveří v horním patře. Odhadl to dobře a jeho končetiny zvládly skok na jedničku, takže za chvíli byli v dalším patře, ne o moc lépe vyhlížejícím než to nižší. Položil ji na zem a pustil.
„V pořádku?“

 Cítila som sa ako po jazde „Efekt nula“ horskou dráhou v zábavnom parku na Iliume. Ale pristátie sa nedalo porovnať s pristátim lode v ktorej sa nachádzam. Poľahky som sa oboma nohami zase dotkla zeme a zase som sa cítila vo svojej koži. „Užitočné…“ Rozhliadla som sa a uvidela dvoje schody vedúce na hornú palubu, ale nikde ani živáčka. „Takže, najprv skontrolujeme ubikácie?“, preniesla som ľahkým konverzačným tónom naznačujúcim, že to bol jeho nápad a, že by preto mal ísť prvý.

„Jistě, madam,“ kývnul a rychlým krokem, ostražitý po každém pohybu a to nejen živých ale i pohybu částí lodi, kterým zrovna teď věřil velmi málo, že zůstanou nehybné, překročil pár trosek na zemi a ohnul se pod utrženým panelem ze stropu. Když viděl ubikace, zamračil se. V cestě jim stál malý, ale přesto nepříjemný plamen.
„Hmm… vidíte tu někde hasící přístoj, madam?“ rozhlédl se.

 Rozhliadla som sa, no potom mi došlo, že to bolo myslené skôr ironicky. Keď som uvidela, že to vlastne horí len kus kabeláže, nejké kusy plastu odlomené ktovie odkiaľ a ešte nejaké bližšie nešpecifikovatelné, ale za to veselo horiace kusy skrinky z chodby, dostala som nápad.
Zložila som dlane okolo úst a vytvorila tým osvedčený dorozumievací prostriedok využívaný už v rannom stredoveku na planéte Zem. „Je tam niekto?“ ,zakričala som najhlasnejšie ako som vedela. A hneď nato som sa rozkašľala, lebo som sa z plných pľúc nadýchla hustého čierneho dymu. „Musíme ich nejak otvoriť…“, snažila som sa povedať počas kašlania, pri ktorom som mala pocit, že si vykašlem pľúca.

Vzal nějakou tyč, která se, stejně jako plno náhradních dílů, válela po zemi a odstrčíl dýmající hromadu. V tu chvíli si uvědomil užitečnost přilby, kterou na ubikacích nechal a zakašlal. Pak zkusil dveře. Neúspěšně. V tu chvíli se ozval zevnitř výstřel. Reflexy ho přinutili skrčit se, přitisknout se ke zdi a sáhnout po zbraních. Jenže nic dalšího nenásledovalo, jen ticho přehlušované zvukem zničené lodi. Prohlédl znovu dveře.
„Tohle neprostřelím. A jsou zaseknuté, navíc tenhle typ ani nevypáčíme…“
Zaklepal na dveře a zamyslel se, pak sáhl do jedné z kapes na svém opasku, z které vytáhl kuličku něčeho, co připomínalo hnědou plastelínu, malou krabičku a pár drátků.
„Zkusím je odstřelit,“ řekl a chystal se trhavinu rozmístit po dveřích.

 „Nemáme čas! Ustúpte za mňa!“, obvykle by som sa po tom výstrele rozbehla úplne opačným smerom, ale môj zmysel pre katastrofy mlčal a do popredia sa predieral pocit, že niekomu vo vnútri visí život na vlásku. Prebudili sa vo mne reflexy z Illiumu a cítila som jemné svrbenie na dlaniach, ako sa hromadili signály nervovej sústavy. Ponorila som sa do modravej žiary a čakala kým sa priestor medzi mnou a dverami vyprázdni.

Chvíli váhal, ale pak si uvědomil, o co jí jde a ustoupil. Biotiky viděl už předtím… a věděl, že není přinejmenším zdravé stát v jejich cestě. Připravil si zbraň a namířil ji na dveře ubikací. Přese všechno si zatím nemohli být jisti, co za nimi bude.

Vystrela dlaň a vzduchom presvišťala sila, ktorá ako lyžica bágra všetko hrnula pred sebou, kým nenarazila na dvere do ubikácií. Tam sa roztrieštila o dvere a tie sa so škrípaním rozrthli a ohli smerom dovnútra, takže sa v nich vytvorila štrbina veľká dosť na to aby tadiaľ prešiel jeden po zuby ozbrojený turian a za ním ako kočka prikrčená, ostražitá, tenká asarijka. Z diery sa vyvalil najprv hustý čierny dym, ktorý sa držal pri strope. O pár sekúnd, už bolo vidno prvé obrysy vo vnútri. Bol to ležiaci človek.

Vstoupil do místnosti jako první, zbraně namířeny vpřed, připravený třeba i na jednotku kroganských zabijáků. Místo toho tam našli jednoho trochu přiuzeného člověka a druhého kousek dál v ještě přičmoudlejším stavu. Postupně, když se ujistili, že nikdo jiný tam nezůstal, vytáhli obě těla ven. Asarijka se dala do ošetřování, zatímco Kaldaryl ještě na moment zmizel v dýmu místnosti, aby si zevnitř po chvíli přinesl svou přilbu.

-------Na téhle hrůze se podílel Kaldaryl a Saphy--------

Seděl opřený o stěnu a hluboce oddechoval - Šmoulinku odehnal, ať se raději věnuje polámanému kreveťákovi, který to potřeboval mnohem víc. Za okamžik přiběhl další kreveťák, takový terminátor. Všichni začali něco řešit, ale Grok tomu nevěnoval moc pozornosti, protože zjistil, že při nárazu si zarazil nějaký ocelový kus něčeho do boku. Docela slušně krvácel. Rozhlédl se po ostatních a trochu se přetočil, aby si jeho zranění nikdo nevšiml a začal poklepávat rukou do poškozené nohy.
Kéž bych s sebou měl izolepu, pomyslel si.

Nakoukla do ošetřovny v obavách, že tam po tom nádherném přistání bude téměř celá posádka v plus mínus stejném počtu kusů, leč nic takového se nekonalo. Jeden krogan při vědomí, jeden turian ležící, spící, snad ne mrtvý…
Krogan si proklepával nohu, čemuž ona nevěnovala větší pozornost, neboť měla dost práce s tou svojí. Zdravotnice nevida, přistoupila k jejímu pracovnímu stolu a významně se rozhlédla. Náraz to tu zpřeházel přímo řácky a i když se to někdo očividně snažil aspoň provizorně vrátit do pořádku, ten chaos z toho vyloženě čpěl. A kuchař už tu nějakou chvíli je, třeba toho ví víc.
„Nemáte izolepu?“ zeptala se a utáhla si škrtidlo z hadrů.

„Chtěl jsem se zeptat na totéž,“ procedil a přemýšlel, kdy někoho požádá, aby mu vyndal ten kus šrotu z těla… „Ale čekal bych, že zrovna vy budete ten typ, který ji má stále při sobě.“

To byl asi kompliment, vyhodnocovala za chodu a pak se pohledem vrátila ke stolu. Něco použitelného tu přeci být musí.
„Asi jsem ji nechala ve druhém obleku,“ odvětila zamyšleně a důmyslně k tomu pokrčila rameny. „Ale tohle,“ ukázala vítězoslavně na sbalený pytel na mrtvoly, nedílnou to součást inventáře ošetřoven, „se určitě použít dá.“
Pak stačila chvíle hraní si s omnitoolem, něco omnigelu, výše zmíněná omnifólie z pytle a na světě byla rázem náplast na omnidíru.
„Kam to chcete vy?“ pronesla nakonec a namířila si to k němu s novým pytlem na mrtvoly.

„Nechám to na vás. Jste přeci jen odborník, ne?“ Otřel si ruku od krve do zástěry od krve.

Lehce si povzdechla jako někdo, kdo je právě od záchrany galaxie zdržován těžbou minerálů, a důkladně si tu horu masa prohlížela. Takže jí samozřejmě nemohl uniknout ten úžasný kosmetický doplněk, který kroganovi čouhal z boku.
„Slyšela jsem, že máte v těle pár orgánů navíc,“ začala povídat, aby zahnala nervozitu, a začala si to přeměřovat pohledem. „Krve máte taky víc? Já jen jestli to medigel stihne zastavit, když to vytáhneme.“
Trocha polemiky z jiného oboru nemůže po ztroskotání uškodit, že ne?
„Ale stejně by to měla vidět doktorka. Kde je?“

„Ššš, má důležitější věci na práci, věřte mi. Pokuste se mi prosím udělat něco s nohou a já se o sebe pak už postarám,“ nevykrvácí, to věděl. Zas tak hrozné to nebylo. Ani to tolik nebolelo. Až mu bude vlhko pod zadkem, bude zle, ale zatím je to docela ok.
„Jaký je stav lodi, důstojnice?“

„Dolítali jsme,“ shrnula to nejprve obecně, zatímco zaklekla vedle té jeho nohy. Kybernetické implantáty jí byly vždycky tak trochu proti srsti, i když sama nedokázala přesně říct proč.
„Ale pokud opravím vysílač a někdo pro nás přiletí, tak tu neumřeme.“ Možná. Jistá si tím taky moc nebyla, protože ať už je tam nahoře trefilo cokoliv, nemělo to tam původně být už proto, že ani oni tam vlastně být neměli.
Diagnostika pochroumané umělé končetiny odhalila, že se v ní nárazem skříply dva artikulární vodiče, ať už to znamenalo cokoliv. Odborník na tyhle věci ani zdaleka nebyla, ale znovu navázat oba spoje s pomocí pinzety, skalpelu a spousty gelu bylo rozhodně jednodušší, než to provádět na živých nervech. A taky čistší.
Koukla se na krogana, jako by snad čekala, že si řekne o obrázek, a naposledy se zamyslela, jestli na něco nezapomněla.
„A co teď?“ zeptala se nakonec, dávaje mu tak jasný povel k vyzkoušení spravené nohy.

Opatrně zakroutil kotníkem a s trochou námahy se vyhoupl na nohy. Sice to nebylo stoprocentní, ale rozhodně lepší, než před pár minutami. Noha ho naštěstí unesla.
„Díky. Máš to u mě,“ ušklíbl se na ní a rozhlédl se okolo, co dělají ostatní. Jediný, kdo tu zůstal po odchodu Šmoulinky s Termionátorem, byl Deegar, který ležel se zavřenýma očima na lůžku. Nahmatal kovový střep, vytáhl ho z boku a s řinčením pustil na zem. Z rány se vyvalilo množství krve.

„Kee-“ spustila, než si uvědomila, že by to dnes už bylo moc, a radši fofrem hrábla po nejbližším aplikátoru medigelu. Kdyby ji na to ten trouba aspoň upozornil…
„Proto jsem se ptala na tu krev,“ spílala mu, odolala pokušení mu jednu fláknout a radši dohlížela na správný průběh použití té zázračné substance. Ach jo.

„Zvládnul bych to sám… ale děkuju,“ poplácal ji jemně po rameni. „Dobrá práce.“  Vzpomněl si na otřepanou frázi.
„O patro výš se válí pár mrtvol,“ ukázal prstem ledabyle nad sebe. „Asi bychom, nebo bych se, o ně mohl postarat.“

„Já teď budu mít spoustu práce s vysílačem,“ připomněla spíš sama sobě a na chvíli se zamyslela. Bude muset předrátovat půlku paluby, rozmontovat zbytky ovládací matice štítů a z těch součástek vyrobit aspoň něco, co dokáže odeslat informaci o jejich poloze, než se to rozsype. I když asi perspektivnější by bylo opravit to komplet, což ovšem může zabrat i pár hodin a kdo ví, jestli bude mít dost náhradních dílů a štěstí.
„A už musím fakt letět, pozdravujte tam nahoře.“ Teprve za rohem jí došlo, jak strašně blbá ta poznámka byla, ale rychle ji nahradila počítáním indukčnosti takové malé improvizované cívky.

Posunkem naznačil, ať si letí, ačkoliv to už dávno nemohla vidět. Hurá do práce. Vzal si tři pytle na mrtvoly a už tehdy přemýšlel, jak se dostane nahoru.

Grok & já

Zatiaľ čo turian vbehol do ubikácií, vraj po prilbu, som sa sklonila k prvému vytiahnutému z dvoch priotrávených ľudí. Bol stredne priotrávený a bol v hlbokom spánku. Dala som ho do stabilizovanej polohy a presunula sa k druhému z mužov. Ten na tom bol horšie. Bol v bezvedomí, dýchal plytko a mal fixovanou mydriázu. Okamžite som vytiahla z tašky kyslíkovú masku pripojenú k malej kyslíkové bombičke a tiež ho dala do stabilizovanej polohy. Prvý z nich by sa mal prebrať za chvíľu sám, tento je na tom podstatne horšie.

Ošklivě jsem se rozkašlal a zamžoural očima na modrou zachránkyni. Pokusil jsem se něco říct, ale v krku mě škrábalo a plíce, jako bych měl v jednom plameni. Zrovna se skláněla nad TJ. „Jak? Děkuju.“ Zachraptil jsem a zase se rozkašlal. Následně jsem opět pocítil bolest na žebrech a reflexně si chytil bok. „TJ. Pomoz mu prosím.“

„Neboj sa o neho, bude v poriadku. Moc nehovor, máš určite jemne pocuchané hlasivky a hrdlo z toho dymu, bude to v poriadku, ale teraz si šetri dych. Čo sa stalo? Havarovali sme? A si v poriadku? Necítiš bolesť?“,vypytovala som sa aby nestála reč, keď som mu pomáhala posadiť sa.

Stál nad nimi a rozhlížel se okolo. Podle všeho se s nimi na patře nenacházel nikdo kromě nich. Alespoň zřejmě nikdo provozuschopný. Kouknul na asarijku a dva lidi skrz hledí své přilby, kterou si mezitím nasadil a zapojil. Chvíli uvažoval, zda jim má taky pomoci. Jeho znalost první pomoci byla docela dobrá, ostatně jako u každého vojáka jako býval on. Ale lidskou anatomií si zrovna dvakrát jistý nikdy nebyl, nechtěl se plést Asarijce pod ruku… a musel uznat, že na životech těch dvou mu zrovna nezáleželo tolik, aby si jejich krví zašpinil ruce, když by je s trochou smůly mohl docela snadno i zabít. Raději to nechal na profíkovi a dál je kryl svou zbraní, přestože teď nebylo žádné zřejmé ohrožení v dosahu. Přesto si dával raději pozor na pošramocený trup a vůbec celé své okolí, aby jim náhodou nespadlo na hlavy.

Otřel jsem si z obličeje krev, která mi stále tekla z rány na čele.
„Jak je na tom TJ?“ zachroptil jsem, ale nebyl jsem schopný pohybu. Držel jsem se pevně za bok a koukal se, jak můj kamarád bojuje o život. Zvláštní, nikdy jsem mu neřekl, že ho beru za kamaráda. Prostě tak nějak jsem ho akceptoval a to mu asi stačilo, ale teď když to vypadalo nejhůř, jsem ho viděl jinak.

„Je len priotrávený, ale aj tak ho potrebujeme dostať dole na ošetrovňu“, prezrela som si poriadne prvého s krvou na tvári. Komunikuje,tak to bude pravdepodobne nejaký škrabanec, z ktorého valí krv. Vytiahla som z brašne medigel a začala mu prehmatávať hlavu, kým som nenašla preťatú kožu nad čelom,z ktorej mu tiekla krv. „Bolo to krásne hladké pristánie však?“,snažila som sa udržať konverzáciu. Potom som si uvedomila, že turian čo sem šiel so mnou stojí v strehu kúsok od nás.
„Nikto tam už nieje?“,opýtala som sa ho bez toho aby som odtrhla zrak od rany, ktorú som medigelom jednoducho vydezinfikovala a zavrela.

„Byli jsme tam jen my dva.“ Odpověděl jsem dřív, než mohl Kaldaryl zareagovat.
„Myslim, že mám zlomený žebra.“ Řekl jsem tak spíš pro sebe než pro doktorku. Opět jsem zakašlal, tentokrát sem ale vykašlal krev.
„Au.“ Zaúpěl jsem se a sesunul se na podlahu. Bok jsem si křečovitě držel. Bože jako by se mi žebra zabodávali do masa. Problesklo mi hlavou. V ústech jsem pocítil teplavou chuť tekutého železa.

Jen zakroutil hlavou Asarijse v odpověď. „Čisto.“ Znovu se rozhlédl okolo sebe a pak na ty tři u země. „Ještě musíme na můstek.“  

Myslí, že má zlomené rebrá. Fantastické. Keď sa to tak vezme, mám štastie ,že budem mať len pár modrín a malú hrču na hlave.
Ten prvý sa so skučaním zosypal na podlahu a držal sa za bok. Keby som sa tak vedela rozdvojiť… priskočila som čo najskôr k nemu a oprela ho chrbátom o stenu. Okamžite som si všimla krv na boku a automaticky som vyťahovala ďalšiu kapsulu medigelu. „Snažte sa nehýbať, budem sa snažiť aby to nebolelo o moc viac než musí.“, a odstránila som kusy odevu, ktoré mi zavadzali.

S menšími obtížemi jsem se posadil a opřel zády o zeď. Potom jsem se již nehýbal, abych doktorce nestěžoval práci.
„Někdo na nás zaútočil, že ano?“ procedil jsem mezi zuby. Podíval jsem se na doktorku, která prohlížela mé zranění na boku.
„Víme už něco o útočníkovi?“ Následovala další otázka, aniž bych čekal na první odpověď.
 
Po zbežnom prezrení „rany“ som zistila, že bok je oškrený a narazený, ale žiadne vnútorné zlomeniny, krvácanie a iné komplikácie niesu. Krv ktorú mal v ústach mal z pokúsaného jazyka, pravdepodobne pri „pristátí“. Zranení to často preháňajú, ale od vojaka by som očakávala vyšší prah bolesti… ale veď je to len človek. „Netuším, čo sa stalo, každopádne je všade bordel a časť posádky je buď na ošetrovni alebo na ceste do ošetrovne, alebo sa ešte niekde váľa. Ja a tu pán Ozbrojený hľadáme práve tých váľajúcich sa. Ku ktorým sa pridáte vy?“,rypla som si i doňho.

„A to raději nepočítám tu část válejících se, kteří tak i zůstanou,“ prohodil bez špetky „soucitu“. „Pravděpodobně nás zasáhla střela protivzdušné obrany a sestřelili nás na místo, kde jsme teď. Kde jsme, nevíme, kdo na nás zaútočil, taky ne. Ale jakmile se dostaneme na můstek, doufám, že budeme vědět víc.“
Potom se otočil na Asarijku a s pohledem náhlé naléhavosti, který přes hledí helmy těžko mohla zpozorovat, ji začal pobízet. „Nechci vám mluvit do práce, ale měli bychom si pospíšit. Loď vypadá, že vydrží, ale popravdě, nevěřím, že by nás ten, co nás sestřelil, nechal jen tak spadnout a nešel pak obhlédnout a případně… dokončit práci. Naopak je to vzhledem k mým zkušenostem i logice věci velice nepravděpodobné.“

„Vezměte TJ na ošetřovnu já už si sám poradím,“ Ukázal jsem prosebně na TJ.
„Nemůžete se tu zdržovat, já dojdu sám sice o něco pomaleji, ale dojdu, nelamte si se mnou hlavu.“ Usmál jsem se na doktorku. 
„Vás potřebují jinde a hlavně TJ potřebuje na ošetřovnu.“ Dodal jsem spěšně. Pak jsem se podíval na svůj ošetřený bok, který už tolik nebolel. Naštěstí má zranění nebyla tak vážná, jak jsem si prve myslel. Ale i přesto jsem ještě nebyl připraven odejít s ostatníma. Navíc jsem si byl jist, že bych se nepohyboval dostatečně rychle, abych jim stačil a to i za předpokladu že potáhnou TJ.

„ Stačí ak ho postrážite, kým sa nevráti k sebe. Bude mu pravdepodobne strašne zle, pretože je priotrávený. Dávajte pozor, keby začal grcat... Ale za pár hodín bude ako rybyčka, keď mu nasadíme detoxikáciu.“,to sa ešte nasmejeme.
„Každopádne súhlasím , že by sme mali ďalej pátrať po ranených. Stretneme sa buď tu alebo na ošetrovni. Mali by ste tam nájsť minimálne jednoho krogana, turiana a možno quarianku. Ak sa na to cítite mohli by ste všetkým urobiť teplý šálok čaju, aby sa upokojili. Možem pre vás ešte niečo urobiť?“ premerala som si človiečika v biednom stave a zhodnotila ešte raz stav druhého s kyslíkom. Zdá sa, že spí.

Kaldaryl se postavil a přichystal zbraně. Pak udělal pár kroků směrem k jedné chodbě vedoucí na můstek a otočil se na Asarijku.
„Bude lepší, když vyrazíme. Na můstku snad budeme mít víc informací a v našem stavu jsou informace… více než důležité. Navíc, tam pravděpodobně najdeme i další přeživší. Tedy… snad.“


 Dave, Kaldaryl a Asari bitch

Když energicky vběhla do ztichlé strojovny, měla už dávno vymyšlený celý postup přeměny inerciálních tlumičů, respektive toho co z nich zbylo, v ne moc hezký, ale rozhodně funkční zesilovač, s jehož pomocí se snad povede poslat nějaké to menší mayday.
A když to půjde, možná už nikdo další neumře.
Zkontrolovala si na jednom ze stále funkčních panelů, že na její trase nejsou překážky, díry v trupu nebo podobné legrácky, a pak bez delšího váhání zamířila k důvěrně známé šachtě. Šéfinženýr jí beze slova pomohl odstranit kryt a pak se dál věnoval metaforickému zpívání ukolébavek usínajícímu jádru.
Trochu ji mrzelo, že ho tam nechává samotného, ale sama teď měla víc práce a i s její přeháněnou skromností musela uznat, že ta její byla taky podstatně důležitější.
Po krátkém plazení pod tou částí lodního břicha, která nebyla obroušená na plech, poznala jeden z tlumičů, ve kterém shodou okolností zrovna nedávno vyměňovala cívky. A ty teď potřebovala vyjmout, trochu upravit a nacpat do guláše, který uvaří hned potom z hromady šrotu a pytlíku instantního omnigelu. Což je recept, který se v quarianských kuchařkách objevuje už od Ranní války.
Samotná procedura úpravy spočívala ve zdlouhavém a naprosto stereotypním rozmotávání a následně smotávání několika stovek metrů vodiče, takže se nelze divit, že to brzy prováděla téměř automaticky a hlavou se jí honily myšlenky na věci úplně jiné.
Kupodivu to nebyly myšlenky týkající se jejich současné prekérní situace. Nehodlala se teď zatěžovat další várkou úvah na téma „kam jsme to sakra spadli a proč“, spíš mobilizovala síly a připomínala si, že se má kam vrátit a rozhodně to má v plánu.
Nelze se tak divit, že ji náhlé zapraskání vysílačky dost vylekalo.
„..ři, čtyři, už?“ ptal se zkreslený, leč rozpoznatelný hlas lodního šéfinženýra a jí bylo jasné, že mají hned o problém méně.
„Slyším a za deset minut to budu mít hotové,“ spojila odpověď z bleskovým odhadem a za stálého namotávání se druhou rukou snažila posbírat již nepotřebné nářadí. Nakamura ale pokračoval a kýženou dobrou zprávu z rukávu nevysypal.
„Interní komunikace už by měla fungovat na všech palubách, ale na můstku nikdo neodpovídá. Zatím se pokusím přesměrovat sem výstup z navigačního počítače a dostat se k měřením ze senzorů, ať víme, kde jsme, ale s tou propálenou sítí to nebude žádná legrace.“
„Hodně štěstí,“ popřála mu už víceméně automaticky, protože se již soustředila na svůj současný úkol a za devět minut a šestnáct vteřin jej skutečně úspěšně dokončila.
S uklízením se moc nezatěžovala, prostě tam torzo tlumičů nechala a s přebalenými cívkami si to vítězoslavně namířila skrz šachty zpátky do strojovny, kde dojde k tomu hlavnímu zázraku.
„Z můstku stále nic,“ spustil šéfinženýr, když lezla z podlahy, aniž by se otočil. „Ale pomoc se tam dostane už za chvíli.“ Z toho vydedukovala, že se na můstek vydal někdo z té skupiny, která šla prohledávat zbytek lodi kvůli raněným. Byl to dost logický postup, takže neměla námitky a aniž by to komentovala, rozložila si na podlaze ingredience na bábovku spasení. Možná teď měla fungovat jako velící důstojník a zjišťovat stav lodi, ale prioritou pro ni byl vysílač, který poskládala v naprosto rekordním čase. Teď už ho jenom přidrátovat k tomu starému a doufat, že simulace, které zatím provedl její kolega, nelhaly.
Ono přidrátování, i když možná vzhledem k užití gelu se spíš jednalo o přilepení, se rovněž odehrálo až podezřele jednoduše a nejdéle na tom zabral transport nové součástky k té staré, protože se musela znovu dostat pod hodní plášť lodi, do prostor nad komunikační místnost.
„Funguje to, začínám vysílat“ pronesl Japonec bez většího citového zabarvení a automaticky začal vysílat mayday. Ale protože Vesmír asi viděl její triumfální gesto a rozhodl se jí trochu srazit hřebínek, nemělo to být tak úplně všechno. Už to varovné pípnutí z druhé strany interkomu ji mělo stačit jako varování.
„Senzory zachytily nějaký pohyb venku.“
„Seismická aktivita?“ To by jim tak ještě chybělo, seknout sebou do činné sopky nebo tím pádem spustit sesuvy půdy.
„Ne, jeden malý objekt blížící se přímo k nám. Uměle vytvořený, rychlost konstantní, víc toho nezjistím, ale na volání nereagují. Torpédo nebo raketoplán pirátů, těžko říct, co je horší.“
Tomu, co odpověděla, nerozuměl, ale ve slovníku spisovné quarianštiny by to určitě nenašel.
Přeladila vysílačku na kanál pro celou loď, odkašlala si a vydala se vstříc své již druhé příležitosti suplovat kapitána. Snad to tentokrát nedopadne jako minule.
„První důstojník posádce. Úspěšně vysíláme tísňové volání, ale dřív než pomoc k nám pravděpodobně přiletí pár nezvaných hostů. Doporučuji se na ně připravit a pokud máte něco k hlášení, ráda si to poslechnu.“
Snad to nebylo moc zoufalé, přemýšlela, ale vzápětí ji napadla jedna taková pěkná legrácka pro hosty. Jestlipak by se jí při tomhle poškození lodi povedla  polarizace trupu?

Slabší povahy by nazvaly situaci na Devaně zoufalou.
Po dvou transportech rejnokovitých potvor a následnému rozhodování, co tentokrát odstěhují do nového domova, začala posádka postrádat Vesnu.

Napřed se udělalo šoufl vrchnímu mechanikovi Maxmilianu Weberovi, velkému fanouškovi Firma Terra. Na vině byli světélkující šavlozubí šneci, z nichž jeden na posádku „zcela prokazatelně ďábelsky mrknul“.
O něco později došlo k blízkému setkání alespoň třetího druhu mezi Brianem Tylerem a záhadnou plazožábou, která se rozhodla vydat na procházku po přepravním tankeru. Navigátor a první důstojník v jedné osobě se jí čímsi patrně zalíbil a tak jej obšťastnila dávkou lepivého a nepříliš vonného zelenomodrého slizu. Její toulka díky tomu skončila brzkým odchycením a návratem do „karantény“, ovšem Brianovy kroky hned po zajištění situace mířily ke koupelně Devany.
Tu už ale stihl zablokovat Weber a zpoza zablokovaných dveří pronášel apokalyptická proroctví slibující celé Perunice vysání ďábelskými bestiemi, jež jsou zmutovanými potomky hraběte Drákuly a nějaké asarijské štětky, a to vše kvůli hanobení lidské rasy.
Po pěti minutách pokusů o vyjednávání (během nějž vyplynulo, že někde kolem pobíhá dosti se nervující kapitán – těžko říct, jestli ho znervózňovalo, že neví, co se děje s jeho milovanou bývalou lodí, nebo jen zuřící, kde se ta Vesna fláká, který jen tak mimochodem potvrdil, že novým kuchařem na základně bude krogan a že není čeho se obávat, protože vaří podle lidských receptů) Brian odolal nápadu se do koupelny prostě probourat. Místo toho označil Webera za maskovaného hanara a rozhodl se zkusit štěstí s umyvadlem ve strojovně.
Když po sobě řádně uklidí, mohla by si toho Saten Fersey nevšimnout.
Ostatně, inženýrka měla svých starostí dost a někde jinde.

Štěstěna se ukázala být relativně laskavou.
Sice to vypadalo, že veškerou teplou vodu na lodi vyplýtval vrchní mechanik, zatímco velká část posádky odlovovala potvoru, ale sliz šel přiměřeně dolů i vodou studenou.
Takže umyt a převlečen zamířil navigátor zpátky k ostatním, aby se zase zapojil do týmové práce. Ta se podivuhodně vyjasnila, když potkal na smrt bledého kapitána. Ukázalo se, že se Vesna DOOPRAVDY nehlásí a že už kvůli tomu mluvil s šéfem. A pokud se druhá loď neohlásí ani až Devana odveze třetí várku potvor na Proteus, bude pátrací akce.
„Jestli ta ještěrka s Vesnou něco provedla, tak...“ procedil kapitán a zase zmizel, čímž dal najevo, že praktické organizování nalodění bude na prvním důstojníkovi.
Teoreticky.

Prakticky Saten Fersey využila čistící pauzy snahami nějak pohnout s patovou situací, příliš jí to nešlo a tak na Briana hned vybafla: „Takže kdy tu budou kvůli té třetí várce?“
„Minimálně třetí várku musíme odvozit sami,“ odpověděl a rozhlédl se po tankeru, kdeže jsou šnečci a jestli se někde neskrývá další plazožába. To poslední považoval za čirou paranoiu, ale jeden nikdy neví.
„Wheeee?“
„Ano.“
„Tak snad to půjde bez vážných komplikací,“ dodala nedůvěřivě a nakrčila nos.
„Jestli těmi vážnými komplikacemi myslíte rejnoky ve strojovně, tak...“
„...ne, tím myslím rejnoka, který rozbije gravitaci na lodi a pak nám „doplave“ až do kokpitu!“ zavrčela a ani se tak nedozvěděla, že rejnoci se tentokrát nekonají. Téhle nahrávce na smeč prostě nešlo odolat.
„V tom případě nás ekologové a šéfové nepochválí, ale bude sushi.“
„Hele pane Yankovici, vtípky stranou, víš co taková voda udělá s rozvody lodě? To budeme skákat blahem, když nás někdo zachrání dřív, než nás ten rejnok sežere. Takže si připrav skafandr Cousteau, v případě komplikací jdeš rejnoka uklidnit ty.“
„Jo. To beru.“
Brianovi cuklo v koutcích. Ten rozhovor ho navzdory vší okolní zimě a dalšímu „mírnému vlézavému dešti“ začínal bavit, jen se při něm stačili přesunout z plošiny do samotného tankeru.
„A pro případ, že by se z rejnoka stalo suši a mě to stálo místo, tak se postarám, aby jsi se v skafandru krásně proletěl vesmírem, takže se to snaž případně nezkazit, srozuměno?“ pokračovala Saten stále stejným načuřeným tónem, který jej nutil už k vyloženému usmívání se.
Inu, rivalita mezi alianční flotilou a alianční armádou byla pověstná, a na Devaně už od nástupu Saten Fersey panovala v podobě občas se objevujících slovních přestřelek.
„Ne?“ neodolal si Brian rýpnout.
Inženýrka se zhluboka nadechla.
„Chjo, dobře zelený mozku, skafandr je taková věc do které se oblékneš, dole je prostor plný vody kde jsou rybičky, pokud se něco stane, půjdeš dolů, do skladiště plného vody jak jsou rybičky, vlétneš do vody, to je taková kapalina, vííííš? A postaráš se, aby rybičky nedělali problém, ale žádné kuchání rybek jo? Jsou to živé organismy,  sushi ani rybí pomazánku z nich dělat nemáme, takže je máme doručit živé. A pokud je od-živíš, tedy že budou plavat břichem vzhůru, nedostaneme zaplaceno a já budu velmi velmi naštvaná a šéf ještě víc, je ti to už jasnýýýýýýý?“
„Nechápu, jak z šavlozubých šneků nebo z šutrovek udělat rybí pomazánku, ale ten nový kuchař by to mohl vědět,“ poznamenal odlehčeně, vcelku si jistý, že drby tohoto typu se šíří rychleji než světlo a když o tom ví vrchní mechanik Devany, šéfinženýrka slyšela něco na ten způsob tuplem.
Chvíli se bavil jejím výrazem, než se zase vynořil kolegiální přístup.
„Klid, neboj.
Potvorám se nic nestane.
Devaně se nic nestane a žádné problémy nebudou.
A když budou, tak se prostě vyřeší.
Bez od-živování nákladu.
Hm?“
Saten se chvíli ještě tvářila překvapeně, ale pak se pro sebe usmála. „No, je vidět, že zelené mozky alespoň dokážou vstřebávat a chápat informace.“
„Na rozdíl od pacifistů jsou k tomu vedeni.“
„Souhlasím. Pacifisté jsou k ničemu.“ Pohled, který inženýrka věnovala nádrži se šutrovkami, byl vypovídající sám o sobě.

O sto třicet šest minut a devět vteřin později Devana vzlétla z Tridentu a zamířila směr Proteus.
Brian zadal do navigační konzole souřadnice trasy a zalitoval, že tentokrát nepůjde zkrouhnout ani mizerných několik minut. Navíc vrchní mechanik stále odmítal opustit koupelnu.
Z celé situace kolem Vesny měl Tyler divný pocit, který nerozptýlil ani hrnek horkého, přeslazeného čaje. Dobrým výrazem by mohlo být tak tušení průseru.
Když se o něco později objevila v kokpitu Saten, napadlo ho, že malér nebude jen kolem Vesny – ale to byl pouze nápad. Zamaskování návštěvy strojovny se zjevně podařilo na dostatečné úrovni. Ta se místo toho jen opřela o zeď u dveří v póze dámy s plastovým kelímkem s kafem.
„Kdy tam budeme?“
„Jako tradičně. Čtyři hodiny a dvacet šest minut.“
„Doufám, že se do té doby Vesna ozve,“ poznamenal kapitán hřbitovním tónem.
„Však oni se odněkaď vyhrabou,“ řekla Saten s důvěrou v to co vyřkla a napila se kafe. „Jen se bojím těch škod co napáchá ta voda ve skladišti... nesnáším rez...“
„Hm.“ Brian spolkl poznámky na toto téma, které pilně šrotovaly v mozku a některé si přímo zasloužily být konfrontovány s inženýrčinou bezstarostností – ale kapitán byl bývalým kapitánem Vesny a o ztracenou loď si dělal podstatně větší starosti než o tu, jíž právě nyní velel.
V kokpitu tedy panovalo tísnivé ticho, které přerušila opět Saten.
„Jaký je další kontrakt? Tedy, až vyklopíme potvory a...“
„Prostě si dáme chvíli pauzu a budeme hledat Vesnu,“ odsekl Brian stroze, víc, než měl v úmyslu.
„A kde se ten š... Vesna naposledy nacházela?“
„Cestou ze základny na Trident.“ Vypadalo to, jako by navigátor hypnotizoval galaktickou mapu ve snaze tam druhou perunickou loď prostě nějak objevit, ačkoli doopravdy se jen snažil vyhnout očnímu kontaktu se zbytkem osazenstva kokpitu. Měl SVÉ teorie o tom, co s Vesnou je, a ty optimistické rozhodně nebyly.
„Třeba jen měli poruchu na motoru a celkově výpadek rozvodů či podobně, lodě jsou dost komplikované a mají tendenci se každou chvíli rozbíjet, je to ošemetné na opravu, ale ve valné většině problémů to jde spravit, sice za dlouho dobu, ale jde to,“ pokračovala Saten ve snaze přerušit mlčení nějakými zvuky.
„Dokud nedostaneme nouzové volání, je zbytečné si dělat obavy. Behemoth se také párkrát ztratil, vždy za to mohli poddimenzované rozvody, které prostě tu a tam přestávali fungovat, nejdéle jsme takhle viseli měsíc a půl, než se nám podařilo vše zprovoznit a ozvat se světu. Neříkám, že bychom se po nich neměli kouknout, ale je zbytečné panikařit...“
Brianovi začínala její snaha to celé bagatelizovat poněkud lézt na nervy.
„Neskončil náhodou Behemont mimo provoz? Na aliančních lodích jsem strávil taky dost času a vím, co znamenaly podobné výpadky za problémy. Sice jsou rozdíly mezi vojenským a civilním sektorem, ale –“
„To s vyřazením byla trochu jinačí příhoda, nemohu za to, že nějaké pako špatně nakreslilo chladící obvody do plánů - to se pak chyba stane hned, ale což, stejně to už byla kocábka zralá na šroťák.“
Atmosféra začínala houstnout a stávat se nepříjemnou.
„Hele, není čeho se obávat. Prostě výpadek, za měsíc dva jto nahodí, pokud na ně nenarazíme dřív.“
„Jestli na ně nenarazíme dřív, tak budeme muset odtahat všechny ty potvory moře sami.“ Tahle poznámka skutečně BYLA na místě.
„No, snad je tedy najdeme dřív než tahle loď prorezaví zevnitř, brrr, nesnáším rez.“ Saten se otřásla a přenesla svou pozornost na bezpečnější téma.
„Mimochodem, co to piješ za čaj?“
„Původně zelený čaj, smíchaný s citronovým koncentrátem a spoustou cukru. Sice se šíří drby, že je to natolik koncentrovaný roztok, že by se do toho dala zabodnout lžička - ale to jsou jen nepodložené spekulace.“ Brian se poušklíbl a znovu si usrkl z hrnku. Ten čaj byl doopravdy přeslazený, ale to už patřilo k způsobům rychlého doplnění energie.
Inženýrka pokrčila rameny. „Vypadá to teda velmi, ale opravdu velmi divně. A nevábně to voní, nebo to jsi ty?“
Jejich pohled se na chvíli střetl a ze Satenina se nedalo vyčíst, jestli si nežádoucí návštěvy strojovny kvůli použití umyvadla všimla, či ne. To první bylo mnohem, mnohem pravděpodobnější.
„Ta plazožába, co s námi poletí příště. POKUD ji tedy nevnutíme na palubu Vesny,“ dostalo se jí pravdivé odpovědi – na kterou zareagovala vcelku předvídatelně.
„Myslíš ta plazožába, co tě poblila? Ty chodíš v něčem od zvratků, padej se převlíct ty vojenské pako!“
„Už se stalo.“
„Tak proč páchneš, když ses převlékl?“
Brian povytáhl obočí.
„Protože koupelna je pořád zablokovaná a...“
To další radši spolkl. Pud sebezáchovy zafungoval.
„Víš co smraďochu? Jdu do strojovny, snad mi pach mechanického oleje oživí čichové buňky.“
Poušklíbl se. Fajn, tak zřejmě (ještě? Těžko říct, jestli ve strojovně dosud nebyla.) inženýrka nic netušila o JEHO návštěvě strojovny.
„Buď tak laskavá, vezmi to kolem koupelny a dostaň z ní Webera!“ zavolal směrem za mizející Saten, ale ta se pouze obrátila a věnovala mu varovný pohled.


Saten se rozhodla vyhovět Brianově žádosti, což ji přimělo zaklepat na dveře koupelny se slovy: „Vypadni, chci se osprchovat.“
„Počkej chvilku, děvčátko,“ ozval se Weberův hlas a to tónem, který vzbuzoval obavy, že má dceru či vnučku Satenina věku. „Některé z pochybných emzáckých entit se podařilo ucpat odpad, jak jsem před chvílí zjistil! Za chvilku dočistím poslední trubku a...“
Souběžně se ozve podezřele bublavý zvuk a o půl vteřiny později se dveře koupelny otevřou a vykoukne poloutopeně vyhlížející Weber se svojí nezbytnou brašnou s nářadím.
Nicméně koupelna vypadá, až ji bude opouštět, tak, jako by ji někdo právě po sobě velmi, velmi důkladně uklidil.
„Tak, volno, děvče!“
Saten se šokovaně podívá, představa že si stařík spletl koupelnu s záchodem ji přímo děsila.
„Ten sprchový kout!“ vyjasní stařík a palcem ukáže na inkriminované místo. „Nějaké pako emzácké tam ucpalo odpad. A okruh podezřelých je podezřele malý!“
To taky byl, protože Devana oplývala především lidskou posádkou.
Saten se podívá z podhledu, celé ji to zní jako dědkova výmluva čištění sprchy a k tomu velmi nedůvěryhodná. „Opravdu?“
„Stačilo trocha speciální kyselinky, pár litrů horké vody, a zase vše O.K. To je ta lidská improvizace!“ Weber na ni spiklenecky mrkne. „Tedy, slečinko, ona je pravda, že jsem se do té sprchy poblil. Ale taky je pravda, že když jsem to chtěl spláchnout, nešlo to, kvůli odpadu. A jak pravil Šérlok Holmes, dedukce, dedukce je třeba použít při řešení problému!“ Klepne si kloubem ukazováčku na čelo.
„A co potvory, jak se mají? Rejnočci rejdí po skladišti, nebo se naložilo něco onačejšího?“
Satenin pohled se z podeziravého změní na ještě víc podezíravější, pak se ale narovna a prohodí vlasy. „Fajn dědku, nemusíš nic říkat, plýny jsou kdyžtak ve skladišti“
„Jinak zvěřina se má lépe, jsou ty údajně šneci, ale nejsou k jídlu, jasnýý?“
„Šneci? Ty zvrhlosti, co vypadají jako následek mezidruhového křížení salarianů, upírů a asarijských čubek? Které se pak křížily příbuzensky až zdegenerovaly do šavlozubých svítících ulitovců? Tfuj, tfuj, tfuj, velebnosti, to je teda hnus!“ potřese hlavou a vypadá to, jako by se chystal si odplivnout - a pak mu došlo, že je v čerstvě vytřené a uklízené koupelně.
„Fajn, takže dědku, ty jsi na úklid oné ucpanosti použil kyselinu, hádám že bez příslušného povolení, takže, kolik jsi toho použil a co všechno? Ať vím, co se má pak doplnit do skladu.
Krom toho, šeci jsou krásná zvířátka!“
„Krásná, krásná...“ mudruje Weber. „Snad nejste ten typ, slečinko, co se na intimních místech pigmentuje, aby vypadal víc asarijsky, protože jim to přijde krásné? Tfuj, vkus by tomu odpovídal, ti šneci, ti šneci jsou hnusní! Čím jsou proti klasickému zahradnímu hlemýždi! ... a jo, kyselinka... dvě flašky stačily. Respektive jedna nestačila pořádně, tak jsem tam dolil i tu druhou. A povolení, povolení si, slečinko, dávám sám. Jsem totiž vrchní mechanik!“
„O, jistě, jistě a až ta kyselina prožere odpady, tak to budu spravovat, že? A vrchní mechanik nebo ne, provianťák nejsi dědku a jestli si něco pigmentuji nebo ne, také neni tvou starostí dědo! A čím že jsou TIHLE šneci hnusní? Jsou to nebohá zvířátka a jak se říká, co je přírodní, to je hezké!“
Na chvíli se zdá, jako by se Weber pobaveně usmíval (způsobem pro něj zcela netypickým, který by jednoho přiměl se pozastavit nad tím, jestli si náhodou nedělá ze Saten dobrý den), ale asi šlo o chvilkovou iluzi a hru světla, protože vzápětí vypadal stejně jako vždycky. „Přírodní je vždycky hezké - ale pozemské!“ dodal a na svůj věk se mimořádně rychle odklidil do dostatečné vzdálenosti i se všemi proprietami, co nosil vždy při sobě.

„Všivák jeden!“ řekla saten pro sebe a vstoupila do koupely, která byla až moc podezřele lesklá. Saten se na chvilku téměž zastavilo srdce. Ano, možná by měla být čistá sprcha, ale ne celá koupelná, kdo ví co tam stařík vše vyváděl! Představa se jít vysprchovat v okamžiku, kdy neni jisté co se ve sprše před chvilkou nalézalo nebyla přívětivá, chtělo to pokusného šneka, který by podstoupil „experiment“ a ke všemu štěstí se jeden zelený šnek sám přímo nabízel. Saten se zle usmála a zamířila k můstku.

Přibližně tou stejnou dobou, co Saten řešila otázku mechanikových koupelnových aktivit, stařík zapadl do své kajuty, již s nikým - zásluhou své příjemné povahy - nesdílel.
Bavil se. Navzdory zkomplikované situaci se bavil a to zcela královsky.
Velmi pečlivě odložil brašnu s nářadím, vyjmul z ní balíček zabalený do několika nepromokavých pytlů, že šlo jen těžko určit tvar, a uložil jej do „skrýše“ za čisté trenýrky a ponožky.
O necelou půlvteřinu později se dostavil „konvenční výraz Maxe Webera“ a spolu s ním se stařík pohodlně uvelebil na svém kavalci, odhodlán strávit většinu cesty pseudodůchodcovským poklimbáváním.

To už ale Saten Fersey dosáhla cíle své cesty.
„Táááááááák, koupelna je volná smrade, tak tam padej a přestaň mi ničit loď tvým zápachem. Víš, že kdyby tu něco jako detektor bojových plynů bylo, dávno by to kvůli tobě bzučelo na celý vesmír?!
Brian se pootočil z křesla směrem k Saten a soudě podle výrazu, tu informací (navzdory ochucení jízlivou poznámkou) přijal s povděkem. Dokonce s takovým, aby si komentář o bojových plynech a tomu, jak se v nich Saten (ne)vyzná, nechal pro sebe. „Zasloužila bys medaili za zásluhy, už jsem se bál, že koupelna bude zablokovaná až po zastávku na Proteu a možná ještě déle!“
Ještě se rychle ujistil, že vše je v pořádku a že úpravy trasy nebudou nejbližší dobu zapotřebí a jiné povinnosti prvního důstojníka či navigátora se konat nebudou - a že tedy může s klidným svědomím zlikvidovat poslední následky svého setkání s plazožábou.
Koupelna byla záhy obsazená.

Saten se spokojeným výrazem zabrala uvolněné křeslo a jala se pozorovat strop kokpitu Devany.

Seděl jsem u TJeje a kyslíkovou bombou jsem mu pomáhal dýchat.
„Slyšíš mě?“ promluvil jsem na něj. TJ ležel dál bez hnutí a nereagoval. Jsme bůhví kde a loď je evidentně na maděru. Tahle mise se zkomplikovala, jak nejhůře mohla. Provedl jsem si v hlavě malou rekapitulaci. Najednou zlehka odkašlal.
„TJ!“ zavolal jsem na něj. Pomalu otevřel oči a zamrkal na mě.
„Slyšíš mě?“ zeptal jsem se ho. Místo odpovědi se rozkašlal. Pomohl jsem mu posadit.
„Řekni něco.“ Pobídl jsem ho.
„Měl jsem skvělej sen. Byl tak trochu pro dospělý jestli mi rozumíš.“ Zazubil se TJ. Okamžitě jsem poznal, že je zpět.
„Je ti jasný, že si málem umřel?“ podíval jsem se na něj.
„Je ti jasný, že byli tři?“ usmál se na mě spiklenecky.
„Ach, bože.“ Usmál jsem se taky a byl jsem rád, že je TJ zase zpět.

Jak nahoru? Inu, toť otázka. Je to docela vysoko, škrabat se tam nebudu a vůbec… přemýšlel Grok a nakonec využil haraburdí, které se povalovalo všude kolem. Po chvilce vytvořil dostatečnou hromadu na to, aby se mohl chytnout okraje druhého podlaží a vyhoupnout se nahoru. Vypadalo to tam pořád stejně. Nouzová světla, dým štípal do očí, ze stropu visely prověšené vysokonapěťové kabely… první chlapík, pro kterého si přišel, ležel kousek od něj. Byl to Auri a ležel v koláči krve. Trubka, mu proletěla hlavou a zabodla se do stěny dva metry od něj. Když ho dával do pytle, dával dobrý pozor, aby si moc nenašlapal v krvi a jeho mozku.
 S myšlenkou, kdo to tu pak bude uklízet si pytel vzal do podpaží a vydal se ke kuchyňce do sálu, kde předtím nechal další dva mrtváky a dva zraněné. Ty dva živé nemohl zaboha najít. O ty mrtvé málem zakopl. První zemřel na krvácení do mozku – odhad podle zaschlé krve, která vytékala z uší. Druhý si nejspíš zlomil páteř. Kam je jen dám? Zamyslel se a soukal prvního z dvou do dalšího pytle. Chm, někam, kde je chlad, aby nezačali tak rychle smrdět a hnít. Lednička nepřichází v úvahu. Před odletem do ní nechal dát spoustu jídla a neměl ho kam dát… tak je může odtáhnout snad akorát dolů do Mrazáku.

To tahání je doslovné. Proč? Protože ten druhý mu nešel nasoukat do pytle, který Grok ve vzteku roztrhal, a tak se s ním nehodlal srát a prostě ho potáhne. Ještě předtím si to však volným krokem zamířil do kuchyňky. Pohled na těsto všude kolem ho rozčiloval. Otevřel ledniřku, která sice neměla šťávu, ale svou teplotu by si měla uchovat ještě minimálně den. Vzal si odtamtud jednu karamelovou tyčinku Mars, k opasku připnul, pro jistotu, ten největší sekáček, a šel dokončit, co začal.

„No a pak na mě skočila a začala ze mě servávat oblečení. Asi si dovedeš představit, jak to muselo bejt divoký.“ Rozesmál se TJ. Pomalu jsme se soukali po palubě lodi podpírající jeden druhého.
„No a ta jedna začala používat biotiku no kamaráde to bylo něco.“ Zamlaskal si TJ a já začal litovat, že se probudil tak rychle. Třeba mu hodinka nebo dvě v kajutě plné kouře udělá dobře. Pomyslel jsem si a pousmál se trochu.
„Ehm, nerad kazím tvůj poutavý výklad onoho jistě velmi zajímavého snu, ale teď máme jiné problémy na řešení.“ Řekl jsem mu, než se stačil nadechnout, aby pokračoval ve vyprávění.
„Škoda zrovínka jsem se dostával k tomu nejlepšímu. Nevadí, dopovím ti to jindy.“ Usmál se na mě.
„Nemůžu se dočkat.“ Odvětil jsem. A se štěstím mě někdo do té doby zastřelí. Pomyslel jsem si pro sebe.
Došli jsme ke konci chodby, kde jsme slezli do další části lodi. Při lezení jsme si pomáhali TJ byl nezraněn jen lehce přiotráven a tak mi pomáhal o něco více, ale jeho koordinace byla horší, vypadal jako by si před okamžikem šlehl.
„Co to do háje je?!“ Zařval TJ. Okamžitě jsem zbystřil a všiml si krogana před námi, který na zádech nesl pytel s mrtvolou, pod paždím se mu houpalo další bezvládné tělo, nakonec třetí tělo držel za nohu a táhl ho po zem. TJ mě odstrčil, aby mohl stát sám. Krogan si nás také okamžitě všiml.
„Ty šmejde!“ zařval TJ a na krogana vystřelil z pistole naneštěstí naprosto vedle díky jeho poruše koordinace na následky kouře.  Krogan leknutím nadskočil a sprostě zaklel. Nemohl jsem si pomoct, ale zdálo se mi, že toho krogana odněkud znám, ale nemohl jsem si vybavit odkud.
„Mělo mě to napadnout hned, že nás přepadli krogani,“ procedil mezi zuby. „Na co máš ty těla, ty špíno?!“ Zařval a snažil se na krogana zamířit.

Uf, to bylo těsné. Asi bych mu to měl vrátit, ale to bych se musel tahat s tělem navíc, problesklo mu hlavou. Ujistil se, že mezi prsty stále svírá tyčinku a posléze si ji přiložil k tlamě a kousek si odkousil.
 „Na co mám ta těla, ostrostřelče?“ podlaha zavibrovala hloubkou jého hlasu, „jentak se tu s nima tahám, aby zkřehla a dala se líp žvejkat. Když budeš hodný, nedostaneš popapuli a budeš si smět kousnout… a buď tak laskavý kovboji a schovej si tu špuntovku. Nebo ti nikdo neřekl, že by si děti neměly hrát se zbraněma? Mohl by jim někdo ublížit.“ Poslední větu řekl poněkud výhružně.

„Tak to si podělal, ty přerostlej plaze.“ TJ pomalu zacílil na ještěra. Já stál nehybně stranou a celý jsem to sledoval. Pořád mi vrtalo hlavou… jako bych toho krogana odněkud znal… a navíc tyhle provokativní řeči.
„Grok.“ Řekl jsem zničeno nic. Krogan se na mě podíval, evidentně na to jméno slyšel.
„Starej prašivec Grok,“ zasmál jsem se. TJ se na mě podíval.
„Ty tu přerostlou ještěrku znáš,“ zeptal se mě udiveně. Místo odpovědi jsem k němu došel a rukou mu sklopil zbraň.
Pomalu jsem šel ke kroganovi, který si mě měřil pohledem. Evidentně mě ještě nepoznal. Není se co divit, obličej byl lehce zakrvácen a hlavně jsem byl o něco starší.
„Copak mě nepoznáváte?“ usmál jsem se na něj.
„Dave sakra, co je zač?“ zařval zezadu na mě TJ. Najednou jako by začalo kroganovi v hlavě šrotovat. Podíval se na mě a začal si mě důkladně prohlížet.
„Fox. Dave Fox,“ pomohl jsem mu. V tu ránu jako by se Grok rozzářil.

Krogan se rozchechtal, což by se dalo vyložit mnoha způsoby, ale tak jako tak to znělo dost děsivě. Úsměv na Foxově tváři trochu zkameněl, ale neměl se čeho bát. Grok tomu nemohl uvěřit, protože tohle prostě NEMŮŽE být náhoda.
„Tohle mi nedělej, Foxi. Připadám si jak v nějakém hloupém seriálu,“ podíval se na kolegu, kterému se trochu třásla ruka s pistolí a lehce vyděšeně hleděl na kroganovu zakrvácenou kuchařskou zástěru a k tomu ještě zvládal nechápavě těkat pohledem z Groka na Foxe, „seš tu již druhý, kdo byl ve středisku.“ Shodil mrtvoly a dovolil si trochu neformálnější obejmutí svého kdysi více méně oblíbeného studenta.
„Myslel jsem, že zařveš hned, jak tě pošlou do akce.“

Zasmál jsem se jeho pichlavé poznámce.
„To bych si nedovolil vám dělat takhle špatnou reklamu, kápo.“ Usmál jsem se. V hlavě se mi vyrojila spousta vzpomínek na můj výcvik pod vedením Groka. Na časy kdy Aliance naverbovala žoldáky ze všech koutů vesmíru, aby vycvičila nejslibnější adepty ve speciály. Následně jsem si vzpomněl na svoje nejlepší přátele, kteří prošli výcvikem semnou a nakonec zemřeli při boji se žoldáky.
„Vůbec jsem nevěděl, že jste na lodi. Škoda, že se nepotkáváme za příjemnějších podmínek.“ Řekl mu zachmuřeně. TJ zatím za mnou schoval zbraň, ale do hovoru se nezapojoval, jen tiše stál a přísně, vyčítavě koukal na mrtvá těla, která Grok shodil.

“Ted už to víš a určitě se cítíš o něco bezpečněji, Foxi,“ změřil si ho pohledem a na „rtech“ se mu objevilo něco jako uspokojivý škleb, „vidím, že se z tebe pomalu stává skutečný válečník. Čím více jizev máš, tím větší respekt vzbuzuješ v srdcích těch, kteří tě milují a nenávidí.“ Poplácal ho povzbudivě po rameni, jak se to dělává ve filmech, a rozkousal zbytek tyčinky. TJ nevěnoval pozornost a sehnul se pro těla.
„Pojď za mnou. Musíte na ošetřovnu a sami to očividně nezvládnete. Heh, pověz mi, co se stalo, že takové kvalitní žrádlo pro kanóny jako ty – pozor ledvina - dělá u pouhé přepravní společnosti? Né že by tu po nás nestříleli…“

„No… co vám mám povídat. Jde o Blankse, Jacksona, Connora a Davise všichni… zemřeli… pod mým velením. Potřeboval jsem klid od všeho a tak nějak mi přišlo, že tahle práce bude poklidnější.“ Rozmluvil jsem se, když jsme se dali do chůze. TJ šel kousek za námi a mlčky nás ze zadu pozoroval. Měřil si krogana pohledem a ruku měl na zbrani. Já jsem se snažil nevěnovat pozornost tomu jak krogan táhl mrtvé, ale spíše proto, že jsem ho znal. TJ s ním do styku přišel prvně a tak ho jeho chování šokovalo, čemuž se vůbec nedalo divit.
„Jak tak koukám, neměl jsem pravdu,“ řekl jsem a podíval jsem se za sebe na TJ jako bych čekal, že opět něco řekne. Nějak si rýpne nebo něco podobného, ale v jeho očích jsem viděl jen záblesk naprostého znechucení kroganem. Stále ho probodával nenávistným pohledem.

“ Škoda takových bojovníků. Pamatuji se na vás. Všichni jste byli silní, pokud se nepletu. Musels to fakt posrat, když při tom všichni zařvali… ale takový je život,“ suše konstatoval, ale někde hluboko uvnitř ho tato skutečnost zabolela. Nerad přicházel o členu „svého“ klanu. Ukázal na díru ve výtahu a opatrně hopnul dolů. Při dopadu ho silně píchlo v noze.

Nijak jsem nevěnoval pozornost jeho patetičnosti. Znal jsem ho, věděl sem jaký je. A já ho respektoval. Byl… je mým Battlemasterem.
„Je to celkem šmejd,“ sykl TJ.
„První důstojník posádce…“ zaznělo ve vysílačce a zamezilo nám s TJ pokračovat v rozhovoru.
Opatrně jsme seskočili za kroganem.
„Slyšel jste to? Zdá se, že bude ještě veselo. Musíme se někde sjednotit,“ spustil jsem na Groka.

„Slyšelkurva,“ zaklel, jelikož si nakopl palec, „je to na vás, gentlemani. Já jsem jen kuchař. A teď taky něco jako hrobník. Mým úkolem je odnést tyhle tři chalany do Mrazáku, než začnou pekelně smrdět. Vy byste se mohli ohlásit důstojnici a něco vymyslet. Přitom to můžete zapíchnout v ošetřovně, kde zkontolujete svého velitele a třeba si i šlehnete nějaký ten stimulant, abyste byli vůbec použitelní. Až budete rozhodnuti, co dělat, dejte mi vědět. Dávejte na sebe pozor,“otočil se k nim svými hoře podobnými zády a vydal se na krátkou cestu k Mrazáku.

Stvořil Dave a Grok

 „…pár nezvaných hostů…“ 

TMA…

„…pravděpodobně přiletí pár nezvaných hostů. Doporučuji se na ně připravit…"

Podvědomě jsem otevíral oči.

ŠERO…

Slova v interkomu mne probudila o několik minut později, než jsem měl nastavené „biologické“ hodiny. Asi za to mohlo sedativum, které proudilo celým mým tělem. Zprvu se mému tělu moc probouzet nechtělo, tvrdě bojovalo se sedativem, které ho nutilo zůstat ve sladkém nevědomém a ozdravném spánku. Mé naučené reflexy a tělo mne nakonec poslechlo, leč nechtěně, a mé podvědomí se probralo k životu.

ROZMAZANÝ OBRAZ…

Oči konečně zaostřily a mžoural jsem jak vyvoranej krtoň po ošetřovně. 
Po prázdné ošetřovně.
Sedativum stále tlumilo mé reakce. Čekal jsem snad od té lékařky něco jiného? Čekal jsem snad, že můj zdravotní stav nechá jen tak?
Ne!
Všichni zdravotníci a lékaři jsou všude stejní.
Bohužel!
Bohu dík!
Na prvním místě je zdraví jejich pacientů. Samozřejmě je to správná věc, ale často je to k naštvání. Jo, protože tahle jejich „starostlivost“ dost často komplikuje situaci.

Zamžoural jsem po prázdné ošetřovně a zamyslel jsem se, co že mě to probudilo. Aha… hlášení interkomu…  Hlášení o čem?  Přemýšlení díky sedativu mi šlo trochu pomaleji než normálně, ale na druhou stranu jsem začal cítit, že můj metabolizmus se s chemikálií začíná vypořádávat.
Jo… Aha, hlášení interkomu…  O čem že bylo to hlášení?
Přehrál sem si slova v hlavě… pravděpodobně přiletí… pár nezvaných hostů… Doporučuji se na ně připravit. A kruci. Moje předtucha se nakonec vyplnila.
Takže konec odpočinku a do práce.
Posadil jsem se na posteli a pomalu s bolestí v rameni přehodil nohy přes pelest. Neopatrný pohyb způsobil další bolest v pochroumaném koleni.

Promyslel jsem první věci, co musím udělat.
Zaprvé. Dostat se k interkomu. Zavolat. Nechat si podat hlášení. Ale to bude trochu problém, protože interkom je na druhé straně místnosti.
Za druhé. Zraněné koleno. Chce to dlahu. Aspoň provizorní. Asarijská doktorka usoudila, že to koleno není smrtelné zranění, a odspěchala za důležitějšími pacienty.
Za třetí. Chce to zbraně. 

Problémy jedna a dva se daly vyřešit během několika minut. Na druhém lůžku kousek ode mne někdo nechal zbytky medigelu a par dalších maličkostí. Natáhl jsem se pro ty věci a za několik minut z opěradla lůžka, medigelu a pár dalších maličkostí si vytvořil provizorní dlahu. Doktorka by to samozřejmě zvládla lépe, ale takovéhle situace, kdy jsme se na bojišti museli ošetřit provizorně jen s tím, co bylo po ruce, jsem během války zažil dost často.
Vstal jsem z postele, nejdříve opatrně, a pak část rovnováhy přesunul na zraněnou nohu. Ozvala se znovu bolest, ale díky dlaze se dala vydržet.
Problém číslo tři jsem vyřešil následně, když jsem se rozhlédl po ošetřovně a našel na jednom stole odložené moje zbraně a části svlečené zbroje. Oblékl jsem si zbroj a zandal zbraně do pouzder. Dokulhal jsem k interkomu.
„Tady Albaryn z ošetřovny… Rád bych si také poslech předběžná hlášení o situaci… Přeživší členové bezpečnosti se ihned ohlásí!“

Když jsem ukončil hovor, otevřely se dveře ošetřovny a dovnitř vbelhali seržanti Fox a TJ.

Už mám toho plné zuby, ale zatiaľ to zvládam, nikto zatiaľ po mojom ošetrení neumrel a dúfam, že sa ani nikto nechystá umrieť. Akože, na druhú stranu to nemá na tie návaly zranených v Citadele,  počas nepokojov na majstrovstvách štvrte v pretekoch pyjakov, keď favorit závodov, malý opičiak s číslom 7 zostal v polovici trati stáť a predvádzať tanec párenia pred ďalším pyjakom s číslom 2. Niektorí  to brali športovne, no tí, ktorí na favortia stavili celý majlant začali vymýšľať konšpiračné teórie o tom, že samček s číslom 2 bol nasprejovaný samičími feromónmi, načo sa strhla nevídaná bitka.
 Možno by som mala ísť naspäť do ošetrovne skontrolovať toho krogana, ktorý sa nechcel nechať ošetriť, turiana, ktorému som pichla sedatíva a quarianku Narvu. Neviem už ani ako dlho sme z ošetrovne preč spolu s týmto po zuby ozbrojeným turianom, ktorý doteraz nejavil žiadne známky šoku, či traumy.
Je však nutné preskúmať poslednú časť lode, mostík a konferenčnú miestnosť. Našťastie tam vedie jednoduché schodisko a žiadna diera v strope.
Postavila som sa za turiana, ktorý už mal obe zbrane namierené do chodby so schodmi na vrchné poschodie a v póze ako z toho nového galaktického trháku „Pohni sa a zomrieš“ čakal kým sa k nemu pripojím. Poškrabkala som sa na brade a keď sme sa obozretne pohli, rozmýšľala som, aká je pravdepodobnosť, že rozstrieľa  na kašu  prípadného preživšieho člena posádky, ktorý by sa mu náhle zjavil pred hlavňami.

Kouknul doleva a pak doprava. Pravá chodba byla zavalená všelijakou směsí trosek, levá naštěstí nikoliv. Nebylo složité rozhodnout se, kudy nahoru. Hbitým krokem se vydal chodbou až ke dveřím. Kupodivu fungovaly, byť s nejistým jiskřením a skřípěním, jak měly a otevřela se před nimi místnost s navigací. Skrčený nakouknul spolu s hlavněmi svých zbraní dovnitř. Čisto.
„Hmm… nikde nikdo. Ani nikoho neslyším. Zřejmě tu nikdo kromě raněných a.., mrtvých… není. Ale dávejte si pozor, kam šlapete, je tu málo opěrných bodů, tahle místnost bude nebezpečně nestabilní. Pojďme do konferenční místnosti a pak na můstek.“
Pozorujíc celou dobu okolí se přesunul k zaseknutým, napůl otevřeným dveřím do konferenční místnosti. Všímal si spíš agresorů a trosek lodi, ale nevšiml si zatím nikoho z posádky. Nakouknutí skrz pootevřené dveře ho informovalo i o prázdnotě konferenční místnosti, a tak se vydal pomalu k můstku.

Celú tú dlhú cestu hore schodmi, držiac sa za ním, som sa rozhliadala dôkladne po zranených. Poznámku o tom, že je tu ticho som prešla len tichým prikývnutím. Keď  sme sa otočili od konferenčnej miestnosi smerom k mostíku, povedala som si, že si obzriem miestnosť z i druhej strany navigačného panela. Tichými krokmi som obchádzala pult a nazerala podeň.  Po niekoľkých krokoch som pod pultom uvidela muža skrčeného s kolenami na brade, ako na mňa treští oči z tmy.
„Ste v poriadku? Som Saphyria, ošetrovateľka. Počujete ma?“, hmmmm, ten má asi riadny šok.
Chlapík totiž len nemo pozeral na mňa s otvorenými ústami. „Dokážete sa odtiaľ dostať alebo potrebujete pomoc?“ zase žiadna reakcia. Vystrela som sa a mávla na turiana, „Máme tu chlapíka, pravdepodobne v šoku.“ Znova som sa zohla pod pult a podala mu ruku. „No poď, keď budeš poslušný chlapec tak dostaneš dobrotu.“,povedala som najmiernejšie ako som vedela.
„Ee“,povedal chlapík a trucovito si ešte pevnejšie objal kolená.
„Neschovávaj sa, lebo to poviem tatovi!“,použila som výhružnejší tón. Chlapec, vlastne muž, na mňa vytreštil oči ešte viac a vyplašene štvornožky vyliezol spod pulta. Otočila som ho k sebe, dala mu facku a uchopila jeho tvár do dlaní. „Uveďťe svoje meno,hodnosť a pozíciu na lodi doboha!“,zeravala som naňho.
„Leonard... som navigátor. „,vyhŕkol muž, poobzeral sa po svojom okolí a zaostril na mňa.
„Veľmi dobre.“,placla som ho po ramene a usmiala sa. „Pridajte sa k nám ideme na mostík a potom pravdepodobne na ošetrovňu.“

Kaldaryl přejel pohledem „skrčence“ a jakmile uznal, že není nebezpečný, přestal mu věnovat pozornost a vydal se k můstku. Cestou překročil smotek jistkřících kabelů a za chvíli stál na můstku. Nebo alespoň na tom, co z něj zbylo. Všude se povalovaly ulomené kousky bůh ví čeho, většina panelů byla na parď a jen pár jich zůstalo bez většího poškození. Rozhlédnul se a pak ukázal směrem k tělům na podlaze a v křesle.

S novým členom našej „výpravy“ som sa vydala za turianom, ktorý už stál na mostíku a na čosi ukazoval. Zastavila som vo vchode. „To je katastrofa.“,utrúsila som a odsunula nohou kus čohosi, čo mohlo kedysi byť obrazovkou. Prešla som až dopredu k dvom telám na ktorých bol panel a pod ktorými bola kaluž krvi. Na môj vkus veľká kaluž krvi. „Pri bohyni...“,zťažka som prehltla. „poďte mi pomôcť s tým panelom!“,zavolala som k dvom spoločníkom.


V tu chvíli se z lodního interkomu ozval, byť stěží srozumitelný, hlas Quarijské techničky. Obsah těch pár slov způsobil zbystření Kaldarylových smyslů a hlavně rozběhl v jeho hlavě spoustu ozubených koleček. Začal těkat očima okolo sebe a pak koukl na Asarijku.
„Musíme se připravit. Zvládnete je ve dvou odnést dolů?“

„Práve somrozmýšľala či s nimi vôbec budeme hýbať. Myslím že s pánom Leonardom to zvládneme.“,a privolala som gestom navigátora k sebe. „Hmmm… predpokladám, že vy ako člen ostrahy sa budete chcieť prichystať na privítanie hostí. My tu pravdepodobne zostaneme, zistím či sú schopní prevozu do ošetrovne.“,kývla som k dvom telám. Paniku a strach som zatiaľ úspešne vytlačila z hlavy starosťou o zranených.


„ Dobře, ale jakmile to bude možné, jdete do nižšího patra. Tady to nebude moc bezpečné.“ Během toho co to říkal, nahmatal na jednom z relativně nepoškozených panelů malou zásuvku, vzal z ní drobný lesklý disk, strčil jej do kapsy a odklusal k Airlocku.

„Athamé...“, vzdychla som si.
„Prosím?“, opýtal sa Leonard.
„Zabudni na to, pomôž mi s tým.“,chopila som sa jednej strany rozbitého panela. Bol o čosi ťažší než vyzeral a navigátor pekne sčervenal, dúfala som že mi ho nepustí na nohy prv než ho pustím ja jemu. Kľakla som si k turianovi  a okamžite som si všimla ranu na bruchu, pravdepodobne od toho panelu.Tá mláka pod ním sa mi ale vôbec,ale vôbec nepáčila. Tvár mal bledú od straty krvi a takmer nepozorovateľne dýchal. Zamrazilo ma, no nemyslela som na to najhoršie a prehľadala ho, hľadajúc nejaké doklady v ktorých by pri troche šťastia mohla byť uvedená jeho krvná skupina. Nič som však nenašla a do očí mi vošli slzy zúfalstva. Znova som zťažka prehltla a pozrela sa na navigátora. „Asi neexistuje šanca ako teraz zistiť jeho krvnú skupinu, však?“
„No… pokiaľ nemá pri sebe známky, doklady alebo tetovanie, tak vám bohužiaľ musím oznámiť, že tak skoro to nezistíme.“
„Tetovanie?“, zarazila som sa.
„No jasné, je to minimálne turian a každý turian slúži v armáde. Pochybujem, že by nemal vojenské tetovanie. Má ho každý vojak.“ a vyhrnul si pravé predlaktie, na ktorom mal vytetované nejaké číslo, krvnú skupinu, a nejaké kliky-haky, ktorým som nerozumela. Hrabala som chvílku v mojej bezodnej lekárskej taške a našla infúziu s omniplazmou. Ak sa neprispôsobí, telo ju vylúči ale to už snaď budeme na základni a tam už niečo zoženiem. Vytiahla som hadičku s ihlou a váčik s plazmou som vrazila navigátorovi do potetovanej ruky. Ihlu som turianovi zaviedla do žily. Pomrvil sa a čosi zamrmlal. Dobré znamenie.
„Podržte to.“, kontrolovala som prietok plazmy, nohy mu podložila a uložila som ho do stabilizovanej polohy. Hneď nato som sa začala som sa venovať druhému, mladému mužovi, pilotovi. Ruku mal vykrútenú v neprirodzenom uhle a bol bledý, no dýchal. Ruku som mu jemne narovnala pozdĺž tela, aby nedošlo k dalším komplikáciám, na čo reagoval bolestivou grimasou. Možno to nebol až taký dobrý nápad ňou hýbať, ale vždy lepšie ako keby sa mu mala začať zrastať „pokrčená“.

Utrela som si pot. Bohyňa,kedy to skončí a dám si čokoládu?


Československá kooperácia Kaldaryla a Saphy

„Šéfe, slyšel jste hlášení?“ Zařval TJ aniž by jakkoliv velitele pozdravil. Stáli jsme ve dveřích lehce v zuboženém stavu. Nevypadali jsme zrovna, že bychom byli připraveni na boj. Bolest mě nutila udržovat se při smyslech a TJ před okamžikem zvracel. Ozbrojeni jsme nebyli jen stroze. TJ měl pušku a já jen pistoli.
„Co uděláme, veliteli?“ zeptal jsem se.
 

„Nazdar, chlapci,“ řekl sem možná až trochu osobně, ale je fakt že za to mohlo sedativum, které stále trochu ovlivňovalo, mou mysl. „Postaráme se samozřejmě o to, aby naše návštěva byla řádně přivítána, tak, jak si zaslouží.“ Zamyslel jsem se, se sedativem to šlo trochu složitěji. „V první řadě, má někdo z vás znalosti, základní znalosti z rychlé zdravotní pomoci? Pokud jo,“ říkám to trochu nerad, protože chemikálie můžou narušit podstatnou číst vnímání, „nadopujte se nějakými stimulanty a pak se pokusíme dostat nahoru a seskupit s přeživší posádkou.“

Podívali jsme se s TJ jeden na druhého. Pak jsme pokrčili rameny a přešli ke stolu, kde jsme nějaké stimulanty našli. Sice nebyly bojové, ale lepší něco, než nic.
„Dávkování nech na mě,“ řekl TJ a já pouze přikývl. Po našem krátkém vylepšování odolnosti jsme se zase seřadili před velitelem.
„Doprčic, myslím, že jsem to přehnal,“ zasmál se TJ. Podíval jsem se na něj podezřívavě, protože já se cítil naprosto v pořádku.
„Co to kecáš?“ zeptal jsem se ho.
„Jen se snažím odlehčit situaci,“ pousmál se.
„Máme trochu problémy, co se týče výzbroje, veliteli.“ Poznamenal jsem a TJ jsem ignoroval.

Během jejich rozhovoru, jsem přemýšlel, jestli jsem se s posílením jejich odolnosti, užitím stimulantů, nezmýlil.
Ale to se ukáže.
Kruci.
Sedativum v mém těle sice opravdu pomalu ustupovalo, ale stále působilo nechtěné vedlejší účinky otupělosti. Zajímalo by mě, co tak silného do mě ta Asarika nacpala.
„Jo, to vidím, Foxi,“ zamžoural sjem na ně. „Pokusíme se cestou nahoru do konferenční místnosti někde něco sehnat.“
Zahledl jsem se v zrcadle a v duchu zabědoval nad svým stavem. Vždyť to měla bejt jednoduchá mise. To ani v C-Sec se mise nikdy takhle nezvrtla. A pak jsem se podíval na své dva zbýdačené muže. „Jste si jistí, že to zvládnete?“

„My vás v tom nenecháme, šéfe,“ vztyčil palec TJ.
„Nepodceňujte nás, veliteli,“ pousmál jsem se. Pak jsem tasil svou zbraň a zběžně jí zkontroloval.
„Nemáme času nazbyt.“ Zavelel TJ a vyhopsal z místnosti.
„Je čas přivítat hosty,“ usmál jsem se na velitele a taky jsem vyběhl z místnosti, abych dohnal TJ a zpacifikoval ho.

Vybelhal jsem se z ošetřovny o něco pomaleji, než oni dva. Přeci jen mé koleno bylo pevně obvázáno dlahou a nemohlo se vůbec ohýbat, což byla mala daň – hlavně, že jsem mohl, chodit, a že dlaha tlumila trochu bolesti.
„Rozkaz,“ zašklebil jsem se na lidského seržanta. „Se mnou to ale bude trochu pomalejší.“  Ukázal jsem na dlahu.
Kráčeli jsme chodbou, v mém případě se značnou dávkou belhání, v bojové postavení a mířili jsme k výtahu. TJ byl vpředu, za ním Fox a já jako nejpomalejší kryl skupinu zezadu. Když jsme se dostali k výtahu, trochu jsem si v duchu zanadával. Trosky nám ztížili výstup do dalšího patra, výtah byl nefunkční. Naštěstí tam někdo před námi vytvořil slušnou hromadu, po které se dalo vylézt nahoru.

Než jsme se tam dostali, chvilku to trvalo. Několikrát jsem se nepozorností bouchl do zraněné nohy, ale nedal jsem na sobě před svými muži nic znát. Když jsme byli konečně ve vyšším patře, využil jsem par okamžiků k odpočinku a chvilku oddechoval a bojoval s bolestí.
„Pokud to přežijeme, pánové, tak celej večer pijete na mě,“ zazaubil jsem se na ně. „Tak a teď to chce vaší výzbroj. Jdeme k ubikacím!“

„No to nevíte, co nám slibujete, šéfe. My toho vypijme víc, než vaše portmonka dovede dát,“ zasmál se TJ a pomalu se dal na cestu. S puškou systematicky prohlížel okolí. Já šel hned za ním a stejně jako on jsem měl oči do kořán s tím rozdílem, že já měl pouze pistoli. „Kdo myslíte, že nás sundal?“
„Nejspíše otrokáři.“ Odpověděl jsem.
„Myslíš, že by napadli takovouhle loď nějaký prachobyčejný otrokáři?“ zeptal se TJ a zpomalil, aby nás Ablaryn dohnal.
„Na tom ostatně nezáleží, kdo nás vlastně napadl. Napadli nás a tím to hasne.“ Odvětil jsem.
„Jen jsem chtěl udržet konverzaci. Tvoje komunikativní schopnosti jsou na bodu mrazu. Někdy bych tě chtěl vidět, jak balíš nějakou holku.“ Zasmál se.
„Víš, že zbraně dost selžou a vystřelí, když se jim zachce? Takže pokud ti vpálím jednu do zad, tak to byla čistě nehoda,“ řekl jsem zcela klidně a s úsměvem. Ablaryn se pomalu kulhal za námi a poslouchal naše řeči. Divil jsem se, že nás ještě nezastřelil a nešel na sólovou akci.
 „Až ti ta tvoje pistolka na vodu selže a poškrábe mě na zádech, řekni mi to, dost možná to totiž neucítím. A to bych nerad prošvihl, rád ti to vrátím - tady mojim miláčkem,“ vrátil mi to TJ a poplácal svou zbraň. Ablaryn stále mlčel, nejspíš nechápal, že jsme my dva mohli někdy být vojáky a že jsme měli nějak slušné výsledky.

Belhal jsem se za nimi, šli nedočkavě rychle, ale pokaždé na mě někde počkali. Klábosili mezi sebou klasickýma vojenskýma řečma. Kdybych neprošel spostou bitev během svých vojenských let, asi bych jejich konverzaci nechápal nebo dokonce odsuzoval. Mezi turianskýma vojáky také existovalo vzájemné popichování. Vlastně to pro vojáky bylo dobré pro odlehčený psychického tlaku a dokonce to posilovalo přátelství a důvěru ve své spolubojovníky. A tak jsem je nechal se popichovat.
Když jsme dokráčeli k ubikacím, oba zmizeli ve své kajutě. Odbelhal jsem se k lodnímu počítači a s úlevou si sedl na židli, u panelu, abych odlehčil své zraněné noze.
Počítač naštěstí fungoval, a tak jsem zapnul interkom.
„Tady šéf bezpešnosti Albaryl. Jsem na druhé palubě, u ubikací, se seržanty Foxem a Jonsonem. Přesunujeme se na první palubu,“ ve vysílači silně zapraskalo, „žádám přeživší členy posádky, aby se co nejrychleji shromáždily v konferenční místnosti. Je-li seržant Pytherus poblíž hlavního výstupu do lodi, zabezpečte ho a pak se také hlaste v konferenční.“ Trochu jsem se odmlčel. „Pokud má někdo informace o nebezpečí, které se blíží nebo kolik máme času, než se sem dostanou, rád bych je teď hned slyšel. Děkuji.“  

„Tak co si myslíš?“ zeptal se TJ když si nandával zbroj.
„Že jsme si ty zbraně měli vzít rovnou a ne odejít.“ Zasmál jsem se.
„No v tu chvíli sem se chtěl dostat za každou cenu pryč a ne hledat výzbroj,“ poznamenal TJ. Upevnil jsem si zbroj a nabil zbraně. Zase mít na sobě zbroj a svírat v ruce mojí útočnou pušku mě značně uklidnilo.
„Tohle ještě bude tuhý boj.“ Ozval se zase TJ a začal si kontrolovat zbraň. Následně sáhl po odstřelovací pušce a hodil si jí na záda jako další zbraň. Již několikrát jsem ho viděl na střelnici, co s odstřelovačkou dokázal. A někdy jsem až nechtěl věřit, že někdo jako TJ dovede mít tak skvělou mušku. Nejspíš jeho samolibé chování ho dostatečně uklidňovalo, že se vždy dovedl přesně soustředit. Já jsem šáhl ještě po brokovnici, abych měl taky ještě další zbraň.
„Jsme připraveni, šéfe,“ zahlásil TJ, když jsme se vrátili k veliteli. Každý z nás držel v ruce útočnou pušku.

Když jsem dovolal, odbelhal jsem se do kajuty pro zbytek své výzbroje. Vzal jsem si své dva meče, zasunul do pouzder na zádech, a vyndal oblíbenou rychlopalnou ostřelovačku. Plně ozbrojen jsem se dobelhal zpět na místo srazu. Všichni již plně vyzbrojeni jsme se vydali na nejvyšší palubu. TJ s Foxem zase vpředu. Dostali jsme se k točitým schodům, po kterých jsme stoupali na hlavní palubu.


Stvořili: TJ, Dave a Deegar

Opřel se zády o hromadu trosek nakupenou kousek od místa, kde stály trosky navigačního pultu. Natáhnul si sem pár věci, které se povalovali okolo. Po chvíli tak vytvořil velmi provizorní, ale pro tu chvíli dostačující kryt s malou prohlubní uprostřed. Je to už asi deset minut, co slyšeli hlášení Quarianky, asi tři minuty, co okolo prošla zdravotnice, nesouc spolu s mužem, kterého našli v zasedací místnosti, oba raněné z můstku. Během té doby se připravil. Kdyby měl víc času... ale tohle muselo stačit.

Nařídil optiku na jedné zbrani, druhou měl v pochvě na zádech. S tichým klapnutím nastavil několik parametrů a vysunul drobný opěrný stojan ze předku samopalu. Pak několikrát vydechl a zkontroloval všechny potřebné věci na svém omni-toolu. Teď už mohl jen čekat.

Chtěl poslat do zbytku lodi nějaké, alespoň stručné hlášení. Když ale zjistil, ještě než se odebral do svého provizorního krytu, že je interkom na tomto místě lodi značně poškozen, pochyboval, že ho někdo uslyší. Přesto jím vyslal několik stručných vět. Popsal v nich, kde teď jsou, koho a v jakém stavu našli a že zdravotnice se pomalu přesouvá k ošetřovně, zatímco on se připravuje na uvítání hostů. Nic víc, žádné dlouhé věty, nic jako „řekněte mé babičce, ať nakrmí číču.“ Takové řeči pro něj v tomto momentě... vlastně nikdy, neměli příliš hodnotu. Teď měl před očima jediné. Udělat, co bylo v jeho silách, aby co nejvíce oslabil ty, co se blíží.

Dunivý zvuk ho vyrušil z čekání. Dorazili ti, na které tu čekal a začali se pokoušet, o vstup do lodi. Jak předpokládal, rozhodli se, kvůli neporušení zbytku trupu, vniknout dovnitř airlockem. Nedivil se tomu. Stačilo vyřadit zámky a ostatní už šlo samo. Navíc, neočekával žádnou přílišnou inovaci.

Kaldaryl si chvíli hrál se svým omni-toolem. Několik kontrolek se rozsvítilo zeleně a na jeho hledí se začala v rohu promítat malá scéna, přenášená z miniaturní kamery umístěné tak, aby snímala Airlock a jeho nejzazší okolí. Chvíli obraz sledoval, než se ozvalo několikanásobné hlasité zadunění a zasyčení, jak byli zámky airlocku zvenčí odstřeleny trhavinou. Dveře pak odpadly ven a dovnitř se nahrnulo trochu dýmu a kameru na moment oslnilo světlo venku.

Několik siluet se objevilo na obrazovce. Se zbraněmi namířenými dovnitř vkročila čtveřice mužů. Dva lidé, dva turiani. Kvalita výstroje průměrná, ostražitý krok. Jejich pohledy však prozrazovali značnou úroveň sebevědomí, stejně tak jejich pohyby nebyli zvlášť profesionální. Mohlo to být horší, pomyslel si Kaldaryl.

Dva turiani zůstali prozatím u vchodu, zatímco lidé nakoukli na můstek a pak směrem, kde byl ukrytý Kaldaryl. Oni ho neviděli. On je ano. Oba udělali krok jeho směrem. V tu chvíli stiskl jednu z kontrolek na svém omni-toolu. Drobná nálož velikosti mince, kterou před několika minutami umístil na potrubí, kterým proudila mrazící kapalina, roztrhla stěnu trubky a než stihly bezpečností pojistky zareagovat, na oba turiany se vyvalila sprška tekutiny, která hned po dopadu prudce zamrzla. Kaldaryl se pousmál. Jeho výcvik ho naučil, že plavidla, jako je toto, mají mnoho míst, která může voják využít pro svůj prospěch, stejně jako se naučil, od jakých míst se má držet dál a kam střílet může a kam ne. Bylo užitečné vědět, jak své okolí použít ve svůj prospěch. Ti dva turiani to teď pocítili na vlastní kůži. První dopadl relativně dobře. Sprška ho zasáhla sice na hruď, ale jeho kinetická bariéra ho před účinky kapaliny uchránila. Na druhou stranu to způsobilo její okamžité selhání. Druhý turian sice zůstal se zapnutým štítem, ovšem jedna jeho noha teď byla přimražena k podlaze. V tu chvíli Kaldaryl vykouknul ze svého úkrytu. Opřel zbraň o trosky, zamířil a dvěma střelami poslal nechráněného turiana k zemi. Druhý se pokusil o útěk, ale přimražená noha mu nic takového nedovolila. Následná smršť střel nejen vybila jeho bariéry, ale následně roztrhla jeho hruď a jeho tělo se zhroutilo k podlaze.

Kaldaryl teď znovu nahlédl na snímek z kamery. Dva lidé u vchodu slyšeli střelbu a viděli své spolubojovníky padnout. Přikrčili se a přitiskli ke stěně. Za nimi bylo vidět několik dalších postav. Kaldaryl se opět skryl za své trosky a připravil si prst ke druhé zelené kontrolce. Kousek od Airlocku, směrem k můstku, zastrčil mezi trubky a vedení jednu pistoli a nastavil její spoušť na dálkové ovládání ze svého omni-toolu. Samozřejmě nemohl se zbraní nijak mířit. Ale to ani nebyl úmysl.

Dva muži se ještě víc přikrčili, vypálili pár dávek Kaldarylovým směrem a pak se vydali rychlejším krokem chodbou. Jejich střely byly samozřejmě zcela nemířené, neboť ani nevěděli, kde přesně Kaldaryl je. Šlo spíš o krycí palbu. Kaldaryl v tu chvíli stiskl několikrát omni-tool a jeho nachystaná zbraň několikrát jejich směrem vystřelila. Netrefila se ani jednou, což Kaldaryl očekával, ale střelba způsobila, že se překvapení útočníci otočili, aby čelili nové hrozbě. Jejich záda tak byla odkryta další spršce střel z Kaldarylova samopalu. První padl mrtev k zemi, druhý stihl utéct zpět k Airlocku, pravděpodobně byl ale i přesto zraněn. Sténání a naštvané pokřikování o tom Kaldaryla utvrdilo.

Kaldaryl se pousmál. Tři byli mrtví a to se ještě nikam neposunuli. V samotné chodbě přichystal několik speciálních pastí a tak doufal, že je takhle udrží ještě chvíli. Pohled kamerou ho však z tohoto přesvědčení vyvedl. Od Airlocku klusal muž a v ruce držel zbraň, kterou Kaldaryl okamžitě identifikoval jako granátomet. S tímhle nepočítal. Pozdě mu došlo, že integrita lodi je teď útočníkům ukradená a nebojí se použít i takové prostředky. Ve vesmíru by to bylo pochopitelně nemyslitelné.

Kaldaryl vykoukl ze svého krytu a poslal směrem k útočníkům dávku střel. Doufal, že je to alespoň zdrží a mezitím se rozeběhl ke dveřím ke schodišti. Jen vteřinu potom, co se za ním zavřeli, uslyšel dveřmi tlumený výbuch. Aktivoval bezpečností pojistky na ovládání dveří pro případ protržení trupu a hbitě se vydal dolů, když narazil na skupinku jdoucí mu naproti.

Dalo nám, spolu s Leonardom, trochu zabrat, dostat pilota a kapitana dole do ošetrovne. Po ceste dolu sme stretli Velitela bezpečnosti aj s dvoma členmi ostrahy. Vzhladom na situáciu a vyčerpanie, ktoré si postupne začínalo vyberať svoju daň, som len prešla okolo a odpovedala na pár otázok, ktoré mi položili.
Konečne sme s Leonardom došli do ošetrovne. Uložili sme ich na lôžka a ja som sa pustila do svojej práce. Ticho bolo ťaživé a tak som podvedome začala polohlasne popisovat úkony, akoby som to prednášala študentom na pitve.

Zavřel za sebou těžká vrata od Mrazáku a otřel si intuitivně ruce o zástěru, o kterou ruce ještě více zamazal. Krví. Jeho sluchu neunikl zvuk hovoru, vycházející z ošetřovny, a jelikož neměl co dělat, vydal se tam. Zaťukal na rám dveří a bez čekání na vyzvání vstoupil dovnitř. Šmoulinka křepčila okolo nějakého Kreveťáka ležícího na lehátku, kde předtím lenošil Deegar. Poznal v něm kapitána. Na druhém sedel nějaký člověk se zafixovanou rukou a pak tam stál ještě někdo. Na čele asarijky byly vidět kapičky potu a nahlas přednášela, co zrovna právě teď dělá.
„Nevolal někdo kuchaře?“

Zarazila som sa uprostred popisovania procedury, pri ktorej pomocou určitých hmatov rýchlo, avšak bolestne pre pacienta, zistíme približne druh zlomeniny i bez rontgenu. Otočila som sa za hlbokým hlasom, ktorý nepatril nikomu inému ako kroganskej hore v kuchárskej zástere komplet umazanej od... pri bohyni. Okamžite som spoznala pôvod flakov a pri myšlienke, ako sa na nu dostali, ma prešla chut jest čokolvek od tohto kuchára do konca roku. Ak to prežijeme. Navigátor Leonard vyzeral na infarkt. „Nieste... ranený?“ pohlad mi mimovolne znova zbehol k zástere, čo som ihned olutovala a radšej sa mu pozerala do očí.

„Ani ne, myslím, že to ještě chvilku vydržím. Můžu vám nějak pomoci?“ přehršel ochoty z mé strany ho trochu překvapila, ale nakonec proč ne? Ukázal prstem k balení papírových ubrousků a posunkem požádal, jestli je mohu použít. Mohl místo nich k očištění rukou použít mýdlo s tekoucí vodou z umyvadla, ale netušil, jak dlouho tady ztvrdnou a tak si řekl, že bude lepší vodou šetřit. Po kladné odezvě použil několik ubrousků a po své očistě, již s čistýma rukama, přistoupil k Šmoulince připraven uzlovat nohy a rozvazovat jazyky… i když to k první pomoci vlastně nepatří.

„Vy... máte skúsenosti s prvou pomocou?“, pochybovačne som zazrela na krogana ked sa postavil vedla mna s „čistými“rukami. Okamžite som tú vetu ľutovala.

 „Sem tam. Popovídáme si o tom později. Co mám dělat?“ Skálopevně rozhodnut pomoci se jí podíval do očí.

Hmmm.. Co mu mozem zverit?
„Prezrite zatial zbežne kapitána prosím vás. Hlavne opatrne.“

Kapitán měl odstřihlý kus kombinézy na boku a jeho štíhlý trup, v místech, kde bylo vidět nakřáplé pláty, byl pokryt silnou vrstvou medigelu. Trochu se k němu sklonil, přičichl a šťouchl do něj. Žádná odezva. Zkontroloval mu tep na krční tepně.
„Řekl bych, že kapitánovi dochází šťáva.“

„Čože?“, ztuhla som. Tú grimasu si krogan mohol vyložiť všelijak. To mi však bolo jedno. Momentálne som sa totiž dotrápila s pilotovou rukou a nasadila mu kapačku. Pri krátkom presune k turianovi som mala v hlave dilemu, či odstrániť medigel hneď a obzriet ranu poriadne,poprípade svorkami a medigelom ju zavriet, alebo medigelovu zaplatu ešte nechať pôsobiť. Namiesto toho som sa postavila vedľa krogana a hlasom plným zúfalstva, strachu, hnevu, únavy a ostatných pocitov zmiešaných do vysoko výbušnej zmesi, som sa ho spýtala: „Ako to myslíš, dochádza šťava?“

„Tak, že pokud nezačneš něco hodně rychle dělat, tak naplníme další pytel.“

Napriek všetkému sa mi podarilo zachovať si chladnú hlavu a okamžite mi padlo do očí, že hruď, ktorá predtým stúpala a klesala zostala nehybná. Priskočila som k lôžku a naklonil jedno ucho k jeho ústam. Okamžite som začala s masážou srdca. Turiana začalo triasť. „Má kŕč! Držte ho nech nespadne z lôžka!“,vykríkla som a nečakal či sa ho naozaj niekto chopí. Z kapsičky som vytiahla injekčnú stirekačku s pravotočivým adrenalínom a behom sekundy som bola späť nad turianom aby som mu ju aplikovala.

Okamžitě ho přitiskl co nejpevněji k lůžku. Už už mu píchala adrenalin, když v tom lodí otřásla exploze. Jí vypadla injekce z rukou a odkutálela se kroganovi k nohám. Nečekal. Sehl se pro ni a vrazil ji silou turianovi do srdce a zmáčkl aplikátor. Kapitán se přestal zmítat. Grok pohlédl na doktorku. Koukala na něj a vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Bylo toho na ní příliš. Nepřítomně hleděla někam skrz turiana, něco žbleptla a Grok věděl, že když to neudělá, tak je bude en mínus doktorka.
Poplácal ji na tvář, a když to nepomohlo, dal ji lehkou facku. Konečně se na něj podívala, a i když se jí trochu třásla brada, do očí se jí vrátilo trochu bojovnosti. Stisk jí rameno a pohlédl ji do očí.
„Dobrá práce, Doktorko. Ale teď to budete muset zvládnout beze mě. Někdo se sem chystá, ale nebojte, aby se dostali sem, budou muset projít přeze mě,“ zkontroloval, jestli má nabitou Lupara a posléze odepnul od opasku trochu předimenzovaný sekáček, Sekáč, a pevně ho stiskl v pravé ruce. „Postarejte se o Kapitána. Potřebuje vaší pomoc,“ řekl nakonec, otočil se k ní zády, hluboce vydechl a vydal se KONAT…

Vlepil mi facku, akoby som bola krogan. Naštvane som si pohladila líce. Bude to pekná modrina, pravdepodobne. Každopádne má pravdu. Nesmiem sa zosypať. Nie teraz keď životy kolegov visia na mne. Zronva tak by sa dalo povedať „na vlásku“. V tej chvíli som dostala veľmi zvláštny pocit. Chlad a pokoj. Rozhodla som sa, že neumrieme. Všetci...


Sekáč – Grokův kuchařský sekáček, není jen tak ledajakým sekáčkem na maso. Je to prvotřídní kousek. Jedná se o molekulovou čepel vyrobenou z nejkvalitnější turianské oceli. Prý se nemusí brousit, nejde ztupit, dá se s ní jedním švihem useknout Elcorovi hlava a je nezničitelná. Prý. Rukojeť je protiskluzová, vhodná jak pro levou, tak pravou ruku. Váha něco málo přes osm kilo dodává dostatečnou „razanci“. Vhodná jak na bourání hovězího, tak na kácení deštných pralesů. Tohle prostě NESMÍ chybět v žádné kroganské kuchyni. Za dvě stě kreditů na eBay? No nekup to.
Mno a Lupara? To je funkční replika klasické lidské, historické upilované brokovnice s krátkou pažbou s tím rozdílem, že je o 18% větší. Na dálku je sice „nepoužitelná“, ale na takových deset metrů účinný dostřel má. A při bojích v malých prostorách je k nezaplacení. Je dělaná na klasické galaktické střelivo. On do ní s oblibou dává náboje inferno. Je to taková ta hračička, u které nechcete, aby vás pošimrala na mandlích. Je vyrobena z tvrzené pozemské ocel, z nějaké Ostravy či co, a je na ni použito kvalitní tmavé švestkové dřevo, které je potaženo speciálním lakem, který zaručuje nehořlavost a dovoluje mu přežívat i jinačí extrémní podmínky. Snad jediná její nevýhoda je, že se musí po dvou výstřelech dobít. Cena za „věrohodnost“

***

Chodba byla zahalena do tmy. Exploze, která s nimi předtím otřásla, byla vyvolána výbušninou, kterou vetřelci jen tak pro jistotu hodili dolů. Sice nikoho nezabila, ale vymlátila i to zbývající funkční nouzové osvětlení, které do té doby fungovalo. Jediný prostor, který zůstal ještě lehce osvětlen, byl ten před vchodem na ošetřovnu. Grok odboural vnímání irelevantních zvuků a zaměřil se čistě na chodbu. Rozpoznal blížící se kroky. Vyčkával tak, aby ho neprozradil jeho vlastní stín. Budou tak tři, možná čtyři. Jdou za sebou… zavřel oči, nadechl se a se strašlivým řevem vtrhl do chodby.

První nestačil ani zmáčknout spoušť. Zasekl mu Sekáč do hlavy, jen zabublal. Grok trhl zápěstím, aby nešťastníka setřásl a pokračoval, jenže ten se ani nehnul – Sekáč se zasekl docela hluboko. Aby tuto nemilou situaci rychle vyřešil, přiložil mrtvole Luparu ke krku a zmáčkl spoušť. Záblesk výstřelu, zvuk a následné slabé hoření od inferna mu odhalilo asarijku stojící metr od něj. Stačila vyslat jednu delší dávku, než jí odsekl ruce v loktech. Její výkřik ukončil tím, že jí zarazil rozžhavenou hlaveň Lupary do pusy i s několika jejími zuby a rozeběhl se – rozpajdal s bojovým řevem kupředu, s ní, jako s živým štítem.
V souboji jeho řev a jejich střelba by asi remizovali, ale to je vedlejší. Bylo jim jasné, že kolegyně stejně zkape, tak nehleděli na to, že většina jejich střel zůstala v ní. I když několik ho skutečně zasáhlo do lýtka a jeden zbloudilý výstřel ho dokonce škrábl jen těsně nad pravým okem.
Díky stetoskopickým zábleskům viděl, že proti němu stojí ještě vysoký člověk a za ním turian. Po doběhnutí na kontaktní vzdálenost k třetímu útočníkovi, člověku, zamířil samičkou na jeho hruď a vystřelil. Jí pukla hlava a rozletěla se do stran. Jemu se kužel výstřelu zakousl do hrudi a rozprskl ho po podlaze. Z takové blízkosti mu nemohly pomoci sebelepší štíty. Turian to nevydržel a dal se na útěk. Grok po něm mrštil Sekáčem. Utíkající turian se v posledním okamžiku otočil přesně tak, aby mu sekáček projel hledím helmy a i přes jeho krunýř se mu zarazil patnáct čísel do hlavy. Padl mrtvý na znak a rukojeť mu rozmrzele trčela kolmo ke stropu. Celé to trvalo necelou půl minutu.

Grok se opřel volnou rukou o stěnu a vydýchával se. Hořící tělo člověka mu k tomu příjemně vnášelo světlo do jinak temného prostoru. Ztěžkly mu nohy, ale je vůbec zázrak, že na nich ještě vůbec stojí. Quarianka je asi bohyně, jinak si nedokázal vysvětlit, že není z jeho protézy ještě šrot. Koupila to snad třikrát. „Zdravá“ noha na tom byla o poznání hůř. Ve stehně a lýtku bylo několik hrozně vypadajících děr, z kterých vytékala krev. Dávka, která přišla od Asarijky mu šla celá do břicha. Pokud to tak mohl říct, odhadoval, že netrefila žádné z jeho srdcí, ale i tak to štípe a v plicích ho nepříjemně tíží něco, co tam nepatří.

Sečteno a podtrženo, bylo mu i hůř, ale dovolená by neuškodila. Pustil se rukou stěny, zalomil Luparu a začal lovit náboje z taštičky na opasku. Co kdyby.

BAM!

Ohlušil ho výstřel jak z děla a něco ho strašlivě nabralo do už takhle prostříleného břicha. Zařval bolestí, zavrávoral a padl na koleno. Náboje do Lupary se mu rozkutálely po podlaze. Na okamžik se mu zatmělo před očima. Dement, dement, dement, jsem to ale dement! Křičel na sebe v duchu. Otevřel bolestí sevřené oči a mezi mžitky rozeznal, že asi tři metry od něj stojí nějaký turian.
Věděl, že je zle. Hodně zle. A v takových situacích se kroganů většinou chopí stav ne nepodobný berserkeru, který Grok neměl vůbec rád.
Červená opona, před jeho očima, se začala pomalu zatahovat. Díval se na turiana, jak k němu opatrně přistoupil a namířil mu brokovnicí do obličeje. Viděl jí hluboko do hlavně.

Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo to, že těsně předtím, než turian zmáčkl spoušť, tak před sebe natáhl svou kybernetickou paži a chytnul hlaveň brokovnice. Pak zazněl výstřel. Explodovala mu ruka. Červená opona se zatáhla.

***

…Z chodby sa ozval hlboký rev, z ktorého tuhla krv, nasledovaný strelbou. Mechanicky som dokončila ošetrenie kapitána, nevnímajú príšerné zvuky z chodby. Leonard to nezvládl, vyskočil z rohu a rozbehol sa na chodbu, akoby mal v pätách všetkých pirátov vesmíru. Hlupák.

Keď som skončila a kapitán bol v stabilizovanom stave, uvedomila som si, že je v chodbe ticho. Z kapitánovho púzdra som vytiahla revolver a vykročila k dverám. Pred nimi som sa ihneď skryla a načúvala zvukom z chodby. Počula som hlboké dychčanie, prerývané zakašlaním a mrlmaním. Ten hlas som spoznala, predchvíľou ma v ošetrovni prefackal. Nakukla som do chodby a uvidela ho.
 
Klačal, v ľavej ruke stále šťukal spúšťou na nejakej starodávnej zbrani s dvoma hlavňami. Z jeho pravej ruky zostal pahýľ, ktorý prechádzal hruďou mrtveho turiana. Vrchná polovica dalšího turiana ležala pri stene, zatiaľ čo druhá, so strachom hlboko vrytým na posmrtnej maske, ležala hlboko vrytá do podlahy.
Krogan mrmlal niečo čomu som nerozumela, snad krogančina.
Snažila som si nevšímať všadeprítomnú krv, bezhlavé telo asarijské ženy, či krvavé škvrny na stenách. Nič také som v živote nevidela. Prišla som opatrne blžšie a zavolala na neho. Ďalej mrmlal a pokašliaval. Rozeběhla som se do ošetrovne a tam nahádzala do tašky chirurgické nástroje vo vákuovom balení, dezinfekčný roztok, dve kopy medigelu a jeden matrac z lôžka. Vzala som si tiež baterku. Dobehla som k nemu a s vypätím všetkých síl ho zložila z kľaku na matrac. Na chodbe sa zatiaľ vytvorila mláka žltej krvi. Vložila som si baterku do úst a začala som zastavovať krvácanie z diery na bruchu, z ktorej trčal žalúdok a vnútornosti. Bol postriekaný všetkými farbami telných tekutín, vrátane žltej-kroganskej a po tele mal dierky rôznych veľkostí, tvár žltú od vlastnej krvi.
„Pri bohyni... Nie!...“, cez slzy som len ťažko rozoznávala tvary a tak som si pretierala oči, pri čom som si pravdepodobne krvou potrela aj tvár. „Neumieraj! Vydrž! Ja ťa dám dokopy, uvidíš. Všetko bude zase fajn a za pár týždňov sa na tejto príhode zasmejeme keď budeme pripíjať na moje narodeniny.“, hlas sa mi triasol.
„Nic mi není,“ zachraptěl a z úst mu vytekly krvavé sliny.
Budem ho musieť ošetriť tu a najskôr ho tu aj nechať, pretože na ošetrovňu tonového chlapíka jednoducho reálne dostať nedokážem.

Poobzerala som sa po chodbe po pomôckach, ale namiesto toho som našla Leonarda ležiaceho tvárou k zemi. Prevrátila som ho na znak, no bolo mi jasné, že už je neskoro. Mrtvým už nepomôžem. Ale kroganovi, ktorý ešte dýchal, stále môžem. Vytiahla som chirurgické nástroje, poliala si trasúce sa ruky dezinfekciu a dala si krátke dychové cvičenie na ukludnenie. Keď mi tras z rúk odišiel pustila som sa do vyberania guliek z kroganovho tela.


Stvořil: Grok a Saphy

Protože se jí stále nikdo nehlásil, už skoro tradičně se snažila plazením dostat z jednoho konce polomrtvé lodi na druhý a v hlavě už jí to šrotovalo na plné obrátky. Plán byl jednoduchý - pustit do trupu tolik proudu, že se do vzniklé Faradayovy klece nedostane bez popálenin devatenáctého stupně ani pikachu.
Praktické provedení už bylo horší, protože jádro bylo vypnuté a jediná použitelná energie se teď nacházela v dost nestabilních bateriích k nefunkčním štítům na horní palubě, ale s trochou improvizovaného předrátování některých obvodů by to mohlo stačit aspoň na chvíli zdržení.
Po sprintu skrz důvěrně známou ventilaci se bez potíží a celkem rychle dostala do spodní části lodi a jeden letmý pohled mřížkou ven jí odhalil masivní záda masivního krogana s masivním nákladem. Z následující rychlé výměny pár slov pochopila, že právě nese tři mrtvoly někam stranou, a jí z toho najednou bylo ještě víc šoufl než dřív. Zakázala si ale brečet, ač si o to tělo díky začínající hormonální nerovnováze přímo říkalo, a zapadla zpátky do šachty, aby úplně všechny zachránila před osudem těch tří.
Je všeobecně známým faktem, že během užívání lodního FTL pohonu se v jádru kumuluje náboj, který je po nějaké době třeba vybít. Tato procedura se provádí buď v atmosféře planet s dost silným magnetickým polem, nebo, a to je teď důležité, se na větších stanicích stačí napojit na jakýsi uzemňovací port. Narva momentálně sázela na to, že když tuhle propojku trochu pošteluje, otevře a pustí do ní proudu jako na vánoční stromeček na Jump Zero, aniž by na druhé straně něco bylo, měla by tak vytvořit vodivé spojení s trupem. Pak bude jen potřeba doufat, že běžná izolace vnějšího trupu není někde vodivě spojena s tím vnějším, protože v tom případě by to piráty nejen neudrželo, ono by jim to naopak posádku tak nějak předvařilo.
Úprava uzemnění byla hotová za třiadvacet vteřin a následoval další přesun od čerta k ďáblu, nynějším ďáblem se staly pomocné baterie štítů umístěné z bezpečnostních důvodů v srdci lodi, prakticky hned nad kuchyní. Vztekle přemýšlela, kterého vola to napadlo, a jestli ten vůl jenom chtěl, aby se pořádně proběhla, nebo je tam umístil v brilantním plánu, jak s novým a poněkud extravagantním kuchařem odpálit loď pomocí kuchyně.
Když se tam však dostala a viděla, v jakém stavu je většina gelových vodičů v okolí baterií, už slzy neudržela. Tolik spálených škvarků by jeden těžko hledal i na grilovačce při schůzi Klubu německých narkoleptiků. Ale stejně to zkusila...
Jeden spoj po druhém tavila pomocí omnitoolu na kaši, vztekala se a ronila slzy jako hráchy, přidávala do kaše zbývající omnigel a znovu lepila nové a nové cestičky pro energii do elektrického štítu. Marně, jak se brzy ukázalo, neboť ji v práci vyrušilo pár vzdálených výbuchů. A to nebyla ještě ani v půlce. Vztekle kopla do té hromady šrotu a po dalších dvou minutách bezvýsledného pachtění rezolutně vytáhla pistoli z pouzdra.
Už drahnou dobu ji nepoužívala, ale stačila letmá kontrola a bylo jasné, že snad fungovat bude a s trochou štěstí se s její pomocí aspoň chvíli ubrání. A nejlepší bude, když se teď dostane někam, kde je zbytek posádky, aby se v obraně mohli spojit proti čemukoliv, co jim právě vlezlo na palubu.
Za doprovodu vzdálených výbuchů a počínající střelby se plazila zpět k obslužné šachtě vedle výtahu, aby se jí dostala ještě o patro níž a do tamní ošetřovny, kde čekala soustředění obránců. Jakmile se však ocitla nad jídelnou, kde ještě nedávno v klidu a míru kontrolovala vzduchové filtry, přišlo první velké překvapení. Pod mřížkou, přes kterou se právě chtěla dostat k vytouženému vertikálnímu tunelu, proběhlo osm individuí, z nichž rozhodně žádné nepatřilo k posádce. Lidé, turiani, minimálně jedna asari, ale všichni běželi tak rychle a tak sebejistě dolů, že si je důkladněji prohlédnout nemohla.
Ovšem jejich přítomnost až tady znamenala jediné – můstek, pokud ho někdo bránil, se jim podařilo zdolat a mají volnou cestu až sem, čehož očividně hodlají využít. Nepochybovala o tom, že bezpečnostní personál Vesny jim ještě pořádně zatopí, ale teď měla mnohem bezprostřednější starosti.
Dva lidé se ze skupiny oddělili a za vzájemného krytí si to namířili přes jídelnu rovnou do prvních dveří po ruce, které vedly do ubikací pro hosty a pasažéry. Momentálně byly prázdné, což ovšem návštěvníci nemohli vědět a nejspíš je to ani nezajímalo, prostě se chtěli přesvědčit, že jim někdo nevpadne do zad při dobývání spodního patra a když při tom náhodou něco šlohnou už teď, nebudou se pak o to muset dělit se zbytkem žoldáků, či co to vlastně bylo.
Ale byli sami dva, jen v lehčím brnění a Narva už jich měla plné zuby. Sestřelit si jen tak dopravní loď je už samo osobě dost na facku, ale ještě pak chtít vystřílet přeživší posádku, to už je vyloženě neomalené.
Tiše jako ventilační myš je tedy svou vlastní cestou následovala a s mírným zpožděním dolezla nad VIP pokoj, kde dva škůdci zrovna konzultovali krádež jadeitové sošky Buddhy, kterou tam nechal nainstalovat ředitel. Překontrolovala pistoli, ale pak ji zas vrátila do pouzdra a chvilku si hrála s omnitoolem.
Diskuse dvou žoldáků byla předčasně ukončena otevřením vstupních dveří, čehož si samozřejmě oba všimli a oba tam namířili svoje pušky, připraveni ke střelbě na cokoliv, co by mohlo jít dovnitř. Jenže dveřmi místní quarianka nešla už poměrně dlouho a nehodlala s tím začínat zrovna teď.
Spustila se otevřenou větrací mřížkou přímo za prvního z vylekaných chlapíků a jediné, co udělala, je že ho decentně ťukla do slabě chráněného krku rukou s omnitoolem.
Možná si dovedete představit, že takto vylekanému muži mohla solidně ztuhnout krev v žilách. Ani netušíte, jak blízko jste k pravdě, neboť současně s dotykem se rovněž spustila krátká a celkem standardní funkce oné šikovné mašinky a zmrazila narušiteli krční tepnu a přilehlé nervy na příjemných -140 stupňů Celsia.
Ten druhý chvilku zaváhal, neboť netušil, co je zdrojem onoho praskání, ale očividně to nebyl až tak stereotypně tupý žoldák, aby mu to při pohledu na notně zchlazeného kolegu nedošlo. Takže se začal otáčet dřív, než se quarianka mohla pokusit o nějaký další fígl, neboť i její silně upravený omnitool prostě potřeboval chvilku odpočívat.
Jednu funkci však zvládal dost dobře stále, a to sice svítit. Krátká, avšak o to intenzivnější dávka světla udělala s jeho očima to, co slabší oslepovací granát a dávka vypálená o okamžik později tak šla dost mimo na to, aby baterkou ozbrojená technička uhnula a začala vytahovat pistoli. Jenže ten trik s oslepením ji asi stál veškerou karmu, protože ze zbraně prostě nevyletělo ani smítko prachu. Čemuž se nejde divit, když byla ve slevě a použitá naposledy před půl rokem.
„An obair mallaithe seo.“ zaklela a měla asi tak půl sekundy, než človíček, který zatím chaoticky provrtával stěny kolem ní, zase uvidí a už ji nemine.
Takže po něm ze své pozice mezi kulkou 134 a 135 skočila s tím, že něco vymyslí během letu. Náraz sotva padesátikilové inženýrky na minimálně stokilového chlapa ve zbroji sice trochu bolel, jak si dokázala spočítat už předtím, ale na zem ho dostala a zbraň mu z ruky vyrazila taky, takže to za to stálo.
Jenže co dál? Byla sice nahoře, jenže svalovec už zjevně viděl a nedělalo mu sebemenší problém ji ze sebe jednou ranou shodit, následně přikleknout k podlaze a pak se mohl vesele natahovat po zbrani, aby práci dokončil.
Naštěstí už uběhlo dost času na to, aby mohla zkusit nějaké další kouzlo, a bez váhání toho využila. Muže to zjevně zahřálo u srdce, neboť nevěřícně vydechl dávku nepřirozeně horkého vzduchu, nechal zbraň zbraní a otočil se zpátky, nevěřícně zíraje na její ruku na své hrudi, načež se vyloženě rozohnil a po chvíli svíjení se v křečích doslova vzplál, i když asi sotva nadšením pro to, že mu právě uvařila všechnu krev v hrudním koši.
Když si jejím směrem vychrchlal zbytek vařených plic, asi ho to drama přestalo bavit a prostě umřel. Bleskově se zvedla a prohlížela si ten nepořádek kolem. Ve zdech díry, širokoúhlé obrazovky na místě oken vylité, nábytek jako po zájezdu červotočů, na zemi mrtvola zvracející žrádlo pro varreny a vedle torzo s pomalu roztávající masovou zmrzlinou místo krku. A to všechno zvládla jen s pomocí multifunkčního modemu. Někdy sama sebe docela děsila.
Nemohla se tím výjevem zabývat dlouho, neboť stále slyšela vzdálenou střelbu. Na lodi ovšem díky všem těm rezonancím těžko odhadovat odkud, a tak se pro jistotu vytáhla zpátky do ventilace a pokračovala v cestě na ošetřovnu o patro níže.
Cestou uvažovala, jaká je asi šance, že se ubrání beze ztrát, a kontaktovala šéfinženýra Nakamuru. Ve strojovně byl zatím klid a žádné další návštěvy se neblížily, takže tam jen hlídal dveře a snažil se rušit nepřátelům komunikační kanály, těžko říct s jakým úspěchem. Čili stále existovala možnost, že to zvládnou bez dalších ztrát, pokud se tam dole stihli nějak opevnit. Střelbu už nějakou chvíli neslyšela, zato se ozvalo něco jiného, kapitánův rozhovor s šéfem bezpečnosti, přenášený zjevně omylem nevypnutým vysílačem.
Dala si z toho dohromady, že hlavní boj už tak nějak skončil, když mají čas se hádat, a zrychlila intenzitu plazení. Měla totiž taky pár otázek, přičemž hned před ošetřovnou mohla na seznam mrtvých připsat ještě lodního navigátora.

Krčil jsem se ve vysoké trávě a naslouchal okolí. Vítr si pohrával s rudými květy rostoucími všude kolem a jejich lístky ve výrech odplouvali do neznáma. Široko daleko bylo všude kolem slyšet jen ševelení vysoké traviny. Třímal jsem v rukou pušku s gyroskopickým zaměřovačem a v tichosti hledal cíl. Oba moji týmoví parťáci již byli zabořeni hlavou do hlíny a já zbyl sám.
Náhle jsem za sebou uslyšel známé prasknutí větvičky, což signalizovalo dvě věci. Ta první, že se za mnou někdo plíží a druhá, že jsem v pěkném maléru. Hbitě jsem se otočil o sto osmdesát stupňů a se zalehnutím vypálil. Žena s automatickou zbraní v ruce se složila k zemi. Výstřelem jsem ale prozradil svou pozici a z nedalekého bunkru vpravo na třech hodinách se na mne sesypala salva smrtících projektilů ohlušující celé okolí.
Nemohl jsem se tam jen tak válet na zemi, a tak jsem vyběhl ze svého úkrytu a běžel co nejrychleji od červené zóny. Běhání mi šlo výborně, protože střelec z bunkru nemohl pořádně zaměřit. Záhy jsem ale zjistil, že to byla jen léčka střelce, jak mě vylákat ze svého krytu tam, kam chtěl. Zbabělec. Poslat ženu na smrt, aby mě vylákala z úkrytu.  Utíkal jsem před palbou, co mi nohy stačili, a pak k mému šoku přede mnou z trávy vyskočil velký turian a provrtal mě dávkou z brokovnice. Trochu nešikovně jsem se skácel na zem a odřel jsem si loket do krve. Muž ke mně přikročil a odkopl moji zbraň.

„Nestalo se ti nic?“ řekl turian
„Je to jen škrábnutí strýčku. Dobrá trefa,“ ušklíbnu se na něj a foukám si na zraněný loket.
„Pojďme do domu, podívám se ti na to a vyčistíme to.“
„Tak jo,“ řeknu a pokrčím rameny. Oba se pak společně vydáme k našemu domu.

Záhadný střelec z bunkru se nakonec ukázal jako desetiletý turian poté, co vyběhl ven a ukázal svou totožnost. Bylo mu úplně stejně let jako mě.

„Dostali jsme je! Dostali, otče!“ zakřičel a rozběhl se k nám.
„To je přeci hotová věc, Rossi. Tihle Vakarianští žabaři nás v tomto století nemůžou nikdy porazit.“ křiknul turian vedle mě svému synovi, když pozvedl svou zbraň nad hlavu a zasmál se.
„Nebudu čekat do přístího století, uvidíme příští rok, Thyssi ,kdo bude plivat hlínu. Navíc bych se neoháněl jménem, které musíš sám nosit na své uniformě a hlavně na svém bedru.“ řekl můj otec, zvedajíc obě matky z trávy. Oba muži se na sebe smáli a dělali na sebe gesta, kterým jsem nerozuměl.

Byla to rodinná tradice Vakarianů. Na svátky jsme se jako celá famílie scházela u nás na venkovském sídle v Uhme na Palavenu, kde se při oslavách každoročně pořádal i turnaj King of the Hill. V tomto případě spíš King of the Bunkr. Což byla stodola na našem pozemku.
Rossova rodina vyhrála už po třetí v řadě a vysloužila si tím hat trick. Byla to také jediná možnost, jak trávit společný čas se všemi mými bratranci najednou, než všechny děti Vakarianů odletí na akademii. Zvláště pak s Xanrossem, se kterým jsem si rozuměl nejvíc.
Ze všech mých bratranců byl on jako můj bratr. Jako děti jsme byli nerozlučná dvojka. Každý rok to byl nový průšvih. Zapálená stodola, kradení ovoce u souseda nebo hraní s otcovou zbraní, které nakonec vyústilo smrtí Kippa. To byl náš uklízecí robot. Měli jsme ho všichni rádi.
Naše lumpárny ukončil až nábor na akademii v patnácti letech. Dali jsme si slib, že ať se stane cokoli, budeme stále nejlepšími přáteli. Tedy jen v případě, pokud druhému nepřeberem holku.
Dlouhá léta to tak zůstalo a tenhle slib já hodlám dodržet.
Musím ho najít.

Uvědomil jsem si, že už nějakou chvilku přemítám v polospánku. Jednou nohou pořád ve snu, jako malý kluk se zraněným loktem a druhou nohou jako kapitán Vesny na plechovém operačním stole ošetřovny. Na stole oše...?
S šokem z leknutí jsem se probudil. Otevřel jsem oči, ale okamžitě jsem je přimhouřil, neboť na mě silně zářilo operační světlo. Pomalu jsem naklonil hlavu doprava. Můj oční implantát se zmateně snažil zaostřovat na rozmazané objekty umístěné v místnosti.
Po chvilce mžourání do blba jsem začal rozeznávat věci a začal si pomalu uvědomovat, kde se nacházím a co se stalo. Projela mnou vlna bolesti, jak jsem se snažil pohnout. Z levé paže mi trčela jehla napojená na kapačku s ovocným koktejlem.
Ovocným koktejlem??? Jistě, tak tomu vždy říkával Ross, když to někde koupil. Ross?!! Opět mnou projela ostrá bodavá bolest, jak jsem se snažil hnout s trupem.

Sestřelili nás. To jsem si uvědomil, když jsem na bílé ocelové podlaze uviděl stopy po modré a červené krvi. Rozhlédl jsem se kolem po místnosti. Ošetřovna byla prázdná a hrobové ticho přehlušovalo jen padání kapek na ocelové umyvadlo z nedovřeného kohoutku.
Další krátké kóma bylo již bezesné.


Tančící bytost v mlžném oparu se ke mně sklání a hladí mě po tváři. Má na sobě bílé šaty až na zem a v jedné ruce červenou kytici. Její pohyby jsou pomalé a ladné. Chci se jí dotknout, ale píchne mě velkým trnem z kytice do břicha.
„Au!“ sotva to mohlo být slyšet. „Jak se jmenuješ?“  Tohle už víla musela slyšet, protože otočila pohled do mé tváře.

„Nehýbte sa. Moje meno je Saphyria. Som vaša medička. Bude z toho pekná jazva, každá ženská v Citadele z vás bude namäkko.“ , povedala som vecným tónom. Šikovne som svorkami zavrela ošetrenú ránu na bruchu.
„A ako sa voláte vy? Teraz to možno trošičku zaštípe...“ poznamenala som varovne a naniesla trochu dezinfekcie na zosvorkovanú ránu. Potom už len medigel, bandáž a bude to... ak sa nebude velmi vrtieť.

Její hlas a slova byla jako balzám na moje uši. Ať už víla říkala cokoli. Zaostřil jsem na vílu svůj pohled, ale počkat… tohle přece není víla!!! Ale lodní doktorka Sefiachat. V hlavě se mi rázem vybavil její osobní spis. Samozřejmě, že doktorka. Na víly ještě nepřišel ten správný čas.
„Jmenuji se Madoxess Vakarian…“ zalapal jsem po dechu. „Jsem kapi... říkejte mi Madox. Co se stalo? Kde to jsem?“ Snažil jsem se pohnout, ale všechno mě bolelo. Nejspíš mě kvůli ztrátě litru krve nemohla víc nadopovat. Cítil jsem, že mám halucinace, protože kytice v její ruce se rázem proměnila v lékařský přístroj na odřezávání kusů zbroje.

„Ste na ošetrovni.“ a širokým gestom som obsiahla okolitý bordel.
„Čo sa stalo... Kde to sme... To si nič nepamatáte alebo sa ma snažíte napálit?“,podráždene som mu medigel naniesla na ránu a opatrne odstranovala svorky jednu po druhej.
„Prepáčte, tuto otázku som počula už asi štyrikrát za poslednu hodinu. Je mi luto, ale neviem vám odpovedat. Jediné čo vám možem... povedat s istotou je, že...väčšina posádky je nažive.“
V ošetrovni teda napriek všetkému teraz okrem mna, kapitana a pilota v bezvedomi nikto nieje.

Jak na mě mluvila, začali se mi znovu vybavovat poslední události, které tomuto předcházeli. Citadela, zmizení Xanrosse,změna kursu,Sharjila, sestřelení. Cítil jsem se teď velmi ztěžklý. Jako bych se bořil do ocelového operačního stolu. To vina mě stahovala dolů z toho, co jsem udělal. Co jsem si sakra myslel? Spadnout do jasné léčky. Pohnul jsem hlavou ze strany na stranu a zjistil, že tu kromě nás a Duncana v limbu nikdo není. 
Taková spousta krve na zemi nemohly být ale jen ze mě. A když tu nikdo není, musejí být mrtví. Co jsem to provedl? Všechny jsem je zabil.
Pak jsem si v duchu znovu přehrál, co právě řekla. „Většina posádky naživu?“ Zasvitla ve mně kapka naděje. Že tu zbyl alespoň někdo, kdo mě může rovnou zastřelit?
„Kdo jsou ti mrtví?“ podívám se přímo na ni.

Mierne prekvapená jeho otázkami som na moment prestala s obväzovaním jeho trupu. Vzdychla som si a opätovala mu neistý pohlad.
„Neviem. Ako zdravotníčka, dufam, že nikto. Netuším totiž ani kolko osôb tvorí posadku. Venovala som sa iným veciam, kým sa toto stalo.“ znova som sa obzrela po ošetrovni a dufala, že spoza lôžok a prevráteného stola vyskočí partia ludí a...
...zborovo zakričia „Prekvapenie!“ A ja sa zobudim z tohto zleho sna, no ked sa hodnu chvilu nič nedialo, vrátila som sa k obvazovaniu.

Samozřejmě že stupidní otázka! Došlo mi hned po jejím zaváhání. Sotva nastoupila do společnosti a já to s lodí narvu přímo do pekla. Nemohla mít ani čas se tu pořádně seznámit.
A některé už ani nikdy nepozná, díky mně. Existuje snad lepší teambuilding než tohle?
„Asi Vám dlužím vysvětlení,“ stále mě bolí břicho, jak se snažím mluvit.
Sáhl jsem si na vnitřní krční panel na své zbroji a nahmatal tlačítko pro přepínání kanálu pro lodní interkom.  Snad bude fungovat. Jestli někdo přežil, musí vědět, co se stalo.

„Tady Madoxess Vakarian,“ snažil jsem se mluvit pomalu a zřetelně. „Jsem si jistý, že máte spoustu otázek ohledně toho, co se stalo. Proto Vás žádám, abyste za mnou přišli na ošetřovnu, kde dostanete všechny odpovědi.“ Mluvení mě dost vyčerpalo. Koukl jsem na doktorku, která právě dokončila obvazování. Neunikl mi její pyšný výraz v obličeji, jak se podívala na dokonalou bandáž.
„Doufám, že vaše stehy nebyli zbytečné a vydrží tu nakládačku, které budete svědkem za několik okamžiků,“ utrousím na ni jeden z křivých bolestivých úsměvů, který asi mohla jen těžko zahlednout. Vlastně jsem si ani pořádně nebyl jistý kdo a kolik, nebo jestli vůbec někdo přijde. Nechal jsem proto komunikační kanál otevřený.

„Úklid“ byl hotovej. No vlastně to se ani říct nedá. Na palubách lodi zůstal ještě větší bordel než krátce po havárii. Mezi troskami lodních přepážek, stěn a dalších různorodých trosek se povalovali kusy mrtvol, stěny byly avantgardně vymalovány krví.  Ale když se na to podívám z druhé strany… ano úklid nežádoucích osob na palubě byl hotov.
Boj o loď byl velmi tvrdý, ale naštěstí krátký. I když náš bezpečnostní tým byl díky zraněním měně bojeschopný a dokonce kolem nás prošla část útočníků. Já, Thomas, Dave, i Kaldaryl jsme šťastně přežili a vyčistili horní patra od nežádoucí havěti.
Když se lodí rozezněl interkom a v něm promluvil kapitán, zprvu jsem byl hodně překvapen. Ale na druhou stranu, se ve mně probudil velký vztek. Rozdal jsem rozkazy chlapům z týmu ostrahy, a co nejrychleji se vydal na ošetřovnu. Chtěl jsem tam být první a s kapitánem si něco osobně vyříkat.

Dokulhal jsem se na ošetřovnu a po cestě minul obrovské tělo Groka ležící na chodbě mezi kusy těl a všiml si, jak je napojen na několik přístrojů přenesených z ošetřovny. Očividně byl v umělém spánku a naživu, ale i tak jsem se raději ujistil osobně a až pak pokračoval ve své cestě.
Kapitán ležel na jednom ze stolu, medička na něm velmi pečlivě a rychle „pracovala“.  Zavřel jsem za sebou dveře.
„Zdravím,“ řekl jsem hodně ledovým až výhružným hlasem. „Jak je na tom, doktorko?“ řeknu pro změnu příjemným a milým hlasem.

Byli chvilky... a že jsem na ně měl spoustu času, kdy jsem si v hlavě přehrával různé scénáře, jak svůj počin odůvodním. To si tak pěkně letím a najednou se přede mnou objeví v protisměru vesmírný sob a tak to strhnu doprava a…
Jenže když do místnosti vstoupil velký turian, který vypadal, jako kdyby ho právě vytáhli z války prvního kontaktu, usoudil jsem, že bude lepší prostě vyklopit pravdu. Netvářil se zrovna příjemně a jeho pozdrav mi zněl spíš něco jako „co se tady kurva děje.“

Musim spomenut, ze som sa dost vylakala, ked na mna prehovoril. „No… myslím, ze sa podarilo mi ho stabilizovať, neutrpel vela kritickych zraneni, ale takmer vykrvacal, takze sa potrebuje zotavit.“ vysypala som, ked osm sa uistila ze je to ochrankár.

„Dobrá, jestli je stabilizovanej.“ Podíval jsem se doktorce zpříma do očí. „Dá se říci, že několik málo minut bez vaší pomoci… Přežije?“

Dost ma zarazila jeho otazka i jeho vyraz v ociach. Nechapala som celkom kam tym mieri. Pokrcila som ramenami a spytala sa: „Chcete tu byt o samote?“

„To rozhodně, doktorko!“ řeknu klidným hlasem. „Nechte nás tu na chvíli samotné.“  Teď hlas trochu přiostřím. „Tohle bude soukromý rozhovor mezi vyššími důstojníky.“  Zavrčím trochu vztekle, ale ne na doktorku. „Nechci slyšet vaše námitky, prostě odejděte! Děkuji!“

„To je v pořádku doktorko.“ promluvím mezi ně unaveným hlasem.

Nechapavo a zamracim do zeme ked odkracam z osetrovne na chodbu. Nezasluzila som si taketo zaobchadzanie. Pripomeniem mu to ked ho budem najblizsie fackovat, kretena. Zohla som sa spat ku Grokovi a skontrolovala jeho zivotne funkcie. „Je to neuveritelne, ale ten krogan to snad prezije. Regeneracia neuveritelneho rozsahu.“, zapisovala som si do pamate, zatial co som ho prehliadala.


Zavřu za Asarijkou, a zmáčknu na dveřích zámek, aby se místnost úplně uzavřela a nikdo nás nerušil.  „Čekám na vysvětlení, Kapitáne!“  V mém hlase je slyšet hodně nevraživosti. Má pravá ruka si hraje s bezpečnostním úchytem pistole. A musím se hodně přemáhat, abych zbraň netasil a neudělal kapitánovi v čele další oko.

Bylo mi jasné, že jakmile doktorka opustí místnost, tak je se mnou ámen. Po tom, co Deegar zajistil dveře, jsem si myslel, že po mě okamžitě skočí a vytříská ze mě duši, ale projevil se na něm ledový psychický výcvik speciálního komanda.
Pootočím hlavou na turiana, který se zdál být jakýsi na jehlách, zastřelit hned nebo až potom? A není to jedno?
„Veliteli Ablaryne,“ kývnu v leže mírně na turiana. „Rád Vás vidím živého. Je mi opravdu líto, že to muselo skončit takhle.“ Odkašlám si. „Jaké jsou ztráty?“ zeptám se ho jako voják vojáka.

Bouří se ve mně vztek, tenhle turian málem svou blbostí zabil celou posádku a teď se tu snaží hrát si na vojáka. Pro tuto chvíli to skousnu.
„Dost velké, ale přesný součet nemám,“ řeknu nakonec, ale hrubý a nenávistný tón v hlase nějak nedokážu skrýt.
„Co se stalo, proč jsme mimo kurz?“ zeptám se bez obalu.

„Jsme na planetě jménem Sharjila… Artemis Tau,“ doplním krátce. „Tohle jsem opravdu nechtěl, veliteli, celé se mi to vymklo z rukou. Kdybych věděl, že budou takové ztráty, nikdy bych...“ Odmlčel jsem se... jsou to kecy… samozřejmě, že jsem tak nějak podvědomě čekal ztráty. Píchnul jsem do vosího hnízda do hajzlu.
„Máte rodinu veliteli?“ položím nečekanou otázku, která mě až sama zaskočí.

Aha, takže teď dokonce přišla hra na city. Zavrčím si v duchu sám pro sebe.
„Mám. A jak to souvisí s naší momentální situací?“ zeptal jsem se. „Stručně, bez obalu.“ Zavrčím hodně naštvaně. „PROSÍM!“

„Potom moje činy možná jednou pochopíte.“ Chvilku přemýšlím o tom, co se odehrálo před odletem.
„Když jsme dorazili na Citadelu a všichni se rozprchli za zábavou, šel jsem navštívit svého bratrance. Pracuje jako vyšetřovací důstojník pro C-Sec. Roky jsem ho neviděl. V C-Sec o něm ale nebyl jediný záznam. Jako by se vypařil, nemožné. Nedávalo to žádný smysl a potom jsem dostal echo, že by mohl být na této planetě,“ v týhle zkurvený díře, pomyslím si. „Musela to být past. C-Sec tu přece neoperuje. Je to moje vina. Klidně mě zastřelte, veliteli, ale jestli tu Ross je, tak já ho najdu. Můžete mě tu vyhodit, nechte mě tady, je to jedno. Musím se o to alespoň pokusit,“ alespoň za ty mrtvé, které jsem díky své nedbalosti zabil.

Vztek se mnou stále proudil, bujil v mé mysli a snažil se vybuchnout na povrch, ale je také pravda, že jeho pocity jsem chápal. Ale i tak, co udělal je neodpustitelné. Přisel jsem přímo před kapitánovu postel.
 „Ano, dobře víte, že za tohle zbrklé jednání by vás v armádě na místě popravili. Ohrozil jste posádku, svým sobeckým jednáním!“  Viděl jsem, že svého jednání lituje. Napřáhl jsem ruku, a pořádně ho praštil do obličeje.
„Máte tu na lodi zodpovědnost, Kapitáne!“ zavrčím mu do obličeje.
„Nechat vás tu? To by jste měl moc snadné. Kdyby jste trochu uvažoval. Ředitel by vám třeba pomohl, jsme přeci inteligentní bytosti. Navíc jste mohl přijít za mnou, mám v C-Sec hodně konexí.“
Vstanu, odjistím zbraň a namířím mu ji na čelo.
„Ne, nenechám vás tu! Co jste způsobil, to taky napravíte a pokud zbyde čas, s hledáním vašeho příbuzného vám pomůžu,“ natáhnu kohoutek zbraně, „ale věřte, že jestli ještě jednou ohrozíte posádku tím, že budete jednat podobným způsobem, na místě vás zastřelím!
ROZUMÍTE?“

„Vy to nechápete! Někdo z C-Sec se jasně snažil zamést důkazy o jeho existenci.
Četl jsem vaši kartu. Nemohl jsem Vám věřit,“ řeknu vyčerpaně a vyplivnu hlen krve.

„Pokud nevěříte lidem z firmy a z posádky, asi tu nemáte co dělat,“ řeknu jízlivě. „Jsme tu jeden tým a důvěra je důležitá.“

Nahlas se rozesměju, až to začne pekelně bolet, a tak nechám křečovitého a sípajícího smíchu a řeknu již vážně. „Nemyslíte si snad, že začnu věřit osobě, kterou znám sotva pár dní. Osobě, která svou kariéru věnovala C-Sec. Já věřím jedině sobě a své rodině.“ Bylo mi jasné, že už se neudrží a ten kohoutek zmáčkne.

Také se trochu zákeřně pousměju, jeho odpověď znovu ve mě probudí vztek. Kvůli takové malichernosti ohrozit a zabít tolik lidí.  „Máte částečně pravdu, kapitáne.“

„Tak ať to máme za sebou, veliteli,“ řeknu smířený s realitou a zavřu oči.

V tu chvíli se stalo pár zásadních věcí, z nichž nejprominentnější bylo asi to, že se ze stropu odloupla poslední neporušená ventilační mřížka na lodi a hned za ní se k zemi snesla se vším naprosto smířená quarianská technička a první důstojnice v jedné osobě.
Ledva ze sebe oprášila nalepivší se igelitové fólie, upřela zrak na dva turiany a zjevně chvíli váhala, který je který. Aha, robotická hnáta, ty kapitán nemá, jasné.
„Šéfe, zapomněl jste vypnout interkom,“ oznámí tedy nakonec tomu druhému důvod, proč sem vlastně vůbec… přišla.

Nevěděl jsem, jestli ta rána, co místností zaburácela, byl výstřel z Deegarovi pistole, nebo prostě jen klasický pád quariana ze stropu. Zvědavost mě donutila otevřít oči. Byla to první důstojnice Vesny, která se právě sbírala ze země.
Upřu zrak na kontrolku na své zbroji. Svítí zeleně, což značí, že vše, co bylo řečeno, šlo do hlasitého odposlechu a celá posádka lodi, nebo to co z ní zbylo, to musela slyšet. Pokud tedy zrovna nebyla mrtvá.
„Šéfe? No to sotva. Rád vidím, že jste v pořádku.“ Utrousím na ni.

„Jo, no... nápodobně,“ vysype ze sebe lehce rozpačitě a odstraní lehce rozptylující kus infuzní hadičky omotaný kolem ramene.
„Každopádně jestli to dobře chápu, tak jste kvůli jednomu příbuznému nechal umřít minimálně čtyři lidi, jo?“
Založila ruce v bok a bezpečákovu pistoli zatím vůbec nijak nekomentovala, natož aby mu snad nakázala ji složit.

Na její otázku jsem nedokázal hned odpovědět. Stojí Rossův život za životy těch minimálně čtyř? Sotva.
„Nedokážu Vám popsat, jak moc mě mrzí ztráta členů posádky. Ale vím, že Ross není jen můj příbuzný. Je to má krev! Jste quarian musíte vědět nejlépe, co znamená úzký rodinný vztah. Nedovolím nikomu, aby ohrožoval to, čeho si vážím nejvíce.“ Odvrátím od obou zrak.

Mé bleskové reflexy reagovali na padající techničku tak, že druhá ruka automaticky z pouzdra vytáhla druhou pistoli a tak jsem jednou rukou mířil na kapitána a druhou na techničku. Naštěstí mé reflexy byli dostatečné vytříbené, že sem jí neprohnal zbrkle kulku hlavou. Po několika krátkých momentech jsem zbraň mířící na quarianku schoval do pouzdra, ale zbraň mířící na kapitána zůstala po většinu jejich rozhovoru namířená na kapitánovo čelo. Po chvíli jsem ale s klidným výrazem v obličeji i v hlase kývnul na techničku. Skloním pistoli a schovám ji do pouzdra. Ale nezajistím ji a ruku nechám na pažbě.

Potom, co velitel složil svoji zbraň, jsem nabil dojmu, že bych si měl asi v duchu hlasitě oddychnout. Pravda byla ale taková, že jsem nic takového necítil. Možná to měl ukončit rovnou. Možná by to bylo pro všechny jednodušší.

Deegarova sklopení zbraně si pochopitelně všimla, ale nehodlala to nijak komentovat, protože musela rychle odpovídat. Když hádka, tak ať to lítá, to bylo motto, kterým se její rodina řídila už od svého života na planetě a nikdy to nezklamalo.
„Ti čtyři možná nebyli moje krev, ale byli to členové mojí posádky, takže jako quarianka vám teď oznamuji, že jste zabil čtyři moje příbuzné.“ A mohla jenom doufat, že jich není víc.
„A nejhorší na tom je, že tomu šlo tak snadno předejít.“ Nebude brečet, nebude, nebude, nebude. Ale stejně radši trochu ztmavila hledí.

Její slova mne opět zaskočila. Možná jsem quariany trochu podcenil v tom, jak dokáží být impulsivní, nebo sensitivní a oddaní své posádce. Přece jen, byla tu dávno před námi.
„Mrzí mě to. Opravdu,“ řeknu a nakrátko se odmlčím, abych nabral síly.
„Nechci nyní sám sebe stavět v opozici, ale nemohl jsem riskovat Rossův život, tím že bych prozradil, po čem pátrám. Nemohl jsem přeci vědět, že jen co vletím do atmosféry, začnou na nás padat rakety. I idiot by neletěl do jasné pasti. Přísahám, že jsem nevěděl, do čeho letím. Deegar má kontakty v C-Sec, nemohl jsem riskovat mé šance. Kdyby byl zkompromitován už bych ležel nejspíš s kulkou v hlavě. A jinou loď bych tak rychle nezískal.“ Všimnu si stále svítícího interkomu, který stále odesílá poslušně informace do reproduktorů na lodi. Sáhnu si ke krku a vypnu ho.

Předchozí smutek se v ní otočil v zárodek hněvu tak rychle, že ji to samotnou dost znejistělo. Ne, nebude se hádat, i když si o to tělo říká. Sice by z něj nejradši nadělala kuřecí řízky, ale pak by musela do nějakých papírů vyplňovat, že se neovládla vinou premenstruačního syndromu a kdesi cosi. Ne že by to nejspíš nebyla pravda, ale má teď spoustu práce.
„Připravte se, že to budete muset vysvětlit řediteli. A pochybuju, že z toho bude nadšený,“ vyřkla zádumčivě, otočila se na patě a po otevření dveří jimi prošla ven. Tam ji zastihla zpráva od šéfinženýra, nutno podotknout, že zpráva dobrá.
Nejen že k nim stále neletí žádný další shuttle, letí k nim Devana, která to nouzové volání přeci jen zachytila. A to znamená, že přiletí i Tulvi, což znamená, že se jí snad už brzy dostane toho tolik potřebného sexu. A je jí úplně jedno, kolik lidí je při tom uslyší, tady jde o nervy hlavního technika.


Není co vysvětlovat. Pomyslel jsem si, když se Narva dala na odchod. Jestli se z téhle pakárny dostaneme, osobně předám černou skřínku a audio záznam z mé zbroje ředitelovi, sám, včetně mé kompletní zprávy a své resignace.

Co se k tomu dalo říct? Nic. Vztek ve mně stále bublal, nejradši bych opravdu kapitána na místě odstřelil. Ale tohle je civilní společnost a tady platí jiná pravidla. A technička prostě měla pravdu. Tohle musí vyřešit ředitel.
Podíval jsem se na kapitána.
„Ona má pravdu. Tohle dořešit má právo jedině ředitel. Myslím, že potom, co tohle slyšel zbytek posádky, tu asi moc příznivců mít nebudete. O mé muže se nestarejte, udržím je na uzdě. Koukejte se sebrat a začít dělat své povinnosti! Dát nějak ten bordel do pořádku.“
Otočil jsem se na patě a šel směrem ven. U dveří jsem se otočil zpět k němu.
„Jak jsem řekl, jestli ještě jednou ohrozíte posádku, na místě vás zastřelím!“ Pak jsem vyšel ze dveří. Na chodbě jsem se zastavil u medičky.
„Omlouvám se vám za své chování, madam. Můj vztek nebyl mířen na vás, ale na kapitána a něco jsme si potřebovali osobně vyříkat. Ještě jednou se omlouvám a doufám, že mi mé chování odpustíte.“

Z rozhovoru, ktorý som si vypočula, som mala veľmi zmiešaný pocit, potrebovala som si niekam v klude sadnúť, poprípade ľahnúť a utriediť si myšlienky. „To nič, nič sa nestalo.“ zamrmlala som ospravedlňujúcemu sa turianovi.

Pamatuji si, že když se doktorka vracela na ošetřovnu, měla neutrální výraz na tváři.
Otevřela šuplík a něco v něm nahmatala. Se slovy „Tohle vám pomůže si odpočinout“ mi do mé kapačky přimíchala další sedativa. Nebo to mohl být jed. Těžko se jí divit potom všem, co si vyslechla. Měl bych se připravit na to, že každý teď na mne bude hledět skrz prsty a procházet kolem mě jen s odjištěnou zbraní. Doktorka opět opustila místnost a já začal přemýšlet o tom... o tom, že... ŽE....

Opět se probudím s šokem a zadýchaný jsem jak po ranní rozcvičce na akademii. Rychle se rozhlédnu po místnosti. Na místě Duncana leží stále ještě Duncan. Stále dýchá, ale zdá se být mimo. Vedle něho na druhém lůžku, leží obrovský ještěří tank. Nevím, jestli je živý nebo mrtvý a rozhodně to nehodlám zjišťovat. Má kapačka je prázdná. Netuším, jak dlouho jsem spal, ale zjištěním, že už se bez bolesti dokážu sám posadit, mnou projede vlna optimismu. Pomalu si vytáhnu obří jehlu z levé ruky a zkusím se postavit na zem. Nebolí to, medigel dokáže zázraky. Protáhnu své ochablé tělo a přitom myslím na to, jaký je náš stav.
Pomyslím na větu, kterou mi řekl Deegar, než opustil místnost, že tohle má právo dořešit pouze ředitel. Omyl, pane veliteli, tohle vyřeším já a to hned teď.

S novou energií a jasným cílem jsem opustil místnost. Chodby Vesny střídaly ty hezké, nedotčené a pak ty, co byly dotčené buď střelbou, výbuchem nebo čímkoli jiným, co by se mi nelíbilo. Výtah nefungoval a tak jsem se musel vyšplhat po provazovitém žebříku, který tu už někdo záměrně nechal ve výtahové šachtě. Celkem bez obtíží jsem to zvládl do druhého patra. Tělo mě sice ještě bolelo, tak jsem zkontroloval obvazy v místě rány. Nikde nic nekrvácelo, a tak jsem pokračoval až na můstek. Cestou jsem překvapivě nikoho nepotkal, ale lodí se ozývali zvuky z obslužných šachet. Většinou se jednalo o zvuky svářeček či jiných pneumatických zařízení pro údržbu lodi.

Na můstku byla opravdu spoušť, časté otvory po kulkách mě utvrdili v tom, že jsme byli napadeni. Přistoupil jsem ke své konzoli, která se zapnula jen velmi neochotně. Nechal jsem si přehrát video z bezpečnostní kamery, která je umístěna nad astrometrikou, abych si ověřil mou správnou teorii. Stále zde byly uloženy informace o poloze nepřátelské základny, které jsem si stáhl do své zbroje. Než jsem vypl konzoli, nechal jsem si rozfázovaně vypsat hrubé škody na Vesně. Hodnoty udávaly aktuální stav.
*Trup.......... 83%*
*Jádro.......... 95%*
*Podpora života.......... 72%*
*Pohonný modul.......... 44%*
*Elektronika.......... 75%*
*Navigace a řídící jednotka.......... 53%*

Otočil jsem se k airlocku a za ním parkujícímu transportéru a rozeběhl se. Byl to standardní přepravní shuttle s krátkým doletem turianské výroby. Byl otevřený, a tak jsem nakoukl dovnitř. Nikoho jsem neviděl, a tak jsem naskočil a šel se podívat dozadu do místa, kde sedí posádka a začal prohledávat skříně nad sedačkami. To co jsem hledal, bylo až v té poslední přihrádce.
Měřilo to metr dvacet po rozložení a mělo to optický zaměřovač. Zásobník byl plný a tak jsem pušku složil a připnul na záda. Přešel jsem zpět do malé pilotní kabiny a usadil se. První, co jsem udělal, bylo, že jsem vyřadil z provozu komunikační kanál a radiové vysílání. Potom jsem ze své zbroje zadal polohu základny do navigační konzole. Nezbývalo než uzavřít shuttle a nahodit motory. Transportér mě poslech a za chvilku už jsem byl ve vzduchu řítící se velkou rychlostí proklatě nízko nad zemí. Všiml jsem si, že jsou za mnou vidět oblaka zvedajícího se písku a tak jsem to zvedl tak akorát, abych měl jistotu, že mě nezachytí radar.

Chvíli jsem takto letěl, až se na mapě navigace rozblikalo mnou označené místo, kde se měla nacházet základna. Měla stát přímo přede mnou kilometr odsud. Jenže nebyla. Přede mnou se trčil jen velký kopec z písku. Přistál jsem tedy s transportérem asi pět set metrů před písčitou dunou a vypnul motory. Vystoupil jsem a sundal ze zad vypůjčenou zbraň. Byl jsem si jistý, že i přes to, že jsem ji neviděl, tu někde bude. Kopec přede mnou se zdál být, jako dobrý začátek pro start a tak jsem se začal pomalu šplhat nahoru. Bylo to dost obtížné, protože jsem se neustále bořil hluboko do písku, což mě stálo hodně energie. Nakonec jsem pracně dosáhl vytouženého vrcholu písčité masy, a to co jsem uviděl na druhé straně dole pod kopcem, mi doslova vyrazilo dech.


Madoxxes, Deegar , Saphy , Narva

Čo s nami bude ďalej? Dostaneme sa odtiaľto živí? Otázky a myšlienky vírili a bili sa medzi sebou, ktorá je naliehavejšia a dôležitejšia. Uvedomila som si, ako strašne som vyčerpaná. Keď som nášho „kapitána“ dala na infúzku a uistila sa že su všetci stabilizovaní, vyšla som z ošetrovne zohnať niekoho s kým by som sa mohla porozprávať. Beznádej a osamelosť sa však stihla prešmyknúť dverami za mnou na chodbu a obe súčasne zaútočili na môj rezignovaný nechránený chrbát. Oprela som sa dlaňami o stenu a nechala tiecť slzy po lícach. V hrdle som mala obrovskú guľu zadržiavaných emócií, ktorú som už nedokázala prehltnúť. Ja niesom žiadny vojak. Nechala som zo seba vyjsť vzlyky, bezmocný tichý plač, strach i bolesť.
Cítila som sa sama ako nikdy v živote. Čo som si myslela? Opustit istotu nemocnice na Citadele... zaľutovala som svoje „odvážne rozhodnutie“. Ach bohyňa, aká som bola hlúpa! Dnes... dnes umriem v nejakej diere v prdeli galaxie. Toľko mŕtvych... prebehne mnou triaška.
Znova bezmocne zaškriabem nechtami do chladného kovu steny a zlhboka vydýchnem.
Možno by som to mala ukončiť hneď. Aj tak tu všetci umrieme. Toto teda nevyšlo...
Otočila som sa chrbtom k stene a skĺzla som na zem, hlavu v dlaniach.

„Spoliehaj sa sama na seba, Saphy. Iba vtedy budeš silná. Využívaj všetko, čo ti bolo dané. “, povedal pevne stavaný chlap nadomnou, keď som dopadla chrbátom na žinenku. Zase ma zaskočil. Znova som sa vyšvihla na nohy a zaujala postoj. Tentokrát som preniesla váhu viac na prednú nohu, úmyselne. Fred si všimol mojej „chyby“, ale nepovedal nič, zaujal postoj a pravou rukavicou ťukol o moju rukavicu. Okamžite zaútočil a chcel vyťažiť z mojej „chyby“ tým ,že mi nohu podkopne. Avšak nečakal, že sa náhle vyhnem do záklonu a vykopnem prednou nohou piramo na jeho hruď. Nedala som kopu prílišnú razanciu, aj preto že som takmer nedočiahla. Avšak tento úskok stačil na to, aby ho prekvapeného poslal o dobré dva metre dozadu. Gestom prerušil tréning. „Daj si tridsať brušákov a na dnes končíme.“, povedal medzi vydýchavaním a masírovaním si hrude. „Prepáč Fred.“, ospravedlňovala som sa mu. „To nič, brušákuj, Saphy. Už som prežil aj horšie veci ako štuchanec od dievčatka.“,  zachechtal sa. Po tréningu sme sa šli najesť späť do baru. A tam pri jedle mi povedal, že mám podať prihlášku na medicínu na Ilium.
Nechápala som prečo. Neskôr mi to však došlo. Nezabudnem mu to. Bol jediný, ktorému na mne záležalo, a preto som ho musela opustiť. Odvtedy som nikoho podobného nestretla.

Ale... Ten krogan, Grok, kvôli mne šiel na istú smrť. Ktovie čo by so mnou bolo, keby nebol tak odvážny, alebo šialený? Kvôli mne. Čo som také dokázala, že si zaslúžim žiť, Athamé? Čo je mojím poslaním? Znova som sa postavila a vykročila som neisto po chodbe, pridržiavajúc sa steny, potrebovala som pohyb. Blúdila som pohľadom po chodbe. Zrazu bolo všetko tak vzdialené. Ako v sne. Mĺkve tváre s bolestivými grimasami v kalužiach vlastných tekutín, ledabolo rozhádzané po chodbe vystriedal všadeprítomný neporiadok.
Chcela som sa schúliť do náruče. K Fredovi. Obišla som oštrovňu z druhej strany a vošla druhými dverami, ani som si to poriadne neuvedomovala. Potrebovala som oporu, pevnú skalu v tejto šialenej situácii, niekoho o koho sa môžem oprieť. Pritiahla som si stoličku k hore, ktorá pokojne oddychovala. Cítila som sa ako malé dievčatko, ktoré sa díva na spiaceho otecka. V hrudi sa mi rozlialo teplo a pokoj, strach a beznádej vzali nohy na plecia, keď uvideli s kým majú dočinenie. Priložila som moju dlaň k jeho obrovskej ruke a zľahka sa jej dotkla. Slzy som ignorovala. Ignorovala som ošetrovňu. Oprela som líce o jeho ruku a zavrela oči. Spánok ma opatrne odniesol ďaleko od tohto miesta.

Trochu se zavlnil. Proč? Protože stisk na jeho ruce bylo to poslední, co očekával. Pak přišla ta vlhkost. Slzy? Co to je za kravinu? Zavrtěl se ještě jednou. Co by dělaly slzy tady? Otevřel si oči a pohlédl na bílou oblohu s nadýchanými oranžovými mraky. Ležel napůl zasypaný ve sněhu téže barvy a za ruku ho držel jeden z jeho kadetů a třásl s ní. Ta vlhkost byl sníh, který teplem v kroganově ruce tál.
„V pořádku, Veliteli?“
„V pořádku, Foxi,“ zamrkal a vypadal jako želva na zádech. „Kde máme toho zmetka, co tu rozmetal všechny moje sněhuláky?!“ zavrčel a sledoval dalšího kadeta, který se přiblížil, a s Foxovo pomocí mu po pomohli zpátky na nohy.
Grok jim naznačil, ať zaujmou obranou pozici a dávají pozor na okolí. I když věděl, že tu jsou zcela sami, a oni nejspíš také, bez zaváhání začali plnit rozkaz. Z dálky se k nim blížil ještě jeden kadet. Respektivě kadetka. Když se přiblížila na deset metrů, její krok trochu znejistěl. A nebylo to tím, že se bořila po kolena do sněhu.
„O-omlouvám se, Veliteli. Nechtě-,“
„Ticho!“ okřikl jí a naznačil, ať sebou hne. Jakmile stanula metr od něj, automaticky se postavila do ukázkového pozoru. Trochu se jí třásla ruka.
„Je něco v nepořádku, slečno Gratietová?“
„Ne, Veliteli!“ pokusila se potlačit třas.
„Tak proč se klepete jak zmoklé štěně?“
„Já-já-,“
„Na něco jsem se vás ptal, slečno Gratietová!“
„Pociťuji strach a vzrušení z toho, co jsem dokázala, Veliteli!“
„Máte proč. Tak silnou biotickou šlupku na třicet metrů jsem zažil jen pětkrát a to měli na svědomí děvčata z asarijských komand,“ třas ustal a kdyby neměla helmu, určitě by bylo vidět, jak jí zčervenaly tváře pýchou.
„Děkuji, Veliteli!“
„Nono, zas tak se nenaparujte,“ chytil ji za bradu a přitáhl blíž ke svému obličeji. „Když příště řeknu, ať trefíte jen mě, tak trefíte jen mě a vynecháte z toho těch šest zbylých sněhuláků, se kterými se tu kolega Fox a Blanks tak pracně dělali. Jasné, slečno Gratietová?!“ Jedinkrát uhla pohledem na Foxe, který se na ní zašklebil.
„Aj Aj, Veliteli!“
„Dobře. Já z vás toho biotika ještě udělám…“ zamručel si spíš jen pro sebe a společně s ostatními začal válet nové sněhuláky.


Celí promrzlí jsme seděli v našem bunkru, který jsme tu před nedávnem objevili a zabrali. Jednalo se o menší stavbu, nacházející se ve skále, kterou zde vybudovala nejspíše nějaká žoldácká skupina, ale jistý jsem si tím nebyl. Když se vstoupilo dovnitř, následovala kratší chodba k dalším dveřím, které již mířili rovnou do bunkru. Po obou stranách dveří byli dvě otevírací okýnka jako střílny. Hned za dveřmi se nacházela největší místnost bunkru, něco jako hlavní hala. Ta spojovala další tři místnosti a to kuchyň, ubikaci a koupelnu. Vše samozřejmě bylo v dezolátním stavu a o nějaké koupelně se dalo jen spekulovat, ačkoliv zde dříve určitě byla. V hlavní hale jsme byli utábořeni my - všude byl nepořádek a sutiny. Na zdech byly popáleniny po jasných výstřelech od zbraní, a tak jsme usoudili, že zde před velmi dlouho dobou proběhl tvrdý boj.
„Tenhle výcvik je celej jenom o Gratietový. My dva jsme tu zbytečný,“ postěžoval si Blanks a sedl si na židli za stolem. Posadil jsem se naproti němu, podíval se na něj a opřel si loket o plochu stolu.
„Zdáš se mi lehce z formy, kamaráde.“ Zasmál jsem se.
„Nikdy jsi mě neporazil, srabe.“ Zasmál se taky a stejně jako já opřel loket o stůl a chytl mě za ruku.
„Tak na tři.“ Řekl jsem a Blanks přikývl.
„Co takhle nějakou hru, co můžou hrát všichni?“ ozvala se za mými zády Gratietová. Blanks využil mojí nepozornosti a pomocí páky mi ruku položil na desky.
„Prohrál si, srabe.“ Sykl na mě.
„Přisedni, Jane,“ ignoroval jsem jeho poznámku a raději se usmál na dívku a ukázal ji na židli po mé levici.
„Děkuji, Dave.“ Usmála se a posadila se.
„Tak co to bude?“ zeptal se Blanks a usmál se na ní.
„Co takhle poker?“
„Ne, ten nehraju. Musím se od podobných her držet dál, měl jsem s tím problémy,“ zakroutil hlavou Blanks.  
„To jsem netušila, promiň Eriku,“ udělala psí oči, takže bylo jasné, že ke hře stejně dojde. Pomalu jsem v Gratietové dokázal číst jako v knize. Tahle slečinka byla nevinná asi jako náš kroganský velitel. Byla krásná a ona si to velmi dobře uvědomovala. Ta holka s námi manipulovala a byla v tom zatraceně dobrá. A taky s námi někdy spala.
„A kde je vůbec velitel?“ zeptal se Blanks.
„Dělá nám něco k jídlu.“ Odvětil jsem a ukázal palcem za sebe směrem, kde se nacházela místnost, co se považovala za kuchyň.
„Tak snad to bude k světu, ale je to stále lepší, než kdybys vařil ty,“ zavtipkoval.
„Vy se znáte hodně dlouho co?“ culila se Jane.
„Někdy si říkám, že možná až moc dlouho.“

Nebylo to tu nejhorší. Když dostal povolení k této akci, netušil, že tu něco takového vůbec najdou. Původně letěli na blind, ale štěstí se na ně usmálo. Dokonce i ten malý fuzní generátor, který s sebou přivezli, měli kam zapojit.
Bylo tu teplo, Blanks prošťouchl ventilátory, takže i ta cirkulace a filtrace vzduchu fungovala… prostě nádhera. Kdyby se něco stalo, tak týden by tu neumřeli. Možná míň.
Jak bylo řečeno, Grok byl v kuchyni a připravoval jídlo. Prvně zabavil všem jejich ešusy a připravil jim do toho pořádnou porci česnekové polévky a česnekem skutečně nešetřil, nejsou žádné holčičky.

Po jeho zavolání, ať si pro to přijdou, se všichni spořádaně dostavili a zase odešli do haly. Tak se mu to líbí. Nepřekáží. Otevřel přírodní chladničku, která zde už byla, a stačilo z ní vytahat jen pár těl, a sáhl po mraženém kočičím mase. Čerstvou kočku si vzít bohužel nemohl, a tak aspoň za svého polohlasného mňoukání začal připravovat svou specialitu.

„Celkem síla, trochu mi z toho slzej oči,“ zasmála se Jane.  
„Dyť je to vynikající,“ řekl Blanks a vysrkl zbytek polívky. Chvíli po něm jsem dojedl i já a musel jsem uznat, že to bylo opravdu dobrý.
„Mně to taky chutnalo,“ přidal jsem se k Erikovi. Jane se podívala na mě a potom na Erika a okamžitě snědla i svoji polévku. Utřela si oči a pak se usmála. Přistihl jsem se, jak na ní doslova civím, ale nebyl jsem sám. Blanks taky civěl. Jane si všimla našeho zájmu a opět se usmála. Měla stejnou chuť, jako my.
„Tak myslím, že je čas na jeden z mých příběhů. Není lepší způsob jak strávit čekání na druhý chod,“ zazubil se Erik, který se pokoušel zakrýt erekci. „Stalo se to před necelýma dvěma roky. Vyprávěl mi to můj otec. Jednalo se o jednu jeho misi na Citadele. Můj tatík je totiž u C-Secu a zrovínka se ochomejt u jednoho velmi zajímavého případu. Nebudu vás krmit zbytečnými detaily, ale jednalo se o pašeráckou skupinu a nepašovali nic jiného než Rudopísek.
C-Sec po téhle skupině pásl už poměrně dlouho. Můj otec zrovna měl volno a dopřával si nějaký ten drink v baru, když zrovna od protějšího stolu uslyšel dva chlápky, jak si povídají o prodejci Rudopísku, který je na Citadele a že za ním půjdou.
Nebyl čas se nikam vracet a tak otec varoval C-Sec vysílačkou a sám vyrazil ty dva floutky sledovat na vlastní pěst.  Protože měl volno, měl u sebe pouze pistoli, kterou nedával nikdy pryč. Můj otec totiž s pistolí doslova spal. No vypadá to, že se mu to tentokrát vyplatilo. Sledoval ty dva skoro dvacet minut, až došli do nějakých dost postraních ulic kam by se za normálních okolností nikdo nevydal. Znovu kontaktoval C-Sec a vyslal signál o své poloze. Pokud si pamatuju, říkal, že ho nabádali, ať počká na posily, ale můj tatík nikdy nebyl trpělivý člověk. Takže je vám samozřejmě jasný, že pokračoval na vlastní pěst.
No naneštěstí ty dva šmejdi, co je sledoval, o něm věděli a počkali si na něj za rohem. Dali mu jednu po hlavě a otec skončil v limbu. Probudil se o nějakou dobu později. Ležel někde v nějakém skladu a byl spoutaný a samozřejmě odzbrojený. Podle toho co slyšel, zrovna o kus dál probíhal prodej. Otec ležel za nějakými bednami, takže neviděl nic, ale díky jeho výcviku se mu povedlo dostat z pout. Rozhlédl se po okolí. Ve skladišti se nacházeli dva lidi, co je na začátku sledoval a další tři osoby. Jednalo se o salariany. Dva z nich byli ozbrojeni útočními puškami a ten třetí patrně jejich šéf měl pouze u pasu pistoli. Ani jeden z nich neměl zbroj. Co se týče těch dvou lidí tak byl z nich ozbrojen jen jeden a to k tomu ještě otcovou pistolí a zbroje taky samozřejmě neměli. Nejednalo se o nijak silnou skupinu, ale otec nebyl ozbrojen. Musel vymyslet plán, protože se nemohl spoléhat na to, že by ho C-Sec přišel zachránit, však víme, jak to chodí, přijdou, až když je po všem. Nastal čas plánování, začal se rozhlížet po skladu.
Nebyl takový problém se tam nepozorovaně pohybovat, protože sklad byl plný beden, doslova to bylo bludiště, jen uprostřed bylo volné prostranství a tam se právě nacházela ona nepřátelská skupina. Nechápal, proč ho pohodily takhle mimo svůj dozor ba dokonce, proč ho nenechali hlídat, ale přece jim ještě nebude radit. Sebral ze země plechovku, která se zde válela, a hodil jí vpravo, jak nejdále dovedl. Skupina se zarazila. Samozřejmě následovalo přesně, co očekával.
Hlavní salarian vydal rozkazy, kterým nerozuměl a překladač sebou naneštěstí taky neměl, ale poznal, o co šlo. Oba ozbrojení salariani zpozorněli, jeden z nich šel jeho směrem a druhý směrem k hluku, který způsobila plechovka. Otec se dostatečně schoval, aby ho blížící se salarian neuviděl, jakmile dojde k místu, kde měl ležet svázaný. Ten došel až k místu a než stačil cokoliv udělat, otec po něm skočil. Zneškodnil ho, ale bohužel to udělalo moc velký hluk a ty ostatní šmejdi, spustili palbu.
Otec šáhl po zbrani a poslal na nepřítele pár střel naslepo. A pak se rychle přemístil na jiné místo. Podíval se na nepřítele a všiml si, že se mu předtím povedlo trefit jednoho z těch chlapů. Ostatní stále stříleli do míst, kde myslel, že otec je. Poslal další salvu střel a hlavního salariana postřelil do nohy. To už to do něj ale začal šít ten ozbrojenec. A otec se opět musel přemístit. Slyšel zraněného vůdce, jak řve soustu nadávek a rozkazů. Otec si teprve teď uvědomil, že neví kde je ten druhý člověk, ale nebyl čas to řešit, protože ten salarian s puškou mu dával slušnou sodu. Doběhl za další bednu a zaklekl. Zrovna se chytal vykouknout, když v tom ze strany na něj skočil zrovna ten chlap, co mu zmizel z dohledu.
Začal do něj bušit pěstí hlava nehlava. Otec dostal pár nehezkých ran do obličeje a taky mu bylo jasný, že se blíží ten druhej salarian. Ze všech sil se vysmekl ze sevření toho chlapa a praštil ho pěstí do obličeje, pak mu okamžitě poslal další ránu tentokrát pažbou pušky. To toho chlapa odrovnalo a zároveň nezabilo. Hned zamířil na salariana, který běžel k němu a prostřílel ho jak cedník. Když konečně dorazili posily, měl už otec dva vězně ošetřený a přípravný na převzetí. Pokud jde o ten Rudopísek nakonec z vězňů dostali vše, co potřebovali a tu skupinu dopadli. Otec samozřejmě dostal pochvalu a nějaký to ocenění, ale za to si nic ve skutečnosti nekoupíš.“

Když Erik dovyprávěl, zhluboka se nadechl a opřel se o židli. Celou dobu co Erik vyprávěl příběh, gestikuloval u toho rukama a snažil se oživit každou pasáž.  

„Neslyšel jsem z toho ani polovinu, ale i to mi stačilo k tomu, aby mi došlo, že to, co říkáš, je pěkná hovadina, Blanksi,“ vyvalil se z kuchyně a v rukou držel ešusy, z kterých se kouřilo a linula pronikavá vůně. „Rudopísek není jako nějaká ta vaše patlanina ze Země, nebo odkud jste se to vyloupli. K pašování se dost těžko dostaneš, pokud nejsi pod křídly nějaké větší organizace. Možná se pletu, ale Eclipse jsou v tom profíci. A když už chceš ject v takovém podniku na vlastní pěst, tak to nejde bez těžkooděnců a trochy paranoi.“
Zatímco mluvil, postavil pokrmy před kadety. Blanks se jemně zamračil. Nejspíše si celý příběh doopravdy vymyslel, ale nebo taky ne. U něj člověk nikdy nevěděl, ve skutečnosti jenom mě říkal co je pravda a co ne.  
„Ne, vidím, že se nadechuješ, ale děláš to zbytečně, nedomluvil jsem. Tyhle pohádky pro usmrkance si nech pro děcka, jestli máš vůbec ještě koule a dožiješ se věku, kdy nějaká mít budeš. Jestli chceš vyprávět příběhy, tak vyprávěj takové, z kterých tví společníci získají něco, co se jim bude hodit… dejte se do jídla a já vám zatím povím něco, co se mi stalo s kadety, které jsem měl na starosti pár let před vámi. Nebude to ale taková řachanda se šťastným koncem. Byli to chytří a silní hoši. Opravdu jo. Patřili k tomu nejlepšímu, co mi kdy prošlo pod rukama.
Stejně jako vás sem, je jsem vzal na Tuchanku, domovskou planetu mé rasy. A víte, jaké to bylo? Hrozné. Dokud nevystoupili z raketoplánu, tak to byli ostřílení hoši - nikdo se jim nemohl rovnat. Deset metrů od raketoplánu to koupil první. Průstřel hlavy, ale ještě žil.
Měli jsme dvě možnosti. Buď se zakopat, nebo se otočit, skočit do raketoplánu a tradá pryč. Tu druhou možnost jsme bohužel nezvolili. Pak už to ani nešlo. Železo létalo vzduchem a vypadalo to, že tam všichni umřeme. Mysleli jsme si, že horší to být ani nemůže, ale z toho omylu nás vyvedl Thresher Maw, který se vyhrabal ze země a sežvejkal dva fajn chlapy…
Byl to masakr, ale nakonec jsme se odtamtud dostali. Jen já a jediný kadet, který to přežil. A teď mi řekněte, jaké ponaučení jste si z mého povídání vzali? Hm? Gratietová?“

 „Ehm, vždy utéct když je šance?“ řekla tiše Jane.
„Nestrkat nos, kam se nemá?“ ozval se Blanks.
„Vždy plánovat dopředu. Musí se počítat s každou variantou, i když to není třeba možné. Člověk musí postupovat obezřetně na místě jako je Tuchanka. Protože ta není zrovna pohostinná, co se týče ostatních druhů, krom kroganů. Jane i Erik mají pravdu podle mě oba. Jednalo se o nehodu. Prostě ve špatný čas na špatném místě,“ prozradil jsem ostatním svůj názor. Všichni na mě v tichosti koukali.
„Hm, to je dobrý,“ ozval se Blanks po té co ochutnal pokrm, co nám krogan před okamžikem přinesl. Postupně jsem si všechny prohlédl. Jane na mě koukala se zvláštním zájmem zatímco Grok naprosto neutrálně a nečitelně. Co se týkalo Erika, ten se cpal jídlem, až se málem v ešusu topil.

„Ano, slečno Gratietová, není ostudou utéct, ale lepší je to nazývat taktickým ústupem. Mnoho bojů, dokonce válek bylo tímto způsobem vyhráno.
Odhadnout, kam se dá strkat nos a kam ne je velice těžké, Blanksi. Z osobní zkušenosti jsem ale přesvědčen, že strkat nos tam, kam se nemá, není na škodu, ale vždy by se mělo v takovém případě jednat obezřetně a počítat s riziky.
A s tím je vlastně úzce propojená i tvoje odpověď, Foxi. Nikdy nejde počítat s každou variantou. Nikdy. Ano, s narůstajícími zkušenostmi budete schopní se do určité míry připravit na mnoho variant, ale nikdy ne na všechny. Protože vždycky bude existovat něco, nebo někdo, kdo vás dokáže překvapit a vy budete odkázáni jen na vaší schopnost se přizpůsobit nově vzniklým podmínkám, na schopnost improvizace… a teď už jezte, ať vám to nevystydne,“ pobídl Foxe s Gratietovou pohledem a ti moc dlouho neváhali.
„No, a kvůli téhle příhodě máme výlety na Tuchanku zakázané a stavíme tu sněhuláky…“

Po jídle si došli umýt nádobí a opět si posedali ke stolu. Lidská samička vyndala balíček karet a začala rozdávat, i když se Blanks trochu vykrucoval. Nabídli Grokovi, ať si zahraje s nimi, ale odmítl s tím, že se musím postarat o svou výzbroj. Usadil se v rohu, dál od skupinky lidí a dal se do čistění své zbraně. Oni to udělali už před jídlem… když byl hotov, nahmatal fotografii překrásné asari, kterou nosil stále u sebe. Zahleděl se do ní a najednou si vzpomněl na ty zatracené slzy. Slzy?

Mrkl, a když znovu otevřel oči, ležel na nějakém lůžku a levou ruku měl ještě vlhkou od slz Šmoulinky, která v ní choulila svou tvář.


Stvořil Dave a Grok

Chvilku na něj se zatajeným dechem hleděla a pak se odvážila s ním zatřást. Ani to s ním nehlo.
„Vypadá, jako že je…“
„Mrtvej.“ Dokončila větu za kolegyni. Sebrala ze stolku prázdnou sklenici a přičichla. Jo, byl to jeden z jejích koktejlů a ten chlap to očividně nezvládl.
„Co s ním?“
„Nevím.“
„Jestli se to dozví šéfová…“
„Tak mě v nejlepším případě vyhodí…v nejhorším dopadnu jako on.“ Pokrčila Bon rameny.
„Schováme ho.“ Navrhla bázlivě druhá asarijka.
Bon se nad tím zamyslela a nakonec uznala, že to není zas tak špatný nápad. Kdyby ho dostaly někam, kde se mrtvoly nacházely běžně, nemuselo by to mít pro ně nějaké následky. Chytila muže za kotníky a počkala až se Mea vypořádá s jeho rameny.
„Taky mohl držet dietu…je těžkej.“ Zasupěla asarijka a namáhavě ho nadzvedla o několik centimetrů nad podlahu.
„Dělej, než sem někdo vrazí…“ zaskřípala zubama Bon a pak strnula. Zády narazila do něčeho, co tu podle všeho obvykle nepostávalo. Opatrně pootočila hlavu a nevinně se usmála na jednoho z bodyguardů její šéfové. „To není tak jak to vypadá…“

Tlačil je před sebou, zatímco mrtvolu měl přehozenou přes rameno. Zdrhnout nebylo kam a ani tak nemělo zrovna velký smysl se o to pokoušet. Její šéfová měla prsty skoro všude a málo co jí ušlo. Takže potupně a poslušně doklopýtala přímo před ní, div si z nervozity nerozkousala spodní ret.
Šéfová si je přeměřila chladným pohledem a když uviděla bezvládné tělo obrátila oči v sloup.
„Už zase?“

*   *   *

Takže… dostala padáka. A kdyby to bylo v moci její bývalé šéfové, nejradši by ji vyhostila z celého vesmíru.
Sedla si na nejbližší zábradlí, co jí přišlo pod zadek, a povzdechla si. Zaměstnanecký byt bude muset opustit taky, což znamenalo, že se z ní i z její sbírky laciných pozemských milostných románů stanou bezdomovci, pokud nezačne situaci řešit okamžitě a hlavně efektivně. První věc, která jí bleskla hlavou, byla nutkavá potřeba pořídit si na její papírové kamarádky pevnou tašku. A taková se dala sehnat jen na jednom místě.

Měla štěstí, že narazila přímo na něj a ne na jeho nadřízeného. Quarian se probíral hromadou kovového šrotu, když se naklonila přes pult, aby ho pozdravila. Překvapeně sebou trhl, zapotácel se a svalil se mezi kusy něčeho, co vypadalo jako dveře od taxíku.
„Promiň.“ Pousmála se nesměle a pomohla mu na nohy.
„Potřebuješ něco, Bon?“
„Práci.“
Z filtračního zařízení se ozvalo něco jako pobavené zafunění a quarian se opřel o pult. I když si díky ochranné masce nebyla jistá, kam se vlastně dívá, pro jistotu mu zvedla hlavu výš než byl její výstřih.
„Takže tě konečně vyhodila?“ zeptal se nevzrušeně. „Vsadil jsem se s šéfem, že to bude až příští týden.“
„Tak to mě mrzí…“ ušklíbla se ironicky.
„Neřekl bych.“ Sehnul se zpátky k práci. „Zkus se poptat jinde, Bon… ale pochybuju, že tě někdo zaměstná, jsi profláklá potížistka, a tak trochu nemehlo.“ Pak se ještě na chvilku zamyslel. „Nedávno se někdo z mých známých zmiňoval, že ho zaujal jeden inzerát… co to jen bylo… jo nějaká dopravní společnost… zkus extranet, určitě to najdeš. Ale jestli šéf zjistí, že si se mu hrabala v databázi…“
„Neboj…“ zazubila se.

Měl pravdu. Společnost se jmenovala Perunica Express a pracovat pro ně by znamenalo dostat se pryč z Omegy a zmizet tak z dosahu všech problémů, se kterými se tu potýkala. Bez váhání odpověděla na inzerát a teď už jí zbývalo jen jediné. Čekat.

Suvan Tan, volus honosící se již pátým rokem titulem jediného dovozce alkoholu na Trident, se právě nyní nacházel stále na palubě vlastní lodi a úspěšně komandoval zbytek posádky ke změně kurzu. Převaděč, kterým započnou svou cestu k bohatství, už se na ně připravoval a pulzoval podobně, jako by pulzovaly volusovy oči, kdyby se na nich nějak mohlo projevit jeho vnitřní vzrušení.
Zjistil totiž, že skutečně má kontakty u Synthetic Insights a neváhal se jich zeptat, kolik by byli ochotni zaplatit za úplně nový typ robota, který Suvan nalezl na planetě nedaleko Perseova hávu. Vykládat jim, že ho vlastně ani moc nenašel on a že vlastně vůbec netuší, co to je za robota, považoval za naprosto zbytečné a počet nul v obratem nabídnuté sumě mu jen potvrdil, že to bylo dobře. Další zastávka: Noveria. A pak si možná bude moct dovolit strávit pár měsíců dovolené na Quanahu.

To byla ovšem ta méně důležitá ze dvou současně se odehrávajících skutečností, které nás zajímají. Ta druhá, mnohem podstatnější, se začala dít ve chvíli, kdy Devana vylila do moře nedaleko Ithaky další várku létajících želv a chystala se opustit atmosféru. A nebylo to tím, že by je Proteus omrzel, nebo snad že by se chystali letět zpátky pro další havěť, bylo to proto, že teď už podle plánu měli zahájit hledání ztracené sesterské kocábky.
Sotva však stihli prodiskutovat její možnou trasu, jejíž okolí by bylo záhodno prohledat jako první, když zachytili zprávu, která jasně dokazovala, že Vesmír má smysl pro humor. Bylo to nouzové volání z Vesny a podle všeho je někdo sestřelil. Nejpodivnější na celé věci ovšem zůstával fakt, že zpráva přišla z planety Sharjila, která byla tak mimo jejich oblast, jak jen je to možné.
Bezpečnostní protokoly nicméně potvrdily, že hlas patří quarianské první důstojnici, takže posádka nelenila a začala vymýšlet, jak dostat kolegy z kaše.
Očividně si nemohli dovolit jen tak tam pro ně zaletět. Ať už byl nepřítel kdokoliv, disponoval výbavou, s níž už jednu fregatu zneškodnil, a bylo tedy třeba se domnívat, že druhá mu nebude dělat o moc větší problémy. Rovněž se dalo předpokládat, že sestřelená loď nebude v nejlepším stavu a bude tedy třeba pomoci s opravami, případně s odtažením celého vraku na domovskou základnu.
Inženýrka celou věc pečlivě propočítala a došla k závěru, že jádro Devany by mělo být schopné dočasně fungovat v přetíženém režimu, aby bublina jednoduše pokryla obě dvě lodi. Pokud se podaří vzlétnout, ve vesmíru už by dvojnásobná hmotnost neměla představovat až tak velké potíže, jen bude třeba letět podstatně pomaleji a podstatně častěji také vybíjet náboj, což prodlouží cestu z šesti hodin na necelých jedenáct dní.
Vidiny tedy nebyly vyloženě příznivé, dokud se do věci nevložil vesele se usmívající salarian od navigační konzole s tím, že má jeden nápad.
Od chvíle, kdy se napojil na Extranet, po přílet Devany na orbitu Sharjily se vlastně nestalo nic až tak zajímavého. Mnohem zajímavější to bude, podíváme-li se na to z perspektivy domácích, to jest pirátů.

Chorus Dent byl pirátem už nějakých třicet, čtyřicet let. On a banda dalších turianů pod jeho vedením už přepadli a vybrakovali pěkných pár lodí, ale tohle bylo historicky poprvé, kdy jim nějaká spadla přímo do klína a stačilo ji jenom sestřelit. Žádné nahánění po půlce sektoru, žádné čekání v úkrytu za asteroidem, prostě jen namířit, vystřelit a posbírat. Tohle bylo ovšem historicky poprvé ještě z jednoho důvodu - přepadový tým, který byl poslán na sbírání, se poprvé od začátku jejich bandy neozval včas. To by sice turianovi stačilo k vráskám na čele, protože jeho banda vždycky plnila rozkazy do puntíku, ale kdyby odpovídali na přímé volání, přešel by to jenom disciplinárním řízením, což ve zdejších poměrech znamenalo dát tomu nezodpovědnému kriplovi, co zapomněl podat hlášení, za vyučenou.
Jenže oni ani neodpovídali a to bylo špatné. Rozhodl se dát jim hodinu k dobru, že je pak za to odpovídajícím způsobem seřve, ale ještě před vypršením limitu přeci jen něco zachytili. Tísňové volání z té skořápky, což nemohlo znamenat nic jiného, než že sběrači dostali na prdel a už se si nevrátí. Vlastně to znamenalo jediné - že tam příště budou muset poslat trochu větší sílu. Chorus se nicméně rozhodl, že to počká. Z lodi po tom dopadu stejně moc nezbylo a s trochou štěstí tam posádka za chvíli chcípne sama, takže není kam spěchat.
Důležitější teď byl fakt, že možná přiletí další lodě. A pokud nejsou tupí, budou silnější, takže to nehodlal nechat náhodě. Nařídil připravit další balistické střely a sám se vydal do hangáru, kde na něj čekal jeho osobní raketoplán. Ne že by utíkal, to mu jeho hrdost nedovolila, naopak, on chtěl být první, kdo ty přilétající lodě uvidí, pěkně si na ně počíhá v pásu asteroidů a pomůže pozemní základně zaměřovat cíle.
Jenže ono to nešlo tak hladce, jak si celé ty tři, čtyři hodiny, co tam seděl, myslel.
Jakmile lodě přiletěly, a byly dvě, uznal Chorus, že hrdost je sice hrozně super věc, ale život je život, a vystartoval pryč odsud rychlostí přímo nadsvětelnou.

Základna stála na planetě celkem pokojně ještě dalších deset minut. Pak se z orbity snesla první střela, kus kovu urychlený akcelerátorem tak, že by měl při dopadu sílu dvojnásobku hirošimské atomové bomby. Neobvyklá hustota atmosféry to sice stáhla skoro na polovinu, ale i tak to nadzemní část báze srovnalo se zemí dost přesvědčivě. Druhá, třetí, čtvrtá, pátá a místo bylo sterilizováno. Stihla vyletět jedna jediná raketa, její cesta však skončila po dvou vteřinách, kdy ji zasáhl ultrafialový paprsek hypermoderního GARDIANu.
Pokud by někdo snad měl tu drzost drtivý úder přežít někde hodně hluboko, zůstane tam buď uvězněný až do brzké smrti, nebo se o něj postará zdrcující tlak, který si tam brzy najde cestičku.
Posádka salarianského dreadnoughtu Flainarra na oběžné dráze si do svých pravidelně aktualizovaných a analyzovaných statistik přidala jeden bod v boji proti organizovanému zločinu. Teď zbývalo vyslyšet prosbu podnikavého bratránka, naložit jednu napadenou loď, odvézt ji do domovského přístavu a připsat si pak další dva body, tentokrát za přispění k rozvoji mezihvězdného obchodu a koordinaci s civilním sektorem.
Dopravu napůl rozpadlé Vesny do hangáru na obrovské bitevní lodi si inženýři Devany rozhodně užili, posádka vraku pak měla kromě toho celou řadu jiných příležitostí k uplatnění, neboť nic samozřejmě nešlo úplně podle plánu, počínaje kapitánem Vakarianem.

Pažba pevně zapřená o rameno. Na tuhle vzdálenost s touhle puškou páté třídy od turianského výrobce Haliat trefím cokoli a nemusím být ani mistr střelec. Třeba člověka co si vyšel ven z budovy zakouřit.
Vedle polootevřeného velkého hangáru, ve kterém jsem napočítal aspoň pětadvacet plavidel, se trčí základna s vysokým přijímačem na střeše. O kus dál stojí raketová věž, která čeká na další rozkaz zabíjet. Vedle hangáru je heliport a na něm turianský stíhací letoun.
Počkal jsem si na další mužovu kouřící zastávku, abych se ujistil, že nikdo jiný se venku nepohybuje.
Zamířil jsem pirátovi na hlavu a zkontroloval, že bezpečnostní pojistka na spoušti je nastavená na jeho popravu. Ještě než mohl vůbec zaslechnout ohlušující ránu odněkud ze shora, hlava se mu rozprskla po okolí a vytvořila setinu trvající krvavou mlhu za ním. Přesunul jsem hledáček na bránu v hangáru, ale ani po chvíli jsem uvnitř nezaznamenal žádný pohyb.
Nechal jsem tedy pušku ležet a rozeběhl se z písčitého kopce dolů. To šlo rychle, protože jsem o něco zakopl a skutálel jsem se až na tvrdou zem. Ještě stále mi nebylo úplně nejvíc, ale vůle a adrenalin dokážou divy. Rychle jsem se vyhrabal na ruce a běžel rychle k mrtvému tělu. Až poté jsem si teprve uvědomil, že tohle je první osoba v životě, co jsem přímo zabil.
Bez citu? Bez slitování? Bez projevení jakékoli emoce? Neměl jsem čas o tom teď přemýšlet a sebral jsem mu vstupní kartu a ruční pistol co měl u pasu, kterou jsem připnul na ten svůj. Nechtěl jsem riskovat, že by někdo vyšel z hangáru a uviděl mrtvé tělo. Uklidit ho by taky nepomohlo, neboť mozek stékajíc dolu po stěně, před kterou muž stál, by přece jen něco prozradil. Přesunul jsem se tedy k hangáru.
Právě když jsem chtěl vejít dovnitř, překvapili mě dva vycházející muži. Oblečení do montérek, turian a člověk rozebírajíc něco o přívodu energie. Oba měli u pasu zbraň a ty určitě nenosili na utahování šroubů. V té chvíli jsem si uvědomil, že mám na sobě zbroj. A na zbroji mám znaky. Znaky mé bývalé šarže, znak Rady a znaky turianké armády. Stuhl jsem a zakryl jsem oběma rukama náprsní identifikace.
Oba muži zmlkli a zastavili, koukajíc na mě s oběma rukama na prsou. Chvilku ticha jsem využil k přemýšlení. Buď rychle tasit a doufat v štěstí, že ten druhý bude dostatečně pomalý nebo čekat až oba vytasí společně. Těkal jsem v této připitomělé pozici po obou očima a dech se mi zrychlil.

V ten okamžik člověk promluvil.

„Ježiši…“ vydechnul.
Turian se k němu otočil: „Říkal jsem Dentovi, ať nenajímá každýho debila, co potká. 'Levná pracovní síla' řekl mi. 'Stačí, když to udrží moč a zbraň'.“
„Ježiši...“ zopakoval člověk
Oba se dali znovu do chůze a pokračovali v načatém hovoru o energetických článcích.
V rychlosti jsem nakoukl do hangáru, abych se ujistil, že mě už nikdo nepřekvapí. Vytáhl jsem zbraň a oba zezadu střelil do hlavy. Tolik tedy k úctyhodné smrti.
Vydechl jsem a otočil se do hangáru. Uvnitř bylo snad padesát plavidel hlavně zásobovacího charakteru a všichni měli jedno společné. Jednu velkou díru po zásahu raketou do navigačního centra a ovládání řízení. Některé byli neopravitelné, ale na dosti z nich již byly započaty opravné práce. Pokračoval jsem až dozadu, kde byly ty úplně nejvíc poškozené lodě, neboli na odpis.
Bylo vidět, že sem tak daleko už ani nikdo nechodí. Lodě tu rezivěli a světla v této části byla vymlácená, bůh ví proč. Otočil jsem se a opřel jsem se o jednu z lodí a přemýšlel, s jakou lodí asi přistál Ross, jestli vůbec pád s lodí přežil a vůbec, co dělal na tomhle bohem zapomenutém místě.
Piráti mimo Citadelu nejsou přeci v kompetenci C-Sec vyšetřovatelů. Možná jednal na vlastní pěst. Blbej na to byl dost, to máme v rodině.

Najednou jsem se zarazil. Něco tu nehrálo. Přesněji něco s lodí, o kterou se tu opírám, tu něco nehraje. Celou tu dobu mě hřeje do zátylku a to není možné. Sevřu pevně zbraň a opatrně se procpu dírou po raketě dovnitř. Že by si nějaký horlivý technik dával přesčas?
Zapnu baterku na zbrani a nastavím nejmenší světelnost a nejnižší rozptyl světla a prohledávám útroby vraku. V pilotní kabině je všechno na maděru a ovládání je nepoužitelné. Velmi zvláštní.
Co je ještě zvláštnější, že mezi sedačkami pilotů chybí ukrytá černá skříňka. Proč by jí piráti brali s sebou? Očividně se netají tím, co dělají, stačí se podívat do plného hangáru. Či se jedná o nějakou zvrácenou úchylku jednoho z nich?
Ve spodním patře nic zajímavé nebylo, tedy vlastně jen jedna zásadní věc. A to sice to, že tato loď nic nepřepravovala, žádné zásobování ani nic podobného. Jedná se o obytnou loď, celé spodní patro je jeden velký apartmán. Tedy aspoň byl, než to tu všechno vybrali. Elektrotechnika tu už není a zůstalo tu pouze rozstřílené sofa, pár obrazů, lustr a koberec.
Stále jsem obezřetně našlapoval, někdo tu zapnul pohonné jádro lodi. To proto loď vydávala teplo.
Měl jsem před sebou dveře do strojovny v nejspodnějším patře. Jak jsem si všiml, všude byla vymlácena světla. To už není náhoda. Na pokyn se dveře neotevřely, proto jsem to zkusil ručně. Nedalo se s nimi hnout, a tak jsem se jednou nohou zapřel o stěnu a zabral co nejvíc.
Slyšel jsem rupnutí něčeho na druhé straně a dveře se pootevřely, jenže dál už to nešlo, jelikož byl z druhé strany dán řetěz. Řetěz, který musel někdo dát z druhé strany a ten někdo nechtěl, aby ho tu našli. Srdce se mi rozbušilo.
„Xanrossi?“ zařval jsem do tmy za dveřmi
„To jsem já Madoxx!“
Nedostalo se mi žádné odpovědi. Scénáře se mi honily hlavou jak na běžícím pásu. Leží tam někde v krvi, nebo vyhladověn?
Namířil jsem na řetěz, který se po výstřelu rozletěl do všech stran. Otevřel jsem dveře a vkročil dovnitř. Zkontroloval jsem všechny rohy, ale nikdo tu nebyl, nikdo tu neležel polomrtví.
Místnost do modra osvicovalo jádro, které mírně pulzovalo. Má zbroj mě okamžitě upozornila na výskyt úniku slabé radiace. Zkontroloval jsem množství, ale tato hodnota turianovi neublíží. V těchto hodnotách se zrodila celá naše rasa na Palavenu.
Před zařízením, co udržovalo jádro v chodu, byl stolek. Na něm fotografie v rámečku nějakých lidí. Muž se ženou v objetí a mezi nimi malá holka. Vypadali šťastně. Na stolku byla dále baterka, nůž, zbytky hodně starého jídla, ale hlavně tu ležela černá skřínka připojená na miniaturní notepad.

Byl jsem zvědavý, co se skrývá uvnitř černé skřínky, že ji někdo vyjmul ze své schránky a schoval ji sem. Pustil jsem notepad a automaticky se mi zobrazili data na disku ve schránce. Letový plán , plán tankování , plán vybíjení jádra a co mě zajímalo nejvíce, poslední audio záznam
-Přehrát-

„Už spí?“ zamumlal mužský hlas z pilotní kabiny
„Ještě ne, stále se snaží dostat do tvé matice,“ řekl pro změnu ženský hlas unaveným tónem
„Chceš ještě kafe?“
„Lásko, vím, že mě chceš mít celou noc vzhůru, ale už teď jsem doslova chodící zombie.“
„Furt děláš na té kryptoanalýze?“
„Hmm –m.“
„Pomohl ti můj kvantový krypto protokol?“
„Ano, ale stále nemůžu najít ten správný klíč pro polarizaci fotonů.“
„Chceš s tím pomoct?“
„Copak nemáš dost práce s tím programem pro Devlon?“
„Máš pravdu, chtějí to tak rychle, že mi kvůli tomu volají-.“
„Tys nechal otevřený bezpečnostní kanál?“
„Ne nenechal, musel se pustit automaticky.“

(cvak!)
„TOTO JE NOUZOVÉ VOLÁNÍ ZE ZÁKLADNY PERISH! SHARJILA,“ ozval se naléhavý ženský hlas.
„Kdo sakra pojmenuje základnu Perish?“
„Ššššššššššš!!!“
„JESTLI NÁS SLYŠÍTE, JSTE NAŠE POSLEDNÍ NADĚJE. POTŘEBUJEME OKAMŽITOU EVAKUACI“
„Slyšíme vás, základno, tady soukromá loď Elizabeth 1, jaký je váš problém?“
„DÍKY BOHU!! UŽ JSME MYSLELI, ŽE NÁS NIKDO TAM NAHOŘE NEUSLYŠÍ! NAŠE LOĎ PŘELETĚLA PŘES ELEKTRICKOU BOUŘI A HAVAROVALA A NEJSME DOSTATAČNĚ VYBAVENI, PRO JEJÍ OPRAVU, JIŽ TÝDEN JSME BEZ ZÁSOB JÍDLA A PITÍ.“   
„Kolik vás je tam dole?“
„JEN BOB, MŮJ MANŽEL A NAŠE DVĚ DĚTI.“
„Buďte bez obav, letíme pro vás, základno Perish.“
(cvak!)

„Lokalizovala jsem zdroj toho signálu, budem tam za sedmnáct minut.“
Potom bylo slyšet už jen rozpoutané peklo a spousty výkřiků, než nakonec všechny utichly a změnili se v mrazivý šum.

Tak takhle to dělají, napadlo mě. Nejdřív si je přivolají na dostřel a pak tvrdě udeří tak, aby nepoškodili náklad.

„Ráda si to přehrávám.“ Promluvil hlas za mnou.

Zděšením a leknutím jsem se s hrůzou otočil a vystřelil směrem, odkud zazněl hlas.
Dívka začala hrůzou ječet, ale to já měl být ten vyděšený sakra!!
Seděla na zemi ve stínu, kam už svit z reaktoru nedosáhl. Měla kolena pod bradou a oběma rukama objímala své nohy.

„To je v pořádku, já ti nechci ublížit!“ vykřiknu a udělám krok k ní.
„Né! Nepřibližuj se, nebo to tady vyhodím do vzduchu, kreveťáku!“ zahrozila náhle. Něco držela v ruce, něco jako datapad. „Ještě krok a přetížím to jádro a usmažím nás zaživa!“
„Hlavně klid děvče, nejsem tu kvůli tobě, ani nepatřím k nim,“ a ukážu palcem za sebe.
„Nevěřím ti!“ a rychle začala psát do svého datapadu, byla viditelně v šoku.

A kurva, nezabiju přece malou holku jen pro svoje zájmy.

„Nedělej to, nepatřím k nim! Sestřelili nás stejně jako vás, nebo mého bratrance, proto jsem tady! Abych ho našel.“ Vyhrknu ze sebe.

Na chvilku zaváhala a přestala psát, ale potom hned zakroutila nesouhlasně hlavou. Potvrdila příkazem execute svůj záměr a hodila datapad o stěnu.

„Ty blbá krávo! Kdybych tě chtěl zabít, tak už jsi mrtvá!“ zařvu, vezmu svojí zbraň a hodím ji k jejím nohám.

Dívka se vrhne po zbrani a namíří na mě.

„Tak prosím, zmačkni to, ale nezapomeň utéct, protože výbuch jádra je jako by ses mohla dotknout malého slunce.“

Světlo v místnosti každým nadechnutím sílilo a sílilo, teplota v místnosti musela být bez zapnutého chlazení jádra už takových padesát stupňů a stále stoupala.
Dívce se rozklepali ruce, jak na mě upřeně mířila. Náhle potom přeběhla místnost ke svému notepadu a během několik mžiků a hot keys modré světlo zhaslo a sním i celé jádro.
Zpocený jsem se sesunul na zem.

„Dobře, tak nejsi jeden z nich,“ prolomila pak nastalé ticho.
Sáhnu nad sebe pro baterku na stolku a rozsvítím do stropu, aby se světlo odrazilo po celé místnosti.
„Dyť jsem ti to říkal... jmenuji se Madoxx a přišel jsem hledat svého bratrance. Jmenuje se Xanross, neslyšela jsi to jméno?“
Dívka zavrtí hlavou. Na sobě má triko, které kdysi bývalo zářivě bílé, ale teď je jen špinavě černé a umaštěné černé džíny nad koleny rozervané jako kraťasy. Byla bez bot a dlouhé černé vlasy špinavé a mastné. Vůbec to byl takový bubák celkově. Potom přejde nakonec místnosti a sedne si tak, aby byla co nejdál ode mě, mou pistoli třímaje v ruce.
Sáhnu nad sebe ještě jednou a nahmatám fotografii v rámečku.

„Tvoji rodiče? Kde jsou?“
„Mrtví,“ odpoví bez emocí, jako kdyby odpovídala na běžnou otázku.
„Jak jsi tu dlouho?“ rozhlédnu se po místnosti, ve světle baterky je vidět nepořádek a chaos ve věcech pohozených kolem. V jednom rohu je špinavá matrace a všude jsou natažené kabely.
„Čtyři sta dvanáct pozemských dní, šestnáct hodin, dvacet osm minut, vteřiny nepočítám, připadala bych si hloupě.“

Vydechnu… V té malé holce něco je. Dokázala přežít dva roky v tak nehostinném prostředí jen s obrázkem své rodiny a baterkou.

„Jak jsi přežila ozáření z jádra?“
„Beta-glukan, je ho tu na lodích v lékárničkách spoustu.“
„Promiň, že jsem na tebe vystřelil a potom… křičel.“
„Promiň, že jsem tě chtěla uvařit zaživa.“
„Nemusíš se mě bát.“
„Nebojím, jen se ke mně nepřibližuj,“ řekne ze svého kouta.
„Takže co bude teď? Hodláš tu strávit další dva roky v temnotě a ve strachu, nebo můžeš jít se mnou do bezpečí mé lodi. Jsou tam lidé, kteří ti pomůžou. Za kopcem před základnou mám shuttle, který nás tam vezme.“
„Nepůjdu na žádnou kreveťáckou loď! Tohle je můj domov, já je neopustím.“

Došlo mi, že asi myslí své mrtvé rodiče, ale tady moc dlouho nepřežije, dřív nebo později udělá chybu, někdo objeví zdroj tepla na lodi stejně jako já. Nemůže tu zůstat.

„Dobře tedy. Musím najít svého bratrance. Já tvůj úkryt nikomu neprozradím to si buď jistá. Musím už jít, než někdo zjistí, že má nahoře tři mrtvá těla,“ řeknu a zvednu se na odchod.
„Hodláš jít dovnitř? Ty jsi voják nebo něco?“
„Nebo něco… pilot, přesně. Přece jen nechceš zvážit mou nabídku?“
Jen zakroutila hlavou, ale pak se prolomily ledy a zbraň, co měla v ruce, mi přistála u nohou.
„Tohle budeš tam dole asi potřebovat.“
„Až ti přijdou jednou zaklepat na dveře, budeš to ty, kdo ji bude potřebovat,“ řeknu a přikopnu jí zbraň nazpátek. Poté za sebou zavřu dveře. Co se to tam právě teď stalo ksakru?

Nahoře naštěstí bylo vše tak, jak jsem to zanechal. Od jedné mrtvoly jsem si vzal zbraň, co měla ukrytou za pasem a bezhlavému kuřákovi se ještě stále kouřilo ze zbytku jeho krku. Použil jsem jeho identifikační kartu a otevřel vchodové dveře. Nakouknu dovnitř a zjistím, že zírám do výtahu. Celá budova je jen kamufláž, všechno je dole, včetně odpovědí, které hledám.
Tím se věci trochu komplikují, neboť nevím, kam přesně mě zaveze, jelikož má jen dvě tlačítka nahoru/dolů.
Nad tím jsem, ale samozřejmě přemýšlel až cestou výtahem dolů já idiot.
Dveře výtahu se otevřeli a já koukal do nějaké haly s prosklenou místností uprostřed a točitými schody hned vedle, které vedly opět dolu. Prosklená místnost byla prázdná... ba ne, nebyla… právě se někdo zvedl otočený zády ke mně a listoval v nějakých papírech. Mohl bych zkusit štěstí, ale co když to sklo je neprůstřelné? Přesunul jsem se tedy potichu k točitým schodům a turiana nechal za mnou.
Zbraň před sebou, postupuji stále hlouběji do komplexu, obezřetně našlapuji, smysly mám napjaté a zbystřené. Náhle pod sebou uslyším kroky, někdo jde po schodech nahoru, je sám. Že by někdo hledal své tři mrtvé kolegy?
Přilepím se k velkému sloupu, kolem něhož schody obíhají, a čekám na svou příležitost. Když se postava přiblíží na dosah, chci mít pod kontrolou moment překvapení a vyrazím vpřed ze svého úkrytu. Náhle šok! Na obou stranách. To je ta lidská žena z restaurace na Citadele 'nechte si chutnat', ano přesně tak to řekla, probleskne mi hlavou. Okamžitě jí chytnu pod krkem a surově jí přimáčknu ke stěně naproti. Žena se strachy roztřásla stále ještě v šoku a já cítím, jak silně jí pulzuje přes oblečení její srdce.

„To je překvapení co?!“ syknu na ní. „Posledních pár dní jsem měl kurva na hovno, ale tohle za to možná i stojí! Tak kde je? A nehraj si se mnou nebo ti vlastníma drápama vyrvu srdce z těla.“
„Prosím! Vy tomu nerozumíte,“ řekne přidušeně
„Tak kde?“ zeptám se ještě jednou a ještě víc sevřu její hubený krk.
Žena ukáže někam směrem nahoru do schodů, ale než stačí něco říct, schodama se rozlehne smích.
Dvě osoby jdoucí nahoru po schodech, tady je ale narváno. Povolím stisk a namířím pistolí dolu na už teď mrtvoly. Jenže co čert nechtěl, ozvěna zvuků najednou přichází i ze shora. Do hajzlu! Já věděl, že mám risknout to sklo.

„Šachta,“ řekne šeptem žena.
Tak a teď jsem navíc obklíčen a pěkně zmaten zároveň.
„Cože?“
„Větrací šachta,“ a ukáže mi pod nohy. „Vede do všech místností tady na základně, tam naleznete odpovědi, jenž hledáte.“

Rozhodoval jsem se asi vteřinu a půl jestli risknout otevřený střed se žoldáky a na to už jsem se soukal do šachty. Žena za mnou pak zacvakla pojistku.

„Vrátím se,“ šeptl jsem jí ještě přes mřížku.
Žena se pak postavila před šachtu a čekala.
Já jsem ale debil, ahoj hoši jak se máte, podívejte se, co jsem pro vás připravila, jednoho dotěrnýho turiana. Tak jsem vám ho zabalila do dárkového balení. Ten debil si myslel, že mu pomáhám a ještě tam sám vlezl. Hahaha!

„Dobrý den, paní Brownová,“ pozdraví ji osoba, která přišla ze shora a jen ji mine.
„Dobrý den, paní Brownová,“ pozdraví i dva lidé co vyšli zespoda
„Máte se dostavit na taktickou poradu, kterou svolal Chorus,“ řekne ten druhý, jenže žena mu neodpoví.
„Jste v pořádku madam?“ zeptá se jí jeden.

To je přesně ten moment, kdy tajíte dech a svíráte zbraň tak pevně, jako by jste ji chtěli rozdrtit vlastní silou.

„Jistě, pojďme. Nenecháme přeci Denta čekat,“ řekne nakonec a oba muži jí vyprovodí nahoru do schodů. Život mě zavádí opravdu do neobvyklých situací, pomyslím si.

Šachta vede pouze rovně dolů, kde se na konci stáčí do roviny. Sesunu se tedy dolů na rovinu, kde po každých zhruba sedmi metrech je větrací mřížka do jednoho z mnoha pokojů. Po dvou prázdných pokojích jsem se dosunul k další. Tahle ale nebyla do pokoje, ale do chodby, která je oddělovala. Uslyšel jsem kroky, a tak jsem na chvilku zastavil, abych viděl, co se děje. Podle blížících se stínů jsem poznal, že se blíží dva turiani a jeden člověk. Zastavili se přímo pode mnou.

„Ozval se už náš výsadkový tým?“ řekl turian uprostřed. Kurva, ten hlas já ale znal. Myslíš ty, co právě hnijou před Vesnou? Pomyslel jsem si.
„Ne pane, Chorus svolal poradu, nejspíš vyšleme druhý komando,“ řekl ten po jeho pravici.
„Neměli bysme to pro jistotu posichrovat raketama ze vzduchu?“ řekl turian po jeho levici.
„V žádném případě, nechci riskovat poškození nákladu,“ řekne hlas uprostřed.
HA! Znovu si pomyslím, když si vzpomenu na prázdný nákladový prostor.
„Už mě nebaví hon na kočku a na myš. Pošlete tam dvě komanda. Ať si Dent vezme Stíhačku a dohlíží na to. Nechci žádné přeživší. Přesně jako vždy, vystřílet posádku a mrtvoly zakopat za hangárem.“
„Ano pane,“ řeknou oba a odloučí se od něj.

Šéf tam pak chvilku postává, pak koukne na hodinky a zajde do jednoho z prázdných pokojů, které jsem míjel cestou. Vysoukám se tedy o kus zpět a větračkou pozoruji turiana, který zkontroluje něco na své konzoli, pak si šňupne lajnu rudopísku a odebere se na postel, kam si lehne.
Tohle je moje šance, jestli nějakej sráč ví, kde je Ross, tak je to on. Netušil jsem ale, jak blízko jsem od pravdy. Prokopl jsem mřížku, která s žuchnutím spadla na zem, a skočil do místnosti. Turian se lekl a já jsem mu s ledovým klidem namířil zbraní na jeho obličej. Ledový klid mě ale rychle opustil neboť turian, na kterého jsem se díval, byl Xanross Vakarian. Můj bratranec.

„Madoxxi? Jsi to ty? Co tu sakra děláš?!“ promluvil na mě a rychle se rozhlížel po místnosti.
Já měl, ale teď jiné starosti než mu odpovídat, zaplavila mě totiž totální přesila změti pocitů a na to se ozval můj žaludek. Chtěl jsem okamžitě opustit tenhle pokoj, tohle tělo, tuhle zbroj, shodil jsem rukavice, které s cinkotem dopadli na zem.
„Ty?“ to bylo jediné, na co jsem se v tu chvilku zmohl.
Celou dobu se tu honím po galaxii za duchem a kvůli téhle honbě za iluzí někoho, koho jsem dřív znal, zemřeli lidé na Vesně. Už jsem to nevydržel a obsah mého žaludku spatřil světlo světa. Předklonil jsem se a zapřel rukama za kolena a nechal tomu volný průběh. Bylo mi jedno, jestli mě Ross sejme, už mi bylo jedno úplně všechno. Na ničem jiném už nezáleželo. Ani se mnou nehlo, že ke mně bratranec přiskočil a vzal mi zbraň z ruky.
Sotva jsem popadl dech a do místnosti vstoupila pani Brownová a zavřela za sebou dveře.
„Takže už to ví. A ty taky,“ prohlásila chmurně
„Sakra a já myslel, že si ze mě děláš jen legraci, když jsi říkala, že jsi ho sem navedla.“
„Odpusť drahý ,ale musel jsi vidět jeho očima, co se z tebe stalo!“
„Ty odporná čubko, zradila jsi mě,“ štěkl Ross, namířil na ženu mou zbraní a stiskl spoušť.
A spoušť to byla, jelikož její šedá kůra mozková se intimně sbližovala s chladnou podlahou pokoje.

Tahle chvilková agrese a ukázka turianské zlosti se stala ale Rossovi osudnou, neboť mé obnažené ruce se stali vražedným nástrojem a moje drápy mu projeli vší silou krkem. Ross chvilku chrochtal, jak se snažil popadnout dech, ale turianské srdce za minutu přečerpá asi sedm litrů krve, tedy z jeho krku se stala modrá fontána. Stále jsem cítil skrze prsty pulzující krční tepnu, to jak se srdce stále snažilo uchovat tělo při životě, ale marně. Po chvilce jsem pustil bratrance a ten se sesunul na zem s očima v sloup.

Nevím, jestli někdy dokážu pochopit, co se tu dneska stalo, ale vím, že ten Ross, co mi teď leží u nohou, nebyl již dávno turianem,kterého jsem znal. Přede mnou leželo jen prázdné monstrum. Podíval jsem se do zrcadla naproti, kde jsem stál, a zauvažoval, jestli to monstrum nedříme někde hluboko i ve mně. A jestli jsem ho dneska neprobudil.


Stejně jako sem jsem se dostal ven šachtou. Nahoru po schodech a prásk. Sklo bylo průstřelné a turian za ním taktéž. Nastoupil jsem do výtahu a vyjel nahoru. Venku bylo mrtvo, o čemž mě přesvědčil bezhlavý žoldák a opodál ležící technici. Běžel jsem ke kopci, za kterým byl můj shuttle. Pak jsem se zastavil a otočil směrem do hangáru. Na téhle planetě se dnes stalo něco hrozného, ale ještě horší věc i se tu děly celé roky. Možná mám jedinou šanci dnes udělat první správnou věc.
Ksakru.
Rozeběhl jsem se zpátky do hangáru a běžel až na konec, kam až světlo nedosáhne. Vstoupil jsem do lodi. A běžel přímo do strojovny. Když jsem otevřel dveře, ozvala se ohlušující rána z pistole.

„Nestřílej, to jsem já… Madoxx!“
„Co se stalo?“ zeptala se dívka.
„Víš, tu zbraň budu přeci jen potřebovat.“
„Říkala jsem ti, že se ti bude hodit,“ a hodila jí po mně.
Obě zbraně jsem si připnul na záda a ona jen nechápavě koukala.
„Potřebuji, abys teď šla se mnou.“
„Na to zapomeň!“ řekla rázně a strachy se připlácla do rohu. 

Nebyl čas na řeči, udělal jsem k ní krok a ona spustila jekot. Rozeběhl jsem se k ní a jekot se proměnil v agonický brekot. Nechápal jsem, co se děje, přece jí nevraždím, ale ona byla naprosto nepříčetná. Chytl jsem jí za podvyživený pas a přehodil přes rameno. Takto jsem pokračoval až do zaparkovaného shuttlu. Cestou na kopec dívka stále křičela dvě věty, které si zřejmě zapamatuji do konce života.

-Miluji Vás-
-Omlouvám se-

Byly to už tři dny, co dorazili zpět na Veles, kde se postupně všichni začali dávat dohromady. Pomalu se šoural z ošetřovny, kde byl na zkontrolování všech jeho zranění Šmoulinkou Saphy. Ta holka k němu, od té párty s piráty, dost přilnula. To, že se dozvěděl, že je nezodpovedný, tvrdohlavý a nezodpovedný, když po takových zraněních, které utrpěl, neleží a neléčí se, byla samozřejmost.
Ale on nemohl jen tak ležet na lůžku, močit do bažanta a čučet v televizi na Dr. House. To by ho zabilo a House by to nebyl.
Šoural se chodbami, míjel zaměstnance, kteří ho uctivě zdravili, a mířil k baru. Zjistil totiž, že včera k večeru přiletěla na základnu nová zaměstnankyně, která se měla stát servírkou/barmankou a tedy jeho kolegyní.
Bar vypadal stejně tak, jak ho opustil. Několik stolů s židlemi, barový pult s výčepem a vstup do kuchyně, která byla slušně vybavená. Došel do ní, kolem pasu si uvázal kuchařskou zástěru, podíval se do Ledničky a začal připravovat hovězí guláš s houskovými knedlíky.

Po deseti minutách zaslechl zvuk zavírajících se dveří a vykoukl z kuchyně. Před pultem stála borůvka se zlatnictvím na hlavě a překvapeně na něj koukala.

Vzpamatovala se skoro hned. „Vy budete ten kuchař, co se mi o něm zmiňovali.“ Odtušila a pak se zářivě usmála. „Já jsem Bon.“

„Já jsem Grok. Přejete si?“ zeptal se, ačkoliv uhodl, o koho jde.

„Eh, no… já vám tu mám být tak nějak k ruce. A udržovat zaměstnancům určité množství alkoholu v krvi… nebo krve v alkoholu? To asi záleží na nich. Víceméně.“ Zadrmolila. Pak si nervózně promnula ruce. „Moc mluvím, omlouvám se. Asi nervozita. Vždycky moc mluvím, když jsem nervózní, ale to vás asi taky nezajímá, co? Tak snad radši, abych začala něco dělat… Jo a na vykání nejsem zvyklá, takže na mě klidně můžete řvát ‚Hej ty‘.“ Nadechla se k dalšímu proslovu, ale pak radši zase zaklapla ústa a rozpačitě se pousmála.

„Takže, Borůvko, seznam se s alkoholem, co tu je. Pak napiš seznam toho, co bude třeba dokoupit, nechám to na tobě. Jo a až budeš hotová, tak za mnou skoč do kuchyně, ano?“ zalezl zpět do kuchyně, ale hned zase vykoukl. „A kdybys něco potřebovala, tak na mě houkni.“ Tím ukončil jejich debatu a vrátil se k přípravě jídla.

Projít a případně očuchat nenadepsané lahve jí nedalo moc práce a seznam měla doplněný skoro za chvilku, protože nebylo moc co doplňovat. Improvizovat se dá vždycky a mnohdy se z toho vyklube i něco daleko lepšího než to bylo v původním složení. Ale taky často silnějšího.
Pochválila se, že nic nerozbila nebo nevylila, jak u ní obvykle bývalo zvykem a přesunula se za kroganem do kuchyně. Uculila se, zhoupla se párkrát ze špiček na paty a zpátky a pak se opřela o nejbližší pracovní plochu. „Tákže, co teď?“

„Co teď? Vedle mě je druhý hrnec. Tady máš lžíci, tak ochutnej a řekni mi, co to potřebuje k dokonalosti. Je to várka pro krevetáky a Quariany, takže na to potřebuju tebe.“ Otočil se na ní a s očekáváním v očích.

Bon vzala lžíci, opatrně nabrala, decentně párkrát foukla, aby jídlo zchladila a odhodlaně ochutnala. Měla z toho trochu strach, ale co ji nezabije, to ji posílí, řekla si. Nakonec to bylo i překvapivě dobré.
„Zdá se to oukej.“ Usmála se. „Možná trochu přisolit.“ Neodpustila si. „A nebo do toho nalít trochu rumu, ten neuškodí nikdy.“

„Myslím, že si budem rozumět,“ prohodil s úsměvem, vykolébal se ven, sáhl po nějaké lahvi s pravotočivým rumem (z nějakého Hradce či co) a hodil jej Borůvce, které z rukou s cinkotem spadl na zem, ale naštěstí je ta lahev dost kvalitní, takže se nerozbila. Grok to přešel bez komentáře.„Takže se dnes bude podávat normální a Pirátský guláš? To zní dobře. Dolaď to, ano? A ať je to nejlepší, co kdy jedli.“ Otočil se a odpajdal si sednout na židli.

Nalila do hrnce nějaké to deci rumu, zamíchala, ochutnala a pak ještě trochu přidala. Se lžící v puse se k němu otočila. „Ještě sehnat pásku přes oko a papouška a bylo by to i se stylovým servisem.“ Zahuhlala skoro nesrozumitelně při pohledu na jeho dřevěnou nohu. I když většinou držela jazyk za zuby, byly dny, kdy si neviděla do huby.

Upřímně se její poznámce zasmál a pobídl ji, ať si jde také sednout.
„Na to se napijem,“ ukázal prstem na lahev ryncolu, aby jej Borůvka podala. „Máme půl hodiny, pak budeme servírovat naše první jídlo tady.“ Přebral přinesenou lahev a sklenky. Sobě nalil velkého panáka a kolegyni pár kapek na dno.
„Tak ať jim chutná.“ Pozvedl sklenku, ťukli si a kopl to do sebe.

Bon se otřásla, když vyprázdnila skleničku. Alkohol měl říz, žádná limonádka. Chvilku se rozhlížela okolo sebe, hledala nějaké téma, o kterém by se dalo mluvit, ale nervozita opadla a alkoholu bylo málo, aby ji rozvázal jazyk. Takže mlčela a vyčkávala, jestli krogan začne sám od sebe.

„Co tě přivedlo na takové místo, jako je tohle?“zeptal se a podíval na svou pravou ruku. Narva mu tu vyštrachala nějakou provizorní, než bude čas a prostředky na to, abh měl zpět minimálně stejně dobrou, jako předtím.

„Něčím se živit musím, práce jako práce.“ Pousmála se. „Ale je to trochu rozdíl oproti tomu nonstopu, kde jsem pracovala naposledy. Neduní tu hudba a nestřílí se tu. Aspoň zatím.“

Ušklíbl se a nalil ji ještě sklenku. Teď už stejně plnou, jako sobě.
„Když jsem vzal tuhle práci, tak jsem si myslel, že budu mít od střílení chvilku klid. A jak jsem hned druhý den zjistil, tak jsem se mýlil. Nebo to byl třetí den? Heh, vždyť je to jedno. Na zdraví!“

„Na zdraví.“ Zamumlala a ucucla. „A co budem dělat, až to tady celé nakrmíme?“

„Jako v normálním baru. Jen já se na nějakou dobu trochu vzdálím, páč musím jít na kontrolu k Šmoulince,“ podíval se na hodiny a všiml si, že už je nejvyšší čas. „No nic, už je čas. Jdeme na to?“

Zvedla se. „Jo. A až s tím skončíme, tak se na to napijem.“


by já, grog a Grok

Priatelia by si pomysleli, že po takomto zážitku odídem z Peruniky a už nikdy nebudem lietať loďou. Možno by to urobil aj každý normálny človek, ja som to však neurobila. Už niesom tá istá Saphyria. Verím v svoje schopnosti a hlavne... mám Groka. Aj keď on tvrdí, že život som mu splatila tým, že som ho znova pozošívala dohromady. Nedá sa to ale porovnať s tým, keď sa niekto pre vás vyrúti proti presile na istú smrť. On nad tým iba mávne rukou.
Cítila som sa živá viac ako nikdy predtým, život dostal znova farby, vône, proste znova stál za to, aby som si ho užívala. Po menšej afterpárty po záchrannej akcii som mala sice zopár prípadov slabej otravy alkoholom, ale inak kľud. Voľný čas som trávila buď s Grokom v bare občas trochu posilovať, alebo nahováraním Narvy, aby sme tajne rozšírili flóru v našej záhradke o istý druh húb, poprípade v ošetrovni. Tam ma zase občas prišiel navštíviť Grok.

Vše se začalo vracet tak nějak do klidu. Zranění z Kapitánova kapitálního výletu/průseru se pomalu přestávala ozývat, na krk se mu pověsila Šmoulinka Saphy, a tak neměl čas myslet na minulost a chyby, kterých se kdy dopustil. Měl z toho radost, i když by to nejspíš nahlas nepřiznal. Radost z toho nudného životního stylu. Vařit pro celou základnu, peskovat Borůvku za vycintaný alkohol a rozbíjené talíře, chodit na kontroly k Šmoulince, ačkoliv tu už dávno nebylo potřeba…
Oblíbil si ji, což jej překvapilo. Koneckonců… na základně mu nikdo vysloveně nelezl krkem, což ho překvapovalo ještě víc. Šéf sice trochu remcal, že ty alkoholové dýchánky po pracovní době, co s Bon a sem tam Saphy, pořádají, by nemusely být každý den, ale žízeň je žízeň. Děvka.

Dnes měl volnější den. Zvýšil Borůvce životní pojistku, a tak ji nechal bez dozoru a šel se podívat na Saphy. Říkal si, že ji pozve večer na sklenku nebo šest a přitom šeptem prosil Aštara Šerana s Chuckem Norrisem, aby nedošlo k těm dlouho slibovaným orgiím mezi dvěma asarijkama. Ještě by je pak musel rozplétat a z toho už dávno vyrostl. I když…
Krom myšlenek na propletenec nahých modrých orosených… dal si facku a třepáním hlavy se pokusil vyklepat tyto rušivé představy z hlavy… slíbil Šmoulince, že ji naučí pořádně střílet a další číčoviny, aby z ní krom doktora bolíto bylo taky něco pořádnýho.
A tak krom klapání dřevěné nohy o podlahu znělo i pleskání menšího útočného pistolu o jeho stehno. Bude jej pak muset hned vrátit Deegarovi, ale to nevadilo. Děvče bude nejdřív potřebovat naučit respektu k zbrani, i když po tom, co prožila, s tím nejspíš problém mít nebude.

Když vešel na ošetřovnu, Saphy k němu seděla zády a dívala se na něco mikroskopem. Chvilku tam tak stál a všiml si rozbalené Firlonské čokolády po její pravici a připravené triády (slangový název pro univerzální podpůrnou látku razantně zvyšující imunitu, regeneraci, tlumící bolest…), které mu vpichovala každé dva dny. Jak on to nesnášel. Odepnul pistol a namířil s ním na Saphy se slovy: „ Ruce vzhůru.“
Šmoulinka se bleskově otočila na otočné židli a jedním slušným biotickým zábleskem mu vyrazila pistol z ruky. Následoval nejistý úsměv.
„Mělo by to být sice ještě rychlejší, abys neskončila s dírou v hlavě, ale nebylo to nejhorší. Vedeš si skvěle,“ nevědomky ji pochválil. Odsunula se od stolu a objala ho kolem pasu. Chvíli předtím zmizela ze stolu triáda…
„Aaau,“ vykřikl leknutím Grok poté, co mu ji díky takové podlé lsti zabodla do zadku. „ Ty jedna malá…!“

„Ale no tak. Takto si nevystrájal, ani keď som ti musela dodatočne vytiahnuť z tváre guľky z tej brokovnice, alebo čím ťa to trafili. Ale za to, že si to vydržal,“ vzala zo stola čokoládu, odlomila polku, „nech sa páči.“ Podala mu ju a sama si z druhej polky odhryzla. Vtedy jej došlo, že ju vlastne pochválil. Premýšľala, či mu má veľkoryso poďakovať, alebo sa radšej tváriť, že nič nepočula, pretože Groka občas jej ďakovanie priviedlo do rozpakov.
„Niečo nové?“, nadhodila som ledabolo a šla naspať k mikroskopu.

Grok došel a sehnul se pro pistol.
„Dnes jsme s Borůvkou upekli nový dezert, tak tu pro tebe mám pozvání, aby ses večer dostavila,“ protočil jej na prstě. „A také si můžeme jít zastřílet.“ Zamířil na zářivku a ústy vydal tiché „Bang“.

„Ideme hneď?“ ani som sa neotočila od mikroskopu, odložila som ihlu vedľa mikroskopu, potom si jeho krv prezriem. Teraz by to bolo nápadné. Aj tak už triádu takmer nepotrebuje. Určite nie tak silnú dávku ako zo začiatku. Po pár dňoch je takmer znova schopný roztrhať turiana holými rukami. Neuveriteľné. „Som pripravená,“ dodala som.

„V tom případě nám nic nebrání.“


Saphy a já

Už to bylo skoro týden, co se posádka Vesny neslavně vrátila z lehce rybinou zavánějící zakázky, ale s následky oné lapálie se budou všichni potýkat ještě notně dlouho. Pohřeb těch těch pěti nešťastníků, kteří za kapitánovu do nebe volající nerozvážnost zaplatili životem, se konal hned druhý den po návratu. Ostatky Jacka Stevense, Silvy McKain, Kima Benglaviho, Leonarda Mercuryho i Aur'Valmise vas Alerei byly po krátkém obřadu v zinkových rakvích rozeslány po galaxii ke svým bližním a na základně byl vyhlášen den smutku.
Kromě ztrát na životech tu ale byl ještě Duncan Trevelyan v kómatu, ze kterého se podle vyjádření staniční zdravotnice asi už nikdy neprobudí, a pak samozřejmě nepředstavitelné škody materiální. Řediteli a ostatně všem, kdo o neštěstí věděli, mohlo být útěchou snad jen to, že piráti dopadli ještě podstatně hůř a svůj drzý kousek už sotva zopakují.
Vesnu se očividně nakonec spojeným úsilím posádky Devany a salarianského dreadnoughtu Flainarra podařilo vyzvednout do vesmíru a dopravit ji do doku zde na Velesu, kde teď podstoupí masivní opravy a dle vyjádření vrchní techničky by snesla i kompletní výměnu jádra a motorů. Narva to celkově odhadovala minimálně na pár let, protože ve své roztržitosti tak nějak automaticky předpokládala, že na to zase bude sama, což se nakonec naštěstí nepotvrdilo. I s pomocí ostatních techniků to ale vypadalo na pár měsíců soustavné dřiny, což ředitel opravdu neslyšel rád. Znamenalo to totiž, že bude muset udělat jisté škrty a to bylo vždycky patřičně nepopulární u zaměstnanců. Jenže z čeho jim má platit, když teď budou vydělávat o třetinu méně?
Jeho první rozhodnutí bylo jasné. Hned po tom, co bývalý kapitán Vesny i jeho nová známost skončili v cele, kam je velitel bezpečnosti s podporou zbytku posádky dokopali s nepřekvapivou ochotou, také lehce přerozdělil jednotlivé posty na Devaně, aby zvýšil celkovou efektivitu společnosti a nebyl nucen některé zaměstnance dočasně propustit. Devana tak dostala v podstatě úplně novou posádku, namíchanou z předchozích obou lodí, aby se zbývající zaměstnanci mohli v klidu věnovat opravě Vesny.
Post hlavního technika a vlastně jakýkoliv post ve společnosti opustil Maxmilian Weber, který se při záchranných pracích projevil jako prvotřídní xenofob, pro které není ve společnosti místo. Výpověď nakonec podal sám, ale neměl věru příliš na výběr. Navíc i kdyby se tohoto přešlapu nedopustil, pozici hlavního technika na Devaně by připadla bývalé první důstojnici Vesny, která už dávno stihla dokázat, že si zaslouží být upřednostněna. Problém s výběrem navigátora rovněž odpadl, neboť Brian Tyler, dosavadní navigátor a první důstojník Devany, zjistil, že práce pro přepravní společnost není jeho šálek čaje, a rozhodl se vrátit k armádě Aliance. Saten Fersey, jeho kolegyně na postu inženýra, naproti tomu dobrovolně požádala, zda by mohla zůstat na Velesu a koordinovat opravy Vesny. Těžko říct, co ji k tomu vedlo, ale v temných koutech základny se šuškalo, že je těhotná a bojí se dalšího možného střetu s piráty. Do strojovny funkční lodi se tak přesunul inženýr Nakamura a novým navigátorem Devany se stal salarian Ianto Sonal, její hyperaktivní bývalý pilot, který se ale zároveň odmítal vzdát pilotování úplně, takže krom navigování a povýšení na prvního důstojníka zastával ještě post záložního pilota. Lodní kuchařka i zdravotnice zůstaly, při pohledu na jejich profilové fotky a zejména fotky jejich profilových prsou tak nějak neměl potřebu je vyměňovat.
Nejošemetnější ale bylo obsazení postu kapitána. Bývalý kapitán Vakarian byl v base, starý kapitán Devany Guinness požádal o odchod do důchodu a nenechal si to rozmluvit. Ředitel nepochyboval, že prvního kapitána nakonec nějak pustí, ale vrátit mu post by bylo hloupé a dost možná i protizákonné, když svým kardinálním pochybením způsobil smrt pěti osob, navíc jeho dovednosti pilota se na Devaně budou hodit. Po dlouhém váhání vyřadil z kandidátů i členy bezpečnosti, kteří přeci jen měli tendence řešit problémy trochu jinak, než by se vyjímalo ve firemním resumé. Jenže to, co mu pak zbylo, bylo dost žalostné. Inženýr Nakamura mu tenkrát, když ho najímal, jasně řekl, že jestli po něm někdy bude chtít nějaké papírování, tak mu usekne hlavu katanou, navíc mohl těžko velet ze strojovny, a ostatní nebyli u společnosti dost dlouho.
Tedy, až na tu jednu, ale ta je tak mladá, že by byla asi spíš k smíchu, navíc sama na můstku moc času netrávila. Odložil tedy papíry stranou, že to vyřeší po večeři, a šel se najíst. A kam jinam by se tady měl najíst, než do baru, kde řádil krogan, o jehož kuchařském umění slyšel čím dál větší chválu.
Když vstoupil do místnosti, kterou ještě nedávno navštívili sotva dva lidi za týden, chvíli váhal, jestli si náhodou nespletl dveře, potažmo planetu. Uvnitř totiž nejen hrála celkem hlasitá hudba, ale různě tam posedávala možná i třetina základny včetně vědců od Seranno Genomics, kterým pronajímal laboratoře, a očividně se všichni dobře bavili. Několik z nich si ho všimlo a bylo jeho nezvyklou přítomností tady trochu rozhozeno, ale nakonec se vrátili ke svému jídlu, pití či konverzaci.
Barman i jeho pobočnice měli očividně dost práce, tak si jen sedl na barovou židli u zdi a při čekání koukal po místnosti. V centru jeho pozornosti se pak ocitl párek quarianů, který u nejbližšího stolu živě diskutoval o energetických rozvodech na Vesně a jejich ceně u různých prodejců. Trochu se divil, jak vesele a živě tam jeden na druhého mává rukama, extra když jim nedávno zemřel kolega, ale na druhou stranu to chápal a vlastně byl rád, že si aspoň chvíli dali pauzu. Musel uznat, že výsledky práce byly u málokoho tak prominentní jako u ní, ale na druhou stranu je to vážně ještě pískle, vždyť je snad v celé společnosti úplně nejmladší.
Krogan využil své momentální nevyužitosti a otázal se ředitele, co že by si tak dal. Ředitel po chvilce váhání požádal kuchaře o specialitu, ať už je to cokoliv, a ten potměšilý úšklebek mu neušel. Snad to přežije.

Zatímco čekal na jídlo a následně jej začal konzumovat, neměl nejmenší tušení, že se k Velesu nadsvětelnou rychlostí blíží další hromada potíží v podobě obchodní lodi, která nejspíš tak nějak zapomněla zpomalovat. Suvam Tan, volus honosící se již pátým rokem titulem jediného dovozce alkoholu na Trident, byl tou dobou nicméně už dávno po smrti, takže když jeho poškozená loď začala hořet v atmosféře, nijak ho to nedopálilo a ležel na podlaze s ledovým klidem a nulovým tepem.
Nezvaní hosté na palubě si též zanechali překvapivě chladnou hlavu a i když nedokázali přistát a už vůbec ne přistát tam, kde chtěli, smířili se s vypnutím všech systémů a připravili se na náraz. Na Extranetu se jasně dočetli, že planeta, na kterou se řítí, je řídce obydlená, takže by neměl být problém ji rychle ovládnout a s libovolnou ukořistěnou lodí se dostat na sousední Noverii. A tam rozpoutat peklo, kterým moc potěší Prastroje. Kontakt s povrchem planetky měl být až za několik dlouhých dnů.

Když ředitel odcházel z baru, byl dobře najedený a navíc rozhodnutý, že přeci jen několik šancí rozdá. Šanci mládí ukázat, co v něm je, a šanci stáří ukázat, že takovou kokotinu už nikdy neudělá. Hned po příchodu do své kanceláře si nechal zavolat quarianku, aby jí oznámil její jmenování do funkce kapitána Devany, a hned po ní poslal pro pana Vakariana, jemuž hodlal předložit jednoduchou nabídku. Stáhnutí všech potenciálních obvinění, pokud zůstane na Devaně jako pilot.
A do třetice si zavolal referentku přes výběrové řízení, aby se dohodli na nových inzerátech a taky kvůli „třídění faktur,“ jak tomu rádi říkali.

Od incidentu na Sharjile uběhlo již čtrnáct dní. Liz stále myslela na svou matku a otce, které nedobrovolně zanechala na zdemolované základně. Nedokázala se přenést přes fakt, že už se nikdy nevrátí do té špinavé díry na opuštěné lodi a usne na zablešené posteli s fotkou rodičů v náručí. Naštěstí fotek její rodiny bylo na extranetu spousty díky tomu, že oba její rodiče byli mediálně slavní.
Stála právě ve sprše a horká voda jí ztékala po vlasech dolů po těle a vytvářela hustou mlhu.
Sprchovala se třikrát denně a stále měla pocit, že páchne po své staré špinavé matraci. Po příletu na základnu na Velesubyla okamžitě vsazena do vazby s turianem, který jí dostal ze Sharjily. Jenže po pár hodinách vřískání někdo usoudil, že by spolu asi neměli být na cele, a tak je rozdělili. Interní vyšetřování šlo rychle a když ve zprávách zazněla zpráva o úmrtích na Sharjile,mezi nimiž byli i počítačový geniové a jejich přeživší dcera, okamžitě se rozjel kolotoč, kdo z galaktických zpráv si osvojí první právo na interview s mladou dívkou. Dokonce i filmová studia už se mezi sebou hádala, kdo má první právo koupit práva na příběh.Tak či tak, tenhle mediální kolotoč se všemi reportéry a scénáristy, co společně mávali ve vzduchu smlouvami, se řítil na Veles. Liz byla okamžitě propuštěna a předána dalším firemním orgánům.
Uzavřela oba kohoutky s vodou a přešla k zapařenému zrcadlu. Rukou otřela vytvořenou rosu a zahlédla pohublou bledou tvář s nezvykle modrýma očima. Za roky na Sharjile se ji kompletně zničili vlasy špínou a mastnoto, takže je musela po příjezdu na Veles okamžitě shodit. Měla teď vzadu odhalený krk a černé havraní vlasy jí sotva padali do očí. Jedna z firemních operátorek Angie Hsu se jí po příletu dobrovolně ujala. Vysvětlila jí a popsala charakter firmy a zajistila jí ubytování na základně. Než se ředitel rozhodne co s ní dál, stala se tak její prozatímní mentorkou. Lizie měla malý pokoj podobný kajutě na zaoceánské jachtě. Stěžovat si rozhodně nemohla. Angie za ní vždy po směně chodila na návštěvu, aby se ujistila, že mladá dívka má vše co potřebuje. Liz věděla, že jí Angie chodí kontrolovat, ale její rozhovory jí nijak nevadily. Naopak byla ráda, že si konečně může promluvit s člověkem. Angie byla mladá atraktivní napůl japonka napůl američanka a díky své komunikativní dovednosti, pro ni byla hračka naklonit si Liz na svojí stranu. Aspoň to si Liz myslela.
Měla přehnaný smysl každého hned podezřívat. Měla svoji politiku. Všichni lžou a nikdo ti nikdy nic nedá, aniž by něco chtěl zpátky oplátkou. Jenže Angie a její biblická povaha byla neprůsřelná, jak se o tom měla šanci opět přesvědčit, když se rozezněl zvonek na dveřích. Ten ve stoprocentní šanci poukazoval na to, že za nimi někdo stojí, pomyslela Liz.

 Již oblečená Elizabeth se šla podívat na panel na dveřích, kdo že jí to prozvání. Nebyla překvapená, když v něm uviděla známou napůl japonskou tvář a tak odemkla uzamčené dveře, aby jí pustila dovnitř.

„Nesu jídlo,“ řekla Angie s úsměvem na rtech jako pozdrav
Angie nebyla hloupá. Už od příletu Elizabeth věděla, že ta dívka není jen tak obyčejná a došlo jí, že na jakoukoli situaci může Liz reagovat pokaždé úplně jinak. Proto čekala stále za dveřmi na pozvání dovnitř.

„Pohoda.“ Procedí dívka bez výrazu v tváři. „Pojď dál, zrovna jsem se sprchovala,“ řekla Liz a opět za nimi zamkla.
„Už zase? Po kolikáté dneska?“
„Po třetí. Co to neseš?“ ukázala prstem na přiklopený plastový talíř, který Angie držela v rukou
„Kuře na paprice a hruškový džus.“
Teprve když to viděla, uvědomila si, jaký má hlad. Protože po příletu byla silně podvyživená, musela na začátku dostávat jen malé dávky jídla a teprve teď mohla jíst naplno.
„To kuře je vážně dobré,“ řekla Liz s plnou pusou.
Obě seděli na posteli a jedli plastovými příbory.
„Vážně bys měla občas zajít do kuchyně a dát si něco pořádného. Od příletu toho kroganského kuchaře se tu jídlo zlepšilo desetinásobně,“ řekla uznale Angie.
Liz se ale oklepala, jako kdyby jí přejel mráz po zádech.
„Nikdy nebudu jíst jídlo od nějakého krogana. Nenechám se tu zabít.“
Jenže v tom se na ní Angie přitrouble zašklebila a podívala se do Lizinýho skoro prázdného talíře a pak zpátky na ni.
„Chceš říct, že to kuře dělala nějaká ještěrka?“ vyplivla sousto do talíře a vyhrkla ze sebe.
„Říkala jsi, že je to dobré,“ řekla s omluvným tónem Angie.
Jenže to už byla Elizabeth na půl cesty na toaletu, ze které se na to ozývali jen dávící zvuky.

Grok pozoroval okolí takovým tím jiskřivým pohledem a ve tváři měl vetkán úšklebek značící dobré rozpoložení. Hudba hrála, zaměstnanci firmy přicházely a jejich překvapené obličeje s marně skrývaným údivem jej činily šťastným. Svůj úkol s Bon splnili dokonale.
Přeleštil další sklenku, nalil si do ní něco málo whisky a celou si ji hodil do úst. Chroustání skla mu dělalo dobře na zuby a skelný písek je na střeva to nejlepší.


Před pěti dny

„Víš o tom, že to je pravá švýcarská whisky? Mít toho o něco málo víc, tak si za to za pár let na správných místech koupíme novou loď i s planetkou.“ Pohled Bon prozrazoval, že je zděšená a o svém kolegovi si myslí, že je úplný magor.
„Hmm, ty jsi tu alkoholik… ale já si myslím, že je škoda, aby se ty lahve krčily v zadu ve skladu. Navíc se všichni tváří, jakoby měli každou chvíli umřít a to mě nebaví. Chci uspořádat nějakou tematickou párty. Něco na způsob Divokého západu v pradávnu na Zemi. Viděl jsem z té doby pár filmů a stálo to za to.
A když jsem se tak jednou nudil v pracovní době, zjistil jsem, že má náš oblíbený Ex-Kapitán Co-takhle-změnit-kurz-a-zabít- půlku-posádky za pár dní narozeniny, tak mě napadlo, že bychom to mohli uspořádat při té příležitosti. Sice to strašně zeslonil, ale jinak je to docela přátelský švábík, a ta oslava by mu mohla zlepšit náladu. Saphy mi říkala, co se mu stalo v té pirátské základně a je mi jasný, že rozptýlení potřebuje jako sůl. Všichni tady.“
Bon ho chvíli zaraženě pozorovala a pak mávla rukou. „Dělej si, co chceš, kovboji.“ Zamumlala a šla si po svých.
Krogana nenapadlo nic, co by jí na to měl říct, a tak pokrčil rameny a vydal se za panem řídícím, jestli nebude moc remcat, co se nevyhnutelně na konec týdne chystá.

Po slibu, že se střelba do vzduchu omezí na nutné minimum a nikdo nepřijde k vážnému zranění, dostal od ředitele zelenou a s radostným klapáním dřevěné nohy o chladnou podlahu se rozpajdal do svého pokoje. Vyhrabal odtamtud jistou kopii fenomenálního filmu, podle kterého by to chtěl celé udělat.
Když pak doklapal zpět do baru, kde Bon utírala stoly a on ji začal před očima šermovat obalem od Limonádového Joeho aneb Koňské opery, nebylo už návratu. I kdyby se Bon zmohla na odpor, bylo by jí to marné a byla odsouzena se pohodlně usadit, nechat si nalit sklenku něčeho ostrého a pozorovat na stěně promítající film. Právě jí čekala hodina a půl nasávání té pravé atmosféry hochů s kolty proklatě nízko u pasu.

Když projekce skončila a ona dopila poslední kapku alkoholu z lahve, otočila se na Groka. „A kde chceš sehnat kostýmy, hm? V muzeu? Protože tě upozorňuju, že šít neumím a i kdyby jo, tak by to nemuselo dopadnout dobře… znáš mě. V tom lepším případě bych si k tomu přišila jen ruku.“
„Znám tě… a pojištěnou tě koneckonců mám, Tornádo  Lů,“ zašklebil se a dolil ji sklenku. „Kostýmy vyřeším, ale potřebuju si tě změřit, nebo mi své míry, a tak, dodáš sama?“
Bon se na něj pousmála. „Přece tě o to nepřipravím. Sežeň si metr.“

***

Tahle neřízená modrá střela, co ji ještě teče mlíko po bradě (ačkoliv značně zředěné alkoholem), mu dokáže zrychlit tep.
Hned jak se oblékla, tak zabručel něco ve smyslu, že si musí odskočit za Saphy, a na záchodech to „rozdejchával“ dobrých deset minut. Zasloužila by si nařezat, nestyda!

Když už byl v pořádku, vydal se doopravdy za Saphy.
Měl štěstí. Když vešel na ošetřovnu, zastihl tam jak Saphy, tak Fil, která právě seděla za stolem a předstírala, že pracuje, což dělala rafinovaně tak, že projížděla záznamy personálu a důkladně se seznamovala s jejich obsahem. Mimo jiné tam zjistila dalších pár fascinujících poznatků ohledně quarianí anatomie, ke kterým dřív prostě neměla přístup, a docela se těšila, že si tu podobných mezer ve vzdělání doplní ještě celou řadu.
Například ten krogan, co právě vpochodoval dovnitř, bude jistě studnicí vědomostí.
Odolala pokušení zeptat se ho, copak ho bolí, a jen na něj upřela pohled.

“Ahoj Grok!“, vstala som od terminálu, kde som doteraz z nudy prechádzala zásoby našej ošetrovne na základni. „Kde si sa tu vzal? Snad mi nechceš povedať, že si ideme zatrénovať, po včerajšku som dosť zničená.“, včera s nami bola trénovať aj Filia. No comment.

On se jen usmál takovým tím tajemným úsměvem, i když u jeho rasy se to rozpoznává špatně a zaklepal nohou o podlahu. „Zdravím vás, Dámy, slečny, nebo jak je ctěná libost. Chtěl jsem vás požádat, jestli byste nešly do jisté spontánní a trochu odvážné akce?“
Filiin pohled změnil cíl z krogana na asarijku a jeho majitelku kupodivu nenapadla příhodná sarkastická odpověď, takže se smířila s tím, že využila veškeré spontánnosti, kterou disponovala.
„Krogan žádající křehkou zdravotnici o účast na odvážné akci?“ fingovala, dost nespontánně, zamyšlení, ale dlouho jí to nevydrželo. „Jasně. Jenom bacha, já nevím, kdy přestat.“
Možná aby tomu dodala jistý umělecký kontrast, obrátila zraky zpět k obrazovce a záznamům, ale v duchu už byla napnutá k prasknutí, o co že to vlastně půjde.

“S tebou každá akcia stojí za to…“, odvetila som so širokým úsmevom. „A aj nám povieš o čo ide, alebo si nás prišiel napínat kým nám nedojde trpezlivosť a vymlátitime to z teba?“, pokračovala som s úsmevom od ucha k uchu. Neviem prečo, ale dostala som pocit, že už ma vlastne presvedčil.
Pokusil se ignorovat Filiin dvojsmysl, ale stejně mu koutky cukly v úsměvu a stejně jako ji, ani Saphy nechtěl nechat dlouho v nevědomosti. „No, jste mladé, krásné, určitě umíte tančit a já připravuji jeden večírek, kde by se mi mršky jako vy opravdu moc šikly. Respektivě je to na vás životně závislé.“

To ma naozaj zaskočilo. A dokonca do takej miery, že mi obe líca pravdepodobne sfialoveli od rozpakov.
„Ja neviem...“, začala som koktať

„Pokud jde o život,“ pronesla s hranou vážností Fil, ač ani její koutky nebyly úplně stabilní, a vzpomínala při tom na všechny ty lékařské přísahy, které skládala před většinou zkoušek z domácí i cizí medicíny, „tak stačilo zavolat.“
Zaklapla laptop, ignorujíc dobrou radu staničního síťaře, že je to fuj, a s nasazením přeskočila svůj pracovní stůl. Neshodila nic, což ale není až tak překvapivé, když tam taky skoro nic nestálo.

Nevedela som sa rozhodnúť, nudný stereotyp na Velese mi už začínal liezť na nervy a ostatným som to tiež dávala dosť najavo. Toto je ideálna prílržitosť sa po dlhom čase vyblázniť. A navyše s Grokom a Filiou sa mi určite nič horšie ako príšerná raňajšia opica nemôže stať. „Tak večierok? Perunica a celý Veles, tras sa!Paartyyy!!!“, nechala som všeto tak a vytancovala som na chodbu aby som sa pridala k párty crew.

Grok zaplašil myšlenky zaobírající se tím, že gymnastika nebude to jediné, v čem je Fil dobrá, houknul na Saphy, ať se vrátí, že to nebude jen tak, a vrátil se k tomu, proč sem přišel.
„Skvělé. Tak do naha, ať si vás můžu změřit,“ pronesl neutrálně, vytáhl krejčovský metr a s kamennou tváří čekal, kdo se postaví první do fronty. Filiina kombinéza dopadla na zem jako první.

S vískotom som sa vrhla dovnútra a zamkla za sebou dvere. Na dvakrát. Pri pohlade na Groka som sa rozosmiala, rozopla som kombinézu a postavila sa k Filii. Toto bude pamätný okamžik...

Ty dnešní asarijky jsou jak pytel blech. Ještě pár minut viděl modře a proklínal se, že tak hloupě zažertoval. Ale to hlavní, co potřeboval, získal. Jejich souhlas s tou taškařicí a také míry, které jsou pro dobře padnoucí kostýmy nezbytné. A nepochyboval, že tyhle na ně padnou DOKONALE. Se zastávkou na záchodě doklepal zpět do svého pokoje, kde usedl ke konzoli a přihlásil se na Extranet.
Vyhledat totožné kostýmy, nebylo tak těžké, ale přesný návrh na ušití byl o dost těžší. Sám pro sebe si také chystal něco extra, a tak u toho strávil nějaký ten čas.
Měl však štěstí, a vše co potřeboval, našel. Tedy krom toho, kde mu to v rychlosti ušijou. Museli stihnout termín a nejdéle trvá vždy přeprava. Nakonec jej napadlo něco trochu extravagantního a asi i hloupého. Co takhle si to nechat ušít na Noverii? A proč ne? Určitě tam mají nějakou vietnamskou nebo vorchí továrnu na boty, nebo tak něco. Zkontroloval si stav účtu, a když byl uspokojen tím, co zjistil, doufal, že tam skutečně mají nějaké ty vietnamce.


Před třemi dny

V deň D si nás s Filiou Grok zavolal a odovzdal nám kostýmy, aby sme si ich spolu s Bon vyskúšali. Filia bola ako zvodná beštia, ja som si chvílku zvykala na korzet a sukienku.

Navléct na sebe kostým byla jedna věc, naučit se tančit a zpívat věc druhá. Bon si v první chvíli přišla naprosto mimo (ne že by to byl proti normálu nějaký větší rozdíl). Aby se tři páry dlouhých modrých nohou vzájemně nepokopaly, byl úkol téměř nadlidský, takže možná štěstí, že se tréninku ujal krogan. Ne že by vyhazoval do vzduchu svou vlastní i dřevěnou nohu, ale přidat mu bič a mohl by z fleku dělat principála v cirkuse, protože tak to po prvních pár pokusech v místnosti i vypadalo. Když jim pouštěl onu úžasnou filmovou scénu, kterou měly napodobit, asi po padesáté, začala ho Bon podezírat, že mu to dělá dobře, když se před ním nakrucují tři ženská těla. Komu by taky nedělalo, že?

Principál se sem tam přistihl, že si zpívá s děvčaty a rozhodně si nemohl stěžovat na to, že by se mu nenaskýtal poutavý pohled na vykopávající nožky, a tak.
„Výborně,“ vypnul hudbu a přejel po nich uznalým pohledem, „pro dnešek to stačí. Zítra budem ale pokračovat. Kostýmy vám doufám padnou a ty Bon, ať tě ani nenapadne vytírat, nebo dělat nějaké jiné domácí práce. Potřebuju tě mít na té oslavě živou.“


Den oslavy

Vyzdobení interiéru vzali do svých emzáckých rukou. Nejdřív si vše řádně připravili a až v den oslavy se na to vrhli a během hodiny to měli. Grok během toho stihl Bon dvakrát vzkřísit a ta vypít dvě lahve Jimiho Beama. Bar se změnil k nepoznání. Hned za normální dveře přidělali ty roztomilé dvoukřídlé „lítačky“, jako ve správném westernovém saloonu a pak různě po stěnách vyvěsily podkovy a tím byla jejich kreativita u konce. Takže bar vypadal úplně stejně, jen s pár podkovami a lítačkami umístěnými hned za dveřmi z chodby (což, jak se ukázalo později, bylo pro návštěvníky dosti překvapující, ale nikoho z nich to neodradilo). Zanedlouho přišla Saphy v doprovodu Fil.

Ochvíľku sa dostavili prví zamestnanci a tak som pomáhala Bon aspoň usádzať ľudí a vybavovať objednávky. Stále som myslela na naše vystúpenie a trošku ma hryzala nervozita. Filia si to pravdepodobne všimla a tak si ma zavolala k pultu, na ktorom okamžite pristáli dva ozdobené poháriky s pestrofarebnou tekutinou. „Na guráž!“, zdvihla pohárik Filia a hrkla ho do seba. Zopakovala som postup a kopla tiež svoj pohárik do seba. Vybehli mi trošku slzy, ale ten sladký pocit hneď na to bol na nezaplatenie.
„Čo to bolo?“, prehodila som k Filii, ktorá slastne zamľaskala.
„Nechceš to vedieť.“, odvrkla a vybrala sa k stolu kde ju hypnotizoval nejaký človek so zdvihnutou rukou. A to nám Grok sľúbil jeho špecialitu, ktorá sa vraj pripravovala tri hodiny…

Roznesl poslední objednávku jídla a vrátil se za bar, kde si vyměnil s Bon úsměv a přelétl ještě jednou pohledem po všech příchozích. Všichni vyfasovali kovbojské klobouky a vypadali, že si to užívají.
Všiml si mladého Foxe a jeho šaška, jak o něčem rozpravují, zatím co házeli očky po popíjejících zaměstnankyních. Narva nejistě hleděla do sklenky pravotočivé whisky, kterou speciálně kvůli ní (a turianům) koupili a po prvním usrknutí brčkem si pro jistotu ještě ztmavila průzor své masky a navíc si ještě stylově stáhla krempu klobouku do… masky. Ten kreveťácký terminátor, Kaldryn nebo tak nějak, seděl v rohu a tvářil se, jako když mu ulítly včely.
Klobouk měl, ale na rozdíl od Indiho, z toho moc velkou radost asi neměl.
A Saphy s Fil pily na žízeň, či na kuráž, aby své vystoupení zvládly na jedničku nebo také proto, že si k nim přisedl ředitel.
Bon by ani pít nemusela, ale nic jí v tom nebránilo, tak proč by to nedělala. S tou spoustou peří na hlavě, které Grok snad nevyškubal nějakému místnímu ptactvu, si pak alespoň nepřipadala jak blb, když v sobě měla něco málo alkoholu. „Zatím to vypadá slibně, nemyslíš?“ uculila se na Groka a pak chvilku rozdýchávala fakt, že se řízla střepem do prstu. Když omdlela, krogan ji už téměř nacvičeným pohybem zachytil, posadil a profackoval. Denní rutina.
„Zatím ano. Pojďme to trochu rozject. Drink na účet podniku!!! Jo, a Ty si sedni a opovaž se něco dělat!“ zvýšil trochu hlas, aby jí bylo jasné, že potlučená tanečnice, nerovná se lepší tanečnice a začal chroupat novou sklenku…

Už se připozdívalo, když se najednou z davu ozvalo: „Hej, ta je moje!“, „No to teda ne, ta je MOJE! Vždyť bys ani nevěděl, co s tak velkýma dělat!“
Grok si kousl skleničky a zahlédl, jak se vzduchem nese půllitr, který se s řinčením rozprskne o zeď. Po něm následuje další a další, společně se šťavnatým proudem nadávek. Už už nahmatával svou luparu nabitou solí, aby je zklidnil, ale stačil jeden zkoumavý pohled, zjištění, že ředitel se dobře baví, a ruku vrátil zpět ke skleničce. Užíval si atmosféru pořádné salónové rvačky. Pěsti narážely do obličejů, klobouky se míhaly sem a tam, ženské pištěly a hecovaly. Rváče to očividně moooc bavilo, když najednou, jako když utne, všichni zkameněli v pohybu, pěsti napřažené, a jejich pohledy spočinuli někam k lítačkám. Ty se se zaskřípáním zavřely a před nimi stál velitel stráží, Deegar Ablaryn.

***

Kráčel jsem chodbou. Byl jsem zamyšlený a v hlavě si probíral hlášení, co jsem před hodinou podepsal. Další papírování, hloupá byrokracie.
Najednou jsem zaslechl křik a „bordel“, z nedalekých dveří. Aha bar… oslava… nejspíš se vše zvrhlo.
Dveře se přede mnou automaticky otevřely a já rozhodným krokem vstoupil skrz lítací dveře, nacházející se hned za těmi prvními, a s vrzáním za zády spočinul u vchodu do baru. To, co jsem spatřil, bylo jako z nějakého nevydařeného snu, lidského snu. Osazenstvo baru, ztratilo veškeré zábrany a bez jakýchkoliv předsudků a studu se mlátili hlava nehlava. Muž s mužem, žena s ženou, muž proti ženě, rasa proti rase.
O to komičtější bylo, když několik vteřin, po mém vstupu do baru, celá scenérie „zamrzla“ v pohybu.
Rozhlížel jsem se kolem, s rozkročenýma nohama a rukama zapřenýma v pase, pravou ruku kousek od pistole. Zamračeně jsem sledoval scenérii. Ticho jakoby čekalo, co udělám.

Mozek dal povel pravé noze, a pak levé. Pomalým a výhružným krokem jsem došel k baru. Za pultem stal komicky oblečený krogan. Leštil, nějakou skleničku, a spiklenecky na mne mrknul.
„Co se to tu děje?“
„Tohle město má nového šerifa.“
„Cože?“
„… že je dobře, že přišel konečně pořádný zákazník.“ Zabručel.
„Co se to tady děje, co je tohle za šaškárnu Groku?“ řekl jsem trochu zamračeně. „Mám vám to tady zavřít za to, že ste porušil nařízení ohledně alkoholu?“
Krogan se, jako správný dobový barman, naklonil k Deegarovi a odkašlal si.
„No, víte, Šerife… jen taková klukovina, nic víc. Raději mi povězte, co si dáte?“
„Golla Lock Limonadu. Studenou.“.
„Říkal jste Golla Lock Limonadu, Šerife?“
„Říkal… barmane.“
„Pak musíte být… Limonádový Deegar!“
„Jistě, ale jenom Deegar.“
Grok chtěl odvětit, že Golla Locku nevedou, ale ve skutečnosti měli celou paletu. A Deegar byl asi jedinou bytostí ve známem vesmíru, která to pila.
„Tady máte,“ nalil vychlazený nápoj do sklenice a poslal ji Deegarovi do rozevřené ruky po desce pultu. „A kloubouček,“ sáhl pod bar a vytáhl fajnový kovbojský klobouk, trochu poupravený na turianskou hlavu, a nasadil jej Deegarovi, „jako pozornost podniku.“

Přemýšlel jsem, jak zareagovat na kroganův dárek na mé hlavě. Ale protože podobné pokrývky hlavy měli všichni štamgasti, tak jsem to nechal být. S limonádou v ruce jsem se otočil směrem do baru. Scéna byla stále jako by zmražená, a většina oči hostů spočívala na mě. Opřel jsem se o bar. V levé ruce skleničku s limonádou. Pravou ruku nebezpečně blízko u pistole.
Pomalu pořádně jsem se napil.
„Dnes jsem celej den sedel za stolem. A vyřizoval hlášení. Jsem rozlámanej… nevrlej,“ pravou ruku jsem posunul blíž k pistoli. „Nerad bych dnes strávil zbytek večera za tím stolem, a zapisoval zprávy o výtržnostech.“ Znovu jsem se napil a tentokrát sklenku dopil. S prázdnou jsem se otočil ke Grokovi.
„Ještě jednu, prosím.“
Okamžitě se začala naplňovat nová sklenka, a než jí opět přiložil Deegar k ústům, rváči začali rovnat stoly a opět se v poklidu usazovat na svá místa. Od někudy z bezpečí vyběhla Saphy s Fil a začaly ošetřovat ta drobná zranění typu natrhlý ret, a tak. Jediné vážnější zranění si způsobil jeden trumbera sám, když se pokusil napodobit barmana a rozkousnout svou sklenku, což skončilo vylomeným zubem.
„Dobrá práce,“ špitl krogan Deegarovi a přátelsky ho poplácal po rameni.
„Tohle mám u tebe,“ odvětil jsem a mrknul na sterého přítele…

Když se situace uklidnila, Kaldaryl vyhlédl ze svého úkrytu. Zvedl stůl a zase si sedl a při první možné příležitosti si objednal sklenku vody. Po chvíli si zvedl ze země i svůj kovbojský klobouk, který mu dali při vstupu, a během rvačky mu upadl na zem. Oprášil ho, položil na hlavu a dal se opět do nic neříkajícího sledování okolí s výrazem, jako by se opakovaně snažil přepočítat každou žárovku v hospodě. Když mu asarijská barmanka v kostýmu kankánové tanečnice, zřejmě nepříliš přehnané cudnosti, přinesla pití, věnoval jí lehký úsměv, upil a pokračoval v pozorování dění.

***

„Bon…? Bon?! Poď sem!“ odtrhl se krogan od starého přítele a zavolal na svou kolegyni, zatím co rozléval další panáky whisky. „Kde je Ex-Kapitán?“
„Vím já? Nemuchluje se někde se záchodem?“ rozhodila rukama.
„Hele, pozvaliehehe, pozvala jsi ho vůbec?“ projel pohledem dav a nikde toho švábíka nespatřil.
„Já?“ zamrkala Bon překvapeně. „Vždyť ho v podstatě neznám a beztak bych si ho spletla s někým jiným.“
„Tys měla na starosti pozvánky, ne?“ odměnila ho útočným pohledem upozorňující, že v ruce svírá lahev a nebojí se jí použít. Nechtěl, aby se zranila, tak obrátil, „Ne, neměla. Už si vzpomínám. Zapomněl jsem ti to říct… Co teď?“
„No… mohli bychom všechny schovat za stoly, zhasnout, najít ho a pak tadá… překvapení!“ navrhla. „Nebo máš něco lepšího?“
Lovil pohledem kolem a snažil se něco vymyslet, až padnul pohledem na trochu víc podnapilou Narvu, jak se snaží nasát tím svým brčkem jednu z podkov. „Něco mě napadlo. Bon, shromáždi holky a běžte se připravit. Však víš jak.“ Povzbudivě ji pohladil po zádech a vydal se za tím malým opilým gethem.

Kombinéza ji chránila před nebezpečnými bakteriemi víc jak dobře, ale kdyby se momentálně nějaká ta zlovolná buňka přeci jen dostala skrz, nekompromisně by ji zabilo množství alkoholu v její krvi. A jí samotné to bylo úplně putna, protože ty včeličky a jednorožci létající kolem za to prostě stáli.
Když za stádem jednorožců přiletěl i krogan, líbit se jí to přestalo a snažila se jej odehnat máváním rukou, ale sama nevěděla, jestli jsou ty mávající se ruce její, tak jí to pochopitelně moc nešlo.
„Hej, děvče,“ zkusil, ale bez výsledku. „Narvo, právě jsme zjistili, že se Madoxx zapomněl ukázat. Posloucháš mě? Prostě potřebujem, abys jako správná Kapitánka skočila za Ex-Kapitánem do jeho kajuty, pokud možno se po cestě nepoblila, a přitáhla ho sem, jasný?“
„Jasné, šerife,“ zasalutovala pro jistotu oběma rukama naráz a následkem toho ji přemohla gravitace a následovalo setkání podlahy a čelního průzoru.
Ale nepoblila se, naopak se odhodlaně zvedla a zamířila suverénně někam k ubikacím. Tam lehce zaváhala, ale nakonec se vydala neomylně tam, kam se ještě nikdy nevydala.

***

„Konec kočkování, panstvo…! A teď načneme zábavu z jiného soudku. Ze soudku umění! O to se postarají veliké umělkyně, naše famózní Veleské pěnice, slečny Bonbon, Saphyria a Filia!“

Bon se velmi ladně a dokonce bez pádu vyšplhala na barový pult a podala pomocnou ruku i zbylým dvěma kolegyním. Střetla se očima s pár zvědavými pohledy a místností se rozlehly první tóny.
„Když v bááru houstne dýýým…“
Moc jí to neladilo, ale taky nikdy netvrdila, že je pěvecká hvězda. Kolegyně zatím dělaly jen takové křoví, protože tato teskná písnička nevyžadovala žádné energické kreaci.
Kostýmy se povedly opravdu znamenitě. Grok v duchu pochválil všechny vietnamské děti, které na nich jistě pracovaly s nedocenitelnou precizností, a užíval si pohledu na ty tři krasavice. A když pak přišel Madoxx docela omámený tím, co se tu děje, k baru, tak mu připravil pořádného megacloumáka, a konečně zazněla ta správná melodie.
Děvčata vyskočila na bar a přitáhla pohledy i dosud netečných návštěvníků baru. Aby ne, text „Whisky, to je moje gusto,“ byl nakažlivý a tanec možná o něco více. Aby také ne, když to tak dlouho trénovaly, a kostýmy při kankánu víc odhalovaly, než zakrývaly. Ještě že si vzala teplé spodní prádlo… teda tenké, ale i tak to bylo spodní prádlo. Nemusí se té filmové předlohy držet tak přesně a dělat z toho hnedka bordel, ne? Pomyslela si Bon…

„Všechno nejlepší, Ex-Kapitáne!“ vykřikl barman poté, co k nelibosti všech skončila píseň a tanec.
„Všechno nejlepší, Ex-Kapitáne!“ zajásal dav a toužebně očekával, že jim tanečnice ještě něco ukážou. Ze stropu se začaly snášet takové ty dementní třpytky a Grok přemýšlel, čí vepřový nápad to byl. Určitě jeho.
„Tanec pro oslavence,“ zamrkala svůdně Fil, seskočila z pultu, a to, co následovalo poté, by se dalo mírně řečeno považovat za tanec v klíně a zapříčinilo to to, že davem se prohnala jako tsunami hromadná závist a každý v hlavě začal odpočítávat dny v kalendáři, kdy má zrovna On narozeniny, a co by měl udělat pro to, aby se nějak před ostatními zviditelnil. Nejlépe jinak, než zničením Vesny a zabitím poloviny její posádky.
A když už to vypadalo, že bude po všem, odněkud z neprostoru se vyloupla rozjařená Narva, a neoblomně se začala dožadovat tance pro novou Kapitánku - jí.
Pro mnohé Vánoce přišly MNOHEM dřív, než čekali. To proto, že na žádost Kapiránky Narvy se opravdu spustila opět hudba a tanečnice vyskákaly opět na svá místa. Navíc se naše trio Velesksých pěnic rozrostlo o další přírůstek, a zábava se rozjela nanovo…


Uplácal: Grok Badman, Tornádo  Bon, Pěnice Saphy, Limonádový Deegar, Hogo Kaldaryl, Narva Goodman

Když si ji před několika dny nechal zavolat ředitel k sobě do kanceláře, větřila nějaký průser. Co si budeme povídat, od výletu s cestovní kanceláří Mad Dog's Travels Unlimited and Uncertified se jich docela urodilo.
Vesna byla na cucky a těch pár systémů, co původně jakž takž přežilo, musela osobně rozebrat a přestavět na něco jiného, aby se vůbec povedl přesun vraku do doků, což by byla i za lepších podmínek operace velice náročná a nebýt toho salarianského dreadnoughtu, nepovedlo by se to ani za zlaté prase.
Od rozloučení s padlými kolegy už sice uplynula nějaká doba, ale ředitel zatím nevydal žádné větší prohlášení ohledně reorganizace postů, které, jak každý tušil, prostě muselo přijít. Když si to večer počítala, potenciální příjmy společnosti klesly díky absenci jedné lodě o 42% a to nepočítala zvýšené náklady na opravu a odškodnění pozůstalých. Původně chtěla požádat o povolení zůstat na základně a pracovat na opravách Vesny dnem i nocí, ale bylo jí vysvětleno, že její zkušenosti jsou víc potřeba na funkční lodi a navíc už jednoho dobrovolníka na dozor nad opravami mají, tu novou inženýrku z Devany, která údajně čeká dítě s tím navigátorem, co už není navigátorem.
Možná si to šéf nebo ona rozmysleli, napadlo ji, když stanula před dveřmi do jeho kanceláře, a po několika nervózních nadechnutích tam rázně vkročila, odhodlaná ustát jakoukoliv katastrofu, která by ji tam čekala.

O necelých deset minut později vyběhla ven rychlostí téměř tryskovou a jen ztmavené hledí by zabránilo náhodnému kolemjdoucímu vidět to nepředstavitelné nadšení v její tváři. Protože kolem nebyla krom rostlin v atriu živá duše, neodpustila si lehké vítězné gesto, ale pak se sama v duchu napomenula a již naprosto spořádaně, i když trochu rychleji, zamířila s horkou novinkou do výpočetního centra.
Dveře se neslyšně otevřely a místnost, kde pípaly a blikaly desítky rozličných kontrolek, ji přivítala pohledem na dva turiany u monitorů na jedné straně a na jednoho quariana u monitoru na straně druhé. Turianům lehce kývla na pozdrav, oni se nezdržovali ani tím, a pak se nenápadně vydala za svým druhem, který si jí očividně ještě nestihl všimnout. Na obrazovku přes jeho záda neviděla, ale vypadal do toho až nezdravě zažraně, takže buď sjížděl 5chan, nebo něco hrál. Ideální příležitost pro nevinné přepadení ze zálohy, které se mu beztak bude líbit.
Našlapovala opatrně, vůbec si nevšímala pobavených pohledů obou turianů, a soustředila se na co nejtišší chůzi. Když už byla těsně za cílem, připravená na klasické zakrývání očí a hádání odvážlivce, něco jí v tom zabránilo.
„Kamery fungují jedna báseň,“ vylezlo z něj pár sekund před tím, než svůj záměr uskutečnila, a on se otočil, „a vy mi pánové každý visíte padesát kreditů.“ Ten dodatek byl mířený na ony turiany, kteří už nyní nezájem nepředstírali a celkem nahlas se rozesmáli.
Tento nevšední sled událostí ji natolik rozhodil, že předem připravený projev o tom, kterak ji povýšili a jak je hrozně šťastná a kdesi cosi, zcela zapomněla a stála tam beze slova jako solný sloup.
„Vsadili se se mnou,“ začal Tulvi vysvětlovat a konečně ji na uvítanou alespoň objal, což ji i přes jasnou izolační bariéru trochu uklidnilo, „že i přes ten kamerový systém se ti povede mě někde překvapit. Ale to je vedlejší, co se děje?“
Její přítomnost tady byla skutečně výjimečná, takže pochopit, že jde o něco důležitého, nebylo až tak těžké. Za hledím se mu nakrčilo obočí v očekávání nějaké hrozivé katastrofy, neboť i on byl zvyklý přijímat spíš ty horší zprávy, ale ona se už konečně vzpamatovala a obratem mu nadšeně oznámila jméno nového kapitána. U toho samozřejmě neskončilo, naopak, tím večer teprve začal.
To bylo před necelým týdnem.

Teď měla pocit, že v nejbližších okamžicích umře, pokud už tedy nebyla dávno mrtvá.
Hlava ji bolela přímo strašlivě, žaludek měla jako na vodě a chovala akutní pocit, že jí shořely nohy. Rovněž si nebyla jistá kde je ani jak se tam dostala, ale po otevření očí jí začalo svítat.
Pohled na převálcovaný bar ležící v nezvyklé tmě, na který se právě dívala z pohodlné pozice při zemi, mluvil za vše. Střepy, ohořelé fleky na zdech, židle jedna přes druhou a stoly stojící jen díky pevnému přišroubování, všechno jasně svědčilo o nedávné bitce. Nebyla si jistá, proti komu bojovali, ani jestli vyhráli nebo prohráli, ale okamžitě sebrala všechny svoje zbývající síly, aby se ohmatala, nemá-li někde díry ve skafandru. Nikde nic, alespoň co dosáhla, ale to pořád neznamenalo nic moc dobrého.
S námahou se zvedla do kleku, s notnou pomocí vedle pohozené židle, a prohlédla si bar z trochu výhodnější pozice. Teprve z této výšky uzřela tělo ležící na druhé straně, ale nebyla ještě v šeru schopná dostatečně zaostřit. Rozhodně se nehýbalo a rozhodně nemělo uniformu společnosti.
Po další chvilce soustředění se zvedla úplně a dokonce vydržela nejen stát, ale ani si nepozvracela vnitřek průzoru, ačkoliv se jí to žaludek snažil vnutit jako výborný nápad. S jednou rukou na zdi se pak pomalým krokem vydala k východu, překračujíc při tom skvrnu neurčité tekutiny, a snažila se vytřepat z hlavy hvězdičky. Ticho, jaké by se dalo krájet, dodalo situaci další stupeň závažnosti a ona se přiměla ke zrychlení.
Když se opřela o zeď vedle dveří, aby měla výhodnější pozici pro vyjednávání s ovládacím mechanismem, dopadl její pohled na zrcadlo za barem. Teď už byla dost blízko a její oči dost přizpůsobené na to, aby se oprávněně zhrozila z toho, co vidí.
Už když si na zemi kontrolovala celistvost ochranného obleku, neušlo jí, že má přes něj přehozenou další vrstvu něčeho silně nevhodného, prodyšného a dost možná hořlavého. Teď si konečně mohla prohlédnout, co to je, a ještě mnohem víc.
Samotné pončo, ke kterému přišla neznámo kde, bylo přes jasnou nepraktičnost poměrně slušivé, bílé s  různobarevným vzorkem, a od pasu dolů pomalu přecházelo v nějaký jí neznámý typ sukně, která byla pro změnu pískově žlutá, nebo tak v omezeném světle alespoň vypadala. Součástí tohoto obskurního obleku byly pak třásně jak na sukni, tak na ponču, ale to nebylo k jejímu překvapení pořád to nejpodivnější.
Nejpodivnějším úkazem, který momentálně viděla, byla její hlava, respektive její momentální stav. Tenkou červenou pletenou čelenku kolem helmy by ještě pochopila, ale naprosto jí unikal význam dvou copů z umělých vlasů, každý na jedné straně hlavy.
Stála tam naprosto perplex a stála tam tak dost dlouho na to, aby ji stále na stejném místě zastihl krogan vylézající z místnosti za barem. V tu chvíli měla nutkavý pocit, že tu k žádné bitce jako takové ani moc nedošlo, že to ve skutečnosti bylo něco mnohem horšího.
„Ohnivá voda již není, dcero Dobrého slunce,“ spustil na uvítanou a dal se do úklidu. Když viděl, jak moc mimo z toho všeho je, ještě přisadil. „A vyřiď Old Shatterhandovi, že jestli mi ještě jednou nahackuje jukebox, ustřelím mu tu jeho bílou prdel. Já mu dám pouštět mi tu Ricka Astleye.“
Neměla nejmenší tušení, o čem to barman mluví, ani komu že to má vlastně vyřídit, prostě se spokojila s tím, že zasalutovala, něco pípla a vyběhla ven. A tam jí to teprve dohonilo. Vzpomněla si téměř okamžitě na všechny detaily předchozí noci a nevěděla, za co se stydět dřív. Za kostýmy, které sobě i Tulvimu vyrobila, za tancování na stole, za objem přijatého alkoholu, obecné pobuřování, či za to, jak se rozhodla vyrobit ohňostroj z mléčného koktejlu a hrstky krevet. To by aspoň vysvětlovalo ty ohořelé zdi.
Konsternovaně se doploužila do přístaviště a naprosto automaticky zamířila do sterilních útrob jimi opravovaného vraku. Než ze sebe stihla sundat jedinou část indiánského oblečení, měla návštěvu. Jediného dalšího obyvatele základny, který sem kdy strčil nos.
„Howgh, rudá tváři spanilá,“ začal, ale ona byla momentálně spíš bledá, čili to úplně neocenila, „jak ses bavila?“ Projevil snahu chytit ji kolem pasu, ale s vypětím všech sil se jí povedlo uhnout a přejít do protiútoku. Kostým už na sobě neměl, ale moc dobře si pamatovala, jakou z něj měl radost.
„Výborně, a moc děkuju, žes mě tam nechal.“ Naštvaná byla jen tak na půl oka, spíš jí fakt bylo mizerně, ale rozhodně mu ten včerejšek chtěla trochu vrátit.
„Já musel, měli jsme poplach,“ začal se bránit a kdyby neměla kocovinu jako čtyři, asi by mu připomněla, jak tenkrát na ten její poplach vůbec nereagoval, ačkoliv šlo taky skoro o život. Kývla, aby pochopil, že mu to bere, a následně se s elegancí sobě vlastní opřela hlavou o jeho rameno.
„Něco celkem velkého spadlo nedaleko té druhé základny, co tu Moro nechal,“ vysvětloval dál a hrál si při tom s jedním z copů, „celou noc jsme to prověřovali, a asi bych se tam radši měl jet podívat, dost možná to byla loď.“
Doteď mu na rameni prakticky usnula, ale zmínka o lodi ji opět přivedla k vědomí.
„Jedu taky, potřebuju na vzduch,“ prohlásila rozhodnutě a otočila se k odchodu.
„Nechceš se radši vyspat?“
„Ne. Venku jsem nebyla od zimy, teď je léto a ty budeš beztak potřebovat pomoc.“
„Léto možná, ale to pořád znamená mínus sto šedesát stupňů, na piknik nic moc,“ oponoval šikovně, ale ona přes svou jasnou nevýhodu nadále odolávala.
„Rudá tvář to zvládne, ber to jako rozkaz kapitána.“
„Ano, madam,“ zasalutoval s jasným smíchem v hlase a možná až teď si prohlédl celý ten její slušivý kostým. V tom se jí bude venku náramně běhat.
Bez delšího zdržování se odebrali k přetlakové komoře s výstupem na povrch, kde se konečně převlékla do pořádného chladuvzdorného obleku. Slíbila mu ale, že Nšoči dnes nebyla zdaleka naposled.
Senzory ukazovaly, že je venku přímo nádherně a na slunci přímo pekelných mínus sto šedesát dva stupňů Celsia. Diagnostika obleků trvala skoro tři minuty, což byla shodně i doba nutná k překonání otevřeného prostoru a dosažení prefabrikovaného přístřešku pro dva transportéry M29B Grizzly, kterým chtěli překonat zbytek cesty.
Než se masivní přepravník uvedl do pohybu, začalo sněžit, takže dvojčlenná posádka byla rázem dvojnásob ráda za působivě citlivé senzory. Skoro hodinovou jízdu po blyštivé krustě ze zmrzlého xenonu, nerušenou jediným nežádoucím zásahem vnějších sil, využila unavená quarianka k lehkému odpočinku, ke kterému ji Tulvi nemusel dvakrát pobízet. Dokonce navrhl, že ji hodí zpátky, ale o tom už nechtěla ani slyšet.
Když se na senzorech objevilo místo dopadu, ona ještě spala, ale náhlá změna rychlosti vozidla ji z lehkého spánku probrala. Podle dostupných údajů měřil ten krám na délku skoro šedesát metrů, jeho povrch byl vyroben z něčeho silně odolného vůči horku a do rýhy, kterou pád v ledu způsobil, by se vešlo menší městečko. Teď, dostatečně blízko, už nemohlo být pochyb – jedná se o loď a je tedy jejich povinností poskytnout pomoc případným trosečníkům.
Tulvi sice vyjádřil oprávněné pochybnosti o tom, že někdo přežil, neboť mráz by zajisté dorazil kohokoliv dost šťastného na to, aby přežil nekontrolovaný pád z orbity, ale nakonec se stejně rozhodl vrak prozkoumat. Zaparkovali medvěda v závětří za skalním masivem a vyšli ven.
Ať už máte techniku sebelepší, v podobných podmínkách si zpravidla nemůžete dovolit pobývat víc než několik málo minut, což byl ostatně důvod, proč si cestu kolem vraku detailně naplánovali. Ona půjde z jedné strany, on z druhé, na přídi se sejdou a jeden z nich by tedy měl být schopný chytit vysílání černé skříňky.
Přesně podle plánu se vydali na krátkou cestu kolem zřícené lodi. Roztavený led v kráteru kolem už dávno zase zmrzl a kovové pláty rozervané výbuchy paliva teď odrážely světlo ledem lámané do všech možných barev duhy. Ona ale neměla čas obdivovat krásy ledového království, byla tu pracovně a nechtěla zmrznout.
Byla to nicméně ona, kdo zachytil vysílané označení lodi, které vzápětí neměla nejmenší problém prohnat omnitoolem a v databázi lodí si vyhledat další údaje. Majitelem kocábky byl očividně nějaký Suvam Tan, volus honosící se již několik let titulem jediného dovozce alkoholu na Trident, nicméně senzory známek života nadále mlčely. Pokračovala v obchůzce a na přídi se opět podle plánu setkala se svým druhem.
Ten signál černé skříňky nezachytil, ten našel něco trochu jiného, dost neobvyklého. V místech, kde končilo kluziště a začínal prašný xenonový sníh, se totiž nacházelo hned několik stop, které rozhodně zanechaly pohybující se boty. Stačilo se podívat směrem k lodi, aby jeden viděl otevřený poklop únikového modulu, kterým bylo částečně vidět dovnitř.
Znamenalo to snad, že někdo nějakým záhadným způsobem přežil a vydal se ke kopci, jak ukazovaly stopy? Ti dva si vyměnili rychlé pohyby a rozhodli se vrátit k transportéru a poradit se tam, než jim tu zamrznou klouby skafandrů a zkapalní jim kyslík v nádržích.
„Do té druhé základny je to jen půl kilometru,“ začala Narva spekulovat, jakmile byli zpátky v bezpečí klimatizovaného Grizzlyho.
„Půl kilometru skrz namražený krypton. I kdyby ten vrak hořel, nezahřeje to okolí na víc než mínus sto dvacet, navíc by si tím moc nepomohli, když by jim to při mínus sto padesáti šesti začalo tát pod nohama,“ namítal naprosto správně Tulvi a to dost přeháněl. „Stačí nám kousek popojet a můžeme je rovnou nasekat do koktejlů.“
Tulvi býval místy trochu cynik, ale milovala ho tak jako tak. Koneckonců, když žijete ve Flotile, strávit celé dny v panické hrůze, co se zase rozsype, není pro organismus vyloženě zdravé. Jisté formy obrany proti stresu se prostě hodí ovládat. Teď to ocenila dvojnásob, protože samotnou by ji kocovina nejspíš donutila vystartovat plnou parou vstříc kopci, co kdyby náhodou přeci jen někdo přežil. Pravdou přeci jen bylo, že stopy ve sněhu tam byly...
Vyrazili tedy k hoře, neboť hora sotva mohla přijít k nim. Stopy pokračovaly neúnavně dál, a přesto se v závějích nenacházela jediná umrzlá mrtvola. To postupně znervóznělo i řidiče, který začal zpochybňovat spolehlivost přístrojů, nicméně když na úpatí kopce zastavili a vystoupili, mohli se o tom přesvědčit na vlastní oči.
Nevystoupili však jen tak pro výhled na stopy ve sněhu, problém v tomhle konkrétním kopci totiž ležel trochu někde jinde: hluboko pod zemí. Když to tady před tou dlouhou dobou zkoumali šikovní chlapíci od Binary Helix, našli kromě té hlavní základny, kterou teď okupovala Perunica, ještě dvě menší. Ta, jejíž prostory se rozléhaly pod jejich nohama, byla druhá největší nebo taky druhá nejmenší, podle toho, z jakého konce jste se na to podívali.
Přiblížili se k výtahu a Narva vzpomínala na tu jednu jedinou příležitost, kdy se podívala dovnitř. V podstatě se jednalo o obrovské a nekonečně prázdné skladiště, které bylo navíc ze třetiny zhroucené následkem turianského bombardování. Tehdy tady kromě povrchního průzkumu udělali jedinou věc – stabilizovali celou tu díru, aby se nerozpadla ještě víc nebo nevybuchla, což zahrnovalo především opatřit vchod pořádně izolovanou přechodovou komorou.
Komorou, do níž teď prokazatelně vedlo oněch několik stop.
Ti dva se na sebe podívali a Tulvi začal zadávat kód k otevření dveří. Fakt, že kolem stále neviděli jediné tělo, mohl znamenat jedině to, že se trosečníci nějak dostali dovnitř. Trosečníci, kteří před tím přežili pád v hořící lodi a procházku skrz zamrzlé peklo. Ne že by se jí ta představa líbila, ale zbytkový alkohol ještě působil a ona byla zvědavá na to jiné, neočividné řešení téhle zapeklitosti.
Když se dveře otevřely a uvnitř výtahu stále nikdo nebyl, vstoupili. Narva cestou do hlubin přemýšlela, jestli by místní teploty vydržel volus v nějakém speciálním obleku. Vyloučit to nemohla, ale na důkladné promýšlení neměla dost času. Výtah se zastavil a před nimi stály druhé, podstatně silnější dveře.
„Krucinál, zrovna teď se musíš porouchat,“ zaklel Tulvi od terminálu a celkem znuděně si k němu klekl a začal se hrabat ve spojích pod samotným displejem. Než se nadála, překážka byla minulostí a ona tak mohla v klidu přemýšlet, proč vlastně všechny dveře neotvírají takhle, když je to v podstatě rychlejší.
Podle senzorů v jejím omnitoolu bylo v jeskyni, která se před nimi právě otevřela, tropických mínus třicet a z nějakého jí neznámého důvodu běžel staniční reaktor. Bylo to sice už dávno, ale moc dobře si pamatovala, jak ho osobně vypínala, takže co se tu u všech zkratů děje?
Tulvi očividně taky větřil podraz, ale vykročil kupředu a záhy stanuli oba pod vysokou bílou klenbou, aniž by viděli jiné zdi než tu za sebou. Před nimi se válel důlní vozík, jakých tu kroganští rebelové hodlali použít k těžbě hořčíku, a kousek stranou od nich začínaly ke stropu se tyčící sloupy kontejnerů. Jeden na druhém, mohlo jich tam být možná i pár tisíc, všechny prázdné, jak zjistila ta samá inspekce, co tu po inventuře opět vypínala fúzní reaktor. Ředitel měl sice zpočátku jisté plány, jak podobný sklad hravě využít pro své ekonomické záměry, ale upustil od nich a raději koupil druhou loď. Což se mu teď docela vyplatilo, jak tak nad tím Narva přemýšlela.
„Já z nich udělám salám,“ uniklo Tulvimu, který náhle přestal koukat na výstup z omnitoolu a plácl se do čela, jako by právě učinil veliký objev.
„Z koho?“ ptala se ho pochopitelně družka, která tak geniální nebyla, alespoň ne v některých ohledech.
„Ty blbečky od Seranno Genomics,“ začal quarian vysvětlovat a celkem bez rozpaků kráčel dál kupředu. „Už nějakou dobu víme, že si pálí vlastní chlast, jen nevíme kde, teď to konečně dává smysl.“
Chtěla namítnout, že stopy ve sněhu to nevysvětluje ani omylem, ale nechala ho povídat a sama stála na místě vedle vozíku.
„Hola hej, mameluci,“ začal její milý a nastavil si hlasitost reproduktorů na maximum, „přicházíme v míru. Za trochu ohnivé vody s vámi dáme dýmku míru a nikdo o vás nemusí vědět.“
Něco jí říkalo, že jim trochu kecá, protože nenahlásit přestupek, to se mu příliš nepodobalo. Na druhou stranu působil docela přesvědčivě, jak tam tak stál, s rukama rozpřaženýma a plamenně hájil úplatkovou metodu známou už celá staletí.
A pak, celkem bez varování, se na druhé straně jeskyně cosi zablesklo. Záblesk byl okamžitě následován ránou a ta rovněž nebyla sama. První výstřel se neškodně zastavil o Tulviho kinetický štít, ale ta druhá kulka už prošla přímo skrz, zavrtala se mu do krku a ona ji mohla v osudovém zpomaleném záběru sledovat, jak vylétá na druhé straně. Třetí mu protrhla tvář a čtvrtá vyletěla týlem, ale ty už nevnímala.
Netušila, jak se dostala do krytu za ten již zmíněný důlní vozík, ale bylo to to jediné, co ji zachránilo před další salvou. Netušila, odkud po ní střílí, netušila proč, netušila ani jak je možné takhle rychle vystřízlivět. A dost možná jí to všechno bylo jedno, protože právě přišla o někoho, s kým hodlala strávit zbytek života.
Vysloveně mimovolně sáhla po pistoli, kterou měla s sebou jen díky spoustě náhod, a rozhodla se pomstít svého druha, jakkoliv absurdně to snad může znít.
Odjistila zbraň a převedla z omnitoolu do štítu tolik energie, kolik si jen mohla dovolit, aby ho zároveň nepřepálila. Když pak vystrčila hlavu zpoza úkrytu, aby všechny ty zatracené parchanty postřílela, dočkala se ještě jednoho překvapení.
Proti ní nestáli vlastnoručně vyrobeným alkoholem posilnění zaměstnanci Seranno Genomics, to mohla říct na první pohled. Teď najednou dávalo smysl úplně všechno, stopy ve sněhu, zablokované dveře, dokonce i padlá loď. Obrysy postav, které proti ní stály daleko ve tmě, poznala okamžitě, stejně jako by je poznalo každé dítě vychované pohádkami o Ranní válce a exodu quarianů.
Gethové.
Bylo jich tam minimálně šest a rozhodně nešlo o halucinace. Tři století je v galaxii nikdo neviděl, šuškalo se dokonce, že odletěli do té sousední, ale dnes se očividně rozhodli vrátit a jako první oběť jim padl Tulvi'Tau nar Freyya.
Vypálila jejich směrem několik ran, ale pouze se tak snažila krýt vlastní ústup. První protiargument jí prosvištěl kolem ruky a druhý zazvonil o štíty, ale to už běžela a představovala stále horší a horší cíl. Ke dveřím do výtahu jí zbývalo jen pár metrů, když se tyto rezolutně zavřely a odřízly jí tak ústupovou cestu na povrch. Nemohla si dovolit zaváhat, okamžitě zahnula a před palbou, která by ji teď už skoro určitě neminula, se ukryla za hromadami a hromadami kontejnerů.
Teď jí nezbývalo doufat, že se v tomhle bludišti dokáže schovávat do chvíle, než se po ní někdo začne shánět.
„Keelah Sel'ai,“ pronesla, když vylezla na první hromadu krabic a v dálce viděla ležící mrtvolu. Novopečená kapitánka Narva'Raan nar Vaala byla dnes tak sama, jako nikdy předtím.

Zavřely se za mnou dveře s všeříkajícím nápisem „Výkonný ředitel“.
Byl jsem tam bezmála tři hodiny a stále jsem v ruce svíral mou výpověď. Stejně jako své bývalé posádce jsem mu řekl celou pravdu o tom, co se na Vesně stalo.
Ukázalo se, že ředitel měl pochopení a zbavil mě jen funkce kapitána, všech zaměstnaneckých benefitů a výplaty na rok. Hodil jsem výpověď do nejbližšího koše a vydal jsem se směrem ke svému pokoji na základně. Uvědomil jsem si, že kdybych dal výpověď a utekl od toho, byl bych z poloviny stejný jako ti co zůstali na Sharjile. Cestou jsem přemýšlel stále dokola o událostech, jež se staly na planetě, a o tom, jak mám sdělit své rodině, že jsem zabil jednoho z jejich milovaných synů.

Pokusil jsem se myslet chvilku pozitivně a vzpomněl jsem si na mladou dívku, kterou jsem nalezl na opuštěné lodi. Pokud měl ředitel o jejím původu pravdu, pak bude jistě pro firmu přínosem. Jak jsem byl obeznámen, pracuje na ní jedna ze zaměstnankyň stanice. Podle něho by měla být Elizabeth rychle v pořádku.
O tom jsem ale na základě všech událostí silně pochyboval.

Nasprejovaný nápis na dveřích mého pokoje „Seš na sebe hrdej, kreveto?“ jsem ignoroval a zavřel za sebou.
Sednul jsem si ke stolu s konzolí a vytočil kontakt pro videohovor. Venku zuřil zase jeden z mrazivých blizardů a mé hodiny na stole ukazovaly 16:23 planetárního času.
Hovor se spojil a na tenké průhledné obrazovce telefonu se zobrazila, podle mých znalostí o fyziologie člověka, tvář mladé ženy s japonskými kořeny. Byla vidět od ramen nahoru a na hlavě měla omotaný ručník, ramena ještě vlhká od horké páry.

„Oh, pan Vakarian, pokud se nemýlím,“ řekla trochu překvapeně a začala si ručníkem sušit vlasy.
„Dobrý den, vy budete slečna Angie Hsu, předpokládám?“
„Ano, to jsem. Co pro Vás mohu udělat?“ Její hnědé oči mne probodávaly jako jehla voodoo panenku.
„Byl jsem obeznámen s tím, že jste se stala pečovatelkou mladé dívky, kterou jsme přivezli z Sharjily,“ snažil jsem se udržet neutrální tón hlasu.
„Jestli tou mladou dívkou myslíte Elizabeth, tu kterou jste přivezl s poloviční lodí a poloviční posádkou nazpět, tak ano, a neřekla bych zrovna pečovatelkou, spíš… poradkyní,“ řekla trochu jedovatě a já jen doufal, že na Vesně neměla nějakého příbuzného.
„Jen jsem se na ní chtěl zeptat. Jak je jí?“
„Aha, no má se fajn. Fyzicky je naprosto v pořádku, dneska jsem za ní byla, jako každý den od vašeho příletu, a zdá se, že se s nastalou životní situací vypořádává celkem dobře, když vezmu v potaz to, čím si musela projít za poslední roky. Na noc jí dávám ještě pořád sedativa, kvůli strachu ze tmy.“
„Myslíte, že bych ji mohl někdy navštívit?“ Ani nevím, proč jsem se zeptal. Nějak to ze mě prostě vypadlo. Ani mi na ní nezáleží a vůbec lidi v lásce moc nemám. A nevím, proč si to teď v duchu opakuju.
„To opravdu není dobrý nápad, pane Vakariane. Víte, s Lizzie je to tak...“
„Lizzie?“
„Elizabeth.“
„Aha, promiňte, pokračujte.“ Zdá se, že jejich vzájemný vztah je velmi dobrý.

Složila ručník někam za sebe a odhalila dlouhé rovné hnědé vlasy. Bez ručníku to vypadalo, jako kdyby ke mně mluvila nahá.
„Elizabeth trpí takzvaným xenofobním strachem ze všech mimozemšťanů a vaše přítomnost by to jen zhoršovala. Neberte to osobně. Musíte si uvědomit, že velkou část dětství strávila ve tmě a ve strachu před, jak jsem byla obeznámena, pirátskou skupinou, jež výhradně mimozemšťané. V určitém pohledu je to stále ještě malé dítě.“
„Chápu, takže ji pošlete zpátky na Zem?“
„To si nemyslím, Liz teď ze všeho nejvíc potřebuje odborný dohled a další tak rychlá změna, jako převoz na Zem a nastoupení nové léčby s novými lidmi, by mohlo situaci u Elizabeth zhoršit. Navíc její schopnosti vedení této firmy zaujaly natolik, že jí poskytlo vlastní pokoj s vybavením. Abyste mě pochopil, Elizabeth je po svých rodičích velmi nadané děvče. Hodlám jí pomoci s rozvojem její osobnosti.“
„To je od Vás šlechetné, nevěděl jsem, že na to máte kvalifikaci.“
„Můžete si přečíst můj záznam, který je volně ke stažení z informačního centra tady na stanici, věděl byste, že mám titul z psychologie. Vlastně Vám mohu říct, že zanedlouho odstupuji z mé dosavadní funkce operátorky.  Budu mít na stanici poradnu pro ty, kteří budou hledat odbornou pomoc se svými psychickými problémy. Z pochopitelného hlediska samozřejmě. Ledová základna, uzavřený prostor, omezený pohyb, zaměstnanci často propadají depresím. Bylo to jen dalším logickým krokem v mé kariéře a díky Vaší eskapádě s Vesnou to nakonec ředitel společnosti schválil.“
„To má být děkuji?“
„Prosím?“
„Já jen... No nic. Jen jsem chtěl vědět, jak se má. Děkuji, slečno Hsu. To bude vše.“
„Dobrá tedy.“

Hovor byl ukončen z druhé strany. Asi to má být mé vykoupení, že mě tu všichni nesnáší.
Rozhodl jsem se zůstat u společnosti a prohloubit tu nesnášenlivost. Třeba bude mít nakonec doktorka Hsu stále dostatek zákazníků.

Vůbec jsem netušil, co se mnou teď bude firma dělat. „Možná mě nechaj přeparkovávat.“ Jen velmi slabá ozvěna v prázdném pokoji zopakovala větu. Ulehl jsem do postele, ne že by se mi chtělo spát.


O několik dní později

Vzbudil mě zvonek na dveřích, který zněl tlumeně, ale přesto to se mnou trhlo. Přišli mi říct, že si to rozmysleli? Že to berou zpět a mám si ihned zabalit? Naštěstí jsem byl připraven a všechny věci řádně zabalené do kufrů před postelí.
Otevřel jsem dveře ve chvíli, kdy se Narva s nekontrolovanou grácií sesunula k zemi a šlehla sebou o tvrdou podlahu. Na okamžik jsem strnul, ale hned mi došlo, co se děje, a pomohl jsem quariance vstát na nohy. Zabrblala něco o baru, který byl ale úplně jinde než ukazovala, tak jsem jí otočil správným směrem a zavěšeni o ramena jsme vykročili do staničního baru.
Po cestě jsme nepotkali ani živáčka a mě hned napadlo, že jsem zase ta poslední chybějící část puzzle v nějaké hře. Za chvilku se začaly po chodbě rozléhat výkřiky odněkud před námi. Narva se mi vyvlíkla a vypadalo to, že zbytek dojde sama. Vyrazila přede mnou a zkušeně se přidržovala stěny. Pak zapadla do divných dřevěných dveří.


Nevím jak, ale myslím si, že barman si vymýšlí jména drinků za běhu večera a střílí je od oka jak z pistole do vzduchu. Po šestém drinku, který se jmenoval „synchronizace měsíčků“ mi ještě pořád v hlavě znělo ono „Vše nejlepší, Ex-Kapitáne!“
Spousta zaměstnanců je mrtvých a oni oslavují mé narozeniny. MÉ NAROZENINY. Než jsem vešel do baru, ani jsem si na to nevzpomněl. Měl jsem pocit, jako kdyby tohle všechno bylo takové malé vypořádání s celou nedávnou situací. Všichni vypadali najednou šťastní, bez stresu. Všechno, co se stalo na Sharjile, jako by bylo dávno pryč, jako by se zapomnělo. Všechny ty bezstarostné tváře oslavující život. V tom okamžiku mi bylo jasné, že tahle celá banda je ta nejodolnější sebranka, jakou jsem v životě potkal. Má tohle být snad odpouštíme ti?
Nejsem si na to schopen odpovědět, ale jedno vím jistě. Po druhé v životě se cítím... doma.

Byla neděle, nebo tak něco, a na základně přepravní společnosti Perunica Express vládl chaos.
Nejspíš to bude znít jako hodně špatný vtip, ale pomíchaly se hrnce s pravotočivým a levotočivým gulášem.
Právě teď bylo 80% zaměstnanců rozházeno všude možně za neustálého dohledu a sračka bylo to poslední, co je trápilo. Mnozí byli v kritickém stavu, ale zatím nikdo neumřel.
Jak je možné, že se stala tak fatální chyba a pomíchala se jídla? Inu, to máte tak. Když se najde pár kreténů…

Začalo to nevinně a to tak, že TJ během své hlídky dostal hlad. Když schroupal lízátko, které se mu ráno podařilo najít v kapse, napadl ho ženiální nápad. Co takhle se podívat do baru? Určitě tam bude spousta jídla. Copak jídla, ale GULÁŠ! Pirátskej!!! Jeho návrh získal hned několikero zastánců a těm se po pár minutách podařilo dostat do kuchyně, kde našli dva velké hrnce s lahodným pokrmem. Vše by nejspíš skončilo tím, že by ráno Grok zjistil, že mu chybí v hrnci šest až dvacet porcí, ale neskončilo to tak, neboť se padouchové z neznámého důvodu polekali a nechtěje se zbavit lupu, čapli hrnec a unikli z místa činu… druhý den ráno, chvíli po otvíračce, se Bon podařilo uklouznout na víčku od piva, narazit si kostrč a zhmoždit si zápěstí. Po této nešťastné tragédii, která kuchaře ani náhodou nepřekvapila, se oba dostavili na ošetřovnu, kde strávili přibližně tři hodiny.
Během těchto tří hodin někoho moudrého napadlo (TJ, který se nenápadně vrátil s téměř prázdným hrncem uloupeného pokrmu), že by se měl někdo ujmout výdeje obědů, a tak se toho chopil.

Když se Grok s Bon vrátili do kantýny, brodili se zvratky a nestačili zachraňovat nešťastníky před utonutím. Okamžitě byl vyhlášen stav nouze. Jen zlomek zaměstnanců nepožil špatné jídlo.

Kříšení, přenos nebožáků na ošetřovnu a přilehlá místa. Následovalo nervózní předvolání na kobereček k řediteli společnosti, které bylo, ke Groko překvapení, kvůli Quarianům. Před dvěma dny vyjel Tulvi a Narva na kontrolu nějaké anomálie nebo co a ještě se nevrátili. Taky to, že venku zuří pekelná bouře, kvůli které se nic nedostane z, ani na planetu. Jo a se signálem je to taky marný.
Grok chvíli nechápal, proč to ředitel vypráví zrovna jemu, ale poté mu bylo vysvětleno, že mu intuice, Síla, nebo něco takového říká, že ti dva potřebují pomoc a že jediný, kdo je toho momentálně schopný, je právě jeho nejoblíbenější Kuchař. To skutečně řekl.

Odkázal jej do skladu, kde si měl vyhrabat cokoliv, co by mu mohlo bodnout tam venku a také mu dal přístupové kódy k druhému, zbývajícímu Grizzlimu a také mapu, kam měli ti dva namířeno a poradil mu, ať si sebou vezme raději kompas.

Vzal si do batohu štos vysokokalorických tyčinek, vodu (oboje raději i v pravotočivé verzi)  omni-tool,výbavu polního medika, pás granátů, dvě náhradní pistole, pět světlic a izolepu. Jelikož bylo venku docela frišno, ale na základně nebyla kombinéza pro krogana, v prádelně si vyzvedl několik dek a u generátoru, který poháněl celý komplex energií, vydloubl pár čerstvých plutoniových článků. To vše skombinoval s magickými vlastnostmi izolepy a voalá, vyhřívaný oblek do nepohody byl na světě.

Ještě skočil za Bon a Saphy s tím, že se nachvilku vzdálí, tak ať ho nehledají a při odchodu jim doporučil pár jódových kapslí kvůli nemoci z ozáření.
Pár okamžíků poté už seděl v Grizzlim a vyrazil směrem, kterým se údajně vydali ti dva pohřešovaní.

Po nekonečných minutách, kdy se stroj zmítal ve vánici a on jen se štěstím udržoval kurz, dorazil k vraku lodi. Nebyli tam. To poznal hned, jak prohledal okolí vraku. Jejich Grizzli zde nebyl, tudíž museli ject dál. Pro jistotu však ještě zvětšil poloměr kruhu, ve kterém okolo vraku pátral, a třikrát ho prošel. V té vánici velice riskoval, že jednoduše zabloudí, a stejně by si jich nejspíš vůbec nevšiml, i kdyby byli jen pár metrů od něj, ale zkusit to musel.
Když se pak vrátil do tepla transportéru, podíval se na mapu. Byly na ní zaznamenané ještě dvě další, starší a opuštěné, základny. Kdyby se něco stalo, jistě by tam hledali úkryt, problesklo mu hlavou a už šlapal na plyn. Dorazil k první, ale její vchod vypadal jako dlouho nepoužívaný. Navíc zde jejich transportér nebyl. Pokračoval tedy k druhému bunkru, který se ukázal tím správným. Grizzli sice trpěl, ale poslušně čekal před zablokovanými vraty a nehnul se ani o píď.

Vyskočil do vánice, doběhl k vratům a pokusil se je otevřít pomocí terminálu. Nic. Chvíli se pokoušel přemluvit zámek, aby jej poslechl, ale nepomohlo to, a tak raději prohnal dva granáty omnigelem a udělal z nich směrové krtky, kterými se ničí bunkry a podobné nedobytné struktury. Exploze nebyla přes vánici ani slyšet, zato vrata povolila, a když zatlačil, vytvořil v nich dokonce dostatečně široký prostor na to, aby se protlačil dovnitř. Výtah, vedoucí do hlubin základny, byl však zaseklý někde v půlce šachty. Kroganovi nezbylo nic jiného, než se vrátit do svého Grizzliho, kde vyštrachal lano. Při jeho hledání si uvědomil, že by bylo příhodné nějak odizolovat otvor, který ve vratech vytvořil, protože kvůli němu právě docela rychle klesá teplota uvnitř základny a to by se pro případné přeživší mohlo stát osudným.
Bohužel v Grizzlim nic, co by pomohlo, nenašel. Pokusil se dostat do druhého mazlíčka, na kterého shodou okolností platil i stejný přístupový kód (místo jedničky na konci byla dvojka) a v něm se mu podařilo najít malý přenosný generátor bariérového štítu. Dotlačil vozítko blíže k vratům, vyložil generátor, zapojil ho k napájení Grizzliho a štít se mávnutím kouzelného proutku zhmotnil.
Protože spěchal, stihl to celé za nějakých šest minut.
Lano připevnil k blíže stojícímu Grizzlimu a s obtížemi, které byly spojené s jeho stále dřevěnou nohou, začal slaňovat. Nakonec zjistil, že výtah není někde v půlce, ale je úplně dole, takže se stačilo do něj dostat a vypáčit dveře. Lehce se to řekne, ale hůř dělá. Tyhle servisní otvory nejsou dělané na krogana. Omni-toolem začal zdlouhavě, ale úspěšně krájet větší otvor, kterým by se dostal dovnitř. Úspěch jeho činění byl potvrzen zřícením se dolů do kabinky výtahu. Postavil se na nohy, nahmatal spáru prsty. Slyšel zvláštní, tiché, povědomé praskavé zvuky. S hlasitým zafuněním rozevřel dveře. V ten okamžik spatřil, jak se mu pár centimetrů před obličejem rozprskl první projektil. Kompenzační články na ledvinách – v těchto místech měl připevněný generátor kinetického štítu – se rozžhavili do běla a on okamžitě skočil za nejbližší krám, který by mu mohl poskytnout aspoň minimální kryt.
Projektily létaly. Kotoulem se přesunul do lepší pozice, ze které několikrát naslepo vystřelil, a hned zas raději rychle mazal pryč. Tulvi – myslel si, že je to on kvůli jeho stavbě těla a rozdílné kombinéze, než nosila Narva – ležel mrtvý v zmrzlé kaluži krve. Díky mrazu nebyl cítit zápach rozkladu. Kde je sakra to Nšočí?! Z myšlenek jej vytrhlo kopnutí. Jeden z odražených projektilů jej zasáhl, ale díky vrstvené dece mu neudělal nic hrozného. Doteď nevěděl, s kým má tu čest se tu přestřelkovat. Do teď, protože právě teď zahlédl záblesk hlavy jednoho z útočníků. Ten specifický design… Pixar to nebyl... Už si vzpomněl, komu patřil ten praskavý, syntetický hlas. Gethové!
Co tu u všech rohatých jen dělaj?!
A kde je sakra ta Narva?!?!
„Narvooo!!!“

Do odpadové roury vletěl v pořadí již třetí obal od turianské čokolády a zvuky spalovacího mechanismu daly najevo, že ochráncům přírody bylo opět učiněno za dost. Kaldaryl seděl na posteli a pročítal si aktuální výtisk Citadel Times. Aktuální znamenalo v tomto případě výtisk z tohoto čtvrtka, přesto to byly ty nejnovější noviny, které na základnu zatím došly.

Nic zajímavého v nich však nebylo. Turianský basketballový tým opět porazil elcorský výběr, což se popravdě dalo, i přes nespornou kvalitu soupeře, docela očekávat. Z novinek ekonomických byla nejzajímavější zpráva asi menší krach na volusské burze burákových oříšků, což vedlo k incidentu, při kterém jeden z hanarských makléřů vyskočil z okna burzy. Celá událost však poněkud ztrácela dramatičnost, neboť dotyčný makléř o několik okamžiků později dolevitoval zpět dveřmi, k velkému zklamání obecenstva. A ani v politice se neudálo nic, co by stálo za řeč, a tedy jediná zajímavá událost z této sféry byla kantýna Perunica Expressu pokrytá vrstvou zvratků a kusů zažívacího traktu těch méně šťastných.

Kaldaryl sám měl jediné štěstí, že jej zdrželo prohlížení katalogu zbraňových systémů společnosti MAOCorp. Spojení s Extranetem bylo dnes kdoví proč velmi zoufalé a snad to byla ruka boží, která zařídila, aby listování katalogem a objednávání nových "zlatíček" zabralo tentokráte nejméně o hodinu víc, než by normálně mělo, a zachránila tak Kaldaryla před dnem stráveným vyplachováním žaludku. On o tom však docela pochyboval, neboť v žádné božstvo příliš nevěřil. Nebylo pak kdovíjak logické, aby se mu nějaké pletlo do cesty, tím spíš ho zachraňovalo před žaludečními problémy, neboť co slyšel, mělo by to být spíš obráceně. Několik čokoládových tyčinek ho zachránilo od bezprostředního hladu a noviny od bezprostřední nudy. To druhé však velmi rychle přestalo svou funkci adekvátně plnit a tak turian „Nejčtivější deník galaxie“ odložil (všichni ví, že nejčtenější je Fornax).

Uvažoval, že znovu vyčistí zbraně a zbroj. To ale už dnes udělal nejméně třikrát, a pokud by proces ještě párkrát opakoval, bylo zde riziko, že usilovným drhnutím leštidla zlikviduje na místo špíny vnější kryt zbraní. Stejně tak zbroj mohla být očištěna snad už jen od zbroje samotné, a tak tuto možnost zavrhl. Zítra je taky den.

Jeho oko sjelo na výtisk staršího čísla poněkud kontroverzního, ale o to známějšího časopisu Fornax. Kaldaryl ho našel dnes ráno poté, co se vracel z noční šichty, vsunuté napůl pod dveře jeho pokoje. Zřejmě vtip nějakého z bezpečáků nebo snad toho zvláštního krogana. Původně měl v plánu odevzdat plátek obdobnému osudu, jaký stihl obaly od turianské čokolády, zvědavost však přemohla jeho obvyklý způsob myšlení a plátek umístil na kraj stolu, jakoby v bezpečné vzdálenosti. Ne, že by si ho zatím plánoval přečíst... Ale už se začínal smiřovat s myšlenkou, že časem, při náležité přípravě a při dobrém počasí, si alespoň zběžně prohlédne obálku. A pokud tato strategie přinese ovoce, možná postoupí i dál do útrob „nepřátelského ležení“. Jisté však bylo, že quarianka na zadní straně nevypadala zrovna zle, stejně jako její zadní strana, a to i přes to, že, pokud mohl Kaldaryl soudit, vystavovala se až neobvykle příliš riziku infekce.

V tuto chvíli však vrtalo Kaldarylovi hlavou něco jiného než ochranné kombinézy quarianů a objevování netušených záhybů skrytých částí jeho osobnosti.

Kvalita připojení na Extranet byla až neobvykle špatná. Dokonce snad nejhorší za celou dobu, co byl na základně, a to i přesto, že za tu dobu zažili nejedno ne zrovna vycházkové počasí a hned několik vesmírných anomálií. Už když končil směnu, všiml si neobvykle špatné kvality zvuku ve vysílačkách a při odchodu do kajuty dokonce slyšel šéfa bezpečnosti stěžovat si na obraz v holovizi. Ono není totiž příliš těžké neslyšet rozzuřeného turiana, jak mlátí přístrojem do stěn a vyjadřuje svou nespokojenost s tím, že se mu nedostane jeho pravidelné dávky emocí při sledování jeho oblíbené telenovely „Weyrloc Gresmeralda and Tuchanka's lonely hearts“.

Kaldaryl oblékl zbytek zbroje, zbraně nandal do nejrůznějších pouzder a držáků na ní, opustil pokoj a vydal se přímo k bezpečnostní centrále a k středisku komunikace. Bohužel, operátoři a technici byli buď pryč, nebo se kdesi svíjeli v žaludečních křečích. Turian nebyl popravdě zrovna expert na tenhle obor, podařilo se mu ale zjistit, že velká část zařízení včetně staničního interkomu a krátkodosahových vysílaček nefunguje, jak by měly, a i ty, co stále funkční jsou, jsou plné zrnění, klepání a jiného rušení. Ještě chvíli se vrtal v přístrojích, aby se alespoň trochu ujistil, že není vše jen hloupě zapojené a nebo na něco nekouká vzhůru nohama, a vydal se svižným krokem ke kanceláři velitele bezpečnosti...

Neměla ponětí, jak dlouho už se křečovitě tiskla k chladné stěně prázdné bedny, do které se duchapřítomně ukryla. Její temný vnitřek prve lákal příslibem bezpečí, teď působil spíš jako rakev, kterou už bude beztak brzy potřebovat. Připadalo jí to jako několik dní, ale stejně tak to mohlo být jen pár minut. Nevěděla, co dělat, netušila, jestli to vůbec má cenu, a jediné, co jí zabránilo přijít o zbytky smyslů, bylo jakési podvědomé nutkání pomstít se přežitím a osudu na truc se odsud dostat.
Uvědomovala si, že vzhledem k hrozbě je její jedinou nadějí na splnění tohoto bláhového cíle kontaktování základny. Jenže to se jí zoufale nedařilo. Rušení komunikace bylo tak důkladné, že nedokázala vyslat ani morseovku, natož nějakou jasnější zprávu. Z toho plynuly dvě věci, přičemž jedna byla horší než druhá: jednak je tu gethů rozhodně víc, než kolik jich letmo spatřila, a také to znamená, že jí nikdo nepřijde na pomoc. Jak by taky mohl, když si většina posádky základny ani nevšimla, že jsou pryč?
A tak tam jen tak seděla, v rohu prázdné kovové krabice o rozměrech větší kajuty, a teprve teď přestala mířit pistolí na dveře. Sice za sebou zatavila zámek, takže příchozí by se musel chvilku snažit, ale pocit relativního bezpečí zajistila až zbraň. Relativního, protože jinak zatím všechno nasvědčovalo tomu, že tu pěkně brzy zahyne.
Přitom se jí začínalo tak dařit. V pouhých dvaadvaceti letech byla povýšena na kapitánku lodi s desetičlennou posádkou, což byl výkon, který se během pouti nepovedl ani jednomu z jejích rodičů. Překonat by to mohla snad už jenom tím, že by ta loď byla zároveň jejím majetkem. Živě si pamatovala otcovo vyprávění, kterak se z pouti vrátil s nákladem léčiv a posilovačů imunity, načež se plně věnoval problému quarianského imunitního systému, a z vyprávění jiných věděla, že matka si své místo ve společnosti dospělých vysloužila získáním informační databáze jedné těžařské firmy, takže Flotila měla postaráno o pár příležitostí k snadnému získání surovin. To byly sice činy znamenité, ale nutno podotknout, že se oba z pouti vrátili až ve svých šestadvaceti a ani jeden si nevydobyl podobně vysoké postavení ve vnější galaxii. Žádnému z nich se ale také nepovedlo během jediného dne dostat do podobné situace, přijít o druha a čelit bezprostřední a prakticky nevyhnutelné smrti, takže Narva brzy uznala, že je to nerozhodně.
Teprve po nějaké době tupého zírání a obviňování Vesmíru začala pořádně myslet. Existovala naděje, že se ji někdo brzy pokusí kontaktovat, takže zjistí, že je nezvěstná. Ale co pak? Nejspíš si bude myslet, že vysílačku schválně vypnula a užívá si zasloužené dovolené společně s Tulvim, pěkně ve sterilní místnosti na jejich lodi. Než se někdo pokusí vydat ve stopách jejich hloupé výpravy za zřícenou lodí, může to trvat i pár dní, a to mohla být ještě ráda, že základna disponovala druhým povrchovým transportérem, jinak by byla nahraná úplně.
Potravinové pasty s sebou měla dost, vzduch v bedně by jí měl vydržet zhruba na šest hodin a odpadní systém obleku vyprazdňovala nedávno, takže pokud se dokáže ukrýt před gethy, pár dní tu přežije celkem s klidem, pokud bude střídat úkryty, ale pohodlné to rozhodně nebude. Problém byl v tom, že pokud se bude chtít schovat před syntetiky, bude se muset stát neviditelnou také pro kohokoliv živého, kdo by náhodou mohl přijet. A to navíc nezaručovalo, že záchranný tým nepřijde jen jedno nebo dvoučlenný, takže místo záchrany bude moci sledovat další popravu v přímém přenosu.
Dala se nicméně do díla. Vypnula štíty, topení v obleku omezila na nezbytné minimum a přepnula omnitool do režimu pasivního snímání. V duchu proklínala hodiny, během nichž se jí rodiče i další quariani snažili naučit něco o gethech a během nichž zpravidla nedávala pozor. Kdo mohl tušit, že by se jí to jednou mohlo hodit, po třech stech letech izolace.
Zachytila slabé signály, jak spolu jednotlivé jednotky komunikovaly, ale bez aktivního zapojení do jejich sítě neměla šanci jim rozumět. To ale ani nechtěla, jí bohatě stačilo, že se venku ve skladišti vyskytovalo něco mezi dvěma a třemi stovkami gethů. A co bylo nejhorší, přibývají.
Naprosto živě si představovala, jak tam někde ve tmě postávají a jen čekají, než z rozebraných beden a kdoví čeho dalšího postaví dostatečně silnou armádu na to, aby ovládli nejen Veles, ale aby se dostali i na sousední Noverii. Už dlouho slyšela drby o tom, kterak se tam vědci zabývají výzkumem umělé inteligence a nepochybovala o tom, že gethům to jako motivace stačí. Dál obezřetně monitorovala šum a zjišťovala, jestli nezaznamenává nějaké výkyvy nebo přesuny, ale vetřelcům její útěk zjevně nevadil tak moc, jak by čekala. Pokud se ji snaží aktivně hledat, buď to dělají potichu, nebo je k jejich projevům slepá. Moc ji to, pravda, neuklidňovalo.
A tak tam dál seděla, mrzla a přemýšlela. Nikdy nepatřila mezi trpělivé, takže záhy začala trpět nejen zimou, ale i nečinností, a po pár hodinách vzteklého vymýšlení plánů B až Z se zvedla a začala alespoň obcházet svoje malé vězení. Minimálně tím rozhýbala promrzlé klouby, když už nic jiného.
Když však už potřetí narazila do stěny, kterou v té tmě prostě neviděla, raději si zase sedla, aby snad vibracemi nepřilákala nežádanou pozornost. V tu chvíli ji napadlo, že věci jsou možná ještě horší, než se zdají – co když gethové započali plnou ofenzivu a berou útokem nejen tuto zapomenutou planetu, ale i větší a důležitější světy? Jak pak může doufat v záchranu, je-li základna zavalena zprávami z Extranetu o tom, že se do civilizovaného vesmíru vřítila vlna inteligentních strojů, která nezná slitování a nebere zajatce?
Úvahy ji sice zaměstnávaly dost dlouho, ale dříve nebo později došlo k něčemu, co nečekala. Prostě a jednoduše usnula. Možná vinou vyčerpání, možná kvůli snížené teplotě, těžko říct.
Nebýt však toho, že po těžko odhadnutelné době naskočilo záložní ohřívání, pravděpodobně by se už nikdy neprobudila a po pár stovkách let by ji tam možná našli jako Sněhurku, úplně zmrzlou. Když pomalu přicházela k vědomí, chovala bláhovou naději, že to, co se jí do té doby zdálo, se jí skutečně jenom zdálo, ale pohled do interiéru bedny tyto naděje záhy zahnal.
Klepala se zimou a kolem byla pořád strašná tma. K tomu všemu se navíc oproti minule přidala další nepříjemnost, bolest hlavy. Chvíli váhala, co je příčinou, než ji napadlo zkontrolovat stav vzduchu, což se jí vyplatilo. Fakt, že od minulého měření drasticky klesl podíl kyslíku, nasvědčoval tomu, že spala minimálně šest hodin, možná víc, a že je rozhodně čas na změnu prostředí, neboť větrání tady moc nepřipadá v úvahu.
Promrzlá na kost a otupělá oxidem uhličitým začala zpětně tavit zámek, aby se dostala ven, čímž se sice zahřála, ale zároveň spálila poslední zbytky kyslíku v okolí. Když vypadla ven, doslova lapala po dechu a byla hodně ráda za to, že nedávno čistila filtry v obleku, jinak by ten náhlý nápor vzduchu nemusely vydržet.
Jen s velkým sebezapřením se přinutila dýchat s rozvahou, aby předešla hyperventilaci, a pak už bleskově zamířila k další bedně. Štěstí jí pro změnu taky jednou přálo a dostala se dovnitř dřív, než se kolem rozhodl projít některý z vetřelců. Vlastně to dávalo smysl, zamyslela se, když opět zatavovala zámek. Pokud ji, naprosto oprávněně, nepovažují za hrozbu, nemá pro ně pravděpodobně cenu plýtvat zdroji při pokusech o její nalezení. Stačí prostě počkat a ona už tu nějak umrzne, vyhladoví nebo spáchá sebevraždu, zatímco oni se můžou plně věnovat výrobě nových platforem.
Rozhodně jim to nehodlala usnadňovat, a tak vzápětí nastavila budík na pět hodin, pohrála si s vyhříváním obleku a po nastražení improvizovaného alarmu na dveře opět usnula. Jestli jim tu má efektivně vzdorovat, nemůže na to být unavená z nedostatku kyslíku. O doznívající kocovině a přetrvávající depresi nemluvě.
A pak začal štafetový běh. V pravidelných intervalech střídala krabice a než se vyskytly větší problémy, ztratila přehled o tom, kolikrát to vlastně udělala. Ony problémy však byly natolik závažné, že ji ani nenapadlo toho litovat. A jaké problémy to asi tak mohly být?
Když se totiž zásoba kyslíku v současné rakvi tradičně snížila a ona vykročila ven, stál proti dveřím, a tedy i proti ní, geth. Spíš úlekem než reflexivně natáhla pistoli a vystřelila, což sice stroji utrhlo ruku se zbraní, ale potíže tím v podstatě spíš začaly než skončily.
Vystřelila znovu a ještě jednou, dokonce párkrát i poté, co se nyní nepoužitelná hromada součástek svezla bezvládně na zem. Než světlo v hlavě zhaslo, quarianka už zapnula štíty a prchala, co jí síly stačily, neboť pasivní snímání sítě odhalilo značný nárůst v aktivitě. A to nemohlo za současného stavu věcí znamenat nic dobrého.
Po chvilce běhu, kdy každým okamžikem čekala střelbu, zahlédla konečně stěnu celé skladištní jeskyně. Hlavou jí projel propočet toho, kolik zhruba beden asi tak mohla navštívit, ale výsledky nedávaly smysl, protože s pěti hodinami na jednu by tu musela strávit už nějaký den a půl, což bylo absurdní.
Problém byl v tom, že zahlédnutí stěny nebylo vůbec dobrým znamením. Ona stěna totiž tvořila zeď slepé uličky s krabicemi po obou stranách a ona teď neměla kam utéct. Jakmile si toho všimla, otočila se na patě a chtěla vyrazit zpátky k nejbližší odbočce někam jinam, jenže to už v dálce zahlédla další kráčející toustovače.
Přinutila se nepanikařit, dokonce zvládla nestrnout na místě jako vyplašené kůzle, jakým byla, a zapadla za masivní rampouchy na jedné z beden tak důkladně, jak jen to velmi omezený kryt dovoloval. Být větší, měla by smůlu, i takhle z ní čouhala dost velká část na to, aby se stala pochoutkou pro přilétající kulky. Jenže toho si teď vůbec nevšimla.
Nervózně mnula pistoli v rukou, jako by čekala, až se dva blížící se gethové přiblíží na efektivní dostřel, ale po chvíli ji složila na opasek a aktivovala omnitool. Nepřítel, kterému teď čelí, je přeci jen software, připomínala si, takže by měl mít podobné slabiny jako notoricky známé Windows 2180. Jen jich patrně bude méně a žádná z nich nezpůsobí, že by obě platformy se zbraněmi v rukou jen tak vybuchly, což se počítačům se zmíněným operačním systémem stává na denním pořádku.
Ona vymýšlela něco jednoduššího, ovšem proveditelného. Ve chvíli, kdy zaslechla vrzající klouby, vykoukla z krytu, natáhla ruku a aktivovala naprogramovaný proces. Tím vyslala krátkou dávku dat na stejné frekvenci, na jaké odposlouchávala nepřátelskou síť, a spolu s ní předala gethům pár otázek k zamyšlení, jejichž řešení se záhy začali věnovat tak urputně, že strnuli na místě a ona měla volný průchod.
Odlepila se od zmrzlé stěny a běžela jako o život k té protější, protože tam spatřila záchranu v podobě žebříku do vyšších pater tohoto krabicového labyrintu. Než se její noha dotkla vršku kontejneru, v němž spala minulou noc, gethové už dohráli všechny hry, co v omnitoolu měla, a jejich výpočetní kapacita jim vnukla myšlenku vypořádat se taky s narušitelkou.
O kovovou bednu zazvonily kovové šrapnely z jejich zbraní, ale stihla uskočit mimo jejich dosah dřív, než mohly napáchat škodu na jejím štítu. Ten sice patřil k dost nadstandardním, ale pořád nebylo radno se na něj příliš spoléhat.
Ze své pozice, to jest z lehu na střeše bedny, se bleskově rozhlédla a snažila se najít, kudy by mohla pokračovat. Cesta po střechách vedla paralelně s tou na zemi, protože bedny přeci jen tvořily její stěnu, takže střechy se tak nějak přirozeně poskládaly podobě, ale krom toho tu byla možnost ještě pokročit o úroveň výš, čehož záhy využila.
Žebřík ji dovedl do míst, jejichž charakter se vzhledem k neuspořádanosti dost těžko popisuje, ale pro ni byl jako pro zoufalou oběť pátrajících strojů vysloveně ideální. Ocitla se v přibližně kvádrovém prostoru s nejkratší hranou dlouhou minimálně dvacet metrů, kde byly bedny naskládány sice úhledně, ale naprosto neuspořádaně. Sem tam některá chyběla, místy zela v jinak kompaktním útvaru díra po chybějícím sloupci a sem tam se mezi tím vším dal najít žebřík o patro výš nebo níž. O patrech se tu sice už dost dobře mluvit nedalo, protože největší souvislá plocha nebyla větší než tři střechy krabic u sebe, ale ani to jí vůbec nevadilo. A výjimkou nebyly ani umělé jeskyně, to když skladníci překryli díru po jednom kontejneru bednami dalšími, otočenými o devadesát stupňů.
Po chvilce běhu skrz toto obskurní trojrozměrné bludiště se zastavila v jedné ze slepých uliček a za stálého oddechování poslouchala. Charakteristické vrzání sice neslyšela, ale možná ho jen přeslechla přes vlastní dech, takže se rozhodla raději spolehnout na klasické snímání stavu gethské matice. Pořád bzučela jako roj podrážděných včel, takže nic bližšího nezjistila, ale vlastně ani nemusela.
V moment, kdy se rozhodovala zahájit skenování aktivní, totiž zaslechla to tolik postrádané skřípání.
Rychlé vykouknutí po zvuku odhalilo ony dva gethy, kteří jí očividně byli v patách celou dobu, a ona teď neměla jinou možnost, než se pokusit je zničit. Tentokrát už si s prstem na spoušti hrála mnohem kratší dobu, načež se vyklonila a po pikosekundovém míření vystřelila. Pronásledovatelé měli štíty v plné pohotovosti, takže musela po první ráně vystřelit ještě dvakrát, aby se vůbec něco dostalo skrz, a pak byla donucena se opět vrátit za bezpečnou kovovou bariéru, aby si s ní nepopovídala sprška z jejich zbraní.
Následkem toho si nestihla všimnout, jestli stroji uštědřila alespoň nějaké poškození, ovšem byla odhodlaná zkusit to znovu. Což taky udělala a getha to definitivně stálo hlavu, ale ten druhý využil příležitosti a poslal proti jejímu štítu dost zrnek kovu na to, aby ho to málem vyplýtvalo.
Potřetí se jí již vykukovat nechtělo, ale rychlostí, jakou se blížil, bude za chvíli u ní a ona se nikdy neuměla prát, natož s příšerou, jejíž hnáty jsou ze slitin podstatně odolnějších, než by bylo jejím kostem zdrávo.
A tak udělala něco, co bylo sice strašlivě naivní, dětinské a zoufalé, ale nakonec se to vyplatilo.
Prostě místo vyklánění se celým tělem vystrčila do inkriminovaného prostoru pouze ruku s pistolí a střílela naslepo tak dlouho, dokud se zbraň nepřehřála, což ve zdejších teplotách znamenalo nějakých dvacet výstřelů.
Když ji varovný zvuk ohlašující přehřátí vytrhl se střeleckého transu, ustoupila kousek dozadu v obavách, že netrefila vůbec nic a v mžiku tu bude její smrt. Jenže nic podobného se nestalo, a tak, jakmile zbraň vychladla na potřebnou úroveň, přeci jen hlavu vystrčila. Krom torza jednoho stroje tam leželo i druhé, v dost nezáviděníhodném stavu, který nasvědčoval, že se nejen trefila, ale že se trefila až podezřele často. Možná by tuhle bojovou techniku mohla trochu trénovat.
Protože už ale neměla kam ustupovat, prošla kolem mrtvol zpět na jednu z větších křižovatek. Celou dobu z nich nespustila oči a minimálně z jednoho z nich ani mířidla, ale nebezpečí nakonec zase přišlo odjinud.
Tentokrát byli tři a to už na ni bylo trochu moc. Stihla naštěstí uhnout z jejich zorného pole dřív, než ji zachytili, ale jiná cesta než přes ně ven nevedla. Z tohohle se nevystřílí a moc dobře to věděla, nemohla ani využít slabiny automatického stahování aktualizací, kterou trpěly poslední Windows. Napadlo ji ale něco trochu jiného, k čemu by se jí sice hodily Tulviho znalosti síťových technologií, ale bez nich se bude muset obejít. A bez něj už taky.
Sama se divila, že ani po třech minutách usilovného programování nové procedury neslyší blížící se stroje, ale následná kontrola jejich komunikačního šumu odhalila, že hlavní poplach už nejspíš opadl. Ti tři se však nadále ani nehnuli a představovali stále stejně velký problém.
A protože ji nikdy moc nebavilo čekat, spustila to v okamžik, kdy byla hotová. I tentokrát spočíval fígl ve vyslání datového proudu, jenže teď s jiným účelem. Jelikož jsou gethové tvorové extrémně společenští, odstranění tohoto spojení má pro ně většinou dost neblahé následky. V moment, kdy cíleným přetížením jejich komunikačních obvodů odřízla dva ze tří od zbytku kolektivu, bylo to pro ně jako studená sprcha kombinovaná s tím, že náhle nepoznávali třetího, co stál vedle. Díky studené sprše v podobě náhlého ticha na síti však reagovali pomaleji než ten třetí, jehož procesy byly sdílené se zbytkem místního společenství a tedy rychlejší.
Protože ani on teď nerozpoznával vedle stojící jednotky, vyhodnotil jejich přítomnost jako narušení bezpečnosti a začal střílet. Bylo to rychlé, ale neskutečně účinné, protože sice stačil jednoho z oddělených rozstřílet na maděru během prvních sekund, ale se druhým se následně takřka groteskně zničili navzájem. Jediné, co musela Narva, která nyní opouštěla úkryt, udělat, bylo dorazit ranou do centrální řídíc jednotky toho, co se stále snažil odplazit někam do bezpečí.
Oddechla si. Jenže fakt, že za posledních dvacet minut vyřídila šest gethů, nijak neřešil její situaci. Tam ve středu skladiště jich může i nadále být nějakých třicet, možná i víc, a ona nemá jak se probojovat k východu ani jak dát vědět základně. Navíc programy z platforem, které právě zničila, ji můžou snadno najít znovu. Bude se muset přesunout, ale čekat na záchranu? Gethové sice rušili signál, ale jen lokálně, takže byli pro základnu prakticky nezachytitelní. Jakmile si uvědomila paradox, že ji nikdo nepřijde zachránit právě proto, že jsou její nepřátelé příliš slabí, nevěděla, jestli se smát nebo brečet. Poslední události sice napovídaly, že k slzám nemá daleko, ale zároveň se o své slovo hlásilo počínající šílenství.
A šílení technici občas mívají šílené nápady, které se nakonec ukážou jako šíleně husté a účinné.
Pokud má někdo přijet v dostatečné síle, přemýšlela skoro nahlas, musí gethové začít rušit signál v trochu větším měřítku. Čehož by se dalo snadno dosáhnout prostým zvýšením výkonu na jejich rušičkách, které jsou zpravidla zabudované v jejich silnějších platformách. A protože neexistovala možnost, jak je k tomu přimět po dobrém ani lstí, musela vymyslet něco trochu brutálnějšího. A od toho už byl jen krůček k myšlence, že vůbec nejjednodušší bude ty platformy s rušičkou prostě a jednoduše zničit.
Z pohledu, který věnovala hromadě mrtvých součástek z pěti gethů, by bylo každému jasné, že šílenství už ji dávno přemohlo.

Když se o nějaký čas později ozval výbuch ve výtahové šachtě, jemuž následovalo zjevení krogana v plné dekové zbroji u východu, její několikahodinové úsilí bylo konečně u konce. Což ovšem on nemohl tušit.
„Narvoooooooo!“ řval ode dveří, kryl se a sem tam odpráskl dobře mířenou ranou nějakého toho syntetika. Nezdálo se, že by se mu tam chtělo setrvávat moc dlouho, ale to naštěstí ani nemusel.
Ze třetího bednového patra se totiž po dalším verbálním pokynu k evakuaci sneslo něco, co by v nejednom pozorovateli vyvolalo infarkt. Ne však v kroganovi, který má dvě srdce a něco zažito. Ten jen váhal, jestli nemá někde v kapse jednu přebytečnou atomovku, kterou by tu věc sejmul.
Ona věc, vysloveně bizarní plastika na téma „syntéza“, se ovšem neotočila proti němu, nýbrž proti gethům. Krogan nepochyboval o tom, že je to nějaká robotická čertovina a dokonce poznával, že je to poskládané ze součástek z jiných gethů, ale když viděl, jak stroj využívá v prackách drženého kovového plátu, patrně stěny jedné z beden, jako masivního štítu, bylo mu to vlastně fuk. Využil příležitosti, odstřelil dalšího z gehtů, kteří teď bez výjimky soustředili palbu na nečekanou komplikaci, a v tu chvíli spatřil, jak z onoho třetího patra leze dolů po žebříku hledaná quarianka.
Teď už se nedivil ničemu a horentně mával, aby si ho všimla, protože očividně chtěla následovat tu mechanickou příšeru. Kdyby znovu nezařval, s největší pravděpodobností by si ho vážně nevšimla a dál z krytu střílela mezi nepřátele, ale teď by se býval vsadil, že za tím ztmaveným průzorem vidí překvapení největšího kalibru.
Zaváhala však jen na okamžik a záhy se rozeběhla k němu, míjeje při tom bez povšimnutí mrtvolu svého druha, a její robot mezitím pomalu postupoval dál. Navzdory faktu, že byl poskládaný jen ze sedmi těl gethských pěšáků a navzdory stavu, v jakém ty součástky byly, se při každém jeho kroku země zachvěla a štít držel s nezpochybnitelnou silou něčeho, co bylo stvořeno pro maximální destrukci, jaké je možné dosáhnout. K rukám byly sice přimontované gethské útočné pušky, ale přítomnost kovového plátu nedovolovala stroji jich použít.
„Jsou to gethové,“ řvala spasená technička už z dálky, protože nemohla tušit, že krogan s nimi už měl tu čest. „Musíme rychle pryč, Tony to dlouho nevydrží!“
S těmito slovy vypálila pár projektilů na nejvíce odkryté syntetiky a neušlo jí tak, že gethové začínají upravovat taktiku a jejího robota obcházet. Než kulhavě doběhla ke dveřím od výtahu, manévr dokončili.
Zpětně byla ráda, že se nakonec nepokusila o onen zamýšlený frontální útok na centrum jejich rušičkových platforem, protože právě teď by ona výprava pravděpodobně skončila. Tony’Tau nar Skladiště dostal od dvou gethů po jedné dávce do nohou, upustil štít a víc si prohlédnout nevšimla, neboť ji krogan duchapřítomně a bez diskuzí popadl a odtáhl mimo oblast, kam o pár vteřin později začaly pršet střely.
„Nesnáším je,“ vypadlo z ní nakonec, a pokud Grokovi připadalo, že je trochu mimo, připadalo mu to tak naprosto oprávněně. Než se odevzdaně svezla kamsi na podlahu, mohl jasně vidět, jak si rukou zakrývá díru v boku. Následovalo delirium a dalších pár slov, z nichž se však barmanovi nepovedlo rozeznat víc než jméno mrtvého quariana.

Filia Canis se posledních pár dní celkem nudila. Bývala by se ale radši nudila dál, než aby musela zažít to, co brzy nudu celkem dramaticky vystřídalo.
Když toho osudného dne ráno dokončila rituální biotickou verzi aerobiku, uklidila skladiště a odebrala se na ošetřovnu, kde to nevypadalo o moc zábavněji, než v předchozích dnech. Pohledem zkontrolovala slečnu Sefiachat, která si u druhého počítače něco četla, a sama si sedla k tomu svému. V očekávání akutní nudy se chystala otevřít Extranet a doplnit si vzdělání stran turianské střevní mikroflóry, jenže ten krám zase nefungoval. Distingovaně do přístroje praštila, aby se neřeklo, a vytáhla ze šuplete jedinou fyzickou kopii knihy, která se jí kdy dostala do rukou. Napsal to nějaký člověk před zhruba dvěma sty lety a vůbec to nedávalo smysl, ale o to déle doufala, že jí to vydrží.
Možná by mohla uspořádat nějakou soutěž, ideálně třeba v boxu. S největší pravděpodobností by sice dostala po tlamě od některého z těch turianských terminátorů, ale aspoň by trochu upustila páru a možná by tím udělala dojem na tu fešnou quarianku. Pokud by tedy vůbec přišla a nezašila se spíš někde s tím svým troubou, jako poslední dva dny, kdy neviděla ani jednoho. Zpátky ke čtení.
O tři hodiny a pět stránek později se ve dveřích objevila stálá zákaznice i s doprovodem.
„Tak copak to bude tentokrát?“ usmála se na třetí asarijku a krogana za jejími zády a sama už tipovala, jaká katastrofa se to barmanově pomocnici přihodila. Snad v tom nebude zas figurovat mixér nebo originálně mlýnek na maso.
Nakonec to nebylo tak dramatické, spíš komické, ale ošetřování naražené kostrče rozhodně nepodcenila. Naordinovala raněné pro jistotu i nadstandardní příděly vápníku a dalších stopových prvků, aby ji to příště tolik nebolelo, a nakonec navrhla investovat příští výplatu do pořádného brnění. Tak trochu pochybovala, že to bude mít nějaký účinek, ale třeba už dělají něco z gumy…
Druhá zdravotnice, jsa v podstatě nepotřebná, se už někde v půlce odebrala do jídelny na oběd, a když zmizeli i tihle dva, zůstala na ošetřovně sama. Dost jí to připomnělo léta strávená v klášteře, která už nikdy nechtěla opakovat, ale také si díky tomu vzpomněla na situaci přesně opačnou – na pořád narvané ubikace žoldáků Eclipse, se kterými nezdravě dlouhou dobu spolupracovala. Tam jela ošetřovna pořád na plné obrátky, a i když zrovna nebyl nikdo zraněný, minimálně se tam někdo zašíval před ještě větším a ještě nepříjemnějším davem v jiných, vhodnějších místnostech.
Opět usedla ke knize, ale tentokrát nečetla, jen si hrála s gravitací a pomocí biotiky s knihou chvilku manipulovala. Zvedat malé předměty a nemyslet přitom na jejich totální anihilaci, to pro ni pořád ještě bylo celkem novinkou, na rozdíl od přesně opačného postupu. Kolikrát už se rozčílila k nepříčetnosti a následně někomu usmažila nervový systém, aniž by se ho dotkla, nebo ho jiným efektním způsobem odpravila za bouřných explozí modré energie? Naposledy to takhle někdo odnesl na Citadele a moc dobře si to pořád pamatovala. Ale galaxii bude bez takových parchantů beztak líp.
Musela se zasmát, protože takovéhle myšlenky byly hodny justicara, ale rozhodně ne jí. Uvolnila se, přestala se soustředit na knihu a z té ona charakteristicky modrá aura rázem opadla. Doktorka se chtěla pustit zpátky do čtení, jenže v tu chvíli se právě den začal stávat zajímavým. Ne v dobrém slova smyslu.
„Potřebujeme pomoc,“ vypadlo z Bonbon a Filia už se chystala, že se plácne do čela, ale jak se ukázalo, tentokrát se průser pro změnu ani vzdáleně netýkal jí. Ve skutečnosti se týkal skoro všech, jenom ne jí, a všechno to bylo ještě podstatně horší.
Vyběhly z ošetřovny a následně byla dovedena do jídelny. Sice měla hlad, ale ten kvalt byl snad zbytečný, říkala si ještě mezi dveřmi. A pak spatřila to inferno.
„Co se tady stalo?“ chtěla vědět okamžitě poté, co popadla dech, a pohledem ulpěla na jednom z nešťastníků, který se z jí neznámého důvodu téměř úspěšně snažil vyzvracet si střeva. Tohle zavánělo sabotáží, teroristickým útokem nebo možná rovnou…
„Pomíchal jsem guláše,“ pípl ten človíček, co ho všichni měli za šprýmaře a co se právě teď nacházel dvacet centimetrů ve vzduchu mezi zdí a kroganem, který ho na onom místě držel ze zcela zjevných důvodů.
Filii chvíli trvalo, než jí došla plná váha jeho slov, ale o to rychleji začala jednat pak. Byli tu čtyři nepostižení na nějakých dvanáct polomrtvých, pokud dobře počítala, takže organizace záchranných prací byla o to zajímavější.
Okamžitě nakázala odnést nejtěžší případy na ošetřovnu, těch bylo sedm, s tím, že pro ten šťastnější zbytek sem pošle alespoň něco na ulevení, ale že moc toho pro ně stejně udělat nemůže. Sama popadla nejbližší skoromrtvolu jednoho z dispečerů a šla napřed, neohlížeje se za sebe, kde Grok konečně přestal škrtit týdžeje, aby tento mohl pomoci Bon s přenosem postižených.
Ošetřovna se brzy začala plnit, a jestli někdy litovala, že nemá dost praxe ve vyplachování žaludků, teď litovat přestala a hlavně si tento nedostatek rázem doplnila. Pět ze sedmi těžkých případů byli lidé, dva turiané, a všichni byli v bezvědomí. Pravděpodobně se z toho dostanou, ale bude to chtít spoustu péče a hodně času. Teprve po pár minutách a jednom testu zjistila, že všichni to vlastně nepřežijí, neboť už teď si otrava přeci jen jeden život vyžádala – než si šla dát guláš, byla Saten Fersey zhruba ve druhém měsíci těhotenství. Teď už není.
Hořce litovala, že na oběd pouštěla svou kolegyni, která se tím pádem rovněž vystavila kontaminaci a teď jí nebyla nic platná. Ležela na podlaze jídelny, hekala a hádala se se všemi bohyněmi, že takovýhle trest si za nedodržení diety rozhodně nezasloužila. Nedaleko ní byl ve stejné pozici turianský šéf bezpečnosti, ale ten se minimálně tvářil, že mu nic až tak závažného není. Jestli je to jenom póza, nebo vážně moc nesděl, neměla čas posuzovat.
Nechala do jídelny poslat hned několik kapaček s fyziologickým roztokem pro ty nejvíc dehydratované, zbytku doporučila vyzvracet, co půjde, a pak přijít. Něco na utišení žaludku se tu určitě najde, přinejhorším to vyrobí, ale teď jsou tu ti nebožáci, kterým už se bílkoviny se špatnou chiralitou dostaly do těla.
Vůbec si nepamatovala, jak dlouho tam kolem nich tančila a zkoušela kdejaký experimentální postup, ale určitě to bylo minimálně pár hodin. A když už si začínala myslet, že je snad z nejhoršího venku, přišlo další překvapení. Respektive bylo přineseno Grokem.

„Kde byla? Co se stalo?“ dožadovala se rozjetá ošetřovatelka odpovědí, když viděla, kterak robustní krogan pokládá na poslední volné lůžko hadrovou quarianskou panenku.
Netrvalo dlouho a všechny důležité detaily se dozvěděla. A že to byly všechno skvělé zprávy.
Narva byla raněna v přestřelce s gethy, syntetickými tvory, kteří na planetu spadli s vrakem obchodní lodi. Něco málo o nich slyšela, ale rozhodně ne dost na to, aby si udělala obrázek. Tulvi je mrtvý a gethové se pravděpodobně brzy pokusí o ovládnutí základny, protože už teď nefunguje žádná komunikace, ať už interní nebo dálková. Grok to ze sebe vysypal trochu ve spěchu a bylo vidět, že už dávno vymýšlí postupy obrany základny, ale to nejdůležitější z toho pochopila. A také se nezapomněl zmínit o záložním plánu, se kterým stejně jako minule přišel nenápadný salarian: sice mu bylo rovněž zle až hrůza, ale nelenil, naskočil na jeden z raketoplánů krátkého doletu a upaloval na Noverii pro posily. Snad se stihnou rozhoupat včas.
Poslala krogana pryč s tím, že pak přiloží biotiku k dílu, ale musel pochopi, že teď tu je přednostní práce. Jestli budou muset bránit celou základnu v pěti, nebo kolik že tu teď je provozuschopných osob, měla neblahý pocit, že Thomas Jonson skončí jako živý štít.
Bleskově prohlédla raněnou a samozřejmě si všimla díry ve skafandru, kterým už ven stihla vykápnout trocha krve. Nevypadalo to vážně, rána už se nejspíš zatahovala sama, ale jestli se dovnitř dostala nějaká infekce, nebude o trable nouze. Mechanička se navíc chvěla zimou a měla tendenci se i přes zjevné bezvědomí stáčet do klubíčka, což nevěstilo nic dobrého. Napumpovala do ní koňskou dávku širokospektrálních antibiotik, zalepila ránu medigelem a postarala se o to, aby se dovnitř nedostalo cokoliv dalšího. Teď nezbývá než počkat.
A protože o všechny kritické případy bylo postaráno, mohla si dovolit kratší výlet po základně. Obránci se, jak intuitivně čekala, shromažďovali v centrálním atriu a pohled na ně nebyl moc optimistický, vzhledem k tomu, jak málo jich bylo.
Jeden krogan, jeden viník celé katastrofy s jídlem, jeden ředitel a jedna biotička, která s trochou štěstí netrefí tou pistolí nikoho blízkého, s hodně velkým štěstím i nějakého toho nepřítele. Vyslechla si zkrácenou verzi plánu, protože se musela rychle vrátit na ošetřovnu, ale aspoň se dozvěděla něco o povaze nepřítele, o kterém toho, stejně jako většina ostatních, moc nevěděla.
Po onom krátkém briefingu se vrátila na ošetřovnu a následující minuty se soustředila na jedinou věc – uvést pacienty do tak solidního stavu, aby to tu během očekávaného boje přežili i bez jejího dozoru. Nebyla to práce jednoduchá a vyžádala si dost obětí na kvalitě, ale ve výsledku by mohla zachránit hodně životů.

Jakmile byla hotová, vytáhla z tajného úkrytu ve skříňce s anestetiky ještě anestetikum nejspolehlivější, útočnou pušku M-8, a i s ní se odebrala za zbytkem obránců, kteří se tou dobou zrovna odebírali zajišťovat nejlépe bránitelné pozice v základně.
Od minula se k nim přidalo pár dalších členů společnosti, ale většině z nich pořád nebylo dobře a i tak jich bylo pořád málo. Byla si naprosto jistá, že pokud se dnes nebudou všichni zatraceně snažit, bude tu tolik mrtvých, že pád na Sharjilu byl proti tomu předkrmem.

Dny plynuly v klidném sledu, až přešli k nudné rutinně.
Dnes po schůzce s ředitelem, jsem se odebral do své kanceláře. Vyřídil jsem své úřednické povinnosti, přečetl si denní rutinní hlášení o bezpečnosti a prolistoval si nápad na lepší zabezpečení základny od jednoho z místních salarianů.
Začalo mi kručet v břiše… Nečekaně náhodou se schylovalo k obědu. Vydal jsem se tedy do jídelny a v ruce svíral dataped s kopií mé oblíbené knihy, kterou jsem si chtěl už po několikáté dočíst. Její první výtisk my před lety věnoval můj tehdejší velitel nějaký čas po incidentu u Převaděče 314. Sun Tzu umění války. Starodávná kniha ze Země pojednávající o umění války. Knihu jsem během života přečetl několikrát, a vždy při novém čtení jsem v ní objevil nové souvislosti.

Bylo zvláštní, že dnes nevydává jídlo Grok, ale TJ, který měl dnes volno, ale nepřikládal jsem tomu důležitost a nechal ho, ať mi dá na talíř mou porci a já si sedl na osamělé místo ke stěně a začetl se do knihy.

Vojenská strategie se vyhýbá silným místům a zasahuje slabá.

Navolil jsem si stranu, kde jsem naposledy skončil a začetl se. 

Tok vody je určen tvarem země. Ve válce je vítězství určeno vztahem k nepříteli. Tak jako voda nemá stálý tvar, ani bitva nemá stálou podobu.

Četl jsme v klidu, až jsem zapomněl na jídlo. Ledabyle jsem do úst strčil první sousto, polknul. Četl dál.

Dokonalý bojovník způsobí, že nepřítel neví, kde se bránit.

Četl jsem dál a polkl další lžíci. Trochu mě zachroupalo v žaludku, ale rozečtená kniha mě do sebe vtahovala.

Dokonalý strážce způsobí, že nepřítel si není jist, kde zaútočit.

Strčil jsem do úst třetí nebo čtvrté sousto.
Úpěnlivý křik a padání příborů, talířů a převrhávání židlí mě vyrušilo. Najednou, z ničeho nic, se kolem mne začali zaměstnanci a mí kolegové kácet ze židlí a povalovat v bolestech na zemi.
Sám jsem si uvědomil, že nepříjemné kroucení žaludku, přechází v nesmírnou bolest, a tak jsem se sám skácel v bolestech mezi ostatní naříkající. Co se dělo dál jsem měl trochu zamlžené. Z dění kolem sebe a z křiku jsem pochopil, že si TJ spletl stavu, a že otrávil půlku základny. Do jídelny během několika krátkých minut naklusala osádka ošetřovny a začala se starat o nejhorší případy. Já jsem měl asi štěstí. Protože to, že jsem se začetl do knihy a spolkl jen pár lžic, mi způsobilo jen křeče v žaludku a asi nepříjemnej budoucí průjem nebo zvracení. Jak prohlásila sestra, která mne narychlo zkontrolovala, a dál se věnovala umírajícím.
My lehčí případy jsme byli narychlo naočkováni nějakým lékem, který pomalu zabíral. Jídelna se vyprazdňovala tak rychle, jak osádka lékařského personálu stíhala odnášet ty horší a smrtelné případy na ošetřovnu.  My, co jsme měli štěstí, jsme byli ponecháni osudu záchodové společnosti. S několika dalšími léky, které mi do ruky vtiskla sestra, která pospíchala po chodbě, jsem se odbelhal do své ubikace. Provrávoral jsem pokojem a pozdravil se se záchodovou mísou, a láskyplně se s ní objal a začal dávivě vyprazdňovat žaludek.
Nevím, jak dlouho jsem se s mým novým intimním chromovým přítelem objímal, ale z naší milostné hry mě vyrušilo hlášení, že bojeschopní jedinci se mají hlásit v centrálním atriu, a připravit se k obraně základny.
V minulosti jsem na tom byl už hůř. Na bitevním poli jsem se nepříteli dokázal postavit tváří tvář s několika průstřely, se zlomenými končetinami. Nějaká nevinná otrava a zvracení mne nerozhází. Zvedl jsem se na nohy, a při odchodu si pořádně a naposledy odříhnul. Věnoval jsem poslední pohled chromovému příteli, a se slovy „Zlato, já se vrátím!“ jsem se vydal do atria, abych se připojil k obráncům.
S křečemi jsem se tam samozřejmě dobelhal jako poslední, a tak jsem vyslechl poslední část obraného plánu.
 Grok mě spařil pohledem, a cosi chtěl říci.
Protože jsem se znali x let, chápal jsem, že mi chtěl rozkázat, abych se vrátil na ubikaci.  Ale protože jsme se právě znali X let, pochopil i můj opětovný pohled, říkající ,díky své cti tu být musím a v žádném případě nenechám přátel a kolegy na holičkách‘.

Kaldarylovo podezření se ukázalo jako oprávněné, když na světlo vyvstal incident s gethy. Sotva měl však s této skutečnosti pocit uspokojení.
Posádka základny, tedy alespoň ta její část, která netrpěla účinky nešťastné pochoutky, se připravovala na obranu. Do chodeb byly navršeny provizorní barikády, byla zkontrolována výstroj a výzbroj personálu a to vše bylo doprovázeno nejistotou a všudypřítomným napětím. Nikdo si nebyl jist, jak silnému útoku mohou čelit, ba dokonce, zda vůbec přijde.
Kaldaryl pečlivě zkontroloval svou zbroj a štíty. Pravidelná údržba opět přinesla své ovoce, a tak byl odměněn prvotřídním stavem obojího. Zkontroloval sekundární kinetickou bariéru, kterou nedávno, od incidentu na Shajrile, nainstaloval spolu s několika vylepšeními, a i ta nevykazovala jedinou chybu.
Prohlédl se v zrcadle. Docela ho uspokojoval pohled na sebe sama v plné zbroji. Byl ve svém živlu. Sbližování se s kolegy, sociální akce nebo rutinní doprava pasažérů, to vše bylo pro turiana cizí a prázdné. Pomyšlení na to, že možná za pár hodin nebo dokonce minut se strhne přímo v uličkách základy přestřelka, ho ale naplňovalo podivnou radostí a spokojeností. Nezajímaly ho nejisté šance, které měl on i jeho spolupracovníci proti gethům ani fakt, že se možná nedožije zítřka. Vše, co teď bylo důležité, byl nadcházející boj. A ta ve své podstatě jednoduchá a bezrozporná vyhlídka ho těšila.
Vytáhl zpod své postele velkou plechovou bednu a po naťukání jeho bezpečnostního kódu jej se syknutím hydrauliky otevřel. Pravda je, že ředitel nebyl zrovna nadšený z jeho... řekněme koníčku. Jednak proto, že lidé s podivnou posedlostí zbraněmi nikdy nejsou ideální společnost a také proto, že mít na základně takovýto arzenál nebyla zrovna jeho představa bezpečného pracovního prostředí. Na druhou stranu pokud by existoval žebříček lidí, u kterých je šance, že jsou vraždícími maniaky, Kaldaryl Pytherus by musel použít další žebřík jen k tomu, aby na dno toho prvního dosáhnul.
Útočná puška Phaeston se leskla novotou a letmá kontrola potvrdila, že je plně provozuschopná. Přídavný zásobník a hlaveň byli na místě a turian pušku se spokojeným pokývnutím hlavy složil do pouzdra na zádech. Stejně si počínal i s těžkou pistolí a několika výbojovými granáty. Nakonec se přesunul k poslednímu kousku v bedně. Nebylo snadné získat zbraně této kvality, tím spíše, když již Kaldaryl nebyl v armádě, přesto ještě znal několik zdrojů a po několika týdnech vyjednávání a kupčení se mu podařilo, po částech a jednotlivých dílech, získat i tuhle Krásku.
Plně vyzbrojen a snad i připraven, vydal se Kaldaryl na svou pozici. Naproti přechodové komoře u ústí vzdálenějšího vchodu do bezpečnostní centrály stála navršená nízká barikáda z beden, stolu, skříně a jiného harampádí. Zde, na jednom konci téhle „uličky smrti“, postavil na vrcholku barikády Kaldaryl svůj hlavní nástroj zkázy, útočnou pušku Revenant, a zafixoval ji dvojnožkou pro maximální stabilitu.
Munice měl dost, jeho pozice poskytovala ideální dohled nad primárním vchodem do základny a jediné, co scházelo, byli nezvaní hosté. Nezbývalo tedy, než s napětím čekat...

Když se Filia vracela, tentokrát už v plné polní a se zbraní sice otřískanou, ale spolehlivou, vzala to přes ošetřovnu, aby ještě jednou zkontrolovala ležící. Byl to vážně tragický pohled, protože prakticky všechna lůžka byla obsazená někým, kdo byl v bezvědomí a bojoval o holý život. A vůbec nejhorší na tom bylo, že jim teď nemohla nijak zásadně pomoci.
Přesně podle plánu tak všechny alespoň stabilizovala, překontrolovala kapačky a vydala se na barikádu číslo dvě. První, kterou hlídali turiani, stála v severní chodbě při stěně bezpečnostní centrály, takže tam o výzbroj a munici nebudou mít nouzi. Navíc budou moci po nepřátelích pálit hned ve chvíli, kdy tito projdou přechodovou komorou. Ta druhá, kterou měla bránit právě ona a s ní zbytek personálu, většinou v podstatě civilisté, sice přímý výhled neměla, ale zase budou mít možnost pálit na gethy chvíli ze strany, čímž je sevřou v křížové palbě a snad rozdělí na dvě méně nebezpečné skupiny. Na papíře to vypadalo dobře a základna byla právě pro podobné případy takto organizována, ale ředitel se netajil tím, že doufal, že k podobné situaci nikdy nedojde.
Naštěstí nikdo nezapomněl na fakt, že gethové se patrně nebudou zdržovat s procházením přechodovou komorou a prostě ji odpálí, což by mělo za následek dost ošklivé ochlazení interiéru. Termální štíty v chodbě byly naštěstí v perfektním stavu, neboť nyní spící quarianka jejich údržbu nepodceňovala, a už teď byly vztyčeny v několika vrstvách po celé trase očekávaného příchodu nepřítele. A protože jedinou věcí, kterou o gethech věděli, byla jejich softwarová povaha, nařídil ředitel okamžitě vypnout veškerá bezdrátová zařízení a odpojit sesíťované počítače, aby je nemohli ovládnout. Víc toho momentálně udělat nešlo, jen čekat.
A tak Filia alespoň přinesla nějaké ty energetické tyčinky a ovocný džus, aby přítomní biotikové vydrželi co nejvíc. Pak začala kontrolovat brnění, které už nějakou dobu neměla příležitost ani chuť použít, a po očku sledovala osádku barikády, kterou teď bude bránit vlastním tělem.

Podľa inštrukcií tam na ňu čakala spolu s elcorom Tezpalom i Saphyria. Z gulášovej katastrofy sa zotavila najskôr, jednak pretože toho nezjedla moc a tiež preto, že v nasledujúcom zmätku stihla dobehnúť na záchody a väčšiu časť zo seba dostať. S jej žalúdkom sice stále nebolo všetko úplne v poriadku, ale to jej proste nezabráni byť v pohotovosti, keď sa blížila taká pohroma, akou gethi rozhodne môžu byť. Sama nemala moc skúseností so zbrojami a okrem pištole a lekárničky so zásobou medigelu mala na sebe akurát rovnošatu z ošetrovne spoliehajúc sa na biotickú bariéru. Tezpal naproti tomu vyzeral ako naozajstný tank. Keď dorazila k druhej barikáde kusok od ošetrovne stál už tam, osamotený, čo ju trošku vyľakalo.
Tezpal jej však „rýchlo“ vysvetlil ich úlohu v obrane a tiež krátku históriu jeho pamätného panciera po dedovi z bitiek za kroganského povstania, mal tiež podivný kvér a pár pušiek a pištolí na páse zavesenom cez mohutný chrbát. Na moment som sa pozastavila, kde vzal toľko zbraní, ale na to aby som ho počúvala ešte ďalšiu polhodinu, by som si musela dať minimálne šálku kávy, aby som nezaspala.
V okamihu keď zabadala prichádzajúcu Filiu, zamierlia rovno k nej. Už na pohľad pôsobila sebavedomo a to jej pomohlo ujasniť si, kto bude organizovať obranu druhej barikády. Chýbal jej už len motivačný preslov pred monumentálnou bitkou tu chýbal a atmosféra by bola dokonalá.

Na motivační proslovy nicméně zrovna tahle asarijka fakt nebyla, zejména poté, co jí podobné řeči otrávila nadřízená u Eclipse, takže se teď spokojila s tím, že alespoň vyložila navrhovaný plán. Ne že by tady bylo víc možností, vzhledem k budoucímu bojišti, ale to trapné ticho by se líbilo maximálně tak elcorovi.
Ten pro ni navíc představoval velkou neznámou. Na základně byla příliš krátce na to, aby ho znala, navíc nevypadal dvakrát společensky. A s jeho druhem obecně měla taky jen minimum zkušeností, kdy většinou figurovali jako terče bombových útoků nebo nájemných vražd. Věděla tedy, že toho moc nenakecají a že se dokážou kurevsky účinně bránit, ale to bylo tak nějak všechno. Snad tohle nebude jeden z těch zatracených pacifistů, co před každým výstřelem týden přemýšlí. A že na to tedy vypadal.
„Obávám se,“ spustila, když se ticho začalo pomalu stávat nesnesitelným, „že už jsme tu všichni.“ Neušlo jí, jak si ti dva vyměnili odevzdané pohledy, a těžko jim to mohla zazlívat. Bohužel ale stavy bojeschopných obyvatel základy utrpěly oním gulášem, a tak to tu ve třech budou muset nějak zvládnout.
„Nicméně hlavní nápor očekáváme na barikádu našich kolegů u barikády Sever, takže my tady na Východě to určitě zvládneme, jasné?“ Teď si připadala trochu jako svoje šéfová od Eclipse, která byla specialistkou na očekávání nadlidských výkonů a zázraků na počkání, ale k tomu se tady ani neschylovalo. „Až nepřátelé vstoupí do základny, poznáme to podle palby, chvilku počkáme a začneme pěkně z boku kropit cokoliv, co projde kolem.“ K čemuž se budou výborně hodit jak ty elcorovy kanóny, tak fakt, že mu budou pomáhat dvě biotičky. Silou své kolegyně si sice nebyla moc jistá, zejména vzhledem k její částečné otravě, ale barikáda vypadala bytelně a v ní samotné už to začínalo vřít, takže o tornáda nouze nebude.
„A až s tím budeme hotoví, zvu vás všechny na panáka.“ Záměrně zamlčela množné číslo, aby to stoicky vypadajícího elcora nedemotivovalo, a kopla do sebe půllitrový džus.

Na to som reagovala naozaj radostne. Teda navonok som sa snažila. Teda asi ani to mi nejak nešlo.
Z náhleho šoku sposobeného informáciou, že našu líniu tvoria tri osoby, menovite nevypočitateľný elcor, z ktorého sála aura nejakého zabudnutého boha vojny pred búrkou. Ďalej, tu máme modrú smrť, červené znamenia na jej tvári boli červené ako krv, nevedno či prekrvením, alebo na znak toho, že onedlho bude preliata krv. Zbroj a zbraň napovedali, že nestojíte oproti nikomu inému, ako ostrieľanej členke žoldnierov Eclipse. A túto smrtiacu dvojicu dopĺňala svojou krehkosťou a zraniťeľnosťou moja maličkosť. Toto ma vlastne vrátilo tak trošku do reality. Uvedomila som si, že ja zrovna žiadny takýto epický hrdina niesom. Prvú strelu by som sice dokázala vykryť bariérou, ale čo potom? Toto bude prvýkrát čo sa ocitnem v takejto naozajstnej prestrelke.
Veľmi som zatúžila byť tak neohrozená a odvážna ako Filia. Uvedomila som si možnosti, ktoré poskytuje moja biotika a sebavedomie mi trošku stúplo. Budem musieť byť rýchla ako vietor a veľa sa kryť, ale stále byť v strehu pred zatúľanou guľkou a popritom pôsobiť spúšť v radách nepriateľov. „Budem vám kryť chrbát.“, riekla som smerom ku Filii, zatiaľ čo si liala do úst strašne neodolateľným spôsobom nejaký tajomný posilujúci nápoj opradený legendami.

Ticho před bouřkou nakonec skončilo rychleji, než by si bývala přála, takže sotva položila prázdnou lahev zpátky na barikádu, zem se otřásla. Naděje, že to bylo jenom první zemětřesení v historii základny, rychle opadly, neboť v tom případě by obránci na první barikádě sotva stříleli k východu jen tak pro zábavu.
„Lačně,“ ozvalo se po jejím boku, jakmile zapadla do krytu za stůl a nahodila bariéru, a ten hlas obsahoval tak málo emocí, že to bylo až směšné, „jen pojďte, pojďte.“ Znělo to, jako by Frankenstein zval někoho k sobě na odpolední šálek čaje.
Filia se rozhodla, že to musí vyvážit. Zařvala si přímo řácky, bariéru zatím udržovala jen na minimální síle, ale zato si opřela Avengera o lavici a cenila zuby směrem k očekávanému nepříteli. Toho patrně cupovala na kousky soustředěná palba od turianů, takže šel dost pomalu, ale každou chvíli očekávala hnusnou robotí hlavu v mířidlech. A moc se těšila, až z ní nadělá náhradní díry, aby si ta sexy inženýrka, až se probudí, měla s čím hrát.

Ja som sa skryla za bedňu pri stene a zahryzla do tyčinky Snuckerz s orieškovo nugátovou náplňou.
Po začutí strelby a pokriku mojich dvoch bojovníkov som sa snažila ukludniť, ale hladina adrenalínu bola príliž vysoká a tak mi ako jediné rozumné riešenie, ako si vypustiť ventil prišlo pridať sa do kriku s nimi. V tej chvíli som zároveň ďakovala, že moje zvierače nič nezaskočí.

Jakmile se za rohem v dálce objevila první lampička, Filia se do toho opřela a pouhou myšlenkou, kterou následovalo nacvičené gesto rukou, zformovala singularitu. Ona první lampička sice okamžitě dostala několik zásahů od bezpečáků a přišla nejen o štíty, nýbrž i o velkou část sebe sama, nicméně účinek miniaturní červí díry to nijak neomezilo. Naopak, o pikosekundu později začala vtahovat nejen zbytky jednoho robota, nýbrž i jeho kolegy za ním.
Vířící zbytky možná útočníky rozptylovaly a zdržovaly, ale velkou škodu to nenadělalo. To až když si zařvala podruhé, mávla druhou rukou a začala viditelného getha cupovat na kousky pomocí warpu.  Následná detonace rozhodila zbývající stroje v chodbě dost na to, aby se do nich mohla přilétající sprška kovu z několika zbraní zaříznout bez odporu předtím aktivních štítů.
„Výhružně,“ spustil elcor nejen mdlý projev hlasový, nýbrž i mnohem zřetelnější projev palebný, „chcípněte, chcípněte všichni.“ Z toho hlasu se málem nechala ukolébat ke spánku, ale včas se napomenula a poslala směrem k nepříteli tolik tungstenu, kolik jen chladič její zbraně snesl.
Gethů mohlo padnout tak dvacet, ale nezastavilo je to. Pokračovali dál, začali se podle očekávání rozdělovat, a jak jich bylo v chodbě víc a víc, začalo se rovněž mnohem většímu počtu jejich kulek dařit létat těsně nad hlavami obránců. Tohle bude ještě drsné, pomyslela si zuřivá asarijka a radši během čekání na vychladnutí zbraně posílila bariéry.

Už to začínalo být docela trapný. Takhle si důchod nepředstavoval. Vařit, pořádat večírky, a tak, to jo, ale střílet lampičky, to už bylo příliš. Když pominul skutečnost, že se s nimi setkal naposledy před nějakými tři sta lety, tak to bylo vlastně poprvé, co se mu pokouší ustřelit hlavu. Navíc, za ty tři století u nich určitě došlo k nějaké imba (r)evoluci, takže nebylo jisté, co od nich může čekat. No, bude to mazec.
Myšlenky mu vířily hlavou, a tak je rázně utnul v potácení se a zaměřil se spíš na soustředění na to, jak přežít. Neměl žádnou zbroj, nějaký provizorní generátor kinetického štítu sice vyhrabal, ale byl mírně řečeno nedostačující (k hovnu, chcete-li). Saphy mu před několika dny udělala krevní testy a prozradila mu, že by mohl být docela obstojný biotik, ale popravdě by nedokázal hnout ani hrnkem, natož vytvořit bariéru, která by ho mohla před nebezpečnými projektily chránit.
Okolo pasu si připnul kuchařskou zástěru, kterou obemknul ještě opaskem, na který zavěsil Sekáč a dvě pouzdra na lupary. Lupary nabil a vložil do pouzder. Okolo pravého předloktí si omotal pás na patrony, které v rychlosti, ale pečlivě, naplnil svými podomácku naládovanými inferny. Ještě si hodil na záda svůj loďák a rozpajdal se ke skladu. Proviant mistr byl buď mrtvý, nebo k tomu měl blízko, tedy tam nebyl, a tak si musel Grok udělat vlastní cestu dovnitř. Porozhlédl se po skromné sbírce všemožných zbraní a do oka mu padla útočná puška Avenger, kterou bez okolků zrekvíroval.
Základna se otřásla a z dálky zaslechl dunivý zvuk výbuchu. Už nebyl čas zahálet. Měl být na své barikádě, ke které se hned vydal, ale v půli cesty si uvědomil, že se tam bude stejně jen cpát s dvěma kreveťáky, tak to ještě skokem vzal na ošetřovnu, kde ukořistil hrst balení medigelových obvazů, které hodil do loďáku a tři injekce, které obsahovaly látku podobnou adrenalinu, ale pro krogany. Skříňku, ve které byly zamčené, musel sice rozbít, ale to snad Saphy s Filiou pochopí.

Saphyria sledovala prácu Filie a Tezpala a krčila sa za bedňou niekolko metrov za ich chrbátmi, občas sa odvážila na výstrel s pištole. Bez zbroje sa neodvažovala pretŕčať sa pred hlavňami postupujúcich gethov. Namiesto toho sa sústreďovala na svoju chvíľu. Po ukážkovom zošrotovaní prvých votrelcov sa Filia stiahla za barikádu a Saphyrii sa zazdalo, že na ňu žmurkla, zatiaľ čo čakala kým sa jej ochladí zbraň. To Saphy stačilo. Nakukla spoza rohu bedne a uvidela v chodbe šesť gethov držiacich sa pri stenách po trojiciach. Rýchlo sa stiahla, zatiaľ čo elcor, ktorý ťahal momentálne všetku strelbu na seba, si to zjavne užíval, pretože paľbu neprestajne prekladal hláškami ako:“Odhodlane. Nikdy ma nedostanete živého.“
Saphyria sa ponorila do modravej žiary a postavila sa. Napriahla pred seba obe ruky a dlaňami zatlačila na imaginárnu stenu pred sebou. Modrá vlna zmietla prvých štyroch a vrhla ich rovno pred mieridlá bezpečákov za prvou barikádou a praštila nimi o stenu, berúc so sebou dvoch „čerstvých“ gethov, ktorí práve vbehli cez prechodovú komoru. O zvyšných dvoch v chodbe sa postarali Tezpal s Filiou, ktorej sa medzitým ochladila zbraň a okamžite zahájila paľbu, striedajúc Tezpala. „Spokojne. Dobrá práca.“, odfukoval mohutný elcor, ktorý splýval s bedňou a tvoril tým živý štít. Saphy sa odvážila a prebehla za neho k bedni pri múre, ktorou sa čiastočne kryl. Podoprela si pažou pištoľ na bedni a hĺadala ďalší terč. „Filia, Tezpal, všetko v poriadku?“, zvolala.

Druhá asarijka jenom kývla, že ano, a dál střílela na příchozí roboty, elcor odpovědět chtěl, ale nestihl to. Jak tam tak stál a zabíral třetinu chodby, stalo se, co se dalo čekat, a přilétající dávka kovu mu protrhla štíty a roztrhala obličej. Odpadl, ale když Filia spustila krycí palbu a Saphyria se k němu sehnula, nahmatala puls.
Oba byli dost kryti barikádou, takže byli mimo přímou palbu, a jediný, kdo teď byl v ohrožení, byla Filia. Ta váhala, zda se nestáhnout a nepřiložit ruku k dílu, jenže pokud by z barikády slezla i ona, umožní gethům volný průchod.
„Zalep ho, udržím je,“ snažila se přeřvat kulky a sama sem tam na drzé plechovky vypálila nějakou tu dávku. Situace vypadala beznadějně, neboť bylo úplně jedno, kolik jich postříleli, pořád přicházeli noví. A co bylo horší, v momentě, kdy přeměnila lampičku dalšího getha na náhradní díly, se na scéně objevil nový typ. A pokud s obyčejnými vojáky neměli moc problémů, tihle byli trochu jiná liga.
Syntetická svalovina tak hustá, že umožňovala bleskové skoky do několikametrové výšky, přilnavé pracky, rušička signálu a odstřelovací puška k tomu. Jo, hoppeři to uměli rozjet.
Ve chvíli, kdy v chodbě před nimi vytvořila další singularitu, v níž se jich s trochou štěstí pár chytne a nebudou dál skákat, se navíc otevřely dveře za nimi a stál v nich kuchařský tank. Jedna jedna, pomyslela si Filia a brilantně mířeným chuchvalcem temné energie odhodila nejbližšího skokana pěkně zpátky do gravitačního pole singularity.

Grok na nic nečekal. Avenger v jedné ruce začal štěkat a projektily nadzvukovou rychlostí narážely do chumlu gethů. Vytvořila se jich tam už slušná hromada, za kterou se lampičkám dařilo docela slušně krýt. Shodil loďák Saphy přímo k rukám a vykoukl z něj na ní hotový medigelový poklad.
Bez jediného slova, pouze s úšklebkem, který odhaloval jeho špičaté zuby, udělal krok vpřed, aby se dostal co nejvíc mezi Saphy a pálící Gethy a než začalo to pravé inferno stihl ještě prohodit směrem k Filie: „A to ten den tak pěkně začínal, co?“

Zatiaľ čo sa kroganská hora presunula k Filii na barikadu ratatovať gethov, Saphyria ošetrovala raneného elcora priamo na mieste. „Odhodlane. Na mňa si neprídu, dajte mi zbraň a pustite ma na nich!“, mrmlal jednotvárnym hlbokým hlasom elcor, zatiaľ čo mu dávala dokopy tvár s pomocou medigelu. „Veď nemôžete skrz krv nič vidieť, musíte zostať ležať! Hneď zastavím krvácanie.“, kričala naňho Saphyria. Elcor stíchol a oddychoval. Grok s Filiou sústredene pálili a držali votrelcov v bezpečnej vzdialenosti. Dobehla k nim Saphyria a pridala sa k paľbe.

Chvíli váhala, jestli to krogan myslí vážně, ale vzhledem k tomu bordelu na to neměla moc času.
„Jo, cokoliv,“ odmávla ho prostě a snažila se mezi střelbou zahnat myšlenky na obědový holocaust, zranění kapitánky Devany a následně na tenhleten svinčík. Jestli tohle považoval krogan za dobrý začátek dne, tak se snad ani nechtěla dožít jeho konce.
Zbraň začala varovně pískat, že už se jí to horko ze střelby nelíbí, tak na chvíli přestala a začala metat gravitační pole, bubliny, nebo co to vlastně v těch kouzlech lítá. Nikdy ji to moc nezajímalo, tak proč by se v tom měla vrtat zrovna teď, když je pod palbou.
Zadostiučinění ze zvuku biotických detonací ale nevydrželo dlouho, protože sotva se vyklonila z krytu, aby gethům poslala další gravitační pozdrav, přenesl se přes ni stín. Nikoliv však stín pochybností, nýbrž stín naprosto hmatatelného skokana, který jim neprodleně začal otravovat život ve snaze ukončit ho.
„Máme společnost,“ zařvala a mávnutím rukou konečně nahodila bariéru na plnou sílu. Teď, když se boj přesunul blíž, to bude rozhodně potřeba.

Převzal si zbraň zpět do jedné ruky a s prstem na spoušti intuitivně střílel vpřed, zatímco se hlavou otočil dozadu, volnou rukou vytáhl luparu z pouzdra a dvěma výstřely rozprskl skokana po chodbě. Jeho syntetická krev, nebo co to v nich teklo, je slušně zacákala. Hluk těch výstřelů byl tak silný, že Saphy, která na něco takového nebyla vůbec zvykla, padla s křikem na zem. Bolest v centrech sluchu byla nesnesitelná. Tlačením oběma dlaněmi na místa bolesti se snažila iracionálně zmírnit její bolest. Musela být v šoku a dezorientovaná v důsledku ztráty sluchu. Doufejme, že jen dočasného.
Když si uvědomil, co způsobil, koplo ho u srdce, ale neměl moc čas se tomu tíživému pocitu věnovat, protože dvě střely pleskly o jeho osobní štít, který okamžitě zkolaboval, a další dávka se mu zakousla do hřbetu.


A pak to najednou nabralo až podezřele rychlý spád.
Filia udělala to, co v tu chvíli jako jediné mohla, a to sice bleskově odstrčila Saphyriu do dveří ošetřovny. Ačkoliv se opravdu velmi snažila, nejspíš to bylo dost traumatické, ale dostalo ji to z bezprostředního ohrožení života. Bohužel se nemohla pokusit o to samé s elcorem, který na ni byl přeci jen trochu těžký, a když chtěla požádat Groka a pomoc, dostal i ten svůj příděl kovu.
„Regeneruj, na brekot nemáme čas,“ seřvala ho, zatímco sama vyskočila zpátky na svou předchozí pozici a po vzoru odpadlé asarijky do chodby vypustila tlakovou vlnu tak silnou, že sama sebe překvapila. To se samozřejmě nedá říct o nepříteli, který se bleskově sebral a pokračoval v útoku, ale během té chvilky ticha si nemohla nevšimnout, že těch několik gethů v chodbě už je nejspíš posledních, vchod už byl prázdný.
Problém samozřejmě vězel v tom, že krom desítky vojáků byli mezi těmi přeživšími také čtyři skákavci, kteří se z vlny oklepali dřív než zbytek a teď se rozhodli dát si sraz u ní na barikádě. Než stihla vytvořit další vlnu, jeden ji skokem srazil z barikády a začal se s ní na zemi vedle ležícího elcora rvát pěkně po staru.

Chtěl kvíknout něco ve smyslu, že si nestěžuje, ale polkl to a pokračoval ve střelbě. Biotická vlna, kterou Filia vypustila ze řetězu byla prvotřídní práce a gethy to rozházelo pěkně po chodbě.
Pak se stalo pár věcí až moc rychle. Z chumlu vyletěl jeden hopík, který proplachtil palbou a dopadl na asarijku, kterou bez sebemenšího problému povalil na záda a jako nějaká šílená zombie z ní začal trhat pláty brnění s plánem roztrhat jí na cucky. To by tam ale nesměl být krogan se Sekáčem. Z hopíka byly rázem dva hopíčci a z krogana řádně nasraný krogan.
„Opovaž se jít za mnou,“ křikl na ní a palba nepalba, chytl do ruky všechny tři „adrenalinové“ injekce a vrazil si je do srdce. Zrak se mu slil v krvavou mozaiku.

Asi vteřinu váhala. Váhala, jestli je fakt tak blbá, aby naběhla za ním.
Nakonec se ukázalo, že je. Vyskočila na barikádu, vypálila dvě nemířené dávky daleko před krogana a pak vrhla veškeré své snahy do pokusu tu šílenou ropuchu zachránit. Odhodila zbraň, překonala barikádu a za strašlivého řevu zformovala bariéru dost širokou na to, aby pokryla celou šířku chodby. Zní to možná banálně, ale sama to už dlouho nedělala a přinutit teď biotický štít, aby držel vzdálenost, zachytával kulky z jedné strany a pouštěl cokoliv z druhé, bylo pro ni zatraceně obtížné. S rukama vpřed běžela ve stopách krogana, než jím zeď prošla a konečně mohla být k něčemu dobrá, a doufala, že ji netrefí žádná zbloudilá rána.
Víc ostatně ani udělat nemohla. Soustředila se plně na štít a na to, jak ji jeden z uvolněných plátů brnění dře do stehna, nicméně kdyby se byť jen podívala na masakr, jaký právě kuchař rozjíždí, soustředění by neudržela. Běžela dál, ignorovala skřípání plechů, prskání oleje a výbuchy, načež se po doběhnutí k předposlednímu tepelnému štítu zastavila a bariéra před ní se pomalu rozpadla. Naštěstí už tam nebyl nikdo, kdo by toho mohl využít, takže když vyčerpaně padla na zem, pohled na běsnícího krogana, kterak žužle gethskou hlavu a dribluje si zbytkem jeho těla, byl vlastně docela uklidňující.


Krev prolili Saphyria, Grok a Filia

Střelba utichla, výbuchy umlkly, lomoz skončil a nad planetou Veles po třiceti hodinách světla zapadalo unavené slunce. Nastal čas odklízet škody a počítat ztráty.
Vstupní přechodová komora byla zničena, ale termální štíty držely a teplota v komplexu klesla jen o přijatelné dva stupně Celsia. Do opravy se nicméně technici nemohli pustit dřív, než byly odklizeny hromady trosek z obou chodeb. Bývalé barikády byly rozebrány a vráceny, aby dál sloužily svým civilním účelům, a někteří zaměstnanci v nich dokonce nechali díry po kulkách, jako memento mori pro další dny. Kusy strojů byly ale na některých místech navršeny do tak úctyhodných výšin, že jejich odklízení a nekompromisní likvidace zabraly téměř celou jednatřicetihodinovou noc. Pořád to ale byly škody, které šly napravit naprosto hravě, v porovnání s těmi druhými.
Téměř každý z obránců utrpěl menší či větší zranění. Grokovi stačilo chvíli si odpočinout, než vyprchá přebytečný adrenalin, Filia prskala, že bude muset dát zbroj do opravy, a Saphyria se až obdivuhodně rychle oklepala a začala s péčí o hromady pacientů. Šéf bezpečnosti si zlomil nehet. Ředitel, který na barikádě Sever statečně podával granáty vojákům z povolání, přežil bez fyzické újmy, ale o to hůř snášel fakt, že je většina stanice raněná. To, že utrpěl i nemalé materiální škody, bylo vzhledem k výhodné pojistce celkem podřadné. Z těch horších případů tu byl hrdinný elcor Tezpal, kterého se nakonec povedlo stabilizovat a umístit na ošetřovnu, a bezpečák Kaldaryl, který, paradoxně až po boji, přišel o nohy. K jeho smůle mu je museli dávat dohromady především laikové, protože expert na tyhle věci ležel, respektive ležela, na ošetřovně.
Kapitánka Raan si svou novou pozici zatím věru moc neužila. Nejen že jí gethové při prvním střetu zabili přítele, ale přes veškeré snahy zasáhli i ji a nikdo dost dobře nevěděl, kolik bakterií a dalšího hnusu se dostalo do jejího těla. Její imunitní systém teď suplovaly litry antibiotik, které do ní hlavní lékařka neustále pumpovala, a ačkoliv vše vypadalo nadějně, quarianka byla stále v bezvědomí a nezřídka z něj mluvila, což svědčilo i o silném psychickém traumatu.
Dvě hodiny po svítání přistála ve svém domovském doku Devana, se kterou se Ianto Sonal vydal pro pomoc. Již jednou prokázal úžasnou schopnost využívat rodinných konexí, tentokrát se sice vrátil až po boji, ale ani nyní nezklamal: kromě dvou tuctů neohrožených žoldáků Eclipse, které mu zdarma poskytl jeho bratranec a jejich velitel a kteří byli takhle po boji poněkud zbyteční, se ale na palubě nacházel taky několikačlenný tým techniků. Přiložili ruku k dílu a než se vydali zpátky vydělávat peníze v soukromém sektoru, základna byla zase v perfektním stavu. A někteří dokonce z dlouhé chvíle pomohli i s opravami Vesny, jejíž stav byl vzhledem k pochopitelné indispozici její vrchní opravářky stále naprosto žalostný.
Saten Fersey na tom skutečně nebyla dobře, jak zdravotně, tak psychicky. Trávící potíže způsobené otráveným gulášem sice byly ty tam, stejně tak se z nich už dávno vzpamatoval zbytek postižených, ale jím vyvozený potrat a z toho plynoucí deprese se na jejím stavu podepsaly možná ještě víc. Kompletně se uzavřela do sebe, pověřené psychology odmítá s tím, že se pro ni brzy vrátí otec jejího dítěte, a projevuje se u ní celá řada příznaků autismu. Propuštěna zatím oficiálně nebyla, ale patrně bude brzy muset být hospitalizována ve specializovaném léčebném zařízení.
Když už mluvíme o magorech a o potratech, je třeba zmínit i adoptované škvrně bývalého kapitána Vesny a vlastně i jeho. Turian přežil explozivní průjem až podezřele v pořádku, což si podle mnohých nezasloužil, ale jisté zadostiučinění se jim přeci jen dostalo. Vzhledem ke svým eskamotérským kouskům na Sharjile byl výborem sociální péče shledán potenciálně nevhodným k opatrovnictví a byla mu dána měsíční lhůta, během níž měl dokázat, že je to obvinění nepodložené. Avšak vzhledem k tomu, že o jeho vyšinutosti nepochyboval vůbec nikdo, nepochyboval nikdo ani o tom, že mu Elizabeth brzy odeberou, i kdyby mu ji měli později na její vlastní žádost vrátit.
Sečteno a podtrženo, ačkoliv si toho někteří nebyli plně vědomi, život na Canterbury se zase vrátil do přibližně normálních kolejí. Devana, dočasně pod velením salarianského prvního důstojníka, se vydala na první obchodní cestu a všichni doufali, že se její pravá kapitánka co nejdříve probere.

A takhle nám končí jedna kapitola v dějinách přepravní společnosti Perunica Express. Začíná ale nová, akčnější, kde vzhledem k blížící se hrozbě invaze Reaperů rozhodně nebude nouze o další střelbu, další výbuchy a notnou porci dalšího lomozu.